Sekce

Galerie

/gallery/magicky les.jpg

Znáte dobře všechny své příbuzné?

Přiložila jsem do krbu a pohrabáč zavěsila na jeho místo. Bylo to dubové dřevo, tak by mělo na pár hodin vydržet. Vrátila jsem se zpět k prošoupanému křeslu a chtěla se posadit. Na poslední chvíli jsem se zarazila a šáhla naučeným pohybem za sebe. Samozřejmě! Byl tam. Nechápu, že ho to pořád baví, zmetka, vždyť ví, že tohle křeslo je prostě moje. Chytla jsem ho za kůži na krku a zdvihla si ho k obličeji. Hezky si to vyřídíme z očí do očí. Černočerný kocour se snažil o kajícný pohled, ale pokus o vzhled Shrekovic Kocoura silně kazil jeho potměšilý výraz na zjizvené tváři. Znechuceně jsem na něj zasyčela a nechala ho spadnout na zem. No co, tak na mě zavolejtě ochránce zvířat.  Kočky přece vždy dopadnou na všechny čtyři a tenhle pytel blech nebyl výjimkou. Neměla jsem ho ráda a on neměl rád mě. Jenže ke mně tak nějak patřil. A on to věděl.  A využíval toho.

Zahleděla jsem se do plápolajících plamenů, pila čaj a tiše snila o ústředním topení. Jo, zní to krásně – krb, před krbem kožešina, planoucí oheň, k tomu sklenka vína… jenže veškerá romantika končí v okamžiku, kdy si to dřevo musíte sama naštípat a nanosit. A komín se taky sám nevymete, popel nevynese…

A začalo to tak krásně. Dopisem od notáře. Tetička Klotylda totiž umřela.

Nemyslete si o mně, že jsem nesoucitná mrcha, ale tetičku jsem znala jen z vyprávění. Byla to tzv. černá ovce rodiny. Ta, o které se mluví, jen když si všichni myslí, že děti už spí.

Z dopisu jsem se dozvěděla, že mi tetička odkázala jistou nemovitost. Nebyla jsem náročná, neočekávála jsem žádný zámeček či zemědělskou usedlost, malá útulná dvoupatrová vilka by mi postačila. S nadšením jsem se dostavila k notáři. Měla jsem něco větřit, když mi společně s klíčem dal místo adresy GPS navigaci a taky vizitku obchodu s outdoorovým vybavením. Jenže já potlačila obavy a vyrazila přímo do hlubin temných hvozdů.

A to byla chyba. Milý notář, mi totiž zapomněl sdělit, že se k nemovitosti váže také živnost. A tak jsem se v okamžiku, kdy jsem se mu upsala na pár formulářů, stala pracovnicí jednoho z nejstarších řemesel. A věřte, že v okamžicích, kdy mě v peřinách hřál jen ten starý kocour a venku fičel studený vítr, jsem si strašně přála být kurtizánou.

Mohla jsem to tušit. Už od malička jsem přitahovala černé kočky, vždycky se za mnou nějaká táhla. 30. dubna jsem bývala pravidelně nesvá, a když jsem byla hodně vytočená, mléko v mé přítomnosti většinou zkyslo. A to, že místní kožař objednával dusík na vypalování bradavic ve velkém, brali všichni v mém okolí jako shodu náhod.

Maminka o tetě vždycky mluvila, že je to pěkně povětrná ženština. A já až tady pochopila, že to nemělo nic společného s chlapama.  Spíš s koštětem.

Když jsem po celodenním putování dorazila k mé „nemovitosti“ – malé křivé chaloupce s příslušenstvím, které bylo tvořeno ještě křívější kadibudkou, padla jsem na prdel. Únavou i zděšením. A bylo mi buřt, že jsem rozsedla mochomůrku. To jsem ještě nevěděla, že se tím budí Pindruše. A že to jsou pěkné pomstychtivé mrchy.

Řekla jsem si: Nu co, jednu noc tu přespíš a zítra se vydáš na cestu zpět, ale chyba lávky. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře, mě to tady čaplo. A už nepustilo. Prostě osud. Zatracené předurčení.

Tak jsem se ve svých pětadvaceti letech stala čarodějnicí. A to jsem neměla kvalifikaci a ani jednu bradavici.

Teď tu vegetujeme – já a kocour. Odmítala jsem mu dát jméno a teta se v dopise o něm nezmínila. Ten dopis mi trochu objasnil, co a jak. Ale jen tak povšechně. Teta asi byla příznivkyní hesla – Hodtě ji do vody (v mém případě do čarodějnické profese) a ona se naučí plavat. Zatím mi přišlo, že se topím.

Lektvary mi nešly a koště mě neposlouchalo. Při mém prvním a zároveň i posledním pokusu o let jsem skončila vyděšená a zavěšená na něm za podkolení hlavou dolů.  Ta potvora mě musela schodit. Teď stojí v koutě a tváří se neškodně. Ale já mu tuhle přetvářku nebaštím.

Na chaloupku jsem si nakonec zvykla. Je stabilnější a útulnější než na první pohled vypadá. Taky jsem mohla vyfasovat nějakou s kuří nožkou, a kdo by tomu pak dělal pedikůru?! Nejdříve jsem ovšem musela odstranit tetinu sbírku vycpanin. Pěkně jsem tím naštvala Boženku. No vidíte, na tu bych zapomněla! Je to sova a pěkně živá. Dost bolestivě mě klovla, když jsem ji chtěla přidat do pytle k ostatním exemplářům.

Příroda kolem je okouzlující, to musím přiznat. Jen jsem musela místní faunu naučit respektovat jistá omezení. Ano, je krásné se budit za zpěvu ptáků. Ale nikoliv každý den ve čtyři hodiny ráno. A nikdo - opakuji, nikdo – mi nebude lézt do zahrádky a ožírat mrkev. Možná nebylo použítí svědícího prášku moc humánní, ale svůj účel to splnilo. Zvířata obcházela můj pozemek velkým obloukem.

A pak ti sousedi. Pořád jsem si nezvykla, že les kolem je plný nadpřirozených tvorů. Trpajzlící si vykopali tunel přím do mého špajzu a teprve, když jsem jim pohrozila, že jim ty jejich mrňavý krumpáčky  nacpu do některého tělesného otvoru, ho zase zasypali.  Vodník si ode mne chodil půjčovat hrnečky a zásadně je nevracel. A Hejkal pravidelně ztrácel hlas a chodil si pro medicínu. Začínala jsem mít podezření, že to dělá jen proto, aby se dostal k tomu čtyřicetiprocentnímu lihu, ve kterém byly ty bylinky vylouhované.

Poslední dobou se mi tady míhal ještě jeden tvor. Slovíčko „míhal“ používám záměrně, protože TO bylo strašně rychlý. Většinou jsem zahlédla jen bledou šmouhu. V tetině zápisníku jsem o tom nic nenešla.  A místní jelen osmerák z toho byl pekelně nervozní. Začaly se mu totiž ztrácet laně, a tak si je v jednom kuse přepočítaval a paranoidně obhlížel křoví. No, ať je to, co je to - utčitě mi to taky bude pít krev, jako všichni ostatní.

Dopila jsem zbytek čaje a přemýšlela, co budu dělat. Usoudila jsem, že bych měla vyrazit na borůvky. Stavila se mi tady totiž Klekánice, která potkala celou osmou B venku po večerce. Z toho zážitku se zhroutila, brečela mi na rameni a vypila celou moji železnou zásobu borůvkového vína.

Najednou jsem venku uslyšela nějaké podivné zvuky. Automaticky jsem se nahrbila, nasadila patřičný výraz a potěšeně zamnula rukama.

„A kdopak mi to tu loupe…“ pronášela jsem se křípavým hláskem a hrnula se ke dveřím, když tu jsem se zarazila. Zatraceně, já už fakt tady z toho blbnu! Narovnala jsem se v zádech a v popraskaném zrcadle zkontrolovala, jestli jsem se opravdu přestala šklebit.

Otevřela jsem dveře a zadívala se na dvě postavy venku.

Můj ty smutku, co to je?

Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký druh přerostlých skřetů, než mi došlo, že to jsou lidi. Jen trošku jiní. Zakalená očka těm dvěma těkala ze strany na stranu a ruce se jim třásly.

„Hele, osobo, nemáš náhodou nějaký perník?“ zablekotal ten menší.

Jsem snad pekařství?! Zatvářila jsem se asi značně nedůvtipně, protože ten větší s velkým J, které se mu houpalo na řetizku, naštvaně zabručel: „Ser na babu, Mařeno! Pojď, natrháme si lysohlávky.“ A zamířili do lesa.

Kdybych nebyla tak konsternovaná jejich zjevem, řekla bych jim, že tím směrem žádné nerostou. Bludičky už je vysbíraly. Zato je tam přehršel bludných kořenů. Nu což, každý svého štěstí strůjcem.

Jak to psala tetička? Když ti bude nejhůř, upeč si makové buchty! I když jsem okamžík přemýšlela, že bych ten mák raději použila k výrobě opia, které by mi pomohlo přežít trudné chvilky, přece jen jsem si ty buchty napekla.  Jednu jsem rycle snědla a čekala.  A nestalo se nic! Když teda neberu v úvahu bolení z teplého máku.

Tak jsem si je nakonec zbalila do batůžku a vyrazila na ty borůvky. To bych ovšem nebyla já, kdyby se mi něco nepřipletlo do cesty. V tomto případě to byl vlk. Kurevsky velký vlk! Až jsem začala uvažovat, jestli tu poblíž není skladiště radioaktivního odpadu. Z požířání babiček a Karkulek takhle moc přece narůst nemohl?!

Koukal se na mě a já horečně přemítala, co mám dělat. Nic červeného jsem na sobě neměla. To jsem brala jako plus, mohl mít na červenou barvu mít nějaké ty podmíněné reflexy. Zatraceně, jak to bylo? Koukat nebo nekoukat do očí? Hlavně neutíkat! Pomalu jsem couvala, ale přehlídla jsem kořen. Sice nebyl bludnej, ale stačil k tomu, abych spadla přímo na prdel. To bolelo! Byla jsem zvědavá, jak ze svého pozadí dostanu všechno to jehličí. No, pokud tě ovšem tohle zvíře sežere, tak si s tím starosti dělat nemusíš.

Vykašlala jsem se na vyčtené znalostí a rychle jsem vstala. Pak jsem uviděla ten strom. Větve mu začínaly docela nizko, takže i se svým antitalentem ke šplhu jsem se dostala rychle dost vysoko. Snad to zvíře neumí lézt po stromech, ve zdejších lesích je možné všechno.

Vlk došel až pod můj úkryt a upřeně mě pozoroval. Snažila jsem se ho zahnat, ale nereagoval ani na moje prosby, nadávky a ani „Kšá, Fuj a Kde máš kostičku?“ nezabíralo. A já jsem dostala hlad. Vytáhla jsem buchtu, batůžek jsem díky bohu při svém útěku neztratila.  Vlček ožil a začal slintat. Jen jsem nevěděla jestli je to reakce na buchtu nebo na mě. Zkusmo jsem s ní mávla ze strany na stranu. Vlk ji nezpouštěl z očí a hlavou kopíroval pohyb mé paže. Přemýšlela jsem, co dál. Mohla bych mu dát všechny, ale co když pak hladem zeslábnu, neudržím se na větvi, spadnu a on mě pak sežere? Ale třeba má masa dost a je na sladké…

Všechny buchty jsem naházela tak daleko, jak jen jsem dovedla. Bohužel, jsem v hodu nikdy nepatřila mezi ty extra nadané. Když k nim vlkouš odběhnul, rychle jsem slezla a dala se na útěk. Bohužel je sežral dřív, než jsem doufala a rozběhl se za mnou.

Chytla jsem obouruč nějakou větev a schovala se za silný strom. Já svou kůži zadarmo nedám!

Počkala jsem, a když běžel kolem, rozpřáhla jsem se vší silou a PRÁSK. Síla mého úderu se spojila s  rychlostí, s kterou se ke mně blížil, a vysledkem byla děsná prda, z které jsem byla i já omráčená. Příště si nehraj s čarodějkou, pejsánku!

„To snad nebylo nutný!“ ozvalo se po chvilce ublíženě. Hele, ono to mluví! Pak jsem si vzpomněla, kde to jsem – tady jsou tyhle věci přece běžný. Ale výjev, který se mi objevil před očima, když jsem opatrně vystrčila hlavu zpoza stromu, teda běžný nebyl.

Byl tam totiž chlap. Hezkej, s dolíčkem na bradě a děsnou bouli na čele. A celý, celičký byl nahatý.

Byla jsem v šoku.

„Co to tady…“ chtěla jsem dodat – vyvádíš - , ale místo toho jsem jenom zběsile mávala rukou směrem, kde by měl mít kalhoty.

Všimnul si mých zřetelných rozpaků a utrhnul si nějaký lopuch na zakrytí toho nejnutnějšího.

„Takže," nevěděla jsem jak navázat rozhovor, „takže mě nesežereš?“ vypadlo ze mě nakonec.

„No dovol, jsem snad nějaký zvíře?“ odfrknul si znechuceně.

O tom by se dalo polemizovat! Ušklíbla jsem se sama pro sebe.

„Měl bych se představit.“ Zvednul se ze země a s lopuchovým listem přitisknutým levačkou k tělu přišel až ke mně. „Jsem Sam a jsem vlkodlak.“

Tak to mi došlo, můj milý! Jinak bys ten svůj nudismus měl začít řešit. Nevšímal si mého úšklebku a pokračoval.

„Je nás tady víc, celá smečka. Žijeme nedaleko.“

Zbystřela jsem. Je jich víc? Víc takovýhle hezkých, urostlých a sexy chlápků, kteří postrádají konvence?  Ty jejich chyby v genetickém kodu jim s radostí odpustím, když je na jejich exteriér radost pohledět. A to jsem se bála, že pořádnýho chlapa uvidím leda tak v anatomickém atlasu.

„A máte rádi buchty?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Nadšeně přitakal a mlsně se olíznul.

„Tak se někdy stavte, ráda se o vás dozvím víc.“ Rozloučila jsem se s ním a s mnohem lepší náladou vykročila směrem k domovu.

Díky za radu, tetičko Klotyldo, mně se tady asi fakt začně líbit!

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

emam

36)  emam (01.09.2013 13:53)

Začínám si pomalu doplňovat základy zdejšího vzdělání

Marvi

35)  Marvi (16.08.2012 21:55)

Mladá čarodějka, je to parádní čtivo

Pilly

34)  Pilly (29.06.2012 16:51)

Michangela

33)  Michangela (12.01.2012 22:33)

Empress

32)  Empress (06.01.2012 18:40)

Pekné dedičstvo, len čo je pravda

kytka

31)  kytka (06.01.2012 17:43)

Bos, Ty jsi dábel.

ambra

30)  ambra (06.01.2012 11:48)

Bosi! To byl zase masakr! . Rikas buchty, jo?

Astrid

29)  Astrid (03.01.2012 17:58)

Pre Boha!! čakala som kadečo, ale tá prda ma dostala totálne, veľký radioaktívny vlk, a dedictvo a aj kocour, počkať uáááááá lopuchový list vs nudizmus, jeee a buchty jasnééé, ešte niečo:D :D :D jichich!!! ok a tie opisy všetkého, ja som odrovnaná. Toto Vám ide mamdame.
Ale tá prda...:D :D :D

leelee

28)  leelee (31.12.2011 00:12)

ještě že nemám žádnou divnou tetičku

27)  belko (30.12.2011 21:59)

Bosi, ty jsi nádherná čarodějnice, víš to??
POKRAČOVÁNÍ, prosím !!!

julie

26)  julie (30.12.2011 20:13)

Bosinko,a kde je obrázek? Sam s lopuchem

Bosorka

25)  Bosorka (30.12.2011 20:13)

Potvoro! :D

Janeba

24)  Janeba (30.12.2011 20:12)

Jupí, přemýšlí nad tím!!!!! *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

Bosorka

23)  Bosorka (30.12.2011 20:08)

Dnes se nepíše, dneska se slaví

Janeba

22)  Janeba (30.12.2011 20:07)

Bosi, už jsem ti ho tam vokoukala a oslintala! U Astrídka!!!!
Jak jsi na tom s pokračováním???? ;)

Bosorka

21)  Bosorka (30.12.2011 20:00)

Holkýýýýý moje, díky
Ségra - že tys už po ránu pila?! A nemyslím tím kávu hééérečko ;)
Cath - jsem ráda, že sis na mě udělala chvilku.
Janebko - jo, já ho budu cpát všude a vy mi ho vokoukáte! Dala jsem na FB video z Never back down - koukni a
Hani - zlá číča prostě musí trpět ale na ty hodné jsem jak mílijus

HMR

20)  HMR (30.12.2011 19:51)

Já ti dám kocoura, to se dělá, takhle mi zacházet s příbuzenstvem? Boženka? Hejkal? Vodník? já tě miluju jen tak mezi náma, máš ve svém deníčku víc vzpomínek na své čarodějnické začátky?

Jalle

19)  Jalle (30.12.2011 18:31)

veľmi pekné, keď sa ozveš stojí to za to "pobavilas"

Kamci

18)  Kamci (30.12.2011 17:07)

úžasný

Anna43474

17)  Anna43474 (30.12.2011 14:58)

Bosinko...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek