01.05.2010 [14:30], Nebraska, ze série Pojď ke mně blíž..., komentováno 26×, zobrazeno 6042×

Předvánočně...

Hrozně uspěchaně skočila do auta a zabouchla za sebou dveře. Věděla, že jsem za ní, zahlédla mě a navíc se jí rozbušilo srdce. Vždycky, když jsem moc blízko, zvedne jí to tlak. Pořád se na mě zlobí, možná čím dál víc.

Edward se uchechtl a sedl si za volant. Aspoň někdo se bavil. Já tam stál jako pako a sledoval jsem spokojený úsměv na Minniině tváři.

Jede pryč.

Jede do školy a pak půjde domů. Posun v našem vztahu žádný a další příležitost ke zlepšení v nedohlednu.

Měl jsem chuť do něčeho praštit.

„Nemohl jsem ji tu držet násilím,“ řekl Carlisle omluvným tónem.

„Já vím,“ zabručel jsem a připadal si jako puberťák. Nejradši bych se teď začal vztekat a obvinil Carlisla z toho, že to všechno je jeho vina. Na pubertu už jsem vážně dost starý, ale co se mnou dělá Minnie, to je k neuvěření.

„V poledne mi začíná směna v nemocnici. Můžu tě odvézt k univerzitě, jestli chceš. Určitě se sejdnou na obědě,“ nabídl mi a já bez zaváhání souhlasil. Aspoň něco.

„Co máš teď v plánu, Williame?“ zeptala se Esmé mile.

Stát tu a utápět se v sebelítosti.Čekat, až se Edward podívá do zpětného zrcátka, abych aspoň na chvíli viděl Minnie.

„Nic. Potřebuješ s něčím pomoct?“ pokusil jsem se o úsměv. Rozzářila se a pozvala mě do pracovny. Už cestou vyprávěla o nových projektech, které má rozpracované, a o nových nabídkách, které se jí hrnou ze všech stran. A jestli bych jí prý nechtěl pomoct s realizací jedné renovace na severním konci města. Je to jen malý dům a úpravy jsou nenáročné, ale je potřeba, aby někdo dával na dělníky pozor.

Souhlasil jsem. Aspoň se nějak zabavím.

Poprvé za sto let budu opravdu něco dělat, ne se jen poflakovat, lovit a číst si. Bude to příjemné zpestření.

A pak mi došlo, že naposledy jsem dělal nějakou pocitvou práci ještě jako člověk. A s tou myšlenkou se vyhrnula spousta rozostřených vzpomínek, ve kterých jsem ale i tak bezpečně poznal Anne a kluky. Zamračil jsem se a snažil se soustředit na něco jiného, Esmé mi něco říkala a já ji skoro nevnímal. Viděl jsem svou rodinu a bylo mi hrozně těžko. Nechápal jsem, proč se ty vzpomínky vynořují čím dál častěji. Proč teď? Ničily mě. Trhaly mě zevnitř na kusy.

„Jsi v pořádku?“ zatřásla se mnou Esmé a já se konečně probral a přikývl. Budu si o tom muset promluvit s Carlislem, třeba bude mít ponětí, co se se mnou děje. Teď už jsem se ale soustředil na to, co mi vysvětlovala, a na plány domu. Těšil jsem se, až se tam odpoledne podívám. A přitom jsem poslouchal, co Edward vypráví Minnie, a sledoval jsem její naštvaný obličej. Z Vánoc pod jednou střechou se mnou neměla radost, a když jí došlo, že ji sleduju, ukázala mi fakáče, což mě rozesmálo.

„Minnie?“ zeptala se Esmé důvtipně. Přikývl jsem.

„Bude to v pořádku,“ mrkla na mě a já jí hrozně moc chtěl věřit.

V půl dvanácté jsem už čekal v jídelně. Přítomnost všech těch lidí mě absolutně nemohla rozhodit, nic nemohlo být větším pokušením, než ta návštěva pohotovosti v jedné z nemocnic v Sydney. Tady navíc vůni krve přehlušoval pach jídla, takže jsem se cítil naprosto pohodlně a žízeň se nekonala. Jen jsem se nemohl dočkat okamžiku, kdy mezi všemi těmi lidskými vůněmi ucítím ten čokoládový podtón.

„Vážně mě štveš,“ zamračil se Jasper a nimral se vidličkou v obsahu svého talíře. Překvapeně jsem se na něj podíval, nebyl jsem si vědom, že bych mu k naštvání zavdal důvod. Zamračil se:

„Třicet let mi trvalo, než jsem měl pocit, že to zvládám. A pak jsem málem zabil Bellu. Ani teď si nejsem občas úplně jistý. Pořád mívám záblesky chutě na lidi. A ty... Tři měsíce? Necelé tři měsíce? Fakt to nechápu.“

Přemýšlel jsem, co říct. Něco v tom smyslu, že si přece nevypiju svou drahou polovičku? Nakonec jsem prostě mlčel.

„Kdybych z tebe aspoň cítil nějaký pochybnosti, víš? Udělalo by mi to škodolibou radost,“ odfrkl si Jasper. Stačilo si vzpomenout na Minnie a na to, jak mě nesnáší, a pochyby byly na světě; vůbec jsem nevěděl, co mě čeká a jak se dostat tam, kde nás viděla Alice.

„Takhle jsem to nemyslel, je mi jasný, že tohle je o Minnie,“ zabručel Jasper a pak se usmál na Nessie, která zrovna přišla i s Jakem z přednášky o řecké filozofii.

„Nemrač se,“ šťouchla do mě loktem, když se posadila po mé pravici.

„Taky bych chtěl být tak nezlomný optimista, Nessie,“ povdechl jsem si.

„Chlape, ty jsi tragéd,“ zamumlal Jacob s plnou pusou. Věděl jsem, že má pravdu. Vždyť já se tak i cítil!

„Minnie nemá ráda tragédy,“ prskl na mě pár drobečků a předvedl mi syslí úsměv. Nevěřícně a už i pobaveně jsem zavrtěl hlavou. Jacob se s ničím nepáral.

A pak jsem ucítil Minnie. O chvilku později vstoupila do jídelny a celým mým tělem proběhla vlna úlevy. Druhou dnešní přednášku měla sama a neviděl jsem ji; až teď jsem si uvědomil, že jsem o ni měl celou dobu strach. Ale byla v pořádku, živá, zdravá a nádherná.

Až do chvíli, kdy mě uviděla. Už ani nevypadala naštvaně, spíš zoufale. Otočila se na patě, vrazila do Emmetta, který se k ní kradl zezadu, aby na ni mohl bafnout, obešla ho a odkráčela pryč. Postavil jsem se. Emmett se na mě tázavě podíval. Zase jsem si sedl a odolával jsem nutkání složit hlavu do dlaní a fňukat. Jenže kdybych se za ní teď rozběhl a přemlouval ji, aby se vrátila zpátky, kdybych se o to jen pokusil, zase by byla jen naštvaná.

„Vidíš? Tragéd, já ti to říkal!“ uslyšel jsem Jacoba a musel jsem na něj zavrčet. Rozesmálo ho to.

„Utekla?“ zeptal se překvapeně Edward, který i se zbytkem rodiny dorazil a ještě před jídelnou věděl, co se stalo. Jen jsem se narovnal a snažil se nevypadat tak příšerně, jak jsem se cítil.

„Mám jít za ní?“ zeptal se.

„Ne,“ vyhrkl jsem ve stejné chvíli, jako Bella. Překvapeně se na mě usmála. Došlo mi, že jestli někdo bude vědět, jak na lidskou holku působí upír, pak ona.

„Budeš na mě mít navečer chvíli čas?“ zeptal jsem se jí a ignoroval jsem Edwardův podezřívaný pohled.

Chci se jí zeptat, na cos ji sbalil. Nestresuj se.

„Neviděli jste Minnie?“ objevil se u stolu Jim a pak překvapeně zmlkl, když si mě všimnul. Pořádně si mě prohlížel a na obličeji se mu objevil spokojený a jednoznačně nadšený výraz. Proč na mě takhle nemohla zareagovat ona?!

„Ahoj?“ udělal pak a zazubil se na mě. A já, tragéd, jsem měl chuť si zase teatrálně povzdechnout a pak upřít zlomený pohled někam do dáli.

Celou noc jsem strávil na střeše protějšího domu, o samotě se svými myšlenkami. Měl jsem štěstí, protože Minnie měla okno na téhle straně, a dokonce jsem viděl kousek její postele. Tam mé štěstí končilo, protože na té straně měla nohy. Ale lepší nohy, než nic, že.

Ráno jsem pak šel koupit snídani. A cestou jsem se stavil v květinářství a přestože jsem měl chuť nechat uvázat obrovskou kytici ze všech květů, co tam měli, nakonec jsem trochu nejistě vybral jen jednu malou gerberu. Přišla mi taková... Foxovská.

„Nesmíš na ni tlačit. Když na ni budeš tlačit, zasekne se o to víc. Prostě buď v její blízkosti, ale nepřeháněj to.“

„Můžu jí třeba přinést snídani?“

„Můžeš. Ale možná ti ji hodí na hlavu.“

Rozhovor s Bellou byl přínosný. I když jsme se nakonec dostali úplně jinam a ona se vypovídala z toho, jak ji dokáže Edward občas vytočit tou svou přílišnou starostlivostí. Slíbil jsem si, že rozhodně nebudu až tak starostlivý jako on.

A snídani jsem vzal i pro kluky, donesl jim ji a protože Minnie ještě spala, šel jsem počkat před dům.

Když vyšla ven, voněla kávou. Přestože jí kluci řekli, kde ji vzali, vypila ji. Udělala mi radost. Já jí evidentně ne, protože se opřela o dveře a nešťastně si mnula špičkami prstů čelo.

„Proč tohle děláš?“ zeptala se potichu. Došel jsem k ní.

„Protože tě miluju,“ odpověděl jsem popravdě. Uvědomila si, že jsem blízko, a zase se jí zrychlil tep. Nevěděl jsem, jestli je to zlostí nebo strachem, a snažil jsem se dělat, že o tom nevím. Polechtal jsem ji kytkou na nose a ona otevřela oči. Netvářila se nadšeně.

„Jdi do háje, Williame! Copak to nechápeš? Já nemám zájem! Nechci s tebou nic mít!“ rozmáchla bezmocně rukama. Nechal jsem ji to ze sebe dostat a pak jsem se zeptal na jednu jedinou věc, která mohla celé tohle moje snažení poslat do kopru.

„Protože jsem zrůda?“

A byl jsem připravený se otočit a odejít, pokud řekne ano. Protože to jsem byl. Nebyl jsem čestný soucitný vegetarián. Většinu své upírské existence jsem strávil přisátý u lidských krků. Trhal jsem jiné upíry na kusy a pálil je. Nic jsem necítil, nechával jsem se ovládat svými pudy. Co jiného jsem byl? Pokud Minnie má pocit, že jsem monstrum, nemá cenu se jí pokoušet dokázat opak.

„Ne!“ vyhrkla okamžitě a mně se obrovsky ulevilo. „Nejsi, nejste zrůdy... A už to nikdy neříkej!“

Došlo mi, že myslela nás všechny, jako upíry. Ne mě samotného, s mou minulostí. Ale i tak. Nikam nejdu.

„Děkuju,“ řekl jsem klidně. Pak jsem kývl hlavou směrem ke škole:

„Pojď, ať nepřijdeš pozdě.“

Nehádala se se mnou. Vypadala zamyšleně a já znovu, snad po milionté, litoval, že nemám Edwardovu schopnost. Spíš ze srandy jsem jí podal ruku, hodně by mě překvapilo, kdyby ji přijala. Ona se ale jen ušklíbla. Musel jsem se uchechtnout.

Před školou jsem se pozdravil s Cullenovými. Věděli, kde se chystám strávit noc, a přestože se Edward mračil, nic mi neřekl. Teď mi podal klíčky od svého auta, protože jsem měl sraz u toho renovovaného domu s Esmé a stavbyvedoucím. Když jsem ji míjel, na chvilku jsem se u ní zastavil, abych jí tu kytku strčil pod klopu brašny na notebook. A neudržel jsem se, pohladil jsem ji po vlasech.

Neucukla. Jen se zprudka nadechla, ale to už jsem s klukovskou radostí mazal k autu a skočil do něj tak rychle, jak jen to šlo. Nechtěl jsem si nechat zkazit ten výborný pocit, který jsem z dnešního rána měl.

Na oběd jsem byl zpátky. Většina ostatních už tam byla, navíc se ukázal i Nat a hned si pro mě přichystal něco jako přijímací rozhovor. Bylo mi jasné, že Minnie mu o mně řekla. Ptal se nenápadně, ale bylo vidět, že chce vědět, co jsem zač. Ona si mě sice vůbec nevšímala, ale přišlo mi, že nás pozorně poslouchá. A když jsem Nathanovi řekl, jaká je vlastně má profese, nevěřícně se na mě podívala. Hned ucukla pohledem, ale všiml jsem si jejího překvapení.

A došlo i na ty míň příjemné dotazy. Přestože se Jim snažil znít ležérně, zvědavost z něj sálala, když se ptal, proč jsem sám. Jeho rádoby nenápadné kopnutí do Minnie mě hodně pobavilo, ale když pak zpátky nakopla Rosalii, měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy.

Belhala se pryč a já zaskočeně sledoval Edwardův vlídný úsměv, se kterým ji vyprovázel. Podíval se na mě a zase nasadil tu svou oblíbenou kamennou masku.

Neubylo by tě, kdybys mi aspoň naznačil...

„Ne.“

Přesto jsem se cítil výborně. Dokonale. Každé ráno jsem čekal před jejími dveřmi, vždy s jinou kytkou, vždy jen s jedním květem. Minnie se na mě v podstatě vůbec nepodívala, ale nenechal jsem se vyvést z míry. A mohla za to jediná Alicina věta, kterou mi řekla, když jsem stál na žebříku a podle jejich příkazů prohazoval jednotlivé barevné žárovičky ve svítícím řetězu tak, aby nebyly dvě stejné barvy blízko sebe. Za tenhle úkol bych ji nejradši přerazil, ale pak jen tak mezi řečí prohodila:

„Ne každé zvýšení tlaku je ze strachu, věděl jsi to?“

Zarazil jsem se, podíval se na ni a zeptal se:

„Mluvíš o zvýšeném tlaku u někoho konkrétního? V nějaké konkrétní situaci?“

Ona se ale jen usmála a řekla:

„Tu červenou dej vedle žluté, ano?“

Ta jedna věta mohla za to, že jsem spokojeně mlel o tom, jak se sžívám s novou prací. Vyprávěl jsem jí o těch neuvěřitelných kreacích, které vyrábí Alice a vydává je za vánoční výzdobu. O mém nákupu vánočních dárků.

Nevyprávěl jsem jí o tom, jak večer strávím u Cullenových, aby věděli, že jsem naživu, stejně jako ona. Abych jim řekl, co nového se děje ve Volteře. A že každou noc sedím na střeše protějšího domu a pozoruju její pokoj a kus její postele.

A už vůbec jsem jí nevyprávěl o tom, jak moc mi Edward pomohl. Našel mě, jak na internetu hledám nejbližší nakladateství a opisuju si adresu, abych tam mohl zajet a vnutit jim flashku s Minniinou knihou. Chvilku nade mnou stál a upřeně mě pozoroval. Pak natáhl ruku:

„Půjč mi to. Udělám korekturu.“

Nechtěl jsem. Nechtěl jsem, aby se on na mém vánočním dárku nějak podílel. A zároveň jsem ho potřeboval, protože korekturu někdo udělat musel a on to zvládne nejlépe a v rekordním čase. Navíc já si chtěl ten příběh přečíst až ve chvíli, kdy mi to Minnie dovolí; vážně jsem ji nechtěl naštvat ještě tím, že jsem jí sebral něco z notebooku a bez jejího vědomí to přečetl. Zuřila by, stoprocentně. Takhle budu mít aspoň malou šanci, že bude zuřit o něco méně... Pokud ode mě nějaký dárek přijme.

Podal jsem mu disk a zeptal se:

„Asi nemáš kontakty v nějakém nakladatelství?“

„Nepotřebujeme nakladatelství,“ zavrtěl hlavou. „Stačí nám tiskárna. A ano, tam kontakty mám.“

Ale to nebude... To jí jen vytiskneme knížku, ale nebude to to, co jsem chtěl.

„Vlastně jsem vždycky chtěl mít nakladatelství,“ pokusil se Edward o úsměv. „Nenapadlo mě, že ho budu mít s tebou, ale když to Alice viděla...“

Ještě půl vteřiny jsem na něj zmateně zíral a pak mi to docvaklo. Aha. Aha! To je... Překvapivé, protože já o nakladatelství rozhodně nikdy nepřemýšlel.

„Ale moje jméno bude první,“ zabručel Edward a odešel. Vypadalo to, že nakonec mě asi vzal na milost. Vysloveně mi dovolil být v jeho hlavě, což bylo poprvé v mé existenci. Teď mi pomohl s tímhle, přestože kdyby Alicinu vizi zamlčel, nebo se k tomu nápadu postavil odmítavě, neměl bych nic. A jako vrchol mi večer přinesl vytištěnou fotografii z internetového katalogu nějakého eshopu se starými hračkami. Okamžitě jsem poznal, že je to sova. Vyvalil jsem na něj oči. Napadlo mě, že když byla ta hračka jediné, co Minnie jako malá měla, nejspíš by jí udělalo radost, kdyby ji měla znovu, ale netušil jsem, jak vypadala. Nevěděl jsem, kde ji sehnat a jestli se ještě vůbec dá sehnat, takže jsem nad tím nápadem mávl rukou v podstatě ve chvíli, kdy se mi objevil v hlavě. On ho tam vyhrabal.

„Nestihnou ho poslat do Vánoc, ale sídlí v Pennsylvánii, dalo by se tam dojet,“ nadhodil.

A já nevěděl, co říct. V hlavě jsem měl prázdno. Vlastně jsem se cítil dojatě, což mě trochu mátlo.

Edwardovi přeběhl přes obličej zvláštní úsměšek a pak zase odešel.

Když jsem jí ve čtvrtek navečer říkal, že ji miluju, náhlé zrychlení jejího tepu jsem si vysloveně užíval.

„Jdi do háje!“ zamumlala a zabouchla mi vchodové dveře před nosem, ale ještě okamžik za nimi zůstala stát. Měl jsem chuť je rozrazit, popadnout ji do náruče a políbit ji. Jenže se mi zase vybavilo Bellino Nesmíš na ni tlačit, a tohle by tlačení rozhodně bylo. Otočil jsem se a vydal se pěšky ke Cullenovým. V lese jsem ulovil jednoho unaveného jelena a v duchu si plánoval cestu. Čekala mě jízda celou noc do New Castle v Pennsylvánii, kde vyzvednu hned ráno pana Huhlu, a pak zpátky přes Boston, kde vyzvednu první část výtisků O krok blíž. A někde se musím stavit na větší lov, abych nemusel příští týden nikam odjet a odbíhat jen minimálně.

Protože příští týden jsou Vánoce. A Minnie bude se mnou pod jednou střechou.

Moje první Vánoce.

Nejspíš budou na nic. Minnie na mě bude vrčet, nebo mě dál ignorovat a Alice nás zničí těmi neuvěřitelnými tradicemi. Ale nějak se začít musí, že. Navíc – jednou budu slavit tyhle svátky po boku Minnie. A já si na to počkám.

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

26)  Janeba (20.11.2010 20:02)

Vždyť já se pořád jenom opakuju, ale je to nádhera! Učiněné POHLAZENÍ a BALZÁM NA DUŠI! Nebrasko - jsem totálně beze slov! Díky!

25)  blotik (24.10.2010 20:34)

Jo, ten nápad s Huhlou a nakladatelstvím je dobrý. Akorát mi stále nedošlo, jak to Alice myslela. Určitě teda s Minnie, ale nevím, jak... No, nevadí, jdu na další kapitolu.

24)  AliceBrandon (02.05.2010 16:58)

Dneska nějak nemám slov, všechny jsi mi je sebrala.
Hrozně mě dojal, když se jí ptal jestli je zrůda. Bylo mi ho líto, když utekla od stolu. Smála jsem se, když Minnie nakopla Rosalii. A zase dojetí, když jí každou noc sleduje skrz okno kus postele. S nohama, smůla no.
Nebrasko, jsi dokonalá, dokonalá. Bohyně. Ach.
Jsem naslintaná na příští dílek. Taky se samozřejmě těším na Káťu a Škubánka.
Pusu.

23)  sfinga (02.05.2010 15:15)

Nebrasko, co prosím tě, blázníš? Jaaká snížená kvalita? Zrovna takhle kapitola mě naprosto dostala. V Myšičko, myš jsem se marně pídila po informací, do čí nohy se Minnie v jídelně trefila. Vida, tady mám odpověď, postiženou upírkou byla Rosalie Co se týče délky, tu neřeš, jednou je kapitola delší, jindy kratší. Hlavně, že netrpí kvalita a ta u tebe rozhodně netrpí.

22)  Adelka (02.05.2010 14:39)

Nádhera!! Opravdu nechápu, kdes vzala ten nesmysl se sníženou kvalitou? Vždyť to bylo naprosto úžasný?! Moc se mi líbilo, jak jsi tam začlenila tu Bellinu radu, aby na Minnie nebyl tak hrr a taky jak mu Alice řekla, že ne každé zvýšení tllaku je způsobeno strachem!! A samozřejmě nesmím zapomenout na "pomocníka" Edwarda... Jinak děj se ti krásně nenásilně ubral až k vánocům, na který se všichni tak moc těšíme, tak šup sem s nima!!

20)  Bye (02.05.2010 09:27)

Nebrasko, nevím, co řešíš. Kapitola byla vyvážená a úžasně rytmická - šlapalo jí to, jako dobře sehraný kapele.
O délce nemá smysl plácat - Tvoje "krátká" kapitola ja dvakrát delší, než moje dlouhá
Děj se Ti krásně posouvá s tím, jak se Will cítí čím dál líp a Minnie se v jeho přítomnosti konečně uvolňuje...
Prozradím Ti sladké tajemství - už brzy se dají dohromady
P.s.: Já mám děsný záseky u každý kapitoly a mám chuť s tím každou chvíli seknout, ale víš, co je na tom pro mě nejhorší? Že Forest Love nebude nekonečná a já nemám námět na další povídku... (no, možná naštěstí pro Vás... )

17)  Karolka (01.05.2010 19:55)

Neb, to byla krása, vážně. Žádný laciný utěšování ani reciprocita. Jsem úplně rozzářená. Willa miluju (to je novina, že?). Je to krásný.

14)  ChrisTea (01.05.2010 16:45)

!!!OMG!!! To bylo první co mě napadlo po přečtení. Hned za ním sice dobíhalo: TY VOLE , ale OMG vyhrálo!!! Moc se těším na další kapču!!!
ChrisTea

13)  sakraprace (01.05.2010 16:38)

Supéééééééér
Krásně jsem se bavila.
Miluju tuhle povídku, doufám, že další díly budou rychleji, ale tenhle mě zachránil před zblázněním. Takový absťák už jsem dlouho neměla.

12)  anissska (01.05.2010 16:25)

Nádhera!!! Ty bláho!!!! Jasper se bude ptát Belly, na co jí Edward sbalil... XD XD XD

11)  dorianna (01.05.2010 16:19)

úžasná kapitola , moc se mi líbí vyprávění z druhého pohledu

10)  Hanetka (01.05.2010 16:13)

Tak ty nemáš dobrý pocit? A chceš něco vědět? Já ho mám! Mám dobrý pocit! A je to první dobrý pocit od včerejšího večera! Díky, ti, ó veliká Neb!

8)  Nebraska (01.05.2010 15:21)

Vy jste fakt úžasný
Ale já sem jednou opravdu přepíšu kus telefonního seznamu a budu to vydávat za další kapitolu - schválně, co na to řeknete

7)  Popoles (01.05.2010 15:12)

No, tvůj nedobrý pocit je očividně velmi klamavý, protože to bylo zase super. Aááá já už jsem měla takové abstinenční příznaky, že jsem znovu přečetla celou Myšku. Neb, nepochybuj, že nás vždycky dokonle uzemníš. Tenhle díl nebyl výjimkou a zase mě vytvořil na tváři dementní úsměv a tak, tak jsem zachytila slinu u koutku. Edward, který povolil a postavil se na stranu Willa je zlatíčko. A nemáš představu, jak MOC se těším na další díl - přepadení v bance, a Vánoce... áááááááááááá já to asi nevydržím...

1 2   »