26.12.2013 [19:15], BlackElejah, ze série Pohádky trochu jinak, komentováno 8×, zobrazeno 2196×

POHLED CHRISTINE

Nepatrně jsem se zavrtěla pod tenoučkou přikrývkou a přitáhla si látku až pod bradu, protože mi začínalo být zima. Znovu jsem se pokusila usnout, ale nějak mi to nešlo a tak jsem otevřela oči a nehnutě zírala na nádherný, umě malovaný strop nad sebou.

Ťik ťak, ťik ťak… Nástěnné hodiny u okna odpočítávaly čas a naplňovaly pokoj svým klidným starosvětským hlasem. Ťik ťak.

KŘACH

Z pokoje vedle se z ničeho nic ozvala ohlušující rána, která mě naprosto probrala. Co to sakra mohlo být?! Okamžitě jsem vystřelila z postele, natáhla si první věc, co byla po ruce – vytahaný svetr, a obezřetně se plížila ke dveřím. Nevěděla jsem, co mohlo ten hluk způsobit, ale znělo to zlověstně.

KŘACHKŘACH…

Zasekla jsem se vylekaně v půlce cesty a strnula. Vypadalo to, jako by vedle někdo házel nábytkem o kamenné zdi a dával do toho plnou sílu.

„… na tenhle den jsem se vážně těšil, Caie. Až se ti podívám do očí a ty budeš vědět, že za pár vteřin z tebe nebude víc, než prach. Co ty… bál ses? Řekni, že jsi měl strach, prosím, udělej to pro mě, příteli. Řekni to!“

Hlas, který mluvil, zněl příliš sladce na to, že patřil muži, přesto z něj však čišel chlad a bublající nenávist. Když domluvil, ozvala se další rána.

„…questa non è la fine il sket…“ poznala jsem Caiův hlas, který se ale ztratil v dalším hluku a taky nadávkách, které však byly proneseny v jazyce, kterému jsem nerozuměla.

Nyní jsem už stála téměř u dveří. Překotně jsem přemýšlela, co bych měla udělat, abych Caiovi pomohla. Když tam vpadnu jen tak, nebude to k ničemu, a tak jsem se honem rozhlédla po nějaké věci, kterou bych mohla využít jako zbraň, ale nic mě nenapadalo. Zoufale jsem si prohrábla vlasy, když se náhle dvoukřídlé dřevěné dveře do pokoje s ohlušující ránou rozlétly a uprostřed pokoje přistál Caius. Rychle jsem uskočila a schovala se vedle dveří, aby mě muž v druhé části pokoje neviděli.

Caius se nezvedal a i ze vzdálenosti několika metrů bylo vidět, že je značně otřesený. Nevěděla jsem, jestli mohl upír omdlít, každopádně budil dojem, že je úplně mimo sebe a já si zděšeně uvědomila, že to, co jsem zprvu považovala za vlasy přilepené na obličeji, jsou ve skutečnosti praskliny. Vypadalo to, jako by byl z kamene a ten teď najednou pukal. Ústa jsem si přikryla rukou a doufala, že se stane zázrak, ale měla jsem smůlu.

Pomalým krokem prošel menší tmavovlasý muž dveřmi a zastavil se těsně u ležící postavy. Pak si dřepl, uchopil do ruky upírovy vlasy a zaklonil jeho hlavu tak, aby mu dobře viděl do tváře.

„Tvoji bratři taky skončili takhle uboze… Aro zemřel Carlislovou rukou, čehož jsem vážně litoval. Zato Marcuse jsem zabil já a užil jsem si to, tak jako si teď užiju tebe,“ rozesmál se. Potom se zvedl, nohou přišlápl Caiovo tělo a zatáhl. Ozvalo se nepěkné lupání a praskliny na jeho hlavě se rapidně zvětšovaly.

V tu chvíli jsem zpanikařila. Bylo mi jedno, jestli mě uvidí, jestli mě zabije… Tohle se nesmělo stát. Naprosto intuitivně jsem uchopila těžkou dřevěnou stoličku za sebou, překonala několikametrovou vzdálenost mezi námi a praštila s ní muže přes hlavu. Dala jsem do toho všechno, co jsem dokázala a přesto se mi nepovedlo víc, než zcuchat mu vlasy. Kusy dřeva odlétaly a jeden z nich se mi při úderů zapíchl do dlaně a probodl ji skrz.

Bolest mě málem ochromila, ale já neměla možnost vykřičet ji do světa, protože jsem visela metr ve vzduchu a krk mi svíral železný stisk toho chlapa. Zmateně jsem kopala nohama a snažila se vyprostit z  dusivého a trýznivého sevření, ale nepovedlo se.

„Ale ale Caie… Ty tu máš člověka?“ zamlaskal muž ironicky a naklonil hlavu. „To bych do tebe tedy neřekl. Řekni,“ otočil se na stále ležícího upíra, který stále nebyl schopný pohybu a pouze opětoval jeho pohled, „záleží ti na ní? Hmm?“ Otočil se znovu na mě a v očích mu zlověstně jiskřilo. „Řekl bych, že by mohlo… A co tobě?“ hleděl do mé tváře, která byla stažená křečí. Po tvářích mi stékaly horké slzy a ve spáncích mi bušilo, ale nepřestávala jsem ve své osvobozující snaze. Marně.

„Ty bys určitě nechtěla žít, kdyby tě tvůj miláček navždy opustil, že ano? Víš co? On za chvíli zemře, ale protože jsi dáma, budeš mít to právo jako první, co říkáš?“ rozchechtal se ďábelsky a vzápětí mnou mrštil na rozestlanou postel. Hlavou jsem narazila do jejího čela a před očima se mi zatmělo. Ještě, než se mi zrak stihl vrátit, ucítila jsem, jak se nade mnou někdo sklání.

„Je čas, zlato. Čas hodování…“

A pak se mi dva ostré hroty zabodly do krku těsně pod levým uchem a já zaječela bolestí. Bylo to, jako by se na mě vrhlo nějaké divoké zvíře. Zuby se zastavily až o kost a já zřetelně cítila, jak moje horká krev pulzuje k ráně a je vysávána po obrovských hltech směrem ven. Vzpírala jsem se, ale bolest byla ještě horší, a můj krk jen víc a víc rozdrásaný. Konečně se mi zase vrátil zrak a já rozeznala mužskou tvář popelavě šedé barvy, která se pohybovala těsně vedle mé hlavy. Krk mě neskutečně pálil a měla jsem pocit, že mi do ran někdo vsunuje rozžhavené železo. Ta bolest na mě byla příliš. Naposledy jsem sebou marně škubla a následně se mi svět začal rychle rozplývat před očima.

A pak už jen tma.

 

POHLED CAIA

Slyšel jsem, jak její srdce zpomaluje, a dech se stává mělčím a mělčím. Představoval jsem si, jak se z jejího křehkého těla pomalu vytrácí život.

„Musím to zastavit,“ bylo jediné, na co jsem dokázal myslet. Pocítil jsem, že se mi jizvy na hlavě zacelují, a jak se mi opět vrací cit v končetinách. Nepatrně jsem se nadzdvihl a zhodnotil situaci. Vladimir se skláněl nad Christininým hrdlem a byl naprosto zabrán do té činnosti. Zřejmě si nedokázal představit, že bych se v dohledné době dokázal vzpamatovat z tak brutálního útoku, ale tím mě hrubě podcenil. Oproti svým zesnulým bratrům jsem neměl žádný speciální dar, krom jednoho, mimořádné vůle, a ta se momentálně soustředila na jeden jediný úkol – zachránit Christine.

Tiše a stále trochu těžkopádně jsem se zvedl ze země, ale než jsem stačil udělat jediný krok, popadl mě kdosi za rameno a surově se mnou smýknul ke zdi. Víc však útočník nestihl, neboť se zcela nečekaně přiřítil jeden z mých mužů a začal se s ním vypořádávat po svém. Rumun byl silný hromotluk se zvířecími způsoby, ale můj bojovník měl výcvik gardy Volturiů, a něco takového mu dávalo zjevnou výhodu.

Periferně jsem zahlédl pohyb na druhé straně pokoje a rychle odvrátil zrak od bojující dvojice. Právě včas na to, abych stihl zareagovat. Vladimir se na mě vrhl se zuřivým výrazem v očích a naše těla se střetla za zvuku zlověstného zadunění, což připomínalo náraz jedné skály do druhé. Byl jsem připravený, zablokoval jsem jeho útok a veškerá síla, kterou do ataku dal, se proto obrátila proti němu a on byl odmrštěn o několik stop zpět. Pár vteřin jsme spolu tančili prapodivný divoký tanec, kdy se jeden marně snažil zasáhnout druhého, ale oba jsme byli příliš rychlí a mrštní.

Konečně se mi povedlo dostat se za něj. Bleskově jsem ho uchopil za tlustý krk a mrštil jím o zem. Přistál v prachu na zádech, ale ve vteřině se vzpamatoval, byl opět na nohou a připraven jí do dalšího souboje. V tu chvíli se však za ním nečekaně zjevil můj bojovník, kterému se konečně podařilo zneškodnit druhého Rumuna. Uchopil překvapeného Vladimira za ramena a dostal ho na kolena. Využil jsem nabízené příležitosti, napřáhl se a udeřil. Dal jsem do té rány vše a výsledkem bylo, že se upírova hlava odkutálela kamsi do rohu. Na nyní již mrtvé tváři stále zůstával vyjeveně vzteklý výraz někoho, kdo poznal, že prohrál.

Pomalu jsem se narovnal a pohlédl na muže před sebou.

„Díky Adriane. Zachránil jsi mi dnes život…“

Muž jen pokývl na znamení, že vděčnost přijímá, otočil se a zmizel, aby dokončil, co bylo třeba, a postaral se o zbytky nepřítelových sil. Dokonale vycvičená síla.

Já jsem zamířil k posteli. Dívka ležela nehybně, oči zavřené, a saténové povlečení kolem těla pomalu navlhalo vytékající krví. Dotkl jsem se její tváře, ale nedočkal jsem se žádné odezvy. Srdce však stále, byť pomalu a přerušovaně, bilo, to jsem zřetelně slyšel. Věděl jsem, co to znamená. Jestli přežije, promění se. Smrt, nebo věčný život. Ani jedno nebylo to, co si přála, a obojím jsem byl vinen já.

Uchopil jsem něžně Christininu bledou ruku a posadil se vedle ní na postel. Budu tady vyčkávat, dokud se její oči opět neotevřou. Že by se to nemuselo stát, jsem si nepřipouštěl. Byla přece taková bojovnice! Určitě zvítězí i tentokrát.

 

POHLED INGE

Vrátila jsem se z černoty do plného světla. Pomalu jsem se posadila a mhouřila oči nad jiskřivě bílou krásou všude kolem mě. Bylo to oslepující, zvláště, protože jsem ještě před chvílí prodlévala v temnotě bezvědomí, kam mě odeslal jeden dobře mířený úder do hlavy. Ten, kdo mi ho uštědřil, ležel o kousek vedle. Upír byl rozcupován na kousky dřív, než stihl dokončit svou práci, což mi zachránilo život. Určitě by mě nenechal žít, kdyby sám nebyl zabit.

Prsty jsem opatrně nahmatala zranění nad pravým spánkem a na prstech se mi objevila částečně zaschlá krev. Tohle skutečně nebyl můj nejlepší den. Náhle se nade mnou objevila vysoká postava.

„Pojďte,“ podal mi upír ruku a vytáhl mě na nohy. „Pan Caius mi přikázal vás přivést.“

„Co se stalo s…“ nedořekla jsem. Stála jsem před pootevřenými dveřmi do pokoje a muž mi tiše pokynul, abych vešla. Opatrně a dost nedůvěřivě jsem prošla dovnitř a rozhlédla se. Spousta starobylého nábytku, na oknech těžké a nyní zatažené karmínové závěsy a široká vyřezávaná postel, na které ležela…

„Chris!“ vydechla jsem vyděšeně a vrhla jsem se k ní.

Dívka ležela nehnutě, povlečení bylo smáčené ještě čerstvou krví a její krk… Musela jsem se na okamžik odvrátit, abych se pořádně nadechla. V tom jsem v rohu místnosti uviděla jeho. Seděl v křesle, ruce spojené v přemýšlivém gestu a tvář měl zamračenou. Prudce jsem se zvedla a zamířila k němu.

„Co – jsi – to – provedl?!!!“ zaryčela jsem. Jeho tvář se zkřivila vztekem, ale on se ani nepohnul.

„To jsem nebyl já. Byli to oni.“

Zrazila jsem se. No jistě, proč by jí Caius ubližoval? Museli to být ti muži, kteří ho přijeli zabít. Ti muži, kterým dal vědět Jorgen. Ti, o kterých jsem Jorgenovi řekla já sama…

Pomalu jsem se otočila zpět k ležícímu tělu, opřela se o hranu postele a zhluboka dýchala. Tohle všechno, co se tu dnes stalo, to všechno byla jen a jen moje vina. Zavinila jsem její smrt.

„Zajímalo by mě, jak se Rumuni dozvěděli, kde se nacházím. Nebyla šance, že by mě našli jen tak, sami od sebe…“ vykládal Caius a v hlase mu to nebezpečně probublávalo. Věděl, že jsem to byla já, kdo jim dal echo. „Leda snad… že by je někdo informoval.“

Na okamžik byl slyšet jen můj těžký dech.

„To já,“ přiznala jsem, a vteřinu na to jsem cítila, že stojí za mnou a nemá daleko od toho, aby mě vzteky uškrtil. Otočila jsem se a můj pohled byl prázdný. „To já jsem řekla Jorgenovi, že vás chce někdo zabít. On mi pak sebral to číslo a zavolal tam… řekl jim, že jste tady,“ šeptala jsem bezbarvě, „a oni přijeli.“

Upír zasyčel jako had, ale ruku na mě nevztáhl. Místo toho mě obešel, jako bych byla nějaký obzvlášť odporný odpad, a usadil se na okraj postele.

„Zabila jsem ji,“ zašeptala jsem zoufale a z očí mi začaly padat hořké slzy.

„Není mrtvá.“

Prudce jsem se otočila. Ta slova mě probrala z tesknivé apatie posledních minut a já se bleskově přemístila k Christininu tělu.

„Cože? Jak to, že není… Vždyť vykrvácela… a má úplně rozedraný krk,“ vrhla jsem další pohled na její rudě zbarvené hrdlo.

„Není mrtvá,“ zopakoval Caius znovu a prsty zlehka přejel před Christinino bělostné čelo, „mění se.“

Trvalo mi několik dlouhých vteřin, než mi došlo, o čem mluví a pak jsem zalapala po dechu.

„To snad ne… Jak?“

„To Vladimir. Myslel si, že ji celou vysaje, ale podařilo se mi ho zastavit, než ji stihl úplně zabít. Jenže ona už měla ve svých žilách jeho jed. Spoustu jedu. Její tělo se začalo měnit,“ vysvětloval tiše a přitom dívku pozoroval starostlivým pohledem.

„A… jste si jistý?“ ujišťovala jsem se a hleděla na její nehybné tělo. „Vždyť ani nedýchá…“

„Ale srdce bije, a bije stále rychleji. Nebude trvat dlouho a proměna bude u konce,“ ujistil mě hořce.

Položila jsem ruku na její hruď a ucítila pravidelné údery, které se od tamtud šířily. Měl pravdu!

Pomalu a možná i trochu úlevně jsem se usadila na druhou stranu postele a uchopila dívčinu ruku do své.

„Počkám tady, dokud se neprobere,“ zašeptala jsem rozhodně.

„V žádném případě,“ prohlásil Caius okamžitě a v jeho pohledu se opět zračil předchozí vztek a tvrdost.

„Jsem její nejlepší přítelkyně….“ oponovala jsem, ale on mě ostře přerušil.

„Jste ta, kdo tohle zavinil,“ obvinil mě a moje ústa opět sklapla. „Krom toho jste člověk a ona bude mít neskutečnou žízeň, až se probere. Nevím, ale mám pocit, že by nejspíš nechtěla začít svůj nový život vraždou své přítelkyně,“ prohlásil sarkasticky a pak zavolal z chodby jiného upíra.

„Odveď ji domů.“

Váhavě jsem se zvedla a znovu pohlédla na Christininu tvář. Stále nejevila sebemenší známky života, ale přesto byla něčím jiná. Jakoby se z ní pomalu vytrácely veškeré drobné nedokonalosti, její rty nabíraly sytější barvu a řasy houstly a prodlužovaly se. Ano, měl pravdu. Proměňuje se a stává se jednou z nich. Dokonalou a neživou…

Smutně jsem odtrhla pohled a zamířila ke dveřím.

„Už sem nechoďte,“ ozvalo se ještě, když jsem se chystala vyjít ze dveří. „Už nikdy.“

 

POHLED CAIA

Seděl jsem tam nehnutě hodiny a hodiny. Čas pomalu míjel a její tělo se proměňovalo, až dosáhlo čisté dokonalosti. Rány na krku a rukou se zacelily. Pokožka postupně bledla, až dosáhla téměř stejného odstínu, jako měla moje. Dříve spíše rovné vlasy se prodloužily a slabě zvlnily, zatímco se jejich temně černý odstín přebarvil do hluboké noční černi, lesklé, jako havraní peří a vrhající při dopadu světla modravé odlesky.

Byla zkrátka nádherná. Hotová královna nemrtvých.

Pak konečně, po mnoha hodinách trpělivého čekání, se její malé statečné srdce odhodlalo k poslednímu úderu života a ztichlo. O vteřinu později otevřela oči.

„Jsem mrtvá?“

„Ne,“ odpověděl jsem tiše a sledoval její dokonalou tvář, zírající do stropu.

„Takž jsem upír,“ pochopila a pootočila hlavu, aby mi viděls do tváře.

Přikývl jsem a čekal na reakci, která musela zaručeně přijít, dříve či později. Vztek, lítost, zoufalství, pláč, výčitky… to všechno se za chvíli prožene tímhle pokojem, a já budu u toho jako tichý společník, opora, pomyslný boxovací pytel.

„Co se stalo, Caie…“

„Vladimir se tě pokusil vysát. Zabil jsem ho, ale ty už jsi v sobě měla jeho jed. Nebyla cesta zpět, promiň.“

Nechápavě zamrkala.

„Promiň? Vždyť ty jsi za to nemohl, nebo ano? Nebyl jsi to ty, kdo mě kousl.“

„Ale Vladimir šel po mně. Ublížil ti kvůli mně…“

„Hloupost,“ přerušila mě a posadila se. „Bylo to moje rozhodnutí, zůstávat tu s tebou, pamatuješ? Řekl jsi mi, že tě hledají, ale já stejně zůstala. Rozhodla jsem se tak… a nelituju, jestli myslíš, že ano.“

Překvapeně jsem na ni hleděl a nebyl schopen slov. Ona zatím vstala a opatrně se pohybovala po místnosti, jako by se snažila zjistit, jak její tělo vlastně funguje. Pak zachytila můj výraz a vypálila.

„Netvař se tak vyjeveně, Caie. Vážně si myslíš, že mě to nenapadlo, za celou tu dobu, co tě znám? Když se člověk zamiluje do upíra, nejspíš musí počítat s jistými… důsledky.“

Slabě jsem se usmál a přistoupil k ní.

„Chceš říct, že… že jsi přemýšlela o tom, že se proměníš a strávíš se mnou věčnost?“ pozoroval jsem ji něžně a ona se jemně dotkla mé tváře a pak propletla své štíhlé prsty s mými.

„No, přemýšlela jsem o tom, že se to někdy asi stane. Že to bude tak brzy, to jsem tak úplně nečekala...“ uznala Christine, „ale když už se to stalo, nebudu plakat nad rozlitým mlékem, ne? Vždyť to koneckonců není tak zlé,“ zachichotala se. „Jsem jenom nesmrtelná.“

„A krásná,“ dodal jsem a její úsměv se rozšířil. Pak se ale zamračila, jak si vzpomněla na něco, co jí vrtalo hlavou.

„Ale proč tě vlastně našli? Říkal jsi, že není šance…“

„Byli jsme prozrazeni,“ přerušil jsem ji a v očích se mi zablýsklo. Tušil jsem, že tohle ji bude bolet, ale muselo to ven.

„A kdo nás prozradil, Caie…?“ otázala se, ale pak se její výraz změnil v šokovaný. „Prosímtě neříkej mi, že Inge…“

„Ne přímo,“ uznal jsem a vypověděl jsem, co mi žena řekla a k čemu se ráno přiznala. „Každopádně ale také nese vinu,“ dokončil jsem a kousek poodešel, aby se s tím faktem mohla smířit.

„Ona to ale neudělala schválně, Caie. To Jorgen,“ prohlásila dívka trpce. „On je strůjce toho všeho. Můj úžasný dokonalý otec, ten slaboduchý podlý idiot!“ zasyčela a rozhořčeně si zkousla ret.

„Ano, ona je asi jen hloupá,“ přitakal jsem, za což jsem ovšem schytal nehezký pohled.

„Počkat,“ nadechla se Christine náhle. „Kdy ti to Inge řekla? Ona tu byla?“

„Ano, přišla nás varovat a sama to schytala,“ odpověděl jsem tónem, který dával jasně najevo, že mě to tedy vůbec nemrzí, „nicméně se jí nic vážného nestalo,“ dodal jsem rychle, když jsem viděl, jak se Christine tváří. „Poslal jsem ji domů, protože jsem měl obavy, že bys z ní mohla udělat cedník, až se probudíš a budeš mít žízeň.“

Jakmile jsem to dořekl, chytila se dívka za krk a na sucho polkla. Pak se na mě vyděšeně podívala.

„Caie, já…“

„Jistě, neměj obavy. Potřebuješ lidskou krev,“ uchopil jsem ji konejšivě za ruku a natočil její tvář k sobě. „Pošlu Adriana pro nějakou, máme dole skryté zásoby. Později tě naučím lovit. Nemůžeš být na živu jen z pytlíkové, to je ostudná a nedostačující náhražka, věř mi,“ ujistil jsem ji a otevřel dveře, abych dal pokyn muži, stojícímu venku.

„Ne,“ ozvalo se za mnou.

„Zlato…“ pronesl jsem přemlouvavě. „Já vím, že je pro tebe představa, že někoho lovíš, těžká, ale teď jsi, co jsi a…“

„Ne,“ ozvalo se znovu, „ty mě nechápeš. Naučím se lovit už dnes, teď hned,“ zašeptala se zvláštním výrazem ve tváři. „Vím o někom, kdo se přímo nabízí jakožto vhodná kořist. Někdo, kdo si to plně zaslouží… Nevíš, o kom mluvím?“

Náhle jsem pochopil.

„Chris, tohle nedělej,“ zašeptal jsem, ale bylo pozdě. Zmizela.

„No, Ulvick si nejspíš bude muset zvolit nového starostu…“ poznamenal jsem ironicky a zmizel za ní.

 

POHLED CHRISTINE

Stála jsem nehnutě před zadními dveřmi našeho domu. Vevnitř se svítilo, a když jsem se zaposlouchala, uslyšela jsem svého otce pobíhat po jednom z horních pokojů. Byla by to ideální příležitost vyřídit si účty jednou pro vždy. Pomsta byla lákavá, jako to nejsladší vánoční cukroví, ale já se přesto nemohla přimět tam vrazit. Hrdlo mi hořelo touhou, ale mozek nepřestal pracovat a nyní mi říkal, že vražda vlastního otce není ten nejlepší nápad. A já poslechla.

Otočila jsem se a udělal několik kroků směrem pryč, když tu…

„Chris?“ ozvalo se slabě zpoza jednoho keře a na světlo vystoupila menší shrbená postava.

Inge.

„Chris, jsi to ty, holčičko?“ natáhla ke mně ruku, ale v tu chvíli se mezi námi zničehonic zjevil Caius a zatarasil jí cestu.

„Nebuď blázen,“ vyštěkl na ni a chytil mě kolem ramen. „Nevíš, jak je pro novorozeného upíra těžké se ovládnout? A ona dnes ještě nepila! Okamžitě odsud zmiz, nebo skončíš jako sváteční dezert,“ syčel na ni, zatímco mě pevně objímal a držel, abych se na ženu nevrhla. A dělal dobře. Skutečně jsem se musela hodně ovládat, abych se nenatáhla a nezabořila své špičáky do její horké tepny, jejíž pulzování jsem viděla i skrze večerní tmu a vzdálenost mezi námi. Začala jsem nad sebou rychle ztrácet kontrolu, a tak jsem zaryla nehty do Caiovy paže a těžce procedila.

„Má pravdu, Inge. Raději běž pryč, hned….“

„Ale, Christine… Prosímtě, řekni mi, že mi to odpouštíš. Že se na mě nezlobíš. Já… potřebuju to slyšet,“ prosila s pláčem a k mé žízni se rázem přidala i lítost. Pohlédla jsem jí do očí.

„Nic ti nevyčítám, Inge. Není to tvá vina, ale jeho,“ kývla jsem hlavou k domu. „Musím teď jít, ale nechci, aby sis myslela, že jsi za tohle zodpovědná. Pořád jsi má nejlepší přítelkyně…“ dodala jsem tiše a sledovala, jak se žena slabě usmála.

Potom jsme zmizeli.

 

EPILOG

Milá Inge,

Omlouvám se, ale musíme s Caiem na nějaký čas odjet pryč. Měla bych se naučit ovládat svou žízeň a on musí na chvíli zmizet, protože ještě stále existují někteří lidé, kteří touží po jeho smrti. Občas ti dám vědět, kde se zrovna nacházíme a co se přihodilo, aby ti nebylo tak smutno. Později se vrátíme do Ulvicku a opět se uvidíme, ale než se to stane, tak se opatruj. Mám tě ráda, Inge.

PS: Měla by sis zítra koupit noviny. Bude tam něco, co tě zaujme…

S láskou, Chris

 

Ulvický deník, vydání: 27. 12. 2013

Jorgen Johannson, letos již potřetí zvolený starosta města, byl včera večer zatčen a obviněn z korupce a praní špinavých peněz. Navíc se zdá, že bude rozsah obvinění v nejbližších dnech rozšířen o trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a další. Nejmenovaný zdroj tvrdí, že se proti oblíbenému starostovi náhle objevilo velké množství přesvědčivých důkazů, které budou použity při nadcházejícím procesu. Bližší podrobnosti na straně 3…

---

 

 

Caius s Christine odjeli neznámo kam, aby se o tři roky později opět vrátili do milovaného Ulvicku, kde žili po zbytek svého věčného života. Caius vyřešil své problémy a usmířil se se zbytkem protivníků, kterým slíbil, že když jej nechají na pokoji, nebude dělat problémy.  Později si vzal za manželku svou dokonalou družku Christine, v upířím světě přezdívanou nádhernou, odvrhl své původní jméno a převzal příjmení své nové ženy. Caius a Christine Johannsonovi pak žili šťastně, až do konce.

 

KONEC

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!