Sekce

Galerie

/gallery/magicky les.jpg

Při psaní této povídky nebylo zraněno žádné zvíře.

Fakt! Nekecám!

„Uáááagrrrdohajzlukurvadrátotobolí“

Otevřela jsem oči a protáhla se, až mi v zádech přeskupily se skučením obratle. Bylo přesně sedm. Na ledvinové kameny hajného Robátka, jež se daly na pochod, bylo spolehnutí. To byl kvalitní budíček. Ne, jako ta mrouskavá kukačka, která celou noc někde zanáší a pak chrápe až do oběda. Nepřátelsky jsem se zahleděla na hodiny na zdi. Až všechny ty jeho kameny vyjdou, budu to muset nějak řešit a zatrhnout ji tipec.

Založila jsem si ruce za hlavu a pozorovala strop, odkud na mě zvesela mrkal kamarád červotoč. Byla jsem lehce rozladěná. Nudila jsem se. A to tak, že moc. Neměla jsem si s kým pokecat a cítila se sama. Fakt zlatá epidemie ptačí chřipky, co sem zavlekly minulý měsíc migrující harpyje.

Poslední koho jsem viděla, byl ten týpek minulou středu. Právě jsem chtěla nabrat ve studánce vodu na čaj. Vodník se mi sice snažil namluvit, že dobrá je i ta z potůčku a jako důkaz předkládal všechny ty tvorečky, co tam žijí a zcela zjevně prosperují. Ale já chtěla čaj, nikoliv vývar. Sehnula jsem se nad hladinu a vyděsila se. Můj odraz vypadal děsně. V první chvíli jsem se lekla, že jsem to přehnala s tím domácím peelingem, co mi recept na něj poslala Sfinga v rámci dopisovacího kroužku. Po pár zděšených vteřinách plných úvah, která bylina tohle vyléčí, jsem si uvědomila, že se nekoukám na sebe, ale na postavu stojící za mnou. Ulevilo se mi jen na chvíli, protože tenhle zjev mít v zádech není nic, o čem by člověk snil za dlouhých temných nocí.

Rychle jsem se otočila a zjistila, že odraz bych jen chabým popisem kruté skutečnosti. Tomuhle obličeji by žádná pleťová maska nepomohla. Po pravdě by s ní vypadal lépe. Ale i papírový pytlík by zabral. Protože mě šok nezbavil slušného vychování, ale hlavně zvědavosti, představila jsem se a tázala se na jeho jméno. Asi se za něj styděl, protože prý jeho jméno nesmí být vysloveno. No, já bych spíš konstatovala, že to jeho obličej by neměl být ukazován. Aspoň ve slušné společnosti normálních pohádkových bytostí. Jméno snad už ani první dojem z jeho „tváře“ – nazývejme to tak pouze z nedostatku jiných možnosti, jak to nazvat  -  zhoršit nemůže.

Mlsně se olizoval a ptal se, jestli jsem tady neviděla nějaké jednorožce. To mě zarazilo, on nebyl ten typ, co by se chtěl nevinně kochat pohledem na jejich bílou krásu. Já si teda na jednorožce moc nepotrpím, po pravdě dost smrdí, chodí mi na růžičkovou kapustu a šilhají tak děsně, že z toho bolí oči. Ale taky bych šilhala mít přímo mezi očima blýskavý roh. Uposlechla jsem raději instinktu a poslala jsem pana neznámého směrem do močálů. Trocha léčivého bahna nikomu neuškodí.

A od té doby nikdo.

Sam a spol. běhal někde po lese a snažil se u splavu chytit Viktorku. Byla to moje vina – mělo mi dojít, že oni asi Němcovou v povinné četbě neměli. A Edward byl s rodinou pozván na výlet do Itálie. Do Verony… nebo tak nějak. Zeměpis nebyl nikdy můj šálek kávy. Prý se to nedalo odmítnout, takže asi někdo z přízně. Snad mi odtamtud přiveze hezký suvenýr. Třeba něco na krk.

Pod polštářem jsem rukou narazila na knížku, kterou mi zapůjčila Evelyn. To byla jedna ze sudiček, která měla pod palcem všechnu tu okultní havěť kolem. Často jsem si říkala, jestli se mezi ní mám taky počítat. Ale hrdost mi nedovolovala se zeptat, jestli mi náhodou před lety nekápla na čelo trochu vosku ze svíce. Evelyn se občas stavila na kus řeč a při každé návštěvě obdivovala moje bydlení.  Přistupovala k tomu jako člověk, který si nemusí v zimě prohazovat cestu k kadibudce dvoumetrovými závějemi a přemlouvat tchoře, který zahořel více než přátelskými city k dřevníku, že tenhle vztah nemá budoucnost, aniž by se na vás naštval. A věřte – nechcete mít tchoře za nepřítele. Prostě, kdo nezažije – nepochopí.

Popíjeli jsme spolu při jejich návštěvách čaj a ona mi vyprávěla. A já tak zjistila, že ani normální sudičky nemají v době velkokapacitních porodních lehké. To se pak jedna mohla klidně dostat do průšvihu, když si splete jednu zavinutou vánočku s druhou a pomíchá jim tak osudy. Ale zase, co v dnešní době brání mladému muži, aby se stal hlavní sólistkou baletu a prožil vášnivý románek s dirigentem? Nic, co by nespravila šikovná ruka plastického chirurga s trochou farmaceutické podpory.

 

Evelyn sice vypadala jako přejetý vysušený ježek, ale duši tu měla veskrze krásnou a hlavně romantickou. Byla totiž velice ovlivněna tím, co čte. A já jsem se v rámci snahy přesvědčit jí, jak ukrutný brak to je, obětovala a souhlasila s přečtením celé její sbírky. Samozřejmě ze vzdělávacích důvodů, Nepřítel se musí poznat, když ho chcete zničit.

Už při čtení první knihy jsem pochopila, proč se tomuto druhu literatury říká červená knihovna. Červenala jsem se u toho natolik, že si ze mě druhý den dělal Vodník legraci, jestli jsem nezměnila živnost a nevyvěsila červenou lucerničku. Taková záře se mi prý linula z okénka. Za jeho nemístné řeči jsem mu namíchala na vlka  kafrové  mazání, že svým výskáním vážně konkuroval hejkalovi. Četla jsem si pak raději pod peřinou, kde jsem si tak sice přidávala další dioptrie brýlím, ale zase jsem se tím vyhnula potměšilému úšklebku kocoura, kterého neodradilo ani moje hrané skuhrání nad bolavými zády a rozjímáním o nutnosti pořízení si ledvinového pásu.

Evelyn jako správná naivní romantička čekala, že jednoho dne se před ní objeví hrdina z jejich knih. Byl by krásný jako bůh a v jedné ruce by měl svůj mocný nástroj zkázy (samozřejmě je tím myšlen meč), v druhé kytici růží a pronášel by milostné verše plynnou italštinou. Neměla jsem to srdce ji říct, že většina z těch opravdových „hrdinů“ – zabíječů draků, objevitelů chrámu a zlodějů pokladů – má většinou problém dát bez chyby podmět a přísudek do jedné věty a za vrchol kulturního vyžití mají, když si večer olejují bicáky.

 

Bylo na čase přestat se koulet. Stačilo, že se kocour se rozvaluje na truhle jako kus mokré handry. Odhodila jsem peřinu, vstala a plná elánu jsem roztáhla závěsy na okně. A zařvala.

Místo malebného – zatracená Evelyn a všechny její přívlastky – výhledu na kadibudku mi celé zorné pole ovládlo velké bělmo se zelenou duhovkou.

Zařvala jsem podruhé, když jsem si všimla, že černá panenkami zírá přímo do výstřihu mezi rozepnuté knoflíčky noční košile.

A zařvala jsem potřetí, když se zvenčí ozvalo. „Uhni, já se chci taky kouknout.“

Úchylové! Mám tu šmírácké úchyly!

Zatáhla jsem záclonky a snažila se nehyperventilovat.

Já vám dám, šmíráci!

Rychle jsem se oblékla, chytla do ruky pohrabáč, přes rameno si hodila nic nechápajícího kocoura, který se ještě neprobral ze spánku, a vyrazila ven.

První, co jsem uviděla, byl ocas. Byl dlouhý, zelený a rozvaloval se mé zahrádce s ležérností harémové odalisky. I když jsem netišila, co se skrývá na jeho druhém konci, neváhala jsem a zaútočila. Heslo dne znělo – Nejdřív čiň, pak se ptej. Třískla jsem ho pohrabáčem vší silou. Z druhé strany chaloupky se ozval ublížený řev.

Ocas mi zmizel z dohledu tak rychle, až se mi udělaly před očima mžitky. Zelené, samozřejmě. Pomalu jsem obcházela dřevěné stěny, připravena použít kocoura, když to bude nutné. Třeba by se to s ním zadusilo.

Z pohledu na to, co se dělo za chaloupkou, mi vypadl pohrabáč z ruky a kocouru jazyk z tlamy. Nevěřícně jsme se na sebe podívali. Každý den se totiž nevidí drak, který si fouká na ocas. A používá k tomu všechny tři hlavy. První si mě všimla ta, co měla kolem krku kostkovaného motýlka. Vykulila na mě oči, nadechla se… a omdlela. Nebrala jsem si to osobně. Je fakt, že jsem se ještě nečesala.

Ta druhá hlava byla drsná. Na hlavě pestrobarevné číro, krk potetovaný a ozdobený koženým obojkem s ostny a v nozdře piercing. Nozdry se ji rozšířily a měřila si mě zlostným pohledem. Možná bych se i bála, kdyby se tetování neloupalo a v piercingu jsem po dalším prozkoumání nepoznala klipsnu.

Ta třetí hlava vypadala normálně. Teda na draka.

Promluvila jsem první.

„Co si zač?“

„Jsem  mocný drak, bídná smrtelnice, Třes se před mým hněvem!“ Prohlášení drsné hlavy by znělo lépe, kdyby ji nepřeskakoval hlas do fistulky. Jistým změnám v pubertě se ani drak nevyhne, hlavně když se snaží mluvit hlubokým hlasem.

„Nech toho,“ šťouchla do něj normální hlava, „dovolte mi nás představit – Jsem Evžen.“

„Eugenius!“

„Evženek.“ Řekla šeptem hlava, co se už probrala z mdlob a teď stydlivě vykukovala za ostatníma.

„A copak tě přivádí do MÉHO lesa, Evžo?“ Zdůraznila jsem slovíčko „mého“, založila si ruce za zády a snažila se nedat na hlásek v mé hlavě, který mi vytrvale tvrdil, že má morální převaha má tváří v tvář několika tunám čisté váhy drakova těla, jen chabé základy a mizivý předpoklad k vítězství.

„Jsem dospělý a tak si hledám svoji sluj!“ Pařátou nervózně rýpal do trávníku.

Podezřívavě jsem přimhouřila oči a pochybovačně se zeptala.

„Ty a dospělý? Že ti přepočítám šupiny na ocase!“ Což je - jak jistě každý ví – nejlepší způsob, jak zjistit dračí věk.

Evža rychle schoval ocas za sebe.

„Evžen, Evžen… Nejsi ty náhodou syn Bibiny?“ Rozbřesklo se mi najednou.

Drak smutně svěsil ramínka a pokýval hlavami. Bylo mi ho líto. Bibina byla skvělá dračice, ale s mateřskými pudy to trochu přeháněla. A mně to nedalo.

„Víš co, mladej? Tak si přeleť za sedm kopečků a sedm potůčků, tam je pěkná suchá jeskyně.“

Evžen se šťastně rozzářil.

„Ale netahej mi tam žádné princezny, jasné!“

Drak poděkoval, máchnul křídly a byl pryč. Hladila jsem opět dřímajícího kocoura, dívala jsem se za dračím zmenšujícím se tělem a říkala si, že hned zítra napíšu Bibině dopis. Aby se o toho svého miláčka nebála, že na něj dám pozor.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Bosorka

24)  Bosorka (18.09.2013 21:18)

Nic se nemá přehánět. ;)

emam

23)  emam (18.09.2013 21:11)

Proč?!:(

Bosorka

22)  Bosorka (18.09.2013 21:08)

emam

21)  emam (18.09.2013 20:15)

A bude další díleček?

Twilly

20)  Twilly (05.07.2013 11:16)

Umí, viď? :D

Bosorka

19)  Bosorka (05.07.2013 10:24)

Počkej...podívám se...jo něco by tu bylo:
A
E
I
O
U
;)

HMR

18)  HMR (04.07.2013 22:59)

tak jsem dala znovu všechny díly, mňau, nebylo by ještě pár písmenek? sím:) :) :)

Amisha

17)  Amisha (24.09.2012 13:34)

je po mě!

GinaB

16)  GinaB (24.08.2012 11:27)

Odpolední vzpruha místo pravidelné dávky kofeinu! Prskám, slintám smíchy na monitor a kolegyně už zase podivně kouká a nejspíš přemýšlí, kudy je to nejblíže do Bohnic (pro mne).

MisaBells

15)  MisaBells (21.08.2012 22:23)

Bos! Já fakt nechápu, kdo tě vypustil! Evženek????? Voldemort???? Vrahu! Tohle bylo tak bosorovsky báječný!

anetta

14)  anetta (21.08.2012 11:24)

Kamci

13)  Kamci (18.08.2012 18:57)

:) :) :) :)

Twilly

12)  Twilly (18.08.2012 10:45)

Macku, já tebe a tu tvou prořízlou pusu miluju

Marcelle

11)  Marcelle (17.08.2012 08:18)

skvělý

HMR

10)  HMR (17.08.2012 07:01)

při čtení perexu jsem lehce znejistěla... ale A N O!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Bos já tě a a mňaúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú ano!!! Evženek!!! a jeho tři hlavy!!!! a nezapomeň, že jsi na konci slíbila, že na něj dáš pozor... takže žádná amputace!!!!!!

sfinga

9)  sfinga (17.08.2012 04:18)

Pomohl ti ten peeling nebo ne? Já že trollí mozečky jsou dost nedostatkové( kdo by taky u trolla hledal mozek, že).
I když je fakt, že si zbytek peelingu zabavil Jacob a úspěšně tím vyrovnává pomuchlanou karoserii na rabbitovi

Macku, ííííí, ještěéééé

8)  jenka (16.08.2012 23:53)


Tohle je jedna z nejvtipnějších jednorázovek - a ještě k tomu na pokračování! Beru to jako velkou výhodu a doufám, že tě zase něco zajímavého napadne :)
Vážně perfektní čtení

SarkaS

7)  SarkaS (16.08.2012 22:46)

:D :D :D :D :D Koukám, že tady už se o upíra skoro zakopnout nedá, zato o hromadu onačejších potvor tu nouze není

Marvi

6)  Marvi (16.08.2012 22:17)

Paráda dát si to takhle všechno najednou, jenomže si tak říkám, že by to chtělo pokračování A doufám, že se ho dočkám
Děkuji za pěkné čtení na dobrou noc ;) ;) ;)

5)  BabčaS (16.08.2012 21:03)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still