Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Znovu se ocitneme u doktora Cullena. Jacob poznává, že Bellu nezíská tak snadno. Edward si s ní konečně promluví.

4) Konfrontace

 

Ten tunel znám. Už jsem se tu ocitla tolikrát, že si tu připadám jako doma. Dávno vím, že nemám jít za tím zářivým světlem na obzoru. Jednou, až nebudu mít, kam se přestěhovat, možná se rozhodnu zkusit to tam. Pevně doufám, že někoho jako já tam dokážou zvládnout. Jsou přeci nerozbitní...

Sedla jsem si na zem a čekala. Průběh byl téměř vždycky stejný. Přemýšlela jsem, co se stalo tentokrát. Vzpomněla jsem si vzápětí. Na polibek i můj pád do chodby domu. Pak to konečně přišlo.

„Bello! Slyšíš mě? Bello?“ Ten hlas jsem okamžitě poznala. Patřil tátovi. Zněl vzdáleně a zastřeně. Teď už jen zavřít oči a nechat se jím vést.

„Bells! Zlatíčko! Prosím tě, otevři oči!“

Poslechla jsem. Ostré světlo mě ale donutilo hned je zase zavřít. Hlava mě bolela jako po srážce s náklaďákem. (A já vím, o čem mluvím).

„Konečně!“

Cítila jsem, jak se něčí paže podvlékly pod mými zády a koleny. Asi jsme vyšli před dům, protože se mi do tváří opřel chladný vzduch. Bylo to velmi příjemné.

„Já ji odvezu, v našem autě je víc místa.“ Jake?

Znovu jsem se pokusila otevřít oči.

Nesl mě táta, Jacob zrovna otevíral dveře jejich Chevroletu. Posadili mě doprostřed, táta nastoupil hned po mně a pořád mě podepíral. Ani jsem nezaregistrovala, kam vlastně zmizel Billy.

Vyjeli jsme. Opřela jsem si hlavu o opěradlo a koukala do stropu.

„Jak to, že ti nic není, Jaku?“ zeptala jsem se tiše. Přesto mě slyšel.

„Mám tvrdou hlavu.“

„To jsem si všimla,“ reagovala jsem a on se rozesmál. Jeho povahu bych chtěla mít. Zdálo se, že ho nic nerozhází. Táta mlčel, přidržoval mě v sedě a hladil mi ruku.

„Promiň,“ řekla jsem směrem k němu. Pokusil se o úsměv.

„Myslel bych si, že budu za ty roky zvyklej. Ale něco jinýho je slyšet o tom od mámy a bejt přímo u toho,“ odpověděl nešťastně. Sevřelo se mi hrdlo.

„Chceš, abych odjela?“

Vyplašeně zavrtěl hlavou. „Tak jsem to nemyslel, Bello. Já vím, že to nemáš lehký a vážně bych si přál, aby už se to konečně zlomilo. Jen se děsím toho, jak pro tebe nejsme schopní nic udělat.“

Zase jsem zavřela oči a opřela se o něj. Kdybych věděla, že se mu uleví, odjela bych. Kamkoli. Stejně by to všude probíhalo stejně. Jenže pak by se o mě asi bál ještě víc. A máma taky. Můžu jen děkovat osudu, že Charlie nepatří mezi „magnety“. Maminčin manžel Phil na tom byl mnohem hůř...

„Jsme tady, princezno,“ slyšela jsem Jacoba a vzápětí už jsme stáli před hlavním vchodem forkské ambulance.

Táta doběhnul pro kolečkové křeslo a pak mě společně strkali na příjem. Vyplňování papírů, hlášení čísla pojistky, vytřeštěný pohled sestry, když jí počítač vyplivnul mé lékařské záznamy. Pak už jsme jen čekali. Bylo dost hodin, a tak jsme před dveřmi do ordinace seděli sami.

Konečně se otevřely dveře.

„Díky, doktore.“

„Berle už nepotřebujete. Za týden se mi přijďte ukázat a sundáme tu ortézu.“

Do čekárny vešel Edward Masen.

Mohla jsem si dál zkoušet lhát, že tohle poblouznění překonám. Předstírat, že bude stačit pár týdnů se mu vyhýbat, a pomine to. Jenže právě teď se moje srdce rozhodlo vyskočit mi z hrudi.

On zůstal stát s rukou ještě na klice. Naše oči zůstávaly v tichém ale o to intenzivnějším kontaktu. Za těch pět vteřin, než se ozvalo: „Slečna Swanová může jít dál,“ jsme oba věděli to nejpodstatnější.

„Co se stalo?“ To byla první věc, kterou řekl, když jsme procitli z toho zvláštního vytržení. Zmateně jsem zamrkala a bezmyšlenkovitě se dotkla svého temene.

Došel až k nám a rozpačitě se zastavil. Jacob ve stejnou chvíli vstal a podmračeně těkal pohledem mezi mnou a Edwardem.

„Dobrý večer,“ vzpamatoval se najednou Ed a kývl Charliemu na pozdrav.

„Dobrý, Edwarde.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se pak a bez ohledu na Jacobův nasupený výraz ho obešel a dřepl si přede mnou.

„To je ten kluk, co ti zlomil nos?“ zeptal se Jake a založil si ruce na prsou.

„To je ten kluk, co měl kvůli mě otřes mozku a čtrnáct dní nohu v sádře,“ odpověděla jsem důrazně. Překvapilo mě, že je najednou tak protivný.

Pak jsem se podívala zpátky na Edwarda. Dovolila jsem si další krátký pohled do jeho očí. Cítila jsem, jak se mi rozpalují tváře.

„Srazila jsem se s Jakem. Hlavou.“ Mluvila jsem tiše, jako bych se přiznávala k trestnému činu.

„Bolí to?“ Chvíli se zdálo, že mě pohladí, ale jeho ruka nakonec přistála na područce mého kolečkového křesla.

„Trochu. Ale teď je to mnohem lepší.“

„Bells, už nás dvakrát volali,“ vpadl nám do řeči Jake a významně se podíval na Edwarda.

Omluvně jsem se usmála.

Ed si stoupnul a přitom se dotkl mé ruky. Jen letmo, mohlo se zdát, že náhodou.

„Zavolám ti.“

Jen jsem přikývla a cítila podivný smutek, že odchází. Už kráčel pryč, když se najednou zastavil a otočil.

„A zvedneš mi to?“

Zasmála jsem se a rozpačitě sklopila oči.

„Ano.“ Podívala jsem se na něj a zahlédla jeho zářivý úsměv.

 

♥♥♥♥♥

 

Doktor Cullen mě prohlédl, provedl všechna nezbytná vyšetření a pak – k mému velkému překvapení – konstatoval, že je to jen velmi lehký otřes mozku. Doporučil mi zůstat týden doma a šetřit se a v případě nějakých potíží okamžitě přijet. Byl čtvrtek večer a mně se ho nakonec povedlo přesvědčit, že do školy se vrátím už v úterý. Přeci jen už jsem toho dost zameškala.

„Takže kontrola v pondělí,“ souhlasil nakonec.

Jacob nás odvezl domů a celou cestu mlčel. Billy čekal u nás a viditelně se mu ulevilo, když zjistil, že jsem v pořádku. Pro jistotu se mi ale vyhnul. Jake ho vysadil na sedadlo spolujezdce a jeho vozík vrátil na korbu. Táta zmizel v domě, aby nám dopřál trochu soukromí.

„Edward Masen?“ řekl jen. Postrádala jsem jeho úsměv. Vlastně až teď mi to všechno došlo.

„Spolužák,“ odpověděla jsem nepřesvědčivě.

„Taky tě líbal?“ Přistoupil až těsně ke mně a tvářil se hrozivě.

Zamračila jsem se na něj.

„Ne, my si jen vzájemně lámeme kočetiny.“

Mlčel a probodával mě zkoumavým pohledem.

„Jaku.“ Tohle nebude snadné. „Strávila jsem s tebou moc krásný odpoledne. Opravdu. Už strašně dávno jsem se necítila tak dobře.“ Viděla jsem, jak se uvolnil a do tváře se mu vrátil úsměv.

„Ten polibek...“ zaváhala jsem a on se naklonil, jako by ho chtěl zopakovat. Opatrně jsem couvla a raději se držela kliky dveří. „Ten polibek byl taky moc...“ odkašlala jsem si. „Ale já nemůžu s nikým být. Tobě to přece nemusím vysvětlovat.“ Upřela jsem na něj prosebný pohled.

„Mně se nic nestalo,“ řekl a na první slovo položil důraz.

Jo, to byla vážně záhada.

„Jaku... Je to moc brzy... A já... bojím se.“

Zase mě pohladil po tváři jako předtím.

„Bells, věř mi. Neublížíš mi.“

Zase jsem kousek couvla. Ach jo, přitahoval mě. Hodně. Jenže. Ty oči, které jsem teď toužila vidět před sebou, měly zelenou barvu.

Spustil ruku dolů a v očích se mu usadil takový pichlavý výraz.

„Je v tom on?“

S odpovědí jsem váhala asi tři vteřiny. Prostě proto, že i pro mě to bylo příliš čerstvé. Ale ta prodleva mu zřejmě jako odpověď stačila.

„Dobrou noc, Bells.“ Nečekal na odpověď a odcházel k autu.

Nadechla jsem se, protože jestli jsem po něčem toužila, tak zavolat ho zpátky. Jenže, co bych mu řekla? Co bych mu mohla nabídnout? Já potřebovala přítele. On chtěl víc. Bylo by to neskutečně... sobecké.

Zase jsem pomalu vydechla a tiše řekla: „Tobě taky.“

 

♥♥♥♥♥

 

Táta seděl v kuchyni u stolu a zamyšleně upíjel pivo. Pomalu jsem si sedla naproti němu. Natáhl ke mně ruku a podal mi svou plechovku. Napila jsem se.

Chvíli jsme seděli mlčky. Pak jsem mu podala ruku. Váhavě mě za ni chytil.

„Je to těžký,“ konstatovala jsem.

Zjevně bojoval sám se sebou, hledal slova. Byl jako já.

„Já mám strach,“ řekl nakonec a hned, jak to vypustil z pusy, se zatvářil provinile.

Polkla jsem. „Že ti ublížím?“

„Ne. Myslím, že už jsi tu dost dlouho na to, aby se to projevilo. Pár modřin, nic víc.“ Pousmál se, ale hned zase zvážněl.

„Bojím se o tebe.“

Ušklíbl se, o citech mluvil nerad. V očích to měl ale pořád. Pustil mi ruku a zase se chopil plechovky.

Mlčela jsem. Neexistovalo nic, čím bych ho v tomhle směru mohla utěšit. Já sama jsem se naučila nad tím moc nedumat. Někdy bylo líp, jindy hůř... Chodící časovaná bomba. Nikdo, včetně mě, nevěděl, kam tohle všechno může vést.

„Co bys dělal na mém místě, tati?“

Nastalo ticho.

„Já nevím, Bells. Chtěl bych normálně žít, aspoň chvíli. Jenže to riziko...“

Jo, tohle všechno už jsem věděla.

„Najdi si někoho. Někoho, kdo není...“

„Magnet,“ napověděla jsem.

„Jo, magnet... A zkus na chvíli hodit všechno za hlavu.“

Neubránila jsem se ironické poznámce. „Do povětří.“

Usmál se.

„Co Jake?“ zeptal se najednou. „Připadalo mi, že si rozumíte? Sice ty tvoje nehody taky trochu přitahuje, ale... zdá se, že je... odolnej.“

Povzdychla jsem si. Tohle už bylo trochu příliš... osobní.

„Tati...“

„Už mlčím.“ Zvedl ruce v obraném gestu a zašklebil se.

Usmála jsem se.

„Půjdu si lehnout.“

Přikývl a nechal si dát pusu na tvář. Nemohla jsem si pomoct. „Mám tě ráda, tati.“

Poplácal mě po ruce a s úsměvem přikývl. Tím řekl totéž.

Pomalu a rozvážně jsem vyšla schody. Zamířila jsem rovnou do koupelny a dopřála si dlouhou horkou sprchu. Myšlenky se vynořovaly a mizely. S rukama pevně opřenýma o kachličky jsem se znovu nořila do hlubokého pohledu zelených očí, který mi tolik zrychloval dech. Přerostlo mi to přes hlavu. Tak rychle. Ztrácela jsem odhodlání se tomu bránit.

Zavřela jsem vodu a opatrně vylezla na protiskluzovou podložku na podlaze. Zabalila jsem se do osušky. Cítila jsem se hodně unavená.

V pokoji už jsem si jen zběžně rozčesala mokré vlasy, oblékla si noční košili a zaplula do postele. Usnula jsem během několika vteřin.

Probudil mě tichý škrábavý zvuk.

Otevřela jsem oči a chvíli ležela bez hnutí. Snažila jsem se rozpoznat, co to je.

Znovu. Teď to znělo spíš jako cvakání. Přicházelo to od okna.

Rozbušilo se mi srdce. V téměř naprosté tmě jsem se vydala podívat, co se děje. Po stěnách a stropě poskakovaly temné stíny, z venku sem doléhalo šumění deště.

Pak se to ozvalo ještě jednou. Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se uklidnit. Strachu mě částečně zbavila myšlenka, že jestli je za oknem nějaký zloděj, já jsem pro něj pravděpodobně nebezpečnější, než on pro mě.

Došla jsem až k oknu a postavila se vedle něj, abych nebyla vidět, ruku jsem opatrně natáhla ke kličce a s pro mě netypickou tichostí a opatrností jsem ji otočila. Okno se pootevřelo.

Zatnula jsem zuby a prudce otevřela.

Ozval se tichý výkřik. Ten hlas jsem poznala.

Ne!

Sáhla jsem po vypínači lampy na nočním stolku a rozsvítila. Když jsem se vyklonila z okna, uviděla jsem Edwarda, jak s vyděšeným výrazem visí na podezřele vrzající pergole. Musela jsem se rozhodnout rychle. Ale v podstatě nebylo o čem. Bleskově jsem běžela pryč od okna a vmáčkla se do nejvzdálenějšího rohu pokoje.

„Pokus se vylézt. Teď by se ti to mělo podařit,“ zavolala jsem na něj.

Uslyšela jsem šramot a namáhavé vydechnutí. Pak se na okenním rámu konečně objevily dvě ruce a hlava. Vzápětí už stál v mém pokoji. Úlevou se mi rozklepala kolena.

Chvíli jen mlčel. Tváře mu zčervenaly prožitým stresem a námahou. Užasle jsem se dívala na jeho bronzové deštěm smáčené vlasy, jak ve světle lampičky jemně září.

„Ahoj,“ řekl nakonec.

„Ahoj.“ A bylo to tu zas. Ten zvláštní pocit, který mi bránil se pořádně nadechnout. Všechno se ve mně ztišilo a pak vybuchovalo touhou... po čem vlastně?

„Jsi úplně mokrej,“ promluvila jsem po dlouhých vteřinách velmi výmluvných pohledů. Podíval se na svou bundu a kalhoty. Překvapeně, jako by si až teď uvědomil, že venku pršelo.

Obezřetně jsem se vydala ke své skříni. Nešla jsem přímo, ale podél stěn pokoje, abych mezi námi udržela co největší vzdálenost. Vyndala jsem velkou osušku a hodila ji po něm. Minula jsem ho a srazila ze stolku lampu. Spadla a nastala tma. Nepřekvapilo mě to.

„Promiň“, kuňkla jsem nešťastně.

„To je dobrý,“ řekl trochu rozechvěle a pak už jsem v chabém světle dopadajícím na něj z ulice sledovala, jak si svléká svou bundu a mokré triko. Zašátral na zemi a pak už si sušil vlasy a ramena ručníkem.

„Kalhoty?“ hlesla jsem.

Zarazil se.

„Hodím ti to do sušičky,“ dodala jsem.

Slyšela jsem zip. Edwardova silueta si svlékla džíny a přepásala si boky osuškou. Mokré věci sebral a vykročil ke mně.

„Ne, stůj!“ zvolala jsem přidušeně. Právě teď jsem sice neměla pocit, že by se Něco mohlo stát, ale tyhle věci se prostě vždycky nějak přihodily. „Jen mi to hoď,“ dodala jsem už klidným hlasem. Poslechl.

Když jsem se vrátila z koupelny, kde jsem dala sušit jeho věci (a mezi tím zkontrolovala Charlieho, jestli ho monotónní hučivý zvuk neruší), seděl Edward na zemi pod teď už zavřeným oknem. Rozsvítila jsem lampičku na psacím stole a posadila se na židli, na které před pár hodinami seděl Jake. Jako by těch trápení už nebylo dost...

Pak jsem se ale podívala na Eda a všechno pustila z hlavy.

„Není ti zima?“ Můj hlas teď zněl poněkud roztřeseně.

„Není, máš tu teplo. Ale jestli ti to vadí...“

Pořád ho zahalovala jen ta velká osuška.

„To je... dobrý,“ odpověděla jsem a snažila se mu dívat jen do tváře.

Usmál se.

„Potřeboval jsem tě vidět,“ řekl pak a jeho oči ve světle žárovky získaly barvu sluncem ozářené louky.

Mlčela jsem.

„A taky s tebou mluvit. Vyhýbala ses mi.“ Zazněla v tom nevyřčená otázka, ale já jen sklopila oči a snažila se zkrotit překotně bušící srdce.

Když pochopil, že tenhle rozhovor bude nejspíš výhradně na něm, pokračoval.

„Trochu jsem pátral, hlavně na internetu. Nejsem slídil, prostě mě zajímáš. Potřeboval jsem pochopit, co se děje.“

Vyplašeně jsem se na něj podívala.

„A co jsi zjistil?“

Zatvářil se hodně vážně.

„Spoustu věcí. Ale... žádné odpovědi. Už vím, že se ti dějí... zvláštní věci a taky lidem kolem tebe.“

„Některým,“ doplnila jsem honem. Nemohla jsem dýchat. Hypnotizovala jsem ho pohledem a děsila se, co bude následovat.

„Některým,“ zopakoval a přikývl. „Podle některých náznaků se zdá, že občas i hodně vážné věci...“

Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. Zaplavil mě ochromující strach. Co všechno ví? Co s tou informací udělá? A co si o tom myslí?

„Nerozumím tomu,“ dodal potichu.

Nadechla jsem se a marně se pokoušela uklidnit.

„Tomu se nedá rozumět. Ani já to nechápu. Musím s tím jen žít.“ Pak jsem posbírala odvahu k zásadní otázce. „Bojíš se?“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Měl bys!“ vyhrkla jsem rozhořčeně. „Jsem nebezpečná. Lidem kolem mě se stávají ošklivá zranění a někteří dokonce...“ Nemohla jsem to říct.

Jeho oči se v tu chvíli rozšířily zděšením. Mně se po tváři skutálela první slza. Ale tohle jsem přeci chtěla. Dostatečně ho varovat. Chránit ho.

„Nevadí mi to,“ řekl najednou. Nevěřícně jsem sledovala jeho výraz, jak se postupně mění z vystrašeného na odhodlaný a... oddaný.

Zavřela jsem oči a nutila se pokračovat.

„Pro tebe jsem nebezpečná víc, než pro drtivou většinu lidí.“ Skoro jsem to zavrčela. On se prostě musel bát. Musel!

„Neublížíš mi,“ řekl přesvědčeně.

Hystericky jsem se rozesmála.

„Edwarde, už jsem ti ublížila, několikrát. Jmenuj mi jediné naše setkání, při kterém se ti nic nestalo!“

„Dnes v nemocnici,“ vypálil bez přemýšlení a usmál se.

Zarazila jsem se. To mi nedošlo.

„Bello,“ řekl něžně a vstal. Pomalu šel ke mně. Zadrhl se mi dech, protože za chvíli bude blízko. Protože se mě možná dotkne. Nebo se zraní...

„Stůj!“ vykřikla jsem.

Zastavil se, ale pak s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Věřím, že to nějak půjde. Musí to jít. Už jednou se to povedlo.“ A znovu vykročil ke mně.

Seděla jsem strnule jako socha. Hypnotizoval mě očima. Držely mě stejně pevně, jako bych k té židli byla přivázaná.

„Nehýbej se,“ řekl tiše. To jsem vážně neměla v plánu. Jen jsem se rozpouštěla v jeho pohledu. Pak došel až ke mně a pomalu si klekal. Srdce mi tlouklo a jeho blízkost pozvolna vytěsňovala strach. Už jsem cítila jeho vůni. Když se jeho ruka začala blížit k mé tváři, naposledy se o mě pokusila panika.

„Neboj se.“ Teď už šeptal. „Nic se nestane. Jen něco zkusím.“

Jeho dlaň jemně dosedla na mou tvář a on se ke mně nakláněl. Chvěla jsem se po celém těle. Rty mě už pálily, ačkoli zbývalo ještě pár milimetrů. Pak mě políbil.

V mé mysli zahřmělo a z nebe sjel blesk a hurikán serval z povrchu země všechny stromy. Od konečků prstů na nohou až po kořínky vlasů mě zachvátila vlna opojného vzrušení. Ani jsem nevěděla jak a už jsem klečela s ním a objímala ho kolem krku. Polibky jsem mu oplácela se stejnou vášní, s jakou mi je dával. Vnímala jsem jen jeho přerývaný dech a ruce opile bloudící po mých zádech a bocích.

Pak se ozvala ohlušující rána a zasypal nás déšť skleněných úlomků.

Odskočila jsem od Edwarda a klidila se co nejdál od něj. Z vyskleného okna čouhala do místnosti mohutná větev stromu. Prudký vítr vháněl dovnitř provazy ledového deště.

Podívala jsem se na Eda. Z paže mu trčel zabodnutý střep a k zemi s děsivou rychlostí odkapávaly zářivě rudé krůpěje.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

emam

32)  emam (18.12.2014 21:53)

Jauvajs! Buď musím utlumit empatii a nebo doufat, že to brzy přejde. I když... Vzhledm k počtu pkaitol

DopeStars

31)  DopeStars (09.06.2014 20:12)

Ale toto fakt nemôže obyčajný človek prežiť Koľko si toho ešte ten chudák bude musieť vytrpieť?

Jalle

30)  Jalle (05.07.2012 17:39)

toto je na infarkt, koľko úrazov ešte???

Linfe

29)  Linfe (12.06.2012 12:39)

Jaj, že by ten hurikán nebyl jenom u Belly v hlavě. Začínám si myslet, že budou muset najít nějakýho upíra, ty jsou přece nerozbitní ne? I když nevím, jak je na tom Bella se zápalkama...

28)  kamčí (20.02.2011 13:29)

ScRiBbLe

27)  ScRiBbLe (29.01.2011 22:05)

No jo, Jacob opět ostrouhal...ha.

Charlie jako dohazovač je vážně nepřekonatelnej!

Jejich setkání v nemocnici - úplně se mi zastavilo srdce, ale to jsem ještě netušila, že na mě vytasíš větší kalibr.

Edward plížící se tajně v noci k ní do pokoje! Uííííííííííí!!!
A hlavně - Edward jen v trenclích!!! Ííííííííí!!!

Týjo, všechno to probíhalo tak klidně, už jsem si říkala, že to bude v pohodě, ale pak se rozbije okno, pitomá větev ho roztříští a Edwardovi se zaryje střep do ruky!

Děkujíííí!!!

26)  nathalia (13.12.2010 22:46)

Zajimalo by me co za tim stoji! Prece nekdo nemuze mit takovou smulu jen tak!!!

sakraprace

25)  sakraprace (04.08.2010 06:24)

Tohle fakt nedopadne dobře. Ježiši, snad by se od ní přece jen měl držet dál.
Je to čím dál tím víc napínavější a pochmurnější. Jak to, že některým liem ublíží a některým ne? Co to způsobuje? A má to odjakživa? A nechceš dát šanci Jakovi?
Další úžasná kapitolka

Jodie

24)  Jodie (03.08.2010 23:46)

Ta má teda fakt smůlu a chudák Eda. Takových úrazů. Karolko, ty mě chceš předělat na Team Edward?!?!

Silvaren

23)  Silvaren (25.07.2010 01:20)

Chudák Bella, tohle je vážně za trest. Jsem unešená z toho obrácení rolí. A taky z prvního odstavce - bylo to tam - a z pěti vteřin v nemocnici. Jsi úžasná!!!!

jeanine

22)  jeanine (21.07.2010 23:17)

Karolko ty fakt nezklameš, jsem napnutá a na každým řádku čekám, co se mu zase stane. Strašně mi tvoje povídky chyběly. Byla jsem nějakej ten pátek mimo, ale tohle je fakt super.

blotik

21)  blotik (21.07.2010 22:19)

Tvá povídka je úžasná. Teď jsem ji začala číst a jdu spát. A bude se mi překrásně spát, protože to poslední, co jsem dělala, bylo, že jsem četla tvou povídku. Jo, děkuju ti. A prosím o další.

plyshovymedvidek

20)  plyshovymedvidek (21.07.2010 02:13)

Ach Karolko neuvěřitelně děkuju za tenhle dílek byl úžasný. Poslední dvy dny byly děsný ucpala se nám čistička a všechen odpad jsem měla doma takže dva dny uklízení smradu a totálního vyčerpání moc jsem si odpočinula i když jsem chvílema seděla napnutá jako struna ale pevně věřím že to dobře dopadne to bys nebyla Ty. Krásný den teď spíš teda noc a sny. Nykluju Tě andílku

krista81

19)  krista81 (20.07.2010 23:54)

Kapitolka perfektní, chudák Bella - ona je vážně "Smůla nebo Neštěstí" jak přitahuje ty nehody.
Edward má odvahu - snad vydrží a přežije. A Jacob
Začíná z toho být pěknej horor ;) ;)
Dokonalej dílek a moc se těším na další, snad Edward nevykrvácí

Raduska97

18)  Raduska97 (20.07.2010 18:47)

Wow

Popoles

17)  Popoles (20.07.2010 17:26)

Tak jo…
Bez dechu jsem zhltla všechny kapitolky. Z počátku to vypadalo na veselohru o dvou nemehlech, ale řádek od řádku se děj stával napínavějším, až to vyvrcholilo tou větví v okně.
A už se nesměju, už mám strach.
Co to Bellu potkalo za smůlu, že přitahuje nebezpečí? Má v tom prsty nějaké nadpřirozeno?
Co přesně udělala Billimu a skoro se bojím zeptat – z jakého důvodu se naposledy stěhovala? To asi nebude jen tím, že chtěla matce dopřát soukromí.

To neštěstí, které přitahuje není normální. Zdá se, že pokud je v její blízkosti „magnet“ má zaděláno na pořádný problém.
Karolko, to co začalo jako milá a vtipná prázdninovka, je ve čtvrté kapitole počínající romantický horor.
Moc se těším, až nám prozradíš, kde k té smůle přišla a co přesně se stalo jejím magnetům.
Tleskám a klaním seaž se mi šlachy přetrávají
O stylu a formě vyprávění se nebudu rozepisovat, protože Dokonalost stejně nepopíšu.
*

Lenka

16)  Lenka (20.07.2010 17:10)

Krása. Taková romantika a ty to takhle drasticky utneš.
Ale stejně je to nádherná povídka, jako všechny v tvém podání.

Rosalie7

15)  Rosalie7 (20.07.2010 16:39)

To si ze mě děláš srandu, mami!
Tohle už fakt není normální, Bella je chodící katastrofa!!! To s tím hurikánem, který serval z povchu všechny stromy asi nebyl řečnický obrat:D
Dílek byl super, dálší dávka vraždícího(to slovo asi přestanu v souvislosti s Bells používat) humoru, i když trochu černého... Ale jak to mezi nima jiskří! Ted jsem Edwarda určitě zaklela a on se bude muset vyhýbat elektrickému proudu, chjo...
A Jake má holt smůlu, chudák... ale já se v pohledu Edwardových zelených očí nemohu vzpouzet, tak se nedivím ani Belle...
Charlie je opravdu skvělý, dokázala jsi krásně vystihnout to rodičovské pouto a slova lásky skryté v němém pohlazení... Jen mám teď trochu strach, jak bude reagovat na krvácející dáreček(balený pouze v ručníku;)) v pokoji své dcery - a navíc v takovou noční hodinu!:D
Ani netušíš, jak moc se těším na další díleček!

DenyFish

14)  DenyFish (20.07.2010 16:22)

Jééééééééééé, to je hezkýýýýýýýýýýýý!

Abera

13)  Abera (20.07.2010 14:57)

Pěkný

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella