Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Anna je mladá, krásná a smrtelně nemocná. Poslední měcíce života se rozhodne strávit ve slunné Itálii. Toskánsko si na první pohled zamiluje a stejně tak i tajemného bledého cizince, kterého potká na své osamělé procházce v horách.


Polibek na čelo,

hezky to začalo.

Zavřela víčka,

zbledla jí líčka,

život vyprchal,

střípky naděje s sebou vzal...

Taxík mě zavezl až před hlavní vchod luxusního hotelu v centru Sieny. Bodrý taxíkář mi pomohl s kufry a předal je portýrovi, mladému snědému klukovi, který se pod jejich tíhou mírně prohnul. Jeden by si myslel, že u takového hotelu jsou na větší množství zavazadel zvyklí. Zaplatila jsem taxikáři a přidala slušné dýžko. Jen s příruční kabelkou jsem vstoupila do haly hotelu a hned věděla, že jsem si vybrala dobře.

Recepční mi předala klíče od apartmá spolu se seznamem možností trávení volného času masážemi, koupelemi, zábaly a tak dále. Líbilo se mi to. Za peníze se tu dostávala skutečně kvalita a ne pozlátko. Recepční neprojevila žádné překvapení, když jsem potvrdila rezervaci apartmá na půl roku a kreditkou zaplatila sumu, za níž bych si pořídila menší byt. Věděla jsem, že plýtvám penězi, ale neohlížela jsem se na to. Chtěla jsem si dopřát luxus a pohodlí. Nemuset vařit, prát si, ani uklízet. Hotel mi to všechno měl poskytnout, plus navíc sliboval ony masáže a wellness program.

Apartmá přesně odpovídalo tomu, které jsem si vybrala na internetu. Nacházelo se ve třetím a posledním patře, tvořily ho tři pokoje. Přepychová ložnice v historickém stylu, obytný pokoj s kuchyňským pultem a barem a veliká koupelna. Z ložnice se dalo jít na malý balkónek s výhledem na hory. Prostě pohádka. Vyskládala jsem své oblečení do skříní, kosmetiku rozmístila strategicky po koupelně a analgetika umístila do každého pokoje.

Pak jsem si na skoro hodinu zalezla do sprchy. Po několikahodinovém letu jsem to potřebovala. Voda ze mě smyla pot, ale bohužel ne únavu. Převlékla jsem se do noční košile a zalezla do postele s nebesy. Byla jsem tu pár hodin, ale cítila jsem se jako doma. Usnula jsem během pár minut.

Probudila mě bolest hlavy. Typické pro poslední dny. Namáhavě jsem se natáhla k nočnímu stolku a vysypala si do nastavené dlaně několik pilulek z tuby s logem farmaceutické firmy. Nepočítala jsem je. Ještě s napůl zavřenýma očima jsem prášky spolykala a zhroutila se zpátky do postele. Tepalo mi na spáncích a měla jsem pocit, že mi něco tlačí zevnitř na oči. Nitrolební hypertenze. Další z příznaků mé nemoci, který mě neminul. Tajně jsem doufala, že nepoznám epileptický záchvat. Upřímně mě děsila představa sama sebe válející se v křeči na zemi. Po pár minutách léky zabraly a já pocítila úlevu.
Vyhrabala jsem se z postele a zamířila rovnou do koupelny. Zvracela jsem. Opět. Někdo by si mohl myslet, že ranní zvracení značí těhotenství. U mě to tak rozhodně nebylo. S mužem jsem nic neměla hodně dlouhou dobu. Když konečně nevolnost přešla, přemístila jsem se do sprchy. Ta mě probrala.

Objednala jsem si na recepci kávu a snídaňové menu. Nalíčila jsem se a upravila si vlasy. Neměla jsem ráda, když mě někdo viděl neupravenou. V županu jsem si přebrala servírovací stolek a vzala si ho na balkón. Město se teprve probouzelo. Kávou jsem zapila další dávku léků. Ty první ve mně moc dlouho nezůstaly. Jistě, zapíjet prášky kafem by se nemělo, ale co. Stejně se mi to v žaludku smíchá. Vychutnala jsem si čerstvou bagetu s máslem sýrem a šunkou. Přikusovala jsem k tomu rajče a bylo mi dobře. Alespoň v tak použitelném stavu bych ráda zůstala.

Po snídani jsem se rozhodla obhlédnout město. Oblékla jsem si sněhově bílé šaty, vlasy svázala červeným šátkem a obula boty stejné barvy. Slušelo mi to a to moc. Do malé kabelky jsem si dala jen peněženku s doklady a klíč od pokoje. Telefon jsem zcela úmyslně nechala ve státech. Nechtěla jsem se s nikým bavit a nikomu vysvětlovat, proč jsem nechala studia, prodala byt a zdrhla kamsi do Toskánska. Prostě jsem za svým životem udělala tlustou čáru. Umírala jsem a jak pravil klasik, na konci života je stejně každý sám.

Navštívila jsem muzeum, koupila si mapu celého regionu a naobědvala se v roztomilé hospůdce v historickém srdci města.

Procházela jsem se kamennými uličkami a nechávala atmosféru toho dávného města, aby na mě dýchala. Bezcílně jsem bloumala centrem a úplnou náhodou stanula před prodejnou a půjčovnou motorek a skútrů. Z náhlého popudu jsem vstoupila dovnitř a jeden ze skútrů si vybrala. Vlastnila jsem řidičský průkaz a nic jiného k ježdění na tom, podle mě roztomilém, stroji nebylo třeba. Prodavač byl velmi překvapený, když jsem prostě na jeden stroj ukázala a podala mu kreditu. Peníze mi nedělaly těžkou hlavu. Za svůj byt, který jsem zdědila po babičce, jsem dostala sumu, z níž jsem mohla velmi pohodlně žít po zbytek svého nedlouhého života.

Prodavač mi doporučil i helmu a vybavena jeho instrukcemi jsem vyjela z města. Skútr ze sebe nedostal větší rychlost něž padesát kilometrů v hodině, ale to mi bohatě stačilo. Objela jsem Sieny kolem dokola a vrátila se k hotelu. Portýr na sobě nedal znám překvapení, když jsem mu vrazila klíčky a požádala o doplnění benzínu a ustájení mého stroje v garáži. Nebylo ještě ani pět odpoledne, ale já už byla vyčerpaná.

Dala jsem si jen sendvič a zhroutila se do postele. Slunce venku ještě zplna pražilo a jeho paprsky dopadaly přesně k ránu postele. Stulila jsem se do klubíčka a objala si kolena. Konečně jsem se rozbrečela. Líbilo se mi tady. A to bylo ještě slabě vyjádřené. Měla jsem pocit, že do Toskánska patřím, že tady jsem měla žít. Našla jsem ideální místo pro život ve chvíli, kdy mi ho moc nezbývalo. Pláčem jsem se uspala.

Nevzala jsem si večer léky, takže bolest hlavy a nevolnost byly horší než obvykle. Strávila jsem běžnou ranní hodinku v koupelně a rozhodla se koupit si barvy, stojan a plátna. Bez malování jsem dlouho být nemohla. Po včerejší prohlídce města jsem měla představu, kam mám zhruba jít pro malířské potřeby. Nechala jsem si všechno poslat do hotelu a sama se šla projít. Na rozdíl od ostatních turistů jsem neměla foťák. Nebylo proč fotit a dokumentovat, když se nepředpokládalo, že fotky někdy někdo uvidí.

Čas v Itálii plynul jinak než v USA. Rána jsem pravidelně trávila v koupelně a zvracení se pomalu začínalo podepisovat na mojí postavě. Zhubla jsem. Zatím ne moc, ale už to bylo viditelné. Dopoledne jsem malovala nebo četla na balkóně historické romány a odpoledne jsem vyrážela na prohlídky okolí. Nejbližší památky a zajímavá místa jsem prošla během měsíce. Nepřestávalo mě to bavit. Itálie mě nadchla a já se tu cítila jako doma. Navzdory tomu, že se mi mílovými kroky krátil život, navzdory bydlení v hotelu, navzdory absenci přátel. S nikým jsem se moc nebavila a dávala si dobrý pozor, abych nenavázala žádný vztah. Nechtěla jsem do svého končícího života tahat někoho dalšího.

Byla středa odpoledne a já si na mapě vyznačila cestu k horskému jezírku. Bylo stranou turistických tras a v jeho okolí hrozil sesuv půdy, ale já neměla proč se bát trošku riskovat. Už jsem chápala ty, kteří se dali na adrenalinové sporty. Smrt nás čekala tak jako tak, tak proč ji trochu neprovokovat a vyhnout se tak případně měsícům plným bolesti. Jela jsem skoro dvě hodiny, než jsem se dostala k místu, odkud se muselo jít pěšky. Podcenila jsem terén a vzala si boty na klínku, ale byly pohodlné a chodit se v nich po horách dalo. Na sobě jsem měla světloulince modré šaty a vlasy svázané sponou v týle. Rozhodně jsem nevypadala jako milovník horské turistiky.

Podle mapy jsem se spíše toulala lesem, ale k cíli jsem došla. Najednou se přede mnou vylouplo jezero jako z pohádky. Až jsem překvapeně vydechla a okouzleně se zastavila. Ten pohled byl dokonalý. Průzračná voda, hladina zčeřená jemným vánkem, všude kolem zeleň a dokonalý klid. Tady bych chtěla být pohřbená, napadlo mě okamžitě. Trochu jsem si tím tu kouzelnou chvíli zkazila, ale rozhodla jsem se zkusit zjistit, jestli by to šlo. Nebo když ne hrob v zemi, tak roznést tady můj prach. Nikde jinde jsem si věčnost neuměla představit. Stát se navěky součástí té dokonalé scenérie se mi zdálo jako hezké ukončení života.

Kousek vlevo ode mě byla menší skalka pod vzrostlými stromy. Byl tam stín a mně bylo vedro. Zatoužila jsem po příjemném chládku mimo sluníčko. Rozhodla jsem se, že se posadím za skálu a chvíli si odpočinu ve stínu. Byla jsem přeci jen už unavená a potřebovala alespoň pár minut oddych. Jakmile jsem ale překonala tu vzdálenost a ocitla se ze slunečních paparsků, zkameněla jsem. Nebyla jsem tam sama. Přede mnou ležel muž a vypadalo to, že je mrtvý. Sakra, sakra, sakra. Stále jsem neměla telefon a vážně nevěděla co dělat.

Z povzdálí jsem ho pozorovala. Nedýchal. Jasně, Anno, to mrtvoly většinou nedělají. A ty to taky už brzy dělat nebudeš. Nemohla jsem z něj spustit oči. Jednak byl moc hezký a jednak mě fascinovalo, že je mrtvý. Nikdy jsem nikoho mrtvého neviděla. Jen pár měsíců a budu taky takhle někde ležet. Skousla jsem si ret a přistoupila k němu blíž. Byl úplně bílý, ale rysy jeho obličeje se daly nazvat dokonalými. Na sobě měl obyčejné černé kalhoty a košili stejné barvy. Vážně vypadal jako na pohřbu. Napadlo mě, že byl třeba taky nemocný a přišel sem umřít. Z fleku by ho takhle mohli strčit do rakve.

Neodolala jsem morbidním sklonům a vztáhla k němu ruku. Opatrně jsem mu položila dlaň na tvář. A pak skoro dostala infarkt. Náhle, bez předchozího pohybu, přede mnou seděl, mou ruku svíral v ledovém sevření té své a zíral na mě úplně černýma očima. Vyděšeně jsem vyjekla.

Dívali jsme se jeden na druhého a vůbec se nehýbali. Nechápala jsem to. On nedýchal. Vážně ne. Ani teď. A byl tak studený, že to vypadalo, že ležel v mrazáku a ne v rozpálené Itálii. Sice ve stínu, ale okolní teplo ho muselo alespoň trochu zahřát. Moje pokožka byla horká a jeho studená ruka mě až štípala. Bála jsem se ho, ale zároveň jím byla zvláštně okouzlená. Něco mě k němu táhlo a nutilo mě to oplácet mu pohled.

Pustil mou ruku stejně rychle, jako ji prve chytil. Ta rychlost nebyla přirozená a děsila mě. Cítila jsem, jak mi bije srdce. Svět kolem mě přestal existovat. Zmizelo šumění listů stromů ve větru, zmizelo zurčení vody, práci utichli a svět se ponořil do ticha. Musela jsem zavřít oči a bojovala jsem se závratí. Bylo mi špatně, ale jinak než jsem byla zvyklá. Tahle závrať byla nová.

Když jsem ji konečně rozdýchala a otevřela oči, byl pryč. Schovala jsem obličej do dlaní. Halucinace nepatřily mezi moje příznaky. Neměla jsem je mít. Znamenalo to, že nádor zasáhl kromě sluchového centra i zrakové, nebo nějaké asociační. Znamenalo to metastázu a dost velkou. Chtělo se mi brečet. Se ztrátou sluchu bych se smířila, ale zrak? Co budu dělat, když nepoznám realitu od halucinace? Tím končí moje výlety, malování a vlastně jakékoliv zbytky normálního života. Věděla jsem, že to musí přijít, ale od té návštěvy u neurologa, kdy mi dal devět měsíců, uplynulo sotva půl roku. Samozřejmě jsem si všimla, že se můj stav zhoršuje a poslední dobou docela rychle, ale tajně jsem doufala, že se dožiju oněh devíti měsíců. I když to bylo maximum daného času a neznamenalo to, že musím dojít až k nim.

,,…pořádku?” ozvalo se najednou kus ode mě. Ani jsem si neuvědomila, že jsem pořád neslyšela. Na tyhle výpadky jsem byla už až moc zvyklá. Ten hlas byl nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Zněl jako pohlazení.

Překvapeně jsem se na něj otočila. Nevypadl zdravě, ani trochu. Byl nádherný, ale úplně nepřirozeně bledý. Jeho pokožka se mi zdála tenká a byla jsem si skoro jistá, že na sluníčku by skoro zprůhledněla.

,,Ano, už ano. Jen jsem mi zamotala hlava,” zašeptala jsem. Pořád mi nebylo úplně dobře, ale už se to dalo zvládnout.

,,Neměla bys být tak daleko od lidí sama. Je to nebezpečné,” promluvil znovu. Nyní jeho hlas řezal jako žiletky. Nevesele jsem se zasmála.
,,Vážně? A co by se mi mohlo stát? Zakopnu na cestě, upadnu a se zlomenýma nohama někde o samotě umřu? Toho se nebojím,” odvětila jsem kysele.
Něco na něm ve mně probouzelo touhu po životě. Veškeré moje smíření se se smrtí bralo za své.
,,Spíš bys mohla narazit na někoho nebezpečného, někdo by ti mohl ublížit,” odpověděl tiše a v jeho tónu jsem rozeznala skrytou hrozbu. Pořádně jsem se na něj zadívala. Byla jsem si jistá, že on by mi mohl ublížit. Tak jako nikdo jiný. Seděl stále naprosto nehybně a všechno na něm na mě doslova křičelo nebezpečí, uteč. Neposlouchala jsem svoje instinkty. Zůstávala jsem na místě a pozorovala ho.

,,Ty se mě nebojíš?” zeptal se zvědavě. Nesměle jsem se na něj usmála.
,,Bojím,” zašeptala jsem tak tiše, že mě snad ani nemohl slyšet. Ale slyšel.
,,Neutíkáš,” konstatoval. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Myslela jsem, že jsi mrtvý. Rozhodně jsi tak vypadal.” Ani jsem nevěděla, proč jsem to řekla.
Ušklíbl se a pak se jeho rty zvlnily do úsměvu. V tu chvíli moje srdce vynechalo úder.
,,Chodím sem odpočívat. Někdy potřebuju samotu a zmizet od svých bratrů. Asi jsem usnul,” pronesl suše, ale v temných očích se mu zajiskřilo.

,,Je tu krásně, že? Tohle místo vidět a umřít, to by mi ani nevadilo,” usmála jsem se na něj a až pak mi došlo, co jsem to vypustila z úst. Jeho rysy ztuhly.
,,Neříkej dvakrát,” zamumlal. Možná to ani neřekl a mně se to jen zdálo, Bylo to divné.
,,Mimochodem, jsem Anna, když už si tu tak hezky povídáme,” představila jsem se.

Dál na mě koukal a zdálo se mi, že se kvůli něčemu pere sám se sebou. Opravdu nevypadal zrovna fit  a já k němu pocítila obrovský soucit. Na nemoc se nikdy moc nedalo soudit podle vzhledu, já toho byla důkazem, ale u něj jsem o nějkém vážném onemocnění nepochybovala. Temně fialové kruhy pod očima a černé lesknoucí se oči kontrastovaly s tou skutečně mrtvolně bílou pletí až moc. Nebylo to přirozené, stejně jako jeho ledová kůže. Usuzovala jsem na nějakou poruchu krve, ale neodvažovala jsem se zeptat. Bylo by přinejmenším zvláštní říct Jsem Anna a mám nádor na mozku,  umírám a myslím, že ty taky. Jaká nemoc dostala tebe? Jo, bylo by to hodně divný.

Ticho se prodlužovalo a já už dostávala strach, že má třeba nějaký záchvat. Vůbec se nehýbal a byl celý napjatý. A skutečně se mi opět zdálo, že nedýchá. Což nebylo možné, ale ramena se mu ani o píď nezvedala. Už jsem se chystala zeptat se ho, jestli mu je dobře, když konečně promluvil.


,,Marcus.”

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

22)  Jalle (25.03.2013 17:30)

som prekvapená, že tento Marcus ma nedesí

Kamikadze

21)  Kamikadze (13.02.2011 10:56)

Ty se snažíš u můj infarkt, viď? Znovu jsem se polekala spolu s Annou, když se zničehonic probral, a pak jen zírala na jeho bezchybný obličej (kruhy pod očima nejsou chybou, jen má hlad, chůdě malý). Toužila po dalším pohlazení jeho hlasem a nakonec se dozvěděla i jméno

Lioness

20)  Lioness (26.12.2010 23:50)

Á! Zdravím Marcuse ze svého bezpečného stanoviště u počítače. Samozřejmě jsem upíra očekávala (jak taky jinak), ale zrovna tohohle (rozuměj, takhle vysoce postaveného) vážně ne. Ale místo po jeho boku je volné a jeho postava opředená neznámem, tak proč ne...
Druhá kapitola se nesla ve stejném duchu jako první, ale přesto o dost jiném. Změna místa i situace způsobila velkou, úžasnou změna. Annina ironie a její nově nalezené sebevražedné sklony jsou vážně zábavné.
Kouzelné jsou zas všechny Tvé popisy přes apartmá, Sienu až po to nádherné jezero.
Tak co se stane, když se nám tu takhle krásně sešly dvě mrtvolky, jedna budoucí a jedna minulá?

Janeba

19)  Janeba (06.11.2010 23:56)

Tak přesně takhle bych si představovala posledních pár měsíců života! Někde v teple, nejlépe v Toskánsku a potkat nádhernýho mužskýho!Upír! No nikdo z nás přece není dokonalý! Vždyť láska může být tou nejjednodušší a nekrásnější cestou k uzdravení! Díky!

Yasmini

18)  Yasmini (14.10.2010 21:06)

Krásné, ironické a střelené (vše to jsou komplimenty). .
Miluju Marcuse .
Připadá mi z nich nej nej nej
Děkuji za povídku
S Y

Alaska

17)  Alaska (05.08.2010 21:19)

Myšlenky Anny jsou sice často morbidní, ale skvělé. A mrtvola Marcus mě dostala. Jen mě trochu vyděsilo, že už ji zbývá jen tak málo času,i když s Marcusem možná ještě míň. Doufám však že ne a ty budeš mít o čem psát .

Silvaren

16)  Silvaren (02.08.2010 01:13)

Já se vznáším na obláčku spokojenosti. Je to naprosto úžasné. Nádherná krajina, překrásně vystižené pocity, i ten chlap už je tu, dokonalost.

Nebraska

15)  Nebraska (31.07.2010 21:45)

aha! Takhle se na Marcuse musí, dobře, píšu si!
(Jezírko nádherné, Annin stav rozhodně ne :( )

Ewik

14)  Ewik (29.07.2010 11:09)

Nádherné popisy, nádherný díl
A Marcus, no jsem strašně zvědavá.
Těším se na další.

13)   (28.07.2010 20:31)

Marcus jako TEN Marcus z Voltery? Hm, tak Anna si umí najít vlivnýho mužskýho. Parádní, místy povedeně morbidní i smutné. A vypadá to i na brzkou romantiku

Melani

12)  Melani (28.07.2010 17:09)

ty brďo, zase Marcus! TO neni možný! Ale jinak nádhera, opravdu moc moc povedené... .

Anna43474

11)  Anna43474 (28.07.2010 10:20)

Hele, tak to znamená Tleskám, Klaním se A To Všechno Okolo

Evelyn

10)  Evelyn (28.07.2010 09:27)

Bye, Popo, kdybyste věděly, jak je mi po Vašich komentářích krásně a teplo u srdíčka... děkuji
Anno, díky moc, jen pls - co znamená TKATVO?
Abero, Kam, Belko, sakrapráce, děkuji moc a moc
Gassie, ono to děsivé nebude, vážně
Ivanko, máš pravdu - tenhle námět je tu, pokud vím, třikrát. Kamikadze a její Markusi, a co láska?, Popo a Pouta nicoty a pak má maličkost. Každá tohle téma ale pojímáme úplně jinak a odlišně

sakraprace

9)  sakraprace (28.07.2010 07:53)

Týýý jo, díky tvému popisu úplně vidím tu nádhernou krajinu, cítím vůni trávy a vítr ve tváři. Nádhera, a setkání s Marcusem taky. Jen ten konec mě dostal. Jednou mě z těch nervů klepne

Ivanka

8)  Ivanka (27.07.2010 22:37)

Ty mě jednou zabiješ! To jak popisuješ tu nemoc, místa, situace! Vidím to před očima a je mi z toho na nic. Od začátku jsem čekala na její upíří protějšek a naprosto jsem netušila, kdo by to mohl být. Mělo mě to trknout. Zdá se mi to nebo se tu začíná trhat pytel s Marcusi? Myslím, že minimálně jedna autorka na tomhle webu už ho ke štěstí přivedla... No myslím, že nuda a opakování u tebe hrozit nebude. Miluju tvoje psaní a moc a moc a moc se těším na to, jak to bude pokračovat. ¨
P. S: Na konci mě málem trefilo, ber ohledy na moje ubohé srdíčko!

Gassie

7)  Gassie (27.07.2010 21:02)

Kdyby to nebylo svým způsobem děsivé, tak bych měla určitě několik záchvatů smíchu. (Neříkej dvakrát.) Ale v použitém kontextu mi u toho spíš běhal mráz po zádech.
Moc krásné. Nádherně popsané.

6)  belko (27.07.2010 20:30)

Evelynko!nevím jak to dokážeš - ale připadala jsem si taky jako Marcus - zjistila jsem na konci kapitolky, že vůbec nedýchám a točí se mi hlava.
Souhlasím s Popo, že tvůj popis čehokoli je dokonale dokonalý!!
V Itálii jsem ještě nikdy nebyla, ale naladila jsi mě líp jak cestovka.
Strašně se těším na tvé další závislácké psaní!!!

Kamikadze

5)  Kamikadze (27.07.2010 18:39)

Eve, to bylo, jak jen to nazvat, jestli znáš něco, co znamená víc, než užasný, perfektní, skvostné, klidně si to tam domysli

Abera

4)  Abera (27.07.2010 17:38)

Mazec

Anna43474

3)  Anna43474 (27.07.2010 16:54)

Hele, Hani, jako... tohle je už druhá závislost v několika posledních dnech. Není to zvláštní náhoda, že tahleta je zrovna od TEBE???

Mimochodem... Velmi mě těší, že mám takovou optimistickou jmenovkyni, ale část o mrtvolách (Z povzdálí jsem ho pozorovala. Nedýchal. Jasně, Anno, to mrtvoly většinou nedělají.) mi udělala největší radost

Ale teď vážně. Jak si DOVOLUJEŠ to takhle utnout?!?!?! A ještě k tomu, když jsi celou kapitolu popsala dokonale realisticky?!?!?! Do Itálie bych se hrozně ráda vrátila, je tam krásně - a tohle mi navíc připadalo tak skutečné, jako bych tam byla. Chjo, já chci ještě!!!

Tak, teď jsem se vyvztekala, a teď ti taky pogratuluju, popřeju a povyhrožuju. Tohle je další povídka, ke které můžu podotknout TKATVO

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek