Sekce

Galerie

/gallery/NessJake.jpg

Nessie s Jacobem se chtějí na čas usadit v Kanadě. Povede se jim to?

Kdo je sleduje?

Příjemné počtení přejí Carlie a Gassie

 

Jacob

Až k Nesslin Lake jsme nedojeli. Rozhodli jsme se zůstat v městečku, které se jmenovalo Christopher Lake. Dvě stě třicet stálých obyvatel. Jen kousek od Národního parku Prince Alberta. Malé a malebné místo u jezera.

„Myslíš, že tu máme nějakou šanci? Tady najdeme jen těžko nějaký byt k pronájmu.“ Pozorovala Ness nedůvěřivě malé domky.

„Neboj se. Vždycky se něco najde.“

„Vždyť tady bude znát každý každého. Jak tady můžeme zůstat nenápadní?“ Poukázala na naši hlavní snahu.

Zastavil jsem u krajnice a chytil ji za ruce. Nechápal jsem, proč chce vycouvat, vždyť to byl hlavně její nápad. „Ness,“ nechal jsem její drobné dlaně, aby se ztratily v těch mých. „Začínají prázdniny. Studenti cestují. Můžeme se tu zdržet jen přes léto a tvrdit, že jsme párek vysokoškoláků, který chce trávit léto jinak než u moře.“ Ukázal jsem rukou k budově, ve které podle nápisu nade dveřmi sídlilo Turistické centrum. „Můžu dělat průvodce. Třeba budou přijímat nějaké posily.“

 

Nessie

„Moc se mi nelíbí, že tu budete bez rodičů,“ pronesla bez okolků naše nová bytná. Byla to starší žena, která drsnou vizáží připomínala kapitána námořní pěchoty. Hrdě nám ukazovala malinkou garáž předělanou na garsonku. Žádný luxus to nebyl. Rezavé kapající kohoutky, otlučený nábytek, rozbité okno. Ale podle Bena, Jacobova nového šéfa, to bylo jediné místo, které se tu dalo sehnat k dočasnému bydlení.

„Žádné návštěvy, pití alkoholu a zvířata.“ Otočila jsem se na Jacoba, který se tiše dusil. „Uklízíte si sami, nemám tu žádný hotel.“

Jacob se na ni usmál. „Nebojte se, paní Tannerová. Veškeré ztráty zaplatíme.“

Zamračila se a odešla. Celou cestu k domu si mumlala něco o tom, jak vypadám mladě, a že z toho bude mít určitě nějaký problémy.

Padla jsem na starý gauč, až se z něj vznesla oblaka prachu. Rozkašlala jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla to poslední tečka. Teď už tu chyběli jen nějací odporní spolubydlící jako švábi nebo štěnice.

Jacob si ke mně dřepl. Palcem mi setřel slzy. „Jsme tu jen na pár týdnů.“

„Já vím,“ kuňkla jsem a rozbrečela se naplno. „Stejně se mi tu nelíbí.“

Stáhl si mě do náruče a utěšoval jako malé dítě. Líbal mě na tváře. Hladil po zádech. Šeptal tichá slova útěchy. Věděla jsem, že jemu se tady líbí. Voda a lesy a sever a …

„Můžeme jít jinam, když se ti tu nelíbí.“

Zakroutila jsem hlavou. „Ne. Zvyknu si.“

Strčila jsem do něj, až skončil na zádech, a lehla si na něj: „Tak, takhle je to lepší,“ broukla jsem spokojeně a oprášila si za jeho hlavou dlaně.

Zavrtěl hlavou: „Ještě jsme si neprohlídli okolí, odtud bude úchvatný výhled na jezero. Pojď…“ Vymanil se mi a za ruce mě prudce vytáhl do stoje.

„Já měla výhled dobrej,“ ucedila jsem a protočila oči.

 

 

Utíkali jsme. Bez plánu a bez cíle. Slyšela jsem Jacobovy tlapy, jak hlasitě naráží na kamenitou zem. Bylo v tom něco uklidňujícího. Vnímala jsem jen jeho přítomnost. Dovedla jsem si představit, že do toho lesa budu běhat častěji. Tady bylo něco jiného než na jihu. Jiné rostliny i vůně.

Poprvé po dlouhých letech jsem pocítila uvolnění a svobodu. Připadala jsem si, jako kdybych se vrátila domů, i když už to tam vypadá jinak, pořád to je místo, které je tolik blízké. Les. Stromy. Zvířata. Všechno bylo tolik povědomé, ale přesto cizí.

Zastavila jsem. „Jaku, myslíš, že se jednou budeme moct usadit? Zůstat na jednom místě a necestovat?“

Obrovský vlk pokrčil rameny.

„Chtěla bych někde zůstat déle než pár týdnů. Třeba rok nebo pět.“ Věděla jsem, že déle to nejde, protože nestárneme a brzy bychom byli nápadní.

Tiše zavyl a žďuchnul do mě čumákem.

„Pořídili bychom si domek se zahrádkou. Měli bychom vlastní postel. Žádné spaní v pronajatých bytech na proležených matracích.“

Lehl si na zem a položil si hlavu na přední tlapy. Věděla jsem, že mám skoro vyhráno. Teď v něm bojoval otisknutý Jake s tím zodpovědným.

Posadila jsem se k němu a zabořila nos do jeho kožichu. Cítila jsem les. Dřevo, houby a rosu. Milovala jsem jeho vůni. Přestože jsem ji měla tak blízce spojenou s útěkem od rodičů.

„Třeba to jenom zkusit, když to nepůjde, tak to můžeme vzdát.“

Vstal a přeměnil se. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou a sledovala jeho dokonalou postavu. Už jsem ho viděla nahého. Ale to jsem byla dítě a nevnímala jsem každý milimetr jeho obnažené kůže tak jako teď. Asi jsem se měla otočit. Nedokázala jsem to. Připadala jsem si jako zhypnotizovaná.

 

Jacob

Neuvědomil jsem si, co dělám. Příliš jsem se soustředil na to, co jí chci říct. Do reality mi pomohl její zrychlený dech. Všiml jsem si lehkého ruměnce na jejích tvářích.

„Promiň,“ sebral jsem ze země první, co mi přišlo pod ruku, a zděšeně na to zůstal hledět - byly to listy ze zdejšího národního stromu – se zaúpěním jsem si dva exempláře přitiskl na patřičné partie a odběhl jsem, abych se mohl obléct.

„Nespěchej,“ křikla Nessie zvláštně hrdelním hlasem.

Přišel jsem k ní a našel jí, jak nepřítomně škube nějakou květenu. „Ehm, Nessie…“

„Co zas?“ vyjela a vzápětí znovu sklopila zrak ke své důležité ruční práci, pletení věnečku.

„Ale nic, jen, že to jsou, myslím, chráněné rostliny,“ pokrčil jsem rameny a přičapl zezadu k ní.

Mezitím se ještě víc setmělo. Voněla jako marshmallow a stejně sladce se chuť její kůže rozplývala na mém jazyku, když jsem jí zlehka kousl pod klíční kostí.

„Já…“ zašeptala.

„Copak?“ prolíbával jsem se k její bradě.

Otočila se prudce čelem ke mně: „Dostala jsem ohromnou chuť na lívance s javorovým sirupem… Snad kvůli těm listům, co tu proletěly.“

Pozvedla obočí a rozesmála se: „Myslíš, že to znamená, že už přichází podzim?“

Odklonil jsem se od ní a zkoumavě si ji měřil. Ale nedokázal jsem se zlobit… A její pootevřená smějící se ústa a otřásající se bránice… Najednou jsem ji svíral v náručí a jen Měsíc a magická souhvězdí nad námi byla svědkem mého, našeho, tichého vyznání.

 

Nessie

Ztratila jsem hlavu. A tušila jsem, že Jacob mi teď s tou svou taky nepomůže. Tolik jsem ho chtěla a bylo mi jedno, že jsme venku. Civilizace, pokud se tak dalo nazývat těch pár domků u čarovného jezera, byla na hony vzdálená. A my k té přírodě tak nějak taky patřili. Pro svoji zvláštnost. Měli jsme v ní kořeny.

Spoutala jsem Jacoba svými pažemi a přitiskla se k němu celým tělem.

Vyhnul se mému polibku. Najednou byl zase zcela soustředěný. Něco bylo špatně.

A já zaúpěla, jednou to utnu já, aby věděl, jaké to je.

Jake mi pomohl vstát: „Buď potichu…“

Ztuhla jsem. Teď jsem to cítila i já. Nasládlý pach. Pach upíra. Cizího upíra.

Jacob pustil mé dlaně a odskočil ode mě, protože se opět začal nekontrolovatelně třást. V jediném skoku se přeměnil a svým tělem mi rozrážel cestu v nízkých křovinách, zatímco jsme prchali pryč od neznámého věštícího nebezpečí.

U domu se Jacob opět vrátil do lidské podoby. Beze slova jsme naházeli věci do auta. Nebylo to poprvé, co jsme něco takového udělali. Většinou dokonce ze stejných důvodů. Jacob napsal krátký vzkaz naší bytné, vložil ho do obálky ke klíčům a přidal nemalý obnos.

Hlavou mi blesklo, že si paní Tannerová bude myslet, že jsme si z její garsonky udělali hodinový hotel.

Naše auto se rozjelo tichoučce, až za posledními staveními potrápil Jake motor víc.

Byla jsem vzteklá: „Nikdy to neskončí, Jakeu? Copak to nikdy neskončí?“

Můj sen o usazení se, o domečku s upravenou předzahrádkou, s poštovní schránkou s nápisem… jednou možná i… Blackovi, o mém a Jakeově domově… se rozplynul jako dým z ohýnku, který vzplanul tak nadšeně, tak živelně a přitom hořel tak krátce. Zbytky uhlíků rozmetal nepřející vítr do okolí a poslední jiskřičky neurvale udupal.

Jake neodpověděl, čelist měl zatnutou a jen ve chvílích, kdy se obrátil ke mně a pohladil mě po koleně, se jeho výraz změnil a on se pokusil o uklidňující úsměv.

Po dvou hodinách jsme zastavili. Jake si mě okamžitě přitáhl na klín. Schovala jsem si hlavu pod jeho rameno.

„Ten upír…“ polkl, „ten pach už jsem jednou cítil.“

Zvedla jsem k němu oči.

„Před sedmi lety… v Riu,“ dopověděl a já měla pocit, že teplota v autě klesla o deset stupňů.

 

Volterra, Itálie

„Můj pane, přišla zpráva od jednoho ze stopařů,“ uklonil se s úctou upír a položil si paži na hruď.

Drobná upírka se prudce obrátila od okna, z něhož hleděla, a zeptala se: „Kterého?“

Sluha zvedl oči k ní: „Operujícího v Kanadě, má paní.“

Žena si vyměnila pohled s mužem stojícím na vyvýšeném pódiu se třemi trůny.

Mužův hlas zněl naléhavě, když shlédl na posla: „Byl úspěšný?“

Sluha zavrtěl hlavou a víc se přikrčil, jako by se bál trestu za špatnou zprávu: „Utekli mu.“

Žena upřela zlobný pohled na poslíčka, který si přál být neviditelný, a tvář se mu zkroutila v očekávání bolesti. Ale ona si jej už nevšímala, opět se otočila k oknu a pronesla do prostoru: „Měli jsme jet sami!“

„Nemůžeme, naše pozice není tak silná,“ zavrtěl hlavou muž a gestem naznačil, že je sluha propuštěn. Přitáhl si blíže k tělu splývavý plášť a posadil se opět na trůn. Dva druhové po jeho boku mu věnovali vážný pohled.

Malá upírka se usadila u jejich nohou.

 


 

Povídky od Carlie

Povídky od Gassie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

maryblack

28)  maryblack (18.03.2012 12:38)

Co bude dáááál Honem na další Jinak tedy moc hezký

27)  Anna43474 (12.09.2011 15:16)

„Žádné návštěvy, pití alkoholu a zvířata.“ Chudák on, pořád si ho někdo musí dobírat
Paní Tannerová??? Mám v tom hledat skrytou nápovědu???
„Já měla výhled dobrej.“
Listy ze zdejšího národního stromu mě rozsekaly Chráněné rostliny a lívance s javorovým sirupem
Ale ten konec... sklaplo mi :(
Braburní, dámy
TKSATVO

Carlie

26)  Carlie (15.01.2011 09:02)

Bye a Karolko: Merci za to, že jste a tady jste

Karolka

25)  Karolka (14.01.2011 22:23)

Vezmu to chronologicky, i když mám momentálně srdce v krku kvůli tomu konci.
...Žádná zvířata.
...dobrej výhled
A pak se proměnil... ááááááááá... Já nevím, jestli jsem to už psala, ale miluju, jak váš Jake logicky a pochopitelně dospěl.
...chráněný rostliny
A pak... Nejen ten smutek z dalšího náhlého útěku, ale poznání, že jsou systematicky hledáni. A ten konec... uf uf uf... lepší snad nevědět nic.
Ta láska - té tam máte tolik, až se mi tají dech. I vášně. A pak ty spodní tóny v podobě stesku, který se zdá být jejich věčným břemenem. Napadlo mě - jediným opravdovým domovem jsou si oni dva vzájemně. To bolí, ale o to silněji mi z toho září jejich láska.
Děkuju! Bylo to překrásný!
jeden pro druhého domovem

Bye

24)  Bye (14.01.2011 09:47)

Tak, dámy, máte mě tu.
Právě jsem slupla všechny tři díly najednou. A musím Vás velebit.
Zápletka: skvělá!!! Dva psanci, patří k sobě, přesto má každý z nich svůj vlastní svět, svý vlastní běsy. To jste nastínily perfektně! Mám pocit, že se budou muset rychle najít. Tedy, ne, že by nebyli na dobré cestě…
Můj oblíbenec Jake. Nahrnuly jste toho na něj fakt dost. Všichni pryč, jen on a Nessie, která strašně rychle dospěla. A teď to s nima mává, Do toho věčný útěk a na konci jasný náznak velkých problémů.
Autorské spojení – na jedničku – krásně se doplňujete, jste hodně vyrovnaný tým. Čtete se jedna báseň. A já se těším na další kapitolu!!!

Carlie

23)  Carlie (13.01.2011 20:24)

Ewiku: díky

Ewik

22)  Ewik (13.01.2011 20:15)

Moc krásný díl.
Těším se na pokračování.

Carlie

21)  Carlie (13.01.2011 19:34)

No taaakže, ve Volteře... ehm, ne, nečekáte, že vám to prozradím, že ne? Víme to vůbec my samy? :D
Jménem Gassie a jménem svým chci moc poděkovat za rozmazlující komentáře a nádherné spekulace všech chytrých hlavinek tady!

Jsme moc rády, že náš příběh žijete s námi (my máme občas problém udržet původní žánr a zabránit tomu, aby se Ness a Jake stali obětmi např. PWP , abych použila něco z lekce pančelky Noth B) )
Mno, asi už končím, protože jsem známá kecka a ještě bych prozradila, co nemám ;-), takže ještě jednou: Díky, že tu jste

ambra

20)  ambra (13.01.2011 11:48)

Mně je jich TAK líto!!!:'-( :'-( :'-( Psanci bez domova, bez nějaké vize budoucnosti... Život ze dne na den může chvíli bavit, ale určitě ne navždy.
Jinak jsem opět celá rozechvělá z každičké chvilky, kterou ti dva tráví spolu. Dávkujete nám to dokonale, Jacob je pěkný protiva (opravdu celý Edward ).
Takže jejich strach je oprávněný. Celou dobu je hledají. Ale proč nejsou dost silní? Copak se jim stalo? Že by nějaké ztráty?
Moc krásné, dívky, děkuji

Yasmini

19)  Yasmini (12.01.2011 22:59)

Teda vládkyně jo? A která pak. No a někdo drobný. Hmm Jane? Alice? Přestávám pátrat :):)
Btw představila jsem si vlka co krčí rameny. Mě jednou zabijete.
Dokonalé děvenky.
Y.

eElis

18)  eElis (12.01.2011 22:31)

nádherná kapitolka Jen by mě zajímalo, kdo je tím, kdo je hledá. Že by někdo od Cullenů, ale tak to by Jake jejich pachy znal, ne? No, nechám se překvapit

milica

17)  milica (12.01.2011 20:47)

Krása, jen jsem zvědavá kdo vládne ve Volteře??? Bylo by krásné kdyby tam byli Cullenovi...

16)  LostriS (12.01.2011 19:24)

"a žádná zvířata!" jinak moc hezký a fakt doufám, že jim se s Volturiovými rychle vypořádají a pořídí si domek..

Lenka326

15)  Lenka326 (12.01.2011 18:28)

Krásná kapitolka , jen ten konec!!! Asi jsem divná, čtu v komentářích naději, ale tahle věta mě vyděsila: "Žena upřela zlobný pohled na poslíčka, který si přál být neviditelný, a tvář se mu zkroutila v očekávání bolesti". Bolest snad mohl očekávat jen od Jane, ne??? a ta malá zrůdička mi vždycky naháněla strachu víc než samotný Aro a jeho bratři. Měla v sobě tolik osobní zášti ke Cullenům, že se opravdu bojím.
Doufám, že se dozvíme co nejdřív, kdo je vlastně nechává stopovat, protože tohle nevypadá dobře. Ale strašně ráda bych se spletla. Chudáci Nessie a Jake, jak dlouho ještě? Tolik bych jim přála klid, zaslouží si ho.
Díky za pěkný dílek.

eMuska

14)  eMuska (12.01.2011 18:13)

Ach jéminé, oni žijú? Bol to Edward s Bellou, ako hľadali ich malú Ness a Jakea? Možno zvíťazili nad Volturiovcami a všetko bude dobré... Bude, však?

Bosorka

13)  Bosorka (12.01.2011 17:56)

Kdopak to asi ve Volteře nyní vladne?

sakraprace

12)  sakraprace (12.01.2011 17:54)

Jsem napnutá jak kšandy. Někdo je stopuje a není to poprvé! A kdopak je to ve Volteře? Jane a Aro? A Marcus s Caiem? Chjo, už se nemůžu dočkat dalšího dílu

Michangela

11)  Michangela (12.01.2011 17:53)

Malá upírka mi způsobuje mrazení v zádech. Vždyť malé upírky byly velmi mocné...

sfinga

10)  sfinga (12.01.2011 17:50)

Do p... háje Volturiové!!! Holky, tak a teď jestli dostatečně rychle nepřidáte další kapitolku, bude ze mě mrtvola Budu první, kdo na našem webu umře od přílišného napětí
Gass, varuju tě!!! Začala jsem psát Pumu a jestli jí nedopíšu, nedovíš se, jaký trable čekají Mibel

Tak konec vyhrožování
Užila jsem si každou větu, každé písmenko Miluju Vašeho Jacoba, miluju Ness a miluju tenhle příběh.
Miluju Vás, Gabi a Oli

Hanetka

9)  Hanetka (12.01.2011 17:40)

A pořád napnutější jsem, a pořád napnutější... Holky, tak teď už to rozhodně není stejné, parádně se vám to rozjíždí, moc se těším na další kapitolu, a jen jsem zvědavá, kdy Jake podlehne!

Jo a v té Volteře se mi to zdá nějak divné... Očekával bolest, že by Jane? Nějak podezřele se vyhýbáte jménům.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek