Sekce

Galerie

/gallery/Pohádky trochu jinak.jpg

Kdo byla Šípková Růženka?

Sleeping Beauty

Bylo nebylo… Žila kdysi jedna mladá žena, která v životě neměla příliš štěstí. Rodina jí bránila ve splnění vlastních snů a přinutila ji, vzít si muže, který se ukázal být velkým hrubiánem. Protože její srdce bylo skrz na skrz dobré, snášela každodenní martýrium mlčky, aby své rodině nezpůsobila potíže a nepřinesla hanbu.

Jednoho dne se však stalo, že manželova krutost zašla příliš daleko. Když se Esme – jak se žena jmenovala – probrala druhý den v nemocnici, řekla si, že již více utrpení a bolesti nesnese, a rozhodla se pro útěk. Tajně příštího večera opustila nemocnici a po krátkém putování zakotvila v malém městečku na severu, obklopeném jen samými kopci a listnatými lesy. Tam se pod falešným jménem usadila a stala se učitelkou v místní škole, což byla práce, o kterou vždy stála.

Minulost ji však příliš brzy dostihla.

 

POHLED ESME

„Marcu, přestaň brát Liamovi jeho listy. Vždyť jsme v parku. Vidím alespoň tucet jiných stromů, pod kterými můžeš sbírat, tak přestaň kamaráda zlobit… Judi, drahoušku, dávej pozor, ať nespadneš do rybníka. Udělej krok do zadu, buď tak moc hodná… Marry!“ volala jsem na děvčátko s blonďatými copánky, které se právě válelo ve spadaném listí, máchající rukama a nohama, jako by dělalo andělíčky ve sněhu. Uchopila jsem ji za ruce a opatrně zvedla ze země. „Marry, miláčku, co to má být?“ smála jsem se, „tohle si nechej na zimu, až napadne sníh. Pojď, musíme z tebe otřepat to listí…“

Bylo páteční dopoledne, pětadvacátého října, a já vyrazila se svou třídou ven, aby se děti trochu provětraly a užily si jeden z posledních pořádných slunečných dnů. A nutno dodat, že i já jsem byla ve svém živlu. Smála jsem se hravosti těch malých čertíků, kteří kolem mě všelijak poskakovali, běhali a rejdili a vstřebávala jsem slabé sluneční paprsky, lechtající na obličeji a krku. Milovala jsem tohle období, kdy celé okolí zářilo barvami, ale ve vzduchu už bylo možno zřetelně rozeznat blízký příchod zimy.

Přesto všechno jsem měla divný pocit. Nebyla jsem si jistá, co to způsobovalo, ale jakýsi tichý vnitřní hlas mě varoval před nebezpečím, o kterém jsem zatím nic nevěděla. Částečně jsem z toho vinila ještě stále hodně pocuchané nervy, které jsem si jako břímě přinesla ze svého minulého života v Ohiu. Občas, tak jednou dvakrát za měsíc, se stávalo, že na mě padla deprese a naprosto neopodstatněná tíseň. To jsem se pak na celý den zamkla doma v bytě, zalezla do postele a snažila se chmury rozehnat oblíbenou knížkou a hrnkem pravé horké čokolády. A fungovalo to, trochu. Na každý pád se to zlepšovalo a četnost těchto “černých dnů” se pomalu snižovala. Zdejší život mi svědčil.

Odlepila jsem zrak od skupinky dětí před sebou a nenápadně se rozhlédla kolem. Nikdo. Žádný člověk široko daleko. Jedinou, avšak neškodnou výjimkou, byl pošťák, projíždějící okolo na starém oprýskaném kole, směřující někam na druhou stranu města. Na cestě dělicí park a školní pozemky stálo několik aut, čekajících na své majitele a jinak celé prostranství zelo prázdnotou. Tlak kolem žaludku se malinko uvolnil a já opět obrátila svou pozornost k čiperům před sebou.

„Danny! Danny, nestrkej do Judi, nebo spadne do vody…“

Když jsem si po poledni balila věci a vyrážela domů, úplně jsem na ten divný pocit zapomněla. Vesele jsem si narazila pletenou tmavě modrou čepici, kolem krku ležérně přehodila stejnobarevnou šálu a vyrazila. Ušla jsem ale jen pár bloků, když se za mnou ozvalo ječení brzd. Až příliš pozdě mi došlo, že je něco špatně. Otočila jsem se a s hrůzou zjistila, že zírám do tváře svého muže. Vzápětí mě cosi tvrdého udeřilo do hlavy a v tu chvíli jsem měla před očima tmu.

 

CARLISLŮV POHLED

Vysál jsem poslední kapku krve, které mi, nyní už mrtvé zvíře, mohlo nabídnout, a vstal jsem. Kolem byla spousta listí, ale bylo to blízko cesty, takže hrozilo, že by na padlého jelena mohl narazit nějaký náhodný turista. Co nejopatrněji jsem zvíře zvedl a zamířil s ním dál na sever, do hor. Po několika mílích jsem narazil na rokli. Její stěny byly dostatečně strmé na to, aby se dolů nikdo nedostal. Ideální místo.

Zbavil jsem se mrtvého zvířete a zamířil zpátky k městu. Byl jsem pěkně daleko, alespoň dvacet mil a všude kolem byla drsná, ale krásná divočina, jejíž kouzlo ještě umocňovalo roční období. Dnes byla jedna z těch magických nocí, kdy je obloha celkem jasná, měsíc i hvězdy osvětlují tichou krajinu a vzduch, jakoby jiskřil očekáváním věcí budoucích. Kráčel jsem lesy, spadané listí mi slabě křupalo pod nohama a já se ani nenamáhal spěchat. Vždyť kdybych chtěl, mohl jsem být doma během několika minut. Tahle noc ale lákala k procházení.

Jen pár mil od města byl noční klid na okamžik přerušen čímsi jiným. V dálce jsem zaslechl zvuk zhasínajícího motoru a otevírání dveří od auta. Nějací lidé zřejmě vyrazili na noční lov. Není divu. Vždyť tahle noc byla na podobné radovánky jako stvořená.

Následující den patřil v práci k těm perným. Fraktura pánve, střep v oku, pořezaná ruka… Takřka celé dopoledne jsem strávil na sále s jehlou v ruce, takže jsem si ani nestačil všimnout, že napadla pořádná vrstva sněhu. Zaznamenal jsem to teprve až v poledne, kdy jsem spolu s jedním kolegou postával v nemocniční kantýně – on obědval a já se zdvořile usmíval.

„Nikdy jsem tě neviděl jíst, Carlisle. Máš nějakou dietu, nebo co?“ tázal se muž s plnou pusou, poohlížeje se po dalším jídle.

„Přesně tak, přísná dieta…“ odpověděl jsem už tolikrát omílanou lež a vyhlédl ven. Nemocniční zahrada byla pokrytá bílou peřinou a vzduch se třpytil ve slabém slunečním světle.

„Letos to přišlo nějak brzo, že jo,“ odtušil Mike, když zaregistroval, co mě upoutalo.

Souhlasně jsem přikývl a usmál se. Miloval jsem zimu. Pak jsem náhodou zachytil pár slov z rozhovoru, který vedly dvě sestry na druhé straně místnosti, a já zpozorněl.

„…, takže prý museli na honem shánět náhradu, aby děti pro dnešek převzala. My jsme malou radši dali k dědovi, ať se zatím postará, dokud se to nevyřeší, chápeš.“

„Stejně je to divný, takhle se ze dne na den vypařit a nenechat žádnej vzkaz, nebo tak něco. Třeba se jí něco stalo…“

„A nebo se prostě sbalila a zmizela. Slyšela jsem, že přišla z velkýho města. V tomhle zapadákově ji to asi muselo k smrti nudit…“

Hovor slábl, jak se ženy vzdalovaly, a já si uvědomil, že na mě Mike mluví.

„Promiň, co jsi říkal?“

Ani ne dvě hodiny na to, se přihodilo něco, co mě přimělo se k vyslechnutému hovoru vrátit. Byl jsem zrovna na ošetřovně, kde v tu chvíli sedělo několik pacientů, jimž se personál průběžně věnoval. Dovyšetřil jsem mladého muže se silným zápalem plic a přesunul se k dalšímu pacientovi. Byl jím jakýsi zarostlý hromotluk v hnědém koženém plášti, za nímž se přes celou místnost táhl alkoholový odér. Přistoupil jsem k němu. Měl sedřené prsty a mírně krvácející ránu nad obočím.

„To víte, trochu jsem se chytil s chlapama v hospodě,“ vysvětlil a já pokývl hlavou, že rozumím. Očistil jsem mu ránu tamponem a zašil ji. Muž se zvedl k odchodu. Když opouštěl místnost, uvědomil jsem si najednou, že z něj kromě alkoholu cítím ještě něco. Byl tam pach krve, ale ne jeho. Byla to neuvěřitelná vůně, sladká a hebká, jako hedvábí a byla tak slabá, že ji přes ostatní pachy téměř nešlo cítit.

„Ještě moment, pane!“ zavolal jsem z náhlého popudu a muže dostihl. „Kde že jste se to popral?“ zeptal jsem se a sledoval zaskočený výraz v jeho tváři.

„No… v jedné hospodě… tam dole, však víte. Proč, co je vám vůbec do toho?“ zaútočil naštvaně a nakrčil husté obočí ve vzteklé grimase, za kterou, jak jsem si byl jist, skrýval úlek a strach. „Uhni mi konečně z cesty hošánku,“ zavrčel.

Ustoupil jsem stranou, provrtávaje jeho vzdalující se postavu pohledem. Jistěže jsem to nemínil nechat jen tak. Sledoval jsem ho tiše ven. Parkoviště u nemocnice bylo výjimečně, a velice příhodně, prázdné. Zamířil ke starému pickupu, ale než stačil strčit klíčky do dveří, stál jsem před ním.

„Ty hajzle, co ode mě ještě chceš?“ rozkřikl se a pokusil se mě pěstí ostrčit, ale já zachytil jeho ruku a zkroutil ji do velice nepřirozené polohy. Zaúpěl bolestí a vystrašeně se na mě zadíval. Z blízkosti několika centimetrů jsem muže provrtával ledovým pohledem a sledoval, jak se jeho zornice strachem rozšiřují.

„Vím, že ses nepopral. Máš na sobě krev nějaké ženy…“ šeptal jsem nebezpečným tónem. „Chci vědět, cos jí udělal. Dovedeš mě k ní!“ přikázal jsem a povolil sevření.

 

POHLED ESME

Když jsem se probrala k vědomí, uvědomila jsem si, že sedím v autě a to auto jede. Hlavu jsem měla opřenou o tvrdé sklo bočního okénka a s hrůzou jsem si uvědomila, že mi ruce svazuje provaz. Natočila jsem hlavu a pohlédla na řidiče. Má noční můra. Jak jen jsem doufala, že už tu tvář nikdy neuvidím.

Nad pravým spánkem mi pulsovala ostrá bolest. Tam mě před tím uhodil a byla to slušná rána. Vlasy jsem měla slepené krví a další pomalu vytékala. Zauvažovala jsem, jaké mám šance.  Sedím v jedoucím autě, ruce svázané, kolem jen pustý les. To nebyly dobré vyhlídky. Naštěstí jsem neměla svázané nohy, takže mi zbývala malá naděje na útěk. Rozhodla jsem se, že budu předstírat spánek, a jakmile auto zastaví, vyběhnu ven a pokusím se mu ztratit někde v lese. Nedávala jsem si moc velké šance, ale nechtěla jsem se jen tak vzdát.

Vždycky je přece naděje.

Manžel zahnul na jakousi zapadlou lesní cestu, která se pozvolna svažovala. Vůbec jsem to tu neznala. Jak budu vědět, kam utíkat, když ani nevím, kterým směrem je město? V tu chvíli začalo auto zpomalovat, až zastavilo úplně. Muž se odpásal a těžkopádně se soukal z vozu. Teď, nebo nikdy.

Rychle jsem nahmatala kliku, otevřela dveře a vyskočila ven, ale vzápětí jsem se skácela k zemi, jak mi na namrzlé trávě podklouzla noha. Zvedla jsem se a utíkala dál, ale on byl rychlejší. Zachytil mě za límec vesty a smýkl se mnou na zem. Sám při tom ztratil rovnováhu a svalil se kus za mnou, což jsem využila a vší silou ho kopla do hlavy. Plival na mě jednu kletbu za druhou a na místě, kde ho má bota zasáhla, se objevilo pár kapek krve. Chtěla jsem se dát znovu na útěk, ale nedokázala jsem vstát dostatečně rychle.

„Ty malá děvko! Nemysli si, že tě nechám znovu pláchnout,“ ozvalo se těsně za mnou a já schytala kopanec do zad, až jsem se instinktivně schoulila do klubka. Tenhle pohyb jsem měla dávno naučený. Vytáhl mě za vlasy na nohy a přinutil mě, abych se mu podívala do očí. Sršela z nich zášť.

„Na útěk zapomeň. Nehonil jsem tě přes půl státu, abys mi zas zmizela kdoví kam. Jsi moje žena a paříš ke mně. Nebo jsi už zapomněla, cos mi slibovala u oltáře?“

„A zapomněl jsi ty? Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu, věrnost…“ citovala jsem přerývaně náš svatební slib, „a místo toho jen bolest a utrpení…“ zmlkla jsem, když mi na tváři přistála další facka. Beze slova chytil volně visící konec provazu a táhl mě za sebou do lesa. Nevzpírala jsem se. Obavy z dalšího bití byly příliš silné.

Vláčel mě lesem aspoň půl hodiny, než se před námi objevila jakási bouda, téměř celá zahlušená neznámým pichlavým keřem, kterého bylo kolem všude plno. Nasadil si kožené pracovní rukavice, dosud schované v kapse kabátu, a prodíral se až k oprýskaným zeleným dveřím, vláčeje mé už dost ochablé tělo za sebou. Krev, kterou jsem ztratila, způsobila společně s namáhavou chůzí a bolavou hlavou, že bylo mé tělo čím dál víc vláčné a kladlo stále menší odpor. Vtáhl mě dovnitř a přibouchl vrzající dveře. Pak se mnou mrštil o jakousi starou, plesnivou postel a začal rozžíhat snad stoletou petrolejku – jediné osvětlení malého temného prostoru.

„O téhle chatě mi řekl jeden kámoš, co bydlí nedaleko. Řekl mi i o tobě! Mělas ve třídě jeho děcko a on mi jednou povídá, že jeho kluka učí ženská, která je nápadně podobná popisu mý ženy. Takový štěstí…“ uchichtl se a já musela v duchu nesouhlasit. Taková smůla.

„Co se mnou chceš udělat, Charlesi?“ zeptala jsem se slabě, aniž bych na něj pohlédla. Chabé světlo petrolejové lampy se mihotalo po stěnách.

„Co by? Chci po tobě jen to, cos mi slíbila u oltáře. Společný život, jako dva manželé. A vzhledem k tvým zaječím sklonům ho budeme žít tady, kde odkud nemůžeš utéct. Teda ty budeš. Já si koupím byt ve městě a budu sem za tebou chodit a tak. Máš tu postel, jídlo ti nějaký přinesu… Víc nepotřebuješ,“ prohlásil krutě a měl se k odchodu. Já na něj vyděšeně vyvalila oči.

„Charlesi, to nemůžeš myslet vážně…“ zalapal jsem po dechu. „Vždyť…,“ přemýšlela jsem, co namítnou jako první, „vždyť je tu strašlivá zima a…“

„Na tos měla myslet dřív,“ odvětil chladnokrevně. „Beztak jsi vždycky byla ledová mrcha, tak ti trocha zimy neuškodí,“ zasmál se ošklivě a odešel. Vzápětí se ozvalo zamykání zámku.

Dlouho jsem seděla a přemýšlela, jestli je tohle všechno jen zlý sen, nebo mám skutečně takovou smůlu. Ještě včera jsem myslela, že jsem se toho prokletí, toho tíživého černého balvanu, který mě pronásledoval, zbavila. Krutá ironie. Bylo mi jasné, že tady dlouho nepřežiju a že je má situace naprosto zoufalá. Ke všemu se ještě začalo ochlazovat. Zdálo se, že zima letos přijde brzy.

Po několika hodinách, kdy jsem schoulená přemýšlela, jak dál, mi najednou na nose přistála vločka. Vzhlédla jsem a poničenou děravou střechou jsem spatřila, jak se hvězdná obloha zatahuje hutnými bílými mraky. Pak se snesla další a další. Odevzdaně jsem si lehla na tvrdou postel a sledovala tu smutnou mrazivou nádheru, snášející se pomalu z indigově modrého říjnového nebe. Po tváři mi stekla slza.

 

CARLISLŮV POHLED

Šinuli jsme se po jakési zapadlé silnici, když muž z čista jasna zahnul na lesní cestu, která nebyla do té chvíle pod sněhem takřka vidět. Byl jsem si jistý, že má domněnka byla správná. Ty zvuky, které jsem včera slyšel – byl to on s tou ženou. Kdybych jen šel blíž, přesvědčil se, co se tam děje… Sledoval jsem krajinu kolem sebe. Jak moc se změnila za těch pár hodin. Všude bylo bílo, mrazivý vzduch ohýbal poslední živé výhonky rostlin a mě vytanula před očima ta bolestná pravda: Ona byla tam venku! Byl by zázrak, kdyby ještě žila.

Auto zastavilo a nastal okamžik ticha. Pohlédl na mě, tvář zdeformovanou nervózním tikem.

„Tady je to,“ prohlásil.

„Tady…?“ opáčil jsem se zdviženým obočím. Nic kolem nebylo.

„No, ne úplně tady. Je to kus v lese…“ nedokončil, když jsem mu naznačil, aby vystoupil.

„Povedeš mě,“ řekl jsem a on na okamžik zaváhal. Pak si zřejmě vzpomněl na naši předchozí konfrontaci a rozhodl se spolupracovat. Šel lesem stále dál a dál, až jsem si začínal myslet, že se mě snaží přelstít. Pak jsem ale ucítil pach krve, který jsem poznal. Byla blízko.

„Tam, v té boudě,“ potvrdil muž a ukázal směrem, odkud byla vůně cítit. Pohlédl jsem tím směrem a v tu chvíli se dal můj páchnoucí průvodce na zběsilý útěk pryč. Nechal jsem ho, teď mě nezajímal.

Vrhl jsem se k chatrči, strhal jsem keř, který zakrýval průchod a ulomil zámek. Dveře se pomalu otevřely, doprovázeje ten pohyb ošklivým zavrzáním. Ticho. Ani hlásek se neozval. Vešel jsem dovnitř, očekávaje to nejhorší. Na posteli ležela žena, ramena a část obličeje zapadaná sněhem, oči zavřené. Přistoupil jsem k ní a zaposlouchal se. Nic. Její tělo bylo klidné a tiché a především – neživé.

Pak jsem si překvapeně uvědomil, že tu tvář znám. Živě jsem si vybavil veselou dívku, kterou jsem před lety potkal v jedné maloměstské nemocnici na jih odsud. Poranila si tehdy nohu, když lezla na strom a já ji ošetřoval. Nádherná srdcovitá tvář s milým úsměvem a vroucím pohledem se mi pevně vryla do paměti.

„Bože, to ne…“ zašeptal jsem, klesaje v kolenou. „Co je tohle za spravedlnost, že zrovna ona musela zemřít takovýmhle způsobem?“ ptal jsem se potichu s hlavou v dlaních. Znovu jsem se na ni zadíval. Jaký poklidný výraz, jako by jen spala. Na hlavě měla silnou tržnou ránu, krev kolem už dávno zaschla. Teprve teď jsem si všiml svázaných rukou. Vztekle jsem provaz roztrhl a zahodil do kouta. Zápěstí měla spálená, jak se jí tuhé smyčky zařezávaly do masa, když ji táhl. A pak se to najednou ozvalo…

Jediný úder srdce.

Během setiny vteřiny mi došlo, co jsem slyšel. Aniž bych to promýšlel, naklonil jsem se nad hebkou ledovou tvář a přitiskl své rty na její. Mé špičáky se zabořily do ztuhlé pokožky dolního rtu a jed začal proudit. Polibek byl dlouhý, neboť jsem si dal záležet, abych do ní dostal co nejvíce jedu. Přece jen, byla téměř mrtvá. Jen nerad jsem po chvíli odtáhl svůj obličej od jejího a děkoval jsem bohu, za nově nalezenou naději.

 

POHLED ESME

První, co jsem si uvědomila, bylo, že nemůžu dýchat. Celé tělo mě pálilo a já se nemohla pohnout a vydat ani hlásek. Připadala jsem si jako v pekle a muka nechtěla skončit. Nejdřív. Po určité době začala bolest ustupovat. Vnímala jsem něčí blízkost, ale nedokázala jsem rozpoznat kdo je to. Má hlava překypovala chaotickými myšlenkami a mé srdce bilo jako o závod, stále rychleji a rychleji… A pak přestalo.

Náhle jsem si uvědomila, že se můžu hýbat. Otevřela jsem oči a uviděla zlato. Někdo se nade mnou skláněl a ten někdo měl zlaté oči. Byly nádherné a mně došlo, že už jsem je viděla.

„Esme,“ ozval se měkký hlas z bezprostřední blízkosti. V tu chvíli jsem si byla jistá. Byl to on.

Posadila jsem se a rozhlédla kolem. Před očima mi vytanul obraz z nedávné minulosti. Charles, pickup, pouta, zima… Otřásla jsem se a hledala, jestli je můj trýznitel někde poblíž.

„Neboj se, není tady,“ odpověděl muž na nevyřčenou otázku a usmíval se. „Jsi v naprostém bezpečí. Vlastně teď už navždy…“

„Doktor Cullen,“ odtušila jsem tiše a oplatila mu úsměv. „Jak jste mě našel?“

„Tvůj muž mě sem přivedl. Tušil jsem, že ti něco provedl a tak jsem ho donutil, aby mi ukázal, kde tě zavřel. Nechal jsem ho jít…“

Mírně jsem přikývla hlavou.

„Zachránil jste mě,“ zašeptala jsem a usmála se na něj. Do těch slov jsem vložila veškerou vroucnost a radost, která mě v tu chvíli naplňovala – a nebylo jí málo. On však sklonil hlavu.

„Téměř.“

Snažila jsem se pochopit, co se mi to snaží říct a na mysli mi znovu vytanula jeho předchozí slova: V bezpečí už navždy… Nějak jsem to nemohla vstřebat.

„Co to znamená…? Jsem přece živá, nebo je to jen sen?“

„Technicky vzato, nejsi…“

Vyděšeně jsem pohlédla do jeho dokonalé tváře, ze které na mě starostlivě shlížely dvě zlaté oči.

„Jsi upír, Esme.“

 

CARLISLŮV POHLED

Při tom slově o krok ustoupila a zůstala na mě zaraženě hledět.

„Co tím myslíte, to není,… já přece nejsem…“ mluvila zmateně.

„Copak to necítíš? Změnila ses. Tvé tělo, tvé smysly… všechno se změnilo.“ Při těch slovech jí ruka vylétla k obličeji, kde se snažila nahmatat ránu na spánku, ale nic tam nebylo. Přejela si po vlasech a pohlédla na vlastní ruce. Byly bílé jako okolní sníh.

„Jsi teď jako já, nesmrtelná.“

„Takže vy jste taky…?“

„Ano,“ odpověděl jsem obratem a sledoval, jak jí to v hlavě šrotuje. Pak udělala několik kroků, opatrně ke mně vztáhla ruku a dotkla se mé tváře.

„Ale vy jste doktor. Jste dobrý člověk! Jak byste mohl být něco takového?“ otázala se nevěřícně, hledíce mi do očí. Ty její byly rudé, jako vlčí mák.

„Jsem jiný. Nejsou všichni takoví, jako si myslíš. Zabijáci. Existují výjimky,“ vysvětloval jsem pomalu, zatímco jsem zachytil její hebkou dlaň a stiskl ji ve svých. „A ty můžeš být stejná…“ dodal jsem s úsměvem. „Všechno tě naučím, jestli se rozhodneš být se mnou,“ zašeptla jsem.

Chvíli mlčela, ale nebylo to mrazivé mlčení. Naopak, mělo z něho vzejít něco krásného.

„To bych moc ráda,“ usmála se nejkouzelnějším úsměvem a schoulila se v mém objetí.

Bylo mi jasné, že se od toho dne můj život změní. Našel jsem svou druhou polovinu a udělal jsem ji nesmrtelnou. A jakkoli mě má práce a pomoc lidem naplňovala, ke skutečnému štěstí mi dosud něco chybělo.

Ona.

A tak Esme společně s nesmrtelností nalezla i svou věčnou lásku a štěstí, neboť se s Carlislem už nikdy nerozloučili a zůstali spolu, navěky věků, stále zamilovaní.

KONEC

Carlisle nebo Princ Charming?

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

15)  emam (23.11.2013 21:00)

To je tak krásné, pochopitelně myslím ten konec. Dnes mi takový příběh naprosto seděl a tvé provedení se mi moc líbilo. Děkuji

Kate

14)  Kate (29.10.2013 22:12)

No jasné! Několikrát. :D

BlackElejah

13)  BlackElejah (29.10.2013 22:06)

Počkej.. tys to fakt četla znovu???

Kate

12)  Kate (29.10.2013 20:13)

Já tuhle kapitolu zbožňuju!

BlackElejah

11)  BlackElejah (25.10.2013 23:11)

Ale hloupost ...

Kate

10)  Kate (25.10.2013 18:21)

BE: Jo, taky jsem si to říkala. :) Ach jo, proč já takhle příběh těch dvou nikdy nenapíšu?! :'-( Když čtu tuhle kapitolu nebo jiné povídky, co tu jsou, náramně si vztah Carlislea a Esme užívám, ale u těch mých mi to takhle prostě napsat nejde. :'-(

BlackElejah

9)  BlackElejah (25.10.2013 18:11)

Kate: Měla jsem tušení, že se ti to bude líbit ;) . Popravdě jsem se u některých pasáží potutelně usmívala, jak jsem si představila, co na ně asi budeš říkat.

Kate

8)  Kate (25.10.2013 15:14)

Ach, můj bože. Nějaká naděje je vždycky, BE, moc dobře víš, jak ty dva miluju! Dneska je 25. října, tak jen doufám, že zítra nebude sněžit. Jak si věděla, že tuhle kapitolu budu číst právě dneska ? :D Šípková Růženka, myslela jsem, že to bude Rose a ono ne, spící kráska Esme. Ten Carlisle je tam tak božskej, tohle byla kapitola přesně pro mě. Přiblbe se tu usmívám. Děkuju ti mnohokrát, jsem šťastná, ani nevíš, jak. Na konci jsem se roztekla. Růženka spící pod sněhem, kterou přišel zachránit princ... A žili spolu šťastně až NAVĚKY!

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (24.10.2013 21:12)

Ďakujem za špeciálny epilóg BE. Teraz som už spokojná. B) :)

BlackElejah

6)  BlackElejah (24.10.2013 21:09)

Děkuji za chválu ;) .
PS: speciální dodatek pro SestraTwilly - Charles byl na svém útěku lesem roztrhán medvědem a sněden!!!

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (24.10.2013 21:03)

BE,je to prvá poviedka od teba čo som čítala a musím
povedať,že veľmi pekná. Len si mohla potrestať aj toho
hajzlika,muža Esme,aby sa naplnilo rozprávkové,že dobro
víťazi nad zlom a že zlo je potrestané. :)

4)  crystalline (24.10.2013 17:05)

nádhera

Volturijovna

3)  Volturijovna (24.10.2013 16:04)

Zbožňuji Esme a Carlisleho! DÍKY MOC!

2)  Seb (24.10.2013 14:58)

Nádhera.

1)  BabčaS (24.10.2013 11:03)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse