Sekce

Galerie

/gallery/Perfektn%C3%AD%20%C5%BEivot.jpg

V Zatmění říká Rosalie Belle, že její život před přeměnou byl perfektní. Měla všechno, na co si jen pomyslela, a zdálo se, že i nadále se jí bude všechno dařit.

Co kdyby Rose ten osudný večer nešla sama domů? Co kdyby se podle plánu vdala a nikdy nezjistila pravdu o existenci upírů? Co kdyby prožila vysněný lidský život? Byl by vážně tak perfektní?

Týden. Sedm dní. Sto šedesát osm hodin. Přesně tolik času zbývalo do mé svatby. Do události roku a pokud vše vyjde, tak i desetiletí. Nemohla jsem se dočkat. Měla jsem naplánovaný každičký detail, nic se nesmělo pokazit. Jedině to hloupé počasí jsem nedokázala já, ani tatínkovy či Roycovy peníze ovlivnit a změnit podle mých představ. Na duben bylo neobvykle chladno.

,,Rosie, ty jsi myšlenkami úplně někde jinde,” probral mě z úvah Veřin pobavený hlas. Rozpačitě jsem se na ni usmála a trošku zahanbeně přikývla. Měly jsme spolu na sebe tak málo času a já ten vyšetřený promrhávala přemítáním o své svatbě.
,,Promiň, jen se bojím, že něco nedopadne, jak má,” přiznala jsem a Vera chápavě pokývala hlavou.
,,Já tomu rozumím, není to tak dávno, co jsem k oltáři kráčela já,” mrkla na mě spiklenecky a pak se lehce začervenala. Rozesmála jsem se. Jen ona, její manžel John a já jsme věděli, že k oltáři kráčela už s Henrym pod srdcem. To já ne. Byla jsem dokonale čistá a nevinná. Přesně taková má nevěsta být. Zvláště nevěsta někoho tak významného jako Royce King junior.

Rosalie Lilian Kingová.

Znělo to krásně a již velmi brzy to bude pravda. A pak i já budu mít všechno, po čem jsem kdy jen zatoužila. Když si jen vzpomenu, že jsem Veře manželství a synka záviděla! Tedy, ano, tohle jsem jí záviděla, ale ty ostatní věci ne. Její muž se živil jako truhlář a mohl si dovolit koupit pro ně jen malý dům bez moderního vybavení. Já bych v něm žít nemohla. Kdepak. Na mě čekala nová vila s prostornou jídelnou, v níž budu pojídat vybrané pokrmy, kuchyní, kde bude vařit kuchařka, luxusním salónkem, který se stane svědkem mnoha čajových dýchánků pořádaných pro mé přítelkyně, dokonale zařízenou ložnicí s velkou šatnou a nejmoderněji vybavenou koupelnou. Plus samozřejmě pár dalších pokojů pro služebnictvo a tři prozatím prázdné pro děti, které jistě brzy přijdou.

Upila jsem čaje a bezděčně se podívala ven. Stmívalo se. Byl nejvyšší čas vydat se na cestu domů. Ač byl Veřin dům malý a nijak luxusní, cítila jsem se v něm dobře. Byl úžasně útulný a každý si v něm připadal vítaný. Tuhle atmosféru jsem si přála i pro svůj dům. Usmála jsem se při představě, jak krátký čas zbývá, než se můj sen stane skutečností.

,,Páni, Rose, ty ho vážně miluješ, viď? Vím, že je to trošku hloupé, ale chvílemi se mi zdálo, že… no, že se ještě neznáte tak dobře, aby  bylo moudré se vzít. Ke své neskonalé úlevě ale vidím, že jsem se mýlila,” zasmála se Vera a pohladila Henryho po vláscích. Už skoro spal a ona ho vzbudila. Rozlepil svoje krásná očka, zamžoural na svět a zase je spokojeně zavřel. Milovala jsem ho a nemohla se dočkat, až i já budu na kolenou houpat vlastního synka.
,,Mám ho ráda, ano,” odpověděla jsem nepřítomně. Bála jsem se na  Veru podívat. Nemýlila se, měla pravdu jako vždy. Znala mě dokonale. Nebyla jsem do Royce zamilovaná, ale měla jsem ho ráda, to rozhodně ano. Maminka mi vysvětlila, že většina manželství nezačíná horoucí láskou jako z románu. Ta přijde až časem. Nepochybovala jsem o jejích slovech. Royce mi imponoval. Byl mladý, pohledný, bohatý a před ním se rozprostírala velmi slibná budoucnost. A já byla tak krásná, že mě nešlo nemilovat. Ona hluboká a vášnivá láska, kterou cítila Vera ke svému manželovi a on k ní, přijde. Ani mě nenapadlo, že by se to nestalo.

Dopila jsem čaj a oblékla si kabátek. Dárek od Royce. Zahrnoval mě nejrůznějšími maličkostmi i cennějšími věcičkami a já si to užívala. Zrovna jsem se s Verou loučila, když se domů vrátil její manžel. Z vlasů mu tekly čůrky vody a plášť měl úplně promáčený. Zmučeně jsem zasténala. Pršelo a já ani v nejmenším netoužila být stejně promoklá jako on. Teď jsem domů jít nemohla. Jak bych vypadala?! Navíc hrozilo, že bych nastydla a to by v tuhle chvíli byla katastrofa.

,,Rose, dojdu k vám, aby pro tebe poslali auto, ano?” navrhl John. Zřetelně jsem cítila úlevu zaplavující mé tělo. Upřímně jsem se na něj usmála a přikývla.
,,Děkuji, Johne, je to od tebe velmi laskavé.”

Spěšně se převlékl, vzal si deštník a vyběhl do toho nečasu. Vera se za ním dívala se starostí v očích. Až v tu chvíli mě napadlo, že on může kvůli mně onemocnět.
Vera jen zatřásla hlavou a už opět s úsměvem postavila na další čaj a posadila se ke mně.
,,John je silný a zdravý. Pár kapek deště ho neskolí, neboj se. Stejně by tě nenechal jít domů samotnou takhle pozdě večer. Nikdy nevíš, na koho bys mohla cestou narazit,” vymlouvala mi Vera mé omluvy. Měla pravdu a já jí i Johnovi byla vděčná.

Společně s Verou jsme uložily Henryho. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl naprosto rozkošný a sladký. Tvářičky měl zrůžovělé spánkem, žužlal si palec a klidně oddychoval. V duchu jsem si malovala honosnější kolébku, do níž budu ukládat svého blonďatého a modrookého synáčka. Živě jsem toho zatím neexistujícího chlapce viděla před očima. Nepřítomně jsem přejela bříšky prstů po Henryho kolébce. Dřevo bylo dokonale hladké a příjemné na dotyk. Johnova práce. Využil svého řemesla, aby vytvořil tenhle prostý skvost. Líbilo se mi to, ale pro své dítě jsem přece jen chtěla něco víc než podomácku vyrobené věci. Brzy to všechno, po čem tak toužím, budu mít. Musela jsem se napomenout v duchu. Byla jsem čím dál netrpělivější. Už jen týden.

Dva kužely světel přejely po stropě. Za okamžik se ozvalo zatroubení. Můj odvoz si pro mě přijel. Naposledy jsem polaskala Henryho tvářičku. Objala jsem Veru a znovu si oblékla kabátek. S Johnem jsme se míjeli ve dveřích. Poděkovala jsem mu a z náhlého popudu ho políbila na tvář. Rozpačitě, ale potěšeně se na mě usmál. U auta na mě čekal Paul, řidič, kterého Royce poskytl tatínkovi a mamince kvůli zařizování naší svatby a ke zvětšení společenské prestiže. Nechala jsem si otevřít dveře a než se zavřely, zamávala jsem Veře s Johnem, kteří se za mnou dívali oknem. John Veru objímal kolem ramen a ona se k němu tiskla. Projel mnou zvláštní pocit. Tohle jsem s Roycem neznala. Však to brzy poznáš, je to dokonalý gentleman a nechce nic uspěchat, říkal mi můj vnitřní hlas.

V autě jsem se pohodlně opřela a dívala se ven, do deště. Na jediné křižovatce jsme museli zastavit a dát přednost jinému vozu. Pod stříškou u vyhlášeného baru jsem zahlédla jakési opilce. Zachvěla jsem se, když jsem si uvědomila, že nebýt Johna a jeho báječného nápadu, byla bych nucena kolem těch individuí projít. Rozhodla jsem se, že Johnovi budu muset ještě jednou poděkovat, a přemýšlela, co bych mu mohla k tomu poděkování dát. Alkohol nepil, ale velká čokoláda by mu mohla udělat radost. Spokojeně jsem se usmála. Koupit mu drahou belgickou čokoládu, kterou by si s Verou nikdy nemohli dovolit, se mi zdálo jako hezky řečené díky.

 

≈≈≈≈≈



Stála jsem před zrcadlem a kontrolovala se. Pečlivě a velmi pozorně. Musela jsem být perfektní. Složitý účes bezvadně držel. Několik kudrlin mi spadalo kolem tváře, zbytek vlasů byl vyčesán do drdolu a ozdoben perličkami. Líčení podtrhovalo mou přirozenou krásu a zvýrazňovalo tu zvláštní a jedinečnou barvu mých očí. Jako fialky. Usmála jsem se pro sebe a pohlédla na svou kytici. Tvořily ji samé fialky. Vzala jsem ji do rukou a prohlížela se i s ní. Úžasně se ke zbytku hodila. Živůtek mléčně bílých šatů obepínal mé tělo až k bokům a od nich se rozšiřovaly do bohaté sukně s vlečkou. Byla jsem krásná a nikdo o tom nemohl ani na okamžik pochybovat.

,,Rosalie, srdíčko, už je čas,” nakoukl do pokoje táta. Díval se na mě s takovou pýchou a hrdostí, že jsem se až začervenala.
Nabídl mi rámě a odvedl mě ven k luxusnímu autu, do něhož mi pomohl nastoupit.
,,Udělala jsi nám s maminkou velikou radost, zlatíčko. Ode dneška bude tvůj život takový, jaký si zasloužíš. Jméno Kingová ti otevře jakékoliv dveře a ty budeš mít možnosti, o jakých se nám ani nesnilo. Potkalo tě velké, ale zasloužené štěstí,” promlouval ke mně tatínek a hladil mě při tom po ruce. Věděla jsem, že tohle je splnění snu. A také jsem věděla, že má pravdu i v dalším bodě své řeči. Zasloužila jsem si to.

Před kostelem už čekali prostí lidé. Bylo zvykem, že po obřadu ženich s nevěstou rozhazovali drobné mince kolem cesty. Ušklíbla jsem se. Nikdy bych se tak neponížila, abych ty mince sbírala. Tihle lidé na ně nepokrytě čekali. Bylo mi jich svým způsobem líto. Jít se podívat na něčí svatbu jen kvůli pár drobným. A aby viděli nevěstu, doplnila jsem potěšeně. Ti lidé si mě prohlíželi s úžasem a u některých jsem spatřila i okouzlení a obdiv. To mi dělalo dobře. Vlastně jsem najednou byla ráda, že tu jsou. Má svatba tak bude ještě proslulejší a pověst o mé dokonalé kráse známější.

Po tatínkově boku jsem vystoupala po schodech až k bráně kostela. Tatínek mi na čele udělal křížek a zakryl mi tvář závojem. Brána se otevřela a zevnitř zazněl svatební pochod. Pomalu jsme vykročili uličkou. Nenápadně jsem se rozhlížela po hostech vzdávajících mi ve stoje hold. Byl tu každý, kdo ve Rochesteru a jeho okolí něco znamenal. Přesně tak to mělo být. Když jsem se ujistila, že ti, které jsem tu vidět chtěla, vidím, zaměřila jsem se na Royce.
Slušelo mu to, samozřejmě. Černý oblek, bílá košile, modrá kravata ladící k očím. U myrty měl i snítko fialek. To mi vykouzlilo šťastný úsměv na tváři. Došli jsme až k němu a tatínek předal mou ruku do té jeho v gestu starém jako lidstvo samo.
Hudba utichla a kněz začal obřad. Nedokázala jsem se pořádně na slova soustředit. Myslela jsem jen na to, že tohle je skutečnost a ne sen. Realita. Venku svítilo sluníčko a přes zdobená okna dopadaly sluneční paprsky do kostela a vytvářely v něm příjemně teplé světlo. Starost o počasí se ukázala jako lichá. Naštěstí. Výzdoba byla přesně taková, jakou jsem si přála. Květiny jemně voněly a ozdobovaly lavice i sloupy. O téhle svatbě se bude mluvit ještě hodně dlouho a přesně to bylo mým tajným cílem.

,,Ano, beru,” dolehl ke mně Roycův zvučný hlas. Spokojeně jsem se zachvěla a zároveň maličko zastyděla. Ještěže muž odpovídal první. Já byla tak zamyšlená, že jsem knězovu otázku přeslechla.
,,Ano, beru,” opakovala jsem po chvíli jasně a radostně.

Vyměnili jsme si prstýnky, drahé a opravdu krásné, a byli prohlášeni za manžele. Royce mi s úsměvem odhrnul závoj a na knězův pokyn mě lehce políbil. Jeho polibek chutnal sladce a něžně laskal mé roztoužené rty. Začervenala jsem se a cudně skopila pohled, jakmile se jeho rty vzdálily. Kostel propukl v jásot a veselý smích. Obrátili jsme se do uličky a už jako pan a paní Kingovi vyšli ven.
Podle zvyklostí jsme byli zasypáni rýží a my na oplátku rozházeli dva košíky drobných mincí. Fotograf nás zvěčnil na několika snímcích. Pak přišly na řadu gratulace. Užívala jsem si je. Maminka plakala štěstím a objímala mě a líbala na obě tváře. Prý na mě už nemůže být hrdější. Každý mi říkal, jak moc mi to sluší a jak krásná svatba byla. Musela jsem se kousat do jazyka, abych neříkala, že si mají počkat ještě na hostinu. To teprve něco uvidí. Rodiče na ní rozhodně nešetřili a dali si hodně záležet, aby se podávaly ty nejvybranější pochoutky a lahůdky.

Roycovi právě přála dcera majitele módního salónu. Možná trochu nevhodně moc se na něj při objetí natiskla, ale mně v tu chvíli radost nemohla zkazit. Když gratulovala mně, usmála jsem se na ni o něco zářivěji než na ostatní a demonstrativně pohladila Royce po paži. S uspokojením jsem sledovala zášť v jejích očích. Stále s úsměvem jsem se otočila na dalšího gratulanta a rty se mi zkroutily do ne právě nadšeného úšklebku. Edward Cullen. Pan dokonalý. Na muže byl až moc hezký.
,,Paní Kingová, přijměte gratulaci ode mě i mé sestry a švagra. Carlisle musel do nemocnice a Esmé se necítila dobře, omluvte prosím jejich nepřítomnost na vaší nádherné svatbě, madam,” pronesl tím svým sametovým hlasem a mírně se uklonil.
Rozčiloval mě. Nejen svou hezkou tváří, ale i tím pohrdavým a povýšeným jednáním. Teď se na mě navíc díval tak zvláštně… S lítostí? To byla asi ta správná emoce. Lítost. Mě rozhodně nebylo proč litovat. Otevírala se přede mnou báječná budoucnost po Roycově boku a já se rozhodla, že Edwardem Cullenem si ji nenechám zkazit a otrávit. Vyhnala jsem ho z hlavy a přijala další gratulaci. Ano, můj život bude perfektní.

 

 


Moc a moc veřejně děkuji zlaté, diamantové a platinové Ree za pomoc. Bez ní by bylo v povídce pár ošklivých chyb a Rose by žila ve Winchesteru :-)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alison

15)  Alison (14.06.2012 17:59)

Veľmi pekne napísané a Rose si podľa mňa dokonale vystihla! Teším sa na pokračovanie a som zvedavá či Rose príde na to aký je Royce vskutočnosti

kajka

14)  kajka (22.03.2012 07:26)

Evelyn, to se ti povedlo. Ty se tak báječně vciťuješ do svých postav. Četla jsem už několik tvých povídek a vždycky žasnu. Tvoje Rose je tak pyšná, zahleděná sama do sebe, ale je mi jí neskutečně líto. My na rozdíl od ní alespoň tušíme, co ji čeká.;)
Jemně kruté dílko! Děkuju a těším se na pokračování.

Bosorka

13)  Bosorka (12.02.2011 09:36)

DOkonale vykreslená Rose! Tak snobská, zahleděná do sebe, do své krásné a dokonalé vize budoucnosti po svatbě, že nevidí nic jiného.... Jenže jak by mohla tahle skleníková květinka vidět, jaký může svět a lidé být
Doufám, že bude pokračování...určitě by si to tato nádhera zasloužila!

12)  jenka (02.12.2010 20:51)

Omlouvám se za nedůslednost: samozřejmě jsem měla opravit slovo TAKHLE a slova MĚL DAR. Prostě po sobě nečtu dost včas...

11)  jenka (02.12.2010 20:49)

Tohle je naprosto skvěle popsaná Rosaliina povaha. Dovedu si představit, jaké "štěstí" ji asi s Roycem čeká, ale máš tak bujnou fantazii, že si nedovedu představit všechny ty možnosti, jak to dopadne. Rozhodně tu povídku dokonči, moc by mě mrzelo, kdyby zůstala taklhe. Zajímavý byl nápad dosadit i sem trochu toho Edwarda s jeho zvláštním darem
A ještě mě napadlo: škoda, že se Rose - upírka nepotkala s nějakým upírem, který by mě ldar vidět i alternativní MINULOST - něco jako obrácené vize Alice. Pak by možná Rose pochopila a přestala se trápit svým nesmrtelným životem.

SarkaS

10)  SarkaS (01.10.2010 12:57)

Nádherné, přesně takhle jsem si Rose představovala. Je rozmazlená a pyšná, ale není necitelná. Její láska k malému Henrymu a kamarádce. Dokonce i ta opožděná starost o jejího manžela. To je přesně to co jsem od Rose čekala. Trochu mi připomíná jednu postavu z pohádky Princezna a žabák co jsem nadávno viděla. Přítelkyně hlavní hrdinky jí byla opravdu hodně podobná

Gassie

9)  Gassie (27.09.2010 23:26)

Evelyn, krásné. Nějakým nedopatřením mi tato krásná povídka unikla. Byla by to škoda.
Líbí se mi, jak dovedeš vystihnout charaktery svých postav.
Rose jsem si představovala přesně takto. Namyšlenou, arogantní. Nejvíc mě dostala její cesta autem domů. Na jednu stranu jsem měla radost, že unikla, ale nemůžu se radovat úplně, když si uvědomím, co se stane s Emmettem. Strana příběhu má holt dvě mince.
Opravdu se děsím a těším, co bude dál. Co si na ni s vymyslíš? Je mi jasné, že se to jejímu vysněnému ideálu nebude přibližovat ani v nejmenším. Jak moc ji ale hodláš trápit?
Na závěr už můžu jen

Ivanka

8)  Ivanka (27.09.2010 19:01)

Rose jak má být, jsem zvědavá jak to ubde dál.

krista81

7)  krista81 (26.09.2010 18:15)

Rose je opravdu rozmazlená a povýšená až hrůza..... - každá pýcha předchází pád, ale tenhle bude asi hodně hluboko.
Krásně napsané

Bye

6)  Bye (26.09.2010 13:55)

Ano, Rose je přesně taková, jakou jsem si ji v jejím lidském životě představovala. Povýšená, namyšlená až arogantní. Ale Tys to geniálně zařídila tak, že ve mně přesto nevzbuzuje žádné negativní emoce, protožes jí dala do vínku jistou bláhovost - ona je o svých právech a kvalitách tak přesvědčená, že se na ni za to ani nejde zlobit. Ona si myslí, že má zkrátka na ten perfektní život nějaké vrozené právo.
Dostane se jí ho, až jí to bude mrzet, žejo.
Mám dojem, že ji čeká poněkud tvrdší pád z těch vzdušných zámků, které si vysnila. Snad pak i některé věci pochopí.
A jsem zvědavá, co sis pro ni přichystala!

Yasmini

5)  Yasmini (26.09.2010 10:42)

Velice nápaditý příběh a krásně zpracovaný. Mimo scén níže v komentářích uvedených se mi líbila pasáž, kdy jede autem domů a potkává se se svým bývalým osudem.

S pocitem, že to chce další díl, tvá Y.

DeSs

4)  DeSs (25.09.2010 22:50)

Fakt nechápu, proč tu je tak málo komentářů. A zároveň se omlouvám, že já píšu zase tak pozdě...
I když tu nikdo nezemřel a Rose má to, co vždycky chtěla, měla jsem na krajíčku. Zvlášť když ji Edward blahopřál k svatbě...
Za všechno mlže John! Děsím se toho, co ji s Roycem čeká. Víme, jaký je, takže až se napije... :/
Ta věta Zasloužila jsem si to - v tom plně souhlasím s Ambrou. Čím si to zasloužila? Že se narodila bohatá a krásná? Chápu, že za to může z velké části výchova, ale takové lidi nesnáším. Ale budoucnost s Kingem je snad až přehnaný trest.
Vážně jsem zvědavá na druhou část. Jak to s ní dopadne. A je mi líto Emmetta.
Nádhera!

ambra

3)  ambra (25.09.2010 09:55)

Jo a neměla by být povídka na titulce?

ambra

2)  ambra (25.09.2010 09:54)

Milá Evelyn, konečně jsem dospěla k závěru, že netrpíš několikanásobným rozštěpem osobnosti, že se prostě jen naprosto dokonale vciťuješ do svých postav. Díky té strašně důležité schopnosti jsou Tvé příběhy tak uvěřitelné, až mi z toho jde mráz po zádech. Obzvlášť v tomhle příběhu, protože všichni víme, co je Junior zač a co asi milou Rose čeká. Litující Edward, který tomu parchantovi vidí do hlavy, mi to jen potvrdil. Geniální mi ovšem přijde jiné místo - věta Zasloužila jsem si to. Je otázkou, jak velký trest pýcha (jeden ze smrtelných hříchů) zaslouží. Jsem moc zvědavá, jak moc krutý osud jsi jí připravila (a je mi líto Emmetta, protože ten medvěd dokoná své dílo ).
Hani, překrásné, jsi mistr té stovky skvělých detailů, co mi příběh rozpohybují před očima...

Ree

1)  Ree (24.09.2010 20:10)

Žjůůůůů, Rose mám hrozně ráda a tohle se ti povedlo ;) Těším se na další část

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Rosalie, Alice, Esme