14.02.2011 [21:30], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 10×, zobrazeno 2525×

Je tu Edwardova reakce na vše, co se děje. A jak to dopadne?

13. kapitola – Nevydržím to už ani minutu!

To, co se stalo v neděli na nákupech, bylo trochu divný. Raději jsem si na to zakázala myslet.

Během cesty do školy jsem se cítila divně. Možná jsem se bála toho, aby si mě Cullenovi po tom včerejšku nezačali víc všímat. To bych vážně nepotřebovala. Já se jim potřebuju co nejvíc vyhýbat.

Vyjela jsem dřív, protože jsem vezla mámu k dědovi, jak jsem slíbila. Byla natěšená. Táta sice chvíli protestovala, ale já ho uklidnila. Neměl se čeho bát a před Charliem by si nic nedovolili. Sice neochotně, ale souhlasil.

Dojela jsem ke škole a jak jsem to dělala předchozí dva týdny, jsem zaparkovala u vlků, co nejdál od Cullenových. Vystoupila jsem a zapojila se do debaty kluků. Scotty se kouzelně usmál a objal mě kolem ramen. To dělal poslední dobou často a mně to nějak nevadilo. Jako by mi tím pomáhal stát nohama na zemi a já věděla, že patřím mezi vlky, a tak musím s tím, co mi osud nadělit, bojovat.

Když jsem šla na hodiny, držela jsem se těch lidí se kterými je mám, a dávala si dobrý pozor, abych nenarazila na upíry. Raději bych obešla celý pozemek školy, než se s nimi potkat. Hlavně s ním. Hodinu, kterou mám s Alice, jsem cítila její pohled v zádech a kdykoliv jsem se k ní podívala, nesouhlasně se zamračila, jako bych udělala něco, co nechce. Rozhodla jsem se to raději neřešit.

Jakmile jsem měla třetí vyučovací hodinu a postřehla Edwardův pohled, bylo něco jinak. Ale já netušila co. Ale jeho pohled byl úplně jiný. Porušila jsem své vlastní pravidlo a podívala se na něj. Ihned mě zhypnotizovaly jeho zlaté oči. Lákaly mě k sobě tak neuvěřitelně silně a já se nechala.

Dívala jsem se do těch očí a nic jiného okolo neexistovalo. I to zlato v nich bylo jiné, bylo něžnější. Cítila jsem, jak nepravidelně dýchám a můj hrudník se zvedá čím dál víc a víc. Mít na sobě korzet, asi bych se udusila. Nešlo se od toho pohledu odtáhnout, bylo v něm něco, co mě lákalo a zároveň dávalo zvláštní pocit klidu a bezpečí.

I on se díval do mých očí a nevypadal, že by se chtěl podívat jinam. Přitom on byl jediný, kdo mohl náš oční kontakt porušit. Já se odtáhnout nedokázala. Proto jsem si to i celou dobu zakazovala, protože jsem věděla, že bych se neodtáhla.

Jestli jsem se mu chtěla vyhýbat, teď to bude mnohem těžší, než to bylo. Táta měl možná pravdu, opravdu se nedá otisku bránit! Ani ho nějak zastavit, i když je proti nepsaným, ale daným zákonům.

Najednou zazvonilo a já se lekla, jak jsem byla zabraná do těch očích. Uhnula jsem pohledem a raději zavřela oči. Jistota je jistota. Zhluboka jsem dýchala a odmítala si připustit cokoliv, co se stalo.

Edward je chytrý určitě mu došlo, že by to jinak nešlo a tohle je nejlepší řešení, a bude se taky raději držet dál.

Povzdechla jsem si a otočila se k tabuli a teprve pak si dovolila otevřít oči. To akorát začal profesor psát něco na tabuli a tak jsem si to opisovala a raději předstírala, jak mě to zajímá. Ve skutečnosti jsem nevnímala text a opisovala jen slova, ale nevěděla jsem, co mají dávat za význam dohromady.

Radostně jsem vyšla z budovy a mířila si to do jídelny na oběd. Mohla jsem se pořádně nadechnout a být chvíli v klidu. Posadila jsem se vedle Scottyho a ujídala mu z tácu, nevadilo mu to. Vesele jsem se bavili, než přiběhla Leah, naštvaná a já se bála toho, co mi poví.

„Ally, řekni prosím tomu upírskému neandrtálcí, aby se ke mně během tělocviku ani jindy už nepřibližoval na víc jak sto metrů a když budu v jeho blízkosti, neházel míčem,“ vrčela rozzuřeně. Ta uměla zkazit den.

Podívala jsem se po dlouhé době k jejich stolu a hořce polkla. Nechtělo se mi tam, teď mi to připadalo, jako bych měla jít na mučení. Scotty mě povzbudivě objal a já se tedy zvedla a vydala se po dlouhé době k nim.

Šla jsem pomalu a váhavě. Došla jsem až k nim tentokrát jsem si nesedla jen se opřela o stůl naproti Emmettovi. To, že vedle mě byl Edward jsem ignorovala.

„Už mě to nebaví. Sakra, to v tý palici nemáš mozek?! Dělat tu mezi vámi pořád posla, že jsi jí udělal to a to. Zklidni svůj hormon a využíj ho na uspokojení svojí manželky a ne terorizování vlčice. Už jsem tě prosila slušně. Nepomohlo to, teď ti to říkám naposledy. Drž se do ní dál a nic jí nedělej, nebo jedná z nás vybuchne a věř, že mě bys nechtěl potkat jako rozzuřeného vlka,“ vrčela jsem na něj ostře a dávala si pozor na to aby mě lidi neslyšeli. Musela jsem nějak ventilovat všechny ty emoce, co se ve mně shromažďovaly.

„A vůbec, vy všichni se ode mě distancujte, jak se o to snažím já,“ podívala jsem se na Alice a Edwarda. Otočila jsem se a mířila si to rovnou ven. Musela jsem se uklidnit, třásla jsem se vztekem, smutkem, bolestí, touhou. Bylo to k nevydržení a já věděla, že stačí málo a vybuchnu.

Když mě ovál studený vzduch zhluboka jsem se nadechla a vykročila do deště. Byl mi jedno, že budu mokrá, nastydnout jsem nemohla. Šla jsme až k nejblížší lavičce a tam jsem se posadila. Nohy jsem si dala na lavici a objala je pažemi. Tiskla jsem si je k hrudi a pokoušela se uklidnit. Takhle to bude furt?

Budu se bát chodit do školy? Koukat se do těch krásných očí a toužit, aby mě objal, a přitom se mu vyhýbat, jak jen to jde?

Povzdechla jsem si a se zavřenýma očima poslouchala venkovními zvuky. Slyšela jsem i šrumec ze školy, jak si v jídelně povídali. A pak vítr, jak fouká.

Bylo to uklidňující a když byl čas, vydala jsem se do učebny. Posadila jsem se na svoje místo, sundala mokrou bundu a rozčesala si mokré vlasy, aby mi rychleji uschly. Ještěže jsem je měla celkem krátké a ne dlouhé až k lopatkám jako máma. Mně stačilo, že jsem je měla po ramena. Stejně, jestli se nebudu muset přeměňovat často, asi si je nechám narůst. Dlouhou dobu jsem je měla dlouhé. Od doby, co jsem vlk, hned z kraje, jsem si je nechala ostříhat.

Upír, kterému jsem se chtěla tolik vyhnout, přišel mezi prvníma, jako by mi to dělal naschvál. Dělala jsem, jako že tam nejsem. Docela jsem se styděla za ten výstup, ale musela jsem už konečně nějak ventilovat moje emoce, které se ve mně za poslední dobu hromadily a já je nezvládala. Povzdechla jsem si a koukala se na svoje ruce, které byly položené na lavici a různě si hrála s prsty. I když jsem se na něj nedívala, periferním viděním jsem zahlédla, jak se posadil a natočil čelem ke mně.

„Omlouvám se,“ zašeptal potichu. „Emmetta zase něco chytlo, často se chová jako malé dítě.“ Bože jak mi jeho hlas chyběl. Nepodívala jsem se na něj, ani nic neřekla. „Budeš mě stále ignorovat?“ zeptal se smutně. Zavřela jsem oči.

„Je to tak lepší,“ špitla jsem hodně potichu. Slyšela jsem jeho povzdech a dál bylo jen ticho.

O tělocviku jsem se držela co nejdál. Alice se na mě vždy jen smutně usmála. V šatně jsem se loudala, nechtěla jsem je už potkat a tak jsem se převlíkla a byla ještě chvíli v šatně, kde jsem byla nakonec sama. Ani jsem moc nepospíchala, máma byla u Charlieho a pochybuju, že jí bude vadit čas navíc, stejně u něj ještě chvíli budeme.

Dala jsem si věci do skřínky a vydala se konečně na parkoviště. Vyšla jsem ven na vzduch, z tělocvičny nebyl výhled na parkoviště, protože budova byla schovaná za ostatními.

Uviděla jsem rychle se mihnout bledou ruku, než jsem cokoliv stačila, měla jsem ji na puse, abych nemohla křičet. Další studená paže se mi omotala kolem pasu. Popadl mě a upíří rychlostí odnesl do lesa. Opřel mě o kmen stromu, svoje ruce nespouštěl a díval se mi do očí. Oplácela jsem mu pohled do těch zlatých očí Edwarda. Můj hrudník se rychle vzdouval pod náporem vzrušení.

Sklonil svůj obličej k mému a opřel se o mou tvář, cítila jsem jeho dech a i rty na mém uchu. Jako by to šlo, se můj hrudník začal zvedat rychleji a srdce v něm bubnovalo jako o život, plíce měly nedostatek kyslíku, i když jsem se o jeho příjem snažila hlubokým dýcháním. Otřel svou chladnou tvář o mou a já zalapala po dechu.

„Nic ti neudělám, Ally, jen mě prosím vyslechni,“ šeptal mi do ucha prosebně. Pokaždé, když pohnul rty, cítila jsem, jak se s nimi otřel o mé ucho. Zachvěla jsem se. Stáhnul ruku z mé pusy a položil ji na můj druhý bok. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, ale moc to nepomohlo. Spíš vůbec.

„Co chceš? V sobotu jsme si vše ujasnili!“ Trochu jsem na něj vyjela. Nevydržím takhle v jeho přítomnosti dlouho. Stačilo jen pomyšlení, že mě drží za boky a jeho rty jsou na mém uchu, měla jsem co dělat, abych odolala. Moje tělo se chvělo, ale ne blížícím se výbuchem a přeměnou, mohla za to jeho blízkostí, po které jsem toužila.

„Ne, nevyjasnili. Nepustila jsi mě ke slovu, nedovolila jsi mi říct, co chci a cítím,“ šeptal naléhavě a víc si mě k sobě přitiskl.

„Edwarde,“ vyšel mi z úst zoufalý sten.

„Nevydržím to už ani minutu,“ vydechl zoufale. „Nedrž se ode mě, potřebuju tě u sebe, Ally, prosím. Nemůžeme bojovat proti něčemu, co je dané a jen nám to bude ubližovat,“ šeptal mi dál do ucha a já po jeho slovech tála.

V tu chvíli to už nešlo vydržet, byla jsem na pokraji sil, abych to neudělala. Ale po tom, co teď řekl, jak byl blízko, jsem to už nedokázala. Moje ruce, které do teď byly podél těla se vymrštily, objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu. Přitiskla jsem se těsně k němu a zabořila svůj obličej do jeho ramene. Cítila jsem, jak jeho stisk zesílil.

Nemohla jsem, ho držet dá od sebe. Potřebovala jsem ho, toužila jsem po jeho objetí, které se mi teď dostávalo a já byla opravdu šťastná, tak moc.

„Je to šílenství. Když se to dozví vlci, zabíjí tě,“ zavzlykala jsem se jen při té představě a otřásla se.

„Spolu to zvládneme, Ally,“ konejšil mě, přesně jak jsem o tom snila. Hladil mě po vlasech. Byl to tak příjemný krásný pocit. Klidně jsem dýchala a cítila se jako nikdy, v bezpečí.

Po delší době jsem se do něj odtáhla, abych se mu mohla zadívat do očí. Jeho zlaté oči jiskřily štěstím. Díval se na mě s tak krásným úsměvem, který jsem mu musela vrátit, i když asi nebyl tak dokonalý jako jeho.

Pustil mě jednou rukou, aby mohl konečky prstů lehce přejíždět po mém obličeji jako lehký vánek. Přivřela jsem oči a postavila se na špičky, abych byla výš. Pustila jsem ho a přesunula ruce k jeho obličeji a napodobila to, co dělal i on mně. Byl o tolik chladnější jako kostka ledu, ale mně to nevadilo. Byla jsem teplejší než normální lidé a zima mi nedělala problém.

Koukali jsme si navzájem do očí. Nepotřebovali jsme mluvit, stačilo, že jsme byli konečně spolu. Pomalu se ke mně začal přibližovat obličejem, ale v jeho očích byla nejistota. Povzbudivě jsem se na něj usmála, usmál se taky a konečně překonal tu mezeru mezi našimi rty. Lehce se otřel o mé rty svými. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo, jen aby mohlo přehodit rychlosti a pak bít rychleji.

Na malou chvilku se odtáhl, ale pak se na mě vrhnul hladově a vášnivě. Nečekala jsme to a tak jsem o pár kroků ustoupila, až jsem narazila do kmene stromu, o který mě předtím opřel.  Vzdychla jsem slastí a ruce mu přemístila do rozčepýřených vlasů.

Jednou rukou držel mojí mikinu v oblasti beder a druhou měl na mé tváři a jeho prsty jsem cítila na zátylku. Nedovolovali jsme si navzájem se odtáhnout. I když jsem potřeboval dýchat, raději jsem se nadechla během kraťoučkých pauz mezi polibky.

Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo, cítila jsem tolik lásky, něžnosti a bezpečí jako nikdy v životě. Jenže i tak na mě po dlouhé době dopadla realita a já si vzpomněla na mámu a bráchu. Kdyby to bylo jen na mně, byla bych tu takhle klidně do dalšího dne. V jeho objetí a stálých polibků, jak krásná představa to byla. Naposledy jsem ho políbila a povzdechem se dotáhla.

„Co se děje?“ ptal se mě zmateně. Opřela jsem se čelem o jeho hruď a pokoušela se zklidnit dech. Hladil mě po vlasech a jeho hrudník se také rychle zvedal.

„Musím jet, vyzvednou mámu a bráchu od dědy,“ vysvětlila jsem. Pevněji mě stisknul na znamení, že mě nechce pustit.

„Takže zítra ve škole?“

„Ano, ale protože tam jsou ostatní vlci, bude bezpečnější zatím dělat, že se nic nestalo,“ upozornila jsem ho a zaklonila hlavu, abych se mohla kouknout do jeho kukadel.

Přikývl na souhlas a sklonil se pro polibek. Poté mě pustil a já se vydala ven z lesa na parkoviště, kde už stálo jen moje auto. Když jsem otevřela dveře náklaďáčku, otočila jsem se k lesu, odkud jsem vyšla a zamávala Edwardovi, který stál na kraji. Usmál se a poté utekl pryč. Nasedla jsem tedy a vydala se k dědovi.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Elizabeth (15.02.2011 17:57)

Skvělý díl

8)  MaiQa (15.02.2011 16:30)

Jsou spolu.

7)  Kristiana (15.02.2011 15:53)

Juchůůůůů! Konečně spolu!

6)  Abera (15.02.2011 10:46)

Úžasný konečně jsou spolu

4)  lied (15.02.2011 07:17)

perfektní tak Eda to už nevydržel hurá už je vidím jak se budou přetvařovat ve škole

2)  Fanny (14.02.2011 23:52)

Proti otisku bojovat nemůžou, takže zbývá druhá možnost "boj" s vlky a Jakem.

1