Sekce

Galerie

/gallery/Posledn%C3%AD%20chv%C3%ADle%20%C3%BAt%C4%9Bku.jpg

Další kapitolka je tu, tak snad se Vám bude líbit. Vaše Zira


19. kapitola – Nechtěná proměna

Ráno jsem se probudila plná života a než jsem si stačila sednout na postel, tak někdo přišel a pořádně bouchl dveřmi.

„Ani náhodou, Bello. To nepřichází v úvahu,“ řekl rozčileně a šel do koupelny. Vstala jsem, oblékla se a šla za ním.

„Miláčku, můžeš mi říct, o čem to tady mluvíš?“ zeptala jsem se rozesmátě.

„O čem tady mluvím? Musíme jít do Volterry, zabít všechny, kdo se nám postaví do cesty, najít ten amulet a osvobodit mamku a otce.“

„Aha. Tys to slyšel?“ zeptala jsem se a vyšla z koupelny. Je to v tahu. Celý můj plán je v tahu.

„Ne… já jsem to viděl.“ Vyšel z koupelny a políbil mě.

„Tak to je špatný, ale stejně to na mém názoru nic nemění, Edwarde. Musím jim pomoct, nemůžu je v tom nechat. Rodiče musí vědět, že jsem na živu.“

„Já nemyslím tohle. To chápu. Já tě ale neproměním,“ řekl sklesle a šel z pokoje.

„Cože?“ řekla jsem si pro sebe a okamžitě běžela za ním.

„Jak to myslíš?“ řvala jsem na celý dům vyjeveně.

„Myslím to tak, že tě neproměním, Bello. Nenechám tě, aby sis zkazila duši tak jako já.“

„Proč si myslíš, že chci být upír?“ zeptala jsem se ho, když jsem došla po schodech za ním do obýváku.

„Když jsi spala, tak jsi pořád ječela ze spaní, že… Přeměň mě, Edwarde… Přeměň mě, Edwarde,“ řekl a sedl si na pohovku. Sedla jsem si mu na klín.

„Ale je to jediný způsob, jak…“

„Neříkej to! Postaráme se o to, abys měla své rodiče zpátky a…“ řekl Edward, ale já mu skočila do řeči.

„Ani náhodou. Nebudete riskovat svoje životy, zatím co se tu já budu válet na pohovce a strachovat se o tebe. Buďto mě přeměníš ty, za což bych byla ráda, anebo mě přemění někdo jiný. Vyber si. Máš na to málu času. Do deseti chci vědět, jak ses rozhodl.“ Vstala jsem a šla do kuchyně.

„Do deseti?“ vyjekl z obývacího pokoje a přiřítil se do kuchyně, „zbláznila ses?“

„Pokud vím tak ne,“ řekla jsem a dávala si vločky do misky a zalévala je horkým mlékem.

„To je za hodinu.“

„Ano, za hodinu. Říkala jsem ti, že máš málo času. Tak dobře, půjdu teď s Alice na lov a pak si o tom promluvíme. Neboj, jen s ní půjdu a budu se koukat. Říkala, že to zvládne. Bude tam s ní i Rosalie, tak by to neměl být problém. Miluju tě, Edwarde,“ řekla jsem a dala mu pusu na čelo, když seděl. Postavil se, taky mi dal pusu na čelo a potom odešel.

„Já tebe taky… já tebe taky,“ říkal, když odcházel. Usmála jsem se, vzala si misku vloček a šla zpátky do obýváku. Sedla jsem si na pohovku a pustila si televizi.  (Chcete umět vařit, tak to jste si vybrali ten správný kanál.)

„Ne… ani náhodou,“ řekla jsem a přepnula na jiný kanál. (Naše láska prochází takovým peklem, Alejandro. Nikdo to nemá tak těžké, jako to máme my.)

„Nemáš ani ponětí, co je to láska, která prochází peklem,“ odsekla jsem a přepnula na další kanál. (Za chvíli tu bude Mickeyho klubík, tak neodcházejte od obrazovek.)

„Ale jo, odejdu,“ odsekla jsem, vypnula televizi a pohodila ovladač na stůl. Vyhodila vločky s mlékem do koše a dala misku do myčky. Pak jsem šla do pokoje a lehla si na postel.

„Ne,“ řekl někdo z koupelny a já hned poznala Edwardův hlas.

„Co ne?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

„Nepřeměním tě, nezkazím ti duši a budu tě hlídat na každém kroku, aby tě nikdo z mé rodiny nemohl proměnit,“ řekl a já začala bublat. Moje krev se vařila a já měla teplotu 100 stupňů.

„Aha… nevěděla jsem, že to mezi sebou máme takhle nastavené,“ odsekla jsem a vyhodila ho z pokoje.

„Bello? Bello?“ řval a bušil na dveře.

„Nech mě být…“ zařvala jsem.

„Teda… vaše první hádka… jsem rád, že jsem u toho s tebou, bráško,“ řekl za dveřmi Emmett a pak jsem uslyšela ránu.

„To jsi nemusel,“ vykřikla Rosalie za dveřmi, „musel jsi ho z těch schodů vážně strčit?“ Pak už jsem ale dál rozhovor neregistrovala a jediné, co mi vážně pomohlo, bylo, když jsem si vlezla do sprchového koutu a pustila jsem si na sebe úplně vařící vodu. Když jsem si včera pouštěla na sebe vařící vodu, tak to byla polovina teploty, co jsem si na sebe pouštěla teď. Sedla jsem si do sprchového koutu a začala pomalu cítit mou krev. Slyšela jsem, jak někdo za dveřmi křičí.

„Cítím krev… cítím krev. Vypněte hlavní přívod vody… je dole,“ křičel někdo a pak už jsem cítila jen prázdnotu. Když jsem otevřela oči, tak jsem na sobě cítila spoustu dek a teplo, ale ne z vody… cítila jsem pořád svojí krev a uviděla u sebe celou mou rodinu.

„Běžte pryč,“ zakřičela jsem a všichni se na mě koukali.

„Běžte…“

„Ale, Bello?“ řekl někdo.

„Neslyšeli jste? Řekla jsem, abyste šli,“ zakřičela jsem ze všech sil a celý pokoj se začal vylidňovat. Hned jsem vstala, oblékla jsem se, zavřela znovu pokoj, i když to šlo těžce, protože zámek byl skoro vylomený a začala se přehrabovat v Edwardových věcech. Někde to tu přece být musí. Najednou jsem ucítila závan větru a byla jsem chycena.

„Tak jo, nachytal jsi mě,“ řekla jsem poraženecky.

„Hledáš ve špatném šuplíku,“ řekla Alice a usmála se. Stoupla si na prkna, kde nebyl koberec, oddělala koberec a rozevřela parketu. Tajná skrýš… že mě to nenapadlo hned. Vytáhla malý sametový pytlíček a potom vytáhla velký krásný kamínek. Pytlíček pak vrátila zpátky, zavřela parketu a dala koberec zpátky na místo.

„Opravdu jsi si jistá, že to chceš? Pokud se rozhodneš, už není cesty zpět. Jsi si toho vědoma?“ Přikývla jsem a natáhla ruku. Dala mi kámen do ruky a pořádně zavřela ruku.

„Jestli zjistí, že jsem do toho zapletená, tak už se mnou nikdy nepromluví.“

„Nic mu neřeknu… nikomu nic neřeknu,“ řekla jsem a objala ji.

„Nerozmyslela sis ten lov, že ne?“ zeptala se mě a já se usmála.

„Alice, kdybych si to rozmyslela, tak bys to věděla nebo se snad pletu?“ řekla jsem a vzala si mikinu a bundu. Rosalie s námi nakonec nešla. Šli jsme daleko do lesa a po chvilce, kdy Alice a Edward stáli přimražení k půdě, se oba nadechli a skrčili se i se mnou. Před námi se najednou objevili dva jeleni a Alice bez váhání vystartovala. Edward hned za ní. Oba začali pít. Teď byla má příležitost. Vytáhla jsem kámen a řízla se s ním do kůže. Krev začala stříkat a já viděla, jak se Edward a Alice otočili. Na Edwarda to nezabralo, ale Alice už nemohl zastavit. Zakousla se pořádně do rány a začala vysávat krev.

„Ne,“ vykřikl a odtrhl Alice ode mě. A to celkem včas, protože by stačila ještě chvilinka a byla bych bez jediné kapičky krve ve svém těle. Proměna začínala a já se těšila na mé nové já. Mé tělo se pralo s Aliciným jedem ale marně. Jed byl, oproti mé schopnosti rychle se uzdravovat, bezbranný. Štěstí bylo, že mě nic nebolelo.

„Edwarde… má to být,“ vykřikla Alice, když jsem ucítila, jak se k mé ráně přitiskla ještě jiná ústa. Někdo se hned odtrhl a slyšela jsem, jak si Edward bezmocně sedl na zem. Alice přidržela mou ruku.

„Bello… slyšíš mě, Bello?“Ještě jsem stačila pochytit a pak už byla jen černočerná tma.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse