Sekce

Galerie

/gallery/O1.jpg

...chvíle? ...láska? ...nebo snad žena?

Rozhodně však nejde o Beethovena, ale o situaci, kdy i Alici dojdou slova...

„Další,“ křikla jsem na barmana.

„Slečno Brandonová, nemyslíte, že už máte dost?“ ozval se vedle mě velice dobře známý hlas. Odmítla jsem se otočit. Přišlo mi, že pro dnešek bylo toho mučení už dost.

Jenže místo toho, aby mi dal pokoj, tak si sedl vedle mě. Vlastně, ani mě to nepřekvapilo, jen pobídlo k tomu, abych trvala na své objednávce. Kupodivu se to obešlo bez dalších připomínek.

Nespokojeně jsem ucucávala koktejl a snažila se nemyslet na muže sedícího vedle mě. Objednal si skotskou a zarytě mlčel, jako by se mi to snažil ulehčit. Blbost, on mi nikdy nechtěl nic ulehčit. Naopak. Začala jsem navštěvovat jeho ordinaci, protože nebyla jiná možnost jak se s ním blíže seznámit. Nešlo přeci jen tak vejít do baru a říct „Ahoj, já jsem Alice a rozhodla jsem se, že s tebou budu do konce života“. Sice mě napadlo to zkusit, ale kterej normální chlap by nevzal nohy na ramena? Rozhodla jsem se tedy pro nenáročnější způsob. I když... chodit na sezení dvakrát v týdnu není zas taková sranda, jak se z počátku zdálo. Nejdřív jsem z něj byla ještě víc na měkko, než když jsem ho poprvé uviděla v čekárně u zubaře. Pochopitelně, tenkrát si mě nemohl všimnout. Měla jsem nateklou tvář jak sysel a v očích hrůzu, kterou zmírnil pohled na blonďáka mých snů.

V lásku na první pohled jsem nikdy nevěřila, ale osudová láska, to je něco jiného. Takže, když jsem zjistila, že nebyl pacient mého stomatologa, ale kolega, začala jsem pátrat. Tedy, až po vytrhnutí osmičky a splasknutí otoku.

MUDr. Jasper Whitlock, terapeut se soukromou ordinací! Jak já miluju google! Objednala jsem se online ještě tentýž večer a začala plánovat, jak na něj zapůsobím přirozeným šarmem a bezprostředností. Nehodlala jsem mu vyprávět žádný pohádky, a proto jsem si ani dopředu nepřipravila, s jakou diagnózou ho navštívím. Koneckonců, doufala jsem, že budeme mít nakonec stanovenou vzájemnou léčbu a on je přeci profesionál, který si s tím bude umět nejlépe poradit.

S čím jsem nepočítala, byla nervozita. Nikdy jsem nic takového nezažila. Jestli se před návštěvou zubaře bojím, pak před návštěvou terapeuta začínám naprosto šílet. Jak příhodné pro zahájení léčby. Sám pan doktor bůh s ďábelskou hřívou usoudil, že jsem přepracovaná a vystresovaná. Ani se mu nedivím, když místo pozdravu jsem sotva došla ke koženému gauči a když mě vyzval, abych si lehla, začala jsem hyperventilovat. Jedinou mojí záchranou bylo, že zůstal sedět za stolem. Jen kdyby se tak neusmíval...

Na následné otázky jsem byla schopná odpovídat jen ano nebo ne a ani jsem si nebyla jistá, na co vlastně odpovídám. Na závěr sezení jsem se dozvěděla, že postačí, když se budeme pravidelně vídat. Odpověděla jsem: „Ano!“ Tím jsem si stoprocentně jistá.

Následovalo šest měsíců blaha spojeného s peklem. A jestli jsem si do té doby myslela, že jsem duševně zdravá, jemu se podařilo mě z omylu důkladně vyvést. Prý si idealizuji vysněného partnera a na muže kolem mám pak přehnané požadavky. Navíc se nezdravě upínám k přesvědčení, že s tím pravým budu až do smrti, což je dosti nepřiměřený požadavek vzhledem k tomu, že je mi teprve dvacet. Součástí mojí poruchy je i podivná nesourodost v postoji týkajícím se vztahu sama k sobě. Na to, jak dbám o svůj vzhled, jsem neuvěřitelně zanedbaná intelektuálně. Vlastně ne, takhle to neřekl, ale...

Sakra!

Takže jsem dopadla tak, že pro chlapa svých snů jsem bláznivej debil s nereálnýma vidinama budoucnosti. Skvělý.

Když mi to konečně došlo, zamířila jsem do prvního baru, který se mi cestou namanul. Nejspíš má pravdu, moje IQ rapidně kleslo, když jdu do prvního podniku, co najdu poblíž od jeho ordinace, a doufám, že tam nepřijde.

Teď tu sedí vedle mě a já nevím jestli mám skákat radostí nebo na něj začít řvát, abych dokreslila jeho představu o mé narušenosti.

„Další,“ zopakovala jsem (ani nevím po kolikáté) objednávku.

„Mně taky, dvojitou.“

To mě překvapilo. Nevypadal jako někdo, kdo tráví večery s alkoholem. Měla jsem ho spíš za sportovní typ, co si jde po práci zaběhat nebo do posilovny. Jak jinak vysvětlit to úžasně vypracované tělo?

Naše sklenky se brzy objevily před námi, ale on sáhl po své jako první a zvedl ji, aby si se mnou mohl přiťuknout. Překvapeně jsem na jeho výzvu zareagovala a po upití se nesměle zeptala: „Něco oslavujeme?“

Dvojitá skotská v něm zmizela, aniž by mrknul okem, a hned dostal další. Pohledem zkoumal její obsah. Sledovala jsem ho, jako by na tom závisel můj život.

„Bylo by hezké oslavovat,“ prohodil a podíval se na mě. „Proto tu jste?“

Čekal na reakci, ale tu já mu nemohla dát. Ne, když se mi díval do očí a jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak se musí cítit sklenka, když ji objímají jeho prsty.

„Ale slaví se snad s přáteli,“ soustředěně se zamračil. „Vy spíš vypadáte na zapíjení špatných zpráv.“

Potlačila jsem touhu vypláznout na něj jazyk a raději se začala věnovat svému drinku.

„Sedíte tu dlouho?“

Jen od té doby, co jsem se s vámi rozloučila, řekla jsem málem, ale místo toho jsem se začala roztržitě koukat kolem sebe. Vždycky jsem měla spoustu přátel a šťastné náhody přeci existují. Někdo mě musí vysvobodit!

„Čekáte někoho? Asi bych mu měl uvolnit místo,“ začal se pomalu zvedat. Bez mého vědomí mi vystřelila ruka a chytila jsem ho za předloktí. Překvapeně se na mě podíval a já se zmohla jen na zavrtění hlavou. Tolik k mému zdravému rozumu.

„Takže se společně zpijeme do němoty a pak si stopneme taxi?“ usmál se na mě uličnicky. Společná cesta domů... Zasnila jsem se.

„To není dobrý nápad,“ řekl ledově a já stáhla ruku.

Jen na chvilinku člověk zadoufá a hned dostane pohlavek.

„Vaše nabídka je sice lákavá, ale stále jste moje pacientka.“

Zhluboka jsem si povzdechla. Takže v tomhle je problém? Jediný způsob, jak se s ním dát dohromady, je nakonec i konečná všeho.

Zadívala jsem se na sklenku v jeho ruce a nepřestávala jí závidět. A pak mě napadlo, že možná jeho pití je silnější než můj cosmopolitan.

„Chcete ochutnat?“

Do háje, copak čte myšlenky?

„No,tak. Vidím vám to na očích. Dejte si.“ Nabídl mi sklenici a já ji ochotně přijala. „Ale měl bych vás varovat, tohle není žádné holčičí pití.“

Usmála jsem se a kopla to do sebe.

Fuj!

Následný kašel  a zvažování odchodu na toalety mně vzal další nitku důstojnosti.

„Ještě?“ zeptal se a já přikývla.

„Dlouhý den?“ zeptal se barman, když nám dal dvě stejné sklenky.

„Nevím, jestli den,“ protřel si Jasper oči. „Spíš roky.“

Třásla jsem se touhou zeptat se ho na jeho trápení. Jenže jsem byla cizí ženská, se kterou chce čistě pracovní vztah. Na druhou stranu, svojí pacientce by přeci neobjednal. Zvažovala jsem pro a proti a dřív, než ze mě stihlo něco kloudného vypadnout, začal sám.

„Varovali nás už na studiích. Čím víc se budete zabývat nějakou chorobou, tím více budete vnímat její příznaky sami na sobě. Celkem dlouho se mi podařilo odolávat, ale v poslední době si nejsem jistý.“ Napil se. „Vlastně, poslední hodinu nabývám jistotu, že mě to taky dohnalo.“ Zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou.

Bylo mi ho tak líto. Takže profesní deformace stíhá i terapeuty?

Všimla jsem si, že dopil, tak jsem mu nabídla svoji porci útěchy. Usmál se a přišlo mi, že schválně zavadil prsty o ty moje.

Zachvěla jsem se a zavřela oči. Být tak někdo jiný a někde jinde. Mohli bychom být spolu.

Nevím, kolik jsem toho vypila. Asi moc ne, protože jsem sledovala, jak pije on. A že toho nebylo málo. Vždy objednal dvě skotské a nejspíš si ani nevšiml, že nakonec obě končí u něj.

Možná jsme vypadali, že ani není třeba nic říkat. Jenže mně se v hlavě rojilo tolik věcí, co jsem potřebovala, aby věděl. Kde jen začít? A jak začít?

Po nějaké době se zvedl a trochu se zapotácel. Vyskočila jsem na nohy, abych ho podepřela.

„Jste nebezpečně blízko, slečno Brandonová. Mohl bych zapomenout na profesionální přístup,“ rošťácky se usmál a lehce si mě k sobě přitáhl. „Bylo by tak lehké věřit tomu, že jste skutečná.“ Přivoněl mi k vlasům. A copak nejsem? „Jenže, kdybych to připustil, asi by bylo zvláštní zjistit, že si celý večer povídám sám se sebou.“

Hořce se zasmál a odešel na pány.

Jako opařená jsem pozorovala jeho vzdalující se záda.

Vždyť já neřekla ani slovo. Celou tu dobu vedle něj mlčím jako zařezaná! Takhle se dobrá společnost nepozná. A ani vychování. Nejspíš bude mít pravdu. Jsem blázen. Naprosto jsem ztratila soudnost, když jediné, co chci, je být s ním a aby on o to taky stál. Jen mám totální okno, jak to celé zařídit.

Ani jsem se nehnula z místa, kde mě opustil, a to už se vracel zpátky. Dal na stůl několik bankovek a pak se ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha: „Byl to příjemný večer. Kdybyste mě hodlala někdy navštívit v soukromí, bylo by mi potěšením.“

Takže on si myslí, že se zbláznil a já jsem jeho představa? Navíc příjemná představa! Málem jsem mu radostí skočila kolem krku. Ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo ho chytit za ruku a proplést si s ním prsty.

Neprotestoval. Jen se na mě nevěřícně podíval a zeptal se: „Společné taxi?“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

julie

7)  julie (03.05.2015 21:19)

Joo, moc fajnové počteníčko

wuzinka

6)  wuzinka (03.05.2015 20:22)

HMR

5)  HMR (03.05.2015 19:35)

zanedbaná intelektuálně????
týýý Em!!!! to bylo skvělý!!!!!! skvělý!!! a skvělýýýýý!!!

4)  betuška (03.05.2015 19:07)

pôvabná poviedka

3)  Seb (03.05.2015 07:51)

Ze začátku jsem se bavila, konec vypadá nadějně, děkuju za zpříjemnění nedělního rána.

2)  Lucka (03.05.2015 01:00)

skvělé

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (02.05.2015 21:47)

Tak toto bolo podarené .Pripitý Jasper si myslí,že sa mu o Alice zdá. Nebolo by od veci sledovať,ako a u koho skončila jazda taxíkom

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward+Bella