Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/R+Paul.jpg

„Já… Rachel, já jsem vlkodlak."

Jak to Rachel přijme? Myslím, že není třeba dalších slov...

…bylo to něco neuvěřitelného, nepopsatelného… něžně mě líbal a já mu to oplácela. Vůbec jsem nechápala, čeho jsem se bála. Ano, přišlo mi to trošku brzy ale… to riziko podstoupit skutečně stálo zato. Přišlo mi to tak snadné jako dýchání. Tak přirozené… nějakou dobu jsem opravdu nevěděla o světě. Rukou jsem mu zajela do vlasů a on mě vzal kolem pasu. Ale odtáhla jsem se jako první. Tedy ne proto, že jsem chtěla nebo že by nade mnou vyzrál rozum, ale… stěží jsem popadala dech, takže…

„Rachel.“ Zašeptal mi omámeně do ucha. Kdyby mě pevně nedržel, nejspíš bych se neudržela a sesypala se na zem. Pevně jsem ho objala kolem krku. On se jen zadýchaně zasmál a ještě mě jemně políbil na krk.

Všechno jakoby dopadlo na správné místo.

„Miluji tě.“ Zašeptal něžně. Pevně jsem ho objímala kolem krku a stále se mi nedařilo popadnout dech. Sakra, co to se mnou je? Jo, šíleně moc jsem ho milovala. Chvíli jsme zůstali spolu v objetí a Paul mě celou dobu jemně hladil po zádech. Byla to dokonalá chvilka. Když jsem se ale trochu vzpamatovala a dokázala rozumně myslet, opět mi něco došlo. Jeho tělo bylo tak horké!

„Paule, já… víš… opravdu jsi v pořádku? Nemáš horečku?“ polekaně se ode mě odtáhnul. Ne, to jsem nechtěla. V jeho objetí jsem se cítila tak bezpečně!

„Rachel, já… já to vážně nedokážu dál skrývat. Ne před tebou a už vůbec ne kvůli tomu, co se teď stalo. Prosím, pověz mi, co ke mně doopravdy cítíš. Potřebuji to od tebe slyšet. Musím si být jistý, že dělám správnou věc…“ byla jsem šíleně zmatená. Cože? Čím si má být jistý a co nedokáže dál skrývat?

„Já tě nechápu.“ Kuňkla jsem nejistě. On mě ale neústupně chytil za ramena a upřeně se mi zahleděl do očí.

„Rachel, vysvětlím ti to, jenom mi teď, prosím řekni, co ke mně doopravdy cítíš.“ Ještě nikdy jsem ty dvě slůvka nevyslovila nahlas. On už mi to párkrát řekl, takže jím jsem si mohla být jistá, ale já… rozpačitě jsem sklopila pohled k dlaždicím na zemi.

„Miluji tě.“ Řekla jsem nejistě. Nevím proč, ale nahrnuly se mi do očí slzy. Sakra proč? To jsem taková trapná citlivka? On mi ale jemně zvednul bradu, aby mi viděl o očí. Všimnul si mých skleněných očí a jemně se nad tím pousmál.

„Já tě ale miluji víc.“ Zlehka mě políbil na rty. Byl to krátký polibek, ale zato tím vyjadřoval hloubku svých citů ke mně. Ta láska kolem byla skoro hmatatelná. „A proto bych ti neměl dál lhát.“ Cože? Tak tohle byl vážně vrchol zmatenosti a nechápavosti. On mi celou dobu lhal?

Venku se začalo najednou stmívat. Bylo sice ráno, ale najednou byla všude tma, na obloze černé mraky nasáklé deštěm. To bude asi dost velká průtrž.

„Pojď, prosím, se mnou na pláž.“ Už mě táhl ke dveřím.

„Paule, já si nemyslím, že je to nejlepší nápad. Podívej se na to počasí. Co nevidět tu bude šílenej slejvák.“ Snažila jsem se zapřít, ale on měl větší sílu…

„Rachel, já tě prosím, bude to jen na chvilku.“ Co jsem asi tak měla dělat? Poraženě jsem se na něj podívala a hodila na sebe bundu. Ještě za ní budu vděčná.

 

Celou cestu nemluvil, jenom mě vláčel k pláži. Sakra co to s ním je? Nechápavě jsem se na něj podívala, ale on mi pohled neopětoval. No to bude zas nějakej super “vážnej“ rozhovor. Už se hrozně těším. Najednou jsem do něj vrazila. Ani jsem si nevšimla, že zastavil. Tentokrát se mi podíval hluboce do očí a chytil mě za obě ruce.

„Rachel, podívej. Vím, že se ti to bude zdát na hlavu a že mi nebudeš věřit, ale je to tak. A taky nechci, aby ses mě bála, protože já bych ti nikdy neublížil, rozumíš? Nikdy.“ Říkal to, jako by na tom záleželo celé lidstvo, nebo co. Mě už ale tahle ranní hra nebavila. Co si o sobě myslí?

„No, tak už to vyklop.“ Řekla jsem lehce kyselím tónem, jako to on udělal u mě doma.

„Já… Rachel, já jsem vlkodlak.“

„C-cože?“ Šílená změť pocitů. Ani jsem to nedokázala popsat. Strach, nevěřícnost, naštvanost, pobavení a ještě mnoho dalších pocitů… „Ty si tady vážně děláš ze mě srandu, co? Já to věděla. Už od začátku mi to připadalo zvláštní, že se o mě zajímáš. Tak kdepak máš ty svoje kamarádíčky? Kdy vylezou a začnou se mi posmívat, že jsem ti naletěla? No to je vážně sranda. Hahaha.“ Koukal na mě jak na blázna.

„Rachel, ale takhle to vůbec není! Já… já se ti tady snažím říct pravdu! A taky jsem si myslel, že jsme se už přes moje kámoše přenesly…“ v jeho hlase jsem slyšela bolest. Ne, to není možný.

„Paule, kdybych ti uvěřila, teda neříkám, že ti věřím, ale kdyby, tak jak mi to chceš dokázat? Je to stejně nemožné jako, že mi teď narostou křídla a začnu létat. Je to stejné, jako bych ti řekla, že jsem upír. Taky bys mi asi nevěřil, co?“

„No, to s tím upírem bych ti asi vážně nevěřil, protože to bys smrděla, ale ty krásně voníš.“ Při tom slově smrděla nakrčil nos. No bezva.

„Takže mi chceš říct, že existují i upíři?“ koukala jsem na něj s pohoršením, ale i s nadějí, že řekne ne. Ale to by se asi musel stát zázrak.

„Jo, jo přesně tak. Jsou to krvežíznivý pijavice.“ Přecedil mezi zuby, ale já ho už ani moc nevnímala.

„Víš co, Paule, tahle debata vážně nemá cenu. My se k sobě nehodíme. Já žiju realitou, zatímco ty se mi tady snažíš namluvit, že jsi nějakej vlkodlak? Promiň, ale tohle opravdu nejde.“ Vysmekla jsem se mu a už jsem se chystala domů. Právě včas. Zrovna se rozpršelo, a z dálky jsem zaslechla hřmění. Ale za sebou jsem taky něco uslyšela. Něco prapodivného, zvláštního… Zvědavě jsem se otočila a… přede mnou stál obrovský, šedo-stříbrný vlk. Zděšeně jsem vykřikla. Co to je? On mi nelhal? Vlkodlak? V jeho očích jsem viděla nejistotu, ale jeho pohled jasně vyzařoval “já ti to říkal.“

„T-tys mi nelhal.“ Zavrtěl hlavou. Nevěděla jsem, co dělat. Sice jsem věděla, že je to Paul, a přeci mi sám řekl, že mi neublíží, ale… bála jsem se ho. Bála jsem se toho obrovského vlka, co se ke mně nejistě přibližoval. Byl jen pár kroků přede mnou a já začala panikařit.

„Promiň.“ Zašeptala jsem se slzami v očích a rozeběhla se zpět domů, co nejrychleji to šlo. Co to bylo? Byla hrozná průtrž a mě nekompromisně tekly slzy z očí, takže jsem ani pořádně neviděla na cestu. Zakopla jsem o nějakou větev a svezla se po kolenou, které mě okamžitě začaly pálit. Ale tu bolest jsem vnímat nechtěla, nemohla… dál jsem běžela a ještě několikrát spadla. Ale nedokázala jsem se zastavit. Ne teď. Co když je kousek za mnou? Co když mě pozoruje?

Rychle jsem vzala za kliku ode dveří, vběhla domů, zamkla je a klíč jsem ještě schovala. Nějakou dobu jsem jen koukala před sebe a snažila se uklidnit. Až když jsem začala trochu normálně myslet, uvědomila jsem si, že mě hrozně pálí kolena a bolí kotník. Dopajdala jsem tedy do koupelny, všechno oblečení ze sebe sundala a vlezla po horkou sprchu. Ta mě donutila aspoň na chvíli vypnout mozek a jen si užívat tu chvilku, která jakoby vyplula z reality.

Zabalená v ručníku jsem si sedla na podlahu a kysličníkem jsem si ošetřila obě kolena. Zatraceně, ale ten kotník bolí jako čert. Jemně jsem si ho tedy obvázala obinadlem, abych si ho zpevnila… lékárničku jsem uklidila na své místo a sedla si zpět na zem. Bylo ticho… přímo strašidelně ticho. Slyšela jsem jen burácení kapek na okna a občas hrom. Začínala jsem z toho opět panikařit. Co když přijde? A nebo co když mě špehuje? Říkal, že mi neublíží… objala jsem si kolena a začala se houpat za strany na stranu jako ten největší magor. Ale co když lhal? Určitě mě chtěl jenom přesvědčit, abych k němu šla a pak by mě třeba unesl nebo tak něco.

Rychle jsem se zvedla a dokulhala do svého pokoje. Tady se cítím mnohem bezpečněji. Zavrtala jsem se do postele, přehodila si přes hlavu peřinu a snažila se usnout. Třeba tak na všechno zapomenu… pomalu jsem se ponořila do říše snů. V tom snu jsem byla já. Měla jsem krásné princeznovské šatičky, jako kdysi… najednou jsem ale byla někde na útesu. Na kraji útesu… a vedle mě stál obrovský, šedo-stříbrný vlk…

 

S výkřikem, celá zpocená, jsem si sedla na postel.

„Byl to jen se, Rachel, jenom pitomý sen.“ Opakovala jsem si nahlas. Koukla jsem se na mobil – 13:10. No super, usnula jsem. Asi si půjdu dát ještě jednu sprchu, tentokrát ledovou. Stále zabalená v ručníku jsem se chystala jít do koupelny, když někdo netrpělivě zazvonil a zaklepal na dveře. Najednou jsem měla zase před očima Paula – jako vlka. Sakra, co když je to on? Co budu dělat? Opět se mě zmocnila ta příšerná panika. Klid, Rachel, jenom prostě otevři, když tak ty dveře hned zabouchneš. Obezřetně jsem dokulhala ke dveřím a pomalu je otevřela. Stál tam. Tušila jsem to, ale… i když jsem chtěla, nedokázala jsem ty dveře zavřít.

„Rachel! To jsem rád, že jsi v po… co se ti to proboha stalo?“ Koukal na moje kolena a na můj kotník. Co by se mi mělo asi tak stát? Vystrašil mě obrovský vlk a tak jsem celá vystrašená běžela domů a…

Mlčela jsem.

„Rachel, já jsem tě nechtěl vystrašit. Moc mě to mrzí, ale prostě jsem ti nedokázal dál lhát. Omlouvám se ti.“ Byl přímo zdrcený. V očích měl strach, obavy z toho, že ho odmítnu, ale nic jiného jsem nemohla dělat.

„Paule myslím, že bude lepší, když odejdeš.“ Užuž jsem zavírala dveře, ale on je zadržel a vstoupil dovnitř.

„Rachel ne! To nemůžeš, to nesmíš!“

„A proč bych nemohla? Je to moje věc ne? Já myslela, že se lidi v téhle zemi můžou svobodně rozhodovat!“ už jsem toho všeho měla vážně plné zuby.

„Rachel, já tě prosím. Víš, já ti to všechno nedořekl. Musím ti říct o své lásce k tobě, jde o to, že já…“

„Ale já to nechci slyšet! Nezajímá mě to! Víš, možná by bylo lepší, kdyby ses mi pořád posmíval, jako kdysi, protože… ne, Paule prosím odejdi.“ Měla jsem na krajíčku. Potřebovala jsem se vybrečet. Ale ne před ním. To by mě okamžitě objal a já bych se mu podvolila. A to rozhodně nejde.

„Takže… co teď?“

„Dej mi prosím čas…“ s těmi slovy jsem ho jemně vystrčila ven do deště a zavřela za ním dveře.

 

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Rossalliee

14)  Rossalliee (01.10.2011 16:09)

prosím pokračování..moc hezké..

THe

13)  THe (29.09.2011 16:34)

Abych pravdu řekla, když jsem si přečetla perex, bála jsem se. Bále jsem se, jak Rachel zareaguje a chudáček Paul bude sám. Teď se mi to potvrdilo. Jenže já ti věřím, že to dobře dopadne, takže jenom tohle: .

12)  ada1987 (29.09.2011 11:41)

11)  LillCullenVolturi (28.09.2011 20:44)

Trošičku nanynka :D :D Možná kdyby ji kousnul do zadku, třeba by ji to nějakým směrem popostrčilo..Ne moc hezká kapča Doufám, že brzy bude pokráčko

10)  miska555 (28.09.2011 20:02)

som zvedavá ako to dopadne....rychlo ďalšie kapitola.....

Kamci

9)  Kamci (28.09.2011 19:54)

:) :) :) :)

Bosorka

8)  Bosorka (28.09.2011 19:36)

Začínám se bát, co pěstuješ na balkoně

Twilly

7)  Twilly (28.09.2011 19:35)

Bosi, já bych spíš měla strach, že jsem se zhulila

6)  elie_darrem (28.09.2011 19:13)

nádhera

Kaca

5)  Kaca (28.09.2011 19:09)

Pff... Rachel se mi vůbec, ale vůbec nelíbí! Neví že jsou vlkodlaci úžasní. Já potkat takového kluka a on mi řekne že je vlkodlak a promění se mi na vlčátko, tak mu skočím na hřbet a zařvu Hyjééé! :D

Bosorka

4)  Bosorka (28.09.2011 19:08)

No ale konečně taky normální reakce... NEvím, jak ostatní, ale kdyby se mi kluk najednou změnil v obrovského vlka, tak bych nějak neměla chuť hrát si okamžitě na Budulínka...
Nemám strach, že by ji Paul neukecal :D

3)  Katie (28.09.2011 18:49)

chudák Paul :(

2)  Katherina (28.09.2011 18:45)

teď si mě dostala! NAi omylem jsem nečekala, že zareaguje takhle... Prosím, ať se co nejdřív vzpamatuje

1)  ann (28.09.2011 18:28)

jéé ted budu do pristi kapitoly jako na jehla

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek