Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Bella má plán.

Bella je fakt nakrknutá.

Bella se ocitne nohama vzhůru.

Bella pochopí...

9) Oheň a led

 

Měla jsem vztek. Všechno bylo špatně. Jeden by řekl, že už bych si za ty roky mohla zvyknout. Jenže – to asi nejde. Nikdy si nezvyknete, že každý předmět v dohledu usiluje o váš život. A může to být klidně obyčejná plastová lžíce. A už vůbec se nenaučíte žít s vědomím, že pro své okolí jste časovaná bomba. Vím to, zvykám si, ale nezvládám to. Ta smůla mi někdy připadá jako živý tvor s vlastní inteligencí. Lepí se na mě lépe než vlastní stín.

Jediná věc, kterou jsem se celkem naučila, je na nic se netěšit a k ničemu (hlavně k nikomu) nepřilnout. Dříve nebo později (a bývá to spíš ten první případ) o všechno přijdu. Uteče to, rozbije se to nebo se to zraní – zabije (nehodící se škrtněte).

Už jsem to uměla, nepřipoutávat se. Než se objevil Edward. Život pro mě vždycky byl jako minové pole, od kterého mi zapomněli dát mapu. Kdyby na to přišlo, většina lidí by nikdy neuvěřila tomu, co se kolem mě děje. Nerozuměla jsem tomu ani já sama.

A aby těch záhad nebylo málo, něco podivného se dělo i kolem Edwarda. A Jacoba. Na to nesmím zapomenout.

Ten první nejdřív tajemně zmizel a nechal své blízké, aby mu brečeli na hrobě, a pak se jedné noci objevil v mém pokoji, v domě uprostřed Aljašky. A tutově to nebyl úplně stejný kluk, jakého jsem znávala ve Forks. Ta vůně, ten hlas, ta přitažlivost. A to jsem si myslela, že mě to k němu už víc táhnout nemůže.

Ten druhý, můj potrhlý kamarád indián, se zase pořád z neznámého důvodu svléká donaha, vrčí a očichává mě jako pejsek pěknou kost.

A proč, do háje zelenýho, Edward před Jakem utíká a ten ho vztekle pronásleduje?!

 

Tyhle věci se mi honily hlavou poté, co jsem přepečlivě naolejovala kličku na okně v mé ložnici. Ušklíbla jsem se. Prý: neotvírej okno a nikam nechoď sama. Vsadím se, že Edward už sem hned tak nepřijde. Moment... Neotvírat okno a nechodit nikam sama? Znamená to snad, že to vyjde nastejno? Jít někam sama? To stálo za pokus...

 

Druhý den ráno jsme se všichni tvářili, že se v noci nic zvláštního nestalo. Jen Charlie, když odcházel do práce, si neodpustil poznámku, že se mu moc líbí Jakovy džíny. Náš host se v tu chvíli málem zadusil čajem.

Připravila jsem se na vyučování a ignorovala Jacobovy zkoumavé pohledy. Když mi to už příliš lezlo na nervy, prostě jsem ho z kuchyně vyhodila s tím, že se potřebuju soustředit na školu. Než skončila, měla jsem vymyšlený plán.

„Můžu si půjčit tvoje auto?“ zeptala jsem se ho, když jsme spolu dojídali pozdní oběd.

„Ty chceš někam jet?“ odpověděl otázkou a zase se začal mračit.

Povzdychla jsem si. „Ne, Jacobe. Jen si do něj chci sednout a číst si tam knížku. Jasně, že chci někam jet!“ dodala jsem,  když podezřele zrudnul.

„Můžeš, ale ne sama,“ prohlásil rozhodně a pro větší důraz třísknul lžící o stůl. Jenže u toho stolu seděl se mnou, takže lžíce místo na dřevěnou desku dopadla na kraj talíře, který se s hlučným třísknutím rozpadnul na tři kusy.

„Promiň,“ zamumlal a začal je uklízet. Samozřejmě se říznul. A pořádně. Dřív než stihl schovat ruku, chytla jsem ho za zápěstí a ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů sledovala, jak se rána zaceluje. Zírala jsem na to místo i potom, co na něm nezůstala ani jizva.

„Chceš mi věštit z ruky?“ houknul na mě Jake a konečně se vyprostil z mého křečovitého sevření. Naprosto konsternovaně jsem se na něj podívala.

„Chci to vědět.“ Moje oči hněvivě bojovaly s těma jeho.

„Nejde to,“ odpověděl úplně klidně a založil si ruce na prsou.

„Fajn,“ odpověděla jsem sladce a napodobila ho.

Teď vypadal překvapeně.

„Fajn?“

Ledabyle jsem pokrčila rameny a vstala od stolu.

„Takže nejsi naštvaná?“ ptal se vyjeveně.

„Proč bych měla? Konečně je tu někdo, kdo může dělat nebezpečné práce,“ odpověděla jsem, aniž bych na něj pohlédla.

„Jako třeba co?“

Otočila jsem se k němu. „Pod stříškou za domem je připravené dřevo. Mohl bys ho naštípat.“

Chvíli se na mě zkoumavě díval, a pak váhavě souhlasil.

„Jo, to bych asi moh.“

„Bezva. A začni hned. Už tady skoro žádné není.“ Srdce se mi rozběhlo trochu rychleji, a tak jsem se raději obrátila ke dřezu a pustila se do mytí nádobí. Napjatě jsem poslouchala.

Ozvalo se vrzání odsouvané židle, kroky, a pak klapnutí zadních dveří. Ještě malou chvíli...

Teď!

V okamžiku, kdy ke mně začal doléhat zvuk dopadající sekery, nechala jsem nádobí nádobím a vyběhla z kuchyně. Z věšáku jsem strhla bundu a Jacobovy klíče a vrhla se ven ze dveří. Byl rychlejší, než jsem čekala. Přece to nemohl stihnout tak rychle?! Ve chvíli, kdy jsem naskočila do auta, už jsem ho viděla, jak ke mně sprintuje. Zamáčkla jsem zámky na dveřích a roztřesenýma rukama se snažila strčit klíč do zapalování.

„Bello!“ Jake zařval tak strašně, až zabzučela skla v oknech.

Konečně jsem se trefila a nastartovala. Chytlo to napoprvé.

„Vylez z toho auta!“ Ten pošuk normálně vyskočil na kapotu.

„Jacobe, okamžitě slez dolů!“ ječela jsem na něj. Nevím proč, ale ze všeho nejvíc se mi chtělo smát.

„Já to sklo klidně rozbiju!“ houknul na mě a opravdu to vypadalo, že se to chystá udělat. Zaťal ruku v pěst a rozpřáhl se.

„Jsi normální magor!“ zařvala jsem na něj a sešlápla plyn. Když se tak pěkně umí hojit...

Auto prudce vyrazilo vpřed a Jaka to hodilo obličejem na sklo.

Jak to dělají v těch akčních filmech?

Dupla jsem na brzdu a můj černý pasažér zmizel v závěji. Bingo!

Pak znova plyn a pryč.

„A teď za mnou můžeš třeba běžet,“ broukla jsem si spokojeně a sledovala, mohutnou sněhem obalenou postavu, jak za mnou strnule hledí.

 

Vlastně jsem nevěděla, kam se vydat. Zásadní podmínka spočívala v tom, abych tam byla sama. Když jsem dojela na křižovatku, kde obvykle zahýbáme do města, vzala jsem to na druhou stranu, hlouběji do lesa.

Jela jsem asi půl hodiny, dokud auto nepřestalo spolupracovat. Tahle cesta nebyla protažená a sníh mi bránil pokračovat v jízdě. Dopnula jsem si bundu až ke krku a vystoupila ven z auta.

Ups! Měla jsem jen Botasky.

Pracně jsem se brodila sněhem ke kufru auta a doufala, že tam Jake bude mít nějaké zimní boty navíc. Asi by mi byly dost velké, ale pořád lepší než zánět močového měchýře nebo zápal plic.

Otevřela jsem kufr a vykuleně zírala na štosy úhledně složených džín a triček. Kdo by to do něj řekl? A měla jsem štěstí. Žádné sněhule jsem tam sice nenašla, měl tam ale dvoje sněžnice. No jo, indián.

Připevnila jsem si je na své mokré boty a vydala se do lesa. V tom tichu, jen občas přerušeném křikem ptáků a hopkáním sněžných králíků, jsem si najednou připadala trochu hloupě. Co tady vlastně hledám? Copak se může Edward jen tak potulovat po mrazivých aljašských lesích? A i kdyby to nakrásně byla pravda, jak by mě mohl najít? To spíš nějaký hladový vlk... Otřásla jsem se a toužebně se zahleděla zpátky k autu. Ušla jsem už několik set metrů a padající vločky vůz téměř zneviditelnily. Rozhodla jsem se jít ještě kousek, a pak se raději vrátit zpátky.

Namáhavě jsem kladla jednu nohu před druhou a zdolávala další a další metry závějí. Já jsem se asi vážně musela zbláznit...

A najednou jsem si uvědomila, že je ticho. Ne takové, jako v lese obvykle bývá. Tohle ticho bylo naprosté. Absolutní. Žádní ptáci, žádní králíci.

Zastavila jsem se a nevěřícně napínala uši. Nic.

Ucítila jsem podivné chvění kolem žaludku a po zádech mi přeběhl mráz. Roztřesené ruce jsem strčila do kapes. Dostala jsem strach. Rozhodla jsem se vrátit.

Pracně jsem se otáčela, se sněžnicemi to není žádná legrace, obzvlášť pro někoho, jako jsem já. Než jsem se stihla leknout, zadek se mi zabořil hluboko do sněhu. Nohy mi ovšem díky sněžnicím trčely vzhůru.

„Bezva!“ povzdychla jsem si a zapřela se rukama. Ty se ale bořily a nenacházely žádný pevný bod, o který bych se mohla opřít. Za chvíli už se mi chtělo brečet. A byla mi zima.

 

♥♥♥♥♥

 

Díval jsem se na ni, jak namáhavě postupuje lesem. Netušil jsem, kam a proč jde tak sama. Sílilo ve mně podezření, že to má něco společného se mnou. Já sám jsem trpěl jako zvíře, protože mi bylo jasné, že kvůli tomu smradlavému indiánovi ji hned tak neuvidím. A najednou stála kousek ode mě. Strašně rád bych se jí ukázal, mluvil s ní, dotýkal se jí... Jenže nemohl jsem. Ne za denního světla. A tak jsem se jen mučivě dlouhé minuty díval.

Když spadla, málem jsem se rozesmál, vypadalo to legračně. Jenže vzápětí se ukázalo, že sama prostě nedokáže vstát. Za jak dlouho by mohla kriticky prochladnout?

Ještě malou chvíli jsem váhal. Až mě uvidí, co udělá? Po proměně jsem se v zrcadle viděl jen jednou. Víckrát bych to nevydržel. Moje oči. Hrůzná podívaná k nesnesení.

Bella zasténala...

 

♥♥♥♥♥

 

Najednou jsem ucítila, jak mě někdo uchopil v podpaží a zvedá mě nahoru. Postavil mě zpátky na sněžnice, zády k sobě. Neviděla jsem ho, ale vůně ho prozradila.

„Kdybych tě teď požádal, aby ses neotáčela, poslechla bys?“ zeptal se. Jeho hlas mi rozproudil krev a já zapomněla, že je mi strašná zima.

„Ne,“ odpověděla jsem tiše a pomalu se ohlédla přes rameno. „Jenže, když se pokusím otočit, možná mě budeš muset znovu tahat ze závějí.“ Pak mě přešel smích.

Pomalu mě obcházel, až se konečně zastavil přede mnou. Oči klopil k zemi.

A byl... nádherný.

Jeho kůže, nezvykle bledá a skoro zářivá, kontrastovala s ohnivými vlasy. Každý jeho pohyb mě elektrizoval, vábil. Měla jsem potíže pořádně se nadechnout.

„Edwarde...“ hlesla jsem a neohrabaně udělala pokus k němu vykročit.

Podíval se na mě.

Zapomněla jsem dýchat a zjistila, že lidské srdce opravdu může hrůzou přestat tlouct. V tu chvíli jsem nebyla víc živá, než ty kusy ledu přilepené na větvích stromů. Čas zhoustnul jako karamel a vteřiny se odmítaly pohnout. Nakupily se v jedné jediné chvíli. Myslela jsem, že už nebude žádné potom nebo zítra. Moje krev zamrzla.

Stejně mocně, ale někde hluboko ve mně, vybuchla touha. Hořela a stravovala mě. Nikdy jsem po ničem tak netoužila, jako po něm. Může led hořet? Může člověk něco chtít a zároveň se toho děsit?

Dokončila jsem krok a vzápětí udělala další, hypnotizovaná jeho rudým pohledem. Všechno ve mně volalo a zpívalo, že takhle chci umřít.

Stál už jen kousek ode mě, ve tváři překvapení a... lásku. Podal mi ruku. Usmála jsem se a natáhla tu svou, abych se ho konečně mohla dotknout.

A pak najednou zmizel. Kolem mě se přehnala hnědá vrčící šmouha a já v šoku zírala, jak v dálce mezi stromy mizí vlk. Obrovský, neskutečně rychlý vlk. Běžně používané části mozku, které chvíli předtím vyřadily Edwardovy oči z provozu, nahradily obvykle nepoužívané okruhy.

Vrčící vlk. U našeho srubu. Běžící Jacob. Nahý vrčící Jacob. Běžící vrčící vlk tady v lese.

Zatímco jsem nesouhlasně vrtěla hlavou, něco ve mně s cvaknutím zapadlo do správné drážky a já pochopila, že svět je ještě strašnější místo, než jsem tušila. Zamyslet se nad tím, kdo mívá obvykle rudé oči, už nebylo tak bolestivé.

Vteřiny se konečně rozběhly, tak jak by měly, a já se nadechla. A znovu.

„Jacobe!!!“ zakřičela jsem tím směrem, kam jsem ho před tím viděla utíkat. „Jacobe, jestli se mu něco stane, tak už mě v životě neuvidíš.“ Můj hlas pomalu nabíral hysterické obrátky.

Chvíli se nedělo nic. Pak jsem ho ale uviděla, jak se blíží. Neběžel tak rychle jako předtím. Ale rozzuřeně rozhodně vypadal. A pořád vrčel. Zřejmě mě chtěl vyděsit.

Ani by nepotřeboval vrčet nebo se tvářit tak naštvaně. Stačilo, že byl stejně velký jako já. Jenže já si vzpomněla na Edwarda a dostala jsem vztek.

„Pitomý, vlezlý, dotěrný psisko! Přestaň se mi už konečně lepit na paty!“ vyjela jsem na něj, když přede mnou, podobný sněhové rolbě, zastavil. „A nebojím se tě. Máš to marný. Zuby mi cvakají zimou.“

Šťouchnul do mě čumákem, asi se snažil vypadat roztomile. No, docela vypadal. Velkej, hněděj, roztomilej Baskervill.

„Ocenila bych, kdybys zmizel, Jacobe!“ řekla jsem důrazně a založila si ruce na prsou.

Jenže neposlechl. Kecnul si do sněhu, jedno ucho nahoru, druhý dolů.

„Já to řeknu ještě jasněji. Jacobe, odprejskni. Mám rande.“

Zakňučel. A pak se to někde v jeho hrudi změnilo ve vrčení. Ohlédl se.

Najednou se objevil Edward. Vlk štěknul a jeho zuby cvakly naprázdno. Rudé oči ho nenávistně sledovaly.

„Bezva,“ povzdychla jsem si teatrálně. „Když už jsme se tady tak pěkně sešli, možná byste mi mohli konečně prozradit, co se to tady děje!“

Oba se na mě zamyšleně podívali.

„Fajn, tak začnu já. Jacob je... vlkodlak?“ Vlk přikývnul. Děsná legrace. Tak proč se mi nechtělo smát?

„A nemá rád...upíry?“ Při tom jsem se otočila na Edwarda. „Což jsi nejspíš ty.“

Edovi zacukaly koutky. Pohled na jeho rty mě na vteřinu zbavil koncentrace. Vlk zase zavrčel.

„Jacobe, on mě nechce zabít.“ Mluvila jsem s ním hrozně ošklivě, jako učitelka s poškolákem.

„To není tak úplně pravda,“ reagoval Edward úplně tiše. Podívala jsem se na něj a strach, který se v tu chvíli dostavil, byl jako dobře nabroušené kopí. Jacob vstal a s vrčením vykročil k upírovi.

„Strašně mě vábí tvoje krev. Ale nikdy bych ti neublížil,“ dodal rychle Edward a podíval se na mě tak, že bych mu v tu chvíli padla k nohám.

„To bychom měli,“ vydechla jsem, ale ruce se mi pořád klepaly.

Otočila jsem se na vlka.

„Promluvíme si doma, Jaku. Teď nás, prosím, nech.“

Díval se na mě dlouho a nehýbal se. Pak se otočil a běžel pryč. Osaměli jsme.

„Bojíš se mě?“ zeptal se Edward. Musela jsem se usmát. Nedávno jsem mu stejnou otázku položila já.

„A ty mě?“

Taky se usmál. Něžně.

„Když jsem utíkal před Jacobem, vrazil jsem do stromu. Ale teď jsem mnohem odolnější,“ dodal, když se mi v očích mihlo zděšení.

„Už ti nemůžu ublížit?“ zeptala jsem se se špatně skrývanou nadějí v hlase.

„Nejspíš ne.“ Zasmál se. Udělal krok ke mně, a když viděl, jak se mi rozzářily oči, došel i ty zbývající.

Konečně!

Celá rozechvělá jsem mu vklouzla do náručí.

A kýchla.

„Studíš,“ řekla jsem vyčítavě.

„Já vím,“ reagoval smutně a chtěl se odtáhnout. „Měla by ses vrátit domů.“

„Ještě chvíli,“ protestovala jsem a užívala si jeho nádhernou vůni.

Vůni...

Vůni!!!

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Amisha

19)  Amisha (29.07.2010 09:12)

Bože, to je tak nádherný... Další. Další! Já si to vytisknu a budu číst před spaním.

18)  belko (29.07.2010 00:31)

no Karolko, a jak mám jít teď asi spát? Jsem rozbrnkaná a rozjuchaná a naladěná na další tvoji závisláckou kapitolku, ale ona nikde
Karolko, kam chodíš na ty nápady prý -" Běžící Jacob. Nahý vrčící Jacob."
: " Jacobe, odprejskni. Mám rande.“
Mám obavy, že Bella se svou náturou ještě G
gen.řediteli p. Arovi pěkně zavaří, nebo mu s tvou pomocí pěkně vytře zrak
Karolko, jsi geniální

plyshovymedvidek

17)  plyshovymedvidek (29.07.2010 00:05)

bože Ty za všechno můžeš už se mi přestává zdát o Arovi teď tam figuruje náš novorozený Eda že se nestydíš takhle mě vymejt hlavu a nasadit mi tam brouka v podobě Edouška jsem naštvaná miluju Tě

jeanine

16)  jeanine (28.07.2010 23:45)

Tak to byl mazec, ta tomu Jakovi dává. Miluju tuhle tvojí povídky, tak jako všechny ostatní, ale asi se stane mou nejoblíbenější. Fakt dokonalý, ještě teď se řehnim a aaachám! :)

Bye

15)  Bye (28.07.2010 23:45)

Karol, Ty mě fakt drtíš s každou kapitolou víc a víc!
Jediný štěstí, že tahle byla (na to, co se v ní všechno stalo!) taková odlehčená.
Obzvlášť umanutý Jake s umanutou Bellou a ta akční scénka s autem!!!!!!!!!!!! Musela jsem si po tom dát pauzu...
Jake má zásoby, paráda můžeš ho svlíkat pořád a pořád a... :D
Achjo. A pak přišel Edward a pronesl první větu (mmch, soutěž nevypisuj, vyhrála jsem ji už teď ;) ) a já "mu v tu chvíli padla k nohám."
Já Ti to nechci furt dokola omílat, ale Tys tentokrát místo těch ostrejch vět, kterejma mě tak krásně mučíš, nasadila celý ODSTAVCE! (Konkrétně je to VŠECHNO mezi "Edwarde" a "Jacobe" a podezírám Tě, že i to ohraničení jejich jmény zapadá do Tvýho zvrácenýho mučícího plánu!)
Potom nakrknutá Bella!
A konec... Příští kapitola pro nás asi nebude taková brnkačka, co?
Jsem emocionálně i jinak vyřízená z tý smršti toho VŠEHO, čím nás krmíš.
Jdu se z toho vyspat.

semiska

14)  semiska (28.07.2010 23:27)

Tak to se mi moc líbilo. Hlavně to, jak sama odhadla, kdo je kdo a taky jak seřvala Jake, že jí kazí rande. :D Moc se ti to povedlo... :D

13)   (28.07.2010 23:23)


Teda! Ja som sa naozaj dočkala Karolkiným sľubom sa dá veriť:D
Krásne. Konečne Jacobovi "nakopala zadok" A konečne si uvedomila, že ho nechce a nebude sa s ním už viac dúfam bozkávať ani nič podobné
Edííí... trdielko Jaaaaj... už od začiatku ten Charlie Potom Zhadzovanie Jacoba z auta To sa mi teda extrémne páčilo, ti poviem- máš za to u mňa ďalšie plus
A nakoniec...fuuu normálne som si pol sekundy myslela, že ten Edward len tak odkráča preč. Ešteže to neurobil:D A vraj:"Studíš!"
Vůni!!!Vůni!!!Vůni!!!Vůni!!!Vůni!!!Vůni!!!Vůni!!!Vůni!!! Som si istá, že toto tiež Belle behalo hlavou:D
Vydarený dielik a je super, že sa konečne dozvedela pravdu.
Teším sa na pokračovanie








P.S.: Dúfam, že Jacob čím skôr vypadne :D

eMuska

12)  eMuska (28.07.2010 23:12)

Tobolo úžasné! Najviac sa mi asi páčilo, keď Bell povedala, že má rande :D

Gassie

11)  Gassie (28.07.2010 23:03)

Moc krásná kapitolka. To jak se vypořádala s věcmi kolem upírů a měničů bylo super

10)  Leni (28.07.2010 23:01)

Nádhera. Bella drsňačka! Dobrý.

9)   (28.07.2010 22:57)

Cha! Bella je úkaz, vážně! :D V klídku prozřít, pak poslat psa domů a pokračovat v randění s upírem, hlavně žádnej stres .
Kapitola je skvělá, zase.

Popoles

8)  Popoles (28.07.2010 22:51)

Ještě chvíli, prosíííím
Tedy Bella to vzala naprosto v pohodičce, vůbec ji nevzrušuje nějaký přerostlý štěně a studený krvelačný přítel.
A je pěkně drsná! Shodit Jakea z kapoty auta a odfrčet si, to jsou panečku nervy! :D
Karolko, to bylo dokonalé!
mělo to jen jednu chybu - zase to strašně rychle uteklo... Mos ce těčím na pokráčko!

Hanetka

7)  Hanetka (28.07.2010 22:45)

Jasně, jasně, píšeš krásně, až tu člověk tiše žasne.
Že jdou po ní upíři, to mi bylo vcelku jasné, jen jsem si myslela, že o tom ví. Dokonce jsem si myslela, že to bude opačně a že podle té vůně pozná, co je Edward zač. A Jake mě naprosto dostává - bude na něj taky pískat jako moje Bella v Andělech? Skoro jsem to čekala. Je to senzační.

Dennniii

6)  Dennniii (28.07.2010 22:19)

přenádherná kapitolka, představa Jacoba na kapotě a jeho následný odlet do závěje se mi strašně líbí byla to fakt sranda a kombinace Belly a snežnic je taky dost zajímavá a ještě lepší byl rozhovor ve stylu "tak ty jsi vlkodlak a ty upír?", bezva a Edward jenom narazil do stromu to je úspěch, žádný jiný zranění, ale asi by se neměl moc pohybovat okolo ohně v přítomnosti Belly to by nemuselo dobře dopadnout
Karolko už zase si mě dostala tím jak dokážeš kombinovat psaní vážných věcí v kombinaci s humorem, který mě pravidelně dostává pod stůl . Jo a měla by jsi Ediho víc krmit aby nám chytil zlatý odstín:D :D . Úžasný úžasný a ještě jednou úžasný, strašně se těším na další

krista81

5)  krista81 (28.07.2010 22:11)

Tak tahle Bella je perfektní, culím se jak pitomec a Edward je roztomilej a Jake je prostě svůj
A ta vůně - došlo jí to rychle Ví kdo po ní jde
Jsem zvědavá jak to chce vyřešit
Nemůžu se dočkat další kapitolky

Wendy

4)  Wendy (28.07.2010 22:04)

Karolko, zase jsi mě dostala :) :) :) byla to prostě kráááása

ambra

3)  ambra (28.07.2010 21:54)

ambro, čemu se pořád divíš !!! Vždyť už víš, že koktejl z dramatu, komedie, romance a thrilleru TAKHLE dokáže namíchat jediný člověk!
Úžasný koktejl, který chutná skvěle v neomezeném množství a NIKDY z něj nebolí hlava!
Nechtěla jsem dělat výpisek, protože tahle kapitola působí, jako by sis dala do pusy kousek ledu, chvilku ho pocucala a vyplivla dokonalý zářící a do detailu vypracovaný krystal. Je v tom ta lehkost, zároveň promyšlenost.
Nechtěla jsem dělat výpisek, ale ten taneček na autě , Bellina túra a dokonale vystavěná situace - její prozření a dočasné vyjasnění pozic!!!
Ještě se mi motá v hlavě, jak se vlastně Bella vyrovná s tím, že její moc zapříčinila nutnost Edwardovy proměny...
A to kýchnutí - souvisí to s důrazem na vůni??? Má snad teď Bells na Edíka alergii???
Karolko, bombastické!!!

AnneCullen

2)  AnneCullen (28.07.2010 21:53)

Kruci, tohle se nedělá! Máme návštěvu a já se tady směju jak pomatená a vsadím se že už volali do blázince, jestli jim někdo neutekl. S tím baskervillem jsi to trefila! :D

sfinga

1)  sfinga (28.07.2010 21:45)

Bella zaválela
Nejdřív ten skvělej útěk v Jacobově autě potom neschopnost vstát se sněžnicemi
A nakonec... kluci, vy jste vlkodlak a upír
Prostě - Běž domů vlku, já mám rande s upírem, prima.
A koukám, že jí došla i ta vůně. Takže po ní jdou upíři.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek