Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Všechno má svůj konec. I Aro to pochopil...

16) A tak to má být

 

Stáli proti sobě. Mezi nimi leželo jen nějakých pět metrů dlážděné silnice. Jake Edwarda chvíli probodával vražedným pohledem, ale pak rezignovaně rozhodil rukama a s ušklíbnutím pronesl:

„No tak jo. Taky tě rád vidím.“

Sedli si na obrubník, ale nepřiblížili s k sobě ani o kousek.

„Zajímavý kalhoty, indiáne,“ neodpustil si Edward.

Jacob pohlédl na své příliš úzké a příliš krátké nohavice.

„Neměl jsem na vybranou,“ reagoval naštvaně. „Všechny peníze jsem utratil za letenku.“ Navíc myslel na tu, od které to oblečení dostal a to v něm vyvolalo vlnu hněvu.

„A od kdy si ty všímáš chlapskejch kalhot?“ zeptal se výsměšně. „Změnil jsi orientaci, nebo co?“

Teď pro změnu zavrčel upír. Zavládlo napjaté ticho narušované jen zběsile pádícím srdcem vlkodlaka.

„Hele, tohle nemá cenu,“ řekl nakonec Edward. „Řekl bych, že jsme tady oba ze stejného důvodu.“

„Jo,“ odtušil neochotně Jake. „Už jsi něco zjistil? Víš, kde je?“

Ed nešťastně zavrtěl hlavou.

„Není snadné dostat se nenápadně do paláce. Netuším ani, jestli je ještě...“ Nedokázal tu větu dokončit. Všechno se v něm sevřelo.

„Je,“ odpověděl tiše Jacob.

Upír se na něj překvapeně a s nadějí podíval.

„Co o ní víš?“

„Přeměnili ji. A potřebuje pomoct.“

Edward zůstal bez hnutí zírat na svého společníka. Hlavou mu běželo, že to musí být nějaký omyl. Navíc, jak by to psisko mohlo získat takovou informaci? Ale čím víc o tom přemýšlel, tím větší smysl to dávalo. Proto ji přece unesli.

S bolestným výrazem zavřel oči.

Jacob měl na jazyku jízlivou poznámku, ve které chtěl pronést něco v tom smyslu, že by měl mít Edward přece radost, když jsou teď oba upíři. Pak si ale vzpomněl na Nive a na ten nový pocit, který se v něm narodil teprve před dvěma dny. Najednou chápal, jak se cítí. Raději tedy mlčel.

„Jak to víš?“ zeptal se tiše Edward. Jeho oči zůstávaly zavřené. Na prsou cítil tíhu, jako by ho někdo nabral beranidlem. Tohle se nemělo stát. Myslel na zvuk jejího srdce, který už nikdy neuslyší.

Jake se zatvářil rozpačitě.

„Nemůžu ti to říct. Ale prostě to vím.“

Edward se na něj zamyšleně podíval.

„Dobře.“

Chvíli zase mlčeli. Pak ticho prolomil indián.

„Máš nějaký plán?“ zeptal se.

„Něco jsem vymyslel, ale nemusí to vyjít. V podstatě je to jen způsob, jak se dostat dovnitř. Netuším, jak najdeme Bellu, ani jak utečeme.“

„Skvělej plán,“ ušklíbnul se Jake. „Jdu do toho. Povídej.“

 

♥♥♥♥♥

 

Seděla jsem zavřená v Arově pokoji. Hlídali mě Alec s Felixem. Zdálo se, že si vzájemně dodávají odvahu. Já byla pořád ještě hrozně vyjevená. Celý palác totiž zachvátila panika. Krátce po tom, co přišla orazítkovaná obálka z Berního úřadu, která ohlašovala chystanou finanční kontrolu, dorazily ještě dvě další: Státní hygienická správa a Stavební úřad – odbor statiky. Prý se jim doneslo, že v nejstarší volterrské architektonické památce řádí plíseň a potkani a navíc prastaré zdi dlouho nikdo nekontroloval.

„Isabell!“ zasyčel Aro, když se po několika hodinách sepisování zdvořilých odpovědí zase vrátil. Všimla jsem si, že se ke mně nehodlá moc přibližovat. „Můžeš mi to, prosím, nějak vysvětlit?!“

Mlčela jsem. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se to stalo. Zdálo se, že všechny ty průšvihy nějak souvisí s mým emocionálním rozpoložením.

Najednou se jedovatě usmál. Zamrazilo mě. Jeho mléčně rudé oči mi způsobovaly nevolnost.

„Já to vidím takto,“ začal a spojil ruce před sebou tak, že se špičky jeho prstů dotýkaly. „Ty svůj dar buď honem dostaneš pod kontrolu, nebo už tu nemůžeš déle zůstat.“

Zatvářila jsem se asi naprosto vykuleně.

„Ale já to říkala celou dobu, nechci tu být...“

Zasmál se. Strašidelně.

„Ty mi nerozumíš, Isabell. Buď budeš tady s námi... nebo nebudeš vůbec.“

 

♥♥♥♥♥

 

Edward vzbudil Jacoba, který spal v sedě opřený o zeď nějakého domu, jemným kopancem do boku. Trvalo to zase asi tři vteřiny, než oba vnitřně přesvědčili sami sebe, že začít se rvát teď není nejlepší nápad. Museli spolupracovat.

„Je čas se připravit,“ řekl Edward. „Za hodinu přijede autobus.“

Jake si povzdechl a postavil se. Upír se začal svlékat.

„Tak počkej! Když jsi říkal, že si mám oblíknout upíří hadry, nezmiňoval ses, že to budou ty, který máš zrovna na sobě.“

Edward netrpělivě zavrtěl hlavou.

„Potřebujeme zamaskovat tvůj pach. Intenzivnější bude nošené prádlo.“

Svlékl si všechno, co měl, a oblékl si čisté věci, které koupil v době, kdy indián spal.

Jake se s tichým nadáváním vysoukával z úzkých kalhot od Nive, aby se o chvíli později do jiných, taky těsných, zase nasoukal. Znechuceně u toho krčil nos. Obzvlášť, když si pak přetáhl přes hlavu Edwardovu košili.

Upír ho pak obešel a hlasitě při tom čichal.

„Tak co?“ zeptal se měnič podrážděně.

„Pořád strašně páchneš,“ odpověděl Edward a zamyšleně Jaka pozoroval.

„Dík!“ syknul indián. „Tak co budem dělat?“

Upír se najednou zářivě usmál.

„Už vím. To by mělo pomoct.“

Než se ho Jacob stihl zeptat, co vymyslel, slova mu uvízla v krku. Edward si pořádně odplivl do obou dlaní a blížil se k němu.

„To si děláš srandu!“ zahřímal Jake a s vrčením před ním couval.

„Ale no tak, nebuď srab,“ smál se Edward a postupoval k němu.

„Musí bejt ještě jiný řešení. Co když mě to otráví i přes kůži?!“ Pořád ustupoval, dokud ho nezastavila zeď.

„Jinak to nepůjde,“ odpověděl nekompromisně upír. Zjevně si to náramně užíval.

Indián zavřel oči a zadržel dech.

Edward k němu došel a s nesmírnou pečivostí otíral své ruce o jeho tváře, krk i oblečení.

„Myslím, že budu zvracet,“ zasténal Jake, když se po ukončení té ponižující procedury nadechl. „A asi mi naskakuje nějaká vyrážka.“

Opravdu. Ty odhalené části těla, kterých se dotkl upíří jed, podivně zčervenaly. Edward musel vynaložit veliký kus sebeovládání, aby se hlasitě nerozesmál. Pak znovu začichal.

„Hmm... Mnohem lepší,“ řekl spokojeně. „Ne, že by ten vlčí pach úplně zmizel, ale každý, kdo tě teď ucítí, bude spíš zmatený.“

„To jsem šťastnej,“ zavrčel Jake a začal si třít podrážděnou tvář.

„Pozor ať si to nerozškrábeš do krve. Mrtvý mi k ničemu nebudeš,“ poznamenal Edward.

„Já tě asi budu muset zabít,“ prohlásil zničeně indián. „Kolik ještě času?“

Upír se podíval na hodinky.

„Raději vyrazíme. Máme to ještě kus cesty a budeme muset jít pomalu jako lidé.“

Vyrazili.

♥♥♥♥♥

 

Nevěřícně jsem se na něj dívala a vstřebávala, co mi právě řekl. Dostavil se šok, vzápětí vystřídaný hněvem.

„Na to nemáte právo!“ vykřikla jsem. Konečky prstů mě zase začaly brnět. Všimla jsem si, že se vylekaný Alec tázavě podíval na svého pána. Ten jen s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Máme smlouvu, Isabell, vzpomínáš? Patříš nám. Konec konců, kde jinde bys chtěla trénovat své obdarování? Mezi lidmi?“ Znovu se ozval ten odporný vysoký smích.

„Ale vy jste smlouvu porušili!“ zavrčela jsem. Měla jsem pocit, že energie ve mně se kumuluje a brzy mě roztrhá na kusy. „Unesli jste mě! Ještě mi není osmnáct!“

Tentokrát přišel až ke mně. Když pak syčivě promluvil, jeho dech ovanul moji tvář. Byl cítit, jako kdyby kloktal drahou kolínskou.

„O tom ale nikdo neví, že ne?“ řekl výsměšně. „Snad jen tví rodiče. Myslíš, že by se mohli chtít domáhat práva?“ zeptal se na oko vylekaně. Zase se rozesmál.

V mé hlavě se zase objevila zvláštní pestrobarevná mapa. Vnímala jsem všechno. Všechno, co hrozilo průšvihem.

Aro se smál a jeho hlas vystoupal až na dvojčárkované „C“. Okenní tabule praskla.

Zavládlo ticho.

Pán upírů se díval střídavě na mě a na to okno. Zdálo se, že je opravdu vyvedený z míry.

„Výborně,“ zapředl nakonec. „Zdá se, že už se ti to daří lépe. Ale pozor, Isabell!“ Náhle stál těsně u mě a jeho ledové kostnaté prsty svíraly můj krk. „To bylo naposledy, co jsi něco takového udělala bez dovolení. Rozumíš?“

Nemusela jsem odpovídat. Jakmile se mě dotýkal, mohl si přečíst všechno. Setrval tak několik dlouhých vteřin. Vypadal spokojeně. Pak mě pustil.

„Tak a teď už se prostě musíme jít najíst,“ prohlásil a vyšel z pokoje.

Cítila jsem se jako... znásilněná.

Před chvílí jsem jasně vnímala jeho mysl v té své. Prožívala jsem jeho listování mými vzpomínkami skoro fyzicky. Umírala jsem odporem.

A teď? Žízeň. Věděla jsem, že tomu nemůžu dlouho vzdorovat. Jen strach a hněv mi pomáhaly na ni tolik nemyslet. Ale věděla jsem, že dříve nebo později zabiju člověka.

 

♥♥♥♥♥

 

Krčili jsme se za rohem malé kavárny a bedlivě sledovali velké parkoviště na náměstí. Jake se pořád strašně ošíval.

„Zkus se trochu ovládat, Jacobe,“ napomenul jsem ho. „Drbeš se, jako bys měl svrab.“

Ošklivě se na mě zamračil.

Vlastně jsem ho musel obdivovat. Nahlas bych to ale nikdy neřekl. Miloval Bellu a musel vědět, že pokud uspějeme, odvedu si ji já.

„Už jede,“ zašeptal najednou.

Podíval jsem se tím směrem, kam ukazoval. Na parkovišti právě zastavoval patrový zájezdový autobus. I přes sklo jsem jasně rozpoznal, že průvodkyně rozhodně nemívá problémy s krevním tlakem. Byla upír. Podle Carlisla by ale mohla být nebezpečná. Existovalo určité riziko, že svůj dar, který využívala k lákání lidí, použije i proti nám.

„Připrav se, Jacobe,“ upozornil jsem ho. „Za chviličku se mezi ně vmísíme. A buď opatrný. Ona by tě mohla zmámit.“

Ušklíbnul se.

„Měl bys sexuální touhy, kdyby se před tebe postavila ženská, která se chvíli před tím vydrápala ze septiku?“ zeptal se.

Vytřeštil jsem oči.

„To je to tak hrozné?“ zeptal jsem se.

„Horší,“ odpověděl suše.

Vyrazili jsme. Turisté už vystoupili a protahovali se po dlouhé cestě. Vesele spolu klábosili.

„Mám pro vás báječnou zprávu, vážení!“ zašvitořila náhle jejich průvodkyně. „Podařilo se mi získat speciální povolení k prohlídce volterrského paláce, který je jinak pro veřejnost uzavřen. Uvidíte slavný trůnní sál, ve kterém proběhl poslední vítězný boj svatého Marcuse s upíry.“

Mezi lidmi to zahučelo, vypadali nadšeně. Já i Jake jsme se k nim připojili.

Trvalo asi tři vteřiny než nás zaznamenala a zamračeně se nás zeptala:

„Kdo jste? Co chcete?“

Pečlivě jsem se vyhýbal pohledu do jejích očí.

„Rád bych se představil Arovi.“ Usmál jsem se na ni a potěšeně postřehl, že i okouzlující upírka může být okouzlená.

„A co on?“ ukázala podezíravě na Jaka. Nenápadně ho očichávala a zmateně přitom vrtěla hlavou.

„Aro má rád rarity, ne?“ mrknul jsem na ni.

Chvíli ještě váhala, ale pak pokrčila rameny. „Ať si to pán rozhodne sám.“

„Pojďme!“ zavolala pak na celou skupinu a vedla nás k paláci.

 

♥♥♥♥♥

 

Rezignovaně jsem se nechala vést zpět do trůnního sálu. Netušila jsem, co se přesně bude dít. Jak jsou zvyklí jíst?

Zatímco jsme tam postávali a já čelila nepřátelským, podezřívavým i vystrašeným pohledům, zaslechla jsem útržky několika hovorů. Pochopila jsem.

Zaplavila mě hrůza. Připadala jsem si jako v nejšílenějším hororu. Nebo v noční můře, ze které se nemůžu probudit. Nejděsivější na tom ale bylo, že až je přivedou, připojím se k ostatním.

 

♥♥♥♥♥

 

Vešli jsme prastarou kovanou branou a tam nás přivítala mladá usměvavá recepční. Překvapilo mě to. Člověk pracující pro upíry?

Průvodkyně nás vedla po schodech do sklepení a pak temnou vlhkou chodbou osvětlenou pochodněmi. Mezi lidmi to vzrušeně hučelo.

„Právě se nacházíme v nejstarší části volterrského paláce. Zanedlouho budete mít tu výsadu a na vlastní oči spatříte Marcusův trůnní sál. Tam se náš mytický patron podle pověsti naposledy utkal s vládcem upírů, kterého po dlouhém boji zabil. Až vejdeme, všimněte si, prosím, nápadně velké pukliny ve stropě sálu. Tam se údajně zabodla železná dýka, kterou upír po Marcusovi hodil.“

Lidé se natěšeně hrnuli vpřed a mě se zmocňovala úzkost a znechucení. Jakovi se už nějakou dobu třásly ruce. Cítil jsem, jak vlčí pach postupně překrývá jeho maskování.

„Ovládej se, Jaku!“ sykl jsem k němu tak potichu, jak jsem dokázal. „Nebo nás odhalí dřív, než ji najdeme.“

„Vede je jako ovce na porážku,“ vrčel. Ruce si narval do kapes a snažil se zhluboka dýchat, aby se zklidnil.

„Vezmeš si na starost ty lidi,“ řekl jsem ve chvíli, kdy se před námi objevily mohutné dvojkřídlé dveře. Slyšel jsem a cítil, že za nimi čeká smrt. „Já najdu Bellu.“

Chtěl nesouhlasit. Pak ale jeho pohled padl na dvě děvčátka, která poskakovala před námi a držela se za ruce.

„Je to šílenej nápad,“ zašeptal. „Tohle bude chtít zázrak.“

„Já vím,“ povzdychl jsem si, když se dveře začaly otevírat. „Vím to.“

 

♥♥♥♥♥

 

„Charlie. Myslel jsem, že už jsme o tom mluvili. Prostě to řekni. Pár slov, to ti nic neudělá.“

Eleazar a Charlie zase stáli nad rádiem a poslouchali baseball.

Denalijský pán se pak užasle podíval na Charlieho. Ten vypadal jako v transu. Sálala z něj mnohobarevná aura, kterou mohl vidět jen Eleazar.

„Přivede ji domů!“ řekl pevně Charlie Swan. „Všichni se v pořádku vrátí!“

 

♥♥♥♥♥

 

I přes zavřené dveře už jsem to cítila. Muselo jich být hodně. Zmocňovala se mě panika, ale stejně rychle i pud. Žízeň. Horečnatě jsem přemýšlela. Rozhodla jsem se, že to nedopustím. Radši zemřu. Z posledních sil, ještě než nade mnou získají vládu lovecké instinkty, jsem se soustředila. V mé hlavě se objevila mapa. Všechno bylo jasné. Můj pohled se užasle upřel na strop prastarého sálu.

 

♥♥♥♥♥

 

Prodral jsem se dopředu. Jediná šance spočívala v tom, nenechat nikoho z lidí vstoupit. Zastavil jsem se ve dveřích a stanul po boku průvodkyně. Ta se rozjařeně rozhlédla po sále plném upírů. Napodobil jsem ji.

A uviděl jsem ji.

 

♥♥♥♥♥

 

Bylo to jako tlaková vlna. Dorazila ke mně vůně krve. Přestávala jsem se soustředit. Na chvíli jsem zapomněla, co jsem vlastně chtěla udělat. Podívala jsem se ke dveřím.

A vzdychla jsem překvapením.

Edward...

♥♥♥♥♥

 

„Jaku! Teď!“ vykřikl jsem a indián se nenechal pobízet. Za mnou explodoval vlčí zápach a lidé se rozkřičeli. Mezi upíry v sále zavládla panika.

Hleděl jsem na ni a setinu vteřiny si dopřál ten luxus topit se v jejích očích. Jejich nová barva nemohla nic změnit na tom, co jsem cítil.

Dívala se na mě a třásla se. Pak na okamžik pozvedla oči ke stropu. Vnímal jsem všechny ty dary, ke kterým se mé neviditelné ruce chtěly upnout, ale soustředil jsem se a veškerou svou moc upřel k Belle. Jako bych se jí opravdu dotýkal. Jako bych ji cítil. Zaplavila mě radost a euforie. Moje moc se spojila s její.

Stále sledovala strop a já její pohled následoval. Naše spojená sílá se vzedmula směrem vzhůru. K velké prasklině.

Za mnou se ozýval vzdalující se štěkot, křik a dusot nohou.

Usmál jsem se.

Rozeběhlo se ke mně asi dvacet rozzuřených upírů.

 

♥♥♥♥♥

 

U dveří propukl zmatek, ale já to nevnímala. Dokonce i vůně krve teď na mě neměla takový vliv. Cítila jsem moc a Edwarda. Nějakým záhadným způsobem byl součástí mé síly. Nikdo si mě teď nevšímal. Všichni nechápavě hleděli do předsálí ve snaze pochopit, co se to tam děje.

Rozeběhli se k Edwardovi.

 

♥♥♥♥♥

 

Na pečlivě rozčesané vlasy vládce upírů spadlo pár kousků omítky. Nejdřív tomu nevěnoval pozornost, protože – stejně jako ostatní – vyhlížel Heidi přivádějící snídani. Když ale o dlažbu před ním cvakl větší kamínek, pohlédl tázavě vzhůru.

A pak se mu na hlavu zřítil celý strop.

 

 

 

EPILOG

 

Všichni obyvatelé domu v Denali konsternovaně postávali před televizní obrazovkou. Sledovali živé vysílání televize CNN, která právě přinášela čerstvé zprávy z malého italského městečka Volterra, kde před několika hodinami došlo k neštěstí. Místní dominantě, starověkému paláci, jehož výstavba se odhaduje na druhé století před Kristem, se v dopoledních hodinách zřítil strop. Podle moderátorky se jako zázrakem zachránila skupina turistů, která právě v tu chvíli byla v hradních sklepeních na prohlídce. Přímá svědkyně zmateně vykřikovala podivné věty o obrovském zuřivém psu, který je z paláce vyhnal těsně před nehodou. Neustále se křižovala a prohlašovala, že andělé na sebe nejspíš mohou vzít nejrůznější podoby, neboť Bůh je všemocný.

Následoval rozhovor s rozhořčeným úředníkem Stavebního úřadu, který se dušoval, že do paláce turisté neměli mít přístup. Navíc tam měl v následujících dnech dorazit statik.

„Majitelé zámku, rodina tajemných multimilionářů Volturiových, nebyla v době zřícení šťastnou náhodou přítomna. Jejich tiskový mluvčí se nám zatím odmítl k celé záležitosti vyjádřit,“ uzavřela reportérka.

 

Televize zhasla. Všichni se po sobě zmateně rozhlíželi.

„Co se stalo?“ zeptala se jako první Carmen.

Nikdo jí nebyl schopný odpovědět.

Eleazar se pousmál a pokrčil rameny.

„Nevím, ale zbořená střecha a obrovský vlk? Někoho mi to připomíná.“

 

♥♥♥♥♥

 

Běžel zasněženým lesem už téměř celý den. Nezastavoval se, ani aby se nasytil. Nic ho nemohlo zadržet. Všechny závazky byly naplněny, jak by řekl Thila. Teď ho od ní dělila jen zeměpisná vzdálenost. Blížil se k místu, kde se rozloučili a přemýšlel, jak ji najde. Napadal čerstvý sníh a ten jistě smazal všechny stopy.

Seběhl příkrý svah a stromy prořídly. Dostal se na dohled hranice lesa. Ta vůně mu spěchala vstříc. Zaznamenal ji mnohem dřív, než se Nive opravdu objevila daleko před ním. Jako by tu stála od chvíle, kdy ji opustil.

Proměnil se v běhu, a tak ve chvíli, kdy se dostal až k ní, už ji mohl sevřít v náručí. Objala ho kolem krku. Smála se a plakala zároveň. Nadzvedl ji a přitiskl k sobě. A líbal ji. A nemohl přestat. Až za velmi dlouhou dobu byl ochotný postavit ji zase na zem.

Přitiskla si tvář na jeho hruď a spokojeně se usmála.

„Pořád krásně hřeješ, Amaroku.“

 

♥♥♥♥♥

 

Lov skončil. Byla to první věc, kterou jsme museli udělat. Když jsem se později dozvěděl, že od své přeměny, která proběhla před čtyřmi dny, Bella neměla možnost uhasit žízeň (aniž by zabila člověka), naplnilo mě to bolestí a soucitem. Musela strašně trpět.

Teď ale stála vedle mě a se zavřenýma očima si užívala ten úžasný pocit, že oheň v jejím hrdle se konečně zmírnil na únosnou mez. Díval jsem se na ni a nechal se prostoupit tím neuvěřitelným faktem, že je se mnou. A v bezpečí.

Otevřela oči a trochu zkoumavě mi hleděla do očí.

„Chceš se na něco zeptat?“ řekl jsem a zvolna udělal dva kroky, abych se jí konečně mohl dotknout. Jemně jsem ji chytil za ruku.

Vypadala trochu napjatě a nervózně. Než promluvila, dokonce sklopila oči.

„Když jsme se viděli naposledy... byla jsem ještě člověk.“ Pak ke mně váhavě zvedla pohled a nadechla se k otázce.

„Změnilo se mezi námi něco?“

Stál jsem tam a snažil se pochopit, na co se mě to ptá. Když mi to konečně došlo, skoro jsem se rozesmál. Zahlédla na mně pobavení a trochu se zamračila. Byla krásná.

Velmi jsem se ovládal a neudělal to, na co jsem měl největší chuť. Jen jsem ji pohladil po tváři. Přitiskla ji k mé ruce. Moje sebeovládání se pomalu vytrácelo.

„Já tě miluju, Bello.“ Skoro mě rozhořčilo, jak málo to vyjadřuje, co k ní cítím. Visela mi na rtech očima.

 

♥♥♥♥♥

 

Tvářil se skoro zoufale. Mrzelo mě, že jsem se zeptala, ale potřebovala jsem to slyšet. Připadala jsem si tak jiná než dřív.

„Jak ti to mám jen říct?“ zašeptal. A pak se ke mně pomalu naklonil. Centimetry, které nás dělily, ubývaly jen mučivě pomalu. Jeho rty se zastavily těsně u těch mých.

„Edwarde,“ zasténala jsem a toužila, aby se mě konečně dotkly.

„Miluju tě tak moc, že kdybys mě o to z nějakého důvodu požádala, nelíbal bych tě. Dokázal bych takhle zůstat věčně.“ Ačkoli jsem v těch slovech slyšela potlačovaný smích i stěží krocenou vášeň, ta představa mě vyděsila.

Několikrát jsem se přerývaně nadechla.

„Myslím... že to nebude třeba...“ řekla jsem tak tiše, že se neozval téměř žádný zvuk.

Usmál se.

„To jsem strašně rád!“

A pak mě konečně líbal a já mu cuchala vlasy a zatínala prsty do zad a cítila jeho ruce putující po mém těle. Když pak to sladké mučení pokračovalo i na mém krku, v mysli se mi zase vynořila ona duhová mapa. Bylo úplně přirozené se v ní orientovat. Přesně jsem věděla, co dělat.

V okruhu několika kilometrů nikdo nezakopl, nic se nerozbilo a auta na křižovatce se nesrazila.

 

KONEC

(Epilog epilogu aneb Co se do Občas zataženo nevešlo)


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Linfe

19)  Linfe (16.08.2010 10:39)

Epilog epilogů..... to bysme mohli zavést u všech povídek :-) Dneska doháním resty ze Slovenska :-) to toho zase udělám

MaiQa

18)  MaiQa (16.08.2010 10:31)

Nádherna toto. Já zase nemám slov. Poslední dobou se mi to stává často. :) Padající strop. Obrovský zuřivý pes. :)
Jen hodně málo povídek mě dokáže tak uchvátit, že čekám po celou dobu co jsou přidávány málem přilepená na obrazovce. Tahle k nim 100% patřila. Tvoje povídky jsou vždy skvělé a i když třeba někdy nepapíšu k nějaké komentář, čtu je. ezbívá mi než čekat na další úžasnou povídku od tebe.

Karolka

17)  Karolka (16.08.2010 10:31)

Linfe: Děkuju za komentíky! Abych pravdu řekla, ještě jsem měla vymyšlený závěr pro Charlieho a pro Carlislea (a tak trochu i pro Jakea). Jenže tahle kapitolka se dostala na 3200 slov a tak jsem to tam nedala... Uvidím, možná spáchám jednorázovku. Něco jako Epilog epilogu.

Linfe

16)  Linfe (16.08.2010 10:18)

Uf uf, to už je vážně konec? Nechtěla bys ještě dopsat toho Charliho :-) Trochu mi tam chyběl, ale jinak jako obvykle dokonalé. Taková letní oddychovaka s malým háčkem a velkým konce. Díky díky díky

Karolka

15)  Karolka (16.08.2010 09:08)

Milé moje čtenářky:
sfinga: Tvoje komentáře byly krásně expresivní a úžasně "nakopávací". Děkuju!
semiska: Ha, tajná agentko podzemní organizace! Je super vědět, že mě sleduješ, a že na moje povídky čekáš! Děkuju!
Pawi: Já děkuji též!
Gassie: Já děkuju, za to žes komentovala a vyráběla mi úsměv.
mima: Díky!
dorianna: Vždycky jsem zvědavá, co bude říkat Dori. Děkuju!
Bye: Hele, ty bys mohla věty ve svém komentáři očíslovat, aby se na tebe ostatní mohli odkazovat! A ty víš, že mi to udělalo obrovskou radost! Děkuju!
belko: Mnohokrát děkuju! Tvoje díky jsou moje mzda. Aktuálně dopíšeme s Bye Noci a potom mám v plánu kapitolovku o Jakovi trochu jinak. Vlastně - hodně jinak. No, znáš to. ;)
Lipi: Děkuju za podporu, komentářovou i tu mediální.;)
sakraprace: Vždyť to víš - bez tebe to nejde. Jeden z pilířů atd...
Amisha: Víš, co je úžasný. Že pokud Amisha napíše: Jdu si to přečíst ještě jednou, myslí to opravdu vážně. Děkuju za povzbuzování!
Nebraska: Ha! Kdo se nám to tu vyloup? Kačka si dala ranní maraton katastrof! Děkuju, že jsi dorazila a že jsi to dorazila až do konce.
Hanetka: Tvé komentáře, ať už veršované nebo neveršované mi dělají velkou radost! Jak už jsem psala výše, nová kapitolovka bude až s Bye dopíšeme Noci.
DenyRybka: Tu tvojí potvůrku plovací taky vždycky vyhlížím. I tvoje upřímné výlevy, které mě moooc těší! Děkuju!

DenyFish

14)  DenyFish (16.08.2010 08:48)

Karolí, to byl sešup, poslední tři kapitolky! Ty jsi prostě dokonalá.. tohle je něco neuvěřitelnýho, co se mnou děláš... Další krásná povídka, díky Ti moc

Hanetka

13)  Hanetka (16.08.2010 08:36)

Karolko moje zlatá, to byla jízda! Tahle povídka mě uchvátila a držela od prvního do posledního písmenka, jako ostatně každá, kterou jsi kdy napsala. Ale stejně jsem smutná, že už končí. Jakkoliv je šťastný, přece jen je to konec. Jediné, co mě s ním usmiřuje, je naděje, že bude další povídka a zase stejně úžasná...

Nebraska

12)  Nebraska (16.08.2010 08:34)

Aha, tak berňák a hygiena a stavební úřad byly zase další level, těmi jsi mě vážně dostala
Ara je mi v podstatě líto - poslední dobou se mu v těch povídkách moc nedaří
No a konec se ti povedl
Celé se to povedlo - a i když jsem vykřikovala, že chci oddechovku, kecala jsem ;)

Amisha

11)  Amisha (16.08.2010 06:56)

To byla nádhera! Aro měl asi tak zamotanou hlavu, že ji radši pustil než aby měl tohle v domě.
Děkuju Ti za úžasný příběh. Jdu si ho přečíst ještě jednou.

sakraprace

10)  sakraprace (16.08.2010 06:25)

Miluju dobré konce. Edward je s Bellou a Jake má svůj otisk a Charlie jim jistě svým darem přispěl k úspěchu zchranné akce. Ta byla naprosto skvělá . Dala jsi Belle velice nebezpečný dar
Krásný konec nádherné povídky. Díky

Lipi4

9)  Lipi4 (16.08.2010 00:23)

Karolko, vymyslela jsi úžasný, skvěle propletený a nezapomenutelný příběh naší úžasné rodinky ..... ... Tato poslední kapitolka i epilog se Ti náramně povedl. ... .. Úžasně jsi vymyslela pomstu na Ara a celou jeho armádu :D :D :D ... ... . .... . .... .. ... Je hrozná škoda, že již je konec, ale i ty musejí čas od času být a my čtenářky a tvoje obdivodatelky si na to musíme chtě nechtě zvyknout. Jediné dobré světlo na koncích je to, že se těšíme na další skvělý příběh z Tvého pera - klávesnice. .. (do té doby vypadáme asi tak to - :D :D ).. ... .. Už se nemohu dočkat dalšího tvého příběhu

8)  belko (15.08.2010 23:36)

Karolko,děkuji za nádherné zážitky při čtení tvé úžasné povídky
Psát tady nějaký komentík hned po vyčerpávajícím rozboru od Bye je asi bezpředmětné (jenom bych se opakovala) a Bye to okomentovala na 1*. Vy dvě jste stejně neskutečně dokonale sehraná dvojka a já vás miluju!!
Karolko, těším se na další tvé dílko!

Bye

7)  Bye (15.08.2010 22:51)

Už zase se loučím s Tvou povídkou. Pěkně jsi mě v ní protáhla všema dostupnejma emocema, jen co je pravda.
Nedá se zapomenout na první kapitolu a všechny ty nehody, který ještě působily veselí. Na údiv, když se objevil Billy a Jacob a téma najednou začalo těžknout. Na rozechvění z promoklýho Edwarda, ani na šok, kterej přišel vzápětí. Na smutný odjezd na Aljašku, ani na nádherný noční setkání Belly, Edwarda a Jacoba. Na tajný agenty, generálního ředitele; fantastickýho tátu, marně bojujícího proti něčemu, co nechápe. Nive, iglů a kožený kalhoty. Eleazara a Carmen v domě s mnoha otvory. Bellu v letadle, ve Volteře... Ara a jeho plášť...
Mohla bych to vzít podrobněji, ale vybrala jsem aspoň to nejdůležitější (určitě jsem na něco zásadního zapomněla!).
Karolko, teprve když jsem to teď sepsala, uvědomila jsem si, KOLIK jsi investovala jenom do děje!
A to jsem lehce přešla fakt, že Tvůj způsob podání je ženiální. Miluju ten pocit, když při čtení narazím na nějakou autorovu perlu, při který se blahem zatetelím. U OZ jsem se tetelila téměř nepřetržitě.
Díky!!!

A teď poslední dílek skládačky...
Hezky jsi mě pohoupala!
Pěkná ťafka hned na začátku - Edward se dozvídá, že je Bella upír... Od Jaka!
Ale ty dva dohromady :D Blbě jsem se tlemila už při svlíkací scéně , ovšem když si Edward plivnul do dlaní můžeš považovat za zázrak, že jsem to byla schopná dočíst. Ty komiku!
Vlastně jsem málem předčasně končila už u Státní hygienický správy a Stavebního úřadu jenže tam mě včas uzemnil Aro, ze kterýho šla tentokrát opravdu hrůza!
A pak jsi rozjela tu Velkou Hru. Oči mi lezly z důlků, když mi to postupně začalo docházet. Bella v trůnním sále, Edward s Jakem ve skupince turistů, Heidy upozorňující na pozoruhodnou trhlinu ve stropě... AKČŇÁK!!!
Setkání Edwarda a Belly Konečně spolu!
Jake a Nive na to tu nejsou smajlíci!!!! Snad jen Uááááááááááááááááááááááá

Bébé :'-(

P.s.: Charlie Charlie Charlie (a taky Carlisle, pšššt!)

dorianna

6)  dorianna (15.08.2010 22:46)

nádherný závěr

mima19974

5)  mima19974 (15.08.2010 22:32)

Krásny koniec

Gassie

4)  Gassie (15.08.2010 22:23)

Krásný happy end. Jacob je s Nive To jejich shledání bylo náderné...
Bella umí ovládat svou schopnost a je s Edwardem .
Super
Karolko, děkuji za krásné chvíle s krásnou povídkou

Pawi

3)  Pawi (15.08.2010 22:20)

supeeeer kapitolka jen škoda že je už konec bylo to vtipný a krásný

semiska

2)  semiska (15.08.2010 22:19)

Nádherné opravdu moc. Konečně se všichni našli a jsou šťastní. Moc se mi to líbilo. Krásná kapitolka i celá povídka.

sfinga

1)  sfinga (15.08.2010 22:17)

Já, já jsem tak šťastná.
Bella s Edwardem, Jacob s Nive.
Volterští se zříceným stropem
Celou dnešní kapitolku jsem odolávala pokušení podívat se na konec, jak to dopadne, tak jsem byla našponovaná.
Vydržela jsem.
Z letní oddychovky se vyklubala jedna z nejnapínavějších povídek tady.
Já sfinga, slavnostně prohlašuji, že jsem Team Karolka.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek