14.05.2010 [16:30], AnneCullen, ze série Poslední bitva, komentováno 8×, zobrazeno 2155×

Jak proběhne setkání zamilovaných po dvou tisících leech odloučení? Pokazí ho někdo?

Hleděla jsem do jeho rudých očí a vůbec jsem si neuvědomovala tu špatnou barvu. Byl to on, živý, v celé své kráse. Pomalu, jako by se mohl rozplynout, jsem natahovala třesoucí se ruku k jeho dokonalé tváři. Teprve když jsem konečky prstů pohladila jeho mramorovou kůži, bylo mi jedno, jestli jsem mrtvá. Byla jsem s ním a to stačilo. Opatrně natáhl ruce a jemně mě zvedl do stoje. Byla to pitomá reakce, ale rozvzlykala jsem se a schovala si hlavu do jeho hrudi.

Mnoho úsvitů se vystřídalo po dobu, co jsme tam stáli v obětí. Vdechovala jsem jeho opojnou vůni a on na oplátku vdechoval tu mou. Na tu prchlivou chvíli jsem necítila touhu vydat se do Volterry a všechny tam vybít. Nahradila ji ovšem touha po něčem jiném. Opatrně jsem zvedla hlavu a pohledla do černých očí mé znovu nalezené lásky. Viděla jsem v nich stejnou touhu, jako tu moji a hladově jsem si přitáhla jeho dokonalý obličej. Dotýkali jsme se jen nosy, když prolomil tu poslední vzdálenost a spojil po tak dlouhé době naše rty. Pro tu chvíli mi bylo jedno, jestli svět zajde ohněm, nebo zničí ho led. Neexistovala jsem já, ani on, byly jsme jen my.

Tento okamžik byl tak dokonalý, že neměl být nikdy skončen. Ovšem po příliš krátké době se odtáhl a zadíval se směrem do lesa. Otočila jsem se za zvukem, který odtud vycházel. Rychlý tichý běh upíra. Mezi stromy vykročila drobná dívka. Byla tak křehká, že klidně mohla být tanečnicí v hrací skříňce, ovšem její vnějšek tomu nenapovídal. Otrhané staré oblečení, inkoustové vlasy plné jehličí a jiného nepořádku z lesa. Ovšem pohled jejích zlatých očí byl šťastný.

A pak zavolala hláskem jako stříbrné zvonečky směrem do lesa, odkud byly slyšet další kroky, tentokrát pomalé.

„Jaspere! Našla jsem ji!“ Na to se za ní objevil vysoký blonďatý upír s ostražitým pohledem. Nechápala jsem radostný pohled té malé dívky, ale nedokázala jsem být zmatená. Místo toho byly mé pocity přímo v mírumilovné náladě.

„Jmenuji se Alice a tohle je můj partner Jasper. Mým darem je vidět budoucnost a nedávno jsem dostala vizi o  tvém návratu. Musíš nám pomoct zničit Ara. Jsme štvanci, stejně jako ostatní upíři, kteří se živí zvířecí krví,“ promluvila Alice a upřela na mě své krásné oči v prosícím gestu. Jedno mě ale překvapilo, vegetariáni jsou ilegální?

„Carlisle?“ Vzpomněla jsem si na svého dávného přítele, který s námi nějakou dobu ve Volteře žil.

„Je také na útěku, párkrát jsme se s ním setkali, ale shlukovat se do větších skupin je nebezpečné. Demeri je stále v akci a pátrá po nás -„ Alice se odmlčela v půli věty a její oči byly na vteřinu bez výrazu.

„Jsou blízko, moc jsme se zdrželi. Asi 15 mil na jih, míří sem,“ zašeptala. „Musíme jít, jinak…“

„Počkej, kolik jich je?“ ptala jsem se.

„Dva. Jen on a Jane.“ Jane. Nebyly jsme kdovíjaké kamarádky, ale pamatuji si jasně co mi řekla ten den. Že jí to je líto. Něco takového bylo neslýchané, garda nikdy nesměla projevit lítost nad odsouzencem, ale ona…

„Počkáme na ně,“ rozhodla jsem. Na to se můj psychický štít roztáhl okolo všech přítomných, aby je ochránil. Bylo potřeba víc místa, pokud je bude třeba zničit. Táhlým pohybem ruky se stromy začali posouvat do stran a utvořila tak naprosto symetrickou kulatou louku.

Zanedlouho byl slyšet dvojí běh, jak se rychlostí blesku řítili k naší nepočetné skupince. Vyšli ve známých tmavých pláštích ze stínů stromů a poprvé se porozhlédli, co je čeká. Dětská postavička Jane ztuhla, když její oči zabloudili k mému obličeji.

„Isabella,“ vydechla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Lenka (15.05.2010 05:03)

Zajímavé, neokoukané téma. Jsem zvědavá na pokračování.

4)  lied (14.05.2010 18:28)

no páni to bude ale něco jsem zvědavá jak to bude s Jane

3)  sakraprace (14.05.2010 18:20)

Hustýýýýý, já chci dalšííííí

1