Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Život ve Volteře začíná.

Všechno je jiné a nové.

A Anna nemůže být spokojenější, vždyť je přeci královnou!

 

Kamenné srdce měla z ledu,

pohrdala očima barvy medu.

Svou novou podstatu brala jako dar,

on ví našel vše, co si kdy jen přál.

Dočista se změnila dívka kdysi milá,

zapomněla na dobu, kdy jako člověk žila...

Běžela jsem lesem. Vítr mi čechral vlasy a ty za mnou vlály. Užívala jsem si tu báječnou volnost. Nepřítomnost stěn kolem sebe. Absenci zvědavých pohledů. Úžasné ticho prosté klepů, šeptaných domněnek i drbů. Vesele jsem se rozesmála. Řítila jsem se krajinou až k našemu jezeru. Byla jsem tak rychlá, že by mě nikdo z lidí nemohl vidět. Nasála jsem čerstvý vzduch do plic a vychutnala si jeho zemitou chuť.

Přímo přede mnou se náhle objevila klidná vodní hladina. Vypadala na první pohled jako obrovské zrcadlo. Ani na okamžik jsem nezaváhala a nezpomalila. Udržovala jsem tempo. Na břehu jsem se silně odrazila, vyšvihla se vysoko do vzduchu, udělala kotrmelec a po hlavě zaplula do té průzračné a ledové vody. Bylo mi krásně…

Zase jsem si uvědomila, jak moc Marca miluju. Byl dokonalý a zcela jasně miloval i on mě. Tenhle můj výlet pro mě vybojoval on.

,,Je novorozená! Marcusi, vzpamatuj se laskavě. Nemůžeš ji pustit jen tak ven. Kdybys ohledně ní nebyl tak zaslepený, trávila by své současné dny zavřená dole v bezpečném prostoru, ne v soukromých ložnicích a už vůbec ne někde venku. Ona nemůže běhat mezi lidmi. To by bylo porušení pravidel,” soptil Aro.

Bavilo mě to. Líbilo se mi dívat se na jeho vztek. Byli jsme v hlavním sále. Sami čtyři. Aro seděl na prostředním trůně, Caius na tom vpravo od něj a něco si neslyšně mumlal. Marc se pohodlně rozvaloval na trůně nalevo od Ara a já ještě pohodlněji na jeho klíně. Sama jsem se pozvala na nějaké jejich nudné jednání a perfektně tak vylidnila, nebo spíše vyupířila, síň.

,,Pravidla se porušují, drahý bratře, zrovna ty bys o tom mohl něco málo vědět,” zasyčel na něj Marc. Caius se hystericky rozesmál a Aro zkameněl. Marc mi vysvětlil, že jeho bratři nejsou zvyklí, že má vlastní názory a prosazuje svou vůli. Naprosto nepokrytě jsem ho v tom prosazování podporovala.

,,Jistě, využíváme kliček a ne úplně jasných formulací, ale nemůžeš to takhle  převracet,” vzpamatoval se Aro po pár minutách.
,,Klidně se podívej, jak snadno můžu. Anna si chce jít zalovit ven. Volterru vynechá a pak po sobě uklidí. Žádný problém,” odvětil dokonale klidným a netečným hlasem Marc. Usmála jsem se na něj. Jen my dva jsme věděli, že tón jeho hlasu je maličko přiškrcený a lhostejný hábit používá jen proto, aby mu neunikl slastný sten. Moje ruka ho hladila na místech, kde to nebylo na veřejnosti zrovna vhodné.

,,Upozorňuji tě, že jestli se cokoliv stane, vymkne se jí to z rukou…” vyhrožoval Aro a netušil, co všechno by se mi mohlo vymknout z rukou.
,,Tak se vůbec nic dít nebude. Pošleme někoho, aby to zařídil. Moje manželka prostě a jednoduše půjde na lov. A to kdy bude chtít a kam bude chtít,” ukončil Marc debatu. Bez rozloučení mě čapl za ruku a uháněl se mnou do našich pokojů. Arovo šokované  zalapání po dechu mi ale neuniklo.

A tak se stalo, že mi bylo dovoleno vypadnout z hradu i z města. Líbilo se mi tam, zbožňovala jsem každičký kout a každou cihlu, ale musela jsem pít. A toho jsem tam nebyla schopná. Hromadné krmení v jídelně mi stále způsobovalo svírání kolem žaludku a nechuť. A aby mi někoho vodili do našich pokojů, jsem nechtěla. Potřebovala jsem i volnost a svobodu. Vybrat si, koho budu chtít a ulovit ho svým způsobem.

Po několika hodinách jsem se vynořila z vody a lehla si na placatý kámen na břehu. Přesně na ten, kde byl Marc, když jsem ho viděla prvně. Svítilo sluníčko a má pleť se úchvatně třpytila. Šaty na mě pomalu usychaly. Zaposlouchala jsem se do zvuků kolem sebe. V mé těsné blízkosti se nenacházelo žádné zvíře. I žížaly se zavrtaly hlouběji do země. Z dálky byl slyšet zpěv ptáků. Jako člověk jsem ho nikdy nevnímala jako píseň, ale teď ano. Byla to doslova symfonie. Lidé o moc přicházejí, když tohle nejsou svýma nedokonalýma ušima schopni slyšet. Přestala jsem se soustředit na ptáky a poslouchala ještě vzdálenější zvuky. A měla jsem štěstí. Pravidelný, mírnou námahou nepatrně zrychlený tlukot tří srdcí, která zcela nepochybně bila v lidských tělech, pro mě byl tou nejkrásnější hudbou.

V krku mě začalo škrábat a pálit. Ústa se mi samovolně naplňovala jedem. Přejela jsem si jazykem po zubech a i když mi Marc tvrdil, že je to nemožné, já prostě cítila, že jsou ostřejší než běžně. Z hrdla se mi bez vlastního přičinění vydralo temné zavrčení. Rty se roztáhly do širokého úsměvu, který by upírům připadal jistě svůdný, ale lidem jedině děsivý. Hlavou mi prolétlo, jestli by bylo možné, aby pouhá má přítomnost někoho zabila. Abych někomu způsobila svým něžným a přesto strašidelným vzhledem s rudými duhovkami takový šok, že by mu selhalo srdíčko. Rozhodla jsem se, že někdy to vyzkouším, ale ne teď. Teď jsem se chtěla jen úplně obyčejně napojit a utišit tak svou žízeň.

Stačilo na běh směrem za potravou pomyslet a už jsem běžela. Čím blíže jsem byla té krásné a dechberoucí vůni, tím větší napětí v celém těle jsem cítila. A pak jsem se dočkala.

Prudce jsem zastavila na vrcholu skalního převisu. Přímo pode mnou seděli na kmeni spadlého stromu tři muži, spíš ještě kluci. Mohlo jim být kolem dvaceti a všichni tři byli na první pohled bohatí. Neubránila jsem se úšklebku. Na sobě měli značkové oblečení a jeden z nich něco ťukal do nejnovějšího modelu pěkně drahého telefonu. Bavili se spolu anglicky a rozebírali nějaký večírek, který se měl konat na jejich počest u jakési Tracy. Se smíchem se dohadovali, kdo z nich si zabírá jaké děvče, kolik alkoholu asi vypijí a jestli koks bude mít Tracy, nebo si mají pořídit vlastní zásoby. Americká zlatá mládež. Jako člověk jsem je nesnášela. O práci nikdy ani nezavadili a ani je nenapadlo, že někteří, většina lidí, si musí peníze vydělávat. Jim stačilo použít zlatou katru od tatínka a měli, na co ukázali. Byla jsem na ně přímo alergická.

Ten s mobilem vstal a sdělil ostatním dvěma, že musí jít močit. Jen použil mnohem vulgárnější výraz. Se zájmem jsem sledovala, jak zachází dál do lesa. Dost daleko, aby ho druzí dva neviděli. Sama pro sebe jsem se usmála. Dalo mi spoustu práce se ovládnout, ale tušila jsem, že potěšení z lovu může spočívat i v něčem jiném, než v protékání té sladké tekutiny hrdlem.

Jako blesk jsem se přemístila kousíček od osamělého mladíka. Zhroutila jsem se a zem, chytla si nohu za kotník a poměrně hlasitě vzlykla.

,,Je tam někdo?” tiše zavolal mým směrem anglicky. Zakroutila jsem hlavou. Sama jsem sice bývala Američanka, ale nikdy jsem nepředpokládala, že celý svět dokonale ovládá angličtinu. Zatímco tihle floutci… Přemohla jsem se a mlčela.

Netrvalo ani pár vteřin a ozvalo se zapínání zipu, následované šustěním nohou v trávě a praskotem pošlapaných větviček. Směrem ke mně. Sklopila jsem oči a dovolila si rychlý úsměv. Znovu jsem vzlykla.

,,Ale, ale, co to tu máme?” zeptal se a zněl velmi potěšeně. Normální by bylo zajímat se, jestli se mi něco nestalo. To jeho ale ani v nejmenším nezajímalo. Viděl ve mně bezbrannou holku, která je mu vydaná napospas. Lehká kořist. Kdyby jen věděl!

,,Taková kráska by se neměla procházet sama v lese. Kdyby totiž křičela, mohlo by se stát, že by ji nikdo neslyšel,” zašeptal. Musela jsem se držet, abych na něj rovnou neskočila a nezabila ho. V duchu jsem ho alespoň častovala pojmenováními jako prase, hajzl, ale taky svačinka.

,,No, tak, maličká, hezky se spolu pomějeme. Žádná si na moje umění ještě nestěžovala,” pronesl sebejistě a přišel ještě blíž. Téměř na dosah. Měla jsem chuť se smát. Jak jen byli lidé hloupí a nnevšímaví. Dávno zapomněli poslouchat svoje instinkty a řídit se jimi. V našem okolí nebylo ani jediné zvíře. Zvířata poznala, že já jsem nebezpečná. Cítila to ze mě a snažila se obloukem se mi vyhnout. Zatímco člověk mou blízkost vyhledával. Poklekl přede mě. Přesně na to jsem čekala. Velmi pomalu, aby mu stačilo dojít, co vidí, jsem k němu zvedla pohled. Moc dobře jsem věděla, jak vypadám. Věděla jsem, že moje oči jsou úplně černé, jen u zorniček žíhané rudou. Zalapal po dechu. Zatím mu ale nedocvaklo, že jsem nebezpečná. Viděl jenom mojí líbivou tvář.

,,Páni,” hvízdnul. Sladce jsem se na něj usmála a jeho srdce se prudce rozbušilo. Jeho vůně zintenzivněla a tepna na jeho krku ladně a lákavě pulzovala. Nemohla jsem promluvit, protože tím bych spotřebovala vzduch z plic a ten jsem si šetřila na svou dokonale promyšlenou repliku. Nechala jsem ho přiblížit se až těsně ke mně. Kdyby se na mě díval pozorněji, musel by si všimnout, jak moc jsem napjatá.

,,Myslím, že bych se ti měl podívat na ten kotník. Ovážu ti ho a ty bys mi pak mohla dát za odměnu pořádnou pusu. Co říkáš?” usmál se na mě, když si konečně všiml, jak křečovitě si svírám nohu. Ani netušil, jak mi nahrál do karet. Rádoby stydlivě jsem přikývla a nohu pustila.

,,Nebo bys mě mohla políbit rovnou. Jsem si jistý, že bolest ve tvé křehké nožce zaženu zaručeně fungujícím způsobem,” zašeptal roztouženě.

S tím největším sebeovládáním jsem vzala jeho tvář do dlaní. Jemně sebou škubl, když ucítil mojí ledovou pokožku. Stálo mě všechny síly a energii, abych dokázala promluvit.

,,Spi sladce,” zašeptala jsem téměř něžně. Než si stačil uvědomit, že něco není v pořádku, přitiskla jsem své rty na jeho čelo v naprosto nevinném polibku. Jeho kůže pálila. Cítila jsem droboučké tepénky plné krve, které pod mými rty pulsovaly. A v tu chvíli už mě nic nemohlo zastavit a já se nemohla dál ovládat. Neměl šanci postřehnout můj pohyb. Mé rty se z čela přesunuly na krk a tam už něhu nepřinášely. Zakousla jsem se a jeho krev mi vyprýštěla do úst. Zavrněla jsem blahem. Zděšeně, šokovaně a bolestně vyjekl. Jeho řev ale rychle ustal. A jen o chvilku později došla krev.

,,Alexi?” ozval se dvojhlas jeho kamarádů. Původně jsem si s nimi chtěla taky trochu pohrát. Předstírat chudinku bezbrannou dívenku a je nechat, aby si mysleli, že mě mají v hrsti. Už jsem však neměla energii na další divadlo. Prostě jsem se na ně vrhla a než stačili zpozorovat, že nejsou sami, bylo po nich. A já byla sytá. Jejich těla jsem shodila pod vykotlaný pařez a pečlivě zakryla.

Tohle byl ten pravý lov! To se  mi líbilo. Žádné společné krmení turisty, které naláká někdo jiný. Žádné osamělé vyčkávání v soukromých pokojích, až mi někdo jiný dovede potravu až pod nos. Chtěla jsem lovit. Užívat si své predátorství, moc a sílu. Chtěla jsem si sama svou kořist přivábit. Omámit ji a pak vysát.

V hlavě už se mi líhlo na tisíc možných scénářů mého dalšího lovu. A ač jsem byla tak plná, že jsem měla pocit, že ve mně krev až šplíchá, nemohla jsem se dočkat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kamikadze

16)  Kamikadze (13.02.2011 11:50)

Mě vážně docházejí slova, jak mám pořád psát, že je to naprosto úžasné. Popisuješ pocity novorozené, jako bys jí sama byla.
Jednaní na hradě bylo úsměvnou záležitostí, hlavně, jak se Marcus snažil potlačovat zvuky, které by v té chvíli z jeho úst vycházet neměly. Aro, který sám a rád porušuje svoje vlastní zákony, hystericky chechtající se Caius, vážně bych chtěla tvou fantazii

Janeba

15)  Janeba (07.11.2010 10:18)

Tak asi žádné svědomí! Vášeň?! Je to strhující jízda požitkářským upířím světem! Anna má říz!! Díky!

Yasmini

14)  Yasmini (14.10.2010 23:14)

Lov byl nepřekonatelný, líbí se mi tvoje tendence, aby oběti nebyly zase tak nevinné. Popřípadě nám svačinku nepředstavuješ. Děkuji ti za to.
Krásný dílek

Elwings

13)  Elwings (20.08.2010 11:25)

Anna se pěkně vybarvila, s ničím se moc nepáře.
Ale je to velmi osvěžující změna.
A ten lov byl skvělý, měla jsem pocit jako bych tam přímo byla.

Evelyn

12)  Evelyn (19.08.2010 17:05)

Anni, děkuju a doufám, že si Tvou přízeň zachovám i příště, až to tak skvělé být přestane
Ivanko, jsem čistokrevný člověk, alespoň doufám A přesně to jsem chtěla ukázat - jak upírství může změnit.
Gassie, a ten příští by měl být ještě lepšejší
Hani, děkuju
Belko, děkuju, moc si takové chvály vážím Upíra asi žádného neznám. Soused si sice podmalovává oči černě a krev pije asi všem kolem, ale jsem si docela jistá, že upírstvím to nebude
sfingo, právě - chtěla jsem pořádného upíra, ne žádnou měkkotu A s Marcem to bude kapku složitější ;)
Abero, díky
Terez, víš, že máš poněku zvrácenou představu o kráse? Ale děkuju, těší mě to.
Bye, díky Ale do další návštevy Athenodory se asi raději pouštět nebudu
Iwko, děkuju
Deny Fish, děkuju Osobně bych doporučovala spíš toho chlapa. A když se to vezme kolem a kolem, lovit bys ho mohla taky

DenyFish

11)  DenyFish (19.08.2010 09:14)

Jéjé, Ty píšeš tak... já nevim... sexy. Prostě píšeš tak, že mám chuť buď na chlapa nebo na lov. fakt dobrý...

10)  Iwka (19.08.2010 00:16)

Wow! Tohle je tperve upírka...

Bye

9)  Bye (18.08.2010 21:52)

Když pominu fakt, koho Anna lovila (přece jen je rozdíl mezi honem na vysokou a zabíjením lidí), musím říct, že to byla od prvního do posledního písmenka úchvatná jízda!
Takže v tomhle si Anna prosadila svou. To jsem zvědavá, jak se zachová, až ji zase navštíví Athenodora
Jo, a Anna s Marcusem v trůním sále byli bezchybný

plyshovymedvidek

8)  plyshovymedvidek (18.08.2010 20:31)

to byla krása

Abera

7)  Abera (18.08.2010 19:28)

sfinga

6)  sfinga (18.08.2010 18:35)

Teda, ta Anna je pěkně drsná. Lovit se jí zachtělo a pěkně svobodně, co?
Žádní zdegenerovaní Volturiovi, kteří si potravu nechají strčit až pod nos. Tohle je upírka na 100%
Marcus ji musí mít hodně rád, když jí, novorozené, tohle dovolí.
Tleskám a těším se na další díl

5)  belko (18.08.2010 18:00)

Evelyn,možná upír nejsi, ale s nějakým kamarádíš,že? protože tvůj popis lovu a pocitů krvelačné Anny byl 100procentně opravdový a nemůžeš to takto dokonale popisovat bez autentických zážitků!!
pokud je to opravdu jen z tvé hlavinky, pak jsi neskonale úžasně dokonalá a klobouk dolů!!!!

Hanetka

4)  Hanetka (18.08.2010 17:46)

No tedy... to bylo živočišné, dravé... a senzační! Anna je naprosto spontánní... to se mi líbí. A dál? Co bude dál?

Gassie

3)  Gassie (18.08.2010 17:39)

Jé... to bylo skvělé. Anna si to užívá a já si to užívám s ní. Ten její lov byl dokonale promyšlený.

Ivanka

2)  Ivanka (18.08.2010 17:09)

Tak to je síla. Znovu se tě ptám, opravdu nejsi upír? Já jen tak, pro formu, protože je to bomba. Uplně mi běhá mráz po zádech, opravdovost z toho jen čiší. Jen žasnu, co přeměna na upíra může udělat s jednou milou americkou holčinou.

Anna43474

1)  Anna43474 (18.08.2010 16:55)

Tak to bylo... jé, super!!! Annaje ještě sebejistější než předtím a užívá si výhody upírství.Tak to má být Tleskám

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek