Sekce

Galerie

/gallery/65369608.jpg

Ne všichni slaví valentýna.

Bella mezi jeho zastánce taky nepatří, i když má vedle sebe svého upířího přítele.

Ale proč? A dokáže její postoj něco změnit? :)

„Pitomej valentýn!“ zafuněla jsem a naštvaně strhla papírový řetěz srdíček nad svou postelí. Čtrnáctý únor už mi lezl krkem. Všude samá červená a růžová. Srdíčka na místech, kde bych je nikdy v životě nečekala. Jako třeba u mě v pokoji. „Ráno budeš mít překvapení,“ napodobovala jsem hlas Alice a snažila se znít stejně kňučivě jako ona. „Bude se ti to líbit, Bello!“ pokračovala jsem a vyhoupla se na nohy, abych se jimi mohla zabořit do… růžových konfet?! „Alice!“ zařvala jsem vztekle a snažila se z bosých nohou dostat to štiplavé svinstvo.

Rudá vzteky jsem odpochodovala do koupelny, kde jsem si sedla na roh vany a začala si oprašovat chodidla. Když jsem zvedla hlavu, málem mě trefilo podruhé. Srdíčka na zrcadle? Rtěnkou?! Vážně?!

Byly doby, kdy jsem tenhle pitomý svátek dokázala ignorovat. Nebylo to těžké. Renée neslavila nic kromě Vánoc a Díkůvzdání, takže jsem se mu bez problémů vyhnula. Ale teď, když jsem byla tady, se všechno změnilo. Prý nemůžu ignorovat svátek zamilovaných, když jsem zadaná.

Blbost!

Můžu ignorovat cokoliv, co mě napadne a nikdo mi v tom nemůže bránit! Dokonce ani upírka udělaná do oslav. Ne. Tentokrát nepodlehnu! Pevně si budu stát za svým a bít se do posledního dechu! Odhodlaně jsem oddupala zpátky do pokoje, abych mohla strhnout ostatní kýčovitou výzdobu, která mi tu přes noc vyrašila, ale zarazilo mě vibrování mobilu.

Nenápadně jsem mrkla k nočnímu stolku, po kterém se telefon pomalu roztančil. Skousla jsem si ret. Odhodlaná jsem byla dost, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená čelit Alice z uší do uší.

Nakonec jsem to riskla, nebyla jsem přece srab!

„Bello! To nemůžeš myslet vážně!“ Protočila jsem oči a ona na okamžik ztichla. Zvláštní… „Ty to myslíš vážně!“ obvinila mě nasupeně. Škodolibě jsem se usmála. „Máš na vybranou. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Vyber si.“

„Alice!“ vyjela jsem na ni. „Nic si vybírat nebudu. Neslavím valentýna. Nedělala jsem to nikdy a ani letos to nemám v plánu. Navíc k tomu nemám důvod.“ Telefon na chvíli překvapeně oněměl.

„Nemáš důvod?“ nadhodila opatrně.

„Jo, nemám důvod,“ souhlasila jsem a dala si pořádně záležet, abych vše vyslovila s naprostou vážností. Byla to pravda. Nepotřebovala jsem další komerční svátek k tomu, abych Edwardovi dokázala, že ho miluju. Byla jsem s ním, to muselo stačit.

Byla jsem s ním i přesto, že mi každou vteřinu strávenou s ním hrozila smrt.

Byla jsem s ním, i když jeho sestra balancovala na hraně snesitelnosti.

Byla jsem s ním, i když se mnou nechtěl spát…

S povzdechem jsem zavřela oči. Tohle nebylo to, na co jsem chtěla myslet. Jak jen to říkal? Musíš být rozumná, Bello. Jsi příliš křehká… Jasně, tomu tak budu věřit. Dokázala bych přetrpět tenhle stupidní svátek, ale jeho oslavu bych si představovala úplně jinak. Žádná večeře nebo procházka po parku. Jen svíčky, postel a ideálně žádné oblečení.

„Isabello Swanová!“ Zatřepala jsem hlavou. „Ty mě vůbec nevnímáš!“ stěžovala si dotčeně Alice. „Do půl hodiny jsem u tebe – a ne, nechci slyšet žádné odmlouvání! Dneska musíš být ta nejkrásnější,“ básnila, ale já ji usadila zpátky na zem.

„Alice, nebude se mnou spát, ani kdybych se před ním promenádovala nahá, natož když budu zmalovaná.“

„Bello!“ vydechla šokovaně. No co? Tak to bylo! „Hned jsem tam,“ povzdechla si a telefon ohluchl.

„To mám teda radost!“ zaječela jsem přímo do mikrofonu. Škoda, že už mě nemohla slyšet. „Sakra!“ zaklela jsem, když jsem se zamotala do dalšího papírového řetězu. Strhla jsem ho a mrskla s ním do kouta pokoje. Tam se mě alespoň nepokusí uškrtit. Jak tohle mohlo Alice vůbec napadnout? Copak tohle všechno neviděla?

Nechtěla jsem slavit. Nebudu slavit. Tečka!

S mým štěstím bych to stejně s Edwardem ještě víc pohnojila. Prostě jsem se nedokázala ovládat. Když jsem viděla příležitost, snažila jsem se ji čapnout za pačesy a nemyslela na následky. Možná právě proto všechny mé pokusy končily tak katastrofálně… Ale naposledy jsem v tom byla zcela nevinně. Nemůžu za to, že pořád padám. Ten kořen jsem opravdu neviděla, takže jsem se mu ani nemohla vyhnout. Ale když mě pak Edward za letu chytil a omylem mi při tom sáhl na prso, dva dny se mi nebyl schopný podívat do očí.

Tohle zkrátka nebylo o křehkosti. Jen mě nechtěl.

A to že bych měla oslavovat? To určitě!

Je budu dělat, že tenhle pofiderní den v kalendáři vůbec není. Na tom nemůže být nic těžkého, ne? Pravda, vidina návštěvy Alice to trochu kazila, ale věřila jsem, že i ji dokážu nakonec zpracovat. Byly jsme přeci kamarádky, určitě pochopí moje… důvody.

Převlékla jsem se do toho nejhoršího, co jsem doma našla. Nevkusně vytahané černé tepláky a odrbané tričko, které jsem si schválně oblékla naruby. To ji minimálně znechutí a ubere trochu elánu. Pak už to bude záležet jen na mých přesvědčovacích metodách.

Jenže Alice byla až nechutně nad věcí. Nad mým oblečením jen protočila oči a pronesla něco o osobním nevkusu, za který nemůžu, protože je dědičný. Došlo mi, že tím narážela na Charlieho šťastnou košili, v které jí přišel otevřít. Vůbec to nezačínalo tak, jak bych chtěla…

„Vypadáš strašně, Bello,“ zamumlala, když si pečlivě prohlédla můj obličej. Zamračila jsem se na ni a jen stěží jí na to nic neřekla. „Pojď,“ chytla mě za ruku a táhla mě zpátky do koupelny. „Máš strašně ledové ruce, Bello,“ pokárala mě.

„No, určitě ne proto, že bych uspokojovala tvýho bratra,“ neodpustila jsem si kyselou poznámku. Otočila se na mě a přimhouřila oči.

„O tomhle se nevtipkuje,“ poučila mě a zatlačila mi na ramena tak, že jsem si musela sednout. Kde se tu sakra vzala židle? „A vůbec, co jsi to říkala o tom, že nemáš důvod slavit valentýna? Je to přece nejkrásnější svátek! Edward už se nemůže dočkat až -“

„Až mi sáhne na koleno?“ nadhodila jsem sarkasticky.

„Drž. A mlč,“ řekla a její hlas nepřipouštěl žádné námitky. „Řeknu ti, Bello, neuvěřitelně mi to komplikuješ,“ stěžovala si. „Co je tohle?“ Ukázala na moje vlasy.

„Vlasy?“ zkusila jsem to a pozvedla jedno obočí.

„Ne, Bello, takhle vlasy nevypadají. Vlastně nevím, jestli něco vypadá jako tohle… Nemohla sis to alespoň rozčesat?“ Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě, že jsem mohla, ale bavilo mě to, jak mi vlasy poletovaly kolem hlavy a zadrhávaly se tak do ještě horších chuchvalců. Zavrčela na mě. „Vážně nevím, proč se snažím.“

„Alespoň na něčem se shodneme,“ zaryla jsem si a umanutě si založila ruce na prsou. „Říkala jsem ti, že je Edwardovi jedno, jak vypadám. Začínám si myslet, že má prostě nějaký… problém.“

„Jaký problém?“ zeptala se bez zájmu a dál se mi pokoušela bezbolestně rozčesat to, co jsem měla na hlavě.

„No… však víš. Tam dole…“ Pokrčila jsem rameny. V odrazu už čistého zrcadla jsem viděla, jak šokovaně otevřela pusu. „Tebe to nenapadlo?“ pípla jsem a byla si jistá, že začínám rudnout.

„Ne, to nenapadlo!“ přiznala pohoršeně a propalovala mě pohledem. „Zkus Edwarda pochopit, v době, z které pochází, na to nešli takhle hopem…“ hájila ho. Zašklebila jsem se.

„Jsme spolu rok a půl, Alice…“

„A?“

„Nanejvýš jsme se líbali…“ Zakoulela jsem očima, jako by snad nebylo jasné, kam tím mířím. Očividně nebylo.

„A?“

„A? Tak se zkus vžít i do mě! Je mi osmnáct. Jsem člověk. Ovládají mě hormony! Neříkám, že to musí být hned, ale… Potřebuju mít jistotu, že to vůbec někdy bude. Nechci umřít jako stará panna, Alice,“ zakňučela jsem. „Ty s Jasperem taky spíš…“ Chabá snaha, ale lepší než nic.

„My jsme manželé,“ připomněla mi, ale když si všimla mého výmluvného výrazu, rychle dodala: „Nespěchej na něj, Bello, uvidíš, že jednou…“ Nenechala jsem ji domluvit.

„Jednou!“ odfrkla jsem si. „Až si nechám pod kůži napíchat titan, abych nebyla tak křehká?“

„Třeba,“ usmála se na mě. Povzdechla jsem si. Nemělo to cenu, Alice byla na jeho straně. Mohlo mi to dojít už dřív, všechna ta srdíčka v mém pokoji toho byla jasným důkazem. Všichni se proti mně spikli. Nebylo to fér! Dál už jsem mlčela. Nechala jsem Alice, aby si se mnou dělala, co chtěla. Držela jsem, když se mi do vlasů snažila zapíchávat nějaká pírka, dokonce jsem poslušně zavřela oči, když mi na víčka nanášela stíny. Všechen vzdor, který jsem v sobě měla ráno po probuzení, tak nějak vyprchal. Bylo mi z toho smutno. „Trochu života do toho umírání!“ zahihňala se Alice. Otevřela jsem oči a snažila se ji probodnout tím nejotrávenějším pohledem, který jsem ve své sbírce pohledů měla, ale ji to ještě víc rozesmálo. „Podívej,“ pobídla mě a ukázala na zrcadlo přede mnou. Zamrkala jsem.

Vůbec nebylo poznat, že jsem toho na dnešek moc nenaspala. Vlastně mi to docela slušelo, což ale nic nezměnilo na mé blbé náladě, která se mě pořád zuby nehty držela.

„Hezký,“ zamručela jsem.

„Stvořím tohle veledílo a ty řekneš hezký?“ Vrtěla nechápavě hlavou. „Někdy ti vážně nerozumím, Bello…“ říkala a sbírala věci kolem mě. Štětce, palety s malovátky a mnoho dalších věcí, které jsem nedokázala pojmenovat. „Edward tě vyzvedne za chvíli… Na, tady máš šaty.“ Podala mi tašku, kterou vytáhla kdovíodkud. „Doufám, že se ti to bude líbit.“ Nad slovem doufám se ušklíbla. U mě si zřejmě nemohla být jistá ničím. To malé zjištění mi udělalo nečekanou radost.

Vstala jsem a připadala si ještě unavenější než před chvílí. Den sv. Valentýna mi dával jasně najevo, co si o mém přístupu myslí. Stejně jako já dávala najevo jemu, co si myslím o něm. Vůbec nic hezkého.

„Užijte si to,“ usmála se na mě Alice a znovu se zvonivě rozesmála. Hahaha.

„Fakt díky,“ ušklíbla jsem se a s taškou v ruce se dovlekla zpátky do svého pokoje. Tohle handrkování mezi koupelnou a pokojem nepatřilo mezi moje nejoblíbenější činnosti… Sedla jsem si na neustlanou postel a snažila se donutit k tomu, abych tu proklatou tašku otevřela, ale bála jsem se toho, co v ní najdu. Zas tak moc jsem Alice nevěřila, byla nevyzpytatelná. Ale nakonec mi zvědavost nedala. Sáhla jsem dovnitř a nahmatala na můj vkus až příliš hebkou látku. S obavami jsem ji vytáhla ven a rozložila ji před sebou. Cosi při tom pohybu spadlo na zem, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Jen jsem se dívala na to před sebou.

Byly to šaty. Spíš šatičky, podle toho, jak nezdravě málo měly zakrývat nohy. Chvíli jsem na ně jen netečně zírala, ale pak se mi na tváři objevil ďábelský úsměv plný nadějí. Ohnula jsem se pro přeložený papír, který předtím vypadl, a rozbalila ho.

Věř mi, Bello… Po dnešním dni budeš valentýna slavit i ty!

Nechápavě jsem nakrčila obočí. Ale jak mi její slova pomalu docházela, i drážka mezi obočím se postupně vyhlazovala… Že by? To snad…

Ozval se domovní zvonek a uvnitř mě se v očekávání všechno sevřelo.

 

Ajjinka

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

ambra

4)  ambra (14.02.2012 07:52)

Tak Bella nemá studený ruce od...
No nic, to se mnou udělal předešlý článek .
Hlasuju pro, rok a půl je slušný přípravný čas . Doufám, že po tomhle už Alici nikdo nebude nadávat . Zajímalo by mě, jak podrobnou vizi měla .

Amisha

3)  Amisha (14.02.2012 07:45)

Moc pěkné! Ale alespoň tu spadlou čelist jsi nám mohla dát

Twilly

2)  Twilly (14.02.2012 07:31)

Hmmm, ráda bych věděla, co bylo pak, ale je fakt, že není deset večer

Bosorka

1)  Bosorka (14.02.2012 07:15)

jééééééééééééééééééé:D

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Riley, Victoria and Edward