Sekce

Galerie

/gallery/Pohádky trochu jinak.jpg

Jak zní pravdivý příběh o Sněhurce?

Na úvod celé série bych chtěla napsat toto: Kdo z nás nemiluje pohádky? A kdo z nás upíry? Rozhodla jsem se spojit tyto zdánlivě neslučitelné světy a vytvořit sérii prapodivných krátkých povídek. Při četbě mějte prosím na paměti, že stejně, jako se pohádkové postavy příliš nepodobají svým předlohám, i známí upíři se tu mohou vybarvovat ve zcela novém světle. Přeji pěknou dávku fantazie a teď už vzhůru do čtení.


 

Sněhurka

Bylo nebylo jedno království. Nazývalo se Voltera, a žili v něm upíři. Těm vládli tři vládci, sami nejstarší a nejmocnější upíři na zemi. Jejich jména byla Aro, Marcus a Caius. Králové si kolem sebe vytvořili skupinu nejbližších poddaných – gardu, z nichž několik nejvýznamnějších mělo výjimečný dar. Jak šel čas, garda se proměňovala a zvětšovala, ale králové zůstávali.

Jednoho dne objevil Aro - nejmocnější z králů, že žije kdesi daleko v lesích dívka, která má dar, jaký nikdo v jeho gardě ještě nemá. Tato dívka se jmenovala Isabella a dokázala pouhou silou své mysli ochránit sebe i ostatní před jinými dary. I řekl si král, že tuto dívku musí mít a poslal pro ni své nejlepší lidi, kteří mu ji přivedli a protože byla dívka sirotek, ráda vyslyšela královu prosbu.

Tak se Isabella stala součástí královské gardy a brzy ji začali všichni uznávat a obdivovat, neboť ji nikdo, ať byl obdařen jakýmkoli darem, nemohl porazit, dokonce ani sám král ne. Nadto byla neobyčejně krásná, že se jí nemohla rovnat žádná jiná upírka a tak ji všichni – zejména muži – milovali.

A přece se stalo, že k ní kdosi pocítil nenávist. Byla to jiná členka gardy – Renata, jež byla obdařena podobným darem, jako Isabella, ale ne tak silným a užitečným. Renata hleděla na novou členku s podezřením a v jejím srdci se usídlila zloba a strach. „Co když se bude králi zdát, že už mě nepotřebuje?“ říkala si. A tak se Renata rozhodla zakročit. Pomluvila Isabellu u krále a našeptala mu, že ho dívka zradí. Král Renatě uvěřil, neboť Isabelle jako jediné z celé své gardy nemohl číst myšlenky a přesvědčit se o opaku.

Král přemýšlel, jak by se nepohodlné upírky zbavil a vymyslel plán. Povolal si nejsilnějšího bojovníka – Felixe – a tomu nařídil, aby šel do temného lesa a vzal s sebou Isabellu.

„Musíš ji přesvědčit, že jdete na výpravu, a v nestřežené chvíli ji zabít,“ řekl.

A tak vzal Felix Isabellu na výpravu do temného lesa…

 

FELIXŮV POHLED

„To mi vážně nemůžeš říct, kam jdeme?“ otázala se znovu a já zamítavě zavrtěl hlavou.

Už dobrou půlhodinu jsme se prodírali jakýmsi neznámým lesem a ona začínala být netrpělivá. Já se však stále nemohl odhodlat k tomu, co mi Mistr přikázal. Proč se musí moje svědomí ozvat zrovna teď? Vždyť dosud šlo vždycky všechno hladce, plnil jsem příkazy hlava nehlava … doslova.

Jenže teď to nebylo jen o svědomí. Bella se mi líbila už od počátku, což by ostatně mohl prohlásit každý upír, který ji kdy potkal. Já jsem ale nebyl obvyklý upír, nebyl jsem jako ostatní. Vždycky jsem flirtoval a býval galantní, ale když přišlo na věc, neměl jsem problém se dotyčné zbavit, nebo ji zabít. Mé srdce pod tím vším zůstávalo chladné. Dokud nepřišla ona.

Sledoval jsem ji, jak přede mnou lehce našlapuje. Každou chvíli se rozhlédla a hledala něco, co mohlo být fiktivním cílem naší výpravy. Když nic nenašla, znovu se zklamaně vydala na cestu, následována mnou, jako obrovitým temným stínem.

Rozhodl jsem se to neprodlužovat, nakrčil jsem se jako smrtonosná šelma a bleskovým skokem jsem se dostal těsně za ni, ale v tu chvíli jsem ucítil jemnou kořenitou vůni, která té malé bohyni patřila.

„Sakra!“ zaklel jsem hlasitě, svezl jsem se odevzdaně na kolena a rukama zakryl zahanbenou tvář. Jak bych jí jen mohl vzít život?

Bella slyšela moji kletbu a otočila se. Překvapeně pohlédla na mě, poníženého a klečícího u jejích nohou, pak uchopila mé ruce do jejích a odtáhla je, aby mi viděla do obličeje.

„Felixi, můžeš mi prosím tě vysvětlit, co se to s tebou děje?“

 

BELLIN POHLED

„Takže mě máš zabít…“ odtušila jsem tiše a zadívala se do země. Dosud jsem držela Felixe za ruce a cítila jsem, jak mě při tom slově stiskl.

„Odpusť, já si to nevybral, nechtěl jsem…“

„To je v pořádku, Felixi,“ přerušila jsem ho a pohlédla do jeho zelených očí. Obvyklá šibalská světýlka se nyní kamsi ztratila a jediné, co z nich čišelo, byla divná prázdnota. Pomalu jsem se uvolnila z jeho sevření a o krok jsem ustoupila. „Nic ti nevyčítám.“

„No, mistr ti dal rozkaz a ty bys neměl otálet, měl bys ho splnit,“ konstatovala jsem dutě.

Muž pomalu vstal. V tu chvíli mě převyšoval o více než dvě stopy a já si vybavila, jak jsem se v jeho blízkosti vždy cítila bezpečně a chráněně. Teď najednou ne. Na dlouhou chvíli zavládlo ticho, ani jeden z nás se nepohnul – jen jsme tiše stáli uprostřed neznámého lesa a vyčkávali, co udělá ten druhý. Každou setinu vteřiny jsem očekávala ten smrtící úder, který zákonitě musel přijít.

Ale nepřišel.

„Nedokážu to,“ řekl tiše. „Nemůžu na tebe vztáhnout ruku, na tebe, která jsi tak…“ odmlčel se.

Zírala jsem na něj překvapeně. Nikdy za celou jeho existenci u Volturiů se nestalo, aby Felix neuposlechl rozkaz, a představa, že to hodlal udělat kvůli mně, byla téměř neuvěřitelná. Pak jsem si ale představila Arovu tvář, až to zjistí a otřásla jsem se.

„Felixi, ale ty musíš!“ řekla jsem, čímž jsem překvapila i sama sebe. „Víš, jaký trest je za vzepření se rozkazům krále. On by tě zabil!“ mluvila jsem tiše, ale naléhavě. Nechtěla jsem zemřít, ale současně jsem si nechtěla ani představit, jak nepěkně muž přede mnou skončí, pokud se to nestane. Možná jsem ho měla ráda víc, než jsem tušila.

Felix zkrátil vzdálenost mezi námi na nulu a uchopil mou tvář do svých medvědích dlaní.

„Ne, tomu nevěřím. Jsem nejstarší člen jeho gardy. Jsem s ním už přes tisíc let a vždy jsem plnil všechny rozkazy do puntíku! Dluží mi a on to ví.“ Felix na okamžik zmlkl, jak promýšlel svůj šílený plán. „Vím, co uděláme. Ty tu zůstaneš a počkáš na mě. Já půjdu zpět, předstoupím před Ara a požádám ho o tvůj život a naši svobodu.“ Vyslovil ta slova s náhlým nadšením, jako by si byl stoprocentně jist, že to vyjde. Já jsem ale měla úplně opačný dojem.

„Felixi, ty ses musel zbláznit!“ vydechla jsem zděšeně, ale on už se nedal zastavit. Rychle mi věnoval jedno mohutné objetí a pak už jsem jen viděla, jak mizí kdesi v dáli. Byla jsem naprosto vykolejená, což mi zabránilo utíkat hned za ním. Jak jen mohl být tak naivní? Copak si vážně myslel, že se Aro jen tak, lusknutím prsty, zbaví natolik cenného článku své stráže, jako byl on? A že mu stejně snadno odpustí moje propuštění a ještě navrch přidá požehnání s našim společným odchodem? Někdy jsem vážně pochybovala, jestli se ta neuvěřitelná velikost a síla mého přítele nekompenzuje v jiných oblastech…

„Felixi!“ zařvala jsem na celý les a konečně vyrazila sprintem za ním. Musela jsem ho zastavit.

 

FELIXŮV POHLED

Jistěže jsem si nebyl naprosto jistý, že můj plán vyjde. Vždyť jestli jsem se za ta staletí něco naučil, tak to bylo to, že jsou Volturiovi naprosto nepředvídatelní a Aro především. Přesto jsem vsadil všechno na jednu kartu – a ono mi taky nic moc jiného nezbývalo.

Konečně jsem byl na místě. Auto jsem zaparkoval dole pod hradbami a svižným krokem jsem se vydal chladnými chodbami hradu. Cestou jsem nikoho nepotkal, všude kolem byl naprostý klid. To bylo dobře. Chtěl jsem, aby mě Aro vyslechl v soukromí, a rozhodně jsem neměl chuť se s někým vybavovat. To, co momentálně podstupuji, je dost riskantní.

Ale rozhodně je pro co riskovat. Znovu jsem si vybavil její úžasnou sněhobílou tvář, nádherné rudé rty, tmavé hebké vlasy spadající v ladných vlnách na ramena a oči… Měla oči barvy nejvzácnějšího topazu, což jsem nikdy u nikoho jiného neviděl. Dobře jsem si pamatoval těch pár okamžiků, kdy jsem ji na některé z našich loveckých akcí chránil před případným nebezpečím, postávaje těsně za ní a užívaje si vděčného pohledu, který mi na oplátku věnovala. Ano, tohle pro ni udělám!

Zaklepal jsem na těžké starobylé dveře a vešel. Mistr seděl ležérně u krbu, a když viděl, kdo přišel, široce se usmál.

„Felixi, už ses vrátil! Všechno vyřízeno?“

Zavřel jsem dveře a hleděl do jeho tváře, z které pomalu mizel úsměv.

„Mistře, rád bych Vás o něco požádal,“ prohlásil jsem a udělal jsem několik kroků k němu.

„Ano,“ opáčil nechápavě Aro a naklonil hlavu. „Možná by bylo lepší, kdybych se na to podíval...?“ řekl napůl v otázce a já po chvilce zaváhání přikývl.

V mžiku byl u mě a já mu podal ruku. Jeho výraz se rychle měnil, až jsem nabyl dojmu, že mu vylezou oči z důlků.

„Felixi, to snad ne?!“ zhrozil se, napůl zděšený, napůl vzteklý. „Dal jsem ti jasný rozkaz. Měl jsi ji zabít! A ty místo toho…“ zalknul se málem, „s ní chceš utéct? Kde je tvá loajalita?!“

Odstoupil jsem od něj se zaraženým výrazem. Čekal jsem nevoli, ale ne takovouhle smršť výčitek.

„Pane, chápu, že mě Volturiovi potřebují, ale jestliže nechceš pustit mě, propusť alespoň ji, nic neprovedla…“ Aro mě však nenechal domluvit.

„Propustit ji? Felixi, kde se to v tobě bere! Jistěže ji nepustím. Jednou jsem rozhodl a na tom verdiktu samozřejmě nehodlám nic měnit, a jelikož tobě už zjevně nemohu věřit, pošlu to vykonat někoho jiného, třeba Demetriho. Ten by to snad měl zvládnout…“ dořekl vztekle a otevřel dveře do chodby. „Nařizuji ti, abys zůstal tady, dokud nedám instrukce Demetrimu a nevrátím se,“ přidal ještě, ale v tu chvíli jsem byl pryč. Využil jsem volné ústupové cesty a bleskově jsem se pohyboval chodbami hradu zpět k autu. Teď se skutečně hodilo, že bylo v budově tak mrtvo, přesto jsem už někde v dálce za sebou zaslechl zvuky honu. Několik upírů se zřejmě rozhodlo mě zastavit.

Zabočil jsem prudce ke vchodu do garáží, když mi cestu zahradil Demetri.

„Felixi neblázni,“ zasyčel, ale víc nestihl. Popadl jsem ho za klopy šedého pláště a mrštil s ním o protější zeď tak silně, že proletěl skrz. Prchal jsem podzemními prostorami ven. Naštěstí dnes nesvítilo slunce, takže mi nehrozilo odhalení. Vzhledem k tomu, že jsem v autě nechal svůj plášť, svítil bych jako diamant. Vykročil jsem ze dveří, ale náhle jsem se zapotácel. Neviděl jsem, ani neslyšel, a necítil jsem ni, dokonce ani vlastní tělo. Srdce mi pokleslo – to musel být Alec. Došlo mi, že můj plán ztroskotal, ale především, že Bella bude chycena. Zaryčel jsem jako zvíře, ale neslyšel jsem se. A pak náhle… se mi smysly vrátily, stejně rychle, jako zmizely.

„Pospěš si, Felixi, už jdou!“ vykřikla osoba stojící u mého auta.

Bella.

Zřejmě mě sledovala zpátky do Voltery a teď úspěšně blokovala Alecovu schopnost. Rychle jsem se ohlédl, ale Alec váhal. Stál na ve vchodu do věže, přesně na rozhraní stínu a světla a zíral na mě nejistě. Bez svého daru to byl jen průměrný upír a já byl nejsilnější nemrtvý na světě. Evidentně to nechtěl riskovat. Bleskově jsem se připojil k dívce v autě a sešlápl jsem plyn.

„Tušila jsi, že to nevyjde…“ konstatoval jsem.

„Věděla jsem to,“ odvětila mírně kousavě.

„Ale přesto, mohla jsi prostě utéct. Najít tě, by jim nějakou dobu trvalo a ty bys měla náskok. Ale tys jela za mnou,“ řekl jsem něžně a pohlédl na ni.

„Nemohla jsem tě přece nechat napospas,“ prohlásila.

Nastavil jsem dlaň a ona do ní vložila svou. Jemně jsem tiskl její drobné prsty mezi svými a přemýšlel. A pak jsem si něco uvědomil.

„Když jsme spolu, nemůžou nás vystopovat! Blokuješ Demetriho dar, takže…“

„Takže nás nenajdou,“ doplnila klidně a spiklenecky se usmála.

 

A tak se Isabelle s Felixem podařilo uprchnout před zlou vůlí jejich nepřátel a od té chvíle spolu žili šťastně až na věky.

KONEC

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

BlackElejah

11)  BlackElejah (24.10.2013 21:56)

ST: Díky, to mě těší :).

SestraTwilly

10)  SestraTwilly (24.10.2013 21:45)

A žili šťastne pokiaľ...svet nezničili zbrane hromadneho ničenia.
Pekná poviedka. Určite sa na tvoju
tvorbu BE ešte pozriem dôkladnejšie. ;)

9)  BabčaS (23.10.2013 20:58)

BlackElejah

8)  BlackElejah (23.10.2013 16:39)

Kate: Hmm, schopná to ženo.. :)

Kate

7)  Kate (23.10.2013 16:37)

Roztěkanost? Nejsi sama, akorát já si vzhledem k nedostatku času zatím celkem úspěšně určuji, co je pro mě priorita a co musí počkat. :( Bohužel... Těším se na další dávku Volturi a Cullen nebo jak se to bude jmenovat.

BlackElejah

6)  BlackElejah (23.10.2013 15:28)

Kate: Je v pořadí, jen mi nějak chybí inspirace, tak čekám, až přijde. Zatím jsem se pustila tady do téhle série, kterou beru - se vší zodpovědností - za takovou oddechovou (i když nevím nevím, jestli se to dá použít ve spojení třeba s druhou kapitolou) ;) .
Plus mě ještě napadl zase jinej příběh... zkrátka můj mozek má sklon k roztěkanosti, bohužel.

emam

5)  emam (23.10.2013 14:04)

A já pořád čekala toho prince na bílém koni:( Ale pěkné zpestřní odpoledne. Díky;)

Kate

4)  Kate (23.10.2013 13:53)

A co pokračování minulé kapitolovky? Bella ve Finsku, hm? Moc krásná povídka o Sněhurce.

BlackElejah

3)  BlackElejah (23.10.2013 11:07)

Teda to jsou mi nápady... jeden lepší než druhej B) . (ha a to byste se divily, kdybych to fakt napsala) .

Volturijovna

2)  Volturijovna (23.10.2013 09:20)

Pěkná! :-D A co sedm vlkodlaků? :-D

1)  crystalline (23.10.2013 08:48)

je to moc krásná pohádka.. jen je škoda, že se tam neobjevili trpaslíci

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek