Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/images54.jpg

Love se stane kořistí. Je loven láskou. A jak vlastně chutná poslední polibek před smrtí?

Poslední polibek před smrtí

Sama… To slovíčko se mi vloudilo do mysli a už ji nikdy neopustilo. V náruči tolika upírů a přesto sama. Tak to byl můj život.
Jak povrchní řídit se krásou, ale u mě to tak bylo. Byla jsem lovcem, návnadou a zrádcem. Už jsem si zvykla dívat se na to, jak mnou přivedené lidi bez milosti zabíjí, ale pokaždé mě bodlo u mrtvého srdce. Připadala jsem si jako zrádce. Oni mi věřili, že jim umožním prohlídku hradu, místa, které je normálním smrtelníkům nepřístupné. Kdyby jen tušili, jak je ta formulace přesná...

Nejhorší pro mě bylo, dívat se na malou, sotva osmiletou holčičku, jak umírá v náruči Ara. Bylo to jediné dítě, které jsem sebou přivedla.
Byla malá, roztomilá a hodně zvědavá. Pokládala mi otázky a já jí s úsměvem odpovídala, jenže pak jsem viděla její smrt. Její oči mě prosily o pomoc, ale já nebyla schopná něco udělat.
Od té doby jsem se snažila vybírat páry bez dětí nebo mladé lidi. Šestnáct, sedmnáct. Byla jsem téměř pořád mimo Volterru. A držela jsem se venku z jednoho jediného důvodu.
Každý tam byl šťastný, teď i Alec. Ale já mu to přeju, i když to odmítnutí bylo tvrdé a zničilo mi poslední zbytky sebeúcty. Byla jsem děvka. Zaháněla jsem tak samotu.

Proměněna jsem byla vlastně omylem. Žila jsem s rodiči v Anglii. Jednou jsem se vracela příliš pozdě od kamarádky a vzala jsem to zkratkou přes jednu uličku. To byla osudová chyba.
Byla jsem tak omámená jeho krásou a uhrančivýma očima, že jsem nic jiného nevnímala. Ani tu rychlost, kterou se ke mně přiblížil. Tehdy jsem doufala, že mě zabije. Místo toho mě proměnil, a pak mě našel Demetri, který se tenkrát potloukal poblíž kvůli jednomu upírovi.

A tak jsem se dostala do Volterry a každé postele v ní. Užívali si a na mě nebrali ohledy. Bylo to pro mě ponižující, ale zvykla jsem si. Když jsem se poddala dobrovolně, čekala mě nějaká výhoda oproti ostatním. Neuvěřitelně jsem však trpěla.
A kámen úrazu byl v tom, že si každý myslel, že jsem povrchní, sobecká a kariéristická nána. Byla jsem pro ně zpestření na dlouhou noc a tím to končilo.

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se z okýnka přistávajícího letadla. Paříž… krásné město. Mohla bych se tu trošku zdržet. Podle očí ještě nikdo nemá žízeň. Poslala jsem pár lidem pozvánku na náš hrad, nikdo z nich neodmítl. Mým úkolem bylo to, aby dorazili v pořádku.
Tentokrát jsem je nechtěla vyzvedávat na letišti v Římě. Chtěla jsem se po dlouhé době podívat do Paříže. Do města, které jsem si zamilovala.

Zapadlé uličky, malé krámky, malíři, hudebníci… Navíc je to město módy a já jsem přece strašně povrchní a skočím na každé pozlátko. Proč jim to vyvracet? Stejně by neposlouchali.
Nač někomu vnucovat pravdu, když nedokáže přiznat svou chybu? Lidé, a vlastně i upíři, byli tak povrchní a sobečtí. Hleděli jen na svoje pohodlí, dokonalost…

Nevšímala jsem si těch pohledů. Pokaždé to bylo to samé. Chtíč, závist a nenávist. Základní city, s kterými lidstvo přežilo až doteď. Někdy se objeví i láska, ale tu dřív nebo později vytlačí chtíč, touha a vášeň. Jen jsem nechápala, že s tím dokázali přežít tak dlouho…

Měla jsem rezervaci v jednom menším hotelu v zastrčené uličce. Nechtěla jsem být daleko od centra a zároveň ani blízko. Někteří lidé bývají až moc všímaví.

„Přejete si, slečno?“ zeptala se mě postarší paní v recepci.

„Měla bych tu mít rezervaci na jméno Volturi,“ řekla jsem příjemným hlasem. Proč se hned ukazovat lidem ve špatném světle a mluvit stylem nafoukané barbie.

„Ano. Apartmá v podkroví, pokoj číslo pět,“ podávala mi klíče a mile se usmívala. Váhavě jsem jí úsměv oplatila a vzala do ruky klíče.

„Přeji vám příjemný pobyt. Kdybyste něco potřebovala, stačí sem dolů zavolat,“ řekla mile a já jí to jen odkývala. Nechtěla jsem se tu moc dlouho zdržovat. Už cestou sem jsem potkávala zamilované páry, držící se za ruce a navzájem si kradoucí polibky.

Pak, a pozdě, mi došlo, co je dnes za den. Sv. Valentýn. Svátek zamilovaných a nejhorší den v roce!  Všude samá srdíčka, růžičky, milenci, pusinky a valentýnky… Prostě otrava. Ale přežít se to dá. Stačí se někam schovat a ve Volteře máte klid.

Nevím co, ale přesto mě to „něco“ dostalo ven z pokoje. Snad zvědavost nebo možná nuda. Kdo ví? Toulala jsem se v postranních uličkách a záměrně se vyhýbala Eiffelovce. Nechtěla jsem sledovat zamilované dvojice a vědět, že já jim můžu jen tiše z koutku závidět. Jsem přece zrůda… Zrůda neschopná citů! Neschopná milovat!

Povzdechla jsem si a zaposlouchala se do tesklivého blues saxofonu, který hrál o uličku dál. Snažila jsem se vnímat jen tu melodii, dokud mi úplně nezmizela z doslechu. Dostala jsem se přesně tam, kam jsem nechtěla.

Všude samé objímající se páry sledující ohňostroj, který právě vrcholil na noční obloze. Na zemi spadlé okvětní lístky růže. Pro jeden jsem se sehnula. Lehce jsem ho promnula v ruce a ta podmanivá vůně se mi dostala do hlavy.

Vzpomněla jsem si na těch pár šťastných chvil v mém životě. Bylo jich málo, ale byly, a to je hlavní. Na tváři se mi jakýmsi zázrakem objevil úsměv. Šťastný úsměv.

Odtrhla jsem oči od toho lístku a zadívala se na noční oblohu. Osvětlilo ji červené světlo a rachejtle se rozprskla na tisíce jiskřiček. Byla jsem sama, ale svým způsobem jsem v tuhle chvíli byla i šťastná.
Oblohu opět ozářila červená a tentokráte se jiskřičky rozprskly ve tvaru srdce. Odněkud zazněla žádost o ruku a hned nato jedno slovíčko, zajišťující štěstí oběma. Ano.

Lehce jsem se zasmála. Měla jsem radost. Především z toho pocitu lásky a štěstí všude okolo. Ohňostroj skončil a hudba utichla. Do toho ticha se opět ozvalo to tesklivé blues jednoho osamělého saxofonu. Dokonalá idea štěstí a radosti. Tóny se pomalu prohlubovaly a utichaly.

Něco končí a něco začíná. Tahle noc končí a pro někoho se tím otevřel nový obzor v jeho životě. Saxofon nadobro utichl a světla v oknech pomalu zhasínala. Odevšad se ozývaly vyznání nehynoucí a nikdy nekončící lásky.  Kdyby jen tušili, že se jim láska změní v prokletí.

Vydala jsem se směrem k Eiffelovce. K té ohromné, železné konstrukci, která se stala symbolem Paříže.
Zahlédla jsem tam stát siluetu. Chlapec. Přišla jsem o trošku blíž a sledovala ho. V ruce jednu růži a plochou krabičku. Zíral na noční oblohu. Jen tak tam stál a nic nedělal. Lehce mrholilo a jeho černé vlasy se mu lepily k obličeji. V očích měl smutek a bolest.

Neodolala jsem a šla až k němu. Šla jsem pomalu a vdechovala tu vůni. Podzim… Voněl jako podzim. Nedala se popsat, ale omámila mě.

„Ahoj. Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se a sledovala jeho reakci. Odtrhl se od noční oblohy a podíval se na mě. Jeho oči byly nebesky modré, ale něco mi v nich vadilo. Ta bolest, smutek a stesk.

„Mně nemůže pomoct nikdo,“ zašeptal a do rukou mi vložil růži. Hleděla jsem na jeho vzdalující se záda. Pohlédla jsem na růži, kterou jsem pevně svírala v dlaních a pak znovu na jeho vzdalující se siluetu.

„Počkej!“ zavolala jsem na něj. Neotočil se, nezpomalil, šel dál. Nechápala jsem to. Poprvé za život mě někdo odmítl. Člověk. Stalo se to, po čem jsem toužila celou tu dobu, co jsem ve Volteře. Ale teď mi to nepřišlo tak skvělé, jako kdyby mě odmítl Aro nebo Demetri. Tohle odmítnutí mi vadilo.

Ztratil se mi z dohledu. Samota, která mě obklopila, se zdála ještě tíživější než kdy předtím. Jasně mi dávala najevo, že budu pořád a stále sama.

Mám za ním jít nebo se poddat té tísni a samotě? A proč bych za ním měla sakra chodit? Ze zvědavosti… Ano, svedu to na zvědavost.
Rozeběhla jsem se směrem, kterým odešel, a sledovala jeho vůni. Nechápala jsem, co to vlastně dělám?! A proč to dělám?!

Došla jsem k jednomu z domů. Z prostředního okna v přízemí se ještě slabě svítilo, asi lampička anebo svíčka. Měla jsem štěstí, protože tam byl balkon.
Přitiskla jsem se ke stěně a sledovala dění v pokoji. Byl to on, jen už byl převlečený. V očích měl stále stejný výraz. Jen ta bolest se v očích se mu zvětšila.
Seděl na rozkládacím gauči a sledoval fotku, kterou svíral v ruce. Byla to nějaká dívka. Po tváři mu stekla slza.

„Proč?“ zašeptal do ticha pokoje. „Proč? V čem je lepší?“ Takže zlomené srdce. Jenže, proč to trápí mě? Proč mě bolí každá jeho slza, která vytekla z těch nádherných nebesky modrých očí?
Podívala jsem se na tu růži, kterou jsem pevně svírala, a rozhodla se. Musím ho ještě vidět. Ještě než odjedu. Něco mě k němu táhne a já musím přijít na to, co.

Jeho pokoj potemněl a já slyšela vzlyky, které dusil v polštáři. Ubližovalo mi to. Něco ve mně mi říkalo, ať tam jdu a utěším ho. Jenže já nesmím!
Ozvalo se mělké oddechování a neurčité mumlání. Usnul a já pocítila nezvyklou touhu se ho dotknout. Alespoň na kratičkou chvíli…

Jako omámená jsem přes balkon vstoupila do jeho pokoje. Ležel na boku, stočený v klubíčku a ve vzduchu se vznášela slaná vůně slz. Ten pocit bolesti přímo visel ve vzduchu.
Přistoupala jsem k němu blíž. Jeho vůně se mi vpíjela do těla, jakoby to byl elixír života. Zvedla jsem ruku a konečky prstů jsem přiblížila k jeho tváři. V tu chvíli jsem neměla v hlavě nic jiného než tu touhu po doteku.

Přejela jsem bříšky prstů po lehkém strništi, a pak mi došlo, co dělám. Tohle nesmím! Jsem zrůda a on je člověk. Predátor a kořist. Dva protiklady. Led a oheň.
Vyděšeně jsem utekla balkónovými dveřmi zase ven. Chtěla jsem se zbavit toho dotěrného pocitu touhy po blízkosti toho chlapce. Stejně to bylo nemožné.

Kdybych mohla, plakala bych. Plakala bych nad svojí nechápavostí. Místo toho jsem svou tvář nastavila dešti. Kapky stékaly po mé tváři a já jsem se snažila vnímat jenom zvuk vody dopadající na kámen.
Ano, jsem jen kus kamene a jeden lidský chlapec mi v mých pocitech udělala neuvěřitelný zmatek. Šla jsem tichou ulicí, podpatky klapaly o kamennou dlažbu. Bylo mi jedno, že narušuji to posvátně ticho téhle kouzelné noci. Nebyla kouzelná! Vždycky jsem pociťovala averzi vůči tomuhle dnu.
Štěstí pro tuhle chvíli šlo někam do háje. I radost zmizela a místo ní se dostavila obvyklá samota a ještě jeden pocit navíc. Pocit, který jsem nedokázala popsat, ale skládal se z touhy, chtíče a částečně i ze zklamání. Pocit, který si našel útočiště v mém srdci.

Došla jsem k hotelu, ve kterém jsem se ubytovala. Na recepci už bylo dávno zhasnuto, musela jsem oknem. V pokoji na mě ta podivná prázdnota dolehla snad ještě víc. Svářely se ve mně pocity. Touha po tom, abych se tam vrátila a zůstala s ním, zároveň podivný strach, který mi radil, abych se okamžitě vypakovala pryč do Volterry a zapomněla.
Ne, to nepřipadá v úvahu. Aro si zase vezme, co bude chtít, a já skončím při jednom doteku na prach. Ale stejně se tam budu muset jednou vrátit…

Dosedla jsem na postel a vjela si dlaněmi do vlasů. Byl to lidský zvyk. Přemýšlela jsem, jak z téhle bezvýchodné situace ven. Kdyby byl někdo, kdo by mi mohl podržet zadní vrátka, ukázat šipkou směr, nouzového východu… 

Jasně, byla tu možnost nechat se zabít nějakým upírem, ale já svou bezduchou existenci nechci ještě ukončit. Možná nemá žádný smysl tu zůstávat s mým postavením, ale i tak nechci skončit v plamenech.
Kdybych jen tušila, že se tato myšlenka jednou vyplní, ale úplně obráceně.

Rozhodla jsem se, že zítra ho naposledy uvidím. Strávím svůj poslední den v Paříži s ním, snad. Nechápala jsem se! Ztrácela jsem se ve svých pocitech, ve svém prázdném nitru.
Byla jsem jen kámen. A moje nitro bylo prázdné, pusté jako Sahara. A můžou za to ostatní… Ne, můžu za to já a neschopnost se jim postavit.
Tma pomalu ustupovala světlu. Podívala jsem se z okna a prosila, ať je moje přání vyslyšeno… Bylo zataženo a na okno začaly dopadat malé dešťové kapky. Ano! V životě jsem nebyla šťastnější, že prší.
Povzdechla jsem si a koukla na hodiny. Šest ráno. Lehký poprašek sněhu pod náporem deště mizel z chodníků a parků.

Šla jsem k oknu a sledovala dění na ulici. Lidé spěchali do práce. Možná, že včera byl Valentýn, ale dneska už je normální pracovní den.
Každý někam spěchal, ale já neměla kam. Něco mě táhlo za ním, ukazovalo správnou cestu, ale já se to snažila nevnímat. Je brzo, příliš brzo. A na druhou stranu je už možná pozdě.
Zase jsem absolutně nepochopila, co to dělám. Automaticky jsem si nasadila hnědé kontaktní čočky, oblékla jiné oblečení a přes to přetáhla kabát. Nazula si kozačky a už jsem zamykala pokoj. Nevěděla jsem, kam mám jít, ale přesto jsem se ocitla na mně známé cestě.

Procházela jsem spletencem ulic a uliček a nakonec jsem se dostala tam, kam jsem chtěla. Stála jsem tam, odkud včera večer odcházel. Vůně podzimu byla ještě slabě znatelná.
Všude okolo byly stopy po včerejších oslavách. Okvětní lístky růží, konfety, papírová srdíčka… Ale to, co jsem hledala, tu nebylo.
Hledala jsem toho chlapce, nějak jsem podvědomě doufala, že tu bude. Že snad ještě dostanu šanci s ním naposledy promluvit nebo ho naposledy vidět. Zítra odjíždím.
Stála jsem tam a dívala se na oblohu, jemně mrholilo a kapky deště rozpouštěly poslední zbytky sněhu. Jen jsem tam tak stála a snažila se nepřemýšlet.

Jen tak se zastavit, nevnímat čas.
Bosou nohou v ranní rose se brodit,
nevnímat sluneční jas.
Přemýšlet, jak lásku do spárů chytit.

Vítr může odvát všechny naše sny.
Slunce všechno spálit na popel.
A poslední polibek já dám ti
a vynesu nad tebou ortel.

Nedopřává lásku ten, kdo nemiluje.
A slepý Romeo nevšímá si Julie.

Našli jsme se, ale je příliš pozdě.
Čas se krátí a odloučení blíží.
Marné jsou noci proplakané
ona na něj jen ze shora shlíží.

Vzít si polibek, který byl mi ukraden
věnovat ti poslední pohled.
Být jen sám sebou zahleděn
a lásku odhánět.

Tenhle příběh nebude mít šťastný konec,
láska je mrcha a prodejná děvka.
Jde s každým, kdo si jen řekne
a za jednu noc tě tvrdě platit nechá.

Nemiluj! Nikdy nemiluj!
Láska je největší chyba.
A nikdy nic neslibuj,
oltář smrti ti chystám.

Zprudka jsem se nadechla a ucítila tu podmanivou vůni ohně, deště, spadaného listí a tepla ze zapadajícího slunce. Je tu, někde tu je!
Otočila jsem se kolem své osy a opět spatřila jeho mizející záda. Vydala jsem se za ním. Ještě jednou se mu podívat do tváře… Naposledy.
Šel svižným krokem a já šla za ním. Nechtěla jsem, aby si mě všimnul. Pochybuju, že si mě ze včerejška pamatuje. Něco mě však k němu silně táhlo a já nebyla schopna tomu odolávat.

Dýchal mělce a trhaně. Jeho srdce bušilo jako o závod a rukou, kterou měl v kapse, musel něco žmoulat. Jeho svaly na rukách byly napjaté a zvuk trhajícího se papíru jsem slyšela jasně a zřetelně.
Na chvilku se zastavil, zhluboka se nadechnul a zůstal stát. Lidé si ho nevšímali, automaticky se mu vyhýbali. Nikdo se ho nezeptal, jestli mu něco není. Taková sobeckost.

Jen jsem tiše stála za ním a rozhodovala se, jestli ho mám oslovit nebo ne. Byla jsem z toho celá nervózní. Nejen z jeho přítomnosti, ale i z toho, že je smutný.
Najednou se posadil na lavičku opodál a složil si hlavu do dlaní. Teď nebo nikdy!

„Ahoj,“ řekla jsem tiše a posadila se vedle něj. Zvednul své utrápené oči a jedna slza se mu kutálela po tváři. Bolelo mě to.

„Ahoj,“ řekl potichu. Jeho hlas byl pro mě jako pohlazení. Hluboký, trošku drsný. Dokázala bych ho poslouchat donekonečna. Lehce jsem se na něj usmála.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se a doufala, že tam byl ten podtón vlídnosti a starostlivosti, který jsem tam chtěla dostat. Moje přání se plní.

„Mně nemůže pomoct nikdo,“ zašeptal smutně. Bylo mi ho líto. Tak zoufale jsem ho chtěla utěšit, dotknout se ho a pozvednout mu koutky do lehkého, ale krásného úsměvu… Jenže nemůžu.

„Možná ano. Co se ti stalo?“ Sledovala jsem jeho obličej, jak se mění na bolestivou grimasu.

„Určitě máš spoustu lepších věcí na práci, než poslouchat jednoho zoufalého kluka!“ řekl podrážděně a jeden koutek se mu zvedl do smutného šklebu.

„Ráda si poslechnu, co tě trápí,“ řekla jsem a opatrně se rukou dotkla jeho ramene. Bylo to něco jako přátelské gesto, které mi utkvělo v paměti.

„Je to tvůj ztracený čas,“ zašeptal, ale už se nadechoval, že bude pokračovat. „Vždycky jsem si životem jen tak proplouval. Neřešil jsem ostatní, stejně jako ostatní neřešili mě. Byl jsem sám. Až příliš sobecký na to, abych se rozhlížel kolem sebe. Jenže pak mi do cesty vstoupila ona…
Poznali jsme se tady, na té lavičce. Pak jsme se viděli ještě několikrát, než jsem si uvědomil, že jsem se do ní zamiloval. Netušil jsem, že už bylo pozdě.
Včera večer jsme se měli sejít. Chtěl jsem jí to všechno říct, protože jsem si byl jistý tím, že je to ta pravá. Srdce mi bláznilo při jakékoliv vzpomínce na ni.
Čekal jsem, měla přijít, slíbila to! Jenže v deset večer mi přišla zpráva. Psala mi, že si našla přítele a že s ním odlétá do Ameriky. Zlomilo mě to. A vlastně ani nevím proč.
Přece jsem věděl, že u ní nemám šanci! Pak se vedle mě objevila dívka. Tmavé oči, krásný úsměv. Položila mi stejnou otázku, jako ty dneska. Neodpověděl jsem, dal jí tu jednu růži pro mou vyvolenou a odešel jsem,“ řekl a zakončil tak svůj příběh. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem byla šťastná. On si mě pamatuje! Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku, ale včas jsem se zastavila.

„To jsem byla já.“ Chvilku na mě koukal jako na boží zjevení, ale pak se lehce usmál a podával mi ruku.

„Jsem Dominik. Těší mě, krásná neznámá,“ řekl už trochu veseleji a usmál se. Kdyby moje srdce mohlo, sprintovalo by v tu chvíli jako o závod. Přijala jsem nabízenou ruku a lehce ji stiskla.

„Heidi, žádná krásná neznámá. Těší mě, Dominiku,“ usmála jsem se na něj. Pustila jsem jeho ruku, ten chlad, co ze mě vycházel, mu musel vadit.

„Krásné jméno. Ty nejsi odtud, že ne?“ zeptal se zvědavě.

„Je to tak poznat?“ Lehce se usmál a prohrábl si rukou vlasy.

„Kdybys kolem mě jenom tak prošla, myslel bych si, že jsi další Francouzka, co myslí jen na svoji krásu a jak okouzlit toho správného muže. Jenže ty jsi se zastavila, donutila mě říct ti to, co mě trápí, a ještě to nepovažuješ za mrhání časem. Takže, odkud jsi?“ Jeho oči dostaly takovou zvláštní jiskřičku radosti. Byl krásný…

„Z Itálie. Konkrétně z Volterry, dělám průvodkyni na tamějším hradě, kam se dostane málokdo,“ řekla jsem váhavě.

„Itálie, hm. Krásná země, ale o Volteře jsem neslyšel… Kdy se vracíš zpátky?“ Nikdo se mě v životě nezeptal na víc, než na jednu otázku, teda kromě lidí, co jsem je „provázela“ po hradě.

„Zítra. Můžeš letět se mnou, provedla bych tě po hradě a aspoň bys přišel na jiné myšlenky,“ vylétlo mi z pusy. Automaticky jsem dělala svou práci, ale tady bych dala cokoliv za to, aby se mnou neletěl. Abych ho nenalákala do smrtelné pasti. Ale bylo pozdě…

„Moc rád. Teda pokud to nevadí?“ Ano! Řekni, že ano! Nežeň ho do nebezpečí! Vždyť ho miluješ…

„Ne, nevadí,“ usmála jsem se na něj. Miluju? Já nemůžu milovat! Jsem jen kus kamene, bezcitného kamene. Jsem taková nána! Kdybych mu alespoň řekla, že ne teď, že někdy jindy, zůstal by v bezpečí, zapomněl by na mě! Takhle jsem ho odsoudila na smrt nebo krutou věčnost…

„Nešla by ses projít, a pak si třeba sednout někam do kavárny?“ zeptal se a já slyšela tu naději v jeho hlase. I kdybych chtěla, nemůžu odmítnout, není cesty zpět.

„Ráda.“ Snad toho nebudu litovat… Snad se stane něco, co obrátí všechno k lepšímu… Proč ale doufat v něco, co se s určitostí nestane?

„A proč jsi vlastně tady?“ obrátil se na mě s otázkou asi po dvou minutách tiché chůze.

„Nechtěla jsem zůstávat u přátel a být jim tak na obtíž. Dělat někomu křena na Valentýna není nejlepší zkušenost,“ usmála jsem se na něj a lehce pokrčila rameny. Už dávno přestalo mrholit a jemné kapky deště se vlivem chladu změnily na sněhové vločky.

„Podobná zkušenost, jako je ta moje. Jenže ty jsi aspoň nebyla odmítnuta,“ řekl a na čele se mu vytvořila malá vráska od usilovného přemýšlení nad něčím.

„Ale, co myslíš? Je lepší být odmítnut, jako ty, nebo být tak žádaný, že už se na tebe neberou ohledy?“ zeptala jsem se ho. Na tváři mi stále pohrával ten šťastný úsměv.

Moje srdce skoro tlouklo a já se tetelila blahem při každém jeho slově a občasném letmém doteku jeho ruky. Cítila jsem něco, co jsem v životě nepoznala, ale bylo to moc krásné…

„Hm, možná jsi na tom hůř. A kolik ti vlastně je?“ odváděl řeč jinam, ale bylo vidět, že ho to zajímá.

„Dvacet pět. A tobě?“ Ve skutečnosti mi bylo tak sto padesát.

„Devatenáct,“ zazubil se na mě. Pak ukázal na dveře jedné kavárny a podržel mi je. Byla útulná, tak akorát a nebylo tu ani moc lidí.

Strávila jsem s ním skoro celý den. Ukazoval mi to nejkrásnější z Paříže a vyprávěl mi o svém životě. Každá chvilka s ním se mi vrývala do paměti. Stejně jako nesmělé doteky, které mi občas věnoval.
Byl to nádherně strávený den, jenže přišla chvíle loučení. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Jen jsem proti němu stála u vchodu do hotelu a cítila se trapně.

„Takže zítra ráno tady?“ zeptal se mě po chvilce trapného ticha. Jen jsem přikývla a chtěla mu říct ahoj, když se stalo něco, o čem jsem si mohla nechat jen zdát.
Sklonil se ke mně a lehce se otřel svými rty o ty moje. Automaticky jsem si ho přitáhla blíž a začala mu polibek oplácet. Ten pocit štěstí a lásky mě naprosto pohltil.

Ne! Já tohle nemůžu! Nesmím! Jsem jen bezcitné monstrum! Nic jako lásku si nezasloužím. Nezasloužím si jeho, nezasloužím si štěstí…

Odtáhla jsem se od něj a podívala se do těch nebesky modrých očí, ve kterých jsem se topila. Chtěl něco říct, ale překryla jsem mu ústa prstem a naposledy mu vtiskla polibek.

„Sladké sny a nezapomeň, zítra,“ zašeptala jsem a šla dovnitř do hotelu. Připadala jsem si jako zrádce. Ještě větší než kdy jindy.
Nevnímala jsem nic kolem sebe, potřebovala jsem se co nejrychleji dostat do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a svezla se po nich. Stulila jsem se do klubíčka a bradu si položila na kolena.
Byla jsem, jsem a budu navždy zrádce! Zemře, kvůli mně zemře! Kvůli tomu, že jsem sobecká! Sobecká nicka, co zatoužila po lásce. Po citu, který si vůbec nezaslouží!

Obyčejná děvka, co se poprvé za svůj život zamilovala. Nic víc, nic míň. Jsem jim podřízená a oni mi to vždycky dávali najevo. Nebudou mě poslouchat. Nebudou chtít nic slyšet. Zabijí ho a mě následně taky, protože ho budu bránit. Zničila jsem mu život! Zabila jsem ho!
Z úst se mi vydraly vzlyky. Nemohly mi téct slzy, ale plakat podle našich možností jsem uměla víc než dobře. Myslela jsem si, že to nejhorší, co mě v životě potká, je moje proměna a následné zacházení.
Jenže jsem se spletla, opět. Teď jsem narazila na to nejhorší v mém životě… Miluji a pro lásku ke mně on bude muset být zabit. Jak otřepané a přesto tak pravdivé. Kdyby se mnou nejel, všechno by bylo v pořádku. On by zapomněl a já bych stále vzpomínala. Tak by to bylo správné.

Mohla bych si zařídit dřívější let a odletět bez něj. Nechat ho tu, ať mě proklíná, nenávidí. Jednou bych se vrátila, jen se podívat na to, jak se mu vede. Jenže to nedokážu. Jsem slabá…
Zvedla jsem se ze země a šla k oknu. Nikdo už na ulici nebyl, takže jsem mohla nepozorovaně vyskočit z okna a s tlumeným nárazem dopadnout na kamenný chodník.
Šla jsem rychle cestou, kterou jsem se minulou noc vracela. Šla jsem neomylně zpátky k tomu oknu. Chtěla jsem se jen ujistit, že je v pořádku…

Spal. Klidně oddechoval a na tváři měl lehký úsměv. Asi se mu zdá něco hezkého. Strážila jsem jeho klidný spánek. Nestačilo mi se na něj dívat oknem, proto jsem vešla k němu.
Teď jsem seděla na kraji jeho postele a sledovala, jak se mu občas mění mimika v obličeji. Chvíli se usmíval, chvíli zase mračil.

„Miluji tě,“ zašeptal najednou a zase se otočil na druhý bok. Nevěděla jsem, jestli to skutečně patří mně, ale byla jsem podivně šťastná. Zahřálo mě to u mého mrtvého srdce
Podívala jsem se na hodiny. Pět ráno… Už tu jsem dlouho a měla bych jít, za chvíli se probudí. Zvedla jsem se, přejela prsty jeho tváři a šla zpět k oknu.
Rozhlédla jsem se po ulici a nikde nikdo. Štěstí mi poslední dobou až příliš přálo, takže to nebude jen tak…  Ozvala se tlumená rána, jak jsem dopadla na chodník. Rychle jsem se rozešla, aby to nebylo příliš nápadné a slyšela jsem ho, jak si zmateně něco mumlá o dobrém ránu. Tak to bylo o fous.

Naposledy jsem zkontrolovala, jestli mám opravdu všechno. Nic moc jsem tu nevybalovala, ale díky tomu včerejšku jsem byla roztržitá.
Stále jsem si vybavovala jeho rty na těch mých. Ten dokonalý pocit štěstí, radosti a snad i lásky. Stále jsem si nebyla tím citem jistá. Bylo to pro mě, opovrhovanou nicku, něco nového. Ale přesto jsem se bála, neuvěřitelně jsem se bála. O něj. Ale nedokázala jsem ho tu nechat. Jsem neuvěřitelný sobec.
Sešla jsem dolů na recepci i s mým kufrem, který jsem stejně nepotřebovala.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem paní, která se skláněla nad nějakými papíry. Zřejmě mě nečekala, protože naskočila na židli a vypadala vylekaně.

„Dobrý, přejete si?“ zeptala se už celkem klidná.

„Zaplatit pokoj, odjíždím.“ Pak už to bylo běžné vyřízení formalit. Netrvalo to dlouho a já stála před hotelem a čekala na Dominika a taxík.

Cítila jsem ho, byl tu. Byla jsem šťastná, ale taky jsem se šíleně bála. Než jsem se však stačila otočit, jeho dlaně mi přikryly oči. Nechtěla jsem mu kazit radost, takže jsem hrála překvapenou.
Jeho ruce zmizely z mých očí a obtočily se mi kolem pasu.
„Dobré ráno, krásko,“ zašeptal a políbil mě do vlasů. Jindy by se mi to zdálo uspěchané, ale tady jsem

podvědomě tušila, že máme jen málo času na to být spolu.

„Dobré ráno. Připraven? Taxík by tu měl být za několik minut,“ řekl jsem vesele a opřela se mu zády o hruď.
„No…“ začal nervózně. Zachvátila mě panika. Takže si to rozmyslel?

„Rozmyslel sis to?“ ptala jsem se smutně.

„Ale to ne, ty truhlíku. Nerozmyslel, jen mě napadlo, že bych tam s tebou rovnou zůstal,“ zašeptal mi do vlasů. Ztuhla jsem překvapením.

„Proč?“ dostala jsem ze sebe a stále jsem nemohla uvěřit tomu, co řekl.

„Nevím… Něco mě k tobě táhne. Krásnější bytost jsem v životě neviděl, ale to není jenom ta krása na povrchu. Něco je i tam, uvnitř. Něco nádherného,“ zašeptal mi do vlasů. Nevěřila jsem tomu, co řekl. Nikdy jsem neslyšela nic krásnějšího, ale ani takovou lež. Monstrum nemůže mít něco nádherného v sobě… Nemůže mít duši.

„Taxík je tady, krásko.“

Celou cestu na letiště a pak i v letadle jsme si povídali. Dominik byl skvělý vypravěč a ještě lepší posluchač. Nemohla jsem mu však říct všechno.
Už takhle to není bezpečné. Stále jsem se děsila okamžiku, kdy přistaneme v Římě a on se mnou a s jinými pojede do Volterry. Děsila jsem se okamžiku, kdy ho do sebe budu muset odehnat.
Proto jsem si užívala každý pohled do jeho očí, každý jeho letmý dotek, nebo polibek do vlasů, či na tvář. Byly to ty poslední doušky lásky, které jsem si mohla dopřát.
Stále mě nenapadalo nic na jeho záchranu.

„Děje se něco? Jsi nervózní,“ řekl a obtočil mi ruku kolem pasu. Jen jsem zavrtěla hlavou a vytáhla ceduli s nápisem: „Volterra“. Cítila jsem, jak se mu po tváři roztáhl úsměv a znovu tak litovala svého rozhodnutí. Neměla jsem ho brát sebou…
Postupně přicházeli i ostatní. Prohlédla jsem si tváře mladých lidí, ale i starých párů. Dívala jsem se do všech těch tváří a cítila se jako ten největší zrádce. Ten pocit byl však nejhorší vůči Dominikovi.

„Můžeme?“ zeptala jsem se nově příchozích a snažila se, aby můj hlas byl naprosto klidný, ale stejně se mi tam vloudil podtón strachu a nervozity, které jsem dokázala slyšet pouze já.
Mikrobus už na nás čekal a za volantem seděl Felix. Jeho oči byly tmavě černé, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Poprvé za těch sto let jsem z něj měla opravdovou hrůzu a strach. Strach o Dominika.

„Prosím, nastupte si. Podařilo se mi domluvit dnešní prohlídku Volterského paláce na dvě odpoledne. Mezitím si projdeme některé památky v Římě,“ zamumlala jsem nervózně do mikrofonu. Snažila jsem se opět vžít do role té chladné krásky, co tu má jen povinnosti, ale to nešlo. Chvěla jsem strachem o Dominika. Jeho přítomnost mi zabraňovala myslet na cokoliv jiného. Celou cestu do Říma jsem vnímala jen okrajově, i když se Felix snažil zbystřit moji pozornost, bylo to k ničemu.

Měla jsem šanci užívat si Dominikových letmých pohledů a občasných polibků do vlasů. Ten neznámý pocit, který mě celou ovládal, byl tak dokonalý. Toužila jsem mu polibky oplácet, ale nemohla jsem. Viděl by nás Felix a já bych si podepsala rozsudek smrti mnohem dřív, než by to bylo nutné.
Stále jsem si vykreslovala plány na Dominikovu záchranu, ale všechno bylo nedokonalé a bohužel… neproveditelné. Lidé si toho nevšimli, ale hlídali nás ještě dva další upíři.

„Heidi! Uklidni se, je to jen jídlo!“ napomenul mě Felix těsně předtím, než jsem začala vzlykat nad svou bezvýchodnou situací.
Jídlo?! Moje láska nebude ničí jídlo! Láska? Do prdele! Já se zamilovala! Sakra! Sakra! To nemůže být pravda…
Ani jsem si neuvědomila, že na Felixe vrčím, dokud jsem vedle sebe neucítila, jak Dominik ztuhnul.

„Děje se něco, krásko?“ zašeptal mi do vlasů a já opět ucítila jeho rty na čele. Ta omamná vůně se šířila kolem mě a na chvilku mi poskytovala pocit bezpečí a štěstí.

„Ne, nic,“ zamumlala jsem mu do košile. Teď mi bylo jedno, jestli mě Felix uvidí, nedalo se tomu poručit. Automaticky jsem se přitiskla blíž k němu a nechala kolem sebe obtočit jeho teplé ruce. Teplotní rozdíl mezi námi byl až bolestný. Ale přesto neucuknul a na tváři se mu roztáhl nádherný úsměv. Bohužel všechno jednou musí skončit…

Ve chvíli, kdy jsem byla ta nejšťastnější „osoba“, Felix zastavil a my jsme se ocitli na parkovišti nedaleko náměstí. Byli jsme tady. Na místě, kde se odehraje naše nejdůležitější část života. Byli jsme jako loutky, které vedl nezkušený vodič. Který nechal své loutky napospas žáru ohně.

„Felixi, prosím. Nechme ho jít,“ prosila jsem ho během chvíle, co vystupovali ostatní z mikrobusu.

„Proč? Co s ním vůbec máš?“ zasyčel a prohlédl si Dominika od hlavy k patě.

„Já… zamilovala jsem se,“ přiznala jsem pravdu. On se na mě otočil a v jeho očích byl neskrývaný úžas.

„Miluješ ho? My nemůžeme milovat, jsme jen kámen,“ vydechl překvapeně.

„Ty jsi nikdo nemiloval, Felixi? Ty si nevzpomínáš na ten okouzlující pocit ze svého lidského života?“ ptala jsem se ho s nadějí, že i on by mohl mít city a kousek pochopení. Bláhovost, já vím.

„Ty o mně nevíš vůbec nic!“ zasyčel nenávistně.

„Felixi, prosím!“

„Nemůžu, nesmím! Stejně se to dozví a oba budete mrtví,“ zašeptal a podíval se stranou. „Chápu tě, ale nemůžu ti pomoct. Znám ten pocit milovat a být milován, ale já nesmím.“
Prohrála jsem…

Vedla jsem lidi chodbou, která končila u těžkých dubových dveří. Chtěla jsem to co nejvíce oddálit, proto jsem vykládala lidem i ty nejmenší a nepodstatné detaily. Jasně jsem slyšela podrážděné vrčení v sále a v zádech cítila Felixův soucitný pohled.

„Děje se něco? Jsi celá nervózní, lásko,“ zazněl mi Dominikův šepot do ucha. Jeho ruce se mi obtočily kolem pasu a jeho rty putovaly po mém krku. Užívala jsem si to! Bylo to poprvé, co mi někdo řekl lásko. Nechápala jsem, že se k něčemu odvážil tak rychle, ale nechala jsem to být. Všechno bylo tak podivně zrychlené a zkreslené, ale krásné.

„Přála bych si, abychom zůstali v Paříži. Nemuseli jsme jet sem. Nečeká tu na nás nic dobrého,“ řekla jsem potichu a otvírala dveře, které se k mé smůle přiblížily příliš rychle.

„Jak to myslíš?“ zeptal se zvědavě. Jen jsem zavrtěla hlavou a otevřela dokořán dveře na cestu smrti.

„Miluji tě,“ vyznala jsem mu potichu a on se na mě překvapeně podíval, ale nic neříkal. Vtiskla jsem mu lehký polibek a otočila se na ostatní.

„Prosím, následujte mě do korunovačního sálu!“ vyzvala jsem ostatní a vešla do sálu. „Prosím, drž se za mnou, Dominiku!“ Zkoušela jsem něco, co nemělo šanci vyjít. Za vzpouru se platí tvrdě. Slyšela jsem Felixe, jak Alecovi říká, co se stalo. Ariana, která byla schoulená v Alecově náruči, zalapala po dechu a vykulila na mě oči. Rty naznačovala, že mi to přeje.

„Lásko, kdo jsou zač ti okolo?“ zeptal se naléhavě a já se na něj obrátila.

„Promiň,“ špitla jsem a Arovo představení začalo.

„Vítejte mí mladí přátelé! Jistě vás zaujala prohlídka hradu a zde všechno končí. I váš nedůstojný a zbytečný život…“ Jako na povel se všichni rozeběhli směrem k vyděšenému davu lidí.

„Heidi, co se to… Pomoc!“ vykřikl Dominik. Svojí přirozenou rychlostí jsem se otočila a srazila Jane k zemi. Najednou nastalo v celém sále ticho.
Všichni na mě nevěřícně zírali. Dominik klečel na zemi zády přitisknutý ke zdi. Jeho pohled mě zraňoval nejvíc. Věděla jsem to…

Jsem zrůda a on člověk. Sklopila jsem svůj pohled do země a poslouchala jeho zrychlené srdce a dech. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Nevěděla jsem, co dělat. Poprvé za svůj život jsem byla nejistá a nervózní…

„Můžeš mi laskavě, Heidi, říct, co to mělo znamenat?!“ Arův křik se rozléhal sálem. „Jak sis mohla dovolit napadnout člena gardy? Jak sis mohla dovolit bránit člověka? To jsi snad další Cullen? Další vegetarián?!“ Automaticky jsem se přikrčila, ale tentokrát ne kvůli očekávanému trestu. Tentokrát jsem hodlala bránit jeho a pak i sebe.
Přikrčila jsem se, otočila se směrem k trůnům a začala couvat k Dominikovi. Bylo mi jedno, co bude následovat za trest, teď byl nejdůležitější on.

„Felixi, Demetri!“ zavelel a já najednou klečela na zemi. Ponižující pozice před vládci mého světa. Neschopnost se pohnout a nevědomost, co je s ním, mě zabíjela.

„Napadla jsi nejdůležitější členku gardy kvůli člověku… Můžeš mi to nějak vysvětlit, má drahá?“ Jeho falešně sladký hlas s předstíraným zájmem nevěstil nic dobrého.

„Láska,“ špitla jsem a pohledem propalovala podlahu. Jeho srdce jsem slyšela blízko mě. Jeho vůně mi na chvíli poskytla úlevu.

„Ten cit, co donutil lidi vraždit, vyhlašovat války nepříteli a tvořil celé lidské dějiny? Ten hnusný cit, co se ti dostane pod kůži a ty nevíš, jak ho dostat ven? Ten hnusný lidský cit, nad který se naše rasa povznesla? Zamilovala ses do člověka, kvůli kterému jsi napadla nejdůležitější členku gardy a podepsala tak rozsudek smrti nejenom sobě, ale i jemu!“ křičel opovržlivě.
Věděla jsem, že to přijde. Že zemřu, ale zemřu s vědomím, že vím, jaké je to milovat.

„Lásko,“ ozval se jeho hlas vedle mě. Zvedla jsem svůj zrak a podívala se do jeho vystrašených očí.

„Miluji tě!“ řekl vážně.

Zatoužila jsem po posledním polibku. Po posledním polibku před smrtí.
Natáhla jsem se k němu a přitiskla své ledové rty na ty jeho teplé, hebké a bezbranné. Otírala jsem se o jeho rty lehce, nechtěla jsem mu nějak ublížit.

Nadechla jsem se té omamné vůně podzimu a na chvilku zavřela oči. Odtrhli nás od sebe a já cítila Demetriho dlaně na tvářích. Pootočil mou hlavu před posledním trhnutím.

„Miluji tě.“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

4)  kajka (25.03.2012 10:16)

Nerisso, bylo to smutně krásné! Heidi se asi nikdy nestane mou oblíbenou postavou, ale napsala jsi to tak věrohodně, všechny její pocity a myšlenky, že už mi rozhodně nebude tak nesympatická jako doposud. Děkuju za povídku.

3)  Ashley (16.10.2010 14:28)

krásné, dojemné, nevšední

eMuska

2)  eMuska (16.10.2010 14:28)

Perfektné, bol to príbeh ako vystrihnutý z reality, lebo v nej len málokedy bývajú šťastné konce...

ambra

1)  ambra (16.10.2010 13:05)

Dneska jsem nad tím znovu přemýšlela - ona už do Paříže přijela s pocitem, že je na hranici toho, co se dá vydržet. Pokud Heidi dohnalo její svědomí, bylo otázkou času, kdy se nechá popravit. Ano, u ní se prostě spojila ta nechuť existovat dál jako zneužívaná a zároveň vraždící bytost bez soucitu s marnou a přece obrovskou touhou po lásce... Pořád nechápala, že nedokáže vzdorovat tomu nutkání dopravit Dominika do Volterry - ale mně to asi dnes došlo - její podvědomí vědělo (nebo si myslelo, že ví), že by na jeho lásku poté, co by zjistil, kým je, stejně neměla právo. A tak se nechala znovu svým osudem dovláčet až k té poslední minutě...
Neri, je to úžasné, asi tři odstavce naprosto geniální...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek