Sekce

Galerie

/gallery/ohrozenemanzelstvi.jpg

Jak tohle bude pokračovat? Řekne Edward Belle pravdu?

 

Zíral jsem na ni a nemohl věřit vlastním uším.

„To nemůžeš myslet vážně.“ Natáhl jsem k ní ruku a snažil jsem se dotknout její tváře.

„Myslím to smrtelně vážně,“ řekla rozhodným hlasem, zvedla se a vyšla po schodech.

Zůstal jsem sedět na podlaze a díval se zadním oknem na tmu, přes kterou jsem stejně viděl.

Seděl jsem tam hrozně dlouho, až když kolem mě Bella prošla a chystala se do práce, byl jsem zase při sobě.

„Ty jsi vůbec nespal?“ Nezdálo se, že jí záleží na odpovědi.

„Ne. Když někomu odchází kousek srdce, nejde jen tak spát…“

Ani se nepohnula, neotočila se ke mně.

„Já jsem taky nespala.“

Vstal jsem.

„To znamená, že to znamená, to co to znamená pro mě?“

Otočila se a jemně se usmála.

„Ne. Já jsem přemýšlela o tom, jak tě oškubu o všechen tvůj majetek.“ Jen jsem na ni zíral. Tohle přece nebyla Bella… „To byl vtip.“

Prošla kolem mě a v rychlosti si nazula boty.

„Nevím, kdy přijdu. A vlastně… Kdybych to věděla, stejně ti to neřeknu, protože ti do toho nic není… Takže… ahoj.“ Vzala ze stolu klíče a podívala se na sebe do zrcadla.

Všiml jsem si, jak byla krásně nastrojená. Měla nádherné šaty, které si koupila tuším ve Španělsku, boty, na kterých - i kdybych byl ženská - se přizabiju a vlasy krásně načesané.

Ještě než odešla, neodpustil jsem si poznámku: „Půjdeš si pak vybírat nového manžela?“

Nedošlo mi, jak ji to muselo ranit…

Nevrátila se v šest jako vždycky, ani v osm, to byl poslední čas, kdy jsem se oni nebál. Tedy, já jsem se oni bál hned, jak vyšla z domu, ale tohle…

Vrátila se v jedenáct.

Vlasy měla rozpuštěné, rozházené do všech stran, řasenku – řasenku? Ona? – měla rozmazanou a na jedné botě měla zlomený podpatek. Šaty měla… roztrhané.

„Bells, co se ti stalo? Lásko?“

Vletěl jsem k ní a chytnul ji za ruce. Nevyškubla se mi, jak jsem čekal. Místo toho se ještě více rozplakala a pevně mě objala.

„Co se stalo? Ublížil ti někdo?“ zavrčel jsem. Jestli ano, budu vraždit…

„Ne–e,“ vykoktala ze sebe a více se chytila mé košile.

„Tak co se stalo? Mluv se mnou, prosím…“

Zavrtěla hlavou a pokusila se mě políbit. Nečekal jsem to. Překvapeně jsem se na ni zahleděl, ale ona mi nedala možnost cokoliv říct.

Vrhla se na mé rty a přirazila mě na stěnu.

Přerývaně dýchala a já nic nechápal.

Její ruce mezitím šikovně sundaly mou košili. Nevěděl jsem kam s rukama.

Tentokrát jsem ji já tvrdě přirazil ke zdi a ona vzdychla. Pohladila mě po zádech a zaklonila hlavu. Zachvěl jsem se a zvedl jsem ji do náruče.

Chytla mě za hlavu a přitáhla si mě blíže.

V tu chvíli jsem na všechno zapomněl a použil veškerou svou rychlost a za chvíli jsem ji pokládal do postele.

Zrovna jsem ji chtěl sundat to, co zbylo s jejích mini šatiček, když mě zarazila a vážně se mi podívala do očí.

„Promiň. Předtím… Něco se stalo… Chtěla jsem udělat to co ty… Ale nemohla jsem. Nemohla jsem to udělat…“

Najednou mi všechno došlo.

Zvedl jsem se a hodil po ní deku. Nepodíval jsem se na ni a přešel k oknu.

„Byla jsi v nějakém baru?“

Chvíli něco šustělo a pak se objevila za mnou, bradu mi položila na rameno. Na kůži jsem ucítil něco jemného a mokrého… plakala.

„Zavolala jsem jednomu starému kamarádovi a… sešli jsme se. Chtěl… Ale já jsem nechtěla. Nemohla jsem. Tak jsem chtěla utéct za tebou a odprosit tě, protože jsem ti nevěřila, ale on… mě nechtěl pustit…“

Otočil jsem se k ní. Nedívala se na mě, hlavu měla sklopenou a pohrávala si s cípem deky.

„Pochopím, když mi řekneš, že… že jsem mrcha, když… jsem se ti chtěla pomstít, pochopím to. A taky vím, že tohle je tvůj dům, takže mě můžeš vyhodit…“ šeptala a div si nepřekousla jazyk, jak to ze sebe sypala…

Zvedl jsem jí hlavu. Okamžitě přestala a zírala na můj úsměv.

„Nechceš si ten rozvod ještě rozmyslet?“

Bella se usmála, teplým, veselým úsměvem a objala mě.

„Prosím, promiň mi to…“

„Není co odpouštět. Ale ty bys měla odpustit mně… neměl jsem nechat Tanyu se na mě pověsit…“

„Když už mluvíš o pověšení.“ Odtáhla se ode mě a zamyšleně se porozhlédla. „Kde je ta rozvracečka manželství, abych ji mohla pověsit?

Zasmál jsem se. Znovu jsem ji sevřel v náručí a políbil ji do vlasů.

„Je pryč. A snad se už nikdy nevrátí…“

„To doufám…“

Políbil jsem ji, ale část mé mysli stále myslela na to, že se Tanya určitě vrátí…

×××××××

„Ty nemusíš do práce?“ zamručel jsem lenivě a přejížděl Belle nosem po paži.

„Ne. Vzala jsem si volno…“

„To je skvělé.“

Dál jsme byli potichu.

Občas jsem Bellu políbil na krk, čelo, břicho, ale jinak jsme jen leželi a odpočívali…

Po chvíli jsem Bellu musel přikrýt, protože foukal vítr a navíc byla o mě opřená, takže by takhle zmrznula…

„Jak to, že jsi jak rampouch?“ zamručela a nechtěla se mě pustit. Na chvíli jsem se zarazil, ale pak jsem zamumlal:

„Je to dědičné. Však víš, Alice kvůli tomu byla i ve špitále…“

„No jo…“ Pevně se mě chytla kolem krku a uchichtla se.

Šlo by lehce se ji vytrhnout, ale zaprvé bych to musel udělat upíří silou a zadruhé… se mi nechtělo.

„Vzdal jsi to?“ zamručela a zívla. Pokrčil jsem rameny. Zasmála se a za pár minut, které jsme strávili mlčením, usnula.

Chvíli jsem počkal a pak jsem se jí vykroutil. Neprobudila se. Její víčka byla dál zavřená a dál klidně oddechovala.

Obléknul jsem se a šel do kuchyně. Možná bych mohl zkusit něco uvařit…

„Co to tu smrdí?“ vypískla Bella o několik chvil později, které jsem strávil vařením, zřejmě neúspěšným…

„Zkoušel jsem vařit,“ hlesl jsem. Obličej se jí rozjasnil.

„Tak to je mi vše jasné.“

Zašklebil jsem se a hodil kastrol do koše.

„Co děláš, vždyť ten hrnec jsme ještě mohli použít…“

„Nemyslím si.“

Bella na mě chvíli koukala a pak se rozesmála.

„Ukaž.“ Vzala mi z rukou nůž a otevřela lednici. „Nic moc tady nezbylo…“

Vytáhla mléko, nějaké maso a pak se vytáhla pro mouku.

Hlava se mi automaticky naklonila, jak jsem sledoval její krásnou postavu…

„Edwarde?“

„Hm?“ Rychle jsem se jí podíval do očí a nevinně se usmál.

„Odkdy je z tebe takový… chm, raději nic.“

Zasmála se a začala šílenou rychlostí krájet maso. Tvrdě narážela do prkýnka, že kdyby ho neměla, máme v lince díry.

„Co se děje?“ Měl jsem o ni trochu strach…

„Představuju – si – že – tohle – je – Tanya!“ odsekávala a nůž tvrdě dopadával na linku.

„Raději to nepřeháněj…“

Ozval se zvonek.

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Nosska

2)  Nosska (13.07.2011 23:54)

Tak jedna bouřka zažehnána ale druhá zvoní u dveří

1)  marcela (13.07.2011 11:58)

To je teda neslušnost!!Kdo je za dveřma??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek