Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Tento příběh se narodil v mé hlavě hned po dopsání Laskavého čtenáře. Chtěla jsem ho zapudit, zahnat, ale někdy je to prostě silnější než vy... Pokud jste nečetli Laskavého čtenáře a chystáte se, raději nepokračujte. Pokud jste četli a máte pocit, že bylo řečeno dost, raději nepokračujte. Pokud na Vás doléhá nostalgie a sentiment i v červnu, klidně pokračujte... A promiňte, i tentokrát...

 

Londýn   10. června 1945


Samozřejmě se dnes všechno spiklo proti mně.  Dávno jsem věděla, že je strašně nevýhodné mít to blízko do práce. Obzvlášť je-li tou prací hlavní asistentka finančního šéfa na Ministerstvu války.

Protože i když válka definitivně skončila – na tu myšlenku stále nemohu přivyknout - a já teď skutečně pracuji na finančním oddělení a pár týdnů už slovo Enigma vídám jen na spisech zakládaných do archivu a ne na tlustých obálkách, jejichž obsah kromě mě zná jen půl tuctu dalších finančních úředníků, zázrak se nestal a úřednická mašinérie jen trošku zaškobrtla a – jakoby se uplynulých pět let nekonalo – naskočila - jen trochu dýchavičně – přesně tam, kde byla před válkou vykolejena ze svého šedivého řádu.

Takže dnešní měsíční uzávěrka mě připoutala k mé nepohodlné židli o pár hodin déle… Ostatní kolegyně, posíleny berličkami výmluv na děti a dlouhou cestu domů, zmizely z dusné zakouřené kanceláře dávno přede mnou…

A já tam přitom musím být včas!

Ach Bože, proč to dělám? Vždyť už dávno vím, že tímhle zbytečným nervováním svou mizernou rovnováhu jen zhorším. Ta myšlenka ještě nestihla zmizet v nenávratnu a už jsem zakopla tak dokonale, že moje poslední boty řekly světu definitivní sbohem. Zastavila jsem se, abych se trochu vydýchala, a pohled na okopané špičky mých střevíců mi vrátil krátkou vzpomínku na jiné ošmajdané křusky se stokrát začerňovanými špičkami… Tenhle trik jsem během války použila mnohokrát – Enigma Neenigma, lístky se mi samovolně nikdy nerozmnožily, a i když jsem konečně našetřila potřebné množství, boty prostě nebyly…

Skoro jsem zavrněla blahem při myšlence na ošklivou krabici, která na mě čekala doma. Richard je kouzelník. Když jsem se z dnešního večera chtěla vykroutit -  a jako jednu z tisíce hloupých záminek jsem uvedla své neexistující slušné boty a poslední nylonové punčocháče – čekal na mě o dva dny později v kanceláři balík s jednoduchým věnováním: Z plesu může Popelka bosky, ale při vstupu bude krásnější než všechny princezny…

Tři krabice. V první – té ošklivé – tak krásné střevíčky, že by je musela ocenit i Alice. Ve druhé – větší a honosnější – na první pohled jednoduché lehoučké šaty poněkud nemoderního střihu, s délkou do půli lýtek a s na můj vkus příliš výrazným výstřihem na předním díle i na zádech, ale z úžasného hedvábí v ledově modrém odstínu…  A ve třetí – nejmenší – dvoje dokonalé nylonky!

Ta vize byla tak úžasná, že jsem se usmála, popadla ze země ulomený zbytek podpatku mých válečných bagančat, a poslední úsek Horse Street, s kýčovitě honosnou budovou Ministerstva v pozadí, jsem kulhavě doběhla téměř s nadšením.

Můj malinkatý byteček jen o dvě ulice dál představoval takový kontrast k té nesmyslně pompézní novobarokní stavbě s tisícem místností, že jsem se ani jeden den po vstupu do svého jediného pokoje neubránila úsměvu. Dnes mi v tom zabránil pohled na nástěnné hodiny ve vstupní hale domu. Proboha! Kdo se stihne připravit na takovou událost za dvacet minut!

Dvacet dva. Tolik minut potřebuje Bella Swanová. Řidič auta, které mi – jak jinak – zařídil Richard, měl zpoždění celkem tříminutové, takže když jsem ještě udýchaně pod sebou na zadním sedadle urovnávala hedvábnou sukni, vylekaně se mi omlouval. Byla jsem příliš nervózní na to, abych ho dokázala uklidnit.

Když zastavil mezi dalšími nablýskanými auty před Buckinghamským palácem, počkala jsem, až mi otevře dveře a přijala jeho nabízenou paži.

„Díky,“ dostala jsem ze sebe konečně. S úlevou se usmál a podal mi malou obálku.


Drahoušku,

ještě jednou se omlouvám, že Tě dnes, při tak významné příležitosti, nebudu doprovázet. V srdci jsem s Tebou.

Tvůj Richard


Nikdy nebudu osudu dost vděčná za toho muže.

Při odchodu z Forks jsem neměla představu, co mě v lidské části mého života potká. To, co následovalo, byla jen příjemná překvapení . Po odjezdu do Anglie, který nebyl ničím jiným, než náhodnou volbou zlomeného srdce a zoufalé duše, se kurz pro finanční asistentky pořádaný Ministerstvem války zdál jako dobrá příležitost pro zaplnění přílišného prostoru v mém životě.

Uběhl rok, já dostala certifikát a nabídku pracovat na úkolech mnohem zajímavějších…

Za další rok se na našem podivném oddělení za neoznačenými dveřmi občas objevil vysoký černovlasý muž s nádhernýma, ale prázdnýma očima. Sotva pozdravil, bez ohlášení vždy vcházel rovnou k šéfovi. Trvalo pár týdnů, než se jeho příběh dostal až ke mně – Richard Moetzell, rakouský Žid, který uprchl přes Švýcarsko do Anglie krátce před tím, než Rakušané poprvé nadšeně vítali Vůdce…

Dříve než zařídil víza pro svou rodinu, nastoupila jeho žena do vymrzlého dobytčáku s cílovou stanicí Osvětim. Povolené množství věcí poskládala do ošklivého starého batohu, aby měla volné ruce. Obě totiž potřebovala pro malé ručky svých dětí…

Hanebnost! Blesklo mi tehdy hlavou. Jak se opovažuješ nazývat utrpením to, co potkalo tebe!

Po dvou letech na Ministerstvu  jsem získala britské občanství a nové doklady na své dívčí jméno, a díky tomu bylo z mé pozice překvapivě snadné zjišťovat, jak se daří mým drahým. Alespoň některým. Věděla jsem, že Jacob a Renesmé jsou v pořádku…

Vyrovnanost a bolavé štěstí, které mi tato jistota přinášela, způsobily, že pro mě najednou bylo fyzicky možné vnímat lidi kolem sebe ostřeji, než jen přes tlustý závěs zoufalství.

Po pár týdnech, kdy jsem pracovala jako přidělená síla pro Richarda Moetzella, jsem si uvědomila, že se na něj občas dokážu podívat. Do té doby to bylo příliš bolestné. Ne, neotupěla jsem. To jen v jeho výrazu se něco změnilo. Jeho oči už nebyly tak prázdné, nebo aspoň ne pořád…

Byl stejně starý jako já, nemohl tomu uvěřit. Jenže to nikdo. Mezi ženami mého věku jsem vypadala jako děvče po dvacítce.

Já znala jeho bolest, ale nechtěla po něm podrobnosti. Nikdy se nedostal tak daleko, aby se z toho dokázal vypovídat.

Proto si mé mlčení a mou bolest vysvětloval podobně a jedinkrát se nepokusil dozvědět se aspoň tolik, kolik jsem o něm věděla já.

Nebylo to důležité.

Nenapadlo by mě, že svou spásu najdu v útěše někoho, kdo bude ještě zoufalejší než já. Ve své bezbřehé sobeckosti jsem si nedokázala představit, že by se na celém světě někdo takový našel.

Dali jsme si vzájemnou útěchu. Ale tvrdit, že v tom nebylo víc, by byla lež. Bylo snadné milovat Richarda, protože on se naučil milovat mě.

Osmnáctiletá Bella by určitě očekávala víc. Jenže mně už dávno nebylo osmnáct…

Vzpomínky mi snad pomohou přežít recepci u královského páru a následující ples.

Do řady oceněných mě postavili okamžik poté, co jsem prošla vchodem ověnčeným nápisem Vítáme naše hrdiny.

Na vyžádání jsem předala pozvánku, dvakrát zopakovala jméno a už si mně podávaly několikery silné ruce navlečené v naškrobených livrejích a bílých rukavičkách.

Sotva jsem postřehla své dva nejbližší sousedy. Její Veličenstvo mi oficiálně poděkovalo. Předvedla jsem bezchybně naučené pukrle. Dostala jsem řád.

Sametová krabička se taktak vešla do mé poněkud ošuntělé kabelky. Což bylo štěstí, protože jsem si nedokázala představit, jak se povinnou půlhodinu procházím na recepci s tou podivnou věcí jen tak v ruce.

Když bylo po všem, ostatní se chaoticky přesouvali do vedlejšího sálu, který byl – k překvapení přítomných hostů – upraven jako taneční parket. Dokonce se někdo pokusil o výzdobu ve stylu tanečních večerů Glenna Millera. Hm, možná si jen někdo z palácového personálu představoval, že takto to má vypadat. Příliš mnoho lampionů, barevných praporků a dokonce konfety.

Mnoho z obyvatel Londýna, zvyklých pět let na pološero nebo zatemnění, teď mhouřilo oči proti zářivému jasu křišťálových lustrů.

Naštěstí někoho po chvíli napadlo z té světelné parády ubrat.

Zůstala jsem nerozhodně stát mezi dveřmi. Nové boty mě trochu tlačily, a i když tu bylo dost hostů bez partnera či partnerky, připadala jsem si najednou příliš opuštěně. Jenže Richard se úporně vyhýbal větším shromážděním. Samozřejmě příliš očividná výmluva. To, co skutečně nesnesl, byla hudba. Jedna z mála věcí, které jsem o něm věděla. Kdysi hrál na klavír. Příliš těžké vzpomínky…

Orchestr právě spustil A String Of Pearls. Svižnější melodie vylákala na parket první odvážlivce. Jistě, nebyl to Glenn, ale tenhle orchestr se na banket ke královně nedostal náhodou.

Pozpátku jsem udělala první nerozhodný krok ven ze sálu. Na odhalených zádech jsem ucítila kratičký závan ledového vzduchu a podvědomě se ohlédla po jeho původu.

Těsně za mnou stál Edward.

„Dobrý večer, paní Cullenová. Nebo slečno Swannová?“ V jeho hlase nebyla ani stopa hořkosti či výčitky. Jen hluboký smutek.

Zachytil mě tak rychle, že pokud nás někdo pozoroval, nemohl postřehnout, že mě nohy zradily. Stejně jako tenkrát…

Nespouštěl ze mě oči, vzal mě pevně kolem pasu a vedl mě na parket. Znovu jsem byla hadrovou panenkou v jeho náruči. V  očích měl všechno, co jsem tam před pěti lety nechala, a mnohem víc. Cítil, že jsem se trochu vzpamatovala a povolil stisk. Jeho ruka našla na mých zádech obnažené místo ve výstřihu a ta ledová touha se během vteřiny propálila mým tělem od hlavy až po konečky prstů v Popelčiných střevíčcích.

Ale to byl jen začátek. Přitáhnul si mě blíž, a já slyšela, jak lačně vdechuje pootevřeným ústy, která jsem cítila ve vlasech, na krku, na rtech…

Bello, miláčku…

Edwarde, má lásko…

Vyslovili jsme to?

Uhlazený seladon právě dozpíval Sweet Eloise a orchestr s vervou spustil Chattanooga Choo Choo. Ve chvíli, kdy klavír předal práci partičce saxofonů, a každičká tvář v sále se proměnila v rozesmátou šmouhu, přetekl ten příval definitivně přes okraj mých víček.

Nevím, jak jsme se ocitli na zadním sedadle taxíku.

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem odcházela navždy. Oba jsme věděli, že dnešní noc je součástí toho navždy, že se nic nemění, jen jsme od osudu dostali dar.

Cítila jsem skoro posvátný ostych. Vzácné a nečekané dárky by se měly rozbalovat pomalu, opatrně, snad i ten drahý papír a hedvábná stuha mohou být jednou jeho součástí…

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem odcházela navždy a teď jsem věděla, že se mu dávám naposledy. K čertu s papírem i drahými stuhami…

Když mě vynášel z auta ke dveřím bytu, zůstávala za námi cestička z kousků ledově modrého hedvábí…

Pět let je dlouhá doba. A jediná noc ty roky nevyváží. Přesto jsem už neplakala. S rozmyslem a láskou jsem naposledy do svých dlaní otiskovala jeho krásnou, navždy mladou tvář, konečky mých prstů četly jeho víčka, řasy, lícní kosti, nos, jeho ústa, tváře, bradu stejně dychtivě, jako když slepec dokáže z malých značek Braillova písma poprvé vyrozumět slova Shakespearova sonetu…

K ránu jsme se k sobě tiskli stejně jako tenkrát, jen vědomí, že nás od sebe trhají smrt a beznaděj, se někam vytratilo.

Stála jsem u okna a dívala se, jak odchází.

Na okraji chodníku, těsně před tím, než přešel ulici a navždy zmizel z mého světa a života, se na okamžik zastavil a naposledy se ohlédl.

Usmál se na mě a já věděla, že mi konečně odpustil.

 

 

 

 

KONEC


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5   »

kajka

97)  kajka (24.02.2016 12:01)

Nostalgie je někdy pěkná potvora.;) Zuby nehty se držim, aby ty slzy zalezly zase zpátky, jenže to nějak k nefunguje. Ach jo. On to bude u tvých písmenek už asi podmíněný reflex.

Ivana

96)  Ivana (29.08.2013 22:56)

Napriek tomu, že som vedela, čo ma v tejto kapitole čaká... som to zase nezvládla. Ja naozaj nechápem, ako to robíš. Čo kapitola to skvost. Možno preto mám u teba vždy problém s nejakým zmysluplným komentárom. Zásadne ani neviem čo povedať. Slová ťažko dokážu obsiahnuť obsah tvojich kapitol. Na povrch sa ťahajú skôr emócie. Vzbudzuješ veľmi silné emócie. To dokáže málokto.

SestraTwilly

95)  SestraTwilly (18.08.2013 14:13)

No Ambra,ostavaš verná tradícií,trochu sa spamätám
zo smrti Belly a ty ju zase oživiš v ďalšom smutnom príbehu.
Ale páčilo sa mi to,idem na Violetin príbeh.

Jalle

94)  Jalle (22.01.2013 16:46)

ááá Edward

eMuska

93)  eMuska (29.11.2012 23:37)

uhhh, ja teraz plačem ešte viac ako vtedy, to nie je možné! normálne mám pocit, že kam sa ja hrabem so svojím životom, či mám vôbec právo zakúsiť šťastie, keď som si neprešla očistcom - a či budem vôbec niekedy smieť milovať úplne bezbreho (či budem stále rovnako naivná)
miláčku, ja ti neuveriteľne ´dakujem, že si jej ho ešte raz dala. že ona sa mu darovala a on ju prijal a odpustil.
na toto mi, drahá, slová nestačia.

92)  MayaMystery (16.05.2012 21:31)

Přemýšlím co napsat... snad jen DĚKUJI. Opravdu jsem potřebovala kapesník, a to se stává málokdy. Tenhle příběh, tvůj přiběh, je dokonalý. Umíš dokonale popisovat pocity i okolní atmosféru. Moc ti děkuji, jsi jeden z lidí kteří mi skrz příběh znovu otevřeli dveře do duše.:)

ambra

91)  ambra (14.03.2012 12:24)

Miško, Ty se očividně nudíš!:D Děkuju, bobku;) . Zpětně je to takové neučesané, ale bylo v tom to prvotní zanícení .

MisaBells

90)  MisaBells (14.03.2012 02:13)

Když se před pár dny objevila další kapitola Violetina příběhu, začal ve mě hlodat teskný červíček a ohromná odvaha, že to dám znovu a bez slz. Odpusť mi bože, selhala jsem. Opět - tentokrát od první kapitoly, aby to nebylo jen tak - jsem se nejen pohroužila do tvých písmen, ale i do vzpomínek, co je čeká. Všechno mělo hned jiný smysl a význam a já tu momentálně sedím, okolo mě je hromada mokrých kapesníků a opět brečím nad nespravedlností osudu. Až mě příště popadne záchvat sebedůvěry, musím si uvědomit, že to není o mně, ale o tobě a tvém umu, z čehož vyplívá, že uteču! Protože - co? - protože kdo uteče, vyhraje. Každopádně jsem ti chtěla říct, že ani na druhé čtení jsi nezklamala. Jak LČP tak bonus mě rozsekali a já jdu opět ve 2 hodiny v noci spát s oteklýma očima, červeným nosem a touhou napsat jednou takovéhle veledílo. Buď na něj pyšná, jako my jsme na tebe. Kdybych nevěděla, co jsi zač, řekla bych, že jsi šílený pesimista. Naštěstí tě trošku - troufám si říct - znám. Ani nejdelší sloh nevyjádří, jak moc skvělé to bylo, leč snažím sa, Bohušu... marně. Pohled na odcházejícího Edwarda mě bude pronásledovat opět několik dní. Ta představa samotná je velice, ale velice deprimující a já doufám, že mě v životě neopustí! Nesmí! Edwarde, zůstaň! Vymyslím nějakou spisovatelskou cenu a dám ti ji.

ambra

89)  ambra (10.03.2012 19:49)

kajko, tímhle jsi mě definitivně dorazila .

88)  kajka (10.03.2012 13:27)

Pohladilas` mě tou povídkou, ano, ale to rozervaný uvnitř mě furt bolí.:'-( :'-( :'-( Hořkosladký, nádherný!!! Koneckonců jako vždycky. Strašně moc bych chtěla umět psát a dát Ti alespoň kousíček toho, co Ty dáváš nám.:)
Víš, jsem člověk bez fantazie a představivosti, proto tak vítám, když mi zfilmujou oblíbenou knížku, pak vim, jak vypadá hlavní postava.;) Když si chci představit mrak, jdu na balkon a kouknu se na nebe. Jo, cítím a vnímám....slova a věty, jejich zvuk a soulad, ale většinou nevidím nic.:( Ale Ty, Ty osobo nezbedná jsi mi to ukázala. Poprvé v životě si predstavuju. Jeho a ji, ten pokoj......zpropadený slzy! Zase řvu, ach jo!
Taky jsi mě donutila hodně přemýšlet o jejím rozhodnutí, a přestože ji chápu, zlobím se. Trošku.
No, už toho nechám, ostatní Tvoje fanynky to určitě řekli líp.
Snad jenom (fakt mi to nedá), chvílema mám pocit, že jako TS filmy byly lákadlem na knížky od Steph, tak její fantazie jsou takovou upoutávkou na Tvoje příběhy. (čekám blesk a šutry)
Děkuju.

87)  ireen (10.03.2012 00:47)

Dnes jsem ji četla už podruhé - stažený žaludek, v duši smutek a slzám jsem se znovu neubránila, tyhle úžasné miluju. Děkuju ze srdce!

ambra

86)  ambra (24.01.2012 20:20)

haničko, moc děkuju, mám o čem přemýšlet;) . A neboj, po tomhle jsem vyměkla a sypu už jen HE

85)  hanka (24.01.2012 19:48)

zlobím se na Bellu,že umřela
jsem naštvaná,že je nechala existovat bez své lásky a touhy
chápu,že se nechtěla ztratit sama sobě
dáváš nám Ambro těžké otázky,celo noc jsem přemýšlela nad možností volby
odpověď není jednoznačná,dnes bych volila lásku,ten kousek osobnosti za ni stojí,ale tehdy ?
dar na rozloučenou mi propálil žíly jako upíří jed.tak horký,tak silný,tak ochromující a tak něžný
to umíš napsat jen ty a já ti tvůj dar upřímně závidím
trápíš mě s každou další povídkou,ale mám tě ráda čím dál víc

Marcelle

84)  Marcelle (11.01.2012 13:03)

bože, co mám říct, při jeho odchodu jsem úplně roztekla

miamam

83)  miamam (05.01.2012 14:11)

Jo, tak to byl opravdu důstojný bonus A to smíření způsobilo smíření VE mně. Děkuji Ti

AMO

82)  AMO (09.12.2011 10:27)

Střešní nemeju... prší a nebo padá sníh... nemám rád vánoce!!!
Jediné, co mne těší, že bude klid na čtení... víš asi si dám nějakou ambru... neznáš?

ambra

81)  ambra (09.12.2011 09:58)

AMOušku, ráda je slabý slovo!!! Děkuju, žes to dala, ber to tak, že oni měli deset let velké lásky, někdo tu svou vůbec nepotká;) . Jo, už mlčím, já vím, že je to slzotvorné . Díky (a máš mě na svědomí, střešní okna umytá, ambra hotová ).

AMO

80)  AMO (09.12.2011 09:54)

No tak to je skvělé... aspoň malé vykoupení v té šílené nespravedlnosti. V té záplavě slz a vzlyků... jí stejně přeji ten krátký čas v jeho náruči a následnou maličkou naději na odpuštění nebo vykoupení se.
Už jsem věděla,že umřela, ale takhle jsi nám ukázala, že dostala i druhou šanci, kterou stejně odmítla.
No a v pokračování? Vzhledem k Tvé oblíbené tragičnosti, to vidím na další pohřeb. Možná také s odkladem padesáti let. A současně v lidském, teplém, objetí. Říkáš, že máš Edwarda ráda, ale stejně ho necháš trápit. I když v tom svém utrpení, dostal víc, než kdokoli v jeho okolí.


P.S. Teď si tě snažím vybavit a vzpomínám na úžasné stvoření... A dmu se pýchou, protože jsem s Tebou i mluvila :D :D

79)  Sabienna (05.12.2011 20:29)

Tleskám, klaním se, klečím na kolenou! :D Přenádherné...

Astrid

78)  Astrid (30.11.2011 13:28)

K čertu s papírama a stuhami, ambro. Čítam, a ked si ich na chvíľu predstavím, ono to naozaj bolí.
V Popelčiných stŕevících... :'-(
Escape-

1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still