03.11.2010 [16:45], Patt, Povídky jednorázové, komentováno 8×, zobrazeno 1980×

Pojďme se vrátit do okamžiku, kdy Bella vstoupila poprvé do pracovny biologie. Převyprávíme si tuto situaci jinak a tím změníme celý příběh, celé Stmívání. Kdo je citlivé povahy, nechť si připraví kapesníčky.

Vešla jsem do pracovny biologie, Angela si šla sednout k jednomu laboratornímu stolku s černou deskou, přesně stejnému, na jaký jsem byla zvyklá. Ona už měla souseda. Vlastně, všechny stolky už byly obsazené, až na jeden. Vedle prostřední uličky jsem poznala Edwarda Cullena podle jeho neobvyklých vlasů; seděl vedle toho jediného volného místa.*

Zatajila jsem dech. Když jsem se vzpamatovala, šla jsem k učitelské katedře pana Bannera. Ten mi podepsal papír a bez řečí mi pokynul vedle jediného volného místa. Neměla jsem jinou možnost, zamířila jsem na místo již jako sousedka Edwarda. Než jsem došla ke stolku, vzhlédla jsem – a to byla chyba.

Jeho pohled byl sice neutrální, ale jeho oči, černé jako úhel, mne nenávistně propichovaly. Křečovitě se držel okraje desky, až mu klouby zbělaly. A síla jeho pohledu, která mne ochromila, zaskočila i mé tělo. Klopýtla jsem a rozplácla se na zemi.

Nějaká holka se rozesmála a po chvíli se k ní přidalo pár dalších. Rudá až po kořínky jsem vstala a švihla pohledem po mém sousedovi, zda se směje taky. Nesmál se, zpytoval mě vážným, zkoumavým pohledem, pod kterým jsem okamžitě uhnula a spustila si vlasy přes rameno.

„Jsi v pohodě, Bello?“ ozval se Mikův starostlivý hlas.

„Ehm, jasně,“ zamumlala jsem a sednula na místo vedle Edwarda.

Mike si nesouhlasně měřil toho zvláštního kluka s bronzovými vlasy. Poté ale s úsměvem obrátil pozornost opět ke mně, zjevně šťastný, že se Edward nijak neprojevuje. Úsměv mu rozzářil jeho kulatý obličej, milý a přátelský.

„Kdyby něco, stačí říct,“ věnoval mi ještě jeden úsměv, než se ozval zvonek.

Jen jsem kývnula, že rozumím a věnovala se přednášce o buněčné anatomii. Ale soustředit jsem se nedokázala, protože jsem cítila, jak mne můj soused propaluje pohledem. V půlce hodiny jsem se z jeho strany ozval zvuk tak líbezný a krásný, že jsem se na něj musela otočit hlavou s pusou otevřenou jako pitomec. Jeho hlas.

„Ahoj, ty jsi Bella, že?“ otázal se neuvěřitelně sametovým a melodickým hlasem.

Nedokázala jsem ze sebe vypravit jedinou souvislou hlásku. Nebyla jsem udivená jen z toho, jak nádherný a hladký má hlas – nejvíce mě fascinovalo, že jeho oči, které předtím byly tvrdé a nelítostné, nyní byly jako tekutý onyx. Tak vroucí a neodolatelné, že jsem zapomněla dýchat.

„Jsi v pořádku?“ ozval se znovu, když starostlivě sledoval moji tvář.

Uvědomila jsem si, že jsem se dlouho nenadechla. Zprudka jsem zalapala po dechu a mrkala jako zběsilá. Po chvíli jsem se konečně vzpamatovala a znovu se na něj podívala. Netvářil se nijak ošklivě, spíše pobaveně.

„Jak víš, že jsem Bella?“ vypálila jsem na něj šeptem, aniž bych si uvědomovala, co dělám. V příští vteřině jsem krvavě zrudla.

Tiše se zasmál. „Myslím, že tvé jméno ví snad každý v tomhle zvláštním městečku.“

Radši jsem se rychle zadržela ve vysvětlování, jak ví, že mi všichni říkají Bella a ne Isabella. Rozpačitě jsem se usmála a s pohledem zabodnutým do lavice jsem radši mlčela. V tu chvíli zazvonilo a já byla vděčná, že tahle hodina končí.

„Jsem Edward Cullen, ale to už nejspíš víš,“ představil se mi a já mohla přísahat, že jsem viděla, jak po mne blýskl úsměvem.

„Jo,“ zamručela jsem, neschopna absorbovat ty vlny přitažlivosti, které vyzařovala jeho osoba.

„Víš, napadlo mne, že bych ti ukázal školu, když skončila poslední hodina. Dozvěděl jsem se, že zbytek odpadá. Chceš?“ navrhl mi.

Šokovaně jsem se na něj podívala, ale jeho oči, které se vpily do mých, zbavily mou mysl jakékoli záporné odpovědi. Pár vteřin jsem na něj zírala jako na magora, ale pak se naštěstí moje tělo vzpamatovalo.

„Tak jo,“ souhlasila jsem omámeně.

„Dobrá, tedy,“ usmál se zvláštním, pokřiveným úsměvem. „Račte, madam.“ Nabídl mi rámě.

Jako ve snu jsem se ho chytila a nevšímala si pohledů, které po nás střílel Mike. Vyšli jsme spolu za školu a zamířili do lesa.

„Ale to už nepatří ke škole, že ne?“ zašeptala jsem ustrašeně.

„Všechno musí být beze svědků,“ zaslechla jsem jeho odpověď. Pak mne vzal do náruče a les kolem nás se rozmazal v jeden obrovský flek.

Když se zastavil, točila se mi hlava. Nedokázala jsem zaostřit ani na jediný strom. Hlavou se mi míhaly zmatené myšlenky, hlavně otázky. Kde jsme? Co se děje? Co se to stalo? Sním? Proč to všechno tak najednou?

„Co…“

„Promiň, Isabello Marie Swanová,“ přerušil mě hlasem, který byl nečekaně plný bolesti. „Jsi zvláštní. Neslyším tvé myšlenky a voníš nejlahodněji ze všech lidí, které jsem potkal. Odpusť mi.“

Tyčil se nade mnou a já zahlédla, jak se nade mnou sklonil, ohrnul rty a odhalil blýskavé zuby. Jeho oči byly šílené, plné touhy a očekávání naplnění. Z jeho hrudi se vydralo šelmí zavrčení a já pak cítila ostrou bolest na místě, kde mi pulzovala tepna. Upír, probleskla mi hlavou poslední myšlenka.

Tak zemřela Bella Swanová.

*úrývek ze Stmívání, strana 21

Opět prosím o komentáře - ať kritické, či pochvalné. Děkuji... :)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  kajka (27.03.2012 15:19)

Patt, cítím se trošku zaskočená. Ano, takhle nějak by se to mohlo stát. Vystihla jsi to dobře. Tvá hezká a kratilinká povídka byla jako blesk z čistého nebe. Ještě že se u Steph ovládl..... .

7)  nathalkasimova (06.11.2010 20:58)

hezký... koukám, že jsi spíš přes ty sad-endy, co?? ale mně to neva, já taky

6)  Bosorka (03.11.2010 20:39)

A stačilo se rozhodnou trošku jinak.... ale to by z toho pak nebyly 4 knížky.

5)  eMuska (03.11.2010 20:34)

Moooje nervy. Edward síce uvažoval nad touto variantou, ale.. ale... ja nemám slov! Síce to bolo trochu kratšie, ale sama nemám nijaké dĺžky a tvoje dielko tie strany dokopnale ospravedlňuje aj s úrokmi. Perfektné!

1)  Ree (02.11.2010 21:41)

Nejde ti obrázek, zkus si ho opravit

1