Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Život ve Volteře začíná.

Všechno je jiné a nové.

A Anna nemůže být spokojenější, vždyť je přeci královnou!

 

Kamenné srdce měla z ledu,

pohrdala očima barvy medu.

Svou novou podstatu brala jako dar,

on ví našel vše, co si kdy jen přál.

Dočista se změnila dívka kdysi milá,

zapomněla na dobu, kdy jako člověk žila...

„Je to tu nádherné,” zašeptala jsem uchváceně a Marc se přidušeně zasmál.
„Anno, tohle je jen průchozí místnost, hala. Asi nejobyčejnější pokoj v celém hradě,” vysvětlil mi a mně spadla čelist údivem. Navštívila jsem jako člověk tolik muzeí, hradů a zámků, ale žádný z nich nebyl takový. Z žádného nedýchala tahle úžasná atmosféra. Žádný nebyl tak dokonale autentický.

Demetri se nám oběma, ano, opravdu oběma, poklonil, a zmizel. Na tohle chování bych si byla více než ochotná zvyknout okamžitě. Marc mě vzal za ruku a vedl mě chodbami. Byla jsem si jistá, že tyhle chodby nepatří k těm hojně používaným. Byly temné, studené a sem tam jsem zahlédla i pavučinu. Moje původní představa se naplňovala. Náhle ale Marc zahnul prudce doleva a před námi se vylouply masivní kovové dveře. Jemně do nich zatlačil a ony se s tichým zanaříkáním otevřely.

Ocitli jsme se v naprosto přepychově zařízeném pokoji. Na zhruba třiceti metrech čtverečních se nacházelo tolik starožitností, klenotů a vzácných obrazů, že mi šla až hlava kolem. Měla jsem iracionální chuť přejet prsty po hrubém plátně s výjevem křesťanů modlících se v prostém dřevěném kostele. Odhadem jsem dobu jeho vzniku určovala tak na dvanácté století. Tohle bylo jako splněný sen.

Pokojem jsme rychle prošli a vystoupaly po kamenném schodišti potaženém tlustým červeným kobercem k dalším dveřím a další spleti chodeb. Měla jsem onu báječnou a dokonalou paměť, ale stejně bych nebyla schopná dojít zpět do výchozího bodu, kdyby mě tam někde Marc opustil. Po několika minutách jsme se dostali do světlého a velmi luxusně a elegantně zařízeného křídla. Oči už jsem měla dávno na vrch hlavy a ústa naprosto neslušně otevřená, takže tady jsem už vůbec netušila, jak dát údiv, obdiv a absolutní okouzlení najevo.

Marc otevřel jedny z dveří úplně na konci chodby a než jsem se stačila vzpamatovat a vkročit dovnitř, mrkl na mě a vzal mě do náručí. Díval se mi do očí a já věděla, že je musím mít obrovsky rozšířené úžasem. S úsměvem a jiskřičkami štěstí v očích překročil práh pokoje a teprve až zavřel dveře, postavil mě na zem.
„Naše pokoje,” oznámil mi a neurčitě mávnul rukou. Rozhlédla jsem se kolem a najednou nechápala, kdo přišel na tu hloupost, že upíři přijdou do pekla. Já byla totiž v ráji.

Pokoj byl zařízený v přírodních odstínech. Hnědá, béžová a zelená převládaly. Kamenné stěny byly obložené dřevem nebo pokryty novější zdí. Kdybych nevěděla, že se nacházím na hradě, tipovala bych to na hodně luxusní vilku z přelomu dvacátých a třicátých let vybavenou starožitným nábytkem. Pokoji dominoval mahagonový stůl, na kterém hezky vyskládané ležely knihy. Některé na pohled velmi staré, jiné očividně z poslední doby. Připadala jsem si jako v pracovně politika úřadujícího v meziválečných letech. Politika, s velmi dobrým vkusem..

Marc pozotvíral čtvery dveře, které vedly do dalších pokojů. Hned první, do něhož jsem nakoukla, byl zařízen jako ložnice. Uprostřed místnosti stála veliká, masivní postel. Na nic jiného jsem se v tu chvíli nemohla soustředit a nic jiného obdivovat. Svůdným krokem jsem přešla až k ní a posadila se na její okraj. Marc mě pozorně sledoval, tak jsem si pomaloučku rozvázala plášť u krku a nechala ho sklouznout po svém těle dolů. Ani nestihl dopadnout na zem a Marc mě už drtil v objetí. Tentokrát by něžný, trpělivý a neuvěřitelně citlivý k mým přáním. Napadlo mě, že v lese jsme asi mohli dělat bordel, ale tady tu postel chtěl zachovat celou. Během vteřiny, kdy jeho rty putovaly po mém krku směrem k ňadrům, jsem ale na cokoliv myslet přestala.


„Anno, nemůžeme strávit věčnost zavření mezi čtyřmi stěnami a nevylézat z postele,” přemlouval mě Marc a hladil mě přitom po zádech. Pobaveně jsem na něj mrkla a pak se významně podívala na tak dvě stě let starou komodu, která byla nyní trošku rozbořená, a zase zpátky na něj. Alespoň jednou jsme z postele vylezli.
„Mám své povinnosti a bratři mě sežerou zaživa, pokud se k nim v nejbližších hodinách nepřidám. Navíc nejsem schopen zařídit, aby se Demetri Arovi vyhýbal věčně. Byl bych rád, kdybych tě mohl představit já sám. Nechci, aby se o tobě dozvěděli přes Demeteriho vzpomínky,” vysvětloval dál. Už mi vyprávěl o daru svého bratra, četl myšlenky dotykem dlaně. Představa, že bych ostatním viděla do hlavy, mě mírně znechucovala a odpuzovala.
„Tak jo, když jinak nedáš,” usmála jsem se na něj nakonec a jemu se očividně velmi ulevilo. Vroucně mě naposledy políbil a spěšně vstal a oblékl se. Asi se bál, že jinak bych ho zase přemluvila k prodlení.
„Pošlu za tebou Coru, stará se nám o oblečení,” usmál se na mě ode dveří a zmizel.

Plácla jsem sebou do postele a zírala do stropu. Byla jsem upír necelé dva týdny a až nyní, když jsem na okamžik osaměla, se mi začalo zdát zvláštní, že nemusím spát. Zkusila jsem zavřít oči a vnucovat si pocit únavy, ale nějak se mi to nedařilo. Dvacet čtyři hodin denně jsem měla být stále bdělá a aktivní. Přetočila jsem se na břicho a podepřela si bradu dlaněmi. Nedokázala jsem si představit, co celou tu dobu budu dělat. Počítala jsem s tím, že mi zbývá pár týdnů života a ty nebudou zrovna nejpříjemnější. A pak se mi místo smrti dostalo věčnosti a nesmrtelnost. Báječné, ale zároveň trošku děsivé. Neměla jsem ani tušení, jak s takovým množstvím času naložit.

Rozhlížela jsem se po pokoji a můj zrak padnul na pootevřenou skříň, z níž vykukovalo plátno. Mírně jsem nahnula hlavu a zvědavě se podívala, co na něm je. Skoro jsem se zalkla překvapením. Dívala jsem se přímo na moje poslední lidské počiny. Obrázky Marca. Nebláznila jsem ten poslední den mého života, opravdu jsem malovala a Marc si ty obrazy vzal. Chtěla jsem se na něj zlobit, protože mi je vlastně ukradl, ale místo toho mě to zahřálo na hrudi. Líbily se mu. Úžasně mi to zvedlo náladu a zároveň odpovědělo na otázku, co tu budu celé dny dělat. Malovat. To byla přece moje vášeň.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a pak bez vyzvání vstoupila menší žena se severskými rysy a za sebou táhla stojan pokrytý ramínky, z nichž visely oděvnické pytle. Vypadala jako kostymérka u filmu.
„Pan Marcus mě poslal, abych vám pomohla vybrat šaty na dnešní audienci u vládců. Neřekl mi však k jaké příležitosti se audience koná,” vysvětlila mi a zvědavě si mě prohlížela.

Zabalila jsem se do deky a vykročila k ní. Usmála jsem se na ni a podala ji ruku. Anna - Cora, jako slušně vychované dívky.
„Marc chce asi bratrům říct, že se budeme brát,” oznámila jsem jí důvod své návštěvy u vládců. Musela jsem se nad tím pojmenováním usmát. Marc, můj vládce. Večer bychom si mohli zahrát na krále a služtičku. Ano, to bylo velmi lákavé.
Cora na mě zírala s otevřenou pusou a naprázdno polykala vzduch. Vypadala směšně, ale něco mi říkalo, že smát bych se neměla.
„Brát… jako pana Marcuse Volturiho? Ty…vy… ty, promiňte, paní Anno, vy budete jeho manželka?” zakoktala. Nechápala jsem, co je na tom tak divného. A moc se mi nelíbilo, když o Marcovi mluvila jako o Marcusovi. Bylo to divné a strašně zastaralé. Přikývla jsem a ona ještě víc vykulila oči. Pak se ale rychle ovládla a sklopila pohled.

„Omlouvám se, madam, za svou nevědomost a nevhodné chování. Nevěděla jsem… Nemám s sebou šaty vhodné na takovou příležitost, za chvíli je přinesu. Omluvte mě, prosím,” promluvila tichým, podřízeným hlasem a uklonila se.

Dívala jsem se na dveře, kterými odešla, a snažila se nějak si v hlavě urovnat, co se to tu stalo. To bylo tak neuvěřitelné, že se chce Marc oženit? Než jsem stihla něco smysluplného vykoumat, byla Cora zpět a přes ruku nesla tři pytle. Poklonila se mi a už se mi nedívala do očí. Pytle položila na postel. Docela se jí podařilo skrýt šok a překvapení nad stavem povlečení a dvěma roztrženými polštáři.
Opatrně rozepnula zipy a vyndala nádherné zelenkavé šaty jako pro princeznu. Korzet, široká sukně s krinolínou a krátká vlečka. Druhé šaty byly černé a prudce elegantní. Úzká ramínka, hluboký výstřih, průstřihy na bocích a upnutá sukně. Ty třetí mě na první pohled okouzlily. Měly nebesky modrou barvu. Zapínaly se za krkem, záda nechávaly holá. Až k bokům přilínaly na tělo jako druhá kůže a od boků dolů se rozšiřovaly do skládané sukně. Pomalu s posvátnou úctou jsem si je oblékla a zatočila se. Sukně se krásně zavlnila.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla, které mi Cora podržela. Vypadala jsem překrásně. Překvapilo mě, že mám delší vlasy než jako člověk. Blond prstýnky mi dopadaly až skoro k prsům. Rozčilovala mě barva mých očí. Modré mi slušely víc, ale zase ta rudá měla svoje neoddiskutovatelné kouzlo. Byla jsem nádherná.

„Moc vám to sluší, madam, ale bylo by vhodné vyčesat vám vlasy,” promluvila Cora a okamžitě se role kadeřnice ujala. Během pár minut jsem měla většinu vlasů chycených v elegantním drdolu, jen pár pramínků se mi volně vlnilo kolem obličeje.
Usmála jsem se na ni a poděkovala.

Poklonila se a s nevybranými šaty vycouvala z pokoje. Během chvíle se ve dveřích objevil Marc. Měl na sobě stejný plášť, který mi půjčil v tom lese. Obdivně mě sjel pohledem a pak mi nabídl rámě.
„Nejsi nervózní?” zeptal se vážně. Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem důvod k nervozitě. Tak se potkám s jeho rodinou, no. Jako člověk jsem byla u rodin svých lásek velmi oblíbená.

Šli jsme zase spletí chodeb a Marc mě cestou tiše poučoval o vhodném chování. Poklona je nutná a také musím mlčet, odpovídat pouze na přímé otázky a neodmítat podat Arovi ruku. Poslouchala jsem jen napůl ucha, protože jsem se nemohla zbavit představy té podivné a zázračné ruky, která dokáže číst myšlenky. Doufala jsem, že ji poznám na první pohled. Mohla by být třeba jiné barvy než zbytek těla, nebo by na ní mohlo být tajemné tetování dávno zapomenutým jazykem.

Tok mých myšlenek přerušil šum hlasů. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na Marca. Tvářil se hrozně seriózně a obřadně. Celý byl zase příšerně prkenný. Vypnula jsem hruď, narovnala záda, zatáhla bříško a hrdě vztyčila hlavu. Marc mi povzbudivě stiskl ruku a pak se opřel do dveří.

Vstoupili jsme do prostorného sálu, jemuž vévodily tři trůny na vyvýšeném pódiu. Pouze dva nezely prázdnotou. Jejich osadníci se dívali na majestátní bránu umístěnou naproti trůnům a náš vstup nezaznamenali. Marc se na mě usmál a pak vykročil směrem k pódiu. Jeho kroky se rozléhaly sálem a vracely se s ozvěnou. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že kromě dvou zakuklenců u brány a Marcových bratrů v místnosti nikdo není. Šum hlasů utichl, jakmile se za námi zavřely dveře. Ten nepříjemný hlahol musel jít odjinud.

Arova ruka sice nenesla žádné znamení, že zrovna ona je tak výjimečná a jedinečná, ale Ara jsem poznala okamžitě. Marc ho popsal dokonale. Z Ara chtivost, vypočítavost a zvědavost přímo sálaly. Naproti tomu Caius se na mě díval se zájmem a překvapeně, ale o nic víc než Demetri či Cora.
„Aro, Caie, představuji vám Annu, svou budoucí manželku,” oznámil jim Marc věcně a bez jediné stopy po emocích. Podle jeho pokynů jsem mírně sklopila hlavu a o pár centimetrů podklesla v kolenou.
„To nemyslíš vážně,” ozval se Caius hlasem jen špatně skrývajícím nelibost. Nemusel skrývat vůbec nic, sdělení samo o sobě bylo dosti jasné.
„Naprosto vážně. Potkal jsem ji jako člověka a stvořil ji. Stane se mou manželkou, bratře,” zasyčel Marc a pevněji mi stiskl ruku. Caius vytřeštil oči a já měla pocit, že už dlouho ho niko ničím tak nerozhodil. Vypadal, jako kdyby bylo neobvyklé, že Marc si prosazuje svou. Nebo spíše, že má vůbec nějaký vlastní názor a cíl.

Aro mě stále propaloval pohledem. Bojovala jsem s nutkáním udělat na něj dlouhý nos. Díval se na mě jako na přízrak, jako kdyby čekal, že se náhle rozplynu a Marc pak vykřikne Apríl…  Když jeho pohled trval několik minut, během nichž se Marc o něčem dohadoval s Caiem, nervózně jsem se ošila. Cítila jsem se tímhle Marcovým bratrem lapená. Jako kdyby mě hypnotizoval. Otřásla jsem se a on náhle rychle zamrkal.

Během setiny vteřiny stál přede mnou a natahoval se po mé ruce. Nedokázala bych mu jí nepodat. Má paže se snad sama, vlastní vůlí zvedla a on uvěznil mou dlaň ve svých rukách. Přivřel oči a náhle jsem se ocitla na kolotoči. Když jsem si myslela, že umírám, musela jsem namáhavě vzpomínat na každý podstatný okamžik svého života. Nyní mi před očima běžel celý můj život. Vzpomínala jsem si i na věci a události, které jsem považovala za dávno zapomenuté. Celé dětství, puberta, studium, nemoc… Točila se mi hlava a u některých vzpomínek jsem se neubránila bolestnému syknutí. Na něco jsem myslet prostě nechtěla, ale nemyslet na to nešlo.

Po několika předlouhých minutách Aro pustil mou ruku a zavrtěl hlavou. Stále se na mě tak zvláštně díval. Stále jsem měla neodbytný pocit, že čeká, až něco velkého a významného udělám. Pak konečně promluvil. Nespustil ze mě oči, ale jeho slova patřila Marcovi.
„Didymé? Copak už jsi zapomněl?” zašeptal.

Marc zavrčel a najednou mě objímal.
„Ne, nezapomněl, bratře. Ale čas jde dál a přichází budoucnost. Tou je pro mě Anna,” odpověděl podle mě až zbytečně příkře.
„Anna,” odfrkl si Aro. „Moderní Američanka, skutečně ideální žena pro tebe. A navíc novorozená! Nic o našem světě neví, nezná ho a nerozumí mu. Když se dozvěděla, že jsi vládce, mimochodem on používá výraz král, chtěla tě navléknout do rudého pláště s hermelínem a do ruky ti dát žezlo a jablko. A pořád se té představy nevzdala.”

Aro mluvil ironicky a posměšně, ale mně to bylo jedno. Vážně. Až jsem se na okamžik zarazila zjištěním, že mi na jeho názoru vůbec nezáleží. A Marc na tom byl očividně stejně.
„Víš, Aro, co je vážně smutné? Nic s tím nenaděláš. Anna se stane mojí manželkou a tečka,” usmál se Marc až nebezpečně sladce.
„Omotala si tě kolem prstu jako nějaké děvka!” zaprskal Aro.
Chvíli jsem měla pocit, že mu Marc vrazí facku. Jako typ, který by dokázal soupeře poslat k zemi levým hákem, přeci jen nevypadal. Marc ale místo výbuch vzteku, pomalu sáhl do kapsy pláště a vytáhl krabičku.

Já, Aro i Caius jsme ji hypnotizovali pohledy. Marc se usmál, otevřel ji a něco si vklepal do dlaně. Pak se mi podíval do očí.
„Anno, bereš si mě za muže?” pronesl něžně. Omámeně jsem přikývla a pak mě napadlo, že souhlas i vyslovit by nebylo od věci.
„Ano, beru,” zašeptala jsem.
Usmál se a navlékl mi jednoduchý zlatý kroužek na prsteníček.
„A já si beru za ženu tebe, navěky buďme svoji,” dokončil myšlenku obřadně a druhý, větší kroužek mi položil po dlaně. Roztřesenými prsty jsem mu ho navlékla. Svatbu jsem si sice představovala jinak, ale tohle spontánní gesto mělo svůj půvab. Upíři asi těžko mají obřad v kostele a slibují si lásku a věrnost při Bohu. Jo, tahle svatba byla fajn. Sice se ani ještě budu muset vzpamatovat, ale jsem teď Marcova žena. Ten pocit krásně hřál na hrudi.

„Tak, Aro, vypadá to, že ta děvka je teď tvoje příbuzná,” usmál se můj manžel na svého bratra a pak mi dal první manželský polibek.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kamikadze

14)  Kamikadze (13.02.2011 11:36)

„Tak, Aro, vypadá to, že ta děvka je teď tvoje příbuzná,” usmál se můj manžel na svého bratra a pak mi dal první manželský polibek. Ti dva se hledali tak dlouho, až na sebe zbyli, fakt. Ona si ho ještě nepřestala představovat s hermelínem kolem krku. On se s ní ožení během několika vteřin, cupujou spolu polštáře, ničí komody, co bude dál?

Janeba

13)  Janeba (07.11.2010 02:35)

Vypadá to na potíže v ráji! Že by rodinka Volturiovců měla problém přijmout Aničku za sobě rovnou?!Jó Američanka ! Ale ty z toho nějak vybruslíš, viď?! Díky!

Yasmini

12)  Yasmini (14.10.2010 22:53)

Jůůů já chci taky svatbu :D:D:D:D:D
S Y.

Silvaren

11)  Silvaren (19.08.2010 22:27)

Jeden šok za druhým! To byla ta nejrychlejší svatba, o které jsem kdy četla. Ale samozřejmě měla své kouzlo. Líbilo se mi, jak tím usadili Ara. Může se o tom bavit, může s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím může dělat.

Hanetka

10)  Hanetka (17.08.2010 07:41)

Marcus, který si prosazuje svou, to muselo být pro oba zbývající bratry překvapení, po těch staletích. Ale nebylo by nám to být tak divné, kdysi to musle být on, kdo byl vůdčí osobností - ve Volteře se slaví den svatého Marka, ne Caiuse nebo Ara. A Anna? Tak s tou si nejspíš ještě užijí. Báječné. Jak to, že mi tenhle díl utekl?

Gassie

9)  Gassie (16.08.2010 23:36)

Budu se opakovat ale Anna se mi prostě líbí . Je to novorozená tak, jak si představuji. S ničím si nedělá hlavu. Přijde mi, že se do Volterry přesně hodí. Sice Aro můj názor nesdílí :D ale o to to bude lepší.

Evelyn

8)  Evelyn (16.08.2010 23:26)

Děkuji za komentáře
belko, taky jsem chtěla "pravě" novorozenou. Další záměry neprozradím, ale cullenovský syndrom nechytí
Anno, berou to trošku hopem, já vím, ale nemůžu si pomoct Děkuju
sfingo, svědomí podle mě novorozený nevlastní. Co bude časem se ještě uvidí ;)
Abero, díky
Michal7, páni! Mě čte chlap, toho si moc vážím a děkuji za pochvalu
Bye, děkuju Přihodí se ještě spousta věcí a za některé mě asi roztrhnete
sakrapráce, jejich chování osvětlím již brzy
Ještě jednou díky a doufám, že za příští kapitolu mě nebudete chtít kamenovat

sakraprace

7)  sakraprace (14.08.2010 21:09)

Tak jsem našla spadlou čelist a mohu napsat, že to bylo úžasné Čekala jsem, že budou zaskočeni, nepříjemní, ale byli zatraceně sprostý. No, u Caia to zas takové překvapení nebylo, ale že Aro tak to ztratí kontrolu
Ovšem svatbu vzali celkem letem světem, hmm:)

Bye

6)  Bye (07.08.2010 20:54)

Parádně popsaný Volterrský hrad!
Ty šaty...
A hned několik zlatých hřebů v podobě "bratrské" konverzace a jízdy na kolotoči s Arem!!!
Asi nejoriginálnější svatební obřad, co jsem četla.
No, tak copak se přihodí, Hani?

5)   (07.08.2010 20:36)

Krásný.Je to báječný

Abera

4)  Abera (06.08.2010 21:42)

Mazec krásný

sfinga

3)  sfinga (06.08.2010 21:16)

Anna si zatím upírský život užívá. Dobrý. Ale co když se v ní probudí takový malý zázrak, kterému se říká svědomí?

Jsem zvědavá, jaké s ní máš další záměry

Anna43474

2)  Anna43474 (06.08.2010 21:12)

No téda... prej děvka Jako na trní jsem čekala, jak se to vyvine, ale takováhle svatba - vážně nečekané... uf, no teda... Nemůžu jinak. než TKSATVO

1)  belko (06.08.2010 20:32)

Evelynko, konečně nám představuješ opravdovou novorozenou upírku oproštěnou od hnutí svědomí, tvrdou, surovou, cílevědomou, krvelačnou, neupejpavou. Kdoví, jaký máš s Annou záměr, třeba ji donutíš se změnit, ale takto si představuji novorozeného nevyzrálého upíra!
Dokážeš psát velmi sugestivně, i mě se samovolně zvedala ruka, jen tady nestál Aro:D
Nemůžu se dočkat dalšího dílu!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek