Sekce

Galerie

/gallery/13741057.png

Každej chlap to zvládá jinak.

Některej to nezvládá vůbec :)

15+ za jeho slovník ;)

Myslel jsem, že volný úterý znamená nohy nahoře, pivo v ruce a nějakej ten sex. Místo toho jsem seděl nad papírama z pojišťovny a snažil se v nich najít něco, co by mi dávalo alespoň trochu smysl. Už dvě hodiny. A pořád marně.

I tak mi ale dělala společnost spolehlivě vychlazená flaška piva.

„Do devíti budu doma!“ ozvalo se z chodby. Okamžitě mě to probralo.

„Jak do devíti budeš doma?“ vyjel jsem naštvaně a donutil se k těm pár krokům, abych po ní mohl hodit ten nejhnusnější pohled, kterej jsem si během těch dvou hodin papírování vypiloval k dokonalosti… Když mě Alice viděla, zmrzla uprostřed pohybu. Podezřívavě jsem zúžil oči a rychle zkontroloval situaci. Oblečení bylo v pohodě, už se naučila, že ty svoje nejšílenější kusy, kterým i přes zdravej rozum pořád říkala oblečení, nesmí nosit tady, ale i tak mi něco nesedělo. „Kam jdeš?“ zeptal jsem se a tvrďácky si založil ruce na prsou.

S povzdechem protočila oči, ale znala mě dost dobře na to, aby začala mluvit.

„S Jasperem. Ven.“

„S Jasperem?“ ověřoval jsem si. „Není nějakej to… starej?“

„Je jen o dva roky starší!“ bránila se. „A je hodnej, milej…“ Na chvíli se odmlčela, a pak váhavě dodala. „A neškodnej. Nemáš se čeho bát. Naši mě taky pouští ven,“ připomínala mi, abych na to náhodou nezapomněl. Jako by to šlo, osobně se postarala o skoro půlhodinovej telefonát s Esme.

„Ale Bella bude za chvíli zpátky,“ snažil jsem se ji nějak udržet doma. Za normálních okolností by to pomohlo, protože s Bellou teď měla docela podivnej vztah, kdy spolu lezly po obchodech a tu čerstvě vymalovanou místnost vedle ložnice plnily podle nich nezbytnýma věcma, bez kterejch by se naše dítě neobešlo.

„Budu doma v osm, ok?“ zkoušela vyjednávat. Stačila vteřina, abych si uvědomil, že líp už stejně nepořídím.

„Kdyby něco, tak volej, jasný?“ Otráveně přikývla, což mi stačilo. Doufal jsem, že nic neposere. Byla tady jednou za čas, většinou jen na pár dní, ale i tak mě vždycky děsilo, že se jí něco stane. Nechtěl jsem, aby to případně bylo všechno svedený na mě.

Bouchla za sebou dveřma a já se vrátil k tý hromadě papírů, která by mi byla užitečná maximálně tak na záchodě. Zmuchlaný a připravený k použití… Byla nuda probírat se pořád stejnýma věcma, který nedávaly žádnej smysl. Hodil jsem rozložený desky na stůl a nohy si hodil nahoru na pohovku. Bylo příjemný na chvíli vypnout, Bella se měla vrátit z přednášky o nějakým chlapovi, kterej mi podle jména nebyl ani trochu sympatickej.

Trvalo celkem dlouho, než mě přesvědčila, že je schopná jít sama. Její argumenty o tom, že těhotenství není nemoc ani postižení jsem nijak vyvrátit nedokázal, i když jsem se o to snažil.

Zatím šlo všechno hladce, ale oba jsme se báli toho, že dorazí komplikace. Nalomenina pánve byla sice zahojená, ale žádnej doktor nám nemohl zaručit, že se při porodu něco neposere. Pořád tu byla možnost císařskýho řezu, ale o týhle variantě nechtěla Bella ani slyšet. Děsila ji představa, že do ní budou řezat. Zkoušel jsem jí vysvětlit, že by tak všechno bylo jednodušší, ale účinek to žádnej nemělo. Přirozeně.

To čekání bylo na hovno, ale našel jsem si způsob, jak si ho zpříjemnit. Usnul jsem během pár minut.

Probudilo mě bušení na dveře. Nebylo to žádný zdvořilostní zaklepání, takže mi hlavou projelo rovnou několik scénářů, jak se sem snaží někdo vloupat. Reagoval jsem možná přehnaně, ale nehodlal jsem se tomu vetřelci postavit s prázdnýma rukama. Vždycky bylo lepší mít něco v rukávu. Vínová váza, kterou odněkud přitáhla Bella, sice nebyla nejlepší, ale protože byla těžká jak hovado, automaticky jsem čapnul ji.

Když jsem byl jen několik kroků od dveří, zastavil jsem se. Bylo ticho. Netušil jsem, jestli to ten někdo vzdal, ale neměl jsem v plánu otevírat. Když jsem ale uslyšel Emmettův zadejchanej hlas, ten nepopsatelně hnusnej pocit z břicha zmizel.

„Kurva, Edwarde!“ Další salvu ran jsem neslyšel, protože jsem dveře rychle otevřel. Emmett to evidentně nečekal, protože mi po hlavě vpadnul do bytu, jen tak tak se udržel, aby se nesvezl k zemi.

„Co je?“ vyjel jsem na něj podrážděně. Sám jsem to nečekal, ale když se sečetl všechen ten rámus, co nadělal, a fakt, že mě probudil z toho skvělýho hambatýho snu, vlastně jsem se ani nedivil.

„Kde máš mobil?!“ vyjel na mě stejným tónem. Položil jsem tu šílenou vázu na polici, čistě pro případ, že by mi ujely nervy a hodil bych ji po něm. Bellu by to bezpochyby mrzelo, byla na ni až podezřele fixovaná. Nenechal mě, abych mu odpověděl, vzal z jedné z polic moji mikinu a přehodil si ji přes rameno. Absolutně jsem ho nepobíral. „Bella ti volala,“ začal s vysvětlováním, když viděl, jak se tvářím. „A pak i mně a Rose. Ty vole, budeš táta!“

„Ale já už to vím,“ řekl jsem pomalu, jak mi nic z toho nedocházelo. Trochu se sklonil, protože byl o kus vyšší než já, a položil mi ruce na ramena. Díval se mi do očí a já byl připravenej mu jednu natáhnout, jestli na mě něco zkusí, protože očividně byl sjetej nebo úplně na káry.

„Ale přímo teď, ty zabedněnej idiote!“ zacloumal se mnou. Pak všechno strašně rychle cvaklo na svý místo. Vykulil jsem oči.

„Jako teď?!“ vypadlo ze mě inteligentně.

„Co myslíš, že se ti tu snažím celou dobu říct?“ rozhodil bezmocně rukama. „Bejt tebou, tak sebou hejbnu. Rose mi dala jasně najevo, že mě zabije, když tě tam nedostanu včas.“

To bylo přesně to, co jsem potřeboval, abych se probral ze šoku. Tohle nešlo podle plánu. Termín jsme měli až za tři týdny… Okamžitě mě začínaly napadat samý komplikace, před kterýma nás varovali. Bylo jich tolik, že mi v hlavě udělaly slušnej bordel. I tak jsem ale zvládnul víceméně logicky uvažovat. V dětským pokoji byla připravená taška pro všechny případy, Bella s Alice nenechávaly nic náhodě. Pak už bylo jednoduchý seběhnout schodiště, kde jsem nechával Emmetta daleko za sebou. Měl jsem tendenci vyrazit ke svýmu autu, ale Emmett mě za triko zatáhnul k jeho.

Neprotestoval jsem, protože to poslední, co jsem potřeboval, byla bouračka. Bella byla klidná, když ji nepřemáhal nesmyslnej záchvat pláče nebo smíchu, ale věděl jsem, že tohle by asi jen tak nerozdejchala.

„Kdy to začalo?“ zeptal jsem se, když jsem se ledabyle připoutal. Chtěl jsem říct něco o tom, že by na to měl Emmett pořádně šlápnout, ale kupodivu jsem to dělat nemusel. Jel mnohem vyšší rychlostí, než byla ta povolená. Jel tak rychle, že to skoro vypadalo, jako by rodil on sám. Z tý představy jsem se rozesmál.

„Tohle chápu,“ mrknul vědoucně do zpětnýho zrcátka. „Hysterie. Takhle to začíná.“

„Já nejsem hysterickej,“ smál jsem se. „Budu táta!“

„Není to to samý?“ nadhodil vesele. Bez problémů jsme projížděli městem, nemocnice byla čím dál blíž. „Je to hodina zpátky. Bella se ti snažila volat. Já taky, ale marně,“ uchechtnul se. „K čemu ten telefon vůbec máš? Ne, vlastně to radši nechci vědět.“

„Posral jsem to, nemusíš to říkat, já to vím,“ povzdechnul jsem si a nervózně si prohrábnul rukou vlasy. Nikdy bych neřekl, že je kolem jednoho porodu takovej chaos. Představoval jsem si to celkem jasně. V klidu, bez spěchu a bez hysterickejch záchvatů smíchu nebo slz. A nakonec to dopadlo takhle.

Emmett na to nic neřekl, určitě měl stejnej názor jako já. Ale kdo mohl dopředu vědět, že to nepůjde tak dokonale, jak jsme měli naplánováno? Jasně, mohlo mě napadnout, že to nebude tak snadný. Přece jen to bylo dítě, který se chtělo vyškrábat ven na svět. Muselo kolem toho bejt nějaký pozdvižení. Obzvlášť, když se jednalo o malýho Cullena, budoucí fotbalovou hvězdu. Musel se narodit s rozruchem. Jen to asi trochu přeháněl.

Když auto konečně zastavilo, málem jsem vypadnul ze dveří, jak jsem se co nejrychleji snažil dostat ven. Ze zadní sedačky jsem vzal tašku a s ničím dalším se nezdržoval. V tuhle chvíli jsem měl bejt někde úplně jinde. Jediná pozitivní zpráva byla, že jsem se blížil.

Automaticky jsem zamířil do druhýho patra. Znal jsem to tam celkem dobře, protože Bella musela podstoupit hromadu vyšetření. Sotva jsem popadal dech a srdce mi zmizelo někde v kalhotách, i tam mi totiž nelogicky splašeně pulzovalo.

„Slečna Swanová?“ zeptal jsem se první sestry, kterou jsem na chodbě potkal. Ukázala až na poslední dveře vzadu. Znovu jsem se dal do sprintu. Taška mě bouchala do stehna, ale bylo mi to u prdele. A když jsem otevřel dveře a viděl naprosto zničenou Bellu, bylo mi u prdele úplně všechno. Jediný, co jsem chtělo, bylo celou tuhle krvavou věc přeskočit.

Ale to zjevně nešlo.

„Konečně!“ Slyšel jsem Rosalii, ale vnímal jsem ji jen okrajově. Bezmyšlenkově jsem se dopotácel k posteli, na který ležela Bella. Muselo jí bejt strašně, ale i tak se usmívala, když mě viděla.

„Stihnul jsem to,“ řekl jsem jako ten největší kretén na světě a pustil tašku bez zájmu na zem.

„S podivem,“ utrousila Rose jedovatě. Ignoroval jsem ji.

„Jo,“ dostala ze sebe s obtížema, ale pořád se usmívala. Tak tady to máme. Budeme hysterický oba.

„Proč jsi mi nezavolala dřív?“

„Promiň, tohle nebylo dneska v plánu,“ vydechla skrz najednou křečovitě zatnutý zuby. „Není to tak fajn, jak se říká,“ pousmála se, ale bylo vidět, že ji to stojí veškerý úsilí, aby nezačala křičet. Na to jsem neměl co říct. A kdybych to náhodou zkusil, riskoval bych ránu někam, kde by to bezpochyby bolelo.

„Dýchej zhluboka,“ řekl jsem místo toho první, co mě napadlo. Rosalie za mnou si odfrkla. Belle se zkřivil obličej ironickým úšklebkem.

„Chodila jsem na kurzy,“ připomněla mi. „Vím přesně, co mám dělat.“

„Jo.“ Vůbec jsem nezněl jako já. „Tím je to mnohem snazší.“

„Jak pro koho, Cullene!“ sjela mě Rosalie. Už jsem jí začínal mít plný zuby. Proč tu vlastně byla? A kde byl Henry? Spousta nelogickej otázek bez odpovědí. A kde kurva váznul Emmett? Potřeboval jsem někoho, kdo by do mě neryl. Zoufale jsem vedle sebe chtěl mít někoho, kdo si už tímhle prošel a úplně mu to nesežralo mozek, jako Rosalii.

Ještě trochu jsem popošel a vzal Bellu opatrně za ruku. Bál jsem se, abych jí něco neudělal, ale když se mi kolem ruky křečovitě sevřely její prsty, bylo mi jasný, že ona se nebojí ani trochu, že by mi mohla něco udělat. Pokusil jsem se usmát. Kurva. Tohle byla neuvěřitelná mizérie. Vůbec jsem nevěděl, co mám říct. Za mnou postával peroxid v sáčku - ani trochu se mi nelíbilo, že na ni nevidím -, což mi taky dvakrát nepomáhalo.

„Co říkal doktor?“ vysoukal jsem ze sebe nakonec to nejchytřejší a nejnormálnější, co mě napadlo. Povzbudivě pokývala hlavou.

„Zvládnu to,“ ujišťovala mě, ale moc přesvědčivě nezněla. Zamračil jsem se. „No dobře,“ povzdechla si rezignovaně, „budu tě potřebovat. Sama to nezvládnu.“ Při posledních slovech se jí trochu zlomil hlas. Do prdele. Tohle jsem nečekal. Ona z nás dvou byla v posledních dvou měsících ta silnější. Vždycky si poradila, když jí o něco šlo. Děsila mě představa, že bych měl bejt přímo u toho. Nepatřil jsem k těm nadšenejm magorům, co si v hádéčku natáčej každou vteřinu porodu. Mně by bohatě stačilo stát vedle ní.

„Dobře,“ polknul jsem.

Jako bych to tím přivolal. Bella se rozkřičela a málem mi rozdrtila ruku, jak moc ji sevřela. Nejspíš si ani neuvědomovala, že to dělá. Já si to uvědomoval až moc dobře.

„Slečno Swanová?“ Do dveří se nahrnul nějakej černej maník a začal ji kontrolovat. Kdyby mě Bella nedržela za ruku, asi bych mu jednu natáhnul. To kurva neexistuje žádnej zákon, kterej by zakazoval dělat chlapům v tomhle oboru?! Odvrátil jsem oči a snažil se z hlavy vymazat ten pohled, kterej jsem už stejně měl vypálenej na sítnici. „Jedeme!“ zakřičel k otevřenejm dveřím, do kterejch okamžitě naběhla ta ženská, kterou jsem předtím potkal na chodbě.

„Asi to nezvládnu,“ přiznal jsem se, když jsme přecházeli na porodní sál. Okamžitě mě ještě víc zabolela ruka.

„Nikam. Nejdeš!“ odsekávala zuřivě.

Roztřeseně jsem vydechnul.

Dalších deset minut se mi nepodařilo nadechnout, nebo mi to tak alespoň připadalo.

Ruka mi odumírala, pomalu jsem se začínal smiřovat s faktem, že zbytek života strávím jako jednorukej vocas.

„Ať už jde ven!“ zařvala Bella.

„Zvládneš to,“ uklidňoval jsem ji a zakazoval sám sobě myslet na cokoliv jinýho.

Po dalších dvaceti minutách byla celá zpocená a rozhozeně dejchala. Chtěl jsem jí pomoct, ale nemohl jsem přijít na způsob, jak jí tohle celý zpříjemnit. Podle toho, jak jí občas děsivě vyskakovala žíla na čele, to asi ani nešlo.

Ruku už jsem přestával cítit.

„Už nikdy! Nikdy tě nenechám, abys mi tohle udělal!“

Poplašeně jsem couvnul, protože zněla kurevsky vážně. Těžko říct, co se jí právě honilo hlavou, ale podle půlměsíčků, který jsem měl vrytý natrvalo do kůže, to nebylo nic hezkýho.

Po půl hodině se k nám přidal ještě další doktor. Přirozeně to byl chlap, kterej neměl daleko do hrobu. A přirozeně se taky podíval.

Ruku už jsem necítil.

„Ještě trochu!“ povzbuzoval ji ten podezřelej důchodce. Celý tohle bylo tak neuvěřitelně komický, že bych se i smál, kdybych právě netruchlil nad svojí rukou. Naštěstí levou.

A pak se ozval ten nejprotivnější zvuk na světě.

Dětskej pláč.

„Je to holka!“ pronesl nadšeně ten chlápek s knírem. V rukách držel hejbající se mrňavou věc, která čím dál víc nahlas dávala najevo, že se jí tu ani trochu nelíbí…

Bella se rozbrečela. Těžko říct, jestli to bylo vyčerpáním, nebo zkrátka tím, že si taky právě uvědomila, že tohohle balíčku už se tak snadno nezbavíme. Možná obojí.

Když jí ale v náručí přistála zelenooká mumie, která se vráskama mohla vyrovnat tomu doktorskýmu důchodci, došlo mi, že brečí štěstím. Usmívala se na tu prťavou holčičku, která ze sebe dokázala dostat víc decibelů, než dobře vytuněný repráky. Roztřeseně k ní natáhla ruku a pohladila ji po tváři. To mrně bylo na světě sotva pár minut, ale muselo poznat, že je u mámy, protože okamžitě přestalo brečet. Vykuleně na ni zíralo a snažilo se dostat ruku blíž k ní.

Nevěděl jsem, co dělám, dokud se mě za prst nechytilo pět miniaturních prstíčků. A i když to bylo naprosto šílený, byl to úžasnej pocit.

„Je nádherná,“ zašeptala Bella a podívala se na mě. Měla pravdu. Byla nádherná.

„Sešijte to, prosím,“ řekl najednou někdo, vnímal jsem jen okrajově. Jakmile mi ale došlo, co myslí, rychle jsem povolil ty drobounký prsty a vyvlíknul se z nich. Tohle přece nemůžou!

Nahrnul jsem se k tomu magorovi, co sebejistě mířil k Belle s navlečenou jehlou.

„Co to kurva…“ začal jsem, ale pak mi pohled sklouznul tam, kam neměl. Skoro jsem cejtil, jak mi z hlavy mizí krev.

„Chcete na to led?“ zeptala se sestra ochotně. Šokovaně jsem se na ni podíval.

„Jo,“ stihnul jsem ještě říct, než jsem jak kus hovna sletěl k zemi.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

ambra

2)  ambra (02.08.2012 21:21)

Edward s Alicí (neškodný Jasper, jo )
Edward s Emmettem (Ty vole, budeš táta!“ „Ale já už to vím, )
Edward s Rose
Edward a CIZÍ chlapi u porodu
A i když je to divný, tak Edward a Bella
Takže zbývá Edward a miminko I když vzápětí znovu .
Na zdraví té malé opičky, která ho možná naučí mluvit slušně
Úžasný, Ajji, jsem pod stolem :D :D :D

Marcelle

1)  Marcelle (02.08.2012 21:18)

Já tohohle Edwarda miluju a tebe taky.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek