Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Bella má plán.

Bella je fakt nakrknutá.

Bella se ocitne nohama vzhůru.

Bella pochopí...

9) Oheň a led

 

Měla jsem vztek. Všechno bylo špatně. Jeden by řekl, že už bych si za ty roky mohla zvyknout. Jenže – to asi nejde. Nikdy si nezvyknete, že každý předmět v dohledu usiluje o váš život. A může to být klidně obyčejná plastová lžíce. A už vůbec se nenaučíte žít s vědomím, že pro své okolí jste časovaná bomba. Vím to, zvykám si, ale nezvládám to. Ta smůla mi někdy připadá jako živý tvor s vlastní inteligencí. Lepí se na mě lépe než vlastní stín.

Jediná věc, kterou jsem se celkem naučila, je na nic se netěšit a k ničemu (hlavně k nikomu) nepřilnout. Dříve nebo později (a bývá to spíš ten první případ) o všechno přijdu. Uteče to, rozbije se to nebo se to zraní – zabije (nehodící se škrtněte).

Už jsem to uměla, nepřipoutávat se. Než se objevil Edward. Život pro mě vždycky byl jako minové pole, od kterého mi zapomněli dát mapu. Kdyby na to přišlo, většina lidí by nikdy neuvěřila tomu, co se kolem mě děje. Nerozuměla jsem tomu ani já sama.

A aby těch záhad nebylo málo, něco podivného se dělo i kolem Edwarda. A Jacoba. Na to nesmím zapomenout.

Ten první nejdřív tajemně zmizel a nechal své blízké, aby mu brečeli na hrobě, a pak se jedné noci objevil v mém pokoji, v domě uprostřed Aljašky. A tutově to nebyl úplně stejný kluk, jakého jsem znávala ve Forks. Ta vůně, ten hlas, ta přitažlivost. A to jsem si myslela, že mě to k němu už víc táhnout nemůže.

Ten druhý, můj potrhlý kamarád indián, se zase pořád z neznámého důvodu svléká donaha, vrčí a očichává mě jako pejsek pěknou kost.

A proč, do háje zelenýho, Edward před Jakem utíká a ten ho vztekle pronásleduje?!

 

Tyhle věci se mi honily hlavou poté, co jsem přepečlivě naolejovala kličku na okně v mé ložnici. Ušklíbla jsem se. Prý: neotvírej okno a nikam nechoď sama. Vsadím se, že Edward už sem hned tak nepřijde. Moment... Neotvírat okno a nechodit nikam sama? Znamená to snad, že to vyjde nastejno? Jít někam sama? To stálo za pokus...

 

Druhý den ráno jsme se všichni tvářili, že se v noci nic zvláštního nestalo. Jen Charlie, když odcházel do práce, si neodpustil poznámku, že se mu moc líbí Jakovy džíny. Náš host se v tu chvíli málem zadusil čajem.

Připravila jsem se na vyučování a ignorovala Jacobovy zkoumavé pohledy. Když mi to už příliš lezlo na nervy, prostě jsem ho z kuchyně vyhodila s tím, že se potřebuju soustředit na školu. Než skončila, měla jsem vymyšlený plán.

„Můžu si půjčit tvoje auto?“ zeptala jsem se ho, když jsme spolu dojídali pozdní oběd.

„Ty chceš někam jet?“ odpověděl otázkou a zase se začal mračit.

Povzdychla jsem si. „Ne, Jacobe. Jen si do něj chci sednout a číst si tam knížku. Jasně, že chci někam jet!“ dodala jsem,  když podezřele zrudnul.

„Můžeš, ale ne sama,“ prohlásil rozhodně a pro větší důraz třísknul lžící o stůl. Jenže u toho stolu seděl se mnou, takže lžíce místo na dřevěnou desku dopadla na kraj talíře, který se s hlučným třísknutím rozpadnul na tři kusy.

„Promiň,“ zamumlal a začal je uklízet. Samozřejmě se říznul. A pořádně. Dřív než stihl schovat ruku, chytla jsem ho za zápěstí a ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů sledovala, jak se rána zaceluje. Zírala jsem na to místo i potom, co na něm nezůstala ani jizva.

„Chceš mi věštit z ruky?“ houknul na mě Jake a konečně se vyprostil z mého křečovitého sevření. Naprosto konsternovaně jsem se na něj podívala.

„Chci to vědět.“ Moje oči hněvivě bojovaly s těma jeho.

„Nejde to,“ odpověděl úplně klidně a založil si ruce na prsou.

„Fajn,“ odpověděla jsem sladce a napodobila ho.

Teď vypadal překvapeně.

„Fajn?“

Ledabyle jsem pokrčila rameny a vstala od stolu.

„Takže nejsi naštvaná?“ ptal se vyjeveně.

„Proč bych měla? Konečně je tu někdo, kdo může dělat nebezpečné práce,“ odpověděla jsem, aniž bych na něj pohlédla.

„Jako třeba co?“

Otočila jsem se k němu. „Pod stříškou za domem je připravené dřevo. Mohl bys ho naštípat.“

Chvíli se na mě zkoumavě díval, a pak váhavě souhlasil.

„Jo, to bych asi moh.“

„Bezva. A začni hned. Už tady skoro žádné není.“ Srdce se mi rozběhlo trochu rychleji, a tak jsem se raději obrátila ke dřezu a pustila se do mytí nádobí. Napjatě jsem poslouchala.

Ozvalo se vrzání odsouvané židle, kroky, a pak klapnutí zadních dveří. Ještě malou chvíli...

Teď!

V okamžiku, kdy ke mně začal doléhat zvuk dopadající sekery, nechala jsem nádobí nádobím a vyběhla z kuchyně. Z věšáku jsem strhla bundu a Jacobovy klíče a vrhla se ven ze dveří. Byl rychlejší, než jsem čekala. Přece to nemohl stihnout tak rychle?! Ve chvíli, kdy jsem naskočila do auta, už jsem ho viděla, jak ke mně sprintuje. Zamáčkla jsem zámky na dveřích a roztřesenýma rukama se snažila strčit klíč do zapalování.

„Bello!“ Jake zařval tak strašně, až zabzučela skla v oknech.

Konečně jsem se trefila a nastartovala. Chytlo to napoprvé.

„Vylez z toho auta!“ Ten pošuk normálně vyskočil na kapotu.

„Jacobe, okamžitě slez dolů!“ ječela jsem na něj. Nevím proč, ale ze všeho nejvíc se mi chtělo smát.

„Já to sklo klidně rozbiju!“ houknul na mě a opravdu to vypadalo, že se to chystá udělat. Zaťal ruku v pěst a rozpřáhl se.

„Jsi normální magor!“ zařvala jsem na něj a sešlápla plyn. Když se tak pěkně umí hojit...

Auto prudce vyrazilo vpřed a Jaka to hodilo obličejem na sklo.

Jak to dělají v těch akčních filmech?

Dupla jsem na brzdu a můj černý pasažér zmizel v závěji. Bingo!

Pak znova plyn a pryč.

„A teď za mnou můžeš třeba běžet,“ broukla jsem si spokojeně a sledovala, mohutnou sněhem obalenou postavu, jak za mnou strnule hledí.

 

Vlastně jsem nevěděla, kam se vydat. Zásadní podmínka spočívala v tom, abych tam byla sama. Když jsem dojela na křižovatku, kde obvykle zahýbáme do města, vzala jsem to na druhou stranu, hlouběji do lesa.

Jela jsem asi půl hodiny, dokud auto nepřestalo spolupracovat. Tahle cesta nebyla protažená a sníh mi bránil pokračovat v jízdě. Dopnula jsem si bundu až ke krku a vystoupila ven z auta.

Ups! Měla jsem jen Botasky.

Pracně jsem se brodila sněhem ke kufru auta a doufala, že tam Jake bude mít nějaké zimní boty navíc. Asi by mi byly dost velké, ale pořád lepší než zánět močového měchýře nebo zápal plic.

Otevřela jsem kufr a vykuleně zírala na štosy úhledně složených džín a triček. Kdo by to do něj řekl? A měla jsem štěstí. Žádné sněhule jsem tam sice nenašla, měl tam ale dvoje sněžnice. No jo, indián.

Připevnila jsem si je na své mokré boty a vydala se do lesa. V tom tichu, jen občas přerušeném křikem ptáků a hopkáním sněžných králíků, jsem si najednou připadala trochu hloupě. Co tady vlastně hledám? Copak se může Edward jen tak potulovat po mrazivých aljašských lesích? A i kdyby to nakrásně byla pravda, jak by mě mohl najít? To spíš nějaký hladový vlk... Otřásla jsem se a toužebně se zahleděla zpátky k autu. Ušla jsem už několik set metrů a padající vločky vůz téměř zneviditelnily. Rozhodla jsem se jít ještě kousek, a pak se raději vrátit zpátky.

Namáhavě jsem kladla jednu nohu před druhou a zdolávala další a další metry závějí. Já jsem se asi vážně musela zbláznit...

A najednou jsem si uvědomila, že je ticho. Ne takové, jako v lese obvykle bývá. Tohle ticho bylo naprosté. Absolutní. Žádní ptáci, žádní králíci.

Zastavila jsem se a nevěřícně napínala uši. Nic.

Ucítila jsem podivné chvění kolem žaludku a po zádech mi přeběhl mráz. Roztřesené ruce jsem strčila do kapes. Dostala jsem strach. Rozhodla jsem se vrátit.

Pracně jsem se otáčela, se sněžnicemi to není žádná legrace, obzvlášť pro někoho, jako jsem já. Než jsem se stihla leknout, zadek se mi zabořil hluboko do sněhu. Nohy mi ovšem díky sněžnicím trčely vzhůru.

„Bezva!“ povzdychla jsem si a zapřela se rukama. Ty se ale bořily a nenacházely žádný pevný bod, o který bych se mohla opřít. Za chvíli už se mi chtělo brečet. A byla mi zima.

 

♥♥♥♥♥

 

Díval jsem se na ni, jak namáhavě postupuje lesem. Netušil jsem, kam a proč jde tak sama. Sílilo ve mně podezření, že to má něco společného se mnou. Já sám jsem trpěl jako zvíře, protože mi bylo jasné, že kvůli tomu smradlavému indiánovi ji hned tak neuvidím. A najednou stála kousek ode mě. Strašně rád bych se jí ukázal, mluvil s ní, dotýkal se jí... Jenže nemohl jsem. Ne za denního světla. A tak jsem se jen mučivě dlouhé minuty díval.

Když spadla, málem jsem se rozesmál, vypadalo to legračně. Jenže vzápětí se ukázalo, že sama prostě nedokáže vstát. Za jak dlouho by mohla kriticky prochladnout?

Ještě malou chvíli jsem váhal. Až mě uvidí, co udělá? Po proměně jsem se v zrcadle viděl jen jednou. Víckrát bych to nevydržel. Moje oči. Hrůzná podívaná k nesnesení.

Bella zasténala...

 

♥♥♥♥♥

 

Najednou jsem ucítila, jak mě někdo uchopil v podpaží a zvedá mě nahoru. Postavil mě zpátky na sněžnice, zády k sobě. Neviděla jsem ho, ale vůně ho prozradila.

„Kdybych tě teď požádal, aby ses neotáčela, poslechla bys?“ zeptal se. Jeho hlas mi rozproudil krev a já zapomněla, že je mi strašná zima.

„Ne,“ odpověděla jsem tiše a pomalu se ohlédla přes rameno. „Jenže, když se pokusím otočit, možná mě budeš muset znovu tahat ze závějí.“ Pak mě přešel smích.

Pomalu mě obcházel, až se konečně zastavil přede mnou. Oči klopil k zemi.

A byl... nádherný.

Jeho kůže, nezvykle bledá a skoro zářivá, kontrastovala s ohnivými vlasy. Každý jeho pohyb mě elektrizoval, vábil. Měla jsem potíže pořádně se nadechnout.

„Edwarde...“ hlesla jsem a neohrabaně udělala pokus k němu vykročit.

Podíval se na mě.

Zapomněla jsem dýchat a zjistila, že lidské srdce opravdu může hrůzou přestat tlouct. V tu chvíli jsem nebyla víc živá, než ty kusy ledu přilepené na větvích stromů. Čas zhoustnul jako karamel a vteřiny se odmítaly pohnout. Nakupily se v jedné jediné chvíli. Myslela jsem, že už nebude žádné potom nebo zítra. Moje krev zamrzla.

Stejně mocně, ale někde hluboko ve mně, vybuchla touha. Hořela a stravovala mě. Nikdy jsem po ničem tak netoužila, jako po něm. Může led hořet? Může člověk něco chtít a zároveň se toho děsit?

Dokončila jsem krok a vzápětí udělala další, hypnotizovaná jeho rudým pohledem. Všechno ve mně volalo a zpívalo, že takhle chci umřít.

Stál už jen kousek ode mě, ve tváři překvapení a... lásku. Podal mi ruku. Usmála jsem se a natáhla tu svou, abych se ho konečně mohla dotknout.

A pak najednou zmizel. Kolem mě se přehnala hnědá vrčící šmouha a já v šoku zírala, jak v dálce mezi stromy mizí vlk. Obrovský, neskutečně rychlý vlk. Běžně používané části mozku, které chvíli předtím vyřadily Edwardovy oči z provozu, nahradily obvykle nepoužívané okruhy.

Vrčící vlk. U našeho srubu. Běžící Jacob. Nahý vrčící Jacob. Běžící vrčící vlk tady v lese.

Zatímco jsem nesouhlasně vrtěla hlavou, něco ve mně s cvaknutím zapadlo do správné drážky a já pochopila, že svět je ještě strašnější místo, než jsem tušila. Zamyslet se nad tím, kdo mívá obvykle rudé oči, už nebylo tak bolestivé.

Vteřiny se konečně rozběhly, tak jak by měly, a já se nadechla. A znovu.

„Jacobe!!!“ zakřičela jsem tím směrem, kam jsem ho před tím viděla utíkat. „Jacobe, jestli se mu něco stane, tak už mě v životě neuvidíš.“ Můj hlas pomalu nabíral hysterické obrátky.

Chvíli se nedělo nic. Pak jsem ho ale uviděla, jak se blíží. Neběžel tak rychle jako předtím. Ale rozzuřeně rozhodně vypadal. A pořád vrčel. Zřejmě mě chtěl vyděsit.

Ani by nepotřeboval vrčet nebo se tvářit tak naštvaně. Stačilo, že byl stejně velký jako já. Jenže já si vzpomněla na Edwarda a dostala jsem vztek.

„Pitomý, vlezlý, dotěrný psisko! Přestaň se mi už konečně lepit na paty!“ vyjela jsem na něj, když přede mnou, podobný sněhové rolbě, zastavil. „A nebojím se tě. Máš to marný. Zuby mi cvakají zimou.“

Šťouchnul do mě čumákem, asi se snažil vypadat roztomile. No, docela vypadal. Velkej, hněděj, roztomilej Baskervill.

„Ocenila bych, kdybys zmizel, Jacobe!“ řekla jsem důrazně a založila si ruce na prsou.

Jenže neposlechl. Kecnul si do sněhu, jedno ucho nahoru, druhý dolů.

„Já to řeknu ještě jasněji. Jacobe, odprejskni. Mám rande.“

Zakňučel. A pak se to někde v jeho hrudi změnilo ve vrčení. Ohlédl se.

Najednou se objevil Edward. Vlk štěknul a jeho zuby cvakly naprázdno. Rudé oči ho nenávistně sledovaly.

„Bezva,“ povzdychla jsem si teatrálně. „Když už jsme se tady tak pěkně sešli, možná byste mi mohli konečně prozradit, co se to tady děje!“

Oba se na mě zamyšleně podívali.

„Fajn, tak začnu já. Jacob je... vlkodlak?“ Vlk přikývnul. Děsná legrace. Tak proč se mi nechtělo smát?

„A nemá rád...upíry?“ Při tom jsem se otočila na Edwarda. „Což jsi nejspíš ty.“

Edovi zacukaly koutky. Pohled na jeho rty mě na vteřinu zbavil koncentrace. Vlk zase zavrčel.

„Jacobe, on mě nechce zabít.“ Mluvila jsem s ním hrozně ošklivě, jako učitelka s poškolákem.

„To není tak úplně pravda,“ reagoval Edward úplně tiše. Podívala jsem se na něj a strach, který se v tu chvíli dostavil, byl jako dobře nabroušené kopí. Jacob vstal a s vrčením vykročil k upírovi.

„Strašně mě vábí tvoje krev. Ale nikdy bych ti neublížil,“ dodal rychle Edward a podíval se na mě tak, že bych mu v tu chvíli padla k nohám.

„To bychom měli,“ vydechla jsem, ale ruce se mi pořád klepaly.

Otočila jsem se na vlka.

„Promluvíme si doma, Jaku. Teď nás, prosím, nech.“

Díval se na mě dlouho a nehýbal se. Pak se otočil a běžel pryč. Osaměli jsme.

„Bojíš se mě?“ zeptal se Edward. Musela jsem se usmát. Nedávno jsem mu stejnou otázku položila já.

„A ty mě?“

Taky se usmál. Něžně.

„Když jsem utíkal před Jacobem, vrazil jsem do stromu. Ale teď jsem mnohem odolnější,“ dodal, když se mi v očích mihlo zděšení.

„Už ti nemůžu ublížit?“ zeptala jsem se se špatně skrývanou nadějí v hlase.

„Nejspíš ne.“ Zasmál se. Udělal krok ke mně, a když viděl, jak se mi rozzářily oči, došel i ty zbývající.

Konečně!

Celá rozechvělá jsem mu vklouzla do náručí.

A kýchla.

„Studíš,“ řekla jsem vyčítavě.

„Já vím,“ reagoval smutně a chtěl se odtáhnout. „Měla by ses vrátit domů.“

„Ještě chvíli,“ protestovala jsem a užívala si jeho nádhernou vůni.

Vůni...

Vůni!!!

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

emam

39)  emam (19.12.2014 21:34)

Uf. bála jsem se, že to bude víc "jiskřit"

DopeStars

38)  DopeStars (09.06.2014 20:59)

Linfe

37)  Linfe (12.06.2012 13:27)

36)   (24.04.2012 11:04)


skvělý - to slovo vystihuje moji náladu z těchto řádků

miamam

35)  miamam (10.05.2011 14:51)

To je tak parádní povídka, pořád u toho áchám, nebo se směju, nebo jsem napjatá... No v téhle kapitole se tak nějak mísí všechny pocity.

34)  kamčí (20.02.2011 14:58)

no...vůni... konečně to docvaklo?

33)  nathalia (13.12.2010 23:52)

Ja se tu uculuji tak, ze me doma povazuji za blazna!!!! Paradni dil!!!

Nebraska

32)  Nebraska (16.08.2010 07:12)

A Jake se tak snaží! Až mi ho je skoro líto, štěněte jednoho
Edward, který nabourá do stromu - jo, mít poblíž Bellu se prostě vyplatí
A boj se snežnicemi jsem viděla, jako bych na nich stála sama

Jodie

31)  Jodie (05.08.2010 10:41)

Jo tak do háje zelenýho, jo? Vtipný, fakt suprový to bylo.

sakraprace

30)  sakraprace (04.08.2010 21:20)

Luxusní začátek Výborně jsem se bavila. A to pokračování. Jak jí to došlo a ona seřvala obrovskýho vlka. Odprejskni, mám rande :D
Je skvělá a ty zrovna tak. Paráda Karolko, naprostá paráda

Karolka

29)  Karolka (02.08.2010 00:06)

Děkuju, všem! Teď mám trochu frmol. Další dílek snad v úterý... Díky za trpělivost.

Silvaren

28)  Silvaren (01.08.2010 23:27)

Ten začátek a přirovnání k minovému poli A že na to všechno přišla sama! Skládáš ta písmenka do přenádherného příběhu, díky

Lioness

27)  Lioness (30.07.2010 10:47)

Začnem od konce...
Vůně! Kruci. Bude mu Bella věřit nebo ho bude považovat za jednoho z Nich?
Edward vrazil do stromu? Upír vrazil do stromu?! :D Hlavně aby se to nedozvěděl Emmett, měl by z toho druhé Vánoce!
Oukej, už jsme si to ujasnili. Jacob není ani nudista, ani otužilec. Je to roztomile vypadající vlkodláček! A ještě k tomu užitečnej, aspoň umí zatápět! :D
A jelikož si to teď Bella tak hezky ujasnila, zajímá mě, co na to vlastně řekne Jacobovi. A co Charlie? Co ten si vlastně myslí?

Alicullen

26)  Alicullen (29.07.2010 16:46)

Krásná kapitola

blotik

25)  blotik (29.07.2010 16:36)

Tak, řekla bych to asi takhle. Neumím vyjádřit slovy, jak se mi to líbí. Jak Jake poslouchá, jak na to přišla, sama, ty její slova, musím se smát, i když to není směšné. Já, tahle povídka je to nej, co jsem četla. A ať mi to nikdo nevymlouvá, páč jsem tvrfohlavá. ( ).

Lipi4

24)  Lipi4 (29.07.2010 15:45)

Ještě, že jsem jí nečetla před spaním jak jsem měla původně v plánu, jelikož bych samým nadšením a uslintáním ani neusnula.... ... ... .. ... ... ... Úžasná, skvělá, ohromující a uslintaná kapitolka ... ... . .... ...Rychle další prosím :D :D

Abera

23)  Abera (29.07.2010 11:04)

Dokonalý

mima19974

22)  mima19974 (29.07.2010 11:04)

pokračovanie!!! prosím ...
x DD

Karolka

21)  Karolka (29.07.2010 10:36)

Děkuju, jste Sluníčka! Do konce týdne snad ještě nějaká kapča bude. ;) Moje děti mají v sobotu oslavu narozenin, ale snad se nějaký čas najde. Jste skvělé!

Linfe

20)  Linfe (29.07.2010 09:19)

Cvak, tý holce to konečně zapálilo všechno najednou, třeba už se těch pánů nebude tak bát :-) no i když bůh ví kam by jí chtěli tahat že? Karolko, miluju tuhle povídku

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek