23.07.2010 [01:00], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 33×, zobrazeno 5748×

Důrazně připomínám, že jsem autor happy endů...

6) Zmizení

Právě jsem se vracela domů, když mě v chodbě skoro porazil Charlie. Oblíkal si bundu a klíče z věšáku skoro strhnul. Tvářil se hrozivě.

„Co je?“ hlesla jsem.

Položil mi ruce na ramena a zadíval se mi do očí.

„Volal mi doktor Cullen, Bello. Edward zmizel.“

Nemohla jsem dýchat. Jen jsem naprázdno otvírala a zavírala pusu a říkala němá slova.

„Bells, prosím tě, teď se nesmíš zhroutit! Potřebují mě tam. Zjistím, co se stalo, slibuju!“

Prudce jsem přikývla, pořád neschopná promluvit.

„Zavolej Jakovi, určitě za tebou přijede, a Bells,“ dodal důrazně. „Žádný hlouposti! Prostě zůstaň doma!“

Znovu jsem mu to odkývala a jako hypnotizovaná vyšla za ním před dům.

„Jacob. Telefon,“ zavolal z otevřeného okna, než se jeho auto za uširvoucího kvílení pneumatik rozjelo pryč.

Pár vteřin jsem stála jako socha. Necítila jsem nic, vůbec nic. Všechno se ve mně zastavilo. Jen srdce bušilo rychle a skoro bolestivě. Cítila jsem tlak na plicích. Už dlouho jsem se nenadechla. I vítr se utišil, neslyšela jsem šumění stromů. Jako by někdo zastavil film a šel si pro pivo a pro čipsy.

A pak se tělo samo postaralo o to, co nezbytně potřebovalo a já se zhluboka nadechla. Ten zvuk mě probral. Doklopýtala jsem domů a snažila se vyťukat číslo Blackových. Ruce se mi tak třásly, že se mi to povedlo až napotřetí. Trvalo šest zazvonění, než na druhé straně konečně cvaklo sluchátko.

„Black.“

Byl to Billy.

Třikrát jsem se přerývaně nadechla a zase vydechla.

„Haló? Kdo volá?“ ozvalo se trochu nevrle.

„Billy...“ vydechla jsem a sbírala síly k další větě.

„Bello? Jsi to ty? Stalo se něco?“

„Potřebuju Jaka.“ A pak jsem se rozbrečela. Mluvil na mě, jeho hlas zněl vystrašeně, ale já už ze sebe kromě kvílení nedostala nic. Zůstal na telefonu, dokud Jacob nedorazil domů a nevzal si od něj telefon.

„Bells, jsem tady. Co je?“

„Přijeď.“

Cvaklo to a ozval se obsazovací tón. Svezla jsem se na zem a pořád držela sluchátko. Ani za nic bych se nevzdala toho zvuku, který z něj vycházel.

Až zpětně jsem si uvědomila, že Jake dorazil strašně rychle. Mnohem rychleji než bych považovala za možné. Ani neklepal. Rozrazil dveře. Byl nahý. Zaznamenala jsem to jen okrajově. Vzal mě do náručí a já se ho držela jako klíště. Jeho kůže na dotyk pálila. Posadil se se mnou na gauč.

„Dobrý... už je to dobrý. Krásko, jsem tady...“

A já jen brečela a přikyvovala. Potřebovala jsem ten fakt vstřebat. Jake je tady. Je tady se mnou a tak bude všechno dobrý.

„Jsi úplně ledová,“ řekl najednou a stáhl z opěradla pletenou deku. Zabalil mě do ní a rukama přejížděl záda, jako by mě právě vytáhl z laviny. Trvalo dobrých deset minut, než jsem začala normálně dýchat a byla schopná mluvit.

„Řekneš mi, co se stalo?“ zeptal se tiše, když usoudil, že bych to mohla zvládnout.

Přikývla jsem a znovu se na něj nalepila jako vystrašená malá holka. Sbírala jsem odvahu promluvit, vyslovit to.

„Edward zmizel. Z nemocnice.“

Na okamžik mě napadlo, že se na mě naštve. Dotkne se ho, že tohle všechno je kvůli Edwardovi. Ale on se jen zarazil.

„Myslel jsem, že na tom byl zle...“

Přikývla jsem. „Bojoval o život. Ztratil moc krve.“ Tahle slova mě stála nový příval slz.

„Tak jak mohl...“ Pak vytřeštil oči. „Řekni mi všechno, co víš!“

Vyprávěla jsem mu těch pár informací, které jsem se dozvěděla od Charlieho. Znovu se do mě dala zima. A Jake... zavrčel.

Vyděšeně jsem zvedla hlavu, do té chvíle položenou na jeho rameni. Vypadal rozzuřeně.

„Co... Co je?“ Znovu jsem měla ten tísnivý pocit nedostatku vzduchu. Zaryla jsem mu nehty do zad.

Jeho výraz se pak změnil. Usmál se na mě. Ale očima pořád metal blesky.

„Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit.“ Přitáhl mě zpátky k sobě a zase mě hladil po zádech, dokud jsem se neuvolnila.

„Měla by ses pokusit usnout,“ řekl tiše.

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Prudce jako dítě, které posílají spát o hodinu dřív.

„Nemohla bych... nemůžu. Musím vědět, co se děje!“

Povzdychl si.

„Jsi vyčerpaná. V poslední době toho na tebe bylo moc,“ snažil se mě přesvědčit.

„Myslíš v posledních deseti letech,“ reagovala jsem hořce.

Ignoroval to. „Včera jsi skoro nespala, že ne? Jde se do postele.“

Nesl mě do patra a já musela uznat, že se opravdu cítím unavená. Když byl Jake blízko, dařilo se mi na nic nemyslet. Zastavil se přede dveřmi mého pokoje a chtěl si otevřít loktem.

„Tam ne,“ zarazila jsem ho a cítila se při tom rozpačitě. „K tátovi.“

Nijak to nekomentoval a došel ke vchodu vzdálenější místnosti. Když zatlačil do dveří, klika upadla na zem. Zachvěla jsem se.

Postavil mě, sebral ji a zastrčil zpátky.

„To nic nebylo,“ ujišťoval mě, když viděl, že se zase klepu.

„Jo, stanou si i horší věci,“ doplnila jsem trochu přiškrceně.

„Přesně tak,“ usmál se, zase mě vzal do náruče a nesl dovnitř. Byla tam tma, ale bez nehod mě dopravil na tátovu postel. Položil mě, řekl, že si půjčí deku a mě přikryl tou tátovou.

„Chtěla bych tu světlo,“ zaprosila jsem tiše.

Když se snažil dojít k vypínači, uslyšela jsem zadunění a syknutí.

„Jsi v pořádku?“ vyjekla jsem.

„Tvrdá hlava, vzpomínáš?“

Pak se rozzářila lampička na tátově psacím stole. Jake tam stál, přepásaný dekou. Jako by mě stiskla ledová ruka. Přesně takhle vypadal Edward...

„Co je?“ vyděsil se a hned seděl u mě. Zavrtěla jsem hlavou, tohle jsem mu vyprávět nechtěla.

„Zkus spát. Počkám tu, než usneš.“

Zachumlala jsem se, ale bála se zavřít oči. Vracelo se mi to. Těch posledních pár minut s Edwardem. Ty polibky v mých vzpomínkách už měly příchuť blížící se katastrofy. Všechno se ve mně svíralo. Na polštář ukápla další slza. Vzápětí jsem ucítila horkou ruku, jak mi utírá tvář. Zavřela jsem oči.

Hladil mě po tváři a já cítila, že únava už brzy zvítězí nad strachem.

„Jsi nahý,“ řekla jsem, když se v polospánku moje mysl uklidnila natolik, abych si to mohla uvědomit.

„Jo,“ souhlasil se smíchem.

Usmála jsem se. „To je to tajemství? Jsi nudista?“

Začal se potichu smát. „Dobrej pokus.“

„Já na to jednou přijdu,“ zamumlala jsem a usnula.

♥♥♥♥♥

Poprvé za dlouhé roky se na mě usmálo štěstí. Nic se mi nezdálo. Žádná noční můra plná krve se nekonala. Přesto jsem se, když do mého podvědomí pronikl zvuk otevíraných dveří, probudila rovnou do sedu.

Byl to Charlie. Vypadal strašně vyčerpaně a nesl mi snídani. Ucítila jsem vůni čerstvě umleté kávy. Visela jsem na něm očima. On ale mlčel a beze slova položil podnos na noční stolek vedle postele. To bylo zlé. Hodně zlé.

Sedl si ke mně a objal mě. To nikdy dřív neudělal. Ne takhle. Zlé...

„Je mi to líto, zlatíčko. Edward zemřel,“ zašeptal mi do vlasů v tom těsném objetí.

Nejdřív se nedělo nic. Snad jen dech, který vždycky reagoval na všechno jako první, se zrychlil na frekvenci maratonských běžců. Zmateně jsem těkala očima po pokoji. Tátu jsem držela nepřirozeně ztuhle. Dezorientovaně jsem přemýšlela, proč mě tak horečnatě hladí po vlasech a proč se oba třeseme.

Můj pohled nakonec padl na porcelánovou sošku labutě na tátově pracovním stole. Dostal ji kdysi od mámy. Nevím, proč jsem se očima zastavila zrovna u ní. Viděla jsem její štíhlý krk a ladně skloněnou hlavu a najednou se mi ten obraz začal rozpíjet před očima. Ta bolest se ve mně probudila tak nečekaně a prudce, až jsem vykřikla. A labuť, stojící na samém okraji stolu, spadla.

Nechtěla jsem znovu do nemocnice, nechtěla jsem sedativa, ale žádnou z těch věcí jsem nedokázala říct nahlas. Všechno kolem se slilo v sled nedůležitých černobílých obrazů. Konečně mě zaplavilo bezbolestné nevědomí.

Druhý den odpoledne jsem byla natolik sama sebou, že jsme o tom mohli mluvit. Celá ta záležitost s Edwardovým zmizením zůstávala obestřená tajemstvím. Nikdo z personálu nemocnice nebyl schopný vnést do toho světlo. Bezpečnostní kamery na chodbách nic nezachytily. Sestra přišla na pravidelnou kontrolu pacienta a zjistila, že tam není.

Policisté, posíleni o několik jednotek z Port Angeles, pátrali celou noc. Nad městem a přilehlým okolím létal vrtulník vybavený speciálním detektorem tepla. Dokonce i Jake, když se ujistil, že hluboce spím, prý vyrazil s několika kamarády hledat do okolních lesů.

Vlastně to byli oni, kdo nešli Edwardovo auto zaparkované na útesech u Ozzetského jezera. Přivolaní psi sledovali čichovou stopu až na samý okraj skály. Nikdo to nechápal. Jak se mohl Edward dostat do svého auta? Stálo přece zaparkované u domu jeho rodičů, poté, co si ho u nás vyzvedli. Jak by se mohl dostat kamkoli? Vždyť podle lékařských záznamů i svědectví doktora Cullena pořád ještě bojoval o život. A i kdyby se k autu dostal a dokázal dojet k moři, proč by skákal dolů?

Potápěči prohledávali moře v okolí útesů, ale ta místa bičuje divoký příboj a podmořské proudy by cokoli odnesly. Děsilo mě to k smrti. Ani na okamžik jsem neuvěřila, že by Edward chtěl spáchat sebevraždu. Ale moji bolest to nijak neumenšovalo.

Celé město ta událost zdrtila. Doktor Cullen dal na hodinu výpověď, protože se cítil zodpovědný. Edwardovi rodiče ho údajně ujišťovali, že kvůli nim to dělat nemusí, ale on přesto odjel.

Už jsem nebrečela. Cítila jsem se podivně prázdná, ztišená. Odevzdaná. Bylo mi jedno, jestli zůstaneme ve Forks, nebo se přestěhujeme. Klidně bych odemkla svůj šuplík, našla kartičku s telefonním číslem a zavolala Jim. Na ničem už mi nezáleželo.

Táta zažádal o přeložení a dostal ho hned týden po Edwardově pohřbu. Dokázala jsem si zabalit své věci. Necítila jsem nic, ani když jsem se loučila s Jacobem. Slíbil, že se za námi rozjede, jakmile se zabydlíme. Chtěl s námi týden dva zůstat.

Stěhovali jsme se na sever, na Aljašku. Táta ve své žádosti uvedl jediný požadavek – malé město. Tohle se jmenovalo Trapper Creek a leželo na jih od Denalijského národního parku. Bylo o polovičku menší než Forks. Kromě malého centra ležícího na hlavní silnici do Fairbanks stála většina domů na samotách obklopena lesy. Ideální místo pro někoho jako já. A navíc – žádná škola. Vyučování probíhalo virtuální formou, na skypu. Měla jsem se tam uklidit už dávno. Edward by mohl ještě žít.

Dům, který jsme koupili, patřil mezi typické severské stavby. Srub s šikmou střechou dobře odolávající sněhu. Topit se tam údajně muselo deset měsíců v roce. Když jsme dorazili, byla skoro půlnoc. Dům se topil ve tmě, nad námi zářily tisíce hvězd. A já... měla jsem na moment pocit, že mi tu bude snad dobře. Třeba už se nebudu s řevem budit ze spaní. Třeba za čas dokážu nemyslet na ten úsměv a na ta slova, která bolela ještě víc.

Říkal: „Neboj se. Jen něco zkusím.“ Tahle věta mě vytrhovala ze spaní a noc co noc drtila hrůzou.

Táta odemkl dveře a rozsvítil světlo v chodbě. Působila útulně. Byli jsme unavení, tak jsme narychlo rozbalili spacáky a uložili se ve dvou sousedních pokojích. Srub jsme koupili i se základním nábytkem, takže jsme se dokonce mohli uložit do postelí. Chvíli jsem ležela a poslouchala všechny ty nové zvuky. Vrzaní dřeva i šumění větru v korunách jehličnanů za oknem. Usnula jsem.

Nevím, jak dlouho jsem spala. Rozhodně jsem nestihla mít Ten sen. Vzbudilo mě, ani jsem nevěděla co. Najednou jsem otevřela oči a měla zvláštní pocit. Velmi intenzivní, naléhavý. Jako bych nebyla sama. Neměla jsem odvahu se pohnout. Zalil mě studený pot. V pokoji vládla absolutní tma, neslyšela jsem žádné podezřelé zvuky, přesto mě roztřásl strach.

Nakonec jsem se rozhodla jednat. Všechno bude lepší, než čekat. Posadila jsem se a zírala do tmy.

„Je tu někdo?“ Vyděsil mě zvuk vlastního hlasu. Zněl nepřirozeně a chraplavě.

Nejdřív mi odpovědělo jen ticho, ale pak jsem zaznamenala nějaký pohyb. Na tváři jsem cítila proudící vzduch, a pak mě ovanula nějaká neznámá příjemná vůně.

„Prosím, neboj se, Bello,“ ozvalo se pak těsně u mě a čísi ledová ruka mi zakryla ústa a zabránila ve výkřiku.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Bye (23.07.2010 09:31)

Karolko, co to?!?!?!
Jacob... přiběhl... a bez...
Připadala jsem si úplně jako Bella těsně předtím než volala k Blackovým! Ještěže i moje tělo se o vše postaralo samo!
Kdybych Jaka dávno nemilovala, PO TOMHLE! by to bylo nevyhnutelný!!!
O to víc Tě zapřísahám - dej mu NĚCO, cokoliv!
S Edwardovým osudem - bod pro mě. Teď ještě co s Bellou Shodila sošku pouhým pohledem? Hmm...
Najednou mě pohlcuje atmosféra, podobná tý, kterou jsi na mě lila ve Ztracený.
Napsala bych Ti, že je to nejlepší kapitola, ale to by asi k těm předchozím, který byly "o něčem jiným", nebylo fér. Je to VÝBORNÁ kapitola!!! Atmosférická!

11)  Quappa (23.07.2010 09:24)

Prosím Bello neboj se! To je niekto s Cullenových alebo možno aj samotný Edward!!!! Jupi jupi, som rada že si nás bez neho nenechala dlho

10)  Hanetka (23.07.2010 09:01)

Je to Edward, nebo ne? To se dělá, končit v takové chvíli? Jak to mám vydržet do příště? Honem přidej další dílek, prosím, prosím!

9)  mima19974 (23.07.2010 08:45)

jeej ........ED sa vratil ....teda noo nevrail ale vratil... no je z neho upir nie???

8)  DenyFish (23.07.2010 07:55)

uch. ach. ich. jéjéúúúááááááááááááááá!

7)  Amisha (23.07.2010 07:18)

Juj, téda! Uf! No, tolik k mé inteligenci. To bylo krásné překvapení po ránu, to ti tedy povím. Moc se ti to povedlo!
Musím říct, že jsi úžasná. Děkuju.

6)  Nebraska (23.07.2010 07:03)

Chudák Edward, ach, jak je mi jeho sebevraždy líto! (Cítíte to pobavení, které mi kape z každého slova? )
Ale je mi líto Jakea - on tak statečně snáší všechny rány do futer a nechává si obouchvat hlavu, běhá nahej po lese - a zas z toho nic nebude. Ách jo
Aljaška, bezva Tam to mají jistí nelidé rádi, co? Teď mi jen hodně rychle naserváruj další díl, protože ten studený na konci mohl být hodný, ale i zlý - a já bych to nutně potřebovala vědět

5)  Popoles (23.07.2010 01:56)

No nazdar. Tak oni ho ukradli a přeměnili, aby se nechala i ona?
Celou kapitolu jsem trnula. Napětím nedýchala, ale ten konec - to je opravdu rána pod pás - jak mám jít spát? Jak mohu usnout, když mi v hlavě rotují všechna kolečka, div, že se nezadřou?
Je mi trochu líto Jakea, holt ho čeká osud kamaráda - pokud tedy vydýchá Bellinu případnou přeměnu.
Raději už přestanu plácat a plkat pitomosti.
Takže vztyk, ruce připravit¨- a teď - slyšíš ten frenetický potlesk? Patří jen tobě.

4)  Rosalie7 (23.07.2010 01:56)

Tak to se moc omlouvám, ale teď už to řeknu, s odpuštěním, na plnou hubu a nebudu se tu vypisovat se skorodefinicemi!
Řekni mi, že to s ním bylo hodně špatný. Že to s ním bylo tak špatný, že mu musel někdo pomoct. Zachránit ho.
A řekni mi, že ten někdo se radši klidil z města. Řekni mi, že se klidil na Aljašku. Řekni mi, že to bylo blízko Denali.
Řekni mi, že rudooký návštěvník má skvělé sebeovládání. Řekni mi, že za ní přišel, protože ji stále miluje. Řekni mi, že mu nevoní tolik, aby to přebilo jeho lásku.
Řekni mi, že jí bude chránit před záhadnými neznámými ukrytými v tajemném šuplíku.
A hlavně mi prosím řekni, že nehodláš tu svoji happy endovou tradici porušovat!

3)  Dennniii (23.07.2010 01:47)

ahhhhh bože řekni že je Edward, prosím já už fakt nemůžu, jak mám teď sakra usnout Karolko klaním se tvému talentu tohle bylo tak nádherný a hlavně smutný ale pořád nevíme kdo jsou ti záhadní ONI???? Jsem napnutá jak kšandy a nemůžu se dočkat pokračování. Tahle povídka je DOKONALÁ!!!!!

2)  ambra (23.07.2010 01:28)

Karolko, já Ti odpustím jakékoliv dějové šoky, protože Ty mi to nandáš na zlatém talíři nádherného a neopakovatelného slohu, každé slůvko hltám jako chleba po čtyřiceti dnech v poušti, a když už jsme u TĚCH příměrů - osvěžující, chladivá, zurčící voda v prvních kapitolách byla přesně to, po čem jsme v tom vedru všichni prahli. Nicméně těžké, trochu kořeněné, ale voňavé a opojné víno, v které jsi TEN příběh nenápadně proměnila, mi způsobuje závrať i ve stavu naprosté střízlivosti...
Znovu si užívám Tvoje neředěné city - ty hrozné i ty krásné...
Děkuju, vílo slov...

1)  Alaska (23.07.2010 01:16)

Hurá, Edward bude nerozbitní nebo ne
To by nebyla Bella, kdyby se nepřestěhovala tam, kde je to potenciálně nebezpečné. Ale všechno jsou to jen dohady. Jsem napjatá, jak kšandy, protože ten konec byl naprosto nečekaný

«   1 2