31.01.2011 [14:30], Joan, ze série Osudová volba, komentováno 1×, zobrazeno 1660×

Prázdniny začínají. Tahle kapitolka je bez napětí, protože jsem chtěla, abyste pochopili, jak moc měla Bella svůj dosavadní život a Jacoba ráda. Tak to prosím ještě chvíli bez Edwarda vydržte. Pohodička musí být. PS: Pište komentáře.

Z minulé kapitoly

I Betty se teď dívala do zrcadla na můj odraz. Sice se sebrala natolik, aby se dokázala hýbat, ale tvář jí zůstala stejná. Nepřestávala zděšeně pozorovat můj měnící se výraz. Ale v jejím obličeji jsem našla i něco nového, spatřila jsem v něm jisté smíření a soustředění.

4. kapitola - Přátelé nadevše

„Bello, co bys řekla jednomu dni bez školy?“ zeptala se, ale ta dřívější poťouchlost v tom jaksi chyběla. Nejsem žádný šprt, a tak jsem přikývla, ale i mým prostým gestem musela prosakovat nejistota a nechápavost.

„Tak dobře, zajdu to vyřídit a ty zatím jeď domů nebo do rezervace. Je mi to jedno, ale na jednom z těch míst se sejdeme, platí?“ dorážela dál. To se mi trochu nezdálo.

„Jak se tam dostaneš?“ vylekala jsem se, jakmile mi došlo, že auto mám jenom já. Na chvíli zaváhala.

„Jacob si u vás posledně nechal motorku,“ výskla nadšeně. Zato já vyděšeně zalapala po dechu. Jak ji tam mohl sakra nechat? A jak to, že si toho nikdo z mých rodičů nevšiml? Už jsem chtěla začít plašit. Začala jsem otevírat pusu, ale Betty mi rychle skočila do řeči.

„Ne nikdo si toho nevšiml!“ Úlevně jsem si oddychla, a pak na ni vrhla významný pohled.

„Takže za chvíli v La Push?“ Přikývla, tak jsem se prostě otočila a odešla. V hlavě mi vířilo tolik otázek, že mě z toho bolela hlava. Nedávné události mě děsili.

Jakmile jsem za sebou zabouchla dveře od auta, zauvažovala jsem s mobilem v ruce, kam pojedu. Domů se mi nechtělo a navíc jsem měla být ve škole, takže jsem se rozhodla pro La Push, kde už měli prázdniny. Mamka to zvedla na třetí zazvonění.

„Ahoj, mami. Já jenom, že po škole pojedu za Jacobem a nejspíš tam přespím,“ vychrlila jsem ze sebe. Skousla jsem si ret a čekala na odpověď, které se mi nedostávalo. Všichni rodiče jsou stejně podezřívaví. V duchu jsem napočítala do deseti.

„No dobře zlatíčko,“ začala mamka zdráhavě, „my s Charliem stejně jedeme pryč a vrátíme se, až na konci prázdnin. Jsem ráda, že sis za nás našla náhradu.“ Neznělo to ale moc nadšeně. Věděla jsem, že by byla radši, kdybych byla třeba s Angelou. Stejně tak si ale ona byla vědoma skutečnosti, že mí přátelé jsou v rezervaci a tam je „bohužel“ i Jacob.

„A to si ani neskočíš pro věci?“ Maminčin hlas zněl káravě, jen tak se odbít nenechala. Nechtělo se mi s ní hádat, ale víc jsem neměla náladu jezdit domů, něco mi říkalo, ať okamžitě jedu dolů do rezervace.

„Vlastně jsem tam posledně něco nechala, takže s tím nebude problém, vyřídíš to Char-taťkovi?“ zamumlala jsem, jak jsem honem sháněla výmluvu. Začalo se mi dělat špatně a můj šestý smysl na mě přímo křičel, ať s sebou hodím, než bude pozdě. Ať to bylo jakkoli směšné, rozhodla jsem se ho poslechnout.

„Dobře miláčku, ráno ti tam přijedu donést alespoň nějaké věci,“ nedala se odbít. Malinko jsem se uchechtla její přehnané starosti.

„Domluveno, mám tě ráda mami.“

„Já tebe taky Bello, užij si to,“ popřála mi a zavěsila. Tak to bych měla, pomyslela jsem si a zastrčila si telefon do kapsy u kalhot. Hlava se mi začínala nepříjemně točit. Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlím. To bylo poprvé, co jsem si přála rychlejší auto.

Po deseti minutách urputného soustředění jsem konečně spatřila Jacobův červený domeček a jeho hlavu vykukující překvapeně z okna.

Zajela jsem k domu, vystoupila a běžela ke dveřím, které zrovna otevřel, přímo do jeho otevřené náruče. V tu chvíli mě ta předchozí otupělost přešla.

Jednou rukou si mě k sobě přitiskl a druhou mi zajel do vlasů a příjemně mě hladil. Rozhodila jsem kolem něj paže a zabořila mu obličej do hrudi. V jeho náruči jsem se cítila bezpečně, div jsem nezačala příst. Z mého poklidného rozjímání mě vtrhl až jeho hlas.

„Co tady v tuhle dobu děláš?“ Ztuhla jsem. Na tuhle otázku jsem při všem tom zmatku nějak nepomyslela. Po krátké odmlce jsem se rozhodla pro nedokončenou pravdu. Všechny děsivé podrobnosti vědět nemusel a navíc se mi ani řešit nechtěly.

„Ulila jsem se a odteďka mě máš na krku celé prázdniny,“ zasmála jsem se.

„To je úžasný ty moje malá ulejvačko,“ zaradoval se, pak se však zarazil, „jenže pozítří tady nebudu. Embry s Quilem chtěli jet na nějaké motorkářské závody v Seattlu.“ Na chvíli jsem se lekla, ale pak mi došlo, že on není jediná osoba v La Push.

„Hele, vždyť tady mám i jiné kamarády. Klidně si jeď, jeden den nikoho nezabije, ne?“ usmála jsem se na něj. Můj šestý smysl sice odporoval, ale já ho okázale ignorovala. Dnes jsem se ho naposlouchala dost.

„Co si takhle užít naše dva společné dny?“ navrhla jsem mu a mrkla na něj. Okamžitě se naladil na moji vlnu.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal. Zasmála jsem se, vždyť jsme se neviděli necelý den. Zahanbeně jsem si uvědomila, že jsem si na něj skoro nevzpomněla. No a nakonec jsem si uvědomila, jak jsem odsud naposledy zdrhala, když nás Billy přistihl při… začal jsem se šíleně červenat, ale než jsem stačila něco říct, naklonil se ke mně a políbil mě.

By to vášnivý polibek a já se bála, aby se nezvrtl v něco jiného. Hlavně, když jsem cítila, jak jeho ruka bloumá po mých zádech a hledá, kde by pronikla pod bundu, mikinu a nakonec i tričko.

„Ehm, Jaku… myslím, že teď není ta vhodná doba a navíc se mi nezdá dobré ani tohle místo,“ zamumlala jsem mezitím, co jsem ho šetrně – ale přesto docela silně – odstrkovala.

„Dobrá,“ uvolil poraženě „tak co takhle procházka po pláži?“ Zdálo se mi, že v tom slyším dvojsmysl, ale nakonec jsem souhlasila.

***

Toulali jsme se až dlouho do setmění a nakonec jsme skončili i na kraji lesa, kam jsem původně vůbec nechtěla. Každopádně, Jake je mistr přemlouvání - tedy to jsem si myslela na svou obhajobu.

Když jsme se ruku v ruce vraceli k domečku, zahlédla jsem u vchodu něčí siluetu. Jak jsme se přibližovali, snažila jsem se lépe zaostřit. Byla to Betty. Zjistila jsem, že jsem s Jacobem na všechny ty předešlé starosti zapomněla.

I Jacob si jí všiml, poznala jsem to podle toho, jak se napnul. Konejšivě jsem ho volnou rukou pohladila po paži.

„Neudělej nic neuváženého. Potřebuju ji tady,“ zašeptala jsem prosebně. Podíval se na mě se směsicí frustrace a zmatku. Došlo mi, že vlastně nic neví. V tuhle chvíli jsem však neměla náladu se s ním o tom bavit. Hlavně proto, že jsem sama nevěděla, o co jde.

„Je snad něco o čem bych měl vědět?“ zeptal se, jako by mi četl myšlenky. Polkla jsem. Co teď? Nikdy jsem neuměla lhát.

To už jsme došli k Betty a já se nezmohla na nic jiného, než po ní vrhnout prosebný výraz. Neznatelně přikývla a otočila se k Jacobovi.

„Potřebuju tady zůstat s Bellou, ráno jí nebylo dobře, a tak bude nejspíš potřebovat někoho, kdo ji pohlídá. Hlavně pozítří,“ vrhla na mě významný pohled. Jacob se na mě otočil a vytřeštil oči.

„Tak proto jsi přišla tak brzo? Proč si něco neřekla? Netahal bych tě tolik kilometrů, kdybych věděl, že ti není dobře.“ Potom kývnul hlavou k Betty „A ty? Jak víš o tom, že tady nebudu? Jo a navíc se o ni zvládnu jinak postarat stejně dobře jako ty.“

„Potkala jsem Embryho,“ pokrčila rameny, jako by to bylo naprosto samozřejmé „navíc se o ni asi těžko postaráš, když tu nebudeš. Embry změnil plán, zůstanete tam přes noc, protože chce stihnout ještě něco.“

„Nevypadáš nemocně,“ obvinil mě. Koutkem oka jsem viděla, jak mě Betty propaluje pohledem a jak jí malinko cuká ruka. Zřejmě měla za to, že mi to pomalu myslí.

„Hele, ono to není nic vážného, jenom se mi chvíli udělalo na omdlení – vlastně jsem nelhala. Tak jsem řekla Betty, že pojedu domů. Teď mi je líp, vážně. Ale spíš co kdyby,“ sypala jsem ze sebe průhledné výmluvy. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli tady Betty chci. Jedině snad kvůli tomu, aby mi řekla pravdu.

Zdálo se, že Jake přemýšlí. Hleděl do prázdna s nepřítomným pohledem. Betty se zdála více napjatá, než by měla. Nakonec se na mě otočil a nejistě přikývl.

„Dobře, může tady zůstat v tu dobu, co tady nebudu. Dál se rozhodnu podle toho, jak se bude chovat,“ zamumlal a stiskl nesouhlasně rty. Jasně dával najevo, že s tím nesouhlasí.

Obě jsme přikývly a Betty odešla k lesu. Dívala jsem se na její vzdalující se postavu, ale Jacob jí už nevěnoval jediný pohled.

Věděla jsem, že až se otočím, začne se vyptávat a to jsem nemohla dovolit. Proto jsem na nic nečekala a políbila ho. Dost naléhavě na to, aby měl čas myslet na něco jiného. Okamžitě mi polibek opětoval. Pevně jsem ho objala kolem krku a zároveň cítila jeho ruce ve svých vlasech. V tuhle chvíli jsem zvládla zapomenout na všechno okolo a vnímat jenom jeho. Všechny starosti šly v tuto chvíli stranou. Právě kvůli tomu jsem ho tak milovala, s ním bylo všechno mnohem jednodušší.

Po příliš krátké chvíli jsme se od sebe odtrhly. Oba dva jsme lapali po dechu, takže to působilo docela komicky.

„Pojď!“ zavelel Jacob, když našel dech. Chytil mě jenom za ruku a táhl k sobě domů.

„Co děláš?“ ptala jsem se nechápavě, zatímco jsem skoro běžela za ním.

„Udělám si prima večer. Televize, popcorn, společná pohovka a samozřejmě prázdný dům,“ vyjmenovávala a smál se u toho.

„Dobrý nápad,“ souhlasila jsem vesele, jak jsem si vzpomněla na ty bezstarostné večery u televize, co jsme spolu strávili.

Dotáhl mě na pohovku a začal pobíhat po celém domě. Ze všech koutů nosil nejrůznější pomůcky. Nejdříve donesl deku, aby mě s ní přikryl. Pak zašel pro popcorn. Kuchyňská linka byla zády k pohovce, a tak jsem neviděla, co kutí. Přesto jsem však slyšela docela hlasité cinkání, a pak ránu jak se na zem sesypaly hrnce.

„Nechceš pomoc?“ zeptala jsem se pobaveně a natočila se, abych viděla tu spoušť. Horní polička měla otevřená dvířka a na zemi se válely hrnce nejrůznějších velikostí. Jake klečel na zemi a rychle všechno sbíral. Myslela jsem si něco o klucích a praktičnosti, mezitím co jsem se snažila nevyprsknout smíchy.

„Ne to je v pohodě, lež,“ uklidňoval mě a vracel tu hromadu zpátky, kam patřila.

Zdálo se, že všechno půjde v pohodě, dokud se konečně nerozhodl pustit televizi. Zjistilo se totiž, že chybí ovladač, takže zase začal lítat a shánět ovladač.

Když jsme se konečně dostali k slibovanému programu, bylo osm hodin. Tedy hodina od chvíle, kdy jsme se pro takto strávený večer rozhodli. Považovala jsem to za osobní vítězství. Ale brala jsem to z té lepší stránky. Aspoň někdo mě dokázal rozveselit.

Ale i samotnou akci jsem si užila. Blbli jsme jako malé děti. Jacob to přepnul na nějakou povedenou komedii, takže jsme se dost nasmáli. Završili jsme to obrovskou „popcornovou bitvou“. Docela jsem byla zvědavá na Billyho, ta spoušť se mu líbit nebude.

Nakonec jsme nenašli nic lepšího než nějaký bezduchý sitcom, a tak jsem se pohodlně opřela o Jaka a usnula. Neměla jsem ani čas přemýšlet. Jenže můj sen pokračoval.

***

Ležela jsem na vlhké zemi a prudce oddechovala. Nade mnou se skláněla vlkova hlava a vyděšeně do mě strkala čumákem.

Dokud jsem věnovala pozornost vlkovi, bylo vše v pohodě, ale jakmile jsem se malinko přetočila a pohlédla na Edwarda, vše se změnilo.

Opět mě něco popadlo za břicho a trhlo se mnou dál od zvířete. V panice jsem zaryla prsty do země a modlila se, abych se probudila. Nepomáhalo to, věděla jsem, že si to budu muset vytrpět do konce.

Ta síla mě definitivně odvrátila od vlka a já ležela na boku. V mém zorném poli se nacházel pouze Edward.

Najednou mi do hlavy udeřila neuvěřitelná síla, až jsem vykřikla. Bolelo to jako prudký náraz do zdi. Druhá neviditelná síla mě do hlavy tlačila ze všech úhlů. Měla jsem ji jako ve svěráku, který se stále upevňoval.

Chtěla jsem se probudit, ale nešlo to. Měla jsem pocit, že mi lebka brzo praskne. Chytila jsem se za hlavu, ale nic tam nebylo. Z povzdálí jsem slyšela zvláštní a dost hlasitý zvuk. Po chvíli jsem si uvědomila, že to je můj křik. Páni, já ale křičela hlasitě.

Ztratila jsem vládu nad svým tělem. Mou mysl ovládala jenom ta neuvěřitelná bolest a pak jsem uslyšela čísi hlas.

„Bello!? Bello?!“

„Bello!“ Někdo mnou prudce třásl. Rychle jsem otevřela oči.

***

Ležela jsem na Jacobově posteli a ruce jsem si tiskla dlaněmi ke spánkům. Deka se válela na zemi a polštář se tiskl ke zdi asi v půli postele. Nad mojí hlavou stál vlastník tohoto pokoje a ruce mi zarýval do ramen, v obličeji zděšený výraz.

„Bello, to byla jenom noční můra. Už je to v pořádku,“ chlácholil mě. Ale jeho hlas zněl příliš hystericky, než aby uklidňoval. Zdálo se, že spíše přesvědčuje sám sebe.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se hloupě.

„Křičela jsi. Lekla jsem se, a tak jsem přiběhl za tebou a ty ses svíjela v křeči na posteli a držela si hlavu. Jsi v pořádku?“ ptal se poplašeně a klekl si k mé posteli. Okamžitě se mi vybavil můj sen.

„To nic, byla to jen noční můra. Jak jsi koneckonců sám podotkl,“ zašeptala jsem, překvapená, že můj hlas zní ochraptěle. Nedůvěřivě si mě měřil.

Přehoupla jsem nohy přes okraj postele a vstala. Opřela jsem se mu o hrudník a začala ho strkat ven z pokoje.

„Dej mi chvilku,“ zamumlala jsem a zabouchla mu dveře před nosem. Potřebovala jsem být chvíli sama. Hlava se mi točila, ale došla jsem do maličké koupelny.

Stoupla jsem si před zrcadlo a nedůvěřivě si měřila ten obličej před sebou. Dívka měla temné kruhy pod očima – noční můry mě šíleně vyčerpávaly. Její vlasy připomínaly kupu sena a její výraz byl dost apatický a strhaný.

Rozhodla jsem se, že nejlepší zbraň na tento stav je teplá sprcha. Vlezla jsem tedy do sprchového koutu a nechala na sebe pouště příjemnou horkou vodu.

Strávila jsem tam pěknou dobu, ale vyplatilo se to, už jsem se necítila tak unavená. Vyčistila jsem si ještě zuby a rozčesala to vrabčí hnízdo. Stáhla jsem si vlasy do culíku a naposledy mrkla do zrcadla. Ten rozdíl byl viditelný. Ale něco z toho předešlého výrazu a kruhy pod očima zůstaly. Musela jsem před Jakem vypadat normálně, a tak jsem se zhluboka nadechla a pokusila se o co nejvyrovnanější výraz.

Soustředěně jsem došla do první místnosti rozhodnutá, že něco do žaludku mi rozhodně zlepší náladu. Zároveň jsem Jacobovi chtěla vynahradit ten prvotní šok. Ucítila jsem příjemnou vůni a zároveň zpozorovala, že ten nepořádek z včerejšího večera zmizel.

„Ahoj,“ zvolala jsem, co nejveseleji jsem dovedla a pozorovala, jak se otáčí čelem ke mně.

„Ehm čau, jsi v pohodě?“ zopakoval stále trochu nejistě.

„Jo jasně, nedělej si s tím starosti. To se může stát každému,“ pokrčila jsem neurčitě rameny. Na chvíli se zamyslel.

„Jo máš pravdu, ale opravdu jsi mě vyděsila,“ usmál se nakonec a já viděla, jak mu strach a nejistota mizejí z očí, „udělal jsem ti omeletu, máš na ni chuť?“

Konečně jsem si všimla, co to celou dobu kutil u linky.

„Jo jasně,“ přisvědčila jsem horlivě a přisedla ke stolu. Položil přede mě talíř s na stranách mírně připálenou omeletou. I tak to příjemně vonělo a na Jacobovi poměry to byla velmi povedená snídaně

„Děkuju.“

„Nemáš zač,“ zahuhlal, jak si s plnou pusou sedal ke stolu.

***

Po snídani jsme vyrazili na pláž. Moc klidu jsme si ale neužili, protože se najednou ze zatáčky vyřítila splašená motanice rukou, hlav a nohou. Teprve až k nám to stádo doběhlo na 10 metrů, dokázala jsem jednotlivé osoby nějak rozeznat. Těsně před námi se tedy zastavili Quil, Embry, Seth a Leah.

„Dost se oteplilo, nechtěli byste si jít zaplavat?“ zeptal se Seth a trochu oddechoval. Přišlo mi to jako skvělý nápad, zdálo se mi to, jako skvělý plán k odreagování a na zdejší poměry, bylo opravdu teplo.

„Jasně, jenom si skočím pro plavky,“ přikývla jsem vesele a už jsem táhla Jaka k domu. Nic nenamítal.

„Tak za půl hodiny tady,“ volal ještě Quil.

Doběhla jsem ke dveřím a jako velká voda se nahrnula do pokoje ke skříňce, docela jistě jsem věděla, že se tady jedny plavky už asi čtvrt roku povalují.

Po pěti minutách urputného přehazování věcí z jednoho kouta do druhého jsem v ruce slavnostně držela oba díly. Rychle jsem si neoblékla, hodila na sebe oblečení a vrazila do vedlejšího pokoje.

„Doufám, že to v tom pokoji ještě poznám,“ smál se Jacob. Jenom v plavkách se opíral o linku.

„To nebude problém,“ odsekla jsem naoko uraženě, „tam byl bordel vždycky.“ Přitom jsem se ale přiblížila až k němu a objala jeho nahou hruď, „pojďme už.“

„Ty nedočkavko,“ zazubil se a dal mi malý polibek na spodní ret. Ruku v ruce jsme se pak rozběhli k pláži.

Na pláži se už parta rozrostla o Paula a Jareda. Měla jsem neuvěřitelně skvělou náladu a ani jsem nevěděla z čeho. Prostě jsem se cítila neuvěřitelně šťastně. Asi proto, že jsem byla obklopena lidmi, které jsem měla opravdu ráda.

„Hej, nějak rychle se rozmnožujete,“ křikla jsem na hlouček. Mávala jsem přitom rukama a řítila se k nim. Paul se otočil právě včas, aby mě chytil, jelikož jsem nestačila brzdit. Ten náraz nás srazil do vody. Rychle jsem si sedla a začala prskat slanou vodu. Jacob za námi řval smíchy. S Paulem jsme se na něj nasupeně otočili, ale to už se smál i zbytek party.

„S tebou je vždycky sranda, ty fakt nezklameš Bells,“ lámal se Seth v pase a snažil se nespadnout pod náporem smíchu.

Naoko načuřeně jsem se vydala hlouběji do moře a dav propukl v další nezastavitelné hihňání a – v podání Jareda s Paulem – hýkání.

Najednou jsem za sebou uslyšela hlasité cákání vody, a tak jsem se otočila. Přímo ke mně se řítil Jake. Ponořila jsem dlaně do vody a významně se na něj podívala. Když byl v dostřelu, začala jsem prudce máchat rukama, a tak ho pořádně pocákala. Rychle se zastavila a instinktivně si dal ruce před obličej. Propukla jsem v hurónský smích.

„Počkej na mě Bello, tohle si nenechám ujít,“ křičel Paul a hnal se k nám, „taky ti to oplatím, Jacobe!“ To už kolem sebe cákal, aniž by byl v dosahu. Ostatní teda na sebe nedali dlouho čekat a tak jsem se brzy ocitla pod palbou slané vody.

Všichni jsme křičeli, smáli se, nadávali a strkali se. Já jsem najednou byla slyšet nejvíc. Zběsile jsem dlaněmi mlátila do vody a řvala jak pominutá. Než mě ale čísi ruka chytila za zápěstí a Jecob mi nezašeptal do ucha, „pořádně se nadechni.“

Sice jsem to vůbec nepochopila, ale poslechla jsem. V tu chvíli mě ta ruka stáhla pod vodní hladinu. Kolem mě to šumělo, ale ten hluk už nebyl takový. Pevně jsem stiskla víčka k sobě, aby mě moc nepálili oči, stejně jsem věděla, s kým tady jsem

Jacob si mě přitáhl pevně k sobě a pak už jsem jenom ucítila jeho rty na těch svých. Z malé pusy se stal polibek, při kterém nám oběma z úst unikaly bublinky vzduchu na vodní hladinu. Byl zajímavý, možná moc mokrý a slaný, ale rozhodně úžasný. Začala jsem však rychle ztrácet kyslík, a tak jsem radši rychle vystřelila na vzduch. Hlasitě jsem oddechovala, zatímco se vynořoval Jacob. Bitka už utichala.

Zahleděla jsem se své lásce do očí, vděčná za svůj život. Nechtěla jsem ho měnit, byla jsem spokojená a v tuhle chvíli jsem dokonce dokázala na všechny předchozí problémy zapomenout.

Pište prosím komentáře. Doufám, že si na mou povídku ještě vzpomínáte, a že se vám bude další kapitolka líbit.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1