Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Volterra se Anně stala domovem. Ne všechno je ale tak skvělé, jak se jí kdysi zdálo. Obyvatelé hradu mají svá tajemství a ani Marc k ní nebyl úplně upřímný.

 

S kvapem odešlo léto, po něm plíživě přišla zima.

Anna byla na povrchu stejná, uvnitř však úplně jiná.

Vzklíčilo cosi bolestného v dívčině srdci nehybném,

upíří existence pro ni přestala být krásným snem.

Přála si plakat, chtěla ronit slzy,

volterrské zdi ji dusily. Musela pryč a to velmi brzy...

Neměla jsem chuť ani sílu se na něj dívat. Připadala jsem si zrazená, podvedená a zneužitá. Špinavá… Jak mohl Marc tolikrát říct, že mě miluje a jsem pro něj vším, když místo mě viděl stále jen ji? Muselo ho stát zatraceně velké sebeovládání, aby mi neříkal jejím jménem v posteli. Chtěla jsem ho nenávidět. Prudce a plamenně. Přát mu všechno zlé a metat na jeho hlavu hromy a blesky. Přála jsem si, abych v sobě našla sílu k tak obrovskému a negativnímu citu. Přála jsem si chtít, aby trpěl jako já. Ale nešlo to. Místo nenávisti jsem cítila jen prázdnotu a bolest. Takovou bolest, že mě rozežírala ze vnitř.

,,Chápeš to, viď? Konečně jsi otevřela oči a vidíš, co stálo za jednáním Marcuse. Nebyla to žádná láska a okouzlení tvojí hezkou tvářičkou. Jen jsi mu připomněla jeho pravou a jedinou lásku, Didymé. Konečně se na sebe podívej střízlivě. Jsi úplně obyčejná. Tuctová. Nejsi ničím, krom té podoby s Marcusovou mrtvou ženou, výjimečná a zajímavá. Když odsud zmizíš, nikomu chybět nebudeš. Nikdo tě nebude postrádat. Marcus zase bude trávit předlouhé hodiny zavřený tady a vzpomínat na časy dávno minulé. V jeho posteli tě bez problémů vystřídá kterákoliv jiná. Za pár týdnů to bude, jako kdybys ty nikdy nebyla,” pokračoval ten slizký had a jeho slova se mi zabodávala jeho jedovaté zuby plné zášti do srdce.

Chtěla jsem plakat. Nohy mě neposlouchaly a slábly. Byla jsem zlomená a zoufalá, ale nemohla jsem dovolit, aby mě Aro takhle viděl. Nesnesla bych ještě větší ponížení. Zabilo by mě, kdyby se vyžíval v mém utrpení. Nedovolovala jsem si ani vzlyknout nebo se zachvět. Před ním jsem byla odhodlaná hrát divadlo. Před ním jsem si nesměla dovolit ztratit tvář. Za nic na světě jsem mu nechtěla dopřát pohled na mé neštěstí. Stála jsem k němu zády a všechno úsilí vynakládala na rovné a vzpřímené držení těla a zastavení zimničného třasu, který se mě zmocňoval.

Z celého srdce a z celé duše jsem si přála, aby mě neviděl a neslyšel. Vybavila jsem si svoje stavy negativních zrakových a sluchových halucinací z doby, kdy jsem jako člověk umírala na nádor mozku. Dokonale jsem si vzpomínala, jaké to bylo nevidět a neslyšet. Propadnout se do nedobrovolné a docela děsivé izolace. Velmi silně jsem si přála, aby Aro neviděl a neslyšel mě. Abych pro něj zmizela a mohla se vyplakat a vykřičet z té bolesti a zrady. Nikdy jsem nebyla zlomyslná nebo škodolibá, ale nyní jsem přímo toužila poskytnout mu moje dávné příznaky. Chtěla jsem, aby poznal, jaké to je být na okamžik slepý a hluchý. Abych já pro něj byla neviditelná a neslyšitelná. Byla jsem bezradná a zoufalá čím dál víc. Věděla jsem, že pohled na něj nesnesu, ale stál kousek od dveří a nemohla bych odejít, aniž bych ho minula. Neudržela jsem se a tiše vzlykla.

,,Anno?” vyrazil ze sebe najednou překvapeně. Ten tam byl jeho povýšený tón. Nyní zněl docela šokovaně a faleš se kamsi vytratila. Jen těžko mu mě bylo líto a i kdyby, o lítost toho proradného švába jsem nestála. Jeho hlas nenesl stopy starosti či touhy utěšit, jen velkého překvapení.
Nedalo mi to a podívala jsem se na něj. Vypadal najednou docela směšně. Tvářil se jako vyoraná myška a otáčel se kolem své osy. Rozhlížel se kolem sebe, mračil se a působil velmi komicky. Jindy bych se mu smála, ale teď ne.

,,Čas her skončil. Srazil jsi mě na kolena, dokázal jsi, že nejsem vůbec nic, takže nějaké další divadlo není třeba,” zavrčela jsem na něj. Nepodíval se na mě. Oči měl úžasem rozšířené a vykulené. Protočila jsem panenky. Nebyla jsem ani v nejmenším zvědavá na tohle jeho komické představení.

Jako vítr se do galerie přiřítil Marc. Spěšně se rozhlédl kolem sebe a pak vyrazil k Arovi. Pevně ho chytil pod krkem a nadzvedl pár centimetrů nad zem. Jeho tělo bylo napjaté a výraz ve tváři zcela nečitelný.
,,Kde je Anna?” zeptal se výhružně.
Stála jsem jen pár metrů od něj. Dívala jsem se přímo na něj. Nechápala jsem, co svým dotazem myslí.
,,Já nevím. Vzal jsem ji sem a ukázal jí obrazy, ale před chvílí zmizela. Nevšiml jsem si, že by šla pryč, ale muselo to tak být. Tys ji nepotkal na schodech?” šeptal namáhavě Aro.

Spadla mi brada a zírala jsem na ně neschopná slova. Co sakra myslel tím, že jsem zmizela?
,,Ne, nepotkal, bratře. Jak jen jsi ji sem mohl vzít?! Zakázal jsem to, neměla se o téhle místnosti nikdy dozvědět,” vrčel Marc a pomalu spustil Ara na zem. Ten si ublíženě třel krk.
,,A co? Měla právo se o Didymé dozvědět. Cítil jsem se povinován otevřít té naivní nebožačce oči,” obhajoval se.
,,Přede mnou předstírat nemusíš. Vůbec ti nešlo o Annu, jen o sebe. Chtěl jsi jí ublížit, vypudit ji z Volterry a předstírat, že tahle moje epizodka se nikdy nestala. Opět jsi zasahoval do mých záležitostí. Měl bych být asi rád, že tahle moje žena tvou nelibost přežila, že?” zasyčel Marc s takovou nenávistí, že jsem až zamrkala.

Aro ztuhnul a zkameněl. Ani nedýchal, jen neschopen slova zíral na mého muže. Ne, Marc nebyl můj, nikdy nebyl můj.
,,Cos… cos to řekl?” zakoktal se a já v jeho očích zahlédla strach a nevíru.
,,Jen čistou pravdu. Nejsem tak nevšímavý, jak sis celá staletí myslel. Jestli zjistím, že jsi Anně nějak ublížil, tentokrát to už bez pomsty nepřejdu. A teď mě omluv, musím najít svojí manželku,” zavrčel Marc a zmizel. Opět jsem s Arem osaměla.

Nerozuměla jsem naprosto ničemu. Ti dva mě okázale ignorovali. Ne, tak to nebylo. Spíš ti vypadalo, jako kdyby o mně ani nevěděli. Aro i blekotal něco o tom, že jsem zmizela. Já byla ale pořád na stejném místě. Ani jsem se nehnula. Jindy bych se nad tím více pozastavila, ale ne nyní. Teď jsem nebyla schopná uvažovat a plně si uvědomit, co se to kolem a se mnou samou je.

Aro po Marcově útoku o pár kroků ucouvl a já tak měla volnou cestu ven. Neváhala jsem a vyběhla na schody. Po nich nahoru. Cestou dolů se mi zdály dlouhé, teď nekonečné. Konečně jsem byla v chodbě. Řítila jsem se do soukromých pokojů. Ani jsem neměla promyšlené, co udělám a jak se zachovám. Chtěla jsem jen naprosté soukromí a klid, abych se mohla vyplakat. Nechtěla jsem dělat scény a něco Marcovi vyčítat. Ať mě proměnil z jakéhokoliv důvodu, zachránil mě. Dal mi nekončící mládí, omamující krásu a milion možností budoucnosti. Nadšeně jsem skočila po té první a zdánlivě nejlehčí. Trávení darovaného času po jeho boku, s ním. Byla to chyba. Aro měl pravdu. Nebyla jsem nijak zajímavá a nevyčnívala jsem z davu. Neuměla jsem nic speciálního tak, jako on nebo Marc či někteří členové gardy.

Vběhla jsem do ložnice a skočila šipku na postel. Zavrtala jsem se do peřin, z nichž jsem cítila jeho vůni. Konečně jsem si dovolila dát průchod svému žalu. Plakala jsem hlasitým, ale suchým pláčem postrádajícím horké slzy úlevy. Vzlykala jsem a štkala. Prvně za svou novou existenci jsem si připadala jako zrůda. Oči mě pálily, krk vysychal. Normální by byly krokodýlí slzy, vodnaté nudle v nose, potřeba smrkat. Jako člověk jsem nesnášela brekem opuchlý obličej, zarudlé oči a odřený nos. Teď bych to uvítala.

Mohla jsem brečet a zoufale kvílet několik hodin. Ať jsem o tom uvažovala, jak jsem chtěla, já Marca milovala. Celý svůj čas ve Volteře jsem měla oči jen pro něj. Jiní muži mě nepřitahovali. Samozřejmě jsem viděla rozdíly mezi mladšími upíry a vládnoucí trojkou. Ti netisíciletí neměli až tak světlou pokožku a působili celkově jinak. Podle většiny žen lépe a přitažlivěji. Pro mě ale ne. Marc v mých očích stále neměl konkurenci.

Dveře se otevřely a on tiše vstoupil. Ramena měl svěšená a ve tváři smutek a beznaděj. Podíval se přímo na mě, ale nijak nereagoval. Jen vzdychl a promnul si oči. Napjatě jsem ho sledovala a byla zase jednou dočista mimo. Po chvilce přemýšlení přešel k posteli a posadil se na ni. Vzal peřinu, která mi volně ležela u kotníků, a stáhl ji k sobě. Zabořil do ní obličej a zhluboka se nadechl. Ramena se mu zatřásla a on tiše vzlykl. Nevěřícně a zmateně jsem ho pozorovala. Co tím, že dělal, že tam je sám, chtěl získat a dokázat?

Bez varování vstal, svlékl si hábit a skopl boty. Jen v obyčejných černých kalhotách a košili stejné barvy se zhroutil do postele. Přímo na mé nohy. Překvapeně vystřelil z postele a zamračeně se díval na místo, kde před zlomkem vteřiny ležel.

Opatrně se posadil a slepě po mě hmátl rukou. Chvíli mu trvalo, než se mě dotkl. V okamžiku, když jeho prsty pohladily moje kolena, mnou projel jakoby elektrický šok. Celý povrch těla mi mravenčil a místo dotyku jemně zavibrovalo.

,,Anno?” vydechl najednou Marc šokovaně a konečně mi pohlédl do očí. ,,Jaks to udělala?”
Dívala jsem se na něj, na jeho strhanou tvář nyní ožilou překvapením a snad i radostí, že mě vidí. Ale pravděpodobně jsem se pletla a nic takového v jeho výrazu nebylo.
,,Co?” zeptala jsem se velmi inteligentně, ale ničeho více jsem nebyla schopná.
,,Nebyla jsi tu. Neviděl jsem tě a pak najednou ses objevila… Ale to je teď vedlejší. Anno, já ti nikdy nechtěl ublížit. Neřekl jsem ti celou pravdu, ale ani jsem nelhal. Mé rozhodnutí ohledně tebe se zprvu zakládalo na tvé fyzické podobě s Dydimé, ale ti už je pryč. Poznal jsem tě a nyní už jsi jenom ty,” zašeptal vášnivě.

,,Jenom já? Poznal jsi mě? Marcu, co o mně vlastně víš? Kdy jsem se narodila, jak se jmenuji druhým jménem, kde jsem vyrůstala, kam jsem jezdila na prázdniny jako malá holka, jaké mám ráda barvy, které knihy mají své významné místo v mém srdci? Mohla bych se podobně ptát hodiny. Můžeš mi na některou z mých otázek dát odpověď?”

Ani jsem nevěděla, kde se to ve mně vzalo. Neměla jsem v plánu dělat scény, nechtěla jsem se hádat a obviňovat ho. Slova ze mě však vycházela úplně sama a nezávisle na mé vůli. Bezradně zakroutil hlavou a významně mlčel. Kupodivu mě to nerozčílilo, jen jsem pocítila tíhu únavy a psychického vyčerpání.

,,Neznáš mě, nic o mně nevíš a doteď tě ani nenapadlo něco zjišťovat. Zajímat se o mojí minulost. Aro měl pravdu. Měla bych zmizet pryč a nepředstírat dál, že jsem tvoje žena. Protože nejsem. Naši “svatbu” jsem považovala svým způsobem za roztomilou a krásně spontánní. Ale takhle zpětně jsem přesvědčená, že ani nebyla platná. Zasloužila bych si skutečný sňatek se svatebními šaty a opravdovými sliby. Kdybys mě vážně miloval, vzali bychom se jinak. Ne na truc tvým bratrům.
Marcu, já tě mám ráda, ale nesnesu pomyšlení, že když se mě dotýkáš, když mě líbáš a miluješ se se mnou, myslíš přitom na ni,” zašeptala jsem a znovu se dala do pláče.

Vztáhl ke mně ruku, ale nechtěla jsem, aby mě hladil a utěšoval. Nechtěla jsem, aby mě viděl zlomenou a plačící. Pro něj jsem měla být silná a veselá žena, ne zoufalá troska.

,,Anno?” vyjekl najednou a zase se díval skrz mě. Během vteřiny jsem si uvědomila, že se Aro mýlil. Nebyla jsem obyčejná a tuctová. Měla jsem schopnost. Velmi užitečný dar. Jen byl až do teď latentní. Nádor mi kdysi způsoboval výpadky ve vidění, slyšení i vnímání vůní a pachů. A teď jsem dokázala takový výpadek způsobit já. Nefungovalo to tak, že by dotyčný neviděl a neslyšel nic, jen já jsem se pro něj ztratila.

I přes to, co se dělo, i přes to, že se střípky mého života dál tříštily a rozpadaly na menší a menší kousky, i přes to jsem cítila jisté a nepopiratelné zadostiučinění. Nyní bych Ara velmi zajímala. Už by mě neurážel a naopak by si cenil mé přítomnosti a snažil by se z ní něco vytěžit. Jenže měl smůlu. Nemínila jsem ve Volteře zůstávat.

,,Demetri!” zařval Marc tak hlasitě, že se až zdi otřásly.

Nemeškala jsem. Vstřelila z postele a připravila se ke dveřím. Musela jsem pryč a příchod Demetriho mi skýtal šanci na nepozorované zmizení. Nevěděla jsem, kam půjdu a co budu dělat, ale cítila jsem, že tady nemůžu zůstat ani o minutu déle.

Demetri opatrně zaťukala a pak vstoupil dovnitř. Dveře zavřel okamžitě. Zklamaně jsem zasténala.

,,Najdi Annu,” vyštěkl Marc.

Demetri zavřel oči a pak s nechápavým výrazem vykročil ke mně. Proklínala jsem jeho i u jeho zpropadenou schopnost. V zoufalém pokusu jsem mu zkusila zablokovat čich, aby nemohl sledovat mou vůni. Zarazil se v půli pohybu a zatřepal hlavou. Rozesmála jsem se. Byla jsem neviditelná. Dokonale neviditelná. V útěku mi nemohlo nic a nikdo zabránit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kamikadze

18)  Kamikadze (13.02.2011 12:03)

šikulka, Anna je opravdu šikulka, takže Marcus to ví, on ví, že Didymé zabil Aro, a Aro už ví, že to ví

Janeba

17)  Janeba (07.11.2010 10:43)

Ale to néé! Vždyť Marc ji má rád! Prokletý Aro, doufám, že mu to neprojde! Pěkný dar, ale s ním se to taky pořádně zamotává! Držím palečky! Díky!

Yasmini

16)  Yasmini (14.10.2010 23:35)

Super dar :)
letím dál, ráno bych místo práce přemýšlela jak to dopadne :D:D:D
S Y.

Evelyn

15)  Evelyn (22.08.2010 17:17)

Neuložil se mi komentář s děkovačkou Tak ještě jednou
Abero, děkuji
Alasko, to zrovna ne. Přeci jen Marc je pro ni důležitější
Gassie, děkuju Však on si ji Aro ještě bude považovat
Terez, vyřídím
Sakrapráce, děkuji
Anni, jsem moc ráda, že se Ti to líbilo a dočkala jsem se oné zkratky
Ivanko, uteče, ale bude nalezena ;)
Sfingo, jo, to by bylo zajímavé. Docela živě vidím Ara viset za citlivé přirození na šibenici Jaj, toho se jen tak nezbavím...
Bye, děkuji Ono jí to dojde kousek opožděně. Horká hlava...
Hani, ani vládce upírů není neomylný, zvláště pokud je to muž a jedná se o záležitosti lásky, že
Iwko, spíš pomalu končí
Ještě jednou děkuji

Iwka

14)  Iwka (21.08.2010 23:20)

Páni, dobrodružství teprve začíná!

Bye

13)  Bye (21.08.2010 22:32)

sfingo, takže ruce???

Hanetka

12)  Hanetka (21.08.2010 19:00)

Jůůů, Evelyn, to byla paráda. Anna je úžasná, Aro dokonalý kretén a Marcus... Marcus měl být upřímnější. Možná jim dočasné odloučení prospěje oběma. A uvidíme... myslím, že se k němu Anna vrátí. Někdy, nějak. Ale vrátí.

sfinga

11)  sfinga (21.08.2010 18:40)

Bye: Ne trochu níž. Jisté anatomické výčnělky

Bye

10)  Bye (21.08.2010 18:33)

sfingo, myslíš uši, žejo?! :D

Bye

9)  Bye (21.08.2010 18:32)

Týjo!!!
Začalo mi to docházet, jakmile se Anna snažila před Arem zmizet. Když ji pak neviděl ani Marcus, bylo jasný, že její dar je opravdu silný! A hlavně, že ji Marcus opravdu miluje. (Což Anně naopak ještě nedošlo :( )
A zmatení Demetriho - to byla třešnička na dortu!
Chudák Marcus, teď mu Anna nejspíš zlomí srdce, žejo?

sfinga

8)  sfinga (21.08.2010 14:54)

Jůůůů, Anna umí zneviditelnět, bezva
Aro je zmetek a zaslouží si pověsit do průvanu za tu část těla, která je i upírů velmi citlivá

Ivanka

7)  Ivanka (21.08.2010 12:48)

Tak to je něco. Takovejhle dar! Nemám slov. Doufám, že se to vysvětlí dřív než Anna uteče na druhou půlku zeměkoule.

Anna43474

6)  Anna43474 (21.08.2010 10:54)

Týýýbrďo Hustě!!! Aro je na ránu a Marcus... no, pohnojil si to. By mě zajímalo, jak si to vyžehlí, až (jestli???) Annu najde... No a prostě se moc těším na další TKSATVO

sakraprace

5)  sakraprace (21.08.2010 09:15)

Aro je fakticky blb, ale Marcus to taky celkem slušně pohnojil. A teď můžou oba jen litovat, že přišli o talent a lásku. Užijte si chlapci :D
Jsem moc zvědavá, jak to bude dál. Krásná kapitolka.

plyshovymedvidek

4)  plyshovymedvidek (20.08.2010 23:40)


chudák Anna a Marcus
a Arovi na památku

Gassie

3)  Gassie (20.08.2010 23:30)

Krásná kapitola. Vypadá to, že Anna konečně vystřízlivěla... Jsem zvědavá, jak to bude dál.
Anna má dobrý dar. Moc užitečný. Doufám, že si to s Marcusem vysvětlí.
Demetri, najdi Annu Tak to mě dostalo. Opravdu výborné.

Alaska

2)  Alaska (20.08.2010 23:29)

Překvapivý obrat.Zdá se mi, že Anna už konečně dostává rozum nebo je to možná jen zdání kvůli zradě. Jsem zvědavá, co teď udělá. Trochu se mi líbí myšlenka, že by zůstala na hradě a dala to Arovi pořádně sežrat.

Abera

1)  Abera (20.08.2010 23:26)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek