Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Bellu poslední karambol s Edwardem utvrdí v rozhodnutí neplést se mu do života.

Objevují se dva indiáni úzce spjatí s její tajemnou minulostí.

Edward se nevzdává.

3. Stopy minulosti

 

Stála jsem strnule a vytřeštěnýma očima sledovala Edwarda ležícího na zemi. Dech se mi vrátil až ve chvíli, kdy otevřel oči a pohnul se. Chtěla jsem se k němu vrhnout a pomoct mu vstát, zjistit, jestli je v pořádku. Ale věděla jsem, že nejlepší, co pro něj můžu udělat, je zůstat tam, kde jsem.

Paní Copeová mezi tím oběhla pultík a poklekla k němu.

„Pane Masene, jste v pořádku?“

Edward se trochu otřeseně posadil a zkusmo zahýbal rukama i nohama. Opatrně si prohmatal břicho. Když se dotkl pravého boku, syknul.

„Je to dobré, bude to jen naražené,“ odpověděl jí, ale při tom se díval na mě. Neměl ve tváři ten výraz, na který jsem byla zvyklá. Nevyčítal, neviděla jsem na něm ani strach. Spíš vypadal, že se bojí o mě.

Sekretářka mu pomohla na nohy a podala berle. Hodila po mně velmi vyčítavý pohled.

„Promiň, Edwarde. Je mi to strašně líto!“ kuňkla jsem a vyběhla z kanceláře.

 

Po zbytek vyučování jsem se mu úspěšně vyhýbala. Byla jsem ve výhodě. Kdykoli se chodbou začalo rozléhat známé „buch – bum“, někam jsem se vypařila. Do jídelny jsem nešla a spokojila se s jablkem od snídaně, které jsem snědla schovaná ve svém autě. Biologie připadla ten den na poslední hodinu. Zaskočila jsem za panem Bannerem a vymluvila se na nevolnost. Pustil mě domů.

Když jsem se konečně ocitla na naší příjezdové cestě, cítila jsem se úplně vyčerpaná. Tušila jsem, že mě čeká nejmíň půlhodinový pobyt v horké sprše. Tam se člověk může nenápadně vybrečet.

Všechno ale bylo jinak, než jsem čekala. Před naším domem stála hodně upgradovaná verze mého náklaďáčku. Přemýšlela jsem, kdo asi za tátou mohl přijet. V chodbě hned za dveřmi jsem se zaposlouchala. Z kuchyně ke mně doléhal tichý hovor. Od vchodových dveří se celou chodbou táhly dvě souběžné černé čáry. Ztěžka jsem polkla. Mohla jsem tušit, že se dřív nebo později asi setkáme. Forks je malé město.

Svlékla jsem si bundu a pomalu šla za nimi. S rozpačitým úsměvem jsem zaklepala na pootevřené dveře. Hovor utichl. Opatrně jsem otevřela. (Když se hodně soustředím, už dokážu předvídat možná rizika).

U našeho jídelního stolu seděl táta a proti němu, v kolečkovém křesle, dlouhovlasý indián s kloboukem. Hned za ním, ležérně opřený o kuchyňskou linku, stál mohutný svalnatý kluk zhruba v mém věku.

„Ahoj,“ přerušila jsem napjaté ticho.

Táta i ten kluk mě pozdravili. Muži na vozíku to trvalo déle. Tvářil se ostražitě. Bedlivě mě sledoval, ruce položené na kolech, připravený vyrazit pryč při prvních známkách nebezpečí.

„Ahoj Bells,“ řekl konečně, ale neusmál se. Nedivím se mu. Spíš jsem nedokázala pochopit, že si sem vůbec troufnul přijet.

„Pamatuješ si na Jacoba?“ pokusil se táta odvést pozornost nás všech od chmurných vzpomínek.

Podívala jsem se za Billyho a setkala se se zkoumavým pohledem páru hnědočerných očí. Nejdřív vypadaly hodně přísně a nepřístupně. Postupně se v nich ale probouzel nepřehlédnutelný zájem.

„Stavěli jsme spolu hrady z písku,“ konstatoval a dokonce se usmál.

„Vzpomínám si.“ Na všechno...

Vešla jsem do místnosti a zamířila k lednici. Chtěla jsem si vyndat kolu. Billy okamžitě o půl metru couvnul. Při tom přejel Jacobovi nohu. Ozval se tichý výkřik a na moment zavládl zmatek. Táta vyskočil, oběhl stůl a rychle odsunul křeslo i s Billym dál od mladého indiána, který si hned, jak to šlo, začal třít zraněný nárt. Zůstala jsem stát v půli cesty.

„Jen si něco vezmu a půjdu,“ vysvětlovala jsem. Můj hlas prozradil, jak moc mám v tu chvíli sevřené hrdlo.

Billy pomalu vydechl a přijel zpátky ke stolu. Přikývl a odkašlal si.

„To je v pořádku, děvče. Neměl bych se tak plašit.“ Pak se otočil na svého syna.

„Dobrý, Jaku?“

„Jsem v pohodě,“ odpověděl bezstarostně Jacob. „Hojím se rychle.“

Jeho odpověď i klid mě zaskočily. Právě teď jsem ale ze všeho nejvíc toužila vypadnout. Vzala jsem si plechovku z lednice a rozloučila se. Schody do patra jsem brala – navzdory svým zásadám – po dvou. Zakopla jsem až na posledním.

Narovnala jsem shrnutý koberec a posbírala torzo obrázku, který po mém nárazu spadl ze stěny, když se uvolnila skobička. Po několikaminutovém hledání jsem našla kolu zakutálenou v hromádce špinavého prádla přede dveřmi Charlieho ložnice. Pak jsem konečně vešla do svého pokoje a naprosto vyčerpaně padla na postel.

Billy Black. V našem domě.

Zavřela jsem oči a přemýšlela o tom, jak statečný otcův nejlepší kamarád je. A laskavý. Kdyby nebylo jeho, měla bych teď v šuplíku jedny právní dokumenty navíc. Jenže on je indián. Bere věci jinak.

Sedla jsem si a otevřela kolu. Studená tekutina mě báječně osvěžila. Měla jsem docela hlad, jablko k obědu jednoho moc nezasytí. Ale do kuchyně jsem se teď vracet nechtěla. Dokud Billy neodejde, abych ho zase neděsila.

Ze zamyšlení mě vytrhlo klepání na dveře.

„Bello?“

Překvapeně jsem nadzvedla obočí.

„Pojď dál, Jaku.“

Když vešel, můj pokoj se najednou scvrknul. Díky jeho mohutnosti všechno vypadalo menší. Usmíval se.

Vzal si mou židli od psacího stolu a přitáhl ji ke mně. Postavil ji obráceně a sedl si obkročmo čelem k opěradlu. Sledovat ho bylo vážně něco.

„Jak je?“ zeptal se a při tom se bradou opřel o ruce položené na opěradle. Choval se, jako bychom se naposledy setkali včera a ne před deseti lety. A já... byla jsem mu vděčná.

„Špatně,“ řekla jsem nakonec a sklopila oči k plechovce koly.

„Pořád se svět kolem tebe hroutí?“ zeptal se s úsměvem.

Přikývla jsem. Do očí se mi začaly hrnout slzy.

„Něco jsem zaslechl,“ pokračoval už vážně. „Od táty. Charlie mu občas něco řekl.“

Mlčela jsem a bála se na něj podívat.

„Jak to, že na mě nejsi naštvanej? A Billy. Co ho to napadlo sem jezdit?“

„Táta je válečník,“ řekl s hrdostí v hlase. „Kromě toho – má tě rád. Chápe, že za to vlastně ani nemůžeš.“

To už jsem se naplno rozbrečela. Plechovka mi vypadla z ruky a její obsah se rozlil do postele. Objala jsem si rukama kolena.

Jake pomalu vstal a sedl si ke mně. Mlčky mě k sobě přitáhl.

„Neměl bys sedět tak blízko,“ zaštkala jsem, přestože mi jeho přítomnost byla právě teď hrozně příjemná.

„To je v pohodě. Něco vydržím.“ Zazněl v tom zase ten hřejivý úsměv.

Ale já věděla své. Proto jsem byla rozhodnutá se nehýbat. Jen jsem brečela a užívala si ten pocit, že znám dalšího člověka, který přede mnou neprchá.

„Jsi strašně hodnej. A tvůj táta taky. Není snadný udržet si přátele,“ řekla jsem tiše, když jsem se konečně trochu zklidnila. V tu chvíli jsem myslela na Edwarda. Kluka, kterého nikdy nemůžu mít.

„Chápu. Jsi dobrá, že to zvládáš. Myslím, že jsi udělala obrovskej pokrok, chodíš mezi lidi.“

„Nezvládám,“ oponovala jsem smutně. „Nevím, čeho se bojím víc. Jestli toho, že se někdo tady doslechne, co jsem zač, nebo toho, že to zjistí na vlastní kůži. Navíc – ještě jeden větší průšvih a je po všem.“

Pohladil mě po vlasech.

„Jo, tajemství dokáže tížit. Já o tom vím svý,“ řekl ponuře.

Tázavě jsem se na něj podívala. Usmál se a zavrtěl hlavou.

„Nesmím o tom mluvit.“

Musela jsem se smát. Už dlouho mi nebylo takhle dobře.

„To není fér! Ty moje tajemství znáš, tedy aspoň částečně. Ale já to tvoje ne.“

Zazubil se.

„To je život. Řeknu ti, u hororů a detektivek se děsně nudim.“

Pak zvážněl.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se. Neměla jsem tušení, proč se mi najednou tak rozbušilo srdce. Podívala jsem se na něj. Až teď mi došlo, jak hodně blízko je jeho tvář.

Sklopila jsem oči, tohle už mám přece vyřešené.

„Mohl bys mi přinést něco k jídlu? Nechci kvůli Billymu chodit do kuchyně.“

Zasmál se. „Jasně, hned jsem zpátky.“

Zvláštní. S Jakem jsem měla najednou pocit, že to, co se mi děje, vlastně není tragédie, ale děsná psina.

 

♥♥♥♥♥

 

Celý den se s ní pokoušel setkat. Chtěl ji aspoň zahlédnout. Usmát se na ni, aby věděla, že ten ranní karambol nic nezměnil. Jenže ji nikde neviděl. Nepřišla na oběd a při biologii zůstalo místo vedle něj prázdné. Trochu se na ni zlobil. Měl by mít přece právo rozhodovat se sám za sebe, jestli podstoupí riziko a sblíží se s ní. Ty katastrofy musí jednou přestat! Není možné, aby se pokaždé, když se setkají, něco pokazilo. To není normální!

Po vyučování nasedl do svého starého rzí zhnědlého Volva a zamířil do knihovny. Nevěděl přesně, co hledá. Jen doufal, že se mu podaří zjistit aspoň něco, co by mu pomohlo přiblížit se Belle.

Nejdřív si u knihovnice rozměnil peníze a naházel mince do časomíry u počítače. Otevřel Google a nechal si vyjet střední školy ve Pheonixu. Když zjistil, že by musel prohledat přes dvě stě webových stránek, zkusil to jinak. Zadal přímo její jméno. Oficiálně se jména nezletilých ve zprávách nesmějí zveřejňovat. Ale co neveřejné stránky? Blogy? Facebook?

A měl štěstí. Pokud tak lze nazvat pocit, který se ho po pár minutách pročítání virtuálních deníků několika Belliných spolužáků a spolužaček zmocnil.

Omráčeně se opřel a nasucho polkl.

 

♥♥♥♥♥

 

Jacob se zdržel skoro do večera. Vyprávěl mi o životě v rezervaci a o kamarádech, které jsem si pamatovala z dětství. Bylo to strašně prima. Už spoustu let jsem se necítila tak normálně. Když odcházel, došlo mi, že jsem minimálně poslední dvě hodiny úplně přestala mít strach, že se něco semele. Jediný problém nastal ve chvíli, kdy se loučil. Doprovodila jsem ho ke dveřím. Jeho táta už seděl v autě a ten můj v kuchyni proměňoval cibulku na popel.

„Bylo to fajn. Díky,“ řekla jsem. Celé odpoledne jsem se buď smála nebo usmívala. Cítila jsem se jako opilá.

„Pro mě taky,“ řekl a v šeru v jeho úsměvu zazářily bílé zuby. Ruce měl vražené v kapsách šortek a trochu nervózně kopal do kamínku na chodníku.

Můj pohled pak zabloudil na korbu jejich auta, kde stálo připevněné kolečkové křeslo. Pohoda prožitého odpoledne se jako mávnutím kouzelného proutku ztratila.

„Vyřiď, prosím, tátovi, že mu nikdy nepřestanu být vděčná. A že je mi to strašně líto,“ dodala jsem. Až za Jakem zavřu dveře, přeci jen asi dojde na tu ubrečenou sprchu.

Stál ode mě jen kousek, takže když udělal krok, téměř se mě dotýkal.

„Netrap se tím, Bells. Není to věc, se kterou bys mohla něco udělat.“ Jeho ruka se přitiskla na mou tvář. Byla neskutečně horká.

Podívala jsem se mu do očí. Ty moje už plavaly v slzách. Nedokázala jsem nic říct.

Pomalu se ke mně nakláněl, jeho druhá ruka se přesunula na moje záda. Zavřela jsem oči. Na rtech jsem ucítila lehký dotek.

„Dobrou noc, Bells,“ zašeptal a pořád stál těsně u mě.

„Dobrou,“ odpověděla jsem rozechvěle a celá uzardělá se na něj podívala.

„Brzy zase přijdu.“

Přikývla jsem.

Bylo to úplně jako scéna z filmu. Oba jsem od sebe pomalu a zmámeně couvali. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí.

A pak se všechno vrátilo do normálu. Patou jsem zakopla o práh a vpadla do chodby zády napřed. Povedlo se mi udělat dva rychlé kroky, než se mě zmocnila gravitace. Padla jsem na zem.

„Bello!“

Jacobův hlas zněl vystrašeně, slyšela jsem, jak ke mně běží. Po tom nárazu jsem nemohla popadnout dech. Přesto jsem se snažila rychle vstát, aby se o mě nebál.

Převalila jsem se na bok, pak klekla na kolena a vyskočila.

„Nic mi není Jaco...“

Nedořekla jsem. Moje hlava při vstávání potkala tu Jakovu. Zrovna se ke mně shýbal, aby mi pomohl na nohy.

Zadunělo to.

A byla tma.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

emam

37)  emam (18.12.2014 21:29)

Normálně mě s nimi zabolela hlava

DopeStars

36)  DopeStars (09.06.2014 19:56)

Asi tuším to jej "tajomstvo", ale nechám sa prekvapiť. Chúďa dievča, ja byť na jej mieste, asi sa už hodím do karantény.

Jalle

35)  Jalle (05.07.2012 17:19)

v každej kapitole sa Belle niečo stane, obdivujem tú originalitu

Linfe

34)  Linfe (12.06.2012 12:28)

Teda, to rzí zhnědlé Volvo se mi nelíbí, protestuju!!!
A Billy je na vozíku kvůli Belle? Chudák, ale reálné to asi je ...
A byla tma....

miamam

33)  miamam (10.05.2011 11:57)

Bože, ta je takový střevo ... Super povídka, to jsem zas na něco kápla

ScRiBbLe

32)  ScRiBbLe (29.01.2011 21:37)

Bože, mě ho je tak líto! CChudák zelenookej!

Billy? Ona s tím svým tajemnství něco provedla - ne, to není správné slovo. Ona za to nemůže, je to už hold v ní! - Billymu?

Jacob... uíííííííííí!

Ale Edward! On něco o ní hledla na internetu? Uááááááááááá!!! Tak to je něco! Jsi skvělá!!!

Kapitolka byla krásná a já letím dál, díky!!!

31)  nathalia (13.12.2010 22:24)

Ta holka je tajemna jak hrad v karpatech!!! rekni mi jak se nekdo takovy dokaze dozit 15ti

sakraprace

30)  sakraprace (04.08.2010 06:13)

Karolko, ty mě úplně odrovnáváš. Pokrok, že začala chodit mezi lidi. Jen doufám, že to ty lidi přežijí
Jsem moc zvědavá, co Edward zjistil.
Moc se ti to povedlo

Jodie

29)  Jodie (03.08.2010 23:28)

„Myslím, že jsi udělala obrovskej pokrok, chodíš mezi lidi.“ A copak to Edward zjistil? Opravdu úžasná kapitolka, těším se na další!

Silvaren

28)  Silvaren (25.07.2010 01:01)

To jsi mě teda napnula, běhal mi mráz po zádech. Bella je snad prokletá.

jeanine

27)  jeanine (21.07.2010 23:03)

Zajímá mě, co s tou Bellou vlastně je. Prokletí??? Ale výborný.

26)  Leni (19.07.2010 23:59)

Mazec. Takovou smůlu snad doopravdy nikdo nemá. Už se těším, co se jí zase povede.

Karolka

25)  Karolka (19.07.2010 20:15)

Děvčátka, moc děkuju za komentáře. Tentokrát nebudu jmenovitě, i když bych hrozně ráda, ale je vás hodně . Další kapitolku a bude možná už dnes, nejpozději zítra dopoledne. Půlku mám hotovou.
Psát pro vás je požitek! (A myslím, že víte, jak jste pro mě důležité. )

24)  AshitakaYoko (19.07.2010 19:40)

Nádhera :D Celou dobu jsem se musela smát. Bellin patent na neštěstí si přenesla do úplně jiné úrovně :D Chudák holka, kolem ní asi moc lidí ve zdraví nepřežije, co?

Gassie

23)  Gassie (19.07.2010 12:57)

Jedním slovem nádhera. Přečetla jsem všechny tři kapitolky najednou. Na začátku jsem se místy nekontrolovaně smála. Teď jen sedím a zaraženě pozoruju, že je už konec.
Připadám si jak můj tříletý synoveček. Co je s Bellou? Co se jí stalo? Co s tím má společného Billy? No nic, budu muset počkat.

Bye

22)  Bye (19.07.2010 12:03)

Jo, a ještě ň.
Pořád ještě vidím stopy BajKy...
Nebo tu s náma zůstane už napořád? ;)

Bye

21)  Bye (19.07.2010 12:01)

Karolko, díky,
Ty víš že TVŮJ Jacob mě dokáže vždycky spolehlivě a svým způsobem taky dost nebezpečně rozehřát!!! Takže jsem si tuhle kapitolu vychutnala. Bylo Ti jasný, že ho budu rozdejchávat už v kuchyni, tak abych měla co dělat, poslalas ho k Belle do pokoje. A když´s viděla, že ještě dejchám a mám nepatrný nitkovitý puls - vybalilas na mě nejtěžší kalibr...
Jak teď jenom rozdejchám pana Masena? Ale jsem si jistá, že to zaonačíš tak, že ho budu bezmezně milovat. Ono to jeho buch - bum je vlastně docela sexy :D A to jeho rezavý Volvo!
No samo jsem napnutá, jaký tajemství před náma skrejváš! Co ví Ed, co Bella provedla Billymu a co je vlastně kurňa ta Bella zač!

Linfe

20)  Linfe (19.07.2010 11:33)

Skláním se před další Karolčinou povídkou a moc oceňuju, že zde není nic tak jak už to tady bylo mnohokrát napsáno. Moc se mi to líbí a těším se na další kapitolku.

19)  belko (19.07.2010 10:14)

tak co se to děje!!! je už skoro 4. kapitolka a my nic NIC pořád nevíme!!!
Karolko, vím, že ti to děvčátka tady v komentech píšou často, ale já se přidávám : JSI GÉNIUS!!!!

Quappa

18)  Quappa (19.07.2010 08:24)

Vrrr, takéto konce. Ako sa má potom človek plnohodnotne venovať práci.
Karoli máš u mňa zasa za 1 aj s hviezdičkou.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek