Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Znovu se ocitneme u doktora Cullena. Jacob poznává, že Bellu nezíská tak snadno. Edward si s ní konečně promluví.

4) Konfrontace

 

Ten tunel znám. Už jsem se tu ocitla tolikrát, že si tu připadám jako doma. Dávno vím, že nemám jít za tím zářivým světlem na obzoru. Jednou, až nebudu mít, kam se přestěhovat, možná se rozhodnu zkusit to tam. Pevně doufám, že někoho jako já tam dokážou zvládnout. Jsou přeci nerozbitní...

Sedla jsem si na zem a čekala. Průběh byl téměř vždycky stejný. Přemýšlela jsem, co se stalo tentokrát. Vzpomněla jsem si vzápětí. Na polibek i můj pád do chodby domu. Pak to konečně přišlo.

„Bello! Slyšíš mě? Bello?“ Ten hlas jsem okamžitě poznala. Patřil tátovi. Zněl vzdáleně a zastřeně. Teď už jen zavřít oči a nechat se jím vést.

„Bells! Zlatíčko! Prosím tě, otevři oči!“

Poslechla jsem. Ostré světlo mě ale donutilo hned je zase zavřít. Hlava mě bolela jako po srážce s náklaďákem. (A já vím, o čem mluvím).

„Konečně!“

Cítila jsem, jak se něčí paže podvlékly pod mými zády a koleny. Asi jsme vyšli před dům, protože se mi do tváří opřel chladný vzduch. Bylo to velmi příjemné.

„Já ji odvezu, v našem autě je víc místa.“ Jake?

Znovu jsem se pokusila otevřít oči.

Nesl mě táta, Jacob zrovna otevíral dveře jejich Chevroletu. Posadili mě doprostřed, táta nastoupil hned po mně a pořád mě podepíral. Ani jsem nezaregistrovala, kam vlastně zmizel Billy.

Vyjeli jsme. Opřela jsem si hlavu o opěradlo a koukala do stropu.

„Jak to, že ti nic není, Jaku?“ zeptala jsem se tiše. Přesto mě slyšel.

„Mám tvrdou hlavu.“

„To jsem si všimla,“ reagovala jsem a on se rozesmál. Jeho povahu bych chtěla mít. Zdálo se, že ho nic nerozhází. Táta mlčel, přidržoval mě v sedě a hladil mi ruku.

„Promiň,“ řekla jsem směrem k němu. Pokusil se o úsměv.

„Myslel bych si, že budu za ty roky zvyklej. Ale něco jinýho je slyšet o tom od mámy a bejt přímo u toho,“ odpověděl nešťastně. Sevřelo se mi hrdlo.

„Chceš, abych odjela?“

Vyplašeně zavrtěl hlavou. „Tak jsem to nemyslel, Bello. Já vím, že to nemáš lehký a vážně bych si přál, aby už se to konečně zlomilo. Jen se děsím toho, jak pro tebe nejsme schopní nic udělat.“

Zase jsem zavřela oči a opřela se o něj. Kdybych věděla, že se mu uleví, odjela bych. Kamkoli. Stejně by to všude probíhalo stejně. Jenže pak by se o mě asi bál ještě víc. A máma taky. Můžu jen děkovat osudu, že Charlie nepatří mezi „magnety“. Maminčin manžel Phil na tom byl mnohem hůř...

„Jsme tady, princezno,“ slyšela jsem Jacoba a vzápětí už jsme stáli před hlavním vchodem forkské ambulance.

Táta doběhnul pro kolečkové křeslo a pak mě společně strkali na příjem. Vyplňování papírů, hlášení čísla pojistky, vytřeštěný pohled sestry, když jí počítač vyplivnul mé lékařské záznamy. Pak už jsme jen čekali. Bylo dost hodin, a tak jsme před dveřmi do ordinace seděli sami.

Konečně se otevřely dveře.

„Díky, doktore.“

„Berle už nepotřebujete. Za týden se mi přijďte ukázat a sundáme tu ortézu.“

Do čekárny vešel Edward Masen.

Mohla jsem si dál zkoušet lhát, že tohle poblouznění překonám. Předstírat, že bude stačit pár týdnů se mu vyhýbat, a pomine to. Jenže právě teď se moje srdce rozhodlo vyskočit mi z hrudi.

On zůstal stát s rukou ještě na klice. Naše oči zůstávaly v tichém ale o to intenzivnějším kontaktu. Za těch pět vteřin, než se ozvalo: „Slečna Swanová může jít dál,“ jsme oba věděli to nejpodstatnější.

„Co se stalo?“ To byla první věc, kterou řekl, když jsme procitli z toho zvláštního vytržení. Zmateně jsem zamrkala a bezmyšlenkovitě se dotkla svého temene.

Došel až k nám a rozpačitě se zastavil. Jacob ve stejnou chvíli vstal a podmračeně těkal pohledem mezi mnou a Edwardem.

„Dobrý večer,“ vzpamatoval se najednou Ed a kývl Charliemu na pozdrav.

„Dobrý, Edwarde.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se pak a bez ohledu na Jacobův nasupený výraz ho obešel a dřepl si přede mnou.

„To je ten kluk, co ti zlomil nos?“ zeptal se Jake a založil si ruce na prsou.

„To je ten kluk, co měl kvůli mě otřes mozku a čtrnáct dní nohu v sádře,“ odpověděla jsem důrazně. Překvapilo mě, že je najednou tak protivný.

Pak jsem se podívala zpátky na Edwarda. Dovolila jsem si další krátký pohled do jeho očí. Cítila jsem, jak se mi rozpalují tváře.

„Srazila jsem se s Jakem. Hlavou.“ Mluvila jsem tiše, jako bych se přiznávala k trestnému činu.

„Bolí to?“ Chvíli se zdálo, že mě pohladí, ale jeho ruka nakonec přistála na područce mého kolečkového křesla.

„Trochu. Ale teď je to mnohem lepší.“

„Bells, už nás dvakrát volali,“ vpadl nám do řeči Jake a významně se podíval na Edwarda.

Omluvně jsem se usmála.

Ed si stoupnul a přitom se dotkl mé ruky. Jen letmo, mohlo se zdát, že náhodou.

„Zavolám ti.“

Jen jsem přikývla a cítila podivný smutek, že odchází. Už kráčel pryč, když se najednou zastavil a otočil.

„A zvedneš mi to?“

Zasmála jsem se a rozpačitě sklopila oči.

„Ano.“ Podívala jsem se na něj a zahlédla jeho zářivý úsměv.

 

♥♥♥♥♥

 

Doktor Cullen mě prohlédl, provedl všechna nezbytná vyšetření a pak – k mému velkému překvapení – konstatoval, že je to jen velmi lehký otřes mozku. Doporučil mi zůstat týden doma a šetřit se a v případě nějakých potíží okamžitě přijet. Byl čtvrtek večer a mně se ho nakonec povedlo přesvědčit, že do školy se vrátím už v úterý. Přeci jen už jsem toho dost zameškala.

„Takže kontrola v pondělí,“ souhlasil nakonec.

Jacob nás odvezl domů a celou cestu mlčel. Billy čekal u nás a viditelně se mu ulevilo, když zjistil, že jsem v pořádku. Pro jistotu se mi ale vyhnul. Jake ho vysadil na sedadlo spolujezdce a jeho vozík vrátil na korbu. Táta zmizel v domě, aby nám dopřál trochu soukromí.

„Edward Masen?“ řekl jen. Postrádala jsem jeho úsměv. Vlastně až teď mi to všechno došlo.

„Spolužák,“ odpověděla jsem nepřesvědčivě.

„Taky tě líbal?“ Přistoupil až těsně ke mně a tvářil se hrozivě.

Zamračila jsem se na něj.

„Ne, my si jen vzájemně lámeme kočetiny.“

Mlčel a probodával mě zkoumavým pohledem.

„Jaku.“ Tohle nebude snadné. „Strávila jsem s tebou moc krásný odpoledne. Opravdu. Už strašně dávno jsem se necítila tak dobře.“ Viděla jsem, jak se uvolnil a do tváře se mu vrátil úsměv.

„Ten polibek...“ zaváhala jsem a on se naklonil, jako by ho chtěl zopakovat. Opatrně jsem couvla a raději se držela kliky dveří. „Ten polibek byl taky moc...“ odkašlala jsem si. „Ale já nemůžu s nikým být. Tobě to přece nemusím vysvětlovat.“ Upřela jsem na něj prosebný pohled.

„Mně se nic nestalo,“ řekl a na první slovo položil důraz.

Jo, to byla vážně záhada.

„Jaku... Je to moc brzy... A já... bojím se.“

Zase mě pohladil po tváři jako předtím.

„Bells, věř mi. Neublížíš mi.“

Zase jsem kousek couvla. Ach jo, přitahoval mě. Hodně. Jenže. Ty oči, které jsem teď toužila vidět před sebou, měly zelenou barvu.

Spustil ruku dolů a v očích se mu usadil takový pichlavý výraz.

„Je v tom on?“

S odpovědí jsem váhala asi tři vteřiny. Prostě proto, že i pro mě to bylo příliš čerstvé. Ale ta prodleva mu zřejmě jako odpověď stačila.

„Dobrou noc, Bells.“ Nečekal na odpověď a odcházel k autu.

Nadechla jsem se, protože jestli jsem po něčem toužila, tak zavolat ho zpátky. Jenže, co bych mu řekla? Co bych mu mohla nabídnout? Já potřebovala přítele. On chtěl víc. Bylo by to neskutečně... sobecké.

Zase jsem pomalu vydechla a tiše řekla: „Tobě taky.“

 

♥♥♥♥♥

 

Táta seděl v kuchyni u stolu a zamyšleně upíjel pivo. Pomalu jsem si sedla naproti němu. Natáhl ke mně ruku a podal mi svou plechovku. Napila jsem se.

Chvíli jsme seděli mlčky. Pak jsem mu podala ruku. Váhavě mě za ni chytil.

„Je to těžký,“ konstatovala jsem.

Zjevně bojoval sám se sebou, hledal slova. Byl jako já.

„Já mám strach,“ řekl nakonec a hned, jak to vypustil z pusy, se zatvářil provinile.

Polkla jsem. „Že ti ublížím?“

„Ne. Myslím, že už jsi tu dost dlouho na to, aby se to projevilo. Pár modřin, nic víc.“ Pousmál se, ale hned zase zvážněl.

„Bojím se o tebe.“

Ušklíbl se, o citech mluvil nerad. V očích to měl ale pořád. Pustil mi ruku a zase se chopil plechovky.

Mlčela jsem. Neexistovalo nic, čím bych ho v tomhle směru mohla utěšit. Já sama jsem se naučila nad tím moc nedumat. Někdy bylo líp, jindy hůř... Chodící časovaná bomba. Nikdo, včetně mě, nevěděl, kam tohle všechno může vést.

„Co bys dělal na mém místě, tati?“

Nastalo ticho.

„Já nevím, Bells. Chtěl bych normálně žít, aspoň chvíli. Jenže to riziko...“

Jo, tohle všechno už jsem věděla.

„Najdi si někoho. Někoho, kdo není...“

„Magnet,“ napověděla jsem.

„Jo, magnet... A zkus na chvíli hodit všechno za hlavu.“

Neubránila jsem se ironické poznámce. „Do povětří.“

Usmál se.

„Co Jake?“ zeptal se najednou. „Připadalo mi, že si rozumíte? Sice ty tvoje nehody taky trochu přitahuje, ale... zdá se, že je... odolnej.“

Povzdychla jsem si. Tohle už bylo trochu příliš... osobní.

„Tati...“

„Už mlčím.“ Zvedl ruce v obraném gestu a zašklebil se.

Usmála jsem se.

„Půjdu si lehnout.“

Přikývl a nechal si dát pusu na tvář. Nemohla jsem si pomoct. „Mám tě ráda, tati.“

Poplácal mě po ruce a s úsměvem přikývl. Tím řekl totéž.

Pomalu a rozvážně jsem vyšla schody. Zamířila jsem rovnou do koupelny a dopřála si dlouhou horkou sprchu. Myšlenky se vynořovaly a mizely. S rukama pevně opřenýma o kachličky jsem se znovu nořila do hlubokého pohledu zelených očí, který mi tolik zrychloval dech. Přerostlo mi to přes hlavu. Tak rychle. Ztrácela jsem odhodlání se tomu bránit.

Zavřela jsem vodu a opatrně vylezla na protiskluzovou podložku na podlaze. Zabalila jsem se do osušky. Cítila jsem se hodně unavená.

V pokoji už jsem si jen zběžně rozčesala mokré vlasy, oblékla si noční košili a zaplula do postele. Usnula jsem během několika vteřin.

Probudil mě tichý škrábavý zvuk.

Otevřela jsem oči a chvíli ležela bez hnutí. Snažila jsem se rozpoznat, co to je.

Znovu. Teď to znělo spíš jako cvakání. Přicházelo to od okna.

Rozbušilo se mi srdce. V téměř naprosté tmě jsem se vydala podívat, co se děje. Po stěnách a stropě poskakovaly temné stíny, z venku sem doléhalo šumění deště.

Pak se to ozvalo ještě jednou. Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se uklidnit. Strachu mě částečně zbavila myšlenka, že jestli je za oknem nějaký zloděj, já jsem pro něj pravděpodobně nebezpečnější, než on pro mě.

Došla jsem až k oknu a postavila se vedle něj, abych nebyla vidět, ruku jsem opatrně natáhla ke kličce a s pro mě netypickou tichostí a opatrností jsem ji otočila. Okno se pootevřelo.

Zatnula jsem zuby a prudce otevřela.

Ozval se tichý výkřik. Ten hlas jsem poznala.

Ne!

Sáhla jsem po vypínači lampy na nočním stolku a rozsvítila. Když jsem se vyklonila z okna, uviděla jsem Edwarda, jak s vyděšeným výrazem visí na podezřele vrzající pergole. Musela jsem se rozhodnout rychle. Ale v podstatě nebylo o čem. Bleskově jsem běžela pryč od okna a vmáčkla se do nejvzdálenějšího rohu pokoje.

„Pokus se vylézt. Teď by se ti to mělo podařit,“ zavolala jsem na něj.

Uslyšela jsem šramot a namáhavé vydechnutí. Pak se na okenním rámu konečně objevily dvě ruce a hlava. Vzápětí už stál v mém pokoji. Úlevou se mi rozklepala kolena.

Chvíli jen mlčel. Tváře mu zčervenaly prožitým stresem a námahou. Užasle jsem se dívala na jeho bronzové deštěm smáčené vlasy, jak ve světle lampičky jemně září.

„Ahoj,“ řekl nakonec.

„Ahoj.“ A bylo to tu zas. Ten zvláštní pocit, který mi bránil se pořádně nadechnout. Všechno se ve mně ztišilo a pak vybuchovalo touhou... po čem vlastně?

„Jsi úplně mokrej,“ promluvila jsem po dlouhých vteřinách velmi výmluvných pohledů. Podíval se na svou bundu a kalhoty. Překvapeně, jako by si až teď uvědomil, že venku pršelo.

Obezřetně jsem se vydala ke své skříni. Nešla jsem přímo, ale podél stěn pokoje, abych mezi námi udržela co největší vzdálenost. Vyndala jsem velkou osušku a hodila ji po něm. Minula jsem ho a srazila ze stolku lampu. Spadla a nastala tma. Nepřekvapilo mě to.

„Promiň“, kuňkla jsem nešťastně.

„To je dobrý,“ řekl trochu rozechvěle a pak už jsem v chabém světle dopadajícím na něj z ulice sledovala, jak si svléká svou bundu a mokré triko. Zašátral na zemi a pak už si sušil vlasy a ramena ručníkem.

„Kalhoty?“ hlesla jsem.

Zarazil se.

„Hodím ti to do sušičky,“ dodala jsem.

Slyšela jsem zip. Edwardova silueta si svlékla džíny a přepásala si boky osuškou. Mokré věci sebral a vykročil ke mně.

„Ne, stůj!“ zvolala jsem přidušeně. Právě teď jsem sice neměla pocit, že by se Něco mohlo stát, ale tyhle věci se prostě vždycky nějak přihodily. „Jen mi to hoď,“ dodala jsem už klidným hlasem. Poslechl.

Když jsem se vrátila z koupelny, kde jsem dala sušit jeho věci (a mezi tím zkontrolovala Charlieho, jestli ho monotónní hučivý zvuk neruší), seděl Edward na zemi pod teď už zavřeným oknem. Rozsvítila jsem lampičku na psacím stole a posadila se na židli, na které před pár hodinami seděl Jake. Jako by těch trápení už nebylo dost...

Pak jsem se ale podívala na Eda a všechno pustila z hlavy.

„Není ti zima?“ Můj hlas teď zněl poněkud roztřeseně.

„Není, máš tu teplo. Ale jestli ti to vadí...“

Pořád ho zahalovala jen ta velká osuška.

„To je... dobrý,“ odpověděla jsem a snažila se mu dívat jen do tváře.

Usmál se.

„Potřeboval jsem tě vidět,“ řekl pak a jeho oči ve světle žárovky získaly barvu sluncem ozářené louky.

Mlčela jsem.

„A taky s tebou mluvit. Vyhýbala ses mi.“ Zazněla v tom nevyřčená otázka, ale já jen sklopila oči a snažila se zkrotit překotně bušící srdce.

Když pochopil, že tenhle rozhovor bude nejspíš výhradně na něm, pokračoval.

„Trochu jsem pátral, hlavně na internetu. Nejsem slídil, prostě mě zajímáš. Potřeboval jsem pochopit, co se děje.“

Vyplašeně jsem se na něj podívala.

„A co jsi zjistil?“

Zatvářil se hodně vážně.

„Spoustu věcí. Ale... žádné odpovědi. Už vím, že se ti dějí... zvláštní věci a taky lidem kolem tebe.“

„Některým,“ doplnila jsem honem. Nemohla jsem dýchat. Hypnotizovala jsem ho pohledem a děsila se, co bude následovat.

„Některým,“ zopakoval a přikývl. „Podle některých náznaků se zdá, že občas i hodně vážné věci...“

Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. Zaplavil mě ochromující strach. Co všechno ví? Co s tou informací udělá? A co si o tom myslí?

„Nerozumím tomu,“ dodal potichu.

Nadechla jsem se a marně se pokoušela uklidnit.

„Tomu se nedá rozumět. Ani já to nechápu. Musím s tím jen žít.“ Pak jsem posbírala odvahu k zásadní otázce. „Bojíš se?“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Měl bys!“ vyhrkla jsem rozhořčeně. „Jsem nebezpečná. Lidem kolem mě se stávají ošklivá zranění a někteří dokonce...“ Nemohla jsem to říct.

Jeho oči se v tu chvíli rozšířily zděšením. Mně se po tváři skutálela první slza. Ale tohle jsem přeci chtěla. Dostatečně ho varovat. Chránit ho.

„Nevadí mi to,“ řekl najednou. Nevěřícně jsem sledovala jeho výraz, jak se postupně mění z vystrašeného na odhodlaný a... oddaný.

Zavřela jsem oči a nutila se pokračovat.

„Pro tebe jsem nebezpečná víc, než pro drtivou většinu lidí.“ Skoro jsem to zavrčela. On se prostě musel bát. Musel!

„Neublížíš mi,“ řekl přesvědčeně.

Hystericky jsem se rozesmála.

„Edwarde, už jsem ti ublížila, několikrát. Jmenuj mi jediné naše setkání, při kterém se ti nic nestalo!“

„Dnes v nemocnici,“ vypálil bez přemýšlení a usmál se.

Zarazila jsem se. To mi nedošlo.

„Bello,“ řekl něžně a vstal. Pomalu šel ke mně. Zadrhl se mi dech, protože za chvíli bude blízko. Protože se mě možná dotkne. Nebo se zraní...

„Stůj!“ vykřikla jsem.

Zastavil se, ale pak s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Věřím, že to nějak půjde. Musí to jít. Už jednou se to povedlo.“ A znovu vykročil ke mně.

Seděla jsem strnule jako socha. Hypnotizoval mě očima. Držely mě stejně pevně, jako bych k té židli byla přivázaná.

„Nehýbej se,“ řekl tiše. To jsem vážně neměla v plánu. Jen jsem se rozpouštěla v jeho pohledu. Pak došel až ke mně a pomalu si klekal. Srdce mi tlouklo a jeho blízkost pozvolna vytěsňovala strach. Už jsem cítila jeho vůni. Když se jeho ruka začala blížit k mé tváři, naposledy se o mě pokusila panika.

„Neboj se.“ Teď už šeptal. „Nic se nestane. Jen něco zkusím.“

Jeho dlaň jemně dosedla na mou tvář a on se ke mně nakláněl. Chvěla jsem se po celém těle. Rty mě už pálily, ačkoli zbývalo ještě pár milimetrů. Pak mě políbil.

V mé mysli zahřmělo a z nebe sjel blesk a hurikán serval z povrchu země všechny stromy. Od konečků prstů na nohou až po kořínky vlasů mě zachvátila vlna opojného vzrušení. Ani jsem nevěděla jak a už jsem klečela s ním a objímala ho kolem krku. Polibky jsem mu oplácela se stejnou vášní, s jakou mi je dával. Vnímala jsem jen jeho přerývaný dech a ruce opile bloudící po mých zádech a bocích.

Pak se ozvala ohlušující rána a zasypal nás déšť skleněných úlomků.

Odskočila jsem od Edwarda a klidila se co nejdál od něj. Z vyskleného okna čouhala do místnosti mohutná větev stromu. Prudký vítr vháněl dovnitř provazy ledového deště.

Podívala jsem se na Eda. Z paže mu trčel zabodnutý střep a k zemi s děsivou rychlostí odkapávaly zářivě rudé krůpěje.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Ajjinka

12)  Ajjinka (20.07.2010 14:20)

Aj, rozbitnej Edward se moc nevyplácí Tihle dva jsou fakt bezva pár

11)  belko (20.07.2010 13:58)

no Karolko, tvoje povídka začínala tak uličnicky, pohodově, lehce, a ty z toho zatím pomalu ale jistě vytváříš horor , takový zvláštně romantický horor
Chudák Ed, ten si asi ještě užije bolesti,co? Ale ty ho v tom dlouho nenecháš, že? I Belle pomůžeš!
tak šupky šupky, jsem celá nedočkavá

Lioness

10)  Lioness (20.07.2010 13:56)


Ehm... stačil by Ti tento komentář? Ale kdyby ne... no tak jo, přemůžu se a budu se snažit popsat vše, co bych ti chtěla ří... napsat.
Jacob vs. Edward! Hahá! Možná to Jacobova přítomnost zachránila Eda před dalším zraněním? Kdo ví? Ale je jistě, že ten vlk má vážně tvrdou hlavu. A je paličák. Jak si poradí s konkurencí?
Charlie a Bella. Ten nejdokonalejší pár v této povídce. Smůla, chlapci.
Magnety - nehody, smrti. Chudák Ed. Nevzdává se. Ani po větvích, které ho ničí ze zálohy? A co na to řekne Charlie? Dozví se to?
Napadlo mě... kdyby byla Bella upírka,její schopností by bylo způsobovat rádoby nehody? Byla by "Smůla"?

Linfe

9)  Linfe (20.07.2010 13:03)

jaj chudak holka

semiska

8)  semiska (20.07.2010 12:57)

Karolko, moc krásné.
Škoda, že Bella Edwardovi pořád ubližuje. I když je to nevědomky.
JInak se mi tvoje povídka moc líbí, protože je jiná a velmi originální.
Moc se těším na to, jak to dopadne. :D

mima19974

7)  mima19974 (20.07.2010 12:21)

naaadherneee!!!!!!

MaiQa

6)  MaiQa (20.07.2010 11:53)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Já brečím, ale dojetím. Nádhera. Tohle bylo dobrý probuzení. Do jedné ráno jsem se koukala na úkryt a doteď se zpamatovávám. Tohle mi pomohlo na nohy. Už mi ke štěstí chybí jen to abych zjistila jak vážný to je s Edwardem tentokrát. Jak tak o tom přemýšlím. Bylo by mu lépe, kdyby byl upír. To by ho Bella neměla jak zmrzačit.

Bye

5)  Bye (20.07.2010 11:53)

Tak nám to fakt nějak těžkne.
Na začátku jsem se ještě rozpustile bavila u "...a já vím, o čem mluvím"
Ale pak mi ten úsměv nějak zamrzl. Na to, že jsou všichni ti Tvoji stejní, jako ti knižní už si pomalu zvykám, ale když rozehraješ na tak malým prostoru tři (samozřejmě) přesně vystižený psychologický bitvy (Charlie - Bella, Jake - Bella, Edward - Bella), jsem z toho tak trochu (hodně) paf!
Charlie, to je kapitola sama pro sebe - ten nenápadnej chlapík by si někdy zasloužil trochu víc "proklepnout"! :D
Jaka neřeším (radši), tam mám samý srdíčka (zlomený). A to jeho... už zase se mu to stane - je mi ho fakt líto. Bych ho klidně utěšila... (nechceš mě tam nějak propašovat? )
A Edward, věděla jsem to (samozřejmě), že Ti bude stačit pár vět a já se budu topit v jeho pohledu, lapat po dechu při prvním polibku a pokoušet se uvolnit záhyb na tý osušce...
Když Bella varovala Eda, bylo to jako kdybych slyšela ozvěnu jeho slov ze ságy

ambra

4)  ambra (20.07.2010 11:22)

Teda Karolko! Prý prázdninová oddechovka! Mně to v hrudníku bouchá, jako když v kamenolomu odstřelí a ty šutry začnou lítat... Finále bylo tak úžasné, jenže já kvůli němu nechci pominout NEJKRÁSNĚJŠÍ POPIS SOUZVUKU A OTCOVSKO-DCERUNKOVSKÉ LÁSKY MEZI CHARLIEM A BELLOU!!! Dokonalost každého slůvka mě tu rozmačkává na citovou kašičku - žádná náhražka - samé plnotučné suroviny!
No a Tvoje srdcelámání - Jacob x Edward - ach jo!!! Ty prostě nemůžeš tomu Jacobovi vymyslet nějakou hroznou vlastnost, aby mě to tolik nebolelo, že ne?!:'-( :'-(
Finále jsem už naťukla - božínku, jak to můžeš pokaždé napsat tak jinak, a přece TAK krásně?!?!
Áááááááááááááááááááááááááááááááách!!!! Pořiď Edovi pořádnou přenosnou lékárničku včetně defibrilátoru a ať jdou na to!!!

Dennniii

3)  Dennniii (20.07.2010 11:09)

Ježíšku na křížku to bylo tak Náááááááádherný, jenom tady áchám nad tím jak je to dokonalý a jak je to úplně opačně než twilight. Karolko ty ses mě rozhodla zabít takle romantické setkání jsem si ani nedovedla představit a ten polibek , tak nádherně jsi to popsala, božínku to bylo něco. . Hmmm a Edward v ručníku, ty ses vážně rozhodla mi způsobit srdeční kolaps. Ale taky jsem se skoro válela smíchem na zemi po větě: Minula jsem ho a srazila ze stolku lampu. Úžasná přestava, jak dokáže sejmout lampu, já kdybych se o to pokoušela tak by mi to s největší pravděpodobností nevyšlo. Ale co ten konec??? snad se z toho Edíček dostane, i když by to byla pěkná sranda kdyby ho teď Charlie našel u Belly v pokoji jen v ručníku a s krvácející rukou. No už se nemůžu dočkat, strašně moc se těším.

eMuska

2)  eMuska (20.07.2010 11:01)

Prepánkakráľa! Zachráň ho! A bola to tak krásna chvíľka... A Jacob nech si dá pohov, teraz sa musí riešiť Edward...

Amisha

1)  Amisha (20.07.2010 11:01)

To bylo něco. Ale ten konec! Sedím tu ani nedutám a pak prásk zase krev! Jestli mi toho chudáčka zabiješ, tak si mě nepřej!!!
Já jsem čím dál tím víc napnutá, co že to vlastně je...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek