Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Anna se probouzí do nového života.

Je to sen, nebo realita? Nebo snad halucinace?

 

 

Ledový dotyk jeho rtů,

ukončil tok jejích dnů.

Utichlo srdce milujícící,

před sebou věčnost nekončící,

zmítána touhou nepoznanou,

nebude již více tou nevinnou Annou...


Patologická vaskularizace nádoru znělo mi myslí, zatímco jsem se zmítala v dalším náporu křeče. Nádor roste rychle a k tomu potřebuje živiny, které čerpá z krve. Ta je k němu přiváděna cévami a protože jí potřebuje hodně, začnou vznikat cévy nové. Tělo nepozná, že se tím samo ničí. Časem se kolem tumoru vytvoří celé klubko nových žil a tepen. Jenže nejsou tak kvalitní jako ostatní cévy. Jejich stěny nejsou tak silné a snadno se vyklenou. Tak vzniká aneurysma, které může kdykoliv prasknout a způsobit krvácení do mozku. Podle toho, do kterého laloku krvácí, způsobuje různé příznaky. Mezi ně může patřit třesavka, ztráta nebo alterace vědomí, halucinace, šílené bolesti celého těla, neschopnost ovládat končetiny, epileptický záchvat… Měla jsem pocit, že mám všechno. A  naráz.

Zvuky kolem mě se podivně slévaly, tichly a následně hlasitěly. Nedokázala jsem otevřít oči, ale byla jsem si jistá, že kdybych to mohla udělat, měla bych halucinace, a nebo byla slepá. Nemohla jsem se ani hnout. Nemohla jsem křičet, nemohla jsem ani prosit, aby mě nechali umřít.

Spaloval mě oheň, ale stále jsem cítila chlad všude kolem sebe. Jako bych ležela ve vaně plné ledu a v žilách mi zatím kolovala láva. Jestli jsem si do teď myslela, že svou nemoc zvládám dobře, zatraceně jsem se mýlila. Nechápala jsem, proč mě lékaři neuspí. Proč mi nedají něco proti bolesti a neuvedou mě do kómatu. Nechápala jsem, jak mě můžou nechat tak trpět. Byla jsem si docela jistá, že je to absolutně proti Hippokratově přísaze.

Cítila jsem každou buňku svého těla. Zdálo se mi, že do každičké někdo bodá ostrou jehlou a pak mi sype do rány sůl. Měla jsem pocit, že mi tečou slzy, ale nedokázala jsem přimět vlastní ruku, aby je setřela. Chvílemi jsem neviděla ani neslyšela, ale o to více cítila bolest. Tohle byla ta nehorší smrt, jakou jsem si jen uměla představit. Chyba. Já si ji nedokázala ani představit. Něco takového bylo mimo mé chápání. Před takovou bolestí mě nikdo a nic nevarovalo. Knihy, internet, doktoři… všichni mě připravovali na utrpení, ale snesitelné. Takové, po kterém přijde klid, mír a konec. Tohle konce nebralo.

Zdálo se mi, že hořím celou věčnost. Vteřiny se mi slévaly do minut a minuty mi připadaly jako hodiny. Usilovně jsem přemýšlela, co tak strašného a zlého jsem za svého krátkého života napáchala, že mě Někdo tak trestá. Copak jsem tohle odplata za to, že jsem nikdy nevěřila v Boha? Copak by bytost, která má odpouštět a být nekonečně dobrá, mohla dopustit takovou bolest? Říká se, že člověku se před smrtí vybaví celý život ve zlomku vteřiny. Já musela namáhavě vzpomínat. Když jsem se hodně snažila, viděla jsem maminku sedící u počítače a píšící svůj velký román. Nikdy nic nedopsala. A nikdy už nedopíše. Umřela, když mi bylo deset. Nestihla dokončit svůj báječný nápad, který ji měl udělat světově známou autorkou romantických knih. Nestihla nikomu říct, kdo je můj otec. Nestihla včas přejít ulici, než ji nepozorný řidič smetl ze silnice.

Vychovala mě babička. Milovala jsem ji a ona mě. Byla úžasně mladistvá a moderní. Podporovala mě v mých zájmech o malování a historii. Procestovaly jsme spolu celé státy a každý rok trávily měsíc ve Francii. Tam taky babička před čtyřmi lety zemřela. Bylo mi čerstvých osmnáct a zůstala jsem na světě úplně sama. Ale nikdy jsem nesklouzla k drogám, opíjení se a zanedbávání povinností. Snažila jsem se být taková, aby na mě byly babička mi maminka pyšné. Stala jsem se nejlepší studentkou, nestřídala jsem chlapi, vlastně jsem měla jen dva, ani jsem nekradla nebo nepomlouvala. Byla jsem vzorná. Ve všem. Jasně, v pubertě jsem si prošla krátkým obdobím vzdoru, ale projevilo se jen obarvením vlasů na černo a piercingem v nose, který jsem stejně musela za týden vyndat, protože jsem dostala rýmu a smrkat bylo najednou pekelně nepříjemné. Rozhodně jsem si nevybavovala jediný moment svého života, za který bych si zasloužila tohle.

Nepohnutě jsem ležela a snažila se vnutit si představu, že jsem někde jinde. V bezpečí. Někde, kde je klid a nic nebolí. Někde, kde jsem se schovala a nikdo zlí mě nenajde. Měla jsem šílenou chuť křičet na nemocniční personál, že to sakra bolí a ať mě konečně někdo uspí a zachrání. Šíleně rychle mi bilo srdce. Muselo jim úplně pobláznit všechny ty stroje snímající životní funkce. Nechápala jsem, jak to můžou zdravotníci ignorovat. To si snad řekli, že stejně umřu, tak mě prostě nechají mému osudu?

Pak se náhle něco změnilo. Led mě stále obklopoval, ale láva začínala ustupovat. Pomalu od konečků prstů mizela. Když jsem měla volné ruce, zatnula jsem prsty. Spíš jsem se o to pokusila. Očekávala jsem, že ležím na nemocniční posteli. Ale pode mnou byla skála. Nebo nerezové lůžko… Bože, já jsem snad v márnici! Prostoupila mnou panika. Jsem v márnici a pitvají mě zaživa. To je určitě ta bolest. Jak mohl někdo přehlédnout tlukot mého srdce? Jak se mohl někdo v moderní době splést a považovat živou za mrtvou?

Zarazila jsem se. Co když je to tak normální? Nikdo neví, co je po smrti. Co když prostě přestane fungovat tělo, ale mozek  a řekněme tomu duše pracují dál. Měla jsem pocit, že jsem vzlykla, ale to nebylo možné. Celou mou mysl ochromila představa, jak ležím v hrobě, zasypaná tunou hlíny. Celý můj svět je má rakev a tělo, které se neodvratitelně rozkládá. Budu vědět, že mě žerou červi? Sakra, co když to ucítím? Co když poznám, jak se prokousávají mým tělem a kladou vajíčka, z nich rostou larvy a ty mě zase požírají. Brr! A pak mě napadla další a možná ještě horší varianta. Hořela jsem a obklopovalo mě něco studeného a tvrdého. Na čem se strkají mrtvoly do spalovny? Určitě na něčem takovém. Co když si nemocnice nenechala ze států poslat moje pokyny? Nechtěla jsem být zpopelněna, ale teď mě nejspíš pálí... Vykřikla jsem hrůzou.

Vážně jsem vykřikla. Nezdálo se mi to. Křičela jsem a cítila vzduch v plicích. Nebyla jsem mrtvá. A mohla jsem hýbat rukama a nohama. Tedy, mohla jsem se o to pokoušet, ale něco mě pevně svíralo a ani o píď se to nehnulo.

Na okamžik se mi ohromně ulevilo. Žila jsem. Ale pak přišel další nápor křeče a oheň ničil moje útroby. Talamická bolest. Vyvstanulo mi najednou na mysli. Bolest, která se nedá nijak utišit. Vzniká při krvácení do thalamu, tedy jednoho z řídících center mozku. Což mě klidně mohlo potkat. Skvělé, proto mi doktoři zatím nepomohli. Proč zrovna já musím poznat všechny tyhle příjemnosti? Na okamžik jsem záviděla mamince. A vzpomněla jsem si na její večerní předčítání pasáží, které ten den napsala. Vždy je rovnou zkritizovala. Milovala jsem to. A milovala jsem zmrzlinu a čerstvé jahody. Jahody jsem měla naposledy loni u Sarah na chatě. A na jiné chatě jsem tenkrát byla s Jeremym, tam jsem prožila svoje poprvé. Pevně mě objímal a líbal na krk a šeptal něžná slůvka lásky…

Najednou jsem se zarazila. To nebyla vzpomínka. Vážně mě někdo objímal a cosi mi šeptal. Snažila jsem se na to soustředit, ale myslela jsem na tolik věcí! Jak můžu myslet na tolik věcí najednou, když před chvílí jsem nemohla myslet vůbec? Někde v dálce jsem slyšela vodopád. A ještě dál vítr čechrající vodní hladinu. A taky jsem slyšela nádherný hlas přímo vedle sebe.

,,Už jen pár minut. Za chvilku bude přeměna u konce a ty se znovu narodíš,” šeptal ten hlas konejšivě.
Páni, to bylo zajímavé. Hlas mi byl podivně povědomý, ale nedokázala jsem ho k nikomu přiřadit.

Náhle všechny zvuky kolem mě utichly a já slyšela jen vlastní srdce, které bilo tak hlasitě, že se mi do rytmu jeho tepu skoro kývala hlava, jako na techno párty. Zase to bolelo a hodně. Křičela jsem. A nadávala. A modlila se, aby to skončilo.

Buch, buch, buch, buch, b-buch, b-buch, buch. A nic. Ticho. A bolest byla pryč.

,,Vítej v novém životě,” ozvalo se mi těsně u ucha. Strašně jsem se lekla a vyskočila. Teda, stála jsem v tom okamžiku, kdy jsem se lekla. Možná ještě dřív. To bylo divné. Ani se mi nezamotala hlava. Nic mě nebolelo a cítila jsem se naprosto báječně. Prudce jsem rozlepila oči a vykulila je na Marca, který stál přikrčený přede mnou. Díval se na mě obezřetně a pozorně mě sledoval. A já na něm mohla nechat oči. Bylo to, jako kdybych prve měla na očích matné klapky, které mi nedovolovaly vidět ho dokonale. Pokud jsem si předtím myslela, že je krásný, nyní jsem poznala, jak jsem se pletla. Byl nádherný a úchvatný. Pořád trochu moc bledý, ale na šarmu mu to neubíralo.

Nadechla jsem se, abych se zeptala, co se děje, ale v tu chvíli se bolest ozvala nanovo. V krku. Obě moje ruce ho náhle svíraly a já horečnatě přemýšlela, co mám dělat. Napadalo mě tolik možností. Celkově jsem myslela nějak jinak. Až moc. Nikdy jsem nebyla tupé pako, které neumí používat hlavu, ale tolik myšlenek… A taky jsem skvěle slyšela. To tam bylo šumění a pískání v uších. Slyšela jsem onen vodopád, tříštění vody a pevný povrch, šumění větru a pak úžasný zvuk, který jakoby mě vábil. Bylo to pravidelné bouchání. Když jsem se znovu nadechla, bolest v krku se zhoršila, ale navíc se mi sběhly sliny. Chutnaly nějak divně, ale tím jsem se nemínila zabývat. Cítila jsem tu nejsladší a nejlahodnější vůni a prostě se musela vydat za ní.

Všechno bylo jiné. Jen jsem na nějaký pohyb pomyslela, už jsem ho vykonala. Chtěla jsem se rozběhnout za zdrojem té vůně a už jsem běžela. Hnala jsem se krajinou a zdálo se mi to nějaké rychlé, ale nedokázala jsem se na to soustředit.

Vůně sílila a v puse mi přibývalo slin. Jindy bych si myslela, že je to nechutné, ale teď jsem nedokázala myslet. Najednou se přede mnou objevili dva muži. Turisti sklánějící se nad mapou. To oni tak voněli. Z mého hrdla se ozval podivný dunivý zvuk, trochu jako zavrčení.

Oba se na mě otočili a spadly jim brady. Jindy bych se červenala a polichoceně se usmála, ale nyní ne. Dívali se na mě, jako kdybych byla to nejkrásnější, co kdy viděli. V jejich očích byl obdiv a okouzlení. Ale do očí jsem se jim moc dlouho nedívala. Mnohem víc mě zaujaly jejich krky a tepající kůže na nich. Nevěděla jsem, co dělám a nerozuměla tomu, ale skočila jsem po nich. Nejdříve po jednom, po tom bližším. Zakousla jsem se mu do krku a sála. Bylo to jako pohádka. Úplně jsem se rozplývala. Ale trvalo to příliš krátce. Došla mu krev. Ten druhý byl blízko, zkamenělý hrůzou. Podívala jsem se na něj a dokonale viděla jeho krví naplněné tepny. Nemohla jsem jim tu náplň nechat. I jeho jsem do poslední kapičky sladké a lahodné krve vysála. A bolest v krku ustala.

Zírala jsem na dvě mrtvoly před sebou a nějak nechápala, co se to děje. Halucinace. Napadlo mě. Prostě mám zase bludy a to velmi reálné. Fakt jsem tu krev protékající mi hrdlem cítila. Při pouhé vzpomínce na ni jsem zatoužila po další. Vážně dobrá halucinace. Ta moje hlava se zase předvedla. Možná jsem místo malování měla zkusit psát. Fantasii jsem na to rozhodně měla.

,,Napojila ses, to je dobře,” ozvalo se za mnou. Okamžitě jsem byla v pozoru a zase vydávala ten zvuk. Kdybych o tomhle někomu vyprávěla, považoval by mě za blázna. No, já jím nejspíš opravdu byla. Zdravá mysl by si nic jako sání krve cizích lidí a ještě pocit uspokojení z toho nevymyslela.

,,Anno, jsi teď upír,” pronesl Marc naprosto vážně. Vykulila jsem na něj oči. Tak jo, čím dál lepší. Docela by mě zajímalo, čím mě v nemocnici nadopovali. Byla by to určitě dost oblíbená droga. Jo, ta by měla úspěch. Nějak jsem ale nevěděla, jak na takové sdělení zareagovat. Napadlo mě děkuji, těší mě, ale něco mi říkalo, že to není vhodné.
,,Právě jsi vypila dva lidi. Věř mi, říkám pravdu. Určitě sis už všimla, že jsi rychlejší, silnější a tak nějak vnímavější. Tvé smysly se zlepšily a mysl jakoby rozrostla. Jsi upír,” opakoval. Měla jsem chuť pohrdlivě se ušklíbnout a ve chvíli, kdy mě to napadlo, jsem cítila jak mi koutek úst jede nahoru a obočí se zvedá. Tohle bylo hustý. Neměla jsem ten výraz ráda, ale jinak se to vážně říct nedalo.
,,Umírala jsi. A já o tebe nechtěl přijít. Něco mě k tobě táhne,” pokračoval. Ano, to bylo první, co souhlasilo. Měla jsem nádor na mozku a umírala. To ano, ale zbytek byl blbost.

Někde v dálce jsem uslyšela další bouchavý zvuk a věděla, že když se za ním vydám, dostanu další krev. Tomu nešlo odolat. Otočila jsem se k Marcovi zády a rozeběhla se. Cítila jsem ho za sebou. Pronásledoval mě a to se mi nelíbilo. Ani trochu se mi to nelíbilo. Prudce jsem se zastavila. Otočila jsem se zase k němu a nepřátelsky na něj zavrčela. On po mně skočil. Za zlomek vteřiny mě přišpendlil k zemi.

,,Dostala by ses moc blízko městu. Musíme být nenápadní,” vysvětloval. Ale mně to už bylo jedno. Nezajímalo mě, co říkal. Nezajímalo mě nějaké srdce rozvádějící krev po něčím těle kdesi v dáli. Nezajímalo mě, jestli jsem vážně upír, nebo třeba divoženka. Nezajímalo mě nic a nikdo kromě Marca na mém těle.

I přes dvoje ošacení jsem cítila žár jeho pokožky. Možná ne přímo žár, ale jeho osobní teplo. Jeho ruce svíraly ty mé a celým tělem na mně ležel. Přesto jsem necítila jeho váhu. Jako kdyby nic nevážil. Zdál se mi lehký jako pírko. Ale ani to mě vlastně nezajímalo. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem ho jako asi nikdy nikoho a nic.
Bez problémů jsem se vymanila z jeho sevření a rukama mu zajela do vlasů. Přitáhla jsem si jeho tvář blíž a hladově ho políbila. Nejdřív nereagoval, ale pak se nadšeně zapojil. Ten polibek byl tak jiný než jakýkoliv kdykoliv předtím. O tolik intenzivnější a vášnivější a naléhavější.

Jeho ruce byly všude. Hladil a laskal mě na celém těle. Neměla jsem chuť na nějakou sáhodlouhou předehru. Prostě jsem ho chtěla. Teď hned, bez prodlení. Tečka. Bez otálení, nebo prodlužování té chvíle, než se naše těla stanou jedním. Trhla jsem s lemem jeho košile a ta s rupnutím povolila. Za okamžik ji následovaly kalhoty a pak už nám nic nebránilo.

Tolik vášně, rozkoše a požitku jsem ze sexu nikdy neměla. Bylo to naprosto perfektní a dokonalé. Nesvazoval mě žádný stud a nebrzdila potřeba se nadechnout. Prostě jsem nedýchala, abych jeho rty nemusela ani na okamžik opouštět. Jednoduché a účinné.

Když odezněla poslední vlna slastně svírající mé útroby, někde v koutku mysli jsem si uvědomila, co jsem právě udělala. Tohle bylo rozhodně skutečné. Moje hlava si mohla vymyslet zabíjení a vysávání lidí, neskutečnou rychlost i dokonalého chlapa, ale ne tohle. To bych já nikdy nevymyslela. Na to jsem byla moc prudérní a přirozeně stydlivá.  Najednou jsem nechtěla ani myslet na to, co jsem to provedla. Vždyť jsem ho znala pár hodin a v lese se na něj takhle vrhla... No, to  vážně nebyla moje fantasie. Ta by vymyslela romantickou večeři, svíčky, něžnou hudbu a procházku při měsíčku. Co když to, co Marc říkal, byla pravda? Co když jsem byla vážně upír? Okamžitě mě napadlo to zkusit a zakousla jsem se mu do krku. Bolestně sykl a ohnal se po mně, ale krev z něj jaksi netekla. Samozřejmě, on byl asi taky upír a upír upíra pravděpodobně nevysaje. Doufala jsem, že jsem neporušila nějaký nepsaný zákon tím kousancem.

,,Promiň,” omluvila jsem se a byla náhle unešená ze svého hlasu. Zněl tak krásně a jemně. Určitě bych nyní dokázala zpívat. Vždycky mě mrzelo, že zpívám falešně a trhá to uši i mně s absolutním hudebním hluchem. Teď bych se ale určitě zpěvem mohla živit.
,,Všechno je to pravda, viď? Já nesním, je to skutečné. Ty jsi skutečný a já… Bože, já jsem vrah!” uvědomila jsem si najednou. Vrah, vrah, vrah. Znělo mi myslí. Chtělo se mi brečet, ale slzy nějak ne a ne vystoupit z očí. Během chvilky jsem si uvědomila, že mě to vlastně tak moc netrápí. Mnohem větší starosti mi dělalo, aby si o mně nemyslel, že jsem nějaká povětrnice, která takhle skáče na každého. To bych vážně nerada.

,,Živit se lidmi je naše přirozenost, ale pár jedinců našeho druhu se rozhodlo zabíjet jen zvířata a pít jejich krev,” poučil mě. Je to naše přirozenost? Fajn, nerada bych se toho vzdávala. Ta krev byla tak dobrá… Ale pít zvířata? Představila jsem si sama sebe zakouslou do Sářina jorkšíra Tudora. Brr, blé, fuj. To vážně ne. Zůstanu u lidí. Přirozenosti nemá smysl se bránit, že.


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kamikadze

16)  Kamikadze (13.02.2011 11:13)

Celé to bylo laděné na hodně bolestivou vlnu, dokonce se ti povedlo ukojit moji chorou mysl, momentálně plnou nájemných vrahů, to když Anna poprvé zakusila lidskou krev. A nakonec si mě úplně rozložila smíchy, při představě upíra zakousnutého do krku malého jorkšíra. Přirozenosti se přece nemá smysl bránit.

Janeba

15)  Janeba (07.11.2010 00:30)

Aj jaj a máme problém! Vášeň nebo krev a nebo ještě jinak ..vášeň i krev?! Wau, toť otázka?! Ale jorkšír Tudor mi přijde jako vlkodlak Jacob, jen v jiném měřítku, taky smrdí?! No nevím, jestli jsi odlehčila téma, ale povídka je to skvělá! Díky!

Yasmini

14)  Yasmini (14.10.2010 21:43)

Sen nebo skutečnost? Hamletovská otázka.
Teď jsetli zůstanou rudé oči nebo ne :) :) :)

S Y.

Alaska

13)  Alaska (05.08.2010 21:45)

No to bylo něco. Anniny představy o posmrtném životě byly neuvěřitelné. Myslím, že ani v její situaci bych nebyla schopná něco takového vymyslet. A dál... no prostě pohádka.

Silvaren

12)  Silvaren (02.08.2010 17:58)

Ten nápad s halucinacemi a oblbováky byl naprosto skvělý! A jak přeměnu přirovnávala k příznakům nemoci - paráda. Trochu mě dostalo, že s upírstvím se tak trochu změnila i Annina povaha, ale o to zajímavější to bude.

Nebraska

11)  Nebraska (31.07.2010 22:23)

Ta přeměna!!!
A novorozená Anna je dokonalá! Opravodvá upírka, žádná měkká vegoška, juch!

Popoles

10)  Popoles (31.07.2010 13:42)

Hani musela jsem si dát den odstup, abych si to srovnala.
Tvůj popis jak nemoci,příznaků, tak okolí a pocitů je neuvěřitelný.
A co teprve její přeměna! Skroro bych věřila, že jsi tímprošla taky - nejsi ty upír?
A stav hned po, jak ucítila žízeňa instinktivně se vrhla za prvním krkem který ucítila...waw - je pravý upír - svědomí ji moc netíží, takže bude Marcusovi dobrou partnerkou.
Její přirovnání,že vypít psa je fuj, ale proti vypití Sáry by asi nic neměla - to jsi mě vážně dostala :D A ta její starost, jco si o ní Marcus pomyslí...
Jsi úžasná a tenhle díl byl dokonalý.
Klaním se a tleskám.

Evelyn

9)  Evelyn (31.07.2010 07:36)

Děkuji za Vaše milé komentáře Jsem tak nějak přesvědčená, že Cullenovi jsou prostě výjimka a všichni ostatní upíři jsou trochu víc podobní klasickým upírům. Hani, psa jí nebylo líto, zdálo se jí to nechutné

Hanetka

8)  Hanetka (30.07.2010 23:19)

Teda, Evelínko, překvapilas mě. Nebo Anna mě překvapila, ale to je asi jedno. Yorkšíra Tudora je jí líto, lidí ne? Tak to je rozhodně změna proti Cullenovým. Jsem moc zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. A těším se na nový díl!

Anna43474

7)  Anna43474 (30.07.2010 23:06)

Anna je dobrá má zajímavej přístup k životu. Ale líbil se mi tvůj popis přeměny. Žádný poslední úder srdce nebo tak, jak to píšou všichni. takže zase musím říct jen: TKATVO

Melani

6)  Melani (30.07.2010 20:38)

To je tak hezký, dobrý a krásný! Hrozně moc se mi to líbí a jsem opravdu zvědavá, co se z toho vyvine.

5)  belko (30.07.2010 16:27)

no, jedinné co ze mě teď vypadne je: HŮSTÝÝÝ!!!! DOST HUSTÝ!!!
Tvůj popis čehokoli je dokonale "hustý"
Evelyn, já se ti klaním, smekám, sypu ti okvětní lístky růží na červený koberec, po kterém kráčíš a hlavně čekám na další návykovou dávku tvých písmenek!

4)   (30.07.2010 16:00)

Nový začátek se vším všudy! Perfektní popis přeměny, prvního lovu a prvního..všeho dalšího
Zítra pokráčko, sím pěkně!

Bye

3)  Bye (30.07.2010 11:36)

Hani, tak teď jsi mi hned několikrát vyrazila dech!
Zase mě překvalpil Tvůj popis - tentokrát přeměny. Ne, nedivím se, že zrovna Ty jsi ji natáhla na půl kapitoly. Ani že jsem tu půlku kapitoly hltala s otevřenou pusou a zatajeným dechem. Překvapilo mě, jak jsi tam zakomponovala příznaky nemoci a umírání na ni.
Jenže tím to nekončilo a moje brada klesala níž.
To probuzení, přemýšlení, zmatek, lov, první - ne milování to nebylo - sex, a nakonec pochopení... všechno popsaný tak uvěřitelně a přirozeně!
Přirozenosti nemá smysl se bránit! Takže se nebráním a čekám
A opravdu bych už chtěla nahlédnout do Markovy hlavinky. Abych zjistila, že jestli se do Anny ještě nezamiloval, hodlá tak učinit co nejdříve

Abera

2)  Abera (30.07.2010 10:54)

Pěkný

Gassie

1)  Gassie (30.07.2010 09:00)

Tak tenhle díl mě opravdu moc bavil. Takhle to probíhá. Líbilo se mi to. Prostě vypila dva lidi a když si to uvědomila, tak to přijala. Líbí se mi, že konečně je tu normální upír na nejen útlocitní Cullenovi

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek