Sekce

Galerie

/gallery/Pohádky trochu jinak.jpg

Byla ježibaba vážně tak hrozná?

Hansel and Gretel

POHLED BRIGIT

Nevěřícně jsem vyšla ven z chaloupky a znovu se zaposlouchala do okolní tmy. Před chvílí jsem zřetelně zaslechla lidské hlasy. Vlastně spíš dětské hlasy, abych byla přesná. Jenže co dělaly děti tak daleko od lidského světa? Desítky mil daleko byly jen husté lesy, proto se tomu místu také říkalo Tmavý hvozd. Jediné vysvětlení, které mě napadlo, bylo, že musely zabloudit. Okamžitě se ve mně probudily spící mateřské pudy. Když jsem je cítila naposledy, nebyla jsem si jistá, jestli dokážu potlačit svůj hlad, a tak jsem raději zmizela. Ale nyní, o mnoho let později, jsem věděla, že se dokážu ovládnout.

Bleskově jsem zamířila lesem k místu, ze kterého přicházely hlasy. Byly tam. Seděly pod starým dubem a objímaly se v neklidném spánku plném nočních můr. Tiše jsem vystoupila z temnoty okolních houštin a sklonila se ke dvěma holoubátkům krčícím se na chladné zemi. Jemně jsem se dotkla chlapcova ramene a on se s trhnutím probudil. Když uviděl temnou sklánějící se siluetu, lekl se a chtěl vyskočit na nohy. Shodil přitom na zem dívku, která se o něj ve spánku opírala, a ta se vylekaně probrala.

„Nemějte strach,“ řekla jsem konejšivě. „Šla jsem náhodou okolo a všimla jsem si, že tu někdo je… Co dělají dvě děti samy v tmavém lese?“ otázala jsem se.

Melodičnost mého jemného hlasu a fakt, že jsem byla křehce vypadající mladá žena, je zřejmě částečně uklidnil, i když na mě stále hleděli značně podezřívavě. Proč taky ne. Vždyť kdo se jen tak prochází nočním lesem?

Ta malá dívenka vypadala odvážněji.

„My jsme se ztratili,“ řekla váhavě. Lhala. Věděla jsem to, vždycky jsem to poznala. Přesto jsem to prozatím nechala být.

„Mám kousek odsud chaloupku. Vezmu vás tam, jestli chcete. Nemůžete přece spát venku…“ řekla jsem a pomalu zamířila směrem ke stavení. Nemusela jsem se ohlížet, abych se přesvědčila, že jdou za mnou.

Mrzelo mě, že nemám doma žádné jídlo, které bych těm dvěma mohla nabídnout. Co však bylo ještě horší – neměla jsem ani postel. Když děti vstoupily dovnitř, viděla jsem na nich, jak se nedůvěřivě rozhlížejí okolo.

„A kde spíte?“ otázala se nevěřícně dívka, když nenašla ten zmíněný kus nábytku.

„Já hodně cestuji. Jsem věčný poutník a postel nepotřebuji. Sem se vracím jen zřídka kdy,“ prohlásila jsem, ale malou plavovlásku jsem evidentně nepřesvědčila. Jakkoli jsem byla výjimečně dobrá v rozpoznávání lží, sama jsem moc klamat neuměla. Uhnula jsem raději pohledem.

„Dojdu vám zatím pro nějakou vodu, zůstaňte tady,“ řekla jsem a uchopila jsem starý džbán na polici. Když jsem vycházela ze dveří, ozvalo se za mnou sotva slyšitelné mumlání.

„Vypadá mile… Jane, nemůžeme zůstat venku. Já nechci zůstat venku…“

 

POHLED ALECA

Jane se tvářila, že by nejraději z chaloupky utekla zpět do lesa, ale já už neměl sílu dál vzdorovat běhu toho hrozného dne a svalil jsem se na židli v rohu místnosti.

„Nikam nejdu, zůstanu tady. Jane, prosím! Zůstaňme tu přes noc…“

Sestra si povzdechla a sedla si mi k nohám.

„Dobře, ale zítra ráno odejdeme a vydáme se hledat nějakou vesnici, nebo lidi. Tady mě to děsí.“

„A co tě děsí, drahoušku,“ ozval se sametový hlas. Žena stála ve dveřích do světnice, v ruce džbán s vodou. „Prosím, tady se nemusíte ničeho bát,“ řekla s mírným úsměvem. Najednou jsem měl pocit, že je mi nějak lehčeji a do promrzlých končetin se mi pomalu vrací teplo.

„Omlouvám se,“ zašeptala Jane provinile, ale žena ji jemně přerušila.

„Není třeba se omlouvat. Jste unavení a ztrápení. Potřebujete si odpočinout. Pak se na okamžik vytratila, aby se o pár vteřin později vrátila, tahaje za sebou několik mohutných borových větví. Byly tak velké a husté, že když je položila na sebe do rohu místnosti, vytvořily provizorní lůžko.

„Mrzí mě, že nemám postel, ale na tomhle byste se dnes mohli celkem pohodlně vyspat, co myslíte.“

Jane se zvedla a zamířila k zelené postýlce. Následoval jsem ji, a jakmile jsem se uložil, musel jsem souhlasit s naší hostitelkou. Bylo to pohodlné a hlavně voňavé.  Okamžitě se mi začaly zavírat oči, ale ještě jsem stihl zaregistrovat, jak přeze mě někdo přehazuje hřejivou látku.

 

POHLED BRIGIT

V noci jsem byla na lovu, abych se pojistila proti náhlému a za daných okolností nebezpečnému hladu. Podařilo se mi ulovit mohutného jelena a víc jsem už neměla zapotřebí. Když jsem se vracela k domu, zrovna svítalo. Nahlédla jsem opatrně do světnice, ale děti stále tvrdě spaly, stejně, jako když jsem je v noci opustila a tak jsem se posadila na dřevěnou lavici na zápraží a vyčkávala. Kolem domku byla malá mýtina, ale stromy lemující její okraj byly naštěstí příliš vysoké na to, aby na ni mohlo pronikat přímé sluneční světlo. Nemusela jsem se tedy bát, že by někdo spatřil, jak zářím jako diamant.

Seděla jsem, a seděla a hodiny pomalu ubíhaly. Už táhlo k poledni a ze světnice se stále neozval ani hlásek. Není divu, vždyť podle toho, jak včera děti vypadaly, musely být na cestě velmi dlouho a nesmírná únava na nich byla znát. Pak jsem konečně uslyšela, jak se někdo zvedá z postýlky.

„Jane,… vzbuď se, Jane,“ ozval se chlapcův hlas naléhavě.

Uslyšela jsem, že se i druhá postava zvedá z borového jehličí.

„Nikdo tady není.“

„Možná je venku…“

„To by bylo slyšet kroky.“

„Tak kde je?“

Obě děti se pomalu blížily k pootevřeným dveřím. Chlapcova hlava nenápadně vykoukla ven a rozhlédla se kolem.

„Jsem tady,“ řekla jsem jemně a pohnula se směrem k němu. Prošla jsem kolem nich a do misek připravených na stolku jsem začala nalévat polévku, kterou jsem dříve připravila.

„Spali jste pěkně dlouho, vy dva tuláci…“

Děti se váhavě přesunuly ke stolu. Dívka vypadala, že neví, jestli má jídlo přijmout, ale chlapec měl zjevně hrozný hlad a ona neměla to srdce mu polévku odepřít.

„Děkujeme,“ ozvala se tiše a uchopila připravenou lžíci.

„Není vůbec za co,“ usmála jsem, se ona mi úsměv slabě oplatila. „Počkám venku, až se najíte.“

Když děti po nějaké době vyšly ven, vypadalo to, že mají v plánu ihned odejít.

„Už chcete jít?“ otázala jsem se, aniž bych na ně pohlédla.

„No, my už musíme. Musíme pokračovat v cestě, někdo na nás čeká…“ Dívka lhala skoro stejně špatně, jako včera já. Pomalu jsem se otočila a změřila jsem si ji zkoumavým pohledem. Co mi ti dva tají?

„Vím, že mi neříkáš pravdu,“ řekla jsem tiše a sledovala, jak se jí při mých slovech rozšířily oči. „Včera jsi mi taky lhala… Co se vám přihodilo, že jste se ocitli sami, uprostřed tmavých lesů, na míle daleko od lidí?“ Při svých slovech jsem se zrakem přesunula na chlapce, protože jsem se domnívala, že od něj se spíš dozvím pravdu. A nemýlila jsem se.

„Museli jsme utéct,“ prohlásil téměř štkavě, nedbaje sestřina zasyčení, kterým mu dávala najevo, ať mlčí. „Chtěli nám ublížit – lidé ve vesnici – byli na nás zlí… A pak se začaly stávat ty věci,“ pokračoval, ale to už k němu sestra přiskočila, aby ho umlčela.

„Jaké věci se stávaly?“ zeptala jsem se klidně a provrtávala dívenku pohledem. Ta chvíli mlčela, ale pak zřejmě usoudila, že na mlčení už je pozdě a začala ze sebe pomalu soukat pravdu.

 

POHLED JANE

„Pokaždé, když na nás byl někdo zlý, něco ošklivého se mu stalo,“ vysvětlovala jsem a sledovala ženino zvednuté obočí. „My jsme ale nikomu nic neudělali, nebo … alespoň ne vědomě. Nechtěli jsme nikomu ublížit!“

Žena pomalu přikývla na znamení, že mi věří a že mám pokračovat.

„Včera se to stalo zase… jedna holka, ona skončila ve studni – utopená. Táta ji objevil a řekl, že musíme zmizet, jinak nás lidi chytí. Prý nás budou honit a my musíme utéct přes lesy pryč a skrýt se…“ zadrhl se mi hlas.

„Ale on nás tam nechal!“ vykřikl hořce Alec a jen tak tak se nerozbrečel. Nechal nás uprostřed lesa a vrátil se do Gingerbreadfieldu – sám!“ Teď už se skutečně rozplakal.

Položila jsem bratrovi ruku na rameno a jemně stiskla. Bylo mi to tak líto. Nesl otcovu zradu hůř, než já. Věřil mu.

Žena vypadala zaraženě.

„Jste z Gingerbreadfieldu?“ otázala se slabě, a když jsem přikývla, přistoupila pomalu o několik kroků blíž a zkoumala můj obličej, jako by se v něm snažila objevit něco víc, než pravdu.

„A jak se jmenuje váš otec?“ zeptala se a pohlédla na Aleca, vzlykajícího v mé náručí.

„Collin,“ odpověděl bratr. „Collin Murray.“

Žena se otočila zády. Vypadala, že jí to jméno něco říká a já najednou dostala strach. Co když zná našeho otce? Co když zná někoho z vesnice? Mohla by nám něco udělat?  Chtěla jsem Alecovi naznačit, že je teď nejvyšší čas zmizet, ale on znamení nepochopil. Místo toho znovu promluvil.

„A jak se jmenujete vy?“

Nastalo ticho. Už jsem si myslela, že ani neodpoví, ale pak…

„Jsem Brigit. Brigit Murray.“ Když to vyslovovala, otočila se zase k nám.

„To je krásná náhoda,“ zvolal Alec, „Brigit se jmenovala naše matka,“ řekl a vyprostil se z mého objetí. Jako obvykle jsem to byla já, komu věc došla dřív.

„Vlastně jste si s Jane docela podobné,“ zasmál se bratr a pohlédl na mě. Když však spatřil můj strnulý výraz, úsměv mu z tváře zmizel.

„Vy jste naše matka?!“ vyslovila jsem ta slova pomalu, napůl v otázce, napůl jako konstatování toho, co bylo zjevné. Ona přikývla. Už jsem chápala, co předtím hledala tak urputně v mé tváři. Snažila se v ní spatřit sebe.

Alec byl zmatený.

„Ale vždyť naše matka zemřela při porodu… Nemůžete být ona. Že Jane?“ zeptal se a já jen marně pokrčila rameny. Netušila jsem, jak by to mohlo být možné.

„Měla jsi být mrtvá,“ zašeptala jsem, neuvědomuje si, jak krutě ta slova nejspíš znějí. Odpověď mi ale vyrazila dech.

„Vždyť jsem…“

 

POHLED ALECA

Tahle žena tvrdila, že je naší matkou, ale jak by jí mohla být? Čtrnáct let mrtvý člověk se jen tak neobjevuje mezi živými a nerozmlouvá s nimi. A navíc tvrdí, že je skutečně mrtvá! Co tohle všechno znamená?

„Jak to myslíte, že jste mrtvá? Stojíte tu před námi, mluvíte s námi…“ mračila se Jane a znovu mě chytila za ruku. Viděl jsem jí na tváři, že by nejraději vzala nohy na ramena.

„Ano, ale nejsem živá,“ zašeptala naše domnělá matka. „Když jsem vás před čtrnácti lety porodila, téměř jsem vykrvácela. Zemřela bych, kdyby zrovna nešel kolem on… a neudělal ze mě to, co jsem…“ řekla. Zdálo se, že mluví v hádankách a má sestra také chtěla něco namítnout, ale žena ji přerušila.

„Jsem upír, Jane. … Collin to věděl, on vám nic neřekl?“

Má sestra vypadala naprosto šokovaně a nevědomky o krok ustoupila.

„No ovšem, takové věci asi nechtějí děti slyšet,“ ozvala se smutným medovým hlasem Brigit. „Dovolte mi ale, abych vám všechno vysvětlila…“ zaprosila naléhavě a pohlédla na Jane. „Slibuji, že se vám nic nestane. Všechno co chci je, abyste si vyslechli celý příběh.“

Jane vypadala natolik vyvedená z míry, že nedokázala odpovědět, a tak jsem to udělal za ni.

„Chci to slyšet,“ řekl jsem, upíraje na ženu pevný pohled a ona se slabě usmála.

„Dobře,“

 

POHLED BRIGIT

Vyprávěla jsem jim všechno. Od toho osudného výletu v lese, po neskutečnou bolest, kterou jsem prožívala při porodu a po něm, mluvila jsem o kousnutí na kru a o přeměně v upíra… Když jsem vyprávěla, jak jsem se vypravila za nimi domů a byla jsem vyhnána, snažila jsem se, aby pochopily, jak moc jsem chtěla být s nimi, být jejich matkou, a že mé rozhodnutí odejít znamenalo jen jediné – chtěla jsem je ochránit před sebou samou. Zdálo se, že se má slova nemíjela účinkem. Když jsem pak vyprávěla, jak jsem celé roky žila v lesích blízko Gingerbreadfieldu v naději, že je jednou budu moci zahlédnout, že s nimi budu moci mluvit, aniž bych tím ohrozila jejich životy, vypadalo to, že se oba brzy rozbrečí. Já jsem brečela celou tu dobu, i když to nebylo poznat.

„A tak se mi můj sen konečně splnil. Stojíte tu přede mnou, obě dvě moje milované děti… Ani nevíte, kolikrát za tu doby jsem se chtěla rozběhnout za vámi. Ale věděla jsem, že by to Collin nedovolil. Pro něj jsem teď zrůda, bestie, která nemá nic společného s jeho ženou. Pro něho jsem zemřela a on chtěl, aby to tak bylo i pro vás.“

„Ale to nebyl jediný důvod, proč jsi to neudělala…“ pronesla Jane zvláštním hlasem.

„Ne, nebyl,“ odpověděl jsem. Věděla jsem, kam míří. „Ten hlavní důvod byl, že jsem se bála, abych vám neublížila.“

„A teď už se toho nebojíš?“ zeptala se mě má dcera a přes sarkastický tón, kterým to pronesla, bylo v jejím hlase slyšet náznak naděje, kterou vkládala do mojí odpovědi.

„Ne. Už se nebojím, Jane,“ odpověděla jsem klidným přesvědčivým hlasem. „Když vás vidím, tak vím, že jediné, co teď chci udělat, je obejmout vás…“ řekla jsem a napřáhla jsem váhavě ruce k mým dětem.

Jane mlčela a zírala na moje gesto, v očích neproniknutelný výraz. Alec ale najednou nebojácně překlenul vzdálenost, která nás dělila, a padl mi do náruče. Obejmula jsem jeho drobnou chlapeckou postavu a políbila ho do havraních vlasů. V tu chvíli se pohnula i Jane. Udělala několik pomalých kroků směrem k nám a pak se zastavila. Natáhla jsem ruku a ona váhavě zvedla tu svoji. Dotkla se svými štíhlými prsty mé dlaně, jako by si stále nebyla jista tím, zda to chce, nebo nechce udělat, ale pak se naše ruce spojily a já si přitáhla svoji ztracenou holčičku k sobě a objala ji stejně vroucně, jako předtím jejího bratra. Celých čtrnáct let jsem se necítila tak neskutečně šťastná. Konečně zase spolu.

„Můžeme teď zůstat s tebou, maminko?“ zeptal se Alec, když se vyprostil z mého objetí.

„Samozřejmě, zůstaneme spolu. Budu se o vás starat,“ usmála jsem se.

 

POHLED COLLINA

Tak tohle byla tedy šlamastika. Že budou chtít Aleca a Jane chytit a potrestat, to mi bylo jasné už od počátku. To, že se na černou listinu dostanu i já, mi ale nedošlo. Můžu být rád, že jsem vyvázl jen s pár škrábanci a modřinami, ale dopadlo by to mnohem hůř, kdybych nevzal včas nohy na ramena. Takže jsem se znovu plahočil lesem a přemýšlel, co teď udělám.

Nakonec jsem se rozhodl, že se pokusím znovu najít děti a společně vyrazíme někam, kde nás neznají. Koneckonců jsem dřevorubec a lesy jsou všude…

Vydal jsem se tedy opět po téže cestě, po jaké jsem vedl děti do jejich lesního vyhnanství a v duchu doufal, že jsou ještě naživu. Přece jen – v těhle končinách žije mnoho dravců a většina z nich by jistě lidským masem nepohrdla. A s těmito myšlenkami jsem se prodíral křovisky a zdolával jeden les za druhým.

Byla už hluboká noc, když jsem v dálce uviděl mihotavé světlo. Zamířil jsem tím směrem a za chvíli se přede mnou vynořila malá chaloupka. V oknech se svítilo, z vnitřku se ozývaly hlasy a sem tam i smích. Tiše jsem se připlížil k jednomu z oken, ale co jsem uviděl, mě vyděsilo k smrti. Ve světnici seděli Alec a Jane … a s nimi tam byla jejich matka. Skutečně to byla ona, byl jsem si naprosto jistý. Za čtrnáct let se na ní nic nezměnilo a jak by taky mohlo – byla upír.

Zalapal jsem po dechu a rychle se schoval za roh domu, aby si mě nevšimla. Nebyl jsem si jistý, jak dobře upíři slyší, ale věděl jsem, že určitě lépe, než lidé. V tu chvíli jsem se rozhodl vzít nohy na ramena. Utíkal jsem směrem do lesa, přeskakoval kameny a kořeny, zakopával… Pak mi došel dech a já se zastavil. Hlasitě jsem sípal a propocená košile se mi lepila k tělu.

„Ahoj Colline.“

Vyskočil jsem, jako když mě bodne. Stála přede mnou, v celé své ďábelské kráse a prohlížela si mě.

„Ty jsi pořád tady…“ zachrčel jsem s námahou, „myslel jsem, že jsi odešla.“

„A kam bych šla? Moje děti byly tady, nemohla jsem odejít,“ odpověděla prostě.

„Ony už nejsou tvoje děti a ty nejsi jejich matka, jsi…“ nedokončil jsem větu a ucouvl. Pohled, který na mě ta bytost vrhla, byl víc, než nepřátelský.

„Jsou moje. Ty jsi je nechal napospas lesu, pamatuješ?“ zasyčela a přistoupila o krok blíž. „Já nic takového neudělám. Postarám se o ně, když ty jsi zklamal.“

„Postaráš se o ně…?“ zopakoval jsem ironicky se zdviženým obočím, „tím myslíš, že z nich uděláš to, co jsi ty, že?“ vrtěla hlavou, ale já ji tentokrát nenechal promluvit. „Nemysli si, že dovolím, aby se z nich taky staly příšery, jako ty. Ďáblovi zplozenci,“ plival jsem ze sebe, „to je radši sám zabiju, než tohle,“ dokončil jsem vztekle.

„Ty už neuděláš vůbec nic,“ zašeptala a najednou byla přímo u mě. Dlouhé prsty se mi omotaly kolem krku a sevřely moje už tak stažené hrdlo železným stiskem. „Běž, Colline. Běž a už se nevracej, jinak zapomenu na to, že jsme kdy byli spojeni manželským slibem a zničím tě.“

A stisk povolil.

Okamžitě jsem se otočil a pelášil z toho proklatého místa.

 

POHLED BRIGIT

Sledovala jsem vzdalující se postavu a přemýšlela. Něco mi říkalo, že se Collin vrátí a že bude chtít ublížit dětem. Možná by bylo lepší, kdybych ho na místě zabila a vyřešila tak všechny problémy, ale to jsem nechtěla udělat. Přece jen – byl můj manžel a otec mých dětí. Nemohla jsem ho zbavit života jen tak, aniž bych si byla jistá, že není jiná možnost. Rozhodla jsem se tedy pro lest.

Vrátila jsem se do domečku a uložila děti ke spánku. Poté jsem nad nimi seděla a vyčkávala, až uslyším to, co jsem si myslela, že přijde. A skutečně. Těsně nad ránem, když se první slabé paprsky těžkopádně prodíraly hustým větvovím okolního lesa, jsem necelou míli od mýtiny uslyšela Collinovy kroky. Vrátil se. Zřejmě si myslel, že na takovou vzdálenost ho nemám šanci slyšet. Pak se kroky zastavily a muž vyčkával. Povzdechla jsem si, protože mi bylo jasné, jak tahle záležitost skončí.

Když se děti vzbudily, přivítala jsem je teplou snídaní a úsměvem. O otci jsem neřekla ani slovo, jen jsem se zmínila, že se na nějakou dobu ztratím, abych se o něco postarala. Naštěstí se nevyptávaly a já zmizela v houštinách za domem. Schválně jsem prošla těsně kolem skrývajícího se Collina, aby věděl, že má čistý vzduch. O pár set metrů dál jsem se otočila a z dostatečné vzdálenosti sledovala, jak se muž celý třese, ale pak si dodává odvahy a míří k domu. Neslyšně jsem ho následovala.

Jane byla stále uvnitř, ale Alec seděl venku na trávníku. Když uviděl otcovu postavu vystupující z křoví na okraji mýtiny, vyskočil na nohy a vesele volal na sestru.

„Jane, to je táta! On se vrátil, vrátil se za námi!“ Chlapec vypadal, že je štěstím bez sebe a šklebil se od ucha k uchu. Jane se objevila ve dveřích a nevěřícný výraz rychle vystřídalo podezření. Chytila bratra za rukáv, ale ten se jí vyškubl a utíkal ke Collinovi. Vřelého objetí se ale nedočkal. Muž od sebe chlapce odstrčil a ten ztratil rovnováhu a upadl na zem, Collinovi k nohám. Jane se rozběhla za bratrem, aby mu pomohla vstát, její otec ji však chytil za ramena a surově zatřásl.

„Věděl jsem, že je ve vás dvou něco zlého, věděl jsem to odjakživa. A teď se ještě paktujete s upírem!“ obvinil je a obličej mu úplně zbrunátněl.

„Je to naše matka,“ vzdorovala mu Jane a pokusila se vyprostit z pevného sevření, ale nepovedlo se.

„To není vaše matka,“ odvětil muž hrozivým hlasem, „vaše matka je mrtvá. … A vy budete brzo taky, o to se postarám. Nedovolím, aby z vás udělala to, co je ona,“ dodal a mrštil s dívkou o zem. Následně sundal ze zad svou milovanou sekeru.

V tu chvíli jsem stála za ním.

Vytrhla jsem mu nástroj z ruky a odhodila ji, takže se zasekla hluboko do dřeva jedné z blízkých borovic. Pak jsem uchopila muže za krk a donutila ho kleknout.

„Je mi to líto děti, ale budete se muset s otcem rozloučit,“ řekla jsem a pohlédla na Aleca s Jane, kteří teď bázlivě postávali kousek od nás. „Tohle je naposledy, co se vidíte,“ dodala jsem a sledovala, jak jim dochází, co má slova znamenají. Jane vážně přikývla a položila bratrovi ruku kolem ramen.

„Sbohem tati,“ řekl Alec smutně a zabořil vlhké oči do sestřiných vlasů. Jane mlčela.

Běžela jsem přes lesy a louky, vlekouce za sebou vzpírajícího se muže jako hadrovou panenku, až jsem konečně našla, co jsem hledala. Vlčí smečku… V tu ránu jsem se zastavila.

Collin se rozhlédl a když spatřil mohutná šedostříbrná zvířata jen několik desítek metrů od nás, pokusil se dát na útěk. Marně. Přitiskla jsem ho k nejbližšímu stromu.

„Měl jsi mě včera poslechnout. Škoda. Nerada beru životy, ale u tebe udělám výjimku. Nedovolím nikomu, aby ohrožoval moji rodinu!“ prohlásila jsem pevně a jediným bleskovým pohybem zlomila muži vaz. Mrtvola se pomalu sesunula ke kořenům stromu.

Právě včas. Vlci už se začínali sbíhat…

 

A tak Brigit odstranila poslední překážku, která stála v cestě jejímu štěstí a štěstí jejích dětí. Alec a Jane strávili krásný zbytek dětství v čarovných lesích Temného hvozdu a možná (ale jen možná) později následovali příklad své milované matky a stali se obávanými dětmi noci. A nebo taky ne, to už záleží na vás a vaší fantazii…

KONEC

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

8)  emam (04.12.2013 21:43)

Chudák taťka Já jsem pro kompletní rodiny Mělo to silnou atmosféru

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (18.11.2013 19:26)

:) ;)

Kate

6)  Kate (18.11.2013 19:05)

VÝBORNĚ!!!

BlackElejah

5)  BlackElejah (18.11.2013 18:53)

Dnes večer další kapitola :).

BlackElejah

4)  BlackElejah (12.11.2013 17:44)

Děkuju oběma dámám a přicházím s menší výzvou pro všechny čtenáře. Mám v hlavě pár nápadů ohledně téhle série, nicméně bych uvítala i nápady někoho jiného, trochu té inspirace atd. Čili pokud vás v kontextu spojení upířího a pohádkového světa něco napadne, můžete mi to směle napsat do mejlu. Dobrých nápadů není nikdy dost :). (Nebo pokud byste snad nechtěli, aby s vašimi fantaziemi pracoval někdo jiný, můžeme se domluvit na tom, že by dotyčný prostě přidal svůj příběh do mé série.. pakliže je to vůbec možné, podle pravidel.) Haw

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (12.11.2013 16:46)

Takže Kate mala pravdu. Pekna rozprávka. Teším sa na ďalšiu. :)

BlackElejah

2)  BlackElejah (11.11.2013 19:31)

Není zač .

Kate

1)  Kate (11.11.2013 15:12)

Há! Já to říkala. Jejich matka je upírka a zároveň Ježibaba. A žili šťastně až na věky věků. Děkuju za kapitolu, BE.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek