12.08.2010 [18:15], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 36×, zobrazeno 5757×

... Edward má před sebou poslední přípravy ...

... Aro udělá zásadní chybu při výběru garderóby ...

... Jake přenocuje v iglú ...

14) Amarok

Let do Florencie proběhl celkem bez problémů. Znovu se o mě postaral Carlisle. Já sám jsem byl úplně bez prostředků. Zařídil mi soukromé letadlo a také zajistil, abych letěl úplně sám. I tak bylo na palubě lidského pachu až dost. Když jsem vystoupil, usoudil jsem, že se do Volterry nemůžu vypravit rovnou. Nedalo se nic dělat - potřeboval jsem na lov.

♥♥♥♥♥

Díval se na ni a cítil, jak se svět kolem něj mění. Neozval se žádný zvuk – výbuch nebo fanfára. Země se nezatřásla. Přesto bylo náhle všechno jinak. Pokud má člověk dopředu danou životní cestu, ta Jakova se právě teď prudce stočila a končila u jejích nohou.

Ještě na nic nemyslel. Ten nový pocit ho zcela ochromil.

No ty vole, Jaku! Ty ses…

Tak to je dobrý! Je to…

On se OTISKL!

Až když slyšel ty užaslé a pobavené hlasy ve své hlavě, konečně procitl. Nedokázal od ní odtrhnout oči. Zmámeně sledoval, jak rukama navlečenýma v tlustých rukavicích odhrnuje sníh a postupně kupí sebrané větve na jednu hromadu. Připadala mu úplně dokonalá. To, jak se pohybovala, jak se tvářila, jak se starostlivě otáčela na svého společníka, který na kraji lesa s namáhavým hekáním vršil jeden ledový kvádr na druhý. Dokázal by se ni dívat věčně.

Měl jen jeden zásadní problém. Mnohem víc toužil se jí dotknout. Prostě - jít za ní.

Ale jak? Jako obrovský vlk? Zvíře z hororů? Nebo se přeměnit a objevit se před ní nahý? Tak to už vůbec ne!

Napětí v něm rostlo. Soustředění mu narušovaly hlášky jeho vlčích bratrů.

Ha ha! Tak to jsem zvědavej, co bude dělat!

Nevíte někdo, jestli na Aljašce roste fíkovník?

Běž tam nahej, Jaku! Třeba zapůsobíš!

To rozhodlo. Poslouchat je ještě chvíli, asi by se fakt zbláznil!

Přeměnil se.

Stál od ní asi dvacet metrů a schovával se za stromem. V lidské podobě na něj touha setkat se s ní dolehla s ještě větší intenzitou. Teplota se pohybovala hluboko pod bodem mrazu, ale pro jeho tělo to znamenalo jen drobné nepohodlí. Trochu ho zábly nohy.

Dívka vzala plnou náruč chrastí, s námahou ji zvedla, a chystala se odejít z lesa za dědečkem. Zpanikařil.

„Nive!“ zavolal a doufal, že ho uslyší jen ona.

Zůstala stát a zmateně se ohlédla.

Neviděla nic jen zaváté kmeny stromů a dloužící se stíny. Stála a naslouchala. Pak zahlédla nějaký pohyb. Váhavý, pozvolný. Někdo se vynořil zpoza mohutného smrku. Muž. Vysoký a svalnatý. Nahý. Šel, nehleděl nalevo ani napravo, jen na ni.

Větve jí vypadly z rukou.

Dříve než ale stačila vykřiknout, zadívala se mu do tváře. A z její mysli zmizelo vše nepodstatné, naplnil ji dobře známý pocit. V tu chvíli vypadala trochu nepřítomně, jako v transu. Jen její oči, které ho neustále sledovaly, jak se blíží, prozrazovaly, že ho vidí.

Rozpačitě se zastavil pár metrů od ní. Nechápal její výraz. Nebyla vyděšená ani v rozpacích. Hleděla na něj temně hnědýma očima a on měl pocit, že dokáže proniknout až do jeho mysli.

„Ty jsi Amarok,“ řekla najednou. Její hlas mu rozbušil srdce.

Čekal, jestli něco dodá, vysvětlí. Ale ona mlčela a pořád se na něj jen dívala.

„To jako… nahej?“ zeptal se, když pochopil, že nehodlá pokračovat.

Náhle, jako by procitla. Několikrát zamrkala a teď teprve jediným letmým pohledem sjela od jeho tváře k tělu. Zčervenala a sklopila hlavu. Slyšel, jak se prudce nadechla.

„Vlk. Amarok znamená vlk,“ vysvětlila konečně. „To by vysvětlovalo, že jsi…“ mávla k němu rukou.

Překvapeně zvedl obočí. Jak to mohla vědět?

„Počkej, prosím, tady. Přinesu ti něco na sebe.“

Sebrala dříví a odcházela. Přepadlo ho neodolatelné nutkání zavolat ji zpátky. Nechtěl, aby se od něj vzdalovala. Nakonec to ale překonal. Nahý muž s dívkou v lese je jedna věc, ale nahý muž, který za tou dívkou lesem běží, to je něco jiného.

Viděl, jak došla ke starci a něco mu tiše řekla. Zvedl hlavu a podíval se Jacobovým směrem. Jeho pohled byl dlouhý a intenzivní. Pak se otočil na svou vnučku a přikývl. Nive si sundala rukavice a začala se přehrabovat v krosně. Za chvíli se vracela s koženými kalhotami, svetrem a dvěma kožešinami opatřenými řemínky.

„Asi ti to bude trochu malé,“ řekla, když mu to podávala, pohled stále upřený k zemi. Když si od ní věci bral, neubránil se a na moment položil svojí ruku na její. Zachvěla se, ale neucukla. Jen se plaše pousmála a až za pár vteřin se mu opatrně vyprostila.

Jemu srdce tlouklo jako splašené. Nevěděl, jestli za to může otištění, ale ona neskutečně krásně voněla. Chtěl ji. Strašně moc. Nejen fyzicky, ačkoli každá buňka jeho těla právě teď sténala touhou. Toužil po ní – úplně.

Zůstala stát kousek od něj a čekala až se oblékne. Pak mu pomohla zašněrovat složité kožešinové boty. Se zatajeným dechem sledoval, jak si kleká, a obaluje jeho chodila, a pak štíhlými prsty obmotává tkanice kolem jeho lýtek. Když vstávala, podepřel ji, i když to zjevně nepotřebovala.

„Jak jsi to věděla?“ zeptal se tiše. Jeho ruce zůstávaly na jejích pažích.

Pokrčila rameny.

„Já takové věci vidím.“

Víc neřekla a on se nechtěl chovat dotěrně. Neustále jen žasnul a opájel se tím pocitem, který v něm vyvolávala. Následoval ji z lesa. Iglú už stálo a z otvoru ve střeše stoupal dým. Ucítil vůni uzených ryb. Nive ho vyzvala, aby vlezl dovnitř.

Starý muž sedící u ohně se pilně zabýval opékáním večeře a Jakovi nevěnoval pozornost. Posadili se k němu. Zdálo se neuvěřitelné, kolik místa uvnitř bylo. Dívka si sundala kapucu ze stříbrné lišky a plameny ozářily lesklé dlouhé vlasy stejné barvy, jako měl indián. Nemohl z nich spustit oči.

„Máš hlad, Amaroku?“ zeptal se najednou eskymák. Konečně se na nově příchozího podíval.

„Jmenuju se Jacob,“ reagoval. Hlavně kvůli ní. Chtěl, aby znala jeho jméno, i když to, které mu dali oni, se mu líbilo. „Jo, mám docela hlad.“

Stařec shrnul rybu z horkého kamene ležícího uprostřed ohniště do připraveného ešusu a podal ho Jakovi. Nive k tomu přidala pořádný kus chleba.

„Amarokové mívají velký hlad,“ řekla chápavě, „ale my už toho s sebou moc nemáme. Možná si budeš muset něco ulovit.“

Znovu ho zaskočilo, kolik toho ví.

„Myslím, že mi to bude stačit,“ ujišťoval ji. Představa, že by na pár hodin zmizel v lese, daleko od ní, mu vůbec nedělala dobře.

„Budeš potřebovat sílu, Amaroku,“ odporoval hostitel. Při tom hltal kusy ryby a pomlaskával.

Jake přestal jíst a překvapeně se na něj podíval.

„Máš před sebou dlouhou cestu,“ dokončil Nivein dědeček a na chvíli zvedl oči od své večeře. Jacob měl zase ten zvláštní pocit, že mu vidí až na dno duše.

„Nemám v plánu žádnou cestu.“ Kradmo se podíval na dívku a s uspokojením zjistil, že ji ta informace potěšila. Zároveň si ale uvědomil nepříjemné vnitřní chvění. Něco přece zůstalo nedořešené…

„Pro Amaroka je těžké opustit svůj otisk. Vím. Ale ty ještě nejsi připravený se usadit. Tvůj úkol ještě leží před tebou.“

Jake i Nive se užasle podívali na starce. A pak na sebe. Nive zčervenala a roztřesenýma rukama krájela další chleba.

„O čem to mluvíš, Thilo?“ zeptala se tiše.

Dědeček se usmál.

„Nemusím být šaman, abych poznal pouto. A ty, Nive, vidíš přece víc, než já.“

Dívka nijak nereagovala. Jake na ní doslova visel očima a čekal, co odpoví. Ví, co je otisk? Poznala to? Co si o tom myslí?

Jeho pozornost pak ale opět získal on.

„Amaroku Jacobe, tvoje srdce ještě není úplně svobodné. Sliby musí být splněny. I ty, které dáváme sami sobě. Dívka s rudýma očima potřebuje tvou pomoc.“

Jakovi začalo hučet v hlavě a ruce se mu roztřásly. Dýchal těžce, zdálo se mu, že jeho hrudník zmáčkly obrovské kleště a brání mu pořádně nabrat vzduch do plic. To sdělení ho úplně ochromilo. Bella je upír…

♥♥♥♥♥

Procházeli jsme temnými chodbami. Alec si dával velký pozor, aby mezi ním a mnou šel Felix. Skoro se mi chtělo smát. Přemýšlela jsem. Ta záhadná schopnost se projevovala čím dál častěji a živelněji. Několikrát jsem si ale byla jistá, že v daném okamžiku dokážu udělat konkrétní věc plánovaně. Ten muž, Eleazar, přece říkal, že až budu jako oni, dokážu ten dar ovládnout.

Moje úvahy rázně uťal Felix. Zastavil se před velkými dvoukřídlými dveřmi a prudce se ke mně otočil.

„Mluv jenom, když se tě někdo na něco zeptá. A dej si pozor! Stačí drobná nehoda, a udělám z tebe kamínky do mozaiky.“ Syčel a vypadal opravdu děsivě. Mimoděk jsem před ním couvla.

Dveře se otevřely. Vešli jsme do velkého mramorového sálu. Musel být velmi starý. Kamenné stěny a strop na mnoha místech plesnivěly a omítka popraskala. Odporné místo…

„Isabell!“ ozvalo se z druhé strany rozlehlé místnosti. Ředitel seděl na vyřezávané dřevěné židli a spokojeně se usmíval.

Zamračila jsem se na něj.

„Chci, abys věděla, jak velmi si ceníme tvé přítomnosti. Jsi neobyčejná mladá dáma.“ Výrazně artikuloval a svá slova doprovázel rozmáchlými gesty. Měla jsem pocit, že sedím v divadle a sleduji výjev z nějaké hry od Shakespeara. Že by někdo mohl takhle mluvit mimo jeviště, mi přišlo legrační.

„Nechci tu být,“ vyslovila jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Ozvalo se dvojí zavrčení. Felix pevně sevřel mou paži a bolestivě stiskl. Ten druhý rozladěný, byl blondýn sedící v křesle vedle ředitele.

Ten ale vypadal stále nevzrušeně. Úsměv jeho tvář neopustil.

„Asi jsme to vzali za špatný konec,“ pronesl nakonec. Začal přecházet sálem tam a zpátky. Fascinovaně jsem sledovala jeho dlouhý sametový plášť. Mohl měřit dobrých pět metrů.

„Nejdřív bychom se ti asi měli představit. Vždyť o nás téměř nic nevíš.“ Odmlčel se a zůstal stát. Jeho plášť se kolem něj způsobně rozprostíral a rozvířený prach si pomalu sedal.

„Máš tu čest nacházet se na nejvýznamnějším místě tohoto světa. V opravdovém hlavním městě planety.“

Neskutečný egoman a žvanil, napadlo mě.

„A ty, má drahá, se na tom všem můžeš podílet!“ zvolal a zvedl ruce nad hlavu. Chyběla jen opona a aplaus. Nebo shnilá rajčata.

Spustil ruce zase zpátky a jeho rudé oči mě na chvíli přišpendlily na místě.

„Aro. Volturi.“ Řekl to hrdě, s důrazem na každou slabiku. Vykročil ke mně a podával mi ruku. Plášť zašustil, přeskládal se do jiného tvaru a následoval svého nositele. Prach se znovu vznesl a já cítila brnění v konečcích prstů. Ještě dva důstojné kroky a cíp toho nádherného pláště se nevysvětlitelně obmotal kolem zdobené nohy trůnu. Aro to nečekal. Jeho nohy obuté v lakýrkách se najednou smekly na hladkém mramoru a vládce upírů se s řevem skácel k zemi.

♥♥♥♥♥

Oheň se proměnil v řeřavé uhlíky a v iglú se setmělo. Šaman Thila a jeho vnučka vybalili rohože a rozprostřeli je na zem. Nastal čas jít spát. Místa tu pro tři lidi, z nichž jeden měřil skoro dva metry a měl hrudník široký jako kanadská sosna, nebylo mnoho. Stařec si utáhl řemínky na svém kožichu, přitáhl nohy k bradě a otočený zády k ohni a čelem k ledové stěně usnul.

Jake se rozpačitě díval na Nive. Jejich rohože ležely vedle sebe. Neměl nejmenší tušení, jak zvládne ležet celou noc tak blízko ní.

Položila se na podložku blíž k ohništi.

„Nevadí ti to? Ty se myslím zahřát nepotřebuješ…“ zeptala se.

Jen zavrtěl hlavou a položil se vedle ní. Musel se zády namáčknout až na sněhovou zeď. I tak se ale jeho břicho a hruď dotýkalo Nive.

Mlčeli. Poslouchal její dech a přemýšlel, jestli už usnula. Thila na druhé straně iglú pochrupoval.

„Hřeješ,“ zašeptala. Usmál se.

„Myslel jsem, že víš o Amarocích všechno,“ nadhodil. To on měl teď pocit, že ta místa jeho těla, o která byla opřená, žhnou.

„Je rozdíl vědět a cítit to.“

Jeho srdce zabralo dvojnásobnou rychlostí.

Zase mlčeli.

„Odejdeš?“ zeptala se ještě tišeji než předtím. Přitom se otočila čelem k němu. Ležela tak blízko, že by stačilo jen položit ruku za její záda a bylo by to objetí. Chvíli váhal a pak to pomalu udělal. Jeho prsty se zabořily do hustého kožichu na jejích bedrech.

„Musím,“ odpověděl neochotně. Vzpomínka na Bellu v něm zase málem vyvolala touhu přeměnit se.

Zadívala se mu do očí. Pak zlehka přejela konečky prstů po jeho tváři. Ovládl se jen natolik, aby polibek, který jí vzápětí dal, vtisknul na čelo.

„Jsi silný Amarok,“ šeptala přitisknutá tváří na jeho hrudi. „Mohl bys vést smečku.“

Tiše se zasmál. „Jsem horká hlava. Radši jsem se toho vzdal.“

Zvedla k němu hlavu. Tvářila se skoro pohoršeně.

„Tomu by ses neměl protivit, Jacobe.“ To bylo poprvé, kdy vyslovila jeho jméno a jemu to způsobilo skoro závrať. Zároveň mu ale přeběhl mráz po zádech. Úlohy Alfy se vzdal tak snadno. Teď mu to poprvé připadalo jako chyba.

„Nebojuj proti tomu. Nepřineslo by to nic dobrého,“ dodala a tentokrát ona políbila jeho. Na ústa. Zdálo se mu, že okolní teplota najednou vyskočila o deset stupňů. Přitlačil na její záda a přitiskl si ji tak blíž. Nebránila se. Nechala ho, aby ten polibek prohloubil. Jen ten huňatý kožich, do kterého byla navlečená, mu pomohl uchovat si zbytek soudnosti.

„Jak je to možný?“ zeptal se skoro roztřeseně, když se po dlouhých minutách ochutnávání jejích úst a kůže konečně trochu odtáhl.

Tázavě se na něj podívala.

„Přijala jsi mě tak rychle…“ Sledoval její zamyšlený výraz i ty temné oči, které pokaždé dokázaly, že krev v jeho žilách začala vřít.

„Jsem přeci tvůj otisk,“ odpověděla, jako by nechápala, jak se na něco takového vůbec může ptát. Když pořád vypadal, že mu tahle odpověď nestačí, zase položila své prsty na jeho spánek.

„Říkala jsem, že vidím. Ale není to úplně přesné. Poznávám podstatu všech věcí, tak jako Thila. Ne očima. Ale tady.“ Při tom si položila ruku na hruď. „Poznala jsem, že jsi Amarok. A cítila jsem, že já jsem tvůj otisk.“

Chvíli si mlčky hleděli do očí. Dvoje okna do dvou zjitřených duší. Chovala se a mluvila rozvážně a klidně. Ale když uviděl její duši, pochopil, že vzplála stejně neuhasitelně, jako on sám.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

36)  emam (19.12.2014 22:35)

PAdající Aro A Jake

35)  DopeStars (09.06.2014 21:39)

Aro na zemi Vo Volterre ešte bude veselo

34)  Jalle (06.07.2012 11:47)

ten Arov päť metrový plášť

33)  Linfe (12.06.2012 14:19)

Podle komentu jsem tu po dvou letech téměř, to je pěkné

31)  miamam (11.05.2011 10:00)

To bylo úžasné! Jakeův příběh by si zasloužil svou vlastní povídku, napsalas to tak krásně! Před očima vidím krajinu, kterou jsem si představovala při čtení Jacka Londona a do toho otisk a moudrý šaman... Prostě nádhera Ovšem co bude s Bellou, když tak "pomohla" Arovi, to bude asi hodně zlý... Jdu dál

29)  jeanine (16.08.2010 21:59)

Arovo vystoupení bylo luxusní a to jak sebou seknul! Zlepšilo mi to náladu v dnešním pochmurném dni! Tři srdíčka pro naháče Jaka a jeho Nive!!! Krásné Karolko.

28)  Linfe (16.08.2010 09:51)

Tak jo....breathe, breathe.... iglů, neiglů....všechno zapomenuto. Tohle bylo elektrizující, doslova mě to přikovalo k židli.

27)  Nebraska (16.08.2010 08:01)

Jo, tak tohle je ještě lepší, než kdyby sesama měnila v medvěda. Intenzita toho otisku, podpořená faktem, že Nive všechno ví. A děda je šaman, jak má být
No a Aro je stále hérečka

26)  Silvaren (16.08.2010 00:05)

To otištění!!! Je to vážně úžasné!

25)  Abera (15.08.2010 14:35)

Krásný

24)  sfinga (13.08.2010 20:44)

Karolko, já se tak těším

23)  Karolka (13.08.2010 20:38)

Druhá várka poděkování ode mě pro vás. Jsem ráda, že se povídka líbí! Jste strašně hodné!
Právě tady datluju patnáctku, která měla být poslední, ale zjistila jsem, že se mi do jedné kapitolky všechno, co jsem měla v plánu, nevejde. To znamená, že nás čekají ještě dvě. Snad je to zpráva, která vás potěší. Patnáctou část si budete moct přečíst ještě během dneška.

22)  plyshovymedvidek (13.08.2010 16:16)

21)  Gassie (13.08.2010 09:59)

Nádherné. Celou kapitolku jsem se střídavě smála a dojímala. Ten Jacobův otisk je prostě . To jeho váhání a hlášky smečky bylo skvělé.
Bella je dobrá , vždyť jim zničí svým darem celou Volterru. Jenom doufám, že ji Edward dostane zpátky.

19)  Hanetka (13.08.2010 09:32)

Já marně hledám další nová slova,
jak chválit každý dílek zas a znova.
Každičké slůvko je jak bonbón sladký,
má kouzelnou moc přenést nás do pohádky.

18)  Amisha (13.08.2010 07:22)

Kdopak nám to tak nádherně popsal otisk? Páni! Ta holka je skvělá, hlavně jak mu dávala kus žvynce a ještě se mu omluví, že je to málo.
Bella se nezdá...
Je to úžasné! (mimochodem tuhle bych taky chtěla na papíře )

17)  krista81 (12.08.2010 23:24)

Krása, kapitolka nabytá událostmi - Jacob a jeho váhání a ty hlášky smečky
Bella a její setkání s Arem no nevím jestli nakonec ji nepustí sám aby se vyhnul podobným trapasům
A rozhovor s Nive v iglů
No snad to ve Volteře Jacob s Edwardem nějak vyřeší
nemůžu se dočkat dalšího dílu

1 2   »