Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

V předposlední části se dočtete:

- Jak funguje eskymácká národní banka...

- Jak zajistit vítězství svého baseballového týmu...

- Kdo má ve skutečnosti moc...

- Že v nouzi poznáš přítele...

15) Nečekané setkání

 

Severní Aljaška

Jacob se vzbudil krátce před svítáním. Jeho první myšlenka patřila Nive, dosud těsně přitisknuté k němu. Spala s hlavou opřenou o jeho rameno, nos zabořený do jeho svetru. Celou noc ji držel v náručí. Teď se trochu nadzvedl, ale jen proto, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Její semknutá víčka se lehce chvěla, nejspíš se jí zrovna něco zdálo. Usmívala se.

Zaznamenal nějaký pohyb. Thila už byl vzhůru a právě pokládal na dosud žhavý popel chrastí. Na chvíli vzhlédl a Jakovi se zdálo, že se usmál.

Nive se nespokojeně zavrtěla a její ruce poslepu přejely z Jakobovy hrudi na krk a tvář.

„Jsi vzhůru,“ zašeptala a konečně se na něj podívala.

Jen mlčel a znovu žasnul nad tím nečekaně získaným bohatstvím. Její oči se pod jeho upřeným pohledem rozzářily a tváře zčervenaly. Nenápadně se podíval na šamana, ten se ale právě velmi zaujatě přehraboval v krosně.

„Dobré ráno,“ zamručel Jake a sklonil se, aby ji políbil. Hned tak ho nepustila. Až když si Thila významně odkašlal, odtáhla se. Její ruce ale zůstaly pevně ovinuté kolem jeho krku.

„Kdy vyrazíš, Amaroku?“ zeptal se její dědeček. Oheň se mezitím rozhořel a začal ohřívat vodu v malém kotlíku.

Jacob chvíli bez hnutí hleděl do plamenů. Cítil Nivein upřený pohled. Jeho mysl teď ale zaletěla k jiným tmavě hnědým očím. Prý už jsou červené…

„Co nejdřív,“ odpověděl pomalu. Podíval se na dívku sedící vedle něj. Viděl, jak jí přes tvář jako letmý stín přeletěl smutek. Starý muž pokýval hlavou a dál se věnoval vaření.

„Nive, dej mu naše peníze.“ Pak se podíval na indiána. „A ty šaty, co máš na sobě, si můžeš nechat.“

Jacob údivem otevřel pusu.

„To je… To přece nemůžu…“

„A jak se dostaneš tam, kam potřebuješ? Mají snad vlci nějaké skryté kapsy, Amaroku?“

Smál se.

„Díky, Thilo. Všechno vám vrátím… Vrátím se,“ dodal a stiskl Nive ruku.

Dívka mu stisk oplatila a beze slova vyndala z krosny bankovky stočené do ruličky. Sundala si z krku kožený měšec, dosud schovaný pod oblečením, a peníze do něj zasunula.

„Kousek tě doprovodím,“ řekla tiše.

Indián se otočil k šamanovi a nadechoval se, aby poděkoval.

„Neděkuj Jacobe, nejsi cizinec,“ promluvil stařec dřív, než on. „A neluč se. Tvůj první krok od nás je zároveň prvním krokem k návratu.“

Jake na něj chvíli užasle hleděl a pak i s Nive opustil iglú.

Venku právě svítalo. Nebe se vyjasnilo, všude kolem se třpytil sníh. Mrzlo. Dívka si zahalila hlavu kapucou a chytila Jacoba za ruku. Zvolna zamířili k lesu. On první, prošlapával cestu, ona šla těsně za ním.

„Vrátím se,“ znovu ji naléhavě ujišťoval, když se zastavili mezi stromy. Držel ji kolem pasu a pátravě jí hleděl do očí. Pořád to bylo jako kouzlo.

Smutně přikývla. „Já vím.“ Oči se jí leskly, jak se začaly plnit steskem. Přitáhl ji k sobě, aby ji naposledy políbil. Dával si záležet, chtěl si tuhle vzpomínku vzít s sebou.

„Miluju tě, Nive,“ šeptal jí pak do vlasů, když se roztřásla tichým pláčem. Stáli tak pár minut, dokud se nezklidnila.

Pak kousek odstoupila a otočila se, aby se mohl svléknout. Sundal si kalhoty i svetr, z nohou odmotal kožešiny. Všechno pečlivě složil. Přišel k ní a vložil jí to do rukou. Zase se třásla.

„Nebude to trvat dlouho.“ Potřeboval to vyslovit nahlas. Pro ni i pro sebe.

Obrátila se k němu a přikývla. Oblečení si přitiskla na hruď, jako by objímala jeho.

Couval, oči stále upřené na ni. Ona užasle, teď bez červenání, hleděla nejdřív do jeho tváře, a pak i na celé tělo. Byl asi deset metrů od ní, když se lehce přikrčil, jako by se chystal ke skoku. Jeho nohy se odrazily vpřed.

Sněhu se nejdříve dotkly přední tlapy.

Nive s bušícím srdcem sledovala obrovského vlka, jak se k ní blíží. Zastavil se u ní a otřel se hlavou o její rameno. Vzala balíček šatů a váček s penězi a pečlivě je přivázala k vlkově krku.

„Jsem tvoje, Amaroku,“ řekla tiše a pohladila ho.

Za chvíli zmizel mezi stromy.

 

♥♥♥♥♥

 

Denali

Charlie stál před srubem, ruce založené na prsou, a strašně se mračil. Jeho oči, teď o sotva viditelný odstín světlejší, nenávistným pohledem probodávaly rádio stojící na zápraží. Z reproduktorů nějaký sportovní komentátor hlaholivě líčil průběh baseballového zápasu.

„Ale no tak, přece to teď nevzdáš,“ chlácholil ho Eleazar pohodlně usazený na zábradlí hned vedle rádia.

„Jsem unavenej,“ zavrčel Charlie.

„Upír nemůže být unavený,“ oponoval mu jeho společník. Měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Tak asi budu první. Třeba to je můj dar. Třeba ten výmysl s pevnou vůlí je jen výplodem tvýho chorýho mozku.“ Zdálo se, že opravdu zuří.

„Zas tak moc toho po tobě nechci,“ bránil se Eleazar. „Jednu jedinou větu. Možná dvě. To není tak moc.“

„Už jsem to zkoušel, vzpomínáš? Mockrát. Skoro by se dalo říct, že se vždycky stane opak.“

„Třeba jsi u toho neměl srdce. Třeba to musí být team, kterému opravdu fandíš,“ nadhodil pán denalijského domu.

Charlie jen znechuceně zavrtěl hlavou.

„Naposledy,“ navrhnul Eleazar.

Náčelník Swan si povzdechl a ušklíbl se.

„Red Socks… Vyhrajou Red Socks,“ drtil otráveně mezi zuby.

Pak náhle oba strnuli jako sochy. Vítr k nim přinesl cizí vůni. Vlastně – vůně. Čtyři. Blížily se.

Aniž by se o tom museli nějak domlouvat, postavili se vedle sebe v obranném postoji.

„Carmen. Carlisle,“ řekl tiše Eleazar. Vzápětí už před srubem stáli všichni čtyři. Charlie vrčel.

Carlisle mu položil ruku na rameno.

„Nemusí to být nepřátelé,“ zašeptal.

Pak se objevili mezi stromy. Zastavili se přesně na okraji paseky obklopující srub. Čtyři upírky.

Eleazarovi stačil jediný pohled do jejich očí a jeho postoj se uvolnil. Usmál se.

„Vítám vás. Jsem Eleazar a tohle je můj dům.“ Postupně pak představil všechny členy své domácnosti. Dívky ale nespouštěly oči z Charlieho a pořád se tvářily bojovně.

„Má rudé oči,“ zasyčela krásná hnědovláska stojící v čele.

„To je v pořádku, dámy. Je novorozený. Nikdy žádného člověka nezabil. Živí se zvířaty, jako my a vy.“

Tři upírky se tázavě podívaly na svou vůdkyni. Ta jen přikývla a omluvně se usmála.

„Musíme být opatrné. Nikdy nevíme, na koho můžeme narazit.“

Pak přišly až k domu a se všemi si podaly ruku.

„Jsem Sasha a toto jsou mé dcery. Irina, Kate a Tanya.“

Eleazar a Carmen je uvedli do svého domu. Veškeré napětí bylo zažehnáno. Zavládla přátelská atmosféra. Jen Charlie se pořád strašně mračil a držel se stranou. Denalijští vyprávěli dívkám své osudy, Sasha zase seznámila hostitele s pohnutou historií své rodiny.

„Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete,“ řekla nakonec Carmen. „Bude skvělé získat nové přátele. A budeme silnější.“

Sasha se usmála.

„Díky, poradíme se o tom. A…“ její pohled zabloudil k Charliemu. „Souhlasí s naším pobytem všichni?“

Po těch slovech se na bývalého policejního náčelníka otočili i ostatní. Ten zvedl ruce, jako když se vzdává.

„Jasně. Proč ne? Mě si nevšímejte. Já si sem ještě ani nepřenesl svoje věci.“

Znovu se rozproudila čilá zábava. Sasha ale pořád zpytavě pozorovala Charlieho. Nakonec to nevydržela a šla za ním.

„Zlobíš se? Že jsme ti nevěřily?“ zeptala se ho. Stála před ním a jeho ten její pobavený výraz provokoval.

„Ne. Proč bych měl? Před pár hodinama jsem se prořval až do týhle šílený existence a jen co jsem to aspoň trochu dokázal vstřebat, vyběhnou z lesa čtyři amazonky a vypadají, že si mě chtějí dát k večeři.“

Chvíli se na něj dívala a pořád jí podezřele cukaly koutky.

„Omlouvám se, Charlie. Nerady bychom tě znervózňovaly. Jestli chceš, nemusíme tu zůstávat. Aljaška je dost velká i pro dvě upíří rodiny.“

Uchichtnul se.

„Rodiny? Zajímavý pojmenování pro zajímavou společnost.“

Teď se na něj zamračila.

„Nevěříš, že upíři mohou tvořit rodiny jako lidé?“ V jejích zlatých očích viděl hrozící blesky a bouři. Na moment ho napadlo, že takhle rozčílená je ještě přitažlivější. Vzápětí si ale vzpomněl na její povýšený úsměv a zařadil zpátečku.

„Jasně. Budeme jedna velká a šťastná rodina. Já se do tebe zamiluju a vezmu si tě za ženu.“

Otočil se na patě a prásknul za sebou dveřmi.

Sasha se usmála a vrtěla hlavou.

„Novorození,“ povzdychla si a vracela se k ostatním.

Eleazar, který slyšel celý jejich rozhovor, se teď uculoval.

 

 

♥♥♥♥♥

 

Volterra

Vlastně to byl jen nápad. V podstatě jsem za to ani nemohla. Prostě mě napadlo, že by někdo o tak dlouhatánský plášť mohl snadno zakopnout.

Na dlouhé tři vteřiny všichni znehybněli. Nikdo nemohl uvěřit tomu, co viděl na vlastní oči. Aro Voltury se válel na zemi a s hekáním se snažil vymotat z pěti metrů černého sametu.

Pak propukla vřava. Felix mě chytil pod krkem a ohromnou silou mnou praštil o zem. Slyšela jsem, jak mramor popraskal. A co hůř, cítila jsem, že v tom místě, kde mě svíraly upírovy prsty, jsem začala praskat i já. Ta bolest byla nepopsatelná.

Skláněl se nade mnou s naprosto zuřivým výrazem. Vnímala jsem, jak blonďatý upír sedící na trůnu syčí a nadává. Slyšela jsem, že Aro konečně vstal. Mlčel.

Felix si ke mně kleknul a vycenil zuby. Ochromila mě hrůza. Ve zlomku vteřiny jsem si vzpomněla na všechny ty, které jsem toužila znovu vidět. Na Edwarda. Zvláštně jsem se roztřásla. Celé mé tělo začalo zalévat povědomé mravenčení. Strach, stesk, Felixova v afektu zkřivená tvář. To všechno jsem si uvědomovala jen okrajově.

Hlavou mi běželo: Tohle vám nemůže procházet věčně, jednou na vás dojde!

Ucítila jsem průvan a s ním i vůni lidské krve. V hlavě mi vybuchla červená petarda a já v tu chvíli vnímala jen to, že krev je blízko. Zavrčela jsem, popadla Felixe za ramena a odmrštila ho od sebe. A k mému překvapení – opravdu odletěl. Skoro přes půl sálu.

Než dopadl, už jsem stála na nohou a otočila se ke dveřím. Dovnitř nakukovala mladá hnědovláska a ustrašeně se rozhlížela. Prosebně hleděla na Ara Volturiho.

Vystartovala jsem. Než jsem se na ni ale stihla vrhnout, mé smysly přestaly fungovat.

 

♥♥♥♥♥

 

Alec zareagoval instinktivně. Nebyl si jistý, jestli by bratry Volturiovy Giannina smrt nerozčílila. Pro jistotu tedy tu šílenou novorozenou zahalil mrakem nicoty. Pak se tázavě podíval na svého pána.

Aro stále vypadal trochu otřeseně. Stál tam v plášti obaleném prachem a s vlasy neupraveně rozhozenými na ramenou.

Dokonce se musel dvakrát za sebou zhluboka nadechnout, než promluvil.

„Gianno.“ Nezakřičel to, ale v tom oslovení byla tak patrná zloba, že se zachvěl i Alec.

„Drahoušku! Myslel jsem, že ti Demetri jasně řekl, abys nikdy, za žádných okolností, neopouštěla recepci a už vůbec nechodila sem!“

Dívka vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Klepala se, podivně pomrkávala a marně se pokoušela promluvit.

„B…b…“

Caius ztratil nervy, vyskočil a vyštěkl: „Co to má znamenat?! Tady už si každý dělá, co ho napadne. Dejte tu ženskou někomu k večeři!“

„Ber… ber…“ Zadrhávala se stále Gianna a oběma rukama se držela futer, aby neomdlela.

Aro se znovu zhluboka nadechl a gestem ruky naznačil svému bratrovi, aby se trochu krotil.

„Drahá. Obávám se, že pokud okamžitě nedostaneme pádné vysvětlení, budeme si muset najít novou recepční.“ Poslední dvě slova už vrčel.

Gianna pochopila, že teď nebo nikdy, takže se maximálně zkoncentrovala, nadechla se a konečně to vyslovila.

„Berňák!“

 

♥♥♥♥♥

 

Auto jsem nechal na malém parkovišti kousek od městských hradeb. Neměl jsem tušení, jak moc obyvatelé paláce vycházejí do města a nechtěl jsem, aby se o mně někdo dozvěděl dřív, než to bude nezbytně nutné. Hodiny na věži ukazovaly pár minut po desáté. Město už zahalila tma, ale v ulicích se stále procházely spousty turistů. Ty dva dny na lovu se vyplatily, neměl jsem problém přiblížit se k lidem.

Teď, když byl můj cíl na dohled, jsem zaváhal. Jak se dostanu za Bellou? Jak ji najdu? A jak ji dostanu ven? Myšlenku, že únos třeba nepřežila, jsem si nepřipouštěl. Celým srdcem jsem cítil, že je blízko.

Procházel jsem městem a obhlížel palác ze všech stran. Občas jsem narazil na vyvanulou stopu nějakého upíra. Všechny plány a strategie, které mě zatím napadly, ztroskotávaly na tom, že jsem tu byl úplně sám. Dokonce jsem se začal přiklánět k variantě, že nabídnu Volturiovým své služby. Dostal bych se tak dovnitř a mohl zjistit, co je s Bellou. Až pak bych promýšlel způsoby, jak utéct.

Procházel jsem setmělou uličkou, která obíhala zdi samotného paláce. Pach, který mě vzápětí praštil přes nos způsobil, že jsem zůstal šokovaně stát.

Pomalu jsem se otočil. Blížily se ke mně tiché kroky. Kdybych se teď nechal ovládnout svými instinkty, vyrazil bych jako střela a zaútočil. Stačilo by jediné kousnutí.

Jenže jsem stál před branami Bellina vězení a právě teď jsem se musel zachovat úplně jinak.

„Nikdy bych nevěřil, že to někdy řeknu, Jacobe, ale strašně rád tě vidím.“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

semiska

10)  semiska (14.08.2010 09:23)

Je fajn, že se kluci našli a jdou společně Bells. Bella válí a je supr, že se nevzdává a bojuje. Moc se těším na další pokračování. Snad se klukům podaří Bells osvobodit.

Amisha

9)  Amisha (14.08.2010 09:13)

Tedy to bylo něco! Další! Prosííím...
Já mám husí kůži a bojím se za ně. Bella je skvělá. Jsem zvědavá na Jacoba i Edwarda.

sakraprace

8)  sakraprace (14.08.2010 06:26)

Jake a Nive... To loučení muselo být hrozné.
Charlie je super, docela mě odboural. Jeho trénink a průpovídky byly
A Bella, no nepřála jsem jí upírství, alespoň ne od Volturiů, ale Volturiům její dar vyloženě přeju. Doufám, že jim to dá plně sežrat.

plyshovymedvidek

7)  plyshovymedvidek (14.08.2010 02:52)

ach co mi to jen děláš... Aro se zapletl se svým pláštěm, gianna a be be berňák a Edwaard :-)

dorianna

6)  dorianna (14.08.2010 01:21)

Jake byl se svým otiskem bezkonkurenční, pak Charlie a návštěva v Denalli, úžasné , ovšem jen do té doby, než jsem se dostala k napjaté situaci ve Volteře. Ani jsem téměř nedýchala, napnutá jak kšandy... do téhle věty - Tohle vám nemůže procházet věčně, jednou na vás dojde!- pak jsem čula čertovinu.Ta napjatá situace se tak moc stupňovala, no,a musím říct že pouhé slůvko Berňák mě dostalo do kolen a vzbudila jsem všechno co kolem mě poklidně spalo, neb se konal nehorázný výbuch smíchu. Mám kapku otlučený pěstičky a možná jsem se i trošku dusila)))

Hanetka

5)  Hanetka (13.08.2010 23:59)

Berňák! Věděla jsi, že na nedoplatky daní dojel i Al Capone? Za vraždy ho nikdy nedostali, ale berňák, to je holt kabrňák!
Jacob a Nive... a pratchán (Nebo co je vlastně dědeček nevěsty?), tak to je... otisk a esence indiánského přístupu k věci. Ten jejich ledový klid a kamenné tváře, to není necitlivost, ale moudrost a rovnováha.
Noa na záchrannou akci se těším... ale skoro mám pocit, že jí ani nebude třeba. Že se Aro Belly ještě rád zbaví jak bedýnky dynamitu, zvláště když on sám působí jako rozbuška a cíl najednou.

4)   (13.08.2010 23:12)


Karolka ty si úžasná! Naozaj a nefalšovane!
Nádherná kapitola. Jacob a Nive- dokonalé. Podarilo sa ti, aby som si zamilovala Jacoba, čo je čosi úžasné, kedže ho nemám rada. Nivein dedko je takisto geniálny. Dlho som nečítala o tak perfektne vytvorenej vedľajšej postave. Jeho múdre slová ma dostali.
Aro...Volturiovci... Gianna... Tak toto je najväčšia komédia. Alebo skôr tragikomédia?!
A Konečne Edwardovi došli aj konzekvencie jeho úmyslov. Ešteže sa tam ukázal aj Jacob.

„Nikdy bych nevěřil, že to někdy řeknu, Jacobe, ale strašně rád tě vidím.“ --- s tým môžem jedine súhlasiť

Len ma mrzí, že toto je už predposledná kapitolka:'-(
No aj napriek tomu s napätím očakávam ďalšie pokračovanie.
Si geniálna!


O a takmer by som zabudla na Chrlieho. Ten nemá chybu O Eleazarovi a Sashi s dcérami nehovoriac. :D

ambra

3)  ambra (13.08.2010 23:05)

Tak tedy - Jacob a Nive - k tomu prostě nemám slov (jen nějaké pudy a vzdechy a... no nic:D ).
Trénink Charlieho daru mě regulérně složil pod stůl Já toho chlapa miluju!!! A teď nevím, jestli víc Charlieho nebo Eleazara. No a ta dámská jízda, co právě dorazila, mě nenechává na pochybách, že Charlie nebude žádný opuštěný chudák upírek .
No a Bella na svém výletě... Já už fakt nemám slov. Ty mě chceš dneska zničit. Tohle je esence toho, v čem je tahle neohlášená a nečekaná povídka tak skvělá. Bella je "bohužel" upírka, ale bohudík nejspíš udělá Arovi z kou... z NĚČEHO kvalitní gulášek .
Karolko - nádhera!!!

Lipi4

2)  Lipi4 (13.08.2010 22:52)

Karolko, tohle je přímo úžasná kapitolka na dobrou noc :D .. ... .. ..Úžasně se Ti povedla ..... nádherný začátek s Jacobem a Nive ..... ... . pak Bellin dar :D :D ... .. je přímo skvělý , nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tohle vybereš jako pomstu pro Ara a spol. ..... .... .... . a skvělé zakoneční .. .. .. ... ... .. .... ... .. ... .. . Už se těším na další kapitolku ... ..i když vím, že bude poslední :p :'-( :p

Gassie

1)  Gassie (13.08.2010 22:50)

Karolko, to byla krása. Loučením Jacoba a Nive jsem se doslova proáchala. Bylo to tak něžné a jemné.
Charlie a Sasha? To bych Charliemu moc přála. Rozhodně by bylo lepší, než kdyby zůstal sám.
Teď jsem zvědavá, jak Jacob s Edwardem zachrání Bellu.
Na závěr jsem si nechala perlu této kapitoly a tou byl berňák

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek