Sekce

Galerie

/gallery/I_am_leaving____by_EmilyaManole.jpg

Podzim roku 88. Renée odchází s několika měsíční dcerkou od Charlieho. Neví, kam půjde. Neví, jak Charlieho svým odchodem nezranit. Neví, co s ní bude dál. Je ale rozhodnutá odejít.

Trochu mi nevyšlo souznění s časovou přímkou z knihy v jejím seznámení s Philem. Co se dá dělat, myslím, že se Phil nebude bránit dřívějšímu seznámení a staršímu věku.

Podívala jsem se na nástěnné hodiny. Čas se mi snad vysmíval a nutil ručičky hodin ještě k pomalejšímu a monotónnímu pohybu. Od rána jsem stihla uklidit celý dům a shrabat listí na zahradě, ačkoli to vždy byla práce Charlieho. Chtěla jsem odejít z čistého domu, aby neměl tolik práce, zaměstnání mi poskytovalo alespoň kousek zapomnění, a tak jsem ho musela využít, než se ozve černé svědomí, na výčitky budu mít spoustu času později.

Dokonce jsem mu uvařila, mé kulinářské umění nikdy nebylo zrovna na výši, avšak jsem nespálila i obyčejná vajíčka. Byl to recept jeho maminky na strašně pracné jídlo, které jsem vařila jen ve svátečních okamžicích, protože jsem nikdy nechtěla v kuchyni strávit více času než byla potřeba, asi jsem si ho tím chtěla trochu udobřit, aby si má slova nebral tak vážně.

Vždyť i on musel vidět, jak nám to nefunguje, nebo ne? Pro Charlieho jsem byla první opravdová láska, často mi to v intimních momentech říkal, dokonce v těch chvílích nechal svou ostýchavost za dveřmi. Charlie pro mě byl manžel. Trochu usedlý manžel, kterého jsem bezesporu milovala. Poslední době častěji než dříve jsem si uvědomovala, jak mi vadí, že je spokojen se svou prácí, domem, rodinou, a nechce nic měnit, zatímco já bych si ráda zopakovala ten výlet do Los Angeles.

Zazvonil telefon a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal, pocit viny mi naprosto obalamutil tu dosud zdravou část rozumu. Znovu jsem moment uvažovala nad útěkem, vzala bych Bellu a již dávno sbalená zavazadla a vyrazila někam pryč. Tak moc jsem mu nechtěla ublížit, tak moc jsem ho znala, a přesto jsem si nebyla jista, jestli ho více zraní můj odchod bez rozloučení, nebo do očí sdělená slova zadupávající vaše city v prach.

S trochu zrychleným dechem jsem zvedla sluchátko a modlila se, aby Charlie nezavolal, že přijde dříve, potřebovala jsem ještě chvíli, abych opanovala své pocity.

„Haló?“ hekla jsem, když jsem si uvědomila, jak nechci slyšet hlas mého manžela. Mého manžela, krucinál.

„Renée,“ Ten hlas jsem znala, někde v dálce jsem slyšela ženský hlas nadávající Billymu, že do toho nemá strkat čumák. „Slyšela jsi názor mé ženy, co? Ještě, že jí neposlouchám.“

„Billy,“ vydechla jsem. „Co potřebuješ, mám toho moc.“

„Jo, já vím.“ Jeho hlas zněl náhle jinak, ten bezstarostný tón nahradil tón zachmuřený. „Hele, Charlie je můj dobrý kamarád a tebe už taky znám nějaký ten pátek a vím, že to mezi vámi v poslední době není moc dobrý, ale chci ti říct, ať se rozhodneš jakkoli, neubliž mu, je to můj nejbližší přítel a já nehodlám zbytek roku sbírat kousky jeho života a dávat je dohromady, kvůli rozmarům nějaké ženské.“

Dech se mi zadrhl v hrdle. Billy to věděl a jeho manželka také. Poznali, že chci odejít, a nenápadně mi dali najevo, jak mi to Charlieho zlomilo, jako bych to nevěděla.

„Billy, prosím tě, neříkej mu to. Musím to vyřešit sama.“ Usvědčení z mé sobeckosti mě naprosto vyčerpalo, a tak jsem se nevzmohla na více než jen tiché hlesnutí.

Rozuměl mi. „Renée, pamatuj, co jsem ti řekl. A měj se hezky.“

„Ty taky,“ řekla jsem již naprosto zbytečně, protože jsem už pár sekund poslouchala hluchý tón.

Pořád jsem svírala sluchátko, ačkoli proběhlo od hovoru několik desítek minut. Chladila jsem si výčitky zrudlou hlavu, kterou mi polévalo horko, o stěnu a urputně se bránila všem myšlenkám. Tak jako nikdy jsem právě chtěl omdlít, nebo si jen udržet to prázdno v hlavě.

Bohužel, zapomnění mi nebylo dopřáno. Vzduch ztěžknul a mezi křikem právě zbuzené Belly, jejíž pláč mi znemožňoval uvažovat, jsem rozeznala pálící se jídlo.

Ztěžka jsem se zvedla a utěšujíc Bellu v náruči jsem vyndala maso podobající se téměř uhlu z trouby a lítostivě se na něj zadívala. Nevyhodila jsem ho, nevím proč.

 

Bella spala. Já seděla v kuchyni před jídlem, které by se snad jídlem ani nazývat nemělo. Charlie volal, že se zdrží v práci, jako kdyby chtěl, abych si za to, co mu provedu, ještě užila výčitek svědomí. Nechtěla jsem, musela jsem.

Chtěla jsem se aspoň tou večeří rozloučit důstojně, měla jsem si vybrat jednoduší pokrm a ne to zatracené ragú, které jsem vždy nenáviděla. Plna hořkosti jsem prudce odsunula maso na opačný konec stolu a odolávala nápadům, že bych to rozdrobila sousedovic psům, kteří mi vždy bránili mít na zahradě víc než jen trávu.

Čas jsem krátila utíráním, už tak čisté, kuchyňské desky. Pamatovala jsem, jak jsem tyhle kuchyňské skřínky přelepila žlutou tapetou, aby kuchyně dostala optimističtější nádech.

Díky naprostému tichu v domě jsem slyšela, jak zastavil auto před garáží a nevjel do ní, protože týden po jejím vystavění ztratil klíče. Slyšela jsem jeho kroky na kamenité cestě. Každým jeho krokem jsem propadala větší bezmoci a chtěla se vypařit, na místě se proměnit v páru. Když na terase zaskřípěly staré trámy pod jeho vysokými botami, vyděšeně jsem se jako vyplašený králík vrhla k zadním dveřím.

Zastavil mě jemný vzlyk, který ze sebe vydala Bella ve spánku, a dále pokračovala v hlubokém spaní. Posadila jsem se do křesla a s hlubokým nádechem a myšlenkou, že jsem dospělá a musím se postavit všem problémům, jsem se usmála na Charlieho, který právě vstrčil hlavu do místnosti.

Přišel blíž a políbil mě na tvář tak rychle, že jsem se nestihla bránit, nebo ucuknout. Jemně se usmíval, byl tak šťastný.

„Já půjdu.“ Vstala jsem a pod jeho nechápavým pohledem jsem hněvivě rozhodila rukama.

„Spát? Není brzo?“ Nerozuměl mi, nechápal moji odtažitost, mé oči zalité slzami. Udělal krok blíž, čímž v malém obýváku smazal všechnu vzdálenost mezi námi. Ucouvla jsem, ale nohou jsem zavadila o hranu pohovku a zavrávorala, chytl mě kolem pasu. Podívala jsem se mu do očí, do očí úplně stejných jako má Bella. Neviděla jsem v nich nic jiného než to, co dal najevo. Zmatenost a trochu smutku.

„Jen mě nech jít, Charlie.“

Spustil ruce a sklonil hlavu. Nikdy jsem ho neviděla tak zklamaného a mohla jsem za to já.

„Kam?“ vzdechl téměř neslyšně.

„Kamkoli. Pryč.“

Sama jsem nevěděla, zatím jsem se tím nezabývala. Vzala jsem Bellu do ruky a připravený kufr, s nímž jsem se sem stěhovala, do druhé. Následoval mé kroky, zastavil se až na verandě, kdy jsem já pokračovala dál. Sledoval, jak usazuji Bellu do autosedačky, naštěstí se nevzbudila, jak nerozhodně ještě jednou skrz čelní sklo se podívám na tenhle dům.

„Renée, tak neblázni! Zabiješ se! Víš, jak pitomě řídíš!“ Slyšela jsem ho, ještě než jsem nastartovala, křičet. Podívala jsem se na něj a jemně mu zamávala a ústy naznačila jedno všeříkající slovo.

Promiň.

 

Zastavila jsem po hodině jízdy. Píchla jsem a rezervu spoléhajíc na manžela jsem neměla. Nejela jsem po dálnici, abych se vyhnula tomu největšímu provozu. Možná to byla ta chyba. Nikdo kolem nejel. Stála jsem uprostřed holé pláně, ve filmech takovéhle místo nikdy nenaznačovalo nic dobrého.

Stmívalo se. Ráno by tu snad projelo nějaké auto, ale byla jsem tak dřevěná strachy, že jsem na spaní neměla sebemenší chuť, ač se mi oči klížily.

V tichu, kdy sem dolehlo jen vytí psů, jsem chtěla v bláhové myšlence zavolat Charliemu, jenže nebyla tu telefonní budka. Modlila jsem se, aby to byli psi, protože bylo dost možné, že se v tom nepříliš vzdáleném lesíku vyskytují vlci.

Na mysli my vystávaly všemožné záběry ze všech hororů, které jsem viděla, a se samotnou ženou se svou malou dcerou to nikdy nedopadlo dobře.

Seděla jsem vzadu v autě pololežící, aby mě nebylo příliš vidět, jsem slyšela zvuky dalšího auta. Natolik ztuhlá strachem a nepohodlnou polohou jsem se hned nenarovnala.

Auto zastavilo a někdo z něj vystoupil, jak jsem pochopila kvůli bouchnutí, které připomínalo to u zavírání dveří. Sebrala jsem všechnu zbylou odvahu a vystoupila z auta.

Stál tam nějaký muž a zamyšleně pozoroval moji propíchnutou pneumatiku. Byl vysoký, snědý a poměrně sympatický, když zvedl hlavu pomyslela jsem si, že je to ještě dítě. Mohlo mu být kolem dvaceti, pořád měl v očích trochu bezelstnosti.

„Píchla jste? Nechcete pomoct?“ Měl poměrně melodický hlas a taky krabici s nářadím v autě.

„Máte rezervu?“ Vzhlédl ke mně, stála jsem nad ním a znalecky pozorovala, jak ohmatává pneumatiku. Nervózně jsem zavrtěla hlavou a zašeptala, že ne.

Trochu bezradně pokrčil rameny. „Tak to vám asi nepomůžu, ale můžu vás někam hodit. Kam jste jela?“

Rozpačitě jsem se usmála. Nemohla jsem mu říct, že jsem utekla od manžela, pořád to byl jenom náhodný kolemjedoucí.

„Nevím.“

Zarazilo ho to, ale zdálo se, že pochopil. „Utekla jste?“

„Jste snad věštec?“ optala jsem se překvapeně.

„Ne, jsem Phil.“ Podal mi ruku, trochu ušmudlanou, ale ignorovala jsem to.

„Renée.“ Oplatila jsem mu stisk a naše pohledy se setkaly. Zamrazilo mě.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

14)  kajka (14.03.2012 21:17)

Paike, moc ti děkuju za povídku. Strach z hlubin byl pro mě příjemným překvapením, ale tahle tvoje jednorázovka je dokonalá. Všechno v ní je tak uvěřitelný. Emoce Renée jsou tak živý!Úplně jsi mě přišpendlila do židle!

Karolka

13)  Karolka (25.07.2010 20:15)

Paike: To je dobře. Kdybys chtěla pomoct, dej vědět. ;)

Paike

12)  Paike (25.07.2010 20:01)

Karol, o chybách vím, jen jsem nebyla sto je opravit. Vrhnu se na to, slibuju Také děkuji za Tvůj komentář, vážím si ho

Karolka

11)  Karolka (25.07.2010 16:44)

Je to síla. Všechny emoce opravdové a uvěřitelné. Jo, takhle se to klidně mohlo stát. Charlie, jako fakt hodnej chlap, ale jako většina chlapů podcenil připomínky své manželky. Renée jako hodně mladá maminka, kterou děsila představa, že život už vlastně skončil. Tleskám:
P.S. Drahoušku, ty chyby!

Paike

10)  Paike (25.07.2010 15:32)

Liri2, neměla jsem v plánu někomu Renée zprotivit, ona byla vážně nešťastná, což ji sice neospravedlňuje, ale v zoufalosti, kterou zažívala, se to dá pochopit. Nebo já ji chápu, avšak neříkám, že bych se zachovala stejně.

Liri2

9)  Liri2 (24.07.2010 16:00)

Tak to sorráč ale teď si o Renné nemylsím nic dobrého

ambra

8)  ambra (21.07.2010 20:51)

Paike, cože? Chudák Charlie? :'-( Sám v čerstvě opuštěném domě, kde ještě před chvílí výskalo miminko?:'-( Chceš mě zabít?!?! Do toho!

Paike

7)  Paike (21.07.2010 20:40)

Tak a teď ještě nemůžu dostat z hlavy Charlieho pohled na věc a pokračování jednorázovky ala osmdesátá

Paike

6)  Paike (21.07.2010 20:37)

Evelyn, ty si ještě pamatuješ Lásku ala osmdesátá? Musela jsem se podívat, kdy vyšla, je to už pět měsíců, ale začínám zase uvažovat o jejím oživení. Děkuju Ti, Hani
ambři, taková dávka tak významných slov by se měla přijímat v koncentrovaném množství. Tato povídka mi ležela už nějakou dobu ve složce a za chyby se omlouvám, mrknu se na to;) I Tobě patří můj dík, každý tvůj komentář mě nesmírně povzbudí

Ještě jednou díky Vám

ambra

5)  ambra (21.07.2010 20:16)

Paike, já na rozdíl od Evelýnky jsem byla Strachem z hlubin naladěná správně - i když lépe řečeno naladěná na vážnější téma. Přesto jsi mi ZASE OPĚT ZNOVU vyrazila dech. ZNOVU jsem si to šla ověřit k Tobě do profilu (věk ) a znovu a tentokrát obzvlášť (vzhledem k tématu) nejsem schopná pochopit, jak se Ti povedlo tak dokonale v tom sevřeném časovém úseku pár hodin zalehnout mě celou tíží Renéina předchozího života, ve kterém prostě nebyla šťastná. Karolka včera pod jinou povídkou napsala úžasnou větu - život není film, neodmilováváme se jen od padouchů... A to se stalo Renée. A Tys to dokonale uchopila, dokonale zpracovala a hodila mi to na hlavu a co já s tím teď...
Paike, jsi talent. Vlastně TALENT!
Tak, výdech, a pokračuju v mé dnešní šťourací jízdě.
Zlato, je tam asi 30 chyb!!! Vlítni na to, občas jsou to i špatné pády slov a zbytečně to ruší a je to strašná škoda! :p

Evelyn

4)  Evelyn (21.07.2010 19:56)

Líbila se mi už Láska alá osmdesátá a přiznávám, že jsem čekala podobnou zábavu. Tohle ale vtipné nebylo. Úplně živě si umím představit pocity a prožívání Renée i bezmoc a zoufalství Charlieho... Krásná povídka, která mě opět, jak většina těch Tvých, chytla za srdíčko

ambra

3)  ambra (21.07.2010 19:51)

Paike! Já si ji šetřím na západ slunce! Právě jsem uložila většinu potomstva, jdu na ni! Myslíš, že bych si ji po tom minulém úžasném zážitku nechala ujít?!?! Jen víc nepopulárních hrdinů!

Paike

2)  Paike (21.07.2010 19:45)

DeSs, jasné, že to měli být vlci, už by to mělo být v pořádku Děkuju za tvůj komentář, ony jsou povídky o nepříliš proklepnutých hrdinech vždy trochu krok do prázdna, ale poskytují mi větší volnost, než měnit vztah Belly s Edwardem

DeSs

1)  DeSs (21.07.2010 10:02)

Krásné, nikdy jsem se nezamyslela nad tím, jak René utekla, jak se oba cítili a jak se potkala s Philem. Díky tobě mi jsou zase o něco bližší. Krásně jsi vystihla ty pocity a ty poslední přímé řeči jsou taky super. "Jste snad věstec?" - "Ne, jsem Phil."

Jenom malé upozornění - ...protože bylo dost možné, že se v tom nepříliš vzdáleném lesíku vyskytují LESY. Neměli tam být vlci?


Ještě jednou super a děkuju, že jsi mi ukázala další část příběhu.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek