Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Trojka.jpg

Zábava, pohodička, přátelé, klid, bláznivé akce. Tak tohle jsou Belliny dokonalé jarní prázdniny. Jenže zdání klame a než se všichni rozkoukají, bude pozdě. Pro všechny nedočkavce - Edward se stopro objeví v další kapitole.

Z minulé kapitoly

Jacob si mě přitáhl pevně k sobě, a pak už jsem jenom ucítila jeho rty na těch svých. Z malé pusy se stal polibek, při kterém nám oběma z úst unikaly bublinky vzduchu na vodní hladinu. Byl zajímavý, možná moc mokrý a slaný, ale rozhodně úžasný. Začala jsem však rychle ztrácet kyslík, a tak jsem radši rychle vystřelila na vzduch. Hlasitě jsem oddechovala, zatímco se vynořoval Jacob. Bitka už utichala.

Zahleděla jsem se své lásce do očí, vděčná za svůj život. Nechtěla jsem ho měnit, byla jsem spokojená a v tuhle chvíli jsem dokonce dokázala na všechny předchozí problémy zapomenout.

 


 


5. kapitola - Začátek konce


Ten dnešní den byl fakt úžasný. Měla jsem hlavu položenou Jacobovi na klíně, poslouchala jsem trampské písničky v podání Quila a Embryho a na tváři měla připitomělý, blažený úsměv.

Na pláži se totiž všichni dohodli, že uspořádáme noční táborák se vším všudy. Dorazili snad všichni teenageři z rezervace. Jídla tady bylo na dva měsíce – no teď už vlastně ne. Instinktivně jsem se dotkla břicha, byla jsem přejedená.

Teď už bylo ticho, ale ze začátku nás snad slyšeli až na půli cesty do Forks. Pořádaly se soutěže v přeskoku přes oheň, v pojídání co největšího množství jídla, a dokonce i v tanci. Neúčastnila jsem se ničeho a to i přes velké povzbuzování okolí – hlavně Jaka.

Za klidné melodie jsem nakonec zase usnula a neměla čas o čemkoli přemýšlet. Na tomto místě jsem si připadala jakoby odtržená od reálného světa.

Tentokrát se mi nezdál žádný sen, tak mi to alespoň připadalo. Všude byla tma a já cítila jenom slabý tlak na spáncích, který jsem zvládala ignorovat.

***

Probudilo mě čísi šeptání. Zase jsem ležela v Jacobově posteli a oknem do místnosti pronikalo ostré sluneční světlo. Já se však rozhodla zaměřit na hlasy z přední místnosti.

„Renée, myslím, že je čas, aby se dozvěděla pravdu,“ šeptala právě Betty… počkat, Betty se vrátila?

„Ne, ještě to není jisté. Nech tomu ještě chvíli, třeba se vše nějak vysvětlí,“ bránila se maminka. Vůbec jsem nechápala, o čem se to baví.

„Na co chceš čekat? Já cítím, že tohle nedopadne dobře. Musí znát svůj osud a to dřív než bude příliš pozdě. Tohle je naše poslední naděje,“ syčela Betty. Cítila jsem, že jí dělá velkou práci nerozkřičet se.

„Dobrá řekneme jí to, ale pod podmínkou, že se dozví o všem. Tím myslím o úplně všem,“ hrozila mamka. Ztlumila hlas, takže jsem musela pořádně špicovat uši, abych ji vůbec slyšela.

Nastalo hrobové ticho. Zdálo se, že ač měla Betty říct komukoli cokoli, nelíbilo se jí to. Nakonec promluvila, ale hlas jí podivně přeskakoval.

„Zdá se, že jsi vyhrála Renée. Nechci, aby věděla o čemkoli, co vědět správně nemá. Takže pokud se dnes nestane nic mimořádného, nebudeme o tom před ní vůbec mluvit. Doufám ale, že víš, co děláš.“ Zdálo se, jakoby při poslední větě zestárla nejméně o pět let.

Nikdo už nepromluvil. Ozvalo se pouze klapnutí dveří, jak mamka odešla. Hlavou mi vrtalo, kdo je ta nešťastná dívka a co se nemá dozvědět. Podle jejich rozhovoru nebylo něco v pořádku. Přemýšlela jsem, jestli to z nich mám začít páčit, byla jsem si totiž naprosto jistá, že z Betty nic nevytáhnu.

Radši jsem se rozhodla, že přestanu hrát hru na „nejtvrdší spaní roku“ a půjdu začít nový den.

Oblékla jsem se, vyčistila zuby, učesala a rozhodla se hodit všechny starosti za hlavu. Stejně jako včera. Pak jsem si, ale uvědomila, že Jacob odjel a do zítřka ho neuvidím. Trošku mi to pokazilo náladu. Celý den s náladovou kamarádkou nezněl dvakrát lákavě.

„Ahoj,“ zamumlala jsem, jakmile jsem vstoupila do místnosti. Snažila jsem se, aby to znělo co nejvíc vesele. Betty sebou ale polekaně trhla.

„Čau,“ přikývla a natočila se mým směrem. Dost jsem se lekla. Měla temné kruhy pod načervenalýma očima a vlasy jí na hlavě neposedně trčely do všech úhlů. Celkově vypadala dost ztrhaně.

„Je ti dobře?“ zarazila jsem se místo palby otázek, které jsem měla na jazyku.

„Ani moc ne, moc jsem se nevyspala,“ usmála se unaveně, „nebude ti vadit, když dneska nic zázračnýho nepodniknem?“

„Ne, to je v poho,“ promluvila jsem zamyšleně a sedla si ke stolu k míchaným vajíčkům. Z nějakého důvodu Betty musela vědět, že jsem vzhůru, když už připravila snídani.

„Byla tady tvoje mamka s věcmi,“ prohodila a hodila po mně významný pohled – takže to věděla. Viděla jsem v tom i trošku dobře skrývané nerozhodnosti a obav. Jenom jsem přikývla. Přemýšlela jsem totiž, jestli to byla jenom zástěrka, jak si promluvit s mojí matkou.

Betty sklidila talíř, a pak jsme se přesunuli k televizi, kde jsme taky zůstali.

Ze začátku jsem se urputně soustředila na běžící pořad, jelikož jsem se snažila nevnímat Betiiny ostražité a zadumané pohledy. Po dvou filmech, z kterých jsem stejně nevěděla ani větu, jsem se na to vybodla. Což bohužel nastartovalo mou mysl.

Dovolilo mi to přemýšlet. Začínala jsem si přehrávat události posledních dnů a něco mi na tom všem nesedělo. Hlavně fakt, že mi to až do teď bylo jedno. Nevěnovala jsem předtím velkou pozornost podivnému chování mojí kamarádky, i když to teď přímo bilo do očí. Nevšímala jsem si mého zvláštního stavu ani mých nezvyklých nočních můr. Přesto když jsem si to dávala takhle do sebe, bylo jasné, že se něco děje a nic dobrého to není.

Lámala jsem si s tím hlavu asi půl hodiny, když jsem znechuceně zatřepotala hlavou – což samozřejmě neušlo pozornosti Betty, která mě celou tu dobu neúnavně špehovala. Žádné nadpřirozeno neexistuje, peskovala jsem se. Měla bych se asi pořádně prospat, protože neuvažuju logicky. Asi jsem opravdu byla jenom unavená a tohle všechno se dalo nějak logicky vysvětlit.

Jak se tak ve mně přely protichůdné myšlenky, zamotala se mi najednou hlava, až jsem se musela přidržet okraje sedačky. Zvedl se mi žaludek, a tak jsem instinktivně jednou rukou chytila hlavu a druhou břicho.

Bolest žaludku odezněla rychle, ale bolest v hlavě se stále stupňovala. Měla jsem pocit, že se mi každou chvílí rozskočí hlava. Jenom okrajově jsem vnímala Betty, která mě popadla za ruku a vyplašeně se ptala co se děje. Někde mezi tou bolestí a částečným bezvědomím mi v koutku hlavy poplašně zablikalo. Tohle jsem už jednou zažila. Můj sen se opakoval, ale tentokrát to byla skutečnost. Panika mě celou ochromila. Opravdu se dělo něco vážného, ale já už s tím asi nic neudělám.

Jedinkrát a naposled jsem vykřikla a upadla do bezvědomí.


Pokud chcete další kapitolu a Edwarda, tak prosím pište komentáře. Chci znát váš názor.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

1)  Jalle (15.03.2013 13:38)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek