Sekce

Galerie

/gallery/OpustA.jpg

Rebecah - vášeň

Od mé první návštěvy u Sarah uběhl více než rok. S nikým jsem o tom nemluvil a ani s ní. Jen jsem ji občas navštěvoval, když celý dům spal. A rozhodně nebyl důvod, proč bych s tím chtěl přestávat. Domníval jsem se, že je to naše tajemství, ale když jsem jedno jarní dopoledne šel matce do kuchyně pro čerstvý čaj, zjistil jsem, že tomu tak není.

„Sáro, řekni mi, jak to k děsu děláš? Mouses je pryč třetí týden a já se můžu zbláznit,“ stěžovala si Rebecah. Mouses, její manžel, byl na jedné z obchodních cest s mým otcem. Jezdíval s ním vždycky jako jeho pomocník, protože patřil mezi hrstku otroků, kteří umí číst.

Byly to sice sestry, ale už podle řeči bylo znát, která se pohybuje po domě a která zůstává u plotny: „Myslíš, co Hanry umřel, že sem neměla mužskýho? Vo tom teda vůbec nepochybuj.“

Dřív než mohla říct víc, vtrhl jsem dovnitř: „Sarah, matka si přeje čaj.“

„Jasně, Jaspere,“ řekla Sarah rozpačitě a spěchala připravit čajový servis.

Rebecah mi věnovala překvapený, téměř až nevěřícný pohled, poté se podívala na svou sestru a pak zase zpátky na mě.

„Sedíme v hudební salonu,“ upozornil jsem ji. Když kývla hlavou, otočil jsem se k odchodu. Při zavírání dveří jsem ještě zaslechl Rebečin hlas: „Zbláznila ses? Honey?! Dovedeš si představit, co se stane, až se to dozví pán?“

Co by se stalo, kdyby se otec dozvěděl o mých nočních návštěvách kuchyně, jsem tušil své. Bylo mi jasné, že by to nebylo nic příjemného, a proto se to nikdy nedozví. Jak by mohl? Do kuchyně nikdy nechodí a Rebecah přeci nezradí vlastní sestru.

 

҉     ҉     ҉

 

„Šach mat,“ vykřikl jsem vítězoslavně.

„Výborně, Honey. Otec z tebe bude mít radost,“ usmála se na mě matka a zvedla se od šachového stolku.

„Zahrajme si ještě jednou?“

„Zase později, ano?“

„Prosím, ma‘, ještě jednu partii,“ škemral jsem, ale ona se jen zasmála a sedla si k fortepianu. Vždy jsem miloval, když hrála. Vypadala u toho tak šťastně. Častokrát jsem se jen na ni díval a ani hudbu neposlouchal. Stačilo mi vidět její spokojenost, zabývat se ještě melodií mi přišlo příliš náročné. Sotva však začala hrát, ozvalo se zaklepání.

„Vstupte,“ pronesla matka s povzdechem a otočila se ke dveřím.

„Promiňte, přišlo psaní,“ řekla Rebecah rozpačitě. Věděla, že máma nemá ráda, když ji někdo ruší při hře, ale psaní muselo být od otce, a to pro naši služebnou znamenalo i zprávy o návratu jejího muže.

„Tak na co čekáš, Beco, podej mi ho,“ natáhla matka nedočkavě ruku. Sotva uchopila list, začala v něm číst se stejným dychtivým výrazem, jako ho přinesla jeho doručovatelka. Radostný úsměv však brzy nahradilo zklamání. „Ještě ne, Beco, ještě se nám nevrátí.“

„Ale jak dlouho?“ vyhrkla Rebecah nešťastně.

„Jonah sám netuší. Píše že možná dva týdny, ale pokud politická situace nebude příznivá, možná i měsíc.“

„Dva týdny?“ zopakovala Rebecah nešťastně po své paní, aniž by vnímala zbytek věty.

„Politická situace?“ Ta zmínka zaujala pro změnu mě. Na návrat otce jsem se nikdy netěšil, ale důvody, které ho zdrží, nevěstily nic dobrého.

„Ach Honey, snad se otec mýlí, ale pokud ne,“ matka zatajila dech a to mě znepokojilo. Rychle jsem vstal a přistoupil k ní.

„Bude válka,“ zašeptala.

 

҉     ҉     ҉

 

Jediné, co jsem vnímal, byl cval Aféry a vítr, který mi držel dlouhé vlasy z čela. Ta volnost, kterou jsem cítil díky rychlosti mojí kobyly a otevřenosti plání na obzoru před námi, byla opojná.

Třeba by se dalo odjet někam za dobrodružstvím, někam, kde s nebudu bát návratu otce a kde nehrozí žádné boje. Nad tou naivní myšlenkou jsem se sám pro sebe hořce zasmál. Jako by takové místo vůbec mohlo existovat.

Armáda mě vždycky lákala a nebál bych se postavit svým nepřátelům tváří v tvář stejně jako Rob Roy. Ale stejně jako jeho i mě trápila představa, že jsou ohroženi ti, které mám rád. Strach v očích matky jsem měl stále před sebou a byl to jeden z nejmučivějších pohledů v životě. Sotva pronesla, co nás nejspíš čeká, prudce mě objala a pevně k sobě přitiskla. Nesměle jsem jí objetí vrátil a na sucho polkl. Hned, co sevření uvolnila, jsem vyběhl ven a zamířil do stájí.

Bylo mi jasné, že by mě nejraději ve svém náručí schovala před nebezpečím celého světa. Pochopil jsem to skoro okamžitě, a to i díky tomu, že já bych to pro ni udělal také. Ale co světu záleží na ani ne šestnáctiletém klukovi?

Připadal jsem si tak bezmocný, uvězněný v domě rodičů a chlapeckém těle. Proč jen tak dlouho trvá, než se člověk stane dospělým? Kdybych už byl plnoletý, mohl bych nejen ochránit matku, ale třeba jít i do armády a ochránit tak celou zemi. Jenže takhle jsem naprosto k ničemu!

Co by na mém místě asi udělal Rob?

Prudce jsem zatáhl za uzdu, až Aféra zařehtala a vzepjala se na zadních.

„Klid, holka,“ poplácal jsem ji po šíji. Odfrkla si a zatřásla hřívou. Seskočil jsem z ní a z kapsy sedla vytáhl svou oblíbenou knihu. Matka by se zlobila, že ji nosím ven z domu, a kdyby viděla, jak už je celá odřená, asi by mi na nějakou dobu vůbec zakázala číst. Ale já tu knihu prostě miloval.

Začal jsem listovat a jako obvykle jsem zapomněl na veškeré dění okolo. Pouze jsem hltal jednotlivé řádky a sedl si pod nedaleký strom, o který jsem se mohl pohodlně opřít.

Robert MacGregor byl sice psanec, ale užíval si volnost a nikdy neztratil svou čest před svými přáteli. Takový jsem si přál být – odvážný, statečný a čestný – a ne farmář pod neustálým otcovým dohledem. Sice mají být plantáže jednou moje, ale nedělal jsem si iluze, že by mě Jonah Whitelock nechal dělat svá vlastní rozhodnutí.

Opravdu jsem otrokář a ne otrok svázaný svým osudem?

Pocity volnosti a svobody jsem cítil jen na hřbetě Aféry a nebo při čtení, které jsem si díky blížícímu se létu užíval pod modrou oblohou.

Dny a týdny míjely a otcův návrat se zdál v nedohlednu. Nejspíš jsem byl jediný, kdo z toho měl radost. Avšak zprávy nasvědčující o blížící se vojně, mě netěšily, stejně jako představa, že by se máma stala tak brzy vdovou.

 

҉     ҉     ҉

 

Zdálo se, že i příroda se rozhodla napomoci horkým hlavám v jejich rozpálení a letní počasí na sebe nedalo dlouho čekat. Moje obvyklá vyjížďka byla pod náporem slunečních paprsků náročnější než dřív. Rozhodl jsem se, že si cestu domů zpříjemním zastávkou u řeky. Sám jsem tam nebyl už hrozně dávno, ale nešlo, abych zapomněl, v kterých místech je brod, kam jsme se s Jonathanem chodívali koupat.

 

 

Řehtání koní a šplouchání vody mi už z dálky dávaly na srozuměnou, že tu nebudu sám. Obyčejně bylo právě Jonathanovým úkolem obstarávat koně, proto jsem pobídl Aféru k cvalu, abych mu pomohl a pak se mohl vykoupat s ním. Jaké bylo moje překvapení, když místo zmáčené chlapecké postavy jsem uviděl promáčené šaty lepící se na oblé boky Rebecah.

Zápasila s mladým hřebcem, kterého se nikomu nepodařilo zkrotit, nebo bych spíš měl říct, že Jonah ho nezkrotil a nikomu jinému neodvolil, aby se o to pokusil. Hrdost mého předka neznala mezí a nepřál si, aby ho kdokoli pokořil.

Kůň se vzpínal a kopyta mocně bořil do vody, která následně stříkala všude kolem. Vedle stál ještě grošák, ale ten se v klidu chladil vodou, jako by se ho okolní svět netýkal.

„Stůj, potvoro,“ křičela Rebecah a snažila se chytit uzdu, která jí prokluzovala v ruce.

Prudce jsem zabrzdil a spěchal jí na pomoc. Sice jsem o toho koně neměl žádný zájem, ale dáma v nouzi si zasloužila zachránit. Vběhl jsem do řeky a postavil se vedle ní. Možná díky tomu, že jsem měl suché dlaně nebo prostě jen víc síly, podařilo se mi koně přidržet a uklidnit ho.

„Honey,“ vyhrkla vděčně a snažila se popadnout dech.

„To je dobrý. Vyvedu ho na břeh.“ V ruce jsem pevně třímal uzdu a zamířil jsem na mělčinu. „Proč nešel s koňmi Jonathan?“

„Nebylo mu dobře a paní dovolila, aby si šel odpočinout,“ vysvětlovala mi zadýchaně, zatímco vyváděla i druhého koně z vody.

„Je nemocný?“ polekal jsem se.

„Bolela ho hlava a měl horkost.“

„Zajdu za ním,“ rozhodl jsem se, protože jsem měl o svého jediného přítele opravdu starost. Nikdy si na nic nestěžoval.

„Mladý pán má všude otevřené dveře,“ odsekla.

„Myslíš, že mě nerad uvidí?“ zaváhal jsem.

„Honey!“ zvolala rozháraně. „Má tě rád. Jsi jako jeho bratr, a to i když je mezi vámi rozdíl jako mezi sladkým mlékem a hořkou kávou.“

„Nikdy jsem se k němu nezachoval špatně,“ bránil jsem se před jejími útoky a snažil se nevnímat, jak se jí mokré šaty lepí k tělu. Vždycky se mi líbila a často jsem jí měl plnou hlavu a... Večer budu muset za Sarah. Snad matka půjde brzy spát.

„Na druhou stranu, tvoje máma si ráda dává do kávy mléko.“ Zadívala se na mě s tak podivným výrazem, až se mi rozechvěla každá buňka v těle. Nechápal jsem, jak to myslí, ale věděl jsem, že zvyky matky jsou to poslední, co mě v tuhle chvíli zajímá.

„Vím, že chodíš za Sarah...“ začala, ale já ji musel přerušit.

„Nesmíš to nikomu říct!“

„Neřeknu.“ Dala si ruce v bok, který na jedné straně vystrčila a sjela mě pohledem. „Jen chci taky svůj cukřík.“

Mokrá košile a kalhoty se mi lepily na tělo. Snad by mi měla být zima, ale já cítil, jak celý začínám hořet.

Přistoupila ke mně, byla tak blízko, jak si nikdy nedovolila: „Vyrostl z tebe pěkný mužský. Sarah nemusí být jediná, která tě ráda potěší.“

Zmateně jsem se jí díval do očí, nejistý, zda jsem to dobře pochopil Chytila mě za rozepnutou košili a přitáhla si mě k tělu a přitiskla své rty k mým. Můj zmatek velmi rychle vystřídalo pochopení a najednou jsem to byl já, kdo ji k sobě tiskl. Začal tak podivný boj o nadvládu na blátivém břehu řeky, kde jsem Rebecu a její sestry viděl poprvé nahé a poprvé po nich zatoužil. Tenkrát jsem tomu nerozuměl, ale se Sarah jsem leccos pochopil.

S Rebecah to bylo jiné než s její starší sestrou. Intensivnější? Naléhavější? Byl to veliký žár, který mě spolkl a já se odmítal bránit jeho ohnivým jazykům. Nebo snad jejím?

 

҉     ҉     ҉

 

Měl jsem velké štěstí, že jsem při návratu domů potkal jen pár otroků, kteří se vraceli z pole. Kdyby mě potkala matka, jistě bych dostal vynadáno za utrhané knoflíky na košili a nejspíš by se mi i těžko vysvětlovalo, jak jsem o ně přišel.

Bláto jsem smyl ještě u řeky, ale čisté oblečené jsem si musel vzít ve svém pokoji. Špinavé hadry jsem schoval pod postel a pak už jsem konečně mohl spěchat za Jonathanem. Netušil jsem, že mu není dobře, a měl jsem výčitky svědomí, že jsem k němu nespěchal hned, když jsem se o tom dozvěděl. Rebecah byla až příliš vábivým zdržením než abych jí dokázal odolat. Popravdě řečeno, když se mě poprvé dotkla, úplně se mi vypařilo z hlavy, že nějaký Jonathan existuje. A to je to můj jediný přítel. K čertu s tím!

Zabouchal jsem na dřevěné dveře jeho malého příbytku a ani jsem nepočkal na vyzvání a vešel dovnitř: „Jonathane, jak je ti?“

„Jaspere, co tady děláš?“ překvapeně ke mně vzhlédl z lůžka, na kterém byl ledabyle přikrytý dekou.

„Rebecah mi řekla, že ti není dobře. Spěchal jsem za tebou hned, jak jsem mohl.“ Zvažoval jsem, jestli mu mám přikrývku spravit, ale přišlo mi, že je spokojený tak, jak je. A pak taky bylo by divné přikrývat ho.

„Jen mě bolela hlava. Už je to skoro dobrý, ale tvoje matka trvala na tom, že mám dnes ležet.“

„To máma chtěla, aby Rebecah vzala tvoji práci?“ Přišlo mi divné, že domácí otroci nedělali jinou práci.

„To byl nápad Becky. Vždycky mi pomáhá, když je Moses pryč. Říká, že jí není tolik smutno.“

„To jsem já,“ ozval se zvenku dívčí hlas. „Můžu dál?“

„Jasně, Rachel,“ vyhrkl Jonathan a snažil trochu urovnat, aby vypadal co nejlépe.

Služka ze zarazila, sotva vešla dovnitř. V ruce držela hrnek, z něhož se ještě kouřilo, a s pohledem na mě začala koktat: „Pro – promiňte, pane Jaspere. Netušila jsem, že jste tady.“

„To je v pořádku.“ Její reakce mě lehce popouzela, ale nejspíš tu byla, aby nemocný dostal svůj lék. Musel jsem ji trochu popostrčit: „Co to neseš?“

„Sarah posílá bylinkový čaj tady pro Jonathana.“ Konečně nesměle popošla k lůžku a na chatrný stolek položila, co přinesla, a, jako by jí hořelo za patami, zmizela.

Zakroutil jsem nad tím hlavu a pak se podíval na kamaráda, který nemohl odtrhnout oči od dveří.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal jsem se.

„Ne, díky. To bude dobré. Hned ráno ti připravím Aféru na vyjížďku,“ usmál se.

„To je dobrý nápad. Ale kdyby ti třeba ještě nebylo dobře a něco jsi potřeboval, neboj se říct i mně. Vždyť přeci víš, že.... že jsi můj nejlepší přítel,“ pronášel jsem tak trochu v rozpacích.

„Vážně?“ ptal se zaraženě. Ale najednou se mu rozsvítily oči: „Nechci, aby to vypadalo, že toho zneužívám. Ale mohl bys... Nevadilo by ti... Poprosil bys za mě u pána?“

„Otec na mě nedá. Vždyť to víš.“

„Jaspere, prosím.“

„Řeknu mu, ale nemůžu ti nic slíbit,“ řekl jsem a bylo mi to líto. Tolik naléhal a já bych udělal pro něj všechno na světě, ale s vlastním tátou nikdy nepohnu.

„Chtěl jsem ještě pár let počkat, jak jsou zdejší zvyky, ale co když zítra umřu?“

„Jonathane, co to, krucinál, říkáš?“

Ale on si vedl svou, jako by mě neslyšel: „Chtěl bych Rachel za ženu. Viděl jsi ji? Ona je ta nejhezčí holka na světě. Pán mi musí dovolit, abych si ji vzal. Jaspere, prosím, přesvědčíš ho?“

Překvapeně jsem zamrkal neschopen slova. Nikdy se mi s ničím podobným nesvěřil a to jsem si myslel, že spolu mluvíme o všem. Samozřejmě, já mám svá tajemství, o kterých jsem mu neřekl. A teď už znám i to jeho. Nemohl jsem si pomoci, ale to mé mi přišlo tíživější.

 

҉     ҉     ҉

 

Neochotně jsem mířil domů. Zvažoval jsem, že půjdu za mámou, ale to, co mě trápilo, jsem jí tentokrát nemohl svěřit. A tak jsem raději zamířil k holce, se kterou mě vždycky všechny starosti opouštěly, za Aférou.

Jen jsem se přiblížil ke stájím, začal jsem zhluboka dýchat. Letní vzduch prosycený senem a koňmi mě uklidňoval. Najednou jsem se nemohl dočkat, až se rozjedu pořádným tryskem a ucítím jak mě vítr šlehá do tváří. Rozběhl jsem se, abych co nejrychleji mohl Aféru osedlat. Sice jsem s ní už na vyjížďce byl, ale moje klisna byla zvyklá na večerní trysk.

Nejspíš mě musela čekat, protože zařehtala na přivítanou. Poplácal jsem ji po šíji a zkontroloval a rozhlédl se po sedle, které nebylo na svém obvyklém místě.

„Hodláš toho koně utahat?“ ozval se za mnou známý hlas.

„Je zvyklá na večerní jízdu,“ odsekl jsem na oko a podíval se na zamračenou Rebecah.

„Neměl by ses tak dlouho toulat po nocích, Honey. Matka se o tebe bojí. Navíc, za chvíli bude večeře.“

„Pořád mi říkáš Honey?“ řekl jsem rozhořčeně. Vážně jsem to oslovení neměl rád. Jediný, kdo na ně měl právo, byla máma, ale už vůbec ne žena, kterou jsem držel v náručí.

„Říkám ti tak, co jsem tě chovala v plenkách, a nikdy sis nestěžoval,“ zasmála se.

Pustil jsem uzdu, kterou jsem doposud pevně svíral, a přistoupil k ní: „Měl jsem za to, že jsi dnes pochopila, jak jsem vyrostl.“

Dala si ruce v bok a zkoumavě se na mě podívala: „Jsem vdaná žena, pane Whitlocku.“

„A otrokyně mého otce,“ připomněl jsem jí, když se snažila mít navrch.

„Pán může požádat o cokoliv, ale jestli se to Moses dozví, bude mu jedno, že on má poslouchat. Půjde po tobě a roztrhne tě holýma rukama.“

Chytil jsem ji v pase a přitáhl si ji blíž: „Nedozví se to. Bude to naše tajemství.“

 

҉     ҉     ҉

 

Jedna dobrá zpráva musí mít nejspíš vždy za společnici svůj opak. K válce nedošlo, ale zato se vrátil Jonah Whitlock. To první mě potěšilo, ale byl jsem si jistý, že to není natrvalo. Byl jsme ještě nemluvně, když jsme válčili s Mexikem, ale všichni na to často vzpomínali a báli se hrůz, které by mohly ještě přijít.

Já naopak věděl, že nepříjemné chvíle mě čekají velice brzy. Otec se v nich vyžíval a když jsem byl poblíž, nikdy o ně nebyla nouze. Jenže tentokrát jsem věděl, že je doma, a dal jsem si pozor, abych u rodinného stolu byl včas a v čistých šatech.

„Mám z tebe radost, synu. Zdá se, že by z tebe nakonec mohl být dobrý následovník Whitlocků.“

Málem mi zaskočilo, když jsem to slyšel. To byla snad první pochvalná slova, která jsem od něho kdy slyšel. Měl jsem pocit, že teď je má příležitost a konečně ho poprosím o to, co je důležité: „Otče, mohl bych sudovat na West Pointu?“

Jonah se zamračil a tvrdě odpověděl: „K čemu bys potřeboval vojenskou školu?“

„Je to nejlepší vojenská akademie ve Státech a ti, kdo ji absolvovali, jsou nejlepšími důstojníky. Rád bych patřil k těm, kdo budou chránit bezbranné a trestat bezpráví,“ začal jsem horlivě vysvětlovat, ale přerušil mě otcův smích.

„Mluvíš jako kniha, chlapče. Ale život je tvrdší než pero nějakého pisálka.“ Rozesmátá tvář se najednou zatvrdila v odmítavý škleb. „New York je až moc daleko a taková škola stojí až příliš mnoho peněz. Zalíbila se ti lekce šermu, kterou jsem ti kdysi dal?“ Při té vzpomínce mě polila horkost. „Nejspíš bychom měli pokračovat. Dnes mám ještě nějakou práci, ale připrav se, hned zítra ráno rád rozšířím tvé vojenské umění.“ Potěšen sám sebou se s úsměvem začal opět věnovat matce, ale to už jsem nebyl schopen vnímat.

Nejraději bych si dal výprask sám, že jsem mu dal do rukou zbraň, kterou mě teď může mučit. Nejsem žádný snílek, za kterého mě považuje. Dovedu si představit, jak tvrdý musí být vojenský výcvik, ale nikdo mě nemůže přesvědčit, že nic není tvrdší než ruka mého otce.

 

҉     ҉     ҉

 

Vyčerpání přináší úlevu nenaplněným touhám. Přesvědčil jsem se o tom za ty roky opakovaně. Nemohl jsem za Rebecah chodit, když byl matčin manžel doma, protože i ona měla doma manžela. Přišlo mi až děsivé, jak jsem nakonec vítal otcovy pevné rány, a čím byl krutější, tím větší mi to nakonec přinášelo večer klid. Místo vyhlížení noci, kdy zas budu moci do stáje, jsem si musel hojit rány, abych byl připraven na další ranní trénink.

Stalo se pro mě zvykem, že jsem buď trávil noci v ženské náruči na seně, a nebo hojil krvavé šrámy ve vlastní posteli. Bezesporu ta první varianta byla příjemnější, ale té druhé jsem byl čím dál tím víc vděčný, že mi zabraňovala rozeběhnout se tam, kam mě to táhlo. Dva nebo tři roky jsem žil jen pro ty chvíle, kdy jsem upadal do spánku vyčerpáním z vášně a nebo z bolesti. Myslel jsem, že to tak možná bude napořád, ale to by nesmělo být toho večera, kdy jsem se zdržel s Aférou venku a nevšiml si, že kočár dosud postává nedaleko hlavního vchodu do domu.

Těšil jsem se, že na mě bude Rebecah čekat, ale mýlil jsem se. Odstrojil jsem Aféru a spěchal k její chatrči. Byl jsem od ní pár kroků, když mě zarazily divné zvuky. Chvíli mi to trvalo, ale cosi v povětří mi napovědělo. Moses je doma a domáhá se svého manželského práva.

Nedalo mi to a došel jsem opatrně k jejich oknu, abych se přesvědčil. To jsem neměl dělat. Vidět ji v náručí manžela, jak rozkoší vzdychá a usmívá se. To vždy patřilo jen mně! Vzteky jsem zaťal ruce v pěst a rozběhl se k našemu velkému bílému domu. Celý udýchaný jsem rozrazil dveře. Nepřemýšlel jsem. Kdyby ano, mohlo mi dojít, kdo na mě bude čekat.

„Jaspere Whitlocku,“ zahromoval hlas mého otce celým domem. „Zase necháváš umírat svou matku strachem?“

„Matka mě zná a ví, že často jezdím na Aféře do nočních hodin,“ pronesl jsem to místo pozdravu.

„Jakým tónem to se mnou mluvíš?“ rozkřikl se a natáhl ruku, aby mě uhodil.

„Stejným, jako vy mě srdečně vítáte, otče.“

Odpovědí mi nebyla jen jedna facka, ale hned dvě, a ani to, že mi ta druhá rozsekla ret, mě neuklidnilo.

„Zmiz mi z očí. Ale nemysli si, že si ráno přispíš. Tvoje povinnosti na tebe budou čekat jako vždy. Alespoň dostaneš pořádně za vyučenou, jak se máš chovat k těm, co ti dali život.“

Skoro jsem ho požádal, aby se mnou šel ven hned. Rád bych mu ukázal, jak se ke mně nemá chovat a že místo stálého peskování a ostrých ran by taky mohl pochopit, že i já jsem myslící člověk, který ho nehodlá jen slepě poslouchat. Nejsem jeho otrok!

Chvíli jsme se dívali do očí a já si najednou uvědomil, že jsem stejně vysoký jako on. Už se nade mnou nesklání tak jako dřív. Viděl jsem vztek v jeho očích a nemohl se ubránit pocitu, že jen odráží můj vlastní. Ale pokud jsem ho dorostl, i moje síla je větší a k tomu jsem mladší než on a co kdybych se neovládl a ve vzteku ho zabil?

„Honey,“ zanaříkala prosebně má matka a já svěsil ramena. Ne, to bych jí nemohl udělat.

 

҉     ҉     ҉

 

Celý dům dávno ztichl a já stále nemohl usnout. A nemohly za to modřiny, které se mi určitě již začaly na tvářích vybarvovat. Nemohl jsem z hlavy dostat spokojené vzdechy, které Moses dokázal vyloudit u své ženy. Přišlo mi, že je to tak jiné, než když je se mnou. Záviděl jsem mu a nenáviděl ho. Chtěl jsem to, co měl on, a to nejlépe teď hned, ale za Rebecah jsem jít nemohl.

Po hodinách neklidného převalování jsem si vzpomněl, že jsem kdysi z podobných důvodů chodil do kuchyně. Nedalo mi to a zamířil jsem tam.

Světlo svíček mě nepřekvapovalo, Sarah často zůstávala vzhůru dlouho do noci. Často nemohla spát a tak raději pekla nějaké dobroty na druhý den. Když jsem k ní kdysi chodíval, mohl jsem ochutnat orký jablečný koláč. Začínal jsem se těšit, že kromě očekávaného potěšení si dám ještě něco dobrého. Jenže to by vzduch v místnosti nesměl tak houstnout.

„Ticho, Jamesi, jestli nás pán uslyší, tebe vyhodí a mě nechá zbičovat,“ napomínala Sarah svého milence, který nešetřil výkřiky rozkoše. Zdálo se, že byl tím, co dělali, zaujatý víc než ona, ale spokojeně vypadali oba. A mně se chtělo zvracet.

Zacouval jsem zpátky do chodby a opřel se o stěnu. Nejradši bych odtud zmizel někam daleko, ale byl jsem jen schopný znechucením zavřít oči. Tuhle měchnu jsem chtěl vyměnit za Rebecah? A to mě ještě ke všemu předběhl náš předák.

Vztekle jsem pěstí bouchl do stěny a rozběhl se do svého pokoje.

Ráno se zdálo na hony vzdálené, ale já už se nemohl dočkat, jak mě zchladí ledová ocel šavle mého otce.

Zabouchl jsem za sebou dveře a padl na postel tak, jak jsem byl. Odmítal jsem se třeba jen pohnout, abych si udělal pohodlí nebo se svlékl. Ne, tohle byl můj trest za všechny nesmysly, co jsem učinil, a já si ho hodlal vychutnat se vším všudy. A bylo to těžké, protože jsem se snažil nemyslet na ty dva páry. Na ty dva muže, kteří byli na mém místě. To já jsem přeci jejich pánem. Moses je jen otrok a James tu jen slouží. Jak je možné, že oni mají to, po čem toužím, a já místo toho tady ležím sám a snažím se nehýbat, necítit, nechtít! A to vše jen proto, aby to napětí povolilo.

Hodiny mi přišly nekonečné a svítání se zdálo jako mýtická báje. Přesto jsem měl v jednu chvíli pocit, že zavrzaly dveře a kdosi ke mně přišel. Mohla to být matka. Ale když je otec doma, je i ona zaneprázdněna. Nad tou představou se mi zvedl žaludek a chtě nechtě jsem se obrátil na bok, zády k příchozímu. Stejně se mi to nejspíš zdálo.

Přitáhl jsem si nohy k hrudi a objal je. Tolik jsem si přál usnout, aby tahle zpropadená noc byla konečně za mnou. Máma mi kdysi radila, ať zhluboka dýchám, když nemůžu usnout, a někdy to fungovalo. Tak jsem začal zhluboka oddechovat.

Cosi mě zašimralo ve vlasech. Chtěl jsem se podrbat, ale místo toho jsem narazil na čísi ruku a najednou jsem pevně svíral útlé zápěstí. Ložnicí se rozlehl tlumený dívčí výkřik.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

5)  emam (27.06.2016 22:32)

Já měla za to, že už jsem vám dávno děkovala. Že bych to nepřidala?

Každopádně,

Seb, moc díky
Wuzinko, Alice bude, ale ještě to pár kapitol potrvá

Lucko

Katuško, odpověď se brzy dozvíš. Pokráčko je v administrace ;)

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (10.05.2016 21:41)

Pekná kapitolka. Tiež ma zaujíma,kto to je :)

3)  Lucka (01.05.2016 23:05)

skvělé

wuzinka

2)  wuzinka (28.04.2016 20:29)


Alice???

1)  Seb (28.04.2016 18:41)

Jé, další díl tak brzy

Hodně se mi kapitola líbila ( i hudba) , Jasper nám mužní a zaujala mě jeho myšlenka o tom, že je sám otrokem svého osudu, vypadá to, že asi doma nevydrží a vydá se do světa, zvlášť když má takového bezcitného otce

Děkuji za krásné a dlouhé počtení a jsem zvědavá, která dívka za ním přišla

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek