Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Volterra se Anně stala domovem. Ne všechno je ale tak skvělé, jak se jí kdysi zdálo. Obyvatelé hradu mají svá tajemství a ani Marc k ní nebyl úplně upřímný.

 

S kvapem odešlo léto, po něm plíživě přišla zima.

Anna byla na povrchu stejná, uvnitř však úplně jiná.

Vzklíčilo cosi bolestného v dívčině srdci nehybném,

upíří existence pro ni přestala být krásným snem.

Přála si plakat, chtěla ronit slzy,

volterrské zdi ji dusily. Musela pryč a to velmi brzy...

Seděla jsem v proutěném houpacím křesle u okna, lehce se pohupovala a dívala se ven. Jaro začínalo a sníh pomalu, ale jistě tál. Se zájmem jsem sledovala souboj bílé a zelené, který se nyní již zcela nepopiratelně a nenávratně vyvíjel směrem k vítězství zelené. I tady, ve Francouzských Alpách, se už objevovaly sněženky.

Nevnímala jsem čas jinak, než podle střídání dne a noc a úbytku sněhu. Netušila jsem, který měsíc právě je, a bylo mi to jedno. Můj život se zastavil.

Stále jsem vlastně čekala, že přijde a omluví se. Najde mě a všechno mi vysvětlí. Řekne, že na počátku udělal chybu, ale díky té chybě měl příležitost uvědomit si, že nejsem jen kopií jeho lásky. Před spoustou a spoustou let miloval ji, Didymé, ale v současnosti už má v srdci mě. A můj vzhled a podoba s ní s tím už nemají pranic společného.

V podstatě jsem se neschovávala. Naopak. Pobývala jsem v babiččině zimní chatě ve Francii. Teď patřila mě. Oficiálně na mě byla zapsaná. Kdyby Marc zjišťoval něco z mé minulosti a lidského života, musel by na tuhle chatu natrefit velmi rychle. Já chtěla být nalezená. Ale ne Demetrim nebo někým jiným z gardy. Musel to být Marc.

Původně jsem bojovala s chutí zůstat ve Volteře. Skryta a nikým neviděna. Mohla bych se tak dozvědět spoustu věcí, být svědkem mnoha důležitých rozhovorů, znepříjemňovat život Arovi. Ale nevydržela jsem tam. Měla jsem pocit, že se tam dusím, že se na mě volterrské zdi zřítí a pohřbí mě hluboko pod sebou. Musela jsem pryč. Ani jsem tenkrát nepřemýšlela, kam běžím. Řítila jsem se krajinou a dalo mi setsakra velkou práci, aby mě nikde nikdo neviděl. Zastavila jsem až tady.

Ten první den jsem jen plakala a hroutila se. Marc mi kdysi říkal, že když jeden z partnerů zemře, druhý ho často následuje, protože nedokáže být bez něj. Ta bolest je příliš velká a ničivá. Neuměla jsem si představit, že by něco bolelo ještě víc než tahle Marcova zrada. Byla jsem jako tělo bez duše. Poprvé po své přeměně jsem začala o duši přemítat. Nevěřila jsem v Boha, dříve ne. Ale nyní mě náboženství až zvráceně fascinovala a přitahovalo. Když jsem mohla existovat já, pro by nemohl být i Bůh, andělé, nebe, nebo naopak peklo a jeho plameny pomalu a věčně trávící hříšníky?

Poprvé jsem ucítila záchvěv něčeho, co by se možná dalo nazvat svědomím. Byla jsem zrůda. Příšera beroucí životy. Bez lítosti, s potěšením a radostí. Vzpomínala jsem na všechny své oběti. Pamatovala jsem si každého. Ona dokonalá upíří paměť byla vážně dokonalá. Se sebemrskačskými sklony jsem si vybavovala tvář každého z nich a způsob, jakým zemřel. Najednou se mi to moje líbání na čelo a přání sladkého spánku zdálo být nechutné a děsivější než celý ten zbytek.

Připadala jsem si jako šílenec. Nevěděla jsem, co dělat, jak se vypořádat s tím, čím jsem se stala. Jako v mlze jsem viděla tu milou a hodnou holku, kterou jsem bývala jako člověk. Holku, která by nikomu neublížila. Ještě nedávno jsem ji ignorovala a předstírala, že nikdy nebyla. Nijak mi nechyběla a nespojovala jsem si ji se sebou. Ale ona byla a nyní se mi jevila jako tak dávná a zapomenutá historie, že mě to až samotnou překvapilo. Ve Volteře jsem se občas pozastavila nad svou sexuální touhu a nenasytností. Nad absencí romantiky a něhy, které jsem ale nijak zvlášť nepostrádala. Ale nikdy jsem se ani na chvilku nezamyslela nad svou “stravou” a způsobem jejího získávání. Marc mi na začátku řekl, že zabíjení je přirozené. Jsme predátoři a lidé naše kořist. Jen pár jedinců našeho druhu se živí krví zvířat, nechtějí mít na svědomí promrhané lidské životy. Bojují se svou podstatou. Vypěstovali si svědomí tak silné, že jim zabíjet nedovolí. Jejich životní filosofie je té naší velmi vzdálená. Vypadajá úplně stejně jako my, jen oči mají jiné. Ne krvavě rudé a strašidelné, ale měkce zlaté.

Při podrobné prohlídce v zrcadle jsem zjistila, že by mi zlaté oči moc slušely. Dodaly by mi šmrnc a zvláštnost. Nepůsobila bych hrůzostrašně, ale andělsky. Po důkladných přípravách a přesvědčování sama sebe, že ulovit a zakousnout medvěda bude úplně v pohodě, jsem se vydala na svůj první lov na zvěř. Po pár minutách jsem věděla, že v pohodě to nebude. Zaprvé, medvěd sice měl své osobité aroma pulzující krve, ale oproti člověku mi téměř smrděl. Se sebezapřením jsem se na něj vrhla. Pozitivní změna byla v tom, že to tupé zvíře se bránilo. Bojovalo o svůj život. Má krása ho neomamovala. Bavila jsem se naším nevyrovnaným soubojem. Ovšem další problém jsem zpozorovala hned při prvním polknutí jeho krve. Chutnala… no, spíš nechutnala. Byla jako blátivá břečka ucházející teploty a barvy, ale prachmizerné chuti. Zatřetí, sice jsem se překonala a dopila ho, ale okamžitě se mi obrátil žaludek a já tu nechutnou tekutinu vyzvracela.

Fajn, tak lidumilka ze mě nebude. Ani mě to moc nemrzelo. Ta jediná zkušenost s pokusem být hodná holka, která lidem neubližuje, mi stačila na celou věčnost. Moje svědomí mělo svatý pokoj. Snažila jsem se. Měla jsem tu dobrou vůli, ale bohužel to nevyšlo.

Krmit jsem se ale musela. Jen se mé lovecké výpravy staly jaksi humánnějšími. Už žádné polibky na dobrou noc a pro sladké sny. Už žádné hry a divadlo okolo. Vybírala jsem si své oběti ze spodiny společnosti. Opilce, feťáky, pasáky, dealery, ztracené existence. A také jsem objevila krevní konzervy. Líbilo se mi připadat ji s nimi skoro lidsky. Stačilo krev ohřát na její přirozenou teplotu a mohla jsem si ji z termosky nalévat místo čaje do hrnečku. Ano, krevní konzervy se staly docela příjemným zpestřením mého jídelníčku. Čerstvé krve jsem se ale úplně vzdát nedokázala a vlastně ani nechtěla.

Už mě žízeň neovládala tak silně jako zpočátku. Dokázala jsem projít přes přeplněný obchodní dům a nikoho nezabít. Moje sebeovládání bylo takřka dokonalé. Pečlivě jsem se vyhýbala na pohled šťastným lidem. Nechtěla jsem je o ten nádherný a naplňující pocit připravit. Nechtěla jsem jim způsobit muka, jaká jsem já poznala díky Arovi. Nechtěla jsem rozbíjet páry, brát milující rodiče či přátele. Těm jsem se obloukem vyhýbala  a ignorovala jejich vůni. Jako na potvoru většinou ti nejspokojenější nejlépe voněli. Tak sladce a svěže. Jistě to mělo něco společného s hormony a enzymy vylučovanými tělem při zažívaném štěstí. Byly lákavější než lidé ochromeni strachem. Kdysi se mi adrenalin a děs v očích zdály být nejvoňavější. Teď jsem věděla, že tomu tak není. Přesto jsem v sobě našla vůli a sílu a těm spokojeným a šťastným lidem jsem neubližovala. Odolávala jsem jim a nechávala je žít.

Protože jsem je nechtěla cítit, necítila jsem je. Pomalu a systémem pokus - omyl jsem se učila pracovat se svým darem. Dokázala jsem sebrat zrak, sluch i čich komukoliv kolem sebe, na kom jsem to zkusila. Mohla jsem zneviditelnit sebe, ale i své okolí. Zvládla jsem působit na několik objektů najednou. Při troše snažení se mi dařilo i sebrat smysly sama sobě. Připomínalo mi to doby mého lidství. Jediný problém byl, když jsem si omylem způsobila naprostou slepotu a hluchotu. Ocitla jsem se ve tmě a tichu a nemohla ven. Po pár hodinách v takovém stavu jsem byla zralá na psychiatra. Až silné zoufalství mě vrátilo zpět do barevného a hlučeného světa. Emoce mi celkově velmi pomáhaly. U mě samé ukončovaly absenci smyslů. Pokud jsem se zaměřila na někoho jiného, mé působení skončilo v okamžiku, kdy se mě ten dotyčný dotkl. Stačil úplně letmý dotek a všechno se vrátilo na své místo.

Marc mi nikdy nevysvětloval, proč jsou někteří upíři talentovaní a jiní ne. Prostě tomu tak bylo. Schopnost se nedala získat časem, byla od počátku daná a neměnná. Mou osobní teorií jejího vzniku se staly mozkové anomálie. Já měla nádor, který působil na asociační centra. Nyní jsem je dokázala ovlivňovat já sama vlastní vůlí. Většina talentovaných upírů byla velmi stará, takže v době jejich lidského života jim zcela jistě CT nebo magnetickou rezonanci nikdo nedělal. Proč bych nemohla mít pravdu? Byla jsem ale pevně rozhodnutá o tom pomlčet před Arem. Tedy za předpokladu, že ho ještě někdy uvidím. O což jsem na jednu stranu ani trochu nestála a na druhou po ničem netoužila víc. Vidět Ara znamenalo bytí s Marcem. Jeho návrat ke mně.


Noc ale střídala den a ten pak zase přebíral vládu stále dokola a Marc se  neukazoval. Nechtěla jsem si dovolit ztratit naději. Přestat doufat. Milovala jsem ho. Milovala jsem ho víc než cokoliv na světě. Chyběl mi a postrádala jsem ho. Kupodivu ani ne tak v posteli, jako jeho úplně prostou a nevinnou společnost. Naše dlouhé rozhovory o minulosti, kterou on zažil a která mě fascinovala. Polemiky ohledně malířského umění některých nepříliš známých malířů. Diskuze o filosofii a jejím vývoji. Mlčení při sledování hvězd. Nevážně brané souboje s cílem dostat toho druhého na lopatky. Závody v běhu. Společný smích při sledování klevet a intrik ve Volteře.

Až teď jsem viděla, že náš vztah nebyl tak povrchní, jak se mi mohlo zdát dříve. Netáhla nás k sobě jenom živočišná přitažlivost, bylo nám spolu prostě dobře. A že se nezajímal o mě a mou minulost se dalo svým způsobem pochopit. Já byla tak nadšená z jeho života a vyprávění, že jsem se do toho svého nijak nepouštěla. Oproti tomu jeho byl nudný, nezajímavý a úplně obyčejný. Nechtěla jsem ho omlouvat. Ublížil mi. Ale tím, jak daleko ode mě se nyní nacházel, jsem se na celou tu věc dívala s odstupem a bez tolika emocí. Pořád to bolelo a trápilo mě to, ale tak nějak jinak. Ne tak intenzivně a ničivě. Zlobila jsem se na něj, že mi neřekl pravdu. Plánovala jsem, jak na něj budu hnusná. Přeměnu na ledovou dámu. Pokud mě bude chtít zpět, bude se mě muset doprošovat a plazit se u mých nohou. Jenže jak dny ubíhaly, tohle odhodlání mě opouštělo, až jsem se dostala do stavu, kdy bych se já ochotně plazila břichem v prach po střepech, jen aby mě vzal zase k sobě a schoval mě ve svém hřejivém náručí. Všechnu hrdost bych zahodila a klidně se bez rozmýšlení ponížila, jen kdyby mě políbil a pohladil po vlasech.

Měla  jsem vztek sama na sebe, že jsem tak slabá a pravděpodobně i ochotná být s Marcem i za předpokladu, že by mě chtěl jen kvůli mé podobě s Didymé. Byla jsem ubohá, ale nemohla jsem si pomoct. Milovala jsem ho tak moc, že bych si snad nechala i říkat jejím jménem, kdyby si to moc přál.

A pak přicházely záchvaty zlosti, kdy jsem si byla jistá, že se k němu nevrátím ani kdyby se stavěl na hlavu. Po tom, co mi provedl, si nezasloužil nic než mou chladnou nenávist a odmítání. Představovala jsem si sama sebe, jak se na něj dívám a oznamuji mu, že k němu nic necítím a byla jsem s ním jen pro výhody, jaké mi ten vztah přinesl. Měla jsem chuť být prvotřídní mrcha a vyspat se s někým jiným. Ale zůstávalo jen u chuti. Už jen pomyšlení, že by se mě jiný dotýkal tak jako Marc, mi způsobovalo lehkou nevolnost a velké zhnusení. Zas až tak špatná a zkažená jsem nebyla.

Jenže problém byl v tom, že všechny mé plány, představy, touhy a sny byly závislé na tom, že mě Marc hledá a najde. Moc dobře jsem si uvědomovala, že pokud se mnou byl jen kvůli mé podobě s jeho mrtvou jedinou a pravou láskou, nemusí se o můj návrat pokoušet. Poznal, že já nejsem ona a víc ho zajímat nemusím. Upřímně jsem doufala, že tomu tak není.


Usrkávala jsem krev z termohrnečku, který ji uchovával příjemně teplou, a věnovala se své obvyklé činnosti - zírání z okna. Lovit jsem nebyla už dva týdny. Nepotřebovala jsem tolik krve jako na začátku. Neměla jsem chuť chatu opouštět. Utápěla jsem se v sebelítosti a k tomu se krevní konzervy hodily jaksi víc než zabíjení. Byla jsem duchem nepřítomná. Vzpomínala jsem. Na něj, na nás, na pocit štěstí.

,,Anno?” promluvil na mě ten nejkrásnější hlas. Hlas, který jsem tolik toužila slyšet. Usmála jsem se a zavřela oči. O tohle jsem se snažila jakou dobu. Vytvořit pozitivní halucinaci. Nezpůsobit si ztrátu smyslů, ale ošálit je a přesvědčit, že něco vidím a slyším. Konečně se mi to podařilo. A to jsem to teď ani nezkoušela, jen jsem vzpomínala. Asi se některé věci nesměly chtít násilím. Přišly prostě samy.

,,Anno, lásko, mrzí mě to,” pokračoval ten hlas a zněl tak kajícně a smutně, jak jsem si přála a jak jsem chtěla slyšet. Bylo to dokonalé. Ta iluze mi způsobovala chvění po celém těle. Možná se mi časem podaří vytvořit si halucinaci, kterou budu vidět, slyšet i cítit, halucinaci, která se při dotyku nerozplyne.

,,Prosím, dej mi šanci ti to vysvětlit. Ne, vysvětlit to nemůžu. Neexistuje nic, co by mě omlouvalo, ale přesto bych se rád omluvil. Anno, prosím, podívej se na mě a mluv se mnou,” ozvalo se těsně vedle mě.

A pak jsem zažila šok. Zřetelně jsem cítila jemný dotyk na svých rukách. Zmateně jsem otevřela oči a spatřila to, co jsem si tak zoufale přála. Přímo přede mnou klečel Marc a díval se na mě.

Všechny mé plány, co udělám a řeknu, vzaly za své. Nedokázala jsem se pohnout ani nadechnout. Jen jsem se na něj dívala a celou svou bytostí vnímala jeho blízkost. Tohle nebyla žádná halucinace či iluze, on byl opravdový.

,,Anno, udělal jsem chybu. Obrovskou chybu, které lituji. Když jsem tě prvně uviděl u jezera, okamžitě jsem viděl ji, Didymé, a věděl, že tobě nemůžu ublížit. Pro tu podobu to nešlo. Ale když jsem s tebou pak byl a povídali jsme si, vzpomínka na ni se vytrácela. Vzhledově jste skoro stejné, ale jinak úplně jiné.
Ona byla příslušnicí aristokracie. Vychovaná k tomu, že může všechno, protože je prostým lidem nadřazená. Přesto byla nesmělá, tichá, dětsky něžná. Rozmazlená a zároveň ostýchavá. Musela se chovat jako dospělá, když byla ještě dítě, a nedokázala se s tím srovnat. Každý její krok svazovaly konvence a představy o tom, jaká má být. Tak se jevila mně. Ostatní by ti asi řekli, že byla nepřístupná, krutá a do sebe zahleděná. Kdo ví, kde je pravda. Možná se v sobě nevyznala ani ona sama. Tys však každopádně jiná. Jsi plná života, vášnivá, nespoutaná, divoká a přirozená. Na nic sis nikdy nehrála a byla prostě svá.
Anno, tys mi vrátila chuť dívat se kolem sebe. Rozbila jsi ten kámen, kterým jsem byl, a našla zbytek živého, který jsi rozdmýchala. Tys mi dala důvod žít. Naučila jsi mě vychutnávat si dary, jaké nám každý den přináší. Miluji tě a už dávno, pokud vůbec někdy, to nemá nic společného s tvým vzhledem. Jsi pro mě Anna, má žena, má láska, můj smysl života,” šeptal Marc a vpíjel se mi přitom do očí.

Připadala jsem si jako ve snu. Přesně tohle jsem chtěla slyšet. Přesně tímhle si mě mohl získat zpět. Přesto mi to nestačilo.

,,Jak se jmenuju?” zeptala jsem se rozechvěle a v duchu se modlila, aby odpověď znal. Jeho nevědomost by mě asi zabila.

Usmál se a v očích mu zajiskřilo.
,,Anna Marion Parkerová, nyní Volturiová. Narodila ses šestého srpna v Knoxvill ve státě Tennessee…” Věděl všechno. Našel mě a znal mou minulost, koníčky, zájmy i jména některých lidských přátel. Víc jsem od něj nechtěla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kamikadze

20)  Kamikadze (13.02.2011 12:12)

Srdíčko se mi zatetelilo a přišel výkřik do ticha. Našel ji! On ji našel!

19)  mary (11.11.2010 00:05)

krásné setkání

Janeba

18)  Janeba (07.11.2010 10:57)

Jé, Anna se narodila ve stejný den jako já! Marcus je zlatíčko a Anna to bravurně zvládla! Takže přece jen svědomí! Úžasné! Díky!

Yasmini

17)  Yasmini (14.10.2010 23:47)


Hmm tak to chci ještě víc než tu svatbu, usmiřování :):):)
Je to čím dál lepší.

Popoles

16)  Popoles (25.08.2010 22:29)

Mňam, to byla ale dobrůtka!
Věřila bys, že jsem tenhle díl našla až teď?
Hani, to byla paráda. Naprosto s přehledem a lehkostí jsi vylíčila tu pozvolnu změnu Anny novorozené, do Anny zralé upírky.
Zpytování svědomí a nepřítomnost její lásky jí nějak zocelilo.
Krásně jsi jí nechala přijít na to, že ačkoli je predátor, nemusí být úplná zrůda, může si oběti vybírat.
A to její trápení s Marcem...
No chlap, no, co k tomu jiného říci. Ještě že jí našel a pochopil, co od něj potřebuje. Budu jim držet palce.
Krásný díl, moc se mi líbil.

Bye

15)  Bye (23.08.2010 17:40)

Hani, tohle byla lahůdka!!!
Odchod z Vloterry. Život na vlastní pěst, který poskytl Anně prostor a čas k vystřízlivění ze všeho, čím ji její nové bytí tak okouzlovalo a zároveň svazovalo. A taky k uvědomění si, co je pro ni teď důležité.
Pokus o vegetariánství se taky počítá. I transfůzní krev.
Marcus je

14)  belko (23.08.2010 17:01)

Evelinko,už vím jaké to je, když má člověk možnost nakouknout druhému do jeho myšlenek a pocitů!Nádherný rozbor!!Annu mám moc ráda a je dobře,že je teď díky svědomí daleko "jemnější". Určitě ji dovedeš ke šťastnému konci!

Anna43474

13)  Anna43474 (23.08.2010 13:11)

Ty krmíš naši slabou stránku romantikou ale zapomínáš podporovat tu pomstychtivou část Upřímně doufám, že si svou ďábelskost bude Anna moci vylít na Arovi A samozřejmě to byla moc kkrásná kapitola

sfinga

12)  sfinga (22.08.2010 21:33)

Anna je upír, o tom není pochyb. Lační po lidské krvi, jasně.
Ale co bude dělat s tím malinkatým svědomím? A co si počne s Marcusem? Dokáže ji on přesvědčit o své lásce?
Sakra, sakra, sakra... tolik otázek a zatím žádná odpověď

sakraprace

11)  sakraprace (22.08.2010 20:16)

Moc krásné, objev svědomí a následný pokus být vegetariánem sice nevyšel, ale snaha byla. Jen jsem zvědavá, jestli jí to svědomí zůstane?
A jejich setkání tak vypadá romantika

Lenka

10)  Lenka (22.08.2010 20:13)

Nádherné.

Abera

9)  Abera (22.08.2010 19:46)

Krásný

DeSs

8)  DeSs (22.08.2010 18:04)

Krásné...

Ivanka

7)  Ivanka (22.08.2010 17:44)

Děkuju... :'-( :'-(

Hanetka

6)  Hanetka (22.08.2010 16:20)

Jak bolí ženská uražená pýcha,
to ví každá z nás a teď tu vzdychá.
A Marcus, to je favorit a borec,
když takhle omluví se, pak je vzdorům konec.
A Aro zase úsměv z tváře ztratí,
až Anna jako vítěz se tam vrátí...

Iwka

5)  Iwka (22.08.2010 16:13)

Chudák medvídek :D A Marcus... má jediné štěstí, že udělal, co udělal, protože kdyby neudělal, to co udělal, asi bych mu něco udělala já!
Trocha áchání na konci
V závěru nádherná romantická kapitola

Kamikadze

4)  Kamikadze (22.08.2010 16:08)

tleskám

lied

3)  lied (22.08.2010 15:59)

uf já už myslela že se neukáže

Gassie

2)  Gassie (22.08.2010 14:01)

To byla krásná kapitola. Anna konečně objevila svědomí, ale není vegetariánka. Úžasně popsaný lov na medvěda.
Její naděje, že se Marcus objeví.
Jejich setkání bylo úžasné. To, že jí řekl, co chtěla bylo lepší než jakékoliv jiné vyznání lásky. Tak jemné a tak něžné

Alaska

1)  Alaska (22.08.2010 13:32)

Ten děj mě nadchnul. Anniny myšlenky jsou tak pochopitelné, žádné přehnané hrdinství nebo nenávist,prostě láskou zlomená žena, která se nemůže vzdát své naděje.Způsob, jakým si vylíčila její vlastní touhu po tom být nalezena a zároveň mít sílu ho odmítnout, mě ohromil. Nikde nic nepřebývá ani nechybí, nádherná kapitolka plná rozporuplných citů zamilovené ženy.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek