Sekce

Galerie

/gallery/Pohádky trochu jinak.jpg

Mají vlci srdce?

 

POZNÁMKA: Na konci článku jsem umístila zdroj mé inspirace, takže pokud chce někdo vidět, jak vypadal vlk, o němž píšu, nechť nejdřív zabrousí tam. Pokud ne, jen čtěte dál a nenechte se rušit :).

Red riding hood

Žila nežila (a vlastně spíš nežila) jedna velice sobecká bezcitná žena – upírka, jejíž jméno znělo Mina. Chodila zatím po světě krátkou dobu, zatímco ji čekala ještě celá věčnost. Jednoho dne si Mina řekla, že má již dost osamělých dní a že si chce opatřit společnost. Přemýšlela tedy, a nakonec se rozhodla, že promění v upíra svou nejlepší přítelkyni z dětství – Amandu.

Když však dorazila do Amandina domečku skrytého v hlubokých lesích, zjistila, že Amanda již není tím, koho znala. Tvář měla zbrázděnou mnoha vráskami, jež čas přinesl, skráně jí lemovaly bělostné kadeře a na tváři se jí při pohledu na upírku objevilo zděšení. V tu chvíli si Mina uvědomila, že už uplynulo mnoho času od doby, kdy viděla Amandu naposledy.

Pak však náhle v rohu pokoje spatřila fotografii mladé dívky, která byla bezpochyby ženinou vnučkou. V tu chvíli se rozhodla. Zabila svou někdejší přítelkyni a ukryla její tělo do kůlny na dříví. Potom vzala papír a napsala dopis.

A tím celý příběh začal.

 

POHLED APRIL

Nacpala jsem do batohu posledních pár věcí, převlékla jsem se do pohodlných jeansů a bílého trička s kapucí, a vyrazila směr nádraží. Seattle nebyl nijak daleko a cesta vlakem zabrala sotva dvě hodiny, pak jsem ale víc než dvacet minut čekala na volné taxi, takže jsem se musela smířit s tím, že přece jen naberu menší zpoždění. Pochybovala jsem, že se kvůli tomu bude babička zlobit. Nikdy se nezlobila.

Když mi předevčírem přišel její dopis, byla jsem nadšená. Milovala jsem Amandu, a přesto jsem ji nesměla vídat celé léta. Naposledy jsem ji viděla, když mi bylo sedm… a pak před pár měsíci na pohřbu mé matky – její dcery. Amanda a Bree spolu nemluvily od doby, kdy se máma rozešla s mým otcem. Babička se tehdy postavila na jeho stranu a máma to nepřekousla. Později se mi svěřila, že měla babička pravdu, ale na usmíření už bylo pozdě. Máma umřela několik měsíců na to.

A teď, z ničeho nic, po několika měsících mlčení – dopis. Musela jsem se usmívat při představě, že zase uvidím babiččin malý lesní domek, zahradu… V duchu jsem se vrátila o mnoho let zpátky, do doby, kdy jsem celé dny jen létala po lesích, lezla na stromy a hrála si s dětmi z rezervace. Byla jsem tehdy mezi nimi jako doma. Přemýšlela jsem, jestli dnes potkám někoho ze starých přátel – Indiu, Ninu, Neda nebo Flynna… Nedočkavě jsem se zavrtěla na sedadle staršího Fordu a řidič, pozorující mě ve zpětném zrcátku, se uchechtl.

„Jste nějak nedočkavá, slečinko. Domů…?“

„Domů,“ usmála jsem se.

 

POHLED SEBASTIANA

Naposledy jsem Paule poděkoval za její pohostinnost a vykročil jsem k odchodu.

„Sebe,“ nechceš přece jenom ještě zůstat? Můžeš tu být, jak dlouho chceš, jsi mezi přáteli!“

„Já vím, že ano, ale znáš mě, nikdy nevydržím na jednom místě nějak dlouho…“ odvětil jsem a vyhýbal jsem se jejímu pohledu.“

„Chceš říct, že nevydržíš mezi lidmi nějak dlouho,“ opravila mě žena uštěpačně. Pohlédl jsem na ni a můj provinilý pohled prozrazoval, že věc vystihla přesně. Vážně mě dlouhý pobyt v něčí přítomnosti vyčerpával. Potřeboval jsem volnost, pohyb, přírodu, klid… Prostě prvotřídní vlk samotář. Přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno.

„Dobře, chápu. Ale slib, že se zase brzo ukážeš. Víš, že můžeš přijít kdykoli,“ usmála se. Pohladil jsem ji po ruce a konečně vykročil ze dveří. Teplý letní vzduch mě udeřil do nosu směsicí vůní a vjemů okolního lesa.

Proměnil jsem se s téměř divokou radostí a několika skoky jsem se ocitl na lesní stezce. Rozeběhl jsem se směrem ke korytu řeky a můj krok se prodloužil. V tu chvíli mi došlo, že když poběžím dál tímhle směrem, dostanu se příliš blízko civilizace a to se mi nelíbilo. Nerad bych zkřížil cestu nějakému náhodnému turistovi, aby se pak po Forks šířily zvěsti o obřím vlku, který běhá po rezervaci. To bych to ostatním pěkně zavařil. Sice jsem nebyl indián a místní lidé nebyli moji příbuzní, přesto bych jim nerad způsobil potíže, protože jsem mezi nimi měl několik dobrých přátel. Tedy pokud vůbec člověk jako já mohl tvrdit, že má nějaké přátele. Každopádně jsem raději změnil směr a zamířil víc na sever, kde se rozprostíraly hustší a méně prostupné lesy.

Běžel jsem už skoro půl hodiny, když jsem náhle postřehl neznámý pach. Byl to pach člověka a dotyčný byl nejspíš blízko. V duchu jsem zaklel, když jsem pár desítek metrů od sebe spatřil drobnou postavu, prodírající se houštím. Byla to dívka. Normálně bych okamžitě zmizel někam pryč a počkal, dokud daná osoba nebude z doslechu. Ne tak teď. Neměl jsem tušení, proč dělám, co dělám, ale v okamžiku jsem se proměnil do své lidské podoby a postavil jsem se přímo doprostřed téměř zarostlé lesní pěšiny, po které dívka kráčela.

Ještě pár kroků a uvidí mě.

 

POHLED APRIL

Šla jsem lesem po cestě, kterou jsem dobře znala. Byla to nenápadná úzká pěšinka linoucí se napříč celou rezervací a vypadala, že už ji hodně dlouho nikdo nepoužil. Všude plno křoví, přerostlých větví a párkrát cesta dokonce zmizela úplně, aby se o kousek dál opět vynořila ze zelené džungle. Indiáni asi začali využívat jinou trasu a tuhle ponechali svému osudu.

Vdechovala jsem lesní vlhkost, pach rozkládajícího se dřeva a můj mozek doslova jásal nad nebeským klidem, který mě obklopoval a který byl tak nezvyklý pro mou městskou duši. Žádná auta, žádná letadla, žádní lidé…

Prudce jsem vzhlédla a vyděšeně uskočila zpět s přidušeným výkřikem. Noha se mi svezla po kluzkém hnijícím dřevě a já zavrávorala, máchla rukama naprázdno do vzduchu a letěla k zemi. Rozplácla jsem se na vlhké půdě, jak široká, tak dlouhá, a jen tak tak jsem minula velký ostrý kámen ležící po mé pravici.

Najednou stál nade mnou a moje vnitřnosti se sevřely. Nikdy v životě jsem toho muže neviděla a nebyl to ani indián, takže nepatřil k lidem z rezervace. Že jsme se nikdy nepotkali, mi bylo jasné okamžitě – ty až nepřirozeně světle modré oči bych si určitě pamatovala. Náhle uchopil mou ruku a vytáhl mě na nohy.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ prohlásil, doprovázeje svá slova upřímným lítostivým pohledem. „Nedívala ses před sebe.“

„Dívala jsem se pod nohy,“ odsekla jsem a oprašovala si jehličí z dříve bílé kapuce. „Doufala jsem, že nikoho nepotkám…“

„To já taky,“ odvětil s mírným, ale nikterak zlým úšklebkem a obešel mě, aby mi pomohl odstranit zbytky lesa z mých zad.

„Zvládnu to sama,“ prohlásila jsem pohotově a on zvedl ruce v omluvném gestu.

„Jak je libo,“ pohodil tmavě hnědou kšticí a na rtech mu pohrával pobavený úsměv. Iritovalo mě to.

„Co tady vůbec děláš,“ vyštěkla jsem podrážděně a sebrala ze země povalující se batoh, „nikdy jsem tě tu neviděla.“

„Znáš všechny z okolí?“ opáčil s tázavým výrazem.

Nepatrně jsem si zkousla ret.

„Ne, to samozřejmě neznám. Vlastně jsem tu dlouho nebyla…“ Sakra, tohle jsem mu říct nechtěla.

Zřejmě pochopil, že z něj mám trochu strach.

„Byl jsem na návštěvě u přátel,“ řekl klidně a ukázal bradou směrem na Jih.

„V rezervaci? Máš přátele mezi indiány? Koho?“

„Bydlel jsem u Clearwaterů, ale znám se se všemi. Jsme přátelé už dlouho.“

Ne úplně neslyšně jsem si oddechla.

„Tos mohl říct hned! Bála jsem se… myslela jsem si…“

„Myslela jsi, že jsem maniak, co tě sleduje v lese?“ dořekl za mě a jeho úsměv se ještě rozšířil.“

„No tak se mi směj,“ prohlásila jsem mírně naštvaně a rázně prošla kolem něj. Neušla jsem ani tři kroky a byl vedle mě.

„Já jsem ti řekl, co tu dělám. Teď jsi na řadě ty,“ prohlásil drze. Moje mlčení dávalo jasně najevo, že mu o sobě nemíním říct už ani ň, ale on nevypadal, že se s tím smíří. „Když mi nic neřekneš, půjdu s tebou pořád dál,“ usmál se klukovsky. Otráveně jsem vydechla.

„Přijela jsem za Amandou Greenovou, je to moje babička,“ řekla jsem tiše a doufala, že tím náš rozhovor skončil.

„A ona bydlí v lese?“ otázal se mladík nechápavě a pak se najednou zarazil. „Už vím. Ten malý kamenný domek asi tři míle odsud… Vzpomínám, že jsem kolem něj jednou šel.“

Slabě jsem kývla.

„Je to celkem daleko,“ pokračoval v samomluvě, „radši tě doprovodím až tam,“ prohlásil.

Okamžitě jsem otevřela pusu k dalším protestům, ale v tu chvíli se mi (znovu) podařilo zakopnout. Pohotově mě zachytil za loket a zabránil tak mojemu opětovnému shledání s matičkou zemí. Když jsem zase pevně stála, napřáhl ke mně ruku.

„Jsem Sebastian,“ usmál se a tentokrát v tom výrazu nebyla ani špetka ironie.

Překvapeně jsem pohlédla na napřaženou ruku a pak ji váhavě stiskla.

„April.“

 

POHLED SEBASTIANA

Pustil jsem její drobnou ruku a v duchu jsem se divil, jak může mít obyčejný člověk tak nízkou teplotu. Pak jsem jí beze slova stáhl ze zad těžký batoh a přehodil si ho ležérně přes rameno.

„Proboha co v tom taháš?“ konstatoval jsem, přestože pro mě zavazadlo nepředstavovalo prakticky žádnou zátěž. „Počkej, ani nic neříkej…“ zarazil jsem ji, než stihla něco odseknout, „knížky, knížky a zase knížky, že?“ Její výraz říkal, že jsem se v podstatě trefil.

„Ne samé knížky, jenom pár,“ zamumlala.

Uchechtl jsem se, ale hned jsem zmlknul, protože jsem si vzpomněl, jak před chvílí vyletěla. Na chvíli se mezi námi rozhostilo mlčení, když jsem si náhle uvědomil, že tudy April zřejmě nejde poprvé. Cesta teď nebyla prakticky zřetelná, ale ona se stále držela správného směru, jako by viděla něco, co já ne. Já jsem samozřejmě věděl kudy jít, ale ona neměla mé vynikající vlčí smysly, aby vycítila pach všech těch, kteří tudy kdysi kráčeli. A přesto se výborně orientovala.

„Jsi odsud? Z Forks?“ prohlížel jsem si ji se stále větším zájmem.

„Ne.“

„Hmm, a odkud jsi, jestli to tedy není tajné?“ pokračoval jsem ve vyzvídání.

„Bydlím v Monroe,“ ozvala se stručná odpověď.

„Sama?“

No, vlastně jsme tam žily s mámou, jenže ona před půl rokem umřela, a tak… teď bydlím sama.“

V duchu jsem si nafackoval za netaktní otázku.

„Promiň, to je mi líto.“

Zase to divné ticho. Jen kroky – moje dlouhé, těžké, její drobnější a trochu nejisté.

„Vlastně popravdě se snažím pochopit, jak je možné, že to tady holka, která ani není místní, tak dobře zná,“ řekl jsem upřímně a doufal, že už nemá dost mého vyptávání. Věnovala mi letmý pohled a k mému překvapení i úsměv.

„Vyrůstala jsem tady, dokud se naši nerozvedli. Tady v těch lesích a taky ve Forks… Znám to tu, jako svoje boty,“ vysvětlovala a rozhlížela se při těch slovech kolem sebe, jako by ji bytostně těšilo vidět každou větev, každý kámen a list kapradiny. Byl jsem v tu chvíli svědkem Aprilina opětovného shledání s milovaným dětským rájem.

„Konečně chápu,“ usmál jsem se a současně už poněkolikáté zachytil její loket právě včas, abych jí zabránil v pádu. Nemohla se soustředit na cestu, musela přece obdivovat svět kolem.

„A co ty?“ ozvala se, když se jemně vyprostila z mého sevření a znovu vykročila. „Nevypadáš jako místní, ani tak nezníš. Dokonce nezníš ani jako Američan,“ ušklíbla se.

„Nezním, protože nejsem,“ usmál jsem se. „Jsem Kanaďan, ale neudivuje mě, že jsi to nepoznala. Vy Američani máte tendence nás ostatní tak trochu ignorovat.“

„Hele…“ ohradila se napůl v žertu a strčila do mě nečekanou silou, takže jsem mírně zavrávoral, než se mi to povedlo vybalancovat. V zápětí jsem jí tu zákeřnost vrátil, ale nedal jsem do toho téměř žádnou sílu, abych jí náhodou neublížil. Připadala mi příliš křehká na podobné hrátky. Ona si to ale nemyslela. Zasmála se, sebrala ze země šišku a hodila jí po mně.

„Aspoň, že neházíš jako holka…“ křičel jsem za prchající postavou. „Indiánská výchova se hold pozná.“ Dal jsem jí trochu náskok a vydal jsem se za ní. Knihy mi na zádech vesele poskakovaly.

Náhle jsem se v běhu zarazil a naplnil plíce okolním vzduchem. Ano, moje smysly se nemýlily. Byl tady jeden z nich. Upír.

Chlupy na rukou se mi mimoděk zježily a chřípí se chvělo. Co jsem měl dělat? Nechat April samotnou a vydat se za ním, nebo jít s ní a hlídat? Jenže ten vetřelec nebyl nikde blízko. Cítil jsem ho jen slabě a směrem dopředu pach sílil. V blízkosti bylo jen jediné lidské sídlo – dům Apriliny babičky.

Nasucho jsem polkl. Pak jsem během několika vteřin dívku dohonil.

„Poslouchej, volal mi kámoš, že se se mnou chce za chvíli sejít v rezervaci. Vadilo by ti moc, kdybych tě nechal tu poslední míli zdolat samotnou…?“ zeptal jsem se a snažil jsem se, jak jen to šlo, abych vypadal normálně a v klidu.

„Jasně, klidně běž,“ prohlásila, nicméně se mi zdálo, že se se mnou neloučí úplně ráda. Ale kdo ví, možná jsem si to jen přál.

Podal jsem jí batoh a usmál jsem se.

„Tak zatím, divoženko.“

Usmála se a pomalu pokračovala v cestě.

 

POHLED MÍNY

„Kde ta holka sakra je?“ nadávala jsem sama pro sebe. Od chvíle, co jsem poslala ten dopis, jsem trčela v téhle “boudě na konci světa” a čekala. Nutno dodat, že v jedné pozici. Byla jsem znuděná až k smrti a moje budoucí společnice měla navíc pěkné zpoždění. No nic, asi jí to pak vrátím a trochu jí tu proměnu znepříjemním. Aspoň bude už od začátku jasné, kdo je vůdcem našeho malého společenství.

Pravda byla, že jsem neměla páru o tom, jak tyhle věci chodí a jak se zakládá klan. Potkala jsem za svůj krátký upíří život několik takových skupin, ale k nikomu jsem se nepřidala a nikdo mě nechtěl. Nevadí. Všechno je jednou poprvé. Přehodila jsem nohu přes nohu (ačkoli to nemělo žádný praktický efekt a dělala jsem to spíš ze zvyku) a zavřela jsem oči. Nic jsem neslyšela. Musela být stále někde na cestě.

„Vlastně bych jí mohla jít naproti,“ uvažovala jsem nahlas, ale moc se mi nechtělo. Tam venku, směrem k jihu, bylo něco, co mě odpuzovalo. Nevěděla jsem, co, nebo kdo tam žije, ale moje instinkty mě varovaly. Necítila jsem se ohrožená, přece jen – byla jsem nesmrtelná. Přesto se mi nechtělo pouštět do zbytečných risků, když jsem tu kvůli něčemu jinému.

Vzdychla jsem a vyšla na verandu. Pořád stejné ticho, jako před chvílí. Opřela jsem se zády o dřevěné schodiště a vyčkávala, když se mi najednou zdálo, že ten urputný v nose svědící pach, kterého byly tyhle končiny plné, najednou výrazně zesílil. Pak se přímo proti mně z lesa vynořilo stvoření. Vypadalo to, jako obří vlk. Mohutné šedobílé tělo, ostré zuby mírně vyceněné a ledově modré oči upínající pohled k verandě. Viděl mě a já viděla jeho. S ničím takovým jsem se v životě nesetkala.

Vlk ušel pár kroků ke mně a zarazil se. Z obrovské tlamy se ozvalo hrdelní zavrčení. Chtěl se se mnou prát? Copak nevycítil, stejně jako ostatní zvířata, co jsem zač? Nebál se? Ten zvuk zněl téměř jako řeč, jako by mě tvor vyzýval k boji.

„Nechci se s tebou prát, pse,“ prohlásila jsem celkem klidně, upíraje na něj pohled. „Nejsem tu kvůli tobě, ale kvůli člověku. Běž pryč.“ Nehnul se.

A pak…

V mžiku oka se zvíře proměnilo a přede mnou stál vysoký muž, jehož výraz byl stejně nepřátelský, jako v jeho chlupaté podobě.

„Tobě zřejmě nedochází, kdo jsem,“ zavrčel muž a udělal další krok ke mně. „Budeš hádám úplně nová, že? S takovými jsem se už setkal. Máš štěstí, dnes mi nejde o tebe, takže teď dobře poslouchej. Vydej mi tu ženu, které patří tenhle dům, a odejdi pryč. Daleko. Už nikdy se sem nevracej, a já možná zapomenu, že jsem tě kdy viděl.“

Nevěřila jsem svým uším. Co si ten pes myslel? Celá jsem se naježila a zaujala strnulý postoj, připravena ho během vteřiny zničit.

„Nevím, co jsi zač, ale věř, že jestli se mi hned neklidíš z cesty, skončíš stejně, jako to ženská, po které ses ptal,“ zasyčela jsem a máchla při tom rukou k nedaleké kůlně. Až sem byl cítit pach těla, které se už v parném létu začalo rozkládat. Muž natočil hlavu daným směrem a zavětřil. Pak opět pomalu stočil pohled na mě.

„Tos neměla dělat,“ zavrčel hrobově a odrazil se ke skoku. Pevně jsem se zapřela, že ho odrazím, ale on se v letu opět proměnil, a na mě se teď řítily dvě řady ostrých bělostných zubů. Nebyla jsem si jistá jak zareagovat, a tak jsem uskočila a pokusila se ho chytit kolem krku, abych s ním následně mohla mrštit o nejbližší strom. Nepovedlo se a musela jsem uskočit znovu a znovu. Obří čelisti se pohybovaly až příliš blízko mého těla. Jak jen mohl být tak rychlý?

 

POHLED SEBASTIANA

Od prvního okamžiku jsem věděl, že nemá šanci. Byla pomalá a neohrabaná, až jsem se musel divit, jak jen může být s takovými schopnostmi upírkou. Evidentně jí navíc chyběly jakékoliv zkušenosti a vlkodlaka viděla prvně v životě. Byla to hračka. Chvilku jsem jen tak naprázdno chňapal, abych ji dostal tam, kam jsem potřeboval a pak jsem zaútočil. Ostré špičáky jsem vší silou zabořil do její levé paže a mocně trhl. Ozval se nehezký křupavý zvuk a končetina se oddělila od těla.

Žena zaječela, napůl vztekle a napůl překvapeně. Zřejmě až do dneška nevěděla, že může existovat něco silnějšího, než je ona sama. Doufal, jsem, že si svoje zklamání řádně vychutná. Podařilo se jí udeřit mě druhou rukou do čumáku, což značně zabolelo. Na chvíli jsem se stáhl a předstíral, že ustupuji. Zuřivě se ke mně rozeběhla a chtěla mě chytit kolem krku, ale přikrčil jsem se a ona svůj cíl přeletěla. Ještě, než se stihla otočit nebo vůbec postavit na nohy, jsem ji drapl za krk a táhl. Vzpouzela se a nehty ryla v zemi, jako ocelovými drápy. Já jsem se ale právě rozhodl, že to skoncuji. Mohutnou tlapou jsem udeřil do chladného tvrdého se těla a současně využil veškerou sílu svých čelistí a škubl k sobě. Vzápětí se hlava odkutálela pryč.

Upírka byla mrtvá.

Přeměnil jsem se zpět do své lidské podoby a pozvolna jsem vydýchával tento malý souboj. Ano, žena byla mrtvá, ale nebylo to velké vítězství. Aprilina babička byla taky mrtvá a April sem každou chvíli dorazí a zjistí to. Vnitřnosti se mi při tom pomyšlení sevřely. Musel jsem něco udělat. Jenže co?

Nemůže ji přece najít takhle? Její mrtvé tělo…

Rychle jsem popadl upírku a odnesl jsem ji co nejdál do lesa, jak jsem dokázal. Pak jsem se rozeběhl zpět. Hodlal jsem odstranit mrtvolu z kůlny a zakopat ji někde daleko na hranicích. Nechtěl jsem, aby ji viděla.

Jenže bylo pozdě. Když jsem byl už téměř u domu, uslyšel jsem její kroky. Šla zvesela, vlastně skoro běžela. Tak moc se na ni těšila. Na shledání…

Sklonil jsem hlavu a vydal jsem se zpět ke skrytému tělu zabité nemrtvé ženy. Přes všechny svoje instinkty jsem se musel obrátit a prchat z toho místa. Nemohl jsem ji jít utěšit, nemohl jsem se jí vůbec ukázat. Vždyť jsem měl být na míle daleko, na schůzce s přítelem. Vypadalo by to podezřele a divně. Tohle všechno jsem si opakoval, když jsem kráčel jistým krokem dál a dál, pryč od malého lesního domečku. Ani když sem za sebou v dálce zaslechl ten nejděsivější výkřik, jakého může být lidská bytost schopna, neobrátil jsem se, i když mi ten zvuk trhal srdce. Chudák maličká.

 

POHLED APRIL

Prohlížela jsem si květinu ve své ruce a přemýšlela, jestli by se Amandě líbila. Nelíbila. Řekla by, že je moc přešlechtěná, moc vyumělkovaná… a zahodila by ji. Umístila jsem růži na cizí hrob ležící opodál, a místo toho jsem utrhla pár sedmikrásek. Ty by určitě ocenila. Měla ráda všechno přirozené, spíš divoké, než ušlechtilé. Přírodu i lidi.

Položila jsem kytičku na černý kámen.

„Sbohem, babi.“

Pomalým krokem jsem se vzdalovala směrem k čekajícímu taxi. Řidič se už po několikáté podíval na své hodinky a netrpělivě při tom poklepával prsty na volant. Přidala jsem do kroku. Chtěla jsem odsud co nejrychleji vypadnout. Odjet pryč a už se nikdy nevrátit, nemuset myslet na to, co jsem tu zažila a viděla. Kdysi to bylo místo naděje, krásných vzpomínek a lásky. Místo snění a splněných přání. Nyní už ne. Jen noční můra zbyla z toho všeho a každý pohled, každý nádech mi přinášely jen další a další slzy.

Z černých myšlenek mě vytrhl zvuk pneumatik na štěrkové cestě. Těsně přede mnou auto zastavilo. Policejní auto.

„Slečna Grayová?“ otázal se vystoupivší policista.

„Ano?“

„Charlie Swan, místní šerif,“ kývl na pozdrav černovlasý muž ve středních letech, u kterého bylo na první pohled zjevné, že má nějaké italské předky. Byl celkem hezký.

„Upřímnou soustrast slečno Grayová. Je mi líto, co se stalo vaší babičce.“

Krk se mi stáhl a já raději místo odpovědi jen přikývla. Pak mě něco napadlo?

„Jste tady, abyste mi řekl něco nového? Někoho jste zatkli?“ můj výraz jasně říkal, jak ráda bych byla za nějaké novinky. Přála jsem si toho vraha vidět viset. To nepopírám.

„Ne, bohužel, v tomhle ohledu zatím nic nového,“ odvětil, a nekomentoval můj zklamaný výraz. „Máme ale něco jiného. Něco se našlo v domě vaší babičky. Potřebovali bychom, abyste tam ještě zajela, než nám zmizíte pryč,“ vysvětlil.

„Něco se našlo? Jak to myslíte?“ nechápala jsem, ale šerif mi pouze otevřel dveře svého auta a pokynul, abych se posadila. Zmateně jsem nasedla. Když jsme míjeli opodál parkující taxík, řidič se tvářil notně zklamaně.

Zaparkovali jsme v rezervaci, tak nejdál k domu, jak to jen šlo, ale pak jsme museli pěšky. Kráčel přede mnou a já ho pomalu následovala. Snažila jsem se nevnímat okolí, nevidět tu krásu kolem sebe, ale dost dobře to nešlo.

„Bože, stejně to tu budu milovat až do konce svojeho života,“ zašeptala jsem si pro sebe.

Když jsme došli k domu, museli jsme podlézt policejní pásku. Všude tam byla označená místa a barevné značky, jak policie zabezpečovala stopy. Vevnitř na nás čekal další muž. Menší prošedivělý stařík v obleku mi pokynul, abych se posadila naproti němu, zatímco šerif se uvelebil na židli u krbu.

„Slečna Grayová?“ otázal se člověk přede mnou a já slabě kývla. Co se to tu děje?

„Slečno Grayová, mohla byste se mi prosím ukázat nějaký průkaz, abych si byl jist vaší totožností?“ pokračoval muž a já překvapeně zvedla obočí, nicméně jsem po chvilce váhání nahmatala peněženku s doklady, které po mně chtěl.

„Výborně, to by bylo. Tak tedy,“ vrátil mi průkaz a sepjal ruce před sebou, „Včera večer byla v jedné z polic nalezena listina, která říká, že veškeré movitosti i nemovitosti, odkazuje vaše babička po své smrti vám. Věděla jste o této listině?“

Chvíli mi trvalo, než můj mozek zpracoval informaci, ale pak jsem zavrtěla hlavou.

„Nu, každopádně listinu jsem ověřil a není pochyb o její platnosti,“ pokračoval stařík a podsunul mi nažloutlý umolousaný papír s babiččiným podpisem v pravém dolním rohu. „Od nynějška jste majitelkou tohoto domku i s celým vybavením, dále zahrady a také vám připadnou peníze, které měla zesnulá na svém účtu v bance. Já už bohužel budu muset spěchat k dalšímu klientovi, takže… Chcete se na něco zeptat?“ otázal se, ale odpovědí mu bylo jen mlčení a můj vyjevený výraz. „Chápu, takže sbohem. Těšilo mě, slečno,“ potřásl mou mdlou rukou a odkráčel pryč ze dveří.

„April,“ ozvalo se těsně za mnou. Zvedla jsem oči, ale stále jsem nebyla schopna promluvit. Šerif mě starostlivě pozoroval.

„Vím, že je to na vás teď trochu moc, omlouvám se. Budete tu chtít zůstat, nebo odjedete…?“

„Já nevím, bože…“ nepřítomně jsem hladila dřevěnou desku před sebou a přemýšlela. Chtěla jsem odsud navždy zmizet a najednou mám dům a zahradu… Je tu celé moje dětství, copak to můžu jen tak zahodit? Prodat někomu neznámému? A co babička? Vždyť mi to tu odkázala. Určitě chtěla, abych si dům nechala.

„Já nevím, šerife. Musím o tom popřemýšlet,“ odpověděla jsem roztřeseně.

Konejšivě mi stiskl rameno a zvedl z opěradla židle odloženou bundu.

„Dobře, to je v pořádku. Dejte mi pak vědět, jak jste se rozhodla, můžu vám pomoct. Zatím sbohem.“

Dveře se zavřely a já osaměla.

 

POHLED SEBASTIANA

Čekal jsem ukrytý v nedalekém křoví a sledoval ji, jak sedí na verandě a přemýšlí. Vypadala, že se nemůže rozhodnout, ale o čem, to jsem nevěděl. Už tam seděla asi hodinu, a tak jsem se odhodlal a vyšel ven.

Když mě uviděla, slabě se pousmála, ale trvalo to jen chvíli. Jako malý záblesk mezi mraky chmur.

„Sebastiane,“ pozdravila mě slabě.

„Ahoj,“ odpověděl jsem a zastavil se kus před ní. Opět to tradiční mlčení, protentokrát mi ale nepřišlo nepatřičné. Nakonec jsem promluvil.

„Slyšel jsem, co se stalo tvé babičce. Je mi to líto.“

„Díky,“ zašeptala a zahleděla se do země. Váhavě jsem se přesunul vedle ní a usedl na částečně ztrouchnivělý dřevěný schod.

„Odjíždíš?“ otázal jsem se a snažil se nedat najevo obavy, že její odpověď bude znít ano.

„Původně jsem chtěla,“ potvrdila čeho jsem se bál, „ale teď… nevím.“

„Musí být těžké se tady s tím rozloučit,“ přitakal jsem smutně.

„Zdědila jsem to tu,“ vyhrkla najednou a pohlédla mi do očí. „Zdědila jsem dům a zahradu… Nemůžu tomu uvěřit.“

Překvapeně jsem na ni zíral.

„Takže babička ti to celé odkázala? To je skvělé! Musela tě mít moc ráda,“ chrlil jsem nadšeně.

„Měla,“ vzdychla si a opět sklonila hlavu. Bylo mi líto, že tak křehká bytost musí trpět. Naprosto instinktivně jsem jí položil paži kolem ramen a obejmul. K mému překvapení se neodtáhla a opřela si o mě hlavu. Tak jsme seděli a mlčeli. Ona se utápěla ve vzpomínkách a já nevěděl, co říct, abych ji utěšil.

„Zůstaneš tady?“ zeptal jsem se tiše a v duchu jsem se modlil, aby řekla ano. Nechtěl jsem jí teď ztratit, nemohl jsem.

„A ty?“ zeptala se ona a podívala se mi do očí.

„Zůstanu tu s tebou,“ zašeptal jsem.

 

A tak zachránil chrabrý vlk nebohou karkulku a věnoval jí své vlčí srdce. Ona mu na oplátku dala to své, lidské.

 

KONEC

Sebastian

Díky tomuhle chlápkovi se mi podařilo prolomit menší krizi, kteou jsem při psaní měla, takže díky Sebastiane.

 

Povídky by BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  bellláá (09.05.2016 10:34)

:'-( :p :p :p :'-( :) :) nníááááádheráááááááá

BlackElejah

8)  BlackElejah (11.12.2013 22:01)

Ježiš, díky .

emam

7)  emam (11.12.2013 21:39)

Moc krásná pohádka! Vždyť ty zachvíli ani nebudeš psát fan fiction, ale už je vlastní příběhy. Těším se na to ;)

BlackElejah

6)  BlackElejah (28.11.2013 22:15)

Kate

5)  Kate (28.11.2013 22:00)

Happy end! Mooooc pěkná pohádka! Dvojice je to sympatická a Sebastian je fešák. ;) Děkuju!

BlackElejah

4)  BlackElejah (27.11.2013 22:31)

Twilli - doufám, že ano ;) . Díky, jsem ráda, že se ti naše dvojice líbila.

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (27.11.2013 20:26)

Sebastian a April...ďalšia sympatická zamilovaná dvojica. Rozprávka sa mi veľmi páčila,dobre sa čítala . A mala znaky správnej rozprávky...dobro zvíťazilo nad zlom a hlavní
Hrdinovia sa do seba zaľúbili a možno aj svadba bude...v každom prípade,určite žili šťastne spolu,pokiaľ neumreli. :) ;)

BlackElejah

2)  BlackElejah (27.11.2013 15:18)

Děkuju .

1)  Seb (27.11.2013 15:09)

Moc se mi pohádka líbíla.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek