Sekce

Galerie

/gallery/magicky les.jpg

Při psaní této povídky nebylo zraněno žádné zvíře.

Fakt! Nekecám!

„Uáááagrrrdohajzlukurvadrátotobolí“

Otevřela jsem oči a protáhla se, až mi v zádech přeskupily se skučením obratle. Bylo přesně sedm. Na ledvinové kameny hajného Robátka, jež se daly na pochod, bylo spolehnutí. To byl kvalitní budíček. Ne, jako ta mrouskavá kukačka, která celou noc někde zanáší a pak chrápe až do oběda. Nepřátelsky jsem se zahleděla na hodiny na zdi. Až všechny ty jeho kameny vyjdou, budu to muset nějak řešit a zatrhnout ji tipec.

Založila jsem si ruce za hlavu a pozorovala strop, odkud na mě zvesela mrkal kamarád červotoč. Byla jsem lehce rozladěná. Nudila jsem se. A to tak, že moc. Neměla jsem si s kým pokecat a cítila se sama. Fakt zlatá epidemie ptačí chřipky, co sem zavlekly minulý měsíc migrující harpyje.

Poslední koho jsem viděla, byl ten týpek minulou středu. Právě jsem chtěla nabrat ve studánce vodu na čaj. Vodník se mi sice snažil namluvit, že dobrá je i ta z potůčku a jako důkaz předkládal všechny ty tvorečky, co tam žijí a zcela zjevně prosperují. Ale já chtěla čaj, nikoliv vývar. Sehnula jsem se nad hladinu a vyděsila se. Můj odraz vypadal děsně. V první chvíli jsem se lekla, že jsem to přehnala s tím domácím peelingem, co mi recept na něj poslala Sfinga v rámci dopisovacího kroužku. Po pár zděšených vteřinách plných úvah, která bylina tohle vyléčí, jsem si uvědomila, že se nekoukám na sebe, ale na postavu stojící za mnou. Ulevilo se mi jen na chvíli, protože tenhle zjev mít v zádech není nic, o čem by člověk snil za dlouhých temných nocí.

Rychle jsem se otočila a zjistila, že odraz bych jen chabým popisem kruté skutečnosti. Tomuhle obličeji by žádná pleťová maska nepomohla. Po pravdě by s ní vypadal lépe. Ale i papírový pytlík by zabral. Protože mě šok nezbavil slušného vychování, ale hlavně zvědavosti, představila jsem se a tázala se na jeho jméno. Asi se za něj styděl, protože prý jeho jméno nesmí být vysloveno. No, já bych spíš konstatovala, že to jeho obličej by neměl být ukazován. Aspoň ve slušné společnosti normálních pohádkových bytostí. Jméno snad už ani první dojem z jeho „tváře“ – nazývejme to tak pouze z nedostatku jiných možnosti, jak to nazvat  -  zhoršit nemůže.

Mlsně se olizoval a ptal se, jestli jsem tady neviděla nějaké jednorožce. To mě zarazilo, on nebyl ten typ, co by se chtěl nevinně kochat pohledem na jejich bílou krásu. Já si teda na jednorožce moc nepotrpím, po pravdě dost smrdí, chodí mi na růžičkovou kapustu a šilhají tak děsně, že z toho bolí oči. Ale taky bych šilhala mít přímo mezi očima blýskavý roh. Uposlechla jsem raději instinktu a poslala jsem pana neznámého směrem do močálů. Trocha léčivého bahna nikomu neuškodí.

A od té doby nikdo.

Sam a spol. běhal někde po lese a snažil se u splavu chytit Viktorku. Byla to moje vina – mělo mi dojít, že oni asi Němcovou v povinné četbě neměli. A Edward byl s rodinou pozván na výlet do Itálie. Do Verony… nebo tak nějak. Zeměpis nebyl nikdy můj šálek kávy. Prý se to nedalo odmítnout, takže asi někdo z přízně. Snad mi odtamtud přiveze hezký suvenýr. Třeba něco na krk.

Pod polštářem jsem rukou narazila na knížku, kterou mi zapůjčila Evelyn. To byla jedna ze sudiček, která měla pod palcem všechnu tu okultní havěť kolem. Často jsem si říkala, jestli se mezi ní mám taky počítat. Ale hrdost mi nedovolovala se zeptat, jestli mi náhodou před lety nekápla na čelo trochu vosku ze svíce. Evelyn se občas stavila na kus řeč a při každé návštěvě obdivovala moje bydlení.  Přistupovala k tomu jako člověk, který si nemusí v zimě prohazovat cestu k kadibudce dvoumetrovými závějemi a přemlouvat tchoře, který zahořel více než přátelskými city k dřevníku, že tenhle vztah nemá budoucnost, aniž by se na vás naštval. A věřte – nechcete mít tchoře za nepřítele. Prostě, kdo nezažije – nepochopí.

Popíjeli jsme spolu při jejich návštěvách čaj a ona mi vyprávěla. A já tak zjistila, že ani normální sudičky nemají v době velkokapacitních porodních lehké. To se pak jedna mohla klidně dostat do průšvihu, když si splete jednu zavinutou vánočku s druhou a pomíchá jim tak osudy. Ale zase, co v dnešní době brání mladému muži, aby se stal hlavní sólistkou baletu a prožil vášnivý románek s dirigentem? Nic, co by nespravila šikovná ruka plastického chirurga s trochou farmaceutické podpory.

 

Evelyn sice vypadala jako přejetý vysušený ježek, ale duši tu měla veskrze krásnou a hlavně romantickou. Byla totiž velice ovlivněna tím, co čte. A já jsem se v rámci snahy přesvědčit jí, jak ukrutný brak to je, obětovala a souhlasila s přečtením celé její sbírky. Samozřejmě ze vzdělávacích důvodů, Nepřítel se musí poznat, když ho chcete zničit.

Už při čtení první knihy jsem pochopila, proč se tomuto druhu literatury říká červená knihovna. Červenala jsem se u toho natolik, že si ze mě druhý den dělal Vodník legraci, jestli jsem nezměnila živnost a nevyvěsila červenou lucerničku. Taková záře se mi prý linula z okénka. Za jeho nemístné řeči jsem mu namíchala na vlka  kafrové  mazání, že svým výskáním vážně konkuroval hejkalovi. Četla jsem si pak raději pod peřinou, kde jsem si tak sice přidávala další dioptrie brýlím, ale zase jsem se tím vyhnula potměšilému úšklebku kocoura, kterého neodradilo ani moje hrané skuhrání nad bolavými zády a rozjímáním o nutnosti pořízení si ledvinového pásu.

Evelyn jako správná naivní romantička čekala, že jednoho dne se před ní objeví hrdina z jejich knih. Byl by krásný jako bůh a v jedné ruce by měl svůj mocný nástroj zkázy (samozřejmě je tím myšlen meč), v druhé kytici růží a pronášel by milostné verše plynnou italštinou. Neměla jsem to srdce ji říct, že většina z těch opravdových „hrdinů“ – zabíječů draků, objevitelů chrámu a zlodějů pokladů – má většinou problém dát bez chyby podmět a přísudek do jedné věty a za vrchol kulturního vyžití mají, když si večer olejují bicáky.

 

Bylo na čase přestat se koulet. Stačilo, že se kocour se rozvaluje na truhle jako kus mokré handry. Odhodila jsem peřinu, vstala a plná elánu jsem roztáhla závěsy na okně. A zařvala.

Místo malebného – zatracená Evelyn a všechny její přívlastky – výhledu na kadibudku mi celé zorné pole ovládlo velké bělmo se zelenou duhovkou.

Zařvala jsem podruhé, když jsem si všimla, že černá panenkami zírá přímo do výstřihu mezi rozepnuté knoflíčky noční košile.

A zařvala jsem potřetí, když se zvenčí ozvalo. „Uhni, já se chci taky kouknout.“

Úchylové! Mám tu šmírácké úchyly!

Zatáhla jsem záclonky a snažila se nehyperventilovat.

Já vám dám, šmíráci!

Rychle jsem se oblékla, chytla do ruky pohrabáč, přes rameno si hodila nic nechápajícího kocoura, který se ještě neprobral ze spánku, a vyrazila ven.

První, co jsem uviděla, byl ocas. Byl dlouhý, zelený a rozvaloval se mé zahrádce s ležérností harémové odalisky. I když jsem netišila, co se skrývá na jeho druhém konci, neváhala jsem a zaútočila. Heslo dne znělo – Nejdřív čiň, pak se ptej. Třískla jsem ho pohrabáčem vší silou. Z druhé strany chaloupky se ozval ublížený řev.

Ocas mi zmizel z dohledu tak rychle, až se mi udělaly před očima mžitky. Zelené, samozřejmě. Pomalu jsem obcházela dřevěné stěny, připravena použít kocoura, když to bude nutné. Třeba by se to s ním zadusilo.

Z pohledu na to, co se dělo za chaloupkou, mi vypadl pohrabáč z ruky a kocouru jazyk z tlamy. Nevěřícně jsme se na sebe podívali. Každý den se totiž nevidí drak, který si fouká na ocas. A používá k tomu všechny tři hlavy. První si mě všimla ta, co měla kolem krku kostkovaného motýlka. Vykulila na mě oči, nadechla se… a omdlela. Nebrala jsem si to osobně. Je fakt, že jsem se ještě nečesala.

Ta druhá hlava byla drsná. Na hlavě pestrobarevné číro, krk potetovaný a ozdobený koženým obojkem s ostny a v nozdře piercing. Nozdry se ji rozšířily a měřila si mě zlostným pohledem. Možná bych se i bála, kdyby se tetování neloupalo a v piercingu jsem po dalším prozkoumání nepoznala klipsnu.

Ta třetí hlava vypadala normálně. Teda na draka.

Promluvila jsem první.

„Co si zač?“

„Jsem  mocný drak, bídná smrtelnice, Třes se před mým hněvem!“ Prohlášení drsné hlavy by znělo lépe, kdyby ji nepřeskakoval hlas do fistulky. Jistým změnám v pubertě se ani drak nevyhne, hlavně když se snaží mluvit hlubokým hlasem.

„Nech toho,“ šťouchla do něj normální hlava, „dovolte mi nás představit – Jsem Evžen.“

„Eugenius!“

„Evženek.“ Řekla šeptem hlava, co se už probrala z mdlob a teď stydlivě vykukovala za ostatníma.

„A copak tě přivádí do MÉHO lesa, Evžo?“ Zdůraznila jsem slovíčko „mého“, založila si ruce za zády a snažila se nedat na hlásek v mé hlavě, který mi vytrvale tvrdil, že má morální převaha má tváří v tvář několika tunám čisté váhy drakova těla, jen chabé základy a mizivý předpoklad k vítězství.

„Jsem dospělý a tak si hledám svoji sluj!“ Pařátou nervózně rýpal do trávníku.

Podezřívavě jsem přimhouřila oči a pochybovačně se zeptala.

„Ty a dospělý? Že ti přepočítám šupiny na ocase!“ Což je - jak jistě každý ví – nejlepší způsob, jak zjistit dračí věk.

Evža rychle schoval ocas za sebe.

„Evžen, Evžen… Nejsi ty náhodou syn Bibiny?“ Rozbřesklo se mi najednou.

Drak smutně svěsil ramínka a pokýval hlavami. Bylo mi ho líto. Bibina byla skvělá dračice, ale s mateřskými pudy to trochu přeháněla. A mně to nedalo.

„Víš co, mladej? Tak si přeleť za sedm kopečků a sedm potůčků, tam je pěkná suchá jeskyně.“

Evžen se šťastně rozzářil.

„Ale netahej mi tam žádné princezny, jasné!“

Drak poděkoval, máchnul křídly a byl pryč. Hladila jsem opět dřímajícího kocoura, dívala jsem se za dračím zmenšujícím se tělem a říkala si, že hned zítra napíšu Bibině dopis. Aby se o toho svého miláčka nebála, že na něj dám pozor.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

MarryTyger

4)  MarryTyger (16.08.2012 20:48)

Ty víš kdo se stavil na návštěvu do lesa A Evžen

LadySadness

3)  LadySadness (16.08.2012 19:55)

počuj, Bos, ten tchor a drevník to je z vlastnej skúsenosti
a Evelyn je taká romantička? toho ježka má na chrbte, alebo na hlave?
takže mladý sa nám osamostatňuje, no len aby Bibina nešílela a nechodila na kontrolu
ja chcem eštééé, po-kráč-ko po-kráč-ko po-kráč-ko

Hanetka

2)  Hanetka (16.08.2012 19:42)

Jéééééééééééééé! Ještě, prosím....
Evženek! Ta je můj, toho si zamlouvám!

Clea

1)  Clea (16.08.2012 19:11)

teda Bos, že na tebe pošlu ochranáře - máš kliku, žes toho kocoura nenacpala ani jednomu Evženkovy do tlamy
a ty jména se mi moc líbily
a počítání šupin na ocase
a odlepující se tetování a klipsa
ty seš normální vrahoun
ale uvědomuješ si, že tohle je výzva pro pokračování?? já prostě musím vědět jak to bude s Evženkem zvládat co na něj řekne Sam a smečka? A Cullenovci?? A co Esmeralda?
jako obvykle to bylo neobvykle zábavný

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still