Sekce

Galerie

/gallery/magicky les.jpg

Znáte dobře všechny své příbuzné?

Přiložila jsem do krbu a pohrabáč zavěsila na jeho místo. Bylo to dubové dřevo, tak by mělo na pár hodin vydržet. Vrátila jsem se zpět k prošoupanému křeslu a chtěla se posadit. Na poslední chvíli jsem se zarazila a šáhla naučeným pohybem za sebe. Samozřejmě! Byl tam. Nechápu, že ho to pořád baví, zmetka, vždyť ví, že tohle křeslo je prostě moje. Chytla jsem ho za kůži na krku a zdvihla si ho k obličeji. Hezky si to vyřídíme z očí do očí. Černočerný kocour se snažil o kajícný pohled, ale pokus o vzhled Shrekovic Kocoura silně kazil jeho potměšilý výraz na zjizvené tváři. Znechuceně jsem na něj zasyčela a nechala ho spadnout na zem. No co, tak na mě zavolejtě ochránce zvířat.  Kočky přece vždy dopadnou na všechny čtyři a tenhle pytel blech nebyl výjimkou. Neměla jsem ho ráda a on neměl rád mě. Jenže ke mně tak nějak patřil. A on to věděl.  A využíval toho.

Zahleděla jsem se do plápolajících plamenů, pila čaj a tiše snila o ústředním topení. Jo, zní to krásně – krb, před krbem kožešina, planoucí oheň, k tomu sklenka vína… jenže veškerá romantika končí v okamžiku, kdy si to dřevo musíte sama naštípat a nanosit. A komín se taky sám nevymete, popel nevynese…

A začalo to tak krásně. Dopisem od notáře. Tetička Klotylda totiž umřela.

Nemyslete si o mně, že jsem nesoucitná mrcha, ale tetičku jsem znala jen z vyprávění. Byla to tzv. černá ovce rodiny. Ta, o které se mluví, jen když si všichni myslí, že děti už spí.

Z dopisu jsem se dozvěděla, že mi tetička odkázala jistou nemovitost. Nebyla jsem náročná, neočekávála jsem žádný zámeček či zemědělskou usedlost, malá útulná dvoupatrová vilka by mi postačila. S nadšením jsem se dostavila k notáři. Měla jsem něco větřit, když mi společně s klíčem dal místo adresy GPS navigaci a taky vizitku obchodu s outdoorovým vybavením. Jenže já potlačila obavy a vyrazila přímo do hlubin temných hvozdů.

A to byla chyba. Milý notář, mi totiž zapomněl sdělit, že se k nemovitosti váže také živnost. A tak jsem se v okamžiku, kdy jsem se mu upsala na pár formulářů, stala pracovnicí jednoho z nejstarších řemesel. A věřte, že v okamžicích, kdy mě v peřinách hřál jen ten starý kocour a venku fičel studený vítr, jsem si strašně přála být kurtizánou.

Mohla jsem to tušit. Už od malička jsem přitahovala černé kočky, vždycky se za mnou nějaká táhla. 30. dubna jsem bývala pravidelně nesvá, a když jsem byla hodně vytočená, mléko v mé přítomnosti většinou zkyslo. A to, že místní kožař objednával dusík na vypalování bradavic ve velkém, brali všichni v mém okolí jako shodu náhod.

Maminka o tetě vždycky mluvila, že je to pěkně povětrná ženština. A já až tady pochopila, že to nemělo nic společného s chlapama.  Spíš s koštětem.

Když jsem po celodenním putování dorazila k mé „nemovitosti“ – malé křivé chaloupce s příslušenstvím, které bylo tvořeno ještě křívější kadibudkou, padla jsem na prdel. Únavou i zděšením. A bylo mi buřt, že jsem rozsedla mochomůrku. To jsem ještě nevěděla, že se tím budí Pindruše. A že to jsou pěkné pomstychtivé mrchy.

Řekla jsem si: Nu co, jednu noc tu přespíš a zítra se vydáš na cestu zpět, ale chyba lávky. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře, mě to tady čaplo. A už nepustilo. Prostě osud. Zatracené předurčení.

Tak jsem se ve svých pětadvaceti letech stala čarodějnicí. A to jsem neměla kvalifikaci a ani jednu bradavici.

Teď tu vegetujeme – já a kocour. Odmítala jsem mu dát jméno a teta se v dopise o něm nezmínila. Ten dopis mi trochu objasnil, co a jak. Ale jen tak povšechně. Teta asi byla příznivkyní hesla – Hodtě ji do vody (v mém případě do čarodějnické profese) a ona se naučí plavat. Zatím mi přišlo, že se topím.

Lektvary mi nešly a koště mě neposlouchalo. Při mém prvním a zároveň i posledním pokusu o let jsem skončila vyděšená a zavěšená na něm za podkolení hlavou dolů.  Ta potvora mě musela schodit. Teď stojí v koutě a tváří se neškodně. Ale já mu tuhle přetvářku nebaštím.

Na chaloupku jsem si nakonec zvykla. Je stabilnější a útulnější než na první pohled vypadá. Taky jsem mohla vyfasovat nějakou s kuří nožkou, a kdo by tomu pak dělal pedikůru?! Nejdříve jsem ovšem musela odstranit tetinu sbírku vycpanin. Pěkně jsem tím naštvala Boženku. No vidíte, na tu bych zapomněla! Je to sova a pěkně živá. Dost bolestivě mě klovla, když jsem ji chtěla přidat do pytle k ostatním exemplářům.

Příroda kolem je okouzlující, to musím přiznat. Jen jsem musela místní faunu naučit respektovat jistá omezení. Ano, je krásné se budit za zpěvu ptáků. Ale nikoliv každý den ve čtyři hodiny ráno. A nikdo - opakuji, nikdo – mi nebude lézt do zahrádky a ožírat mrkev. Možná nebylo použítí svědícího prášku moc humánní, ale svůj účel to splnilo. Zvířata obcházela můj pozemek velkým obloukem.

A pak ti sousedi. Pořád jsem si nezvykla, že les kolem je plný nadpřirozených tvorů. Trpajzlící si vykopali tunel přím do mého špajzu a teprve, když jsem jim pohrozila, že jim ty jejich mrňavý krumpáčky  nacpu do některého tělesného otvoru, ho zase zasypali.  Vodník si ode mne chodil půjčovat hrnečky a zásadně je nevracel. A Hejkal pravidelně ztrácel hlas a chodil si pro medicínu. Začínala jsem mít podezření, že to dělá jen proto, aby se dostal k tomu čtyřicetiprocentnímu lihu, ve kterém byly ty bylinky vylouhované.

Poslední dobou se mi tady míhal ještě jeden tvor. Slovíčko „míhal“ používám záměrně, protože TO bylo strašně rychlý. Většinou jsem zahlédla jen bledou šmouhu. V tetině zápisníku jsem o tom nic nenešla.  A místní jelen osmerák z toho byl pekelně nervozní. Začaly se mu totiž ztrácet laně, a tak si je v jednom kuse přepočítaval a paranoidně obhlížel křoví. No, ať je to, co je to - utčitě mi to taky bude pít krev, jako všichni ostatní.

Dopila jsem zbytek čaje a přemýšlela, co budu dělat. Usoudila jsem, že bych měla vyrazit na borůvky. Stavila se mi tady totiž Klekánice, která potkala celou osmou B venku po večerce. Z toho zážitku se zhroutila, brečela mi na rameni a vypila celou moji železnou zásobu borůvkového vína.

Najednou jsem venku uslyšela nějaké podivné zvuky. Automaticky jsem se nahrbila, nasadila patřičný výraz a potěšeně zamnula rukama.

„A kdopak mi to tu loupe…“ pronášela jsem se křípavým hláskem a hrnula se ke dveřím, když tu jsem se zarazila. Zatraceně, já už fakt tady z toho blbnu! Narovnala jsem se v zádech a v popraskaném zrcadle zkontrolovala, jestli jsem se opravdu přestala šklebit.

Otevřela jsem dveře a zadívala se na dvě postavy venku.

Můj ty smutku, co to je?

Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký druh přerostlých skřetů, než mi došlo, že to jsou lidi. Jen trošku jiní. Zakalená očka těm dvěma těkala ze strany na stranu a ruce se jim třásly.

„Hele, osobo, nemáš náhodou nějaký perník?“ zablekotal ten menší.

Jsem snad pekařství?! Zatvářila jsem se asi značně nedůvtipně, protože ten větší s velkým J, které se mu houpalo na řetizku, naštvaně zabručel: „Ser na babu, Mařeno! Pojď, natrháme si lysohlávky.“ A zamířili do lesa.

Kdybych nebyla tak konsternovaná jejich zjevem, řekla bych jim, že tím směrem žádné nerostou. Bludičky už je vysbíraly. Zato je tam přehršel bludných kořenů. Nu což, každý svého štěstí strůjcem.

Jak to psala tetička? Když ti bude nejhůř, upeč si makové buchty! I když jsem okamžík přemýšlela, že bych ten mák raději použila k výrobě opia, které by mi pomohlo přežít trudné chvilky, přece jen jsem si ty buchty napekla.  Jednu jsem rycle snědla a čekala.  A nestalo se nic! Když teda neberu v úvahu bolení z teplého máku.

Tak jsem si je nakonec zbalila do batůžku a vyrazila na ty borůvky. To bych ovšem nebyla já, kdyby se mi něco nepřipletlo do cesty. V tomto případě to byl vlk. Kurevsky velký vlk! Až jsem začala uvažovat, jestli tu poblíž není skladiště radioaktivního odpadu. Z požířání babiček a Karkulek takhle moc přece narůst nemohl?!

Koukal se na mě a já horečně přemítala, co mám dělat. Nic červeného jsem na sobě neměla. To jsem brala jako plus, mohl mít na červenou barvu mít nějaké ty podmíněné reflexy. Zatraceně, jak to bylo? Koukat nebo nekoukat do očí? Hlavně neutíkat! Pomalu jsem couvala, ale přehlídla jsem kořen. Sice nebyl bludnej, ale stačil k tomu, abych spadla přímo na prdel. To bolelo! Byla jsem zvědavá, jak ze svého pozadí dostanu všechno to jehličí. No, pokud tě ovšem tohle zvíře sežere, tak si s tím starosti dělat nemusíš.

Vykašlala jsem se na vyčtené znalostí a rychle jsem vstala. Pak jsem uviděla ten strom. Větve mu začínaly docela nizko, takže i se svým antitalentem ke šplhu jsem se dostala rychle dost vysoko. Snad to zvíře neumí lézt po stromech, ve zdejších lesích je možné všechno.

Vlk došel až pod můj úkryt a upřeně mě pozoroval. Snažila jsem se ho zahnat, ale nereagoval ani na moje prosby, nadávky a ani „Kšá, Fuj a Kde máš kostičku?“ nezabíralo. A já jsem dostala hlad. Vytáhla jsem buchtu, batůžek jsem díky bohu při svém útěku neztratila.  Vlček ožil a začal slintat. Jen jsem nevěděla jestli je to reakce na buchtu nebo na mě. Zkusmo jsem s ní mávla ze strany na stranu. Vlk ji nezpouštěl z očí a hlavou kopíroval pohyb mé paže. Přemýšlela jsem, co dál. Mohla bych mu dát všechny, ale co když pak hladem zeslábnu, neudržím se na větvi, spadnu a on mě pak sežere? Ale třeba má masa dost a je na sladké…

Všechny buchty jsem naházela tak daleko, jak jen jsem dovedla. Bohužel, jsem v hodu nikdy nepatřila mezi ty extra nadané. Když k nim vlkouš odběhnul, rychle jsem slezla a dala se na útěk. Bohužel je sežral dřív, než jsem doufala a rozběhl se za mnou.

Chytla jsem obouruč nějakou větev a schovala se za silný strom. Já svou kůži zadarmo nedám!

Počkala jsem, a když běžel kolem, rozpřáhla jsem se vší silou a PRÁSK. Síla mého úderu se spojila s  rychlostí, s kterou se ke mně blížil, a vysledkem byla děsná prda, z které jsem byla i já omráčená. Příště si nehraj s čarodějkou, pejsánku!

„To snad nebylo nutný!“ ozvalo se po chvilce ublíženě. Hele, ono to mluví! Pak jsem si vzpomněla, kde to jsem – tady jsou tyhle věci přece běžný. Ale výjev, který se mi objevil před očima, když jsem opatrně vystrčila hlavu zpoza stromu, teda běžný nebyl.

Byl tam totiž chlap. Hezkej, s dolíčkem na bradě a děsnou bouli na čele. A celý, celičký byl nahatý.

Byla jsem v šoku.

„Co to tady…“ chtěla jsem dodat – vyvádíš - , ale místo toho jsem jenom zběsile mávala rukou směrem, kde by měl mít kalhoty.

Všimnul si mých zřetelných rozpaků a utrhnul si nějaký lopuch na zakrytí toho nejnutnějšího.

„Takže," nevěděla jsem jak navázat rozhovor, „takže mě nesežereš?“ vypadlo ze mě nakonec.

„No dovol, jsem snad nějaký zvíře?“ odfrknul si znechuceně.

O tom by se dalo polemizovat! Ušklíbla jsem se sama pro sebe.

„Měl bych se představit.“ Zvednul se ze země a s lopuchovým listem přitisknutým levačkou k tělu přišel až ke mně. „Jsem Sam a jsem vlkodlak.“

Tak to mi došlo, můj milý! Jinak bys ten svůj nudismus měl začít řešit. Nevšímal si mého úšklebku a pokračoval.

„Je nás tady víc, celá smečka. Žijeme nedaleko.“

Zbystřela jsem. Je jich víc? Víc takovýhle hezkých, urostlých a sexy chlápků, kteří postrádají konvence?  Ty jejich chyby v genetickém kodu jim s radostí odpustím, když je na jejich exteriér radost pohledět. A to jsem se bála, že pořádnýho chlapa uvidím leda tak v anatomickém atlasu.

„A máte rádi buchty?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Nadšeně přitakal a mlsně se olíznul.

„Tak se někdy stavte, ráda se o vás dozvím víc.“ Rozloučila jsem se s ním a s mnohem lepší náladou vykročila směrem k domovu.

Díky za radu, tetičko Klotyldo, mně se tady asi fakt začně líbit!

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Janeba

16)  Janeba (30.12.2011 14:53)

Cath, nevím, jestli by měnila! Jsem totiž přesvědčená, že píše o sobě!!! Proto si tvoří takový hambatý vlkouše!!! ;)

15)  Babča S. (30.12.2011 14:15)

Janeba

14)  Janeba (30.12.2011 13:25)

Bosinko, a kdes nechala Paula???? Tak to né , žádný navnaďování na hambatý vlkodlaky podporující nudismus neberu, když tam nastrčíš Sama! Né, že byl nebyl pěkně urostlý, ale já chci P.O.K.R.A.Č.O.V.Á.N.Í.!!!!
:) Jasný, osobo s košťátkem v ruce!!! :D
Tak hezky přičaruj další díleček!
Péct umíš, takže buchty nejsou problém, ale bacha na opium!
No a ňákýho upírečka k seznámení a který by jelínkovi vysvětlil, proč se mu ztrácejí laně, bys taky mohla nadhodit! Ikdyž co když vezme za vďěk Jéňou s Mařkou až se sjedou?
A co probuzené Pindruše??
Bosinko, skvěle jsem se povavila!!!! ;)
Děkuji!!!

P.S. *fworks* Krásný a skvěle nápaditý rok 2012, plný zdravíčka, pohody a štěstíčka! Ať je lepší než ten letošní!!! Ikdyž .... zase sis rozšířila svoji rodinu!!! ;) *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

Cathlin

13)  Cathlin (30.12.2011 13:16)

Bosi, tedy, taková smršť fantazie!!! To je něco úžasného! A jestli se nepletu, nejspíš bys se zde vyobrazenou čarodějnicí hned měnila! Že jo!
Krása - všechny pohádky pěkně na jedné hromadě, včetně té naší neoblíbenější! ;)
Celou dobu mi úsměv z tváře nezmizel a nejvíc mě pobavila ta mochomůrka!!! :D :D :D Ale těch seků tam bylo, jeden za druhým!

Twilly

12)  Twilly (30.12.2011 12:53)

....zatím...

KalamityJane

11)  KalamityJane (30.12.2011 12:49)

tak tohle má jen jednu jedinou vadu - že to nepokračuje!!! :-))

Nosska

10)  Nosska (30.12.2011 12:44)

Ooou Bos, to nemělo chybu *fworks* jen by mě zajímalo, jestli se ta bílá šmouha někdy zastaví...
Trošičku mi to připomínalo Šmankote, babičko, čaruj, kde se taky slejzá kdejaká pohádková stvoření na jednom místě:D Jen škoda, že tohle by se dědičkám před spaním číst nemohlo
Já bych taky chtěla mít takovou tetičku Klotyldu
Klaním se Tvému spisovatelskému umu

miamam

9)  miamam (30.12.2011 12:12)

To bylo vážně super! A ty narážky! Jo, ale teta Klotylda měla kozu, ne?:D A kdo že to téhle čarodějnici bude pít krev? A přijde strašit i Ruprecht? Já chci pokračování!!!!!
p.s. Bludičky vysbíraly lysohlávky??? HEHEHE

Bye

8)  Bye (30.12.2011 12:11)

Bosinko, začínám mít vážně podezření, že opravdu JSI čarodějnice! :D Tleskám ;-)

Hanetka

7)  Hanetka (30.12.2011 11:45)

Áááááááááááááá! No toto! Já chci pokračování, bylo to moc krátký!
Bosorko, já tě miluju!

dorianna

6)  dorianna (30.12.2011 11:35)

clap* *

Paja

5)  Paja (30.12.2011 11:09)

Úžasnýýýýý!!!! Vtipný, živý, pohádkový a strašidelný Co takhle přidat pár písmenek navíc, nezlobila bych se

monikola

4)  monikola (30.12.2011 10:32)

toto jednoznačne musí mať pokračovanie...ja to už vidím ako celý úžasný príbeh, román, epos... úžasné Bosi...takto nadšená rozprávkovými bytosťami som nebola od Herryho Pottera, a teraz to vôbec nemyslím zo žartu ale fakt...možno si myslíš, že píšeš iba také srandičky ale opak je pravdou...toto nemalo chybu...bolo tam všetko, čo tam malo byť a bolo to tak vyzreté...spisovateľsky vyzreté

sakraprace

3)  sakraprace (30.12.2011 10:26)

*fworks* *fworks* *fworks*

belle

2)  belle (30.12.2011 09:22)

úžasné, od prvního písmenka do posledního *fworks* *fworks* *fworks*

Twilly

1)  Twilly (30.12.2011 08:54)

Bóže a co mě dalo práce tě přimět ke psaní a jak ti to teď náramně jde! Jsem spokojená. Moc spokojená. Rozpoznat talent, být u toho, když ti zazáří před očima jako maják... no nevyužij prudilkovských možností k dosažení svých spisovatelských přání.

Macíčku, tleskám , tvé fantazii, tvému smyslu pro humor a obecně tobě. Kuju, za to že jsi

PS: a doufám, že to bude mít pokráčko, ségro

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek