27.01.2011 [20:00], zira, ze série Poslední chvíle útěku, komentováno 1×, zobrazeno 1885×

Bella jde v pondělí podruhé do školy a chodí si po chodbách školy ruku v ruce s Edwardem. Tím samým Edwardem, který k sobě nikdy žádnou jinou holku nepustil než svoje sestry. Všichni si o nich povídají a pomlouvají je. Unese to Bella? To se dozvíte, když si moji povídku přečtete. Vaše Zira

Hudba

13. kapitola – Oni spolu chodí?

Celý let jsem prospala. Edward se na mě určitě díval a četl si moje myšlenky. Domů jsem dorazila kolem desáté večer a čekala jsem trable, ale žádné nebyly.

„Doufám, že víš, že zítra je škola?“ zeptal se mě Lucas.

„Jo, já vím. Zítra je škola, to bude pro mě peklo,“ řekla jsem a uháněla do pokoje, kde jsem si vyndala všechny věci z tašek a vyskládala si je na postel. Pak jsem se šla umýt. Sundala si všechny věci, vzorně je poskládala a pak vlezla do sprchy. Umyla jsme si i vlasy, jelikož jsem měla už mastné. Potom jsem vypnula sprchu, vzala si ručník a usušila si jak tělo, tak vlasy. Pak jsem si vzala na sebe sexy košilku a šla zpátky do pokoje i se složeným špinavým prádlem, který jsem měla v plánu dát do koše na prádlo. Když jsem ale vešla do pokoje, tak jsem se tak lekla, že mi upadlo oblečení na zem.

„Alice? Co jsi mi to provedla s mojí skříní?“ Vzala jsem věci ze země a hodila je do koše. Po celém mém pokoji bylo poházené všechno mé oblečení ze skříní.

„Jen ti to všechno páruji.“ To jsem se už ale naštvala. Všimla jsem si, že Edward leží na mé posteli a směje se mi.

„Ty si jí to dovolil?“ zeptala jsem se ho nabroušeně.

„Alice, dej to všechno zpátky do skříně a už víckrát na to nešahej. Tam jsou nějaké kousky, které ještě nemám došité,“ řekla jsem a začala rudnout vzteky. Edward ke mně přišel a jeho ledová ruka spočinula na mé tváři.

„A ty se ke mně nepřibližuj, dovolil si jí, aby se mi hrabala ve věcech.“

„Já za to nemůžu, přísahám. Ona říkala, že jde na lov. Jak jsem mohl vědět, že ti jde krást věci.“

„Krást věci?“ zeptala jsem se Edwarda. Takže ona mi tady nepárovala věci, ona mi něco chtěla vzít. Sice bych si toho nějakou dobu nevšimla, ale nebylo by až moc podezřelé, že má na sobě moje věci, když je ve škole.

„Alice?“

„Práskači,“ řekla a vylítla oknem pryč. Všimla jsem si, že měla u sebe moje nové šaty, které jsem si koupila v Paříži.

„Jestli chceš, abych ti odpustila, tak jí vezmi moje šaty, protože mi je ukradla,“ řekla jsem. On mi dal jen pusu a vylítl oknem za ní. Já si mezitím všechno uklidila zpátky do skříně. Když jsem byla hotová, tak jsem si lehla do postele a začala si číst knížku. Ani nevím jak to, ale najednou jsem usnula. Ráno jsem se probudila v sedm hodin, protože mě Edward vzbudil.

„Dobré ráno, lásko,“ řekl a místo toho, aby mi dal pusu, mi ukázal vítězoslavně moje šaty.

„Díky moc,“ řekla jsem a teď už ho vážně chtěla políbit, ale on se postavil a já spadla hlavou d peřin. Tohle mi snad dělá naschvál.

„Něco za něco,“ řekl a já už zase byla naštvaná.

„Na tohle nemám čas, Edwarde. To jí ty šaty raději dej,“ řekla jsem a najednou uviděla Alice v mém pokoji, jak poskakuje a směje se.

„Tak počkat. To jsme myslela ironicky. Tyhle šaty ti nedám ani omylem. Jen přes moji mrtvolu.“

„Jak si přeješ,“ řekla Alice a už se po mně chtěla vrhnout, ale Edward ji zastavil.

„To myslela ze srandy, že?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Když jde o šaty, tak si nedělá srandu,“ řekl a já se trochu zděsila. Rychle jsem běžela ke skříni. Tam si vzala kalhotky, k tomu přijatelné sáčko a boty. Pak jsem vyrazila s větrem o závod, vzala si svoje šaty od Edwarda a šla do koupelny. Alice bušila na dveře.

„Bello… jestli okamžitě neotevřeš, tak si mě nepřej,“ řekla a dál bušila do dveří. Já se zatím oblékla, nazula si boty a otevřela.

„Jak mi to sluší?“

„Jsi kočka,“ řekl Edward a byl úplně omámený. Ale Alice pukala vzteky.

„Měla sis je taky koupit,“ řekla jsem a šla si pro batoh.

„Jenomže já nemůžu mít stejný oblečení jako ty. To by moji reputaci ohrozilo,“ řekla a já se začala smát.

„Víš, já nevím jak ti to říct, ale ty žádnou reputaci nemáš, Alice. Pojď, Edwarde, jdeme,“ řekla jsem a ještě před tím jsem šla do skříně a vzala šaty a boty.

„Tady máš. To je pro tebe.“

„Díky, Bello.“ Alice mě objala a zase jsme byli všichni šťastní. Tenhle den ve škole byl strašný. Každý na nás zíral. Skoro všechny hodiny jsem měla s Edwardem stejné, a když vedle něj někdo seděl, tak mu Edward slušně řekl, aby si sedl jinam, protože u něho budu sedět já. Žádný kluk ho nikdy neposlechl, takže buďto mu Edward pohrozil nebo jsem tomu klukovi řekla ahoj, on roztál jako zmrzlina a pustil mě sednout.

„Je tak těžké, nedat jim přes držku, když vím, co si o tobě myslí,“ řekl Edward nabručeně.

„A co si o mně myslí?“

„Že jsi hezká a že by chtěli vidět, co máš pod těmi šatami,“ řekl trochu naštvaně a pak zavrčel.

„Ty můj žárlivče. Já chci jenom tebe, to si pamatuj,“ řekla jsem a políbila ho na jeho rty. Ani nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale najednou jsem nad sebou slyšela křik. Byla to paní učitelka na chemii. Edward mi pak říkal, že její manžel zemřel na rakovinu a od té doby nenávidí zamilované lidi a jen pomyšlení na lásku. Rozsadila nás a já jsem si musela sednout vedle Ziry. No to je vážně skvělý. Nic horšího mě už nemohlo potkat.

„Ahoj,“ řekla mile Zira a podala mi učebnici chemie, kterou mi Edward poslal po třídě, jelikož jsem si ji zapomněla u něj.

„Takže ty a můj bráška, jo? To je skvělý. Teda myslím to, že sedíš tady. Nemohla jsem už vystát toho Mika Newtona. V jednom kuse myslel na takový prasárny. Takže díky.“ Usmála se a pak už se dál soustředila na hodinu.

„Nemáš zač,“ řekla jsem a pak už jen poslouchala. Vlastně jsem ani nemusela. Všechno jsem tohle znala nazpaměť, jelikož jsme to v Anchorage probírali už dávno.

„Slečno Swanová, řekněte mi jedno. Proč nemáte otevřenou knihu chemie?“ Vstala jsem.

„Jelikož jsem se už tohle učila v Anchorage.“

„Aha. Takže Vám nebude vadit, když vás vyzvu k tabuli a váš ústní zkoušení Vám oznámkuji?“

„Myslím si, že mi to vadit nebude,“ řekla jsem a najednou se všichni ve třídě začali smát.

„Tak tohle už přechází meze, slečno Swanová. Pojďte k tabuli a žádné vymlouvání,“ řekla učitelka a já se musela trochu pousmát.

„Já se nevymlouvám. Já Vám jen říkám pravdu,“ řekla jsem a šla k tabuli. Učitelka už začala pěnit, ale ještě se dokázala ovládnout. Ptala se mě na nějaké kraviny, které v životě vůbec nebudu potřebovat, ale i tak jsem jí na všechno odpověděla. Byla překvapená. Myslím si, že nikdo v její hodině toho neuměl tolik co já, Edward a Zira. Edward se na mě usmál a poslal mi hvězdnou pusu, já ji chytila, strčila ji do kapsy a taky mu jednu poslala. To už učitelka nevydržela a začala na mě řvát, co si to dovoluju.

„Já nevím, co jsem Vám provedla, paní učitelko, ale udělala jsem vše, co jste požadovala. Šla jsem k tabuli a bez jediné chybičky Vám řekla všechny odpovědi. Nebyla jsem na Vás ani drzá, což by třeba někdo jiný udělal,“ řekla jsem a čekala na její reakci.

„Sedni si, Swanová, s tebou si ještě promluvím.“ Šla jsem uličkou, a když jsem šla kolem Edwarda, tak jsem protočila oči. Sedla jsem si zpátky k Ziře.

„Co mi chce?“ zeptala jsem se Ziry.

„Chce se tě zeptat, jestli by si nechtěla reprezentovat školu v chemické olympiádě a varuji tě, to je společenská sebevražda. Jak zazvonil zvonek, tak jsem vypadla jako první ze třídy, aby si mě učitelka nevšimla.

„Povedlo se,“ řekla jsem.

„Co se povedlo?“

„Povedlo se to, že si mě učitelka nevšimla, když jsem odcházela.“

„Bello, ale ona si s tebou chce promluvit o něčem důležitém,“ řekl Edward.

„Jo, já vím. Já na tu chemickou olympiádu nejdu.“

„Jakou olympiádu? Žádná chemická olympiáda není. Kdo ti to řekl?“ Pak kolem nás prošla Zira a on zavrčel.

„Ziře nevěř. Jdi tam, Bello. Jinak budeš mít pěkný průšvih. Počkám na tebe před jídelnou.“ Já jsem mu dala ještě pusu a pak pelášila na chemii. Co mi asi chce? A proč mi Zira lhala?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1