Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Začíná to jako lehká prázdninová kapitolovka, ale ukáže se, že život Belly naní ani tak groteska, jako spíš thriller. Setkává se s Edwardem, který vůbec není upír, ale přesto se o ni budeme bát.

1. První setkání

 

Toho rána jsem stála ve sprše déle než obvykle. Jednak proto, že jsem se marně pokoušela uklidnit před svou první cestou do místní školy, a taky proto, že mi při zavírání vody zůstala páka vodovodního kohoutku v ruce. Prožral ji vodní kámen a po deseti letech, kdy sprchu nikdo nepoužíval, prostě praskla. Z prastaré baterie se náhle stala sprcha masážní. Kromě vody padající ze shora dolů, stříkal z čerstvě vyrobené praskliny vodotrysk až do stropu.

Nehty nejsou nejlepším instalatérským nářadím, jak jsem se přesvědčila vzápětí. Můj nervózní smích postupně přešel v nadávky a v nouzi nejvyšší - v řev.

„Charlie!!!“

♥♥♥♥♥

 

O půl hodiny později jsme konečně zasedli k snídani. Já ještě s mokrými vlasy a táta v o číslo menší policejní uniformě, kterou si musel obléknout, když ta jeho nová dostala plný zásah rezavé vody. Táta byl kliďas, takže mě několik výrazů, které během pokusu o vypnutí vody použil, překvapilo. Teď už ale vypadal vyrovnaně. Upíjel studenou kávu a četl včerejší noviny.

„Připravená?“ zeptal se s úsměvem, když jsem dojedla svou porci cereálií a umyla po sobě nádobí.

„Jak to jen jde,“ odpověděla jsem srdnatě. V noci jsem si v záchvatu sebelítosti pobrečela a teď už jsem byla odhodlaná čelit všemu, co mě ve Forks může čekat. Konec konců, vybrala jsem si to sama. Máma má přece taky právo na trochu manželského štěstí.

Dala jsem tátovi pusu na tvář, oblékla si bundu, která mě před neustálým mrholením stejně neochrání a s poloprázdným školním batohem nasedla do náklaďáčku. Charlie mi ho věnoval jako dárek na přivítanou. Řekla bych, že červený Chevrolett měl před sedmnácti lety, kdy jsem se narodila, svá nejlepší léta už za sebou. Nastartoval ale bez problémů a do školy mě dovezl včas.

Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a nervózně přelétla pohledem pomalu se zaplňující parkoviště. Mého příjezdu si zatím nikdo nevšiml, schválně jsem zastavila hned na kraji. Za chvíli to ale vypukne. Okukování, špitání a moje neovladatelné červenání. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Do toho, Bello!

Jednou rukou jsem čapla batoh ležící na sedadle spolujezdce a druhou zašátrala a otevřela dveře. Šlo to ztuha, tak jsem do nich kopla.

Ozvalo se zasténání a vzápětí se pod otevřenými dveřmi objevily dlouhé nohy v džínách. Zděšeně jsem dveře přibouchla a otevřela okýnko. Po sérii namáhavých povzdechů se objevila nejdřív ruka chytající se rámu a pak i hlava s bronzovými vlasy a rychle se zvětšující boulí na čele.

„Jsi v pořádku?“ hlesla jsem. Ten kluk vypadal vážně otřeseně. Ztěžka polknul a jeho bolestí sevřená víčka se otevřela. Můj pohled na pár vteřin uvízl v nejzelenějších očích, jaké jsem kdy viděla.

„Ne,“ syknul a vypadalo to, že se bude zase poroučet na zem. Vylezla jsem z auta druhou stranou a běžela mu pomoct.

Chytila jsem ho kolem pasu, aby se o mě mohl opřít. Jeho celkem mohutná tělesná konstituce ale byla pro tu mou, poměrně drobnou a štíhlou, příliš silný kalibr. Ve chvíli, kdy podlehl závrati a opřel se o mě celou vahou, švihli jsme sebou o zem oba. Jedinou zásluhou, kterou bych si snad mohla přičíst, byl fakt, že díky mně se neválel podruhé v louži, ale dopadl do měkkého. Na mě.

„Krucinál, ženská! Už se ke mně radši nepřibližuj,“ zasténal, když se odkulil kousek stranou. Ležela jsem úplně bez dechu a nechápala, o čem to mluví.

„Chtěla jsem ti jenom...“

„Rozbít hlavu?“ skočil mi do řeči sarkasticky. Pitomec!

Zvedla jsem se a celá rudá rozpaky a vzteky zaznamenala, že už nás sleduje nejmíň čtyřicet lidí. Crčela ze mě voda a kromě bláta na zádech jsem ho díky tomu klukovi měla i na břiše. Byl na tom stejně.

Namáhavě se postavil a opřel se o kapotu mého náklaďáčku. Zhluboka dýchal a bylo vidět, že mu fakt není nejlíp. I když jsem si jeho hněv tak úplně nezasloužila – neudělala jsem to přece schválně – zaplavily mě výčitky a taky strach, jestli jeho zranění není vážné.

„Nechceš odvézt k doktorovi?“ zeptala jsem se opatrně a pro jistotu se od něj držela dál.

Uchichtnul se a zase mě na moment znehybnil očima.

„Chceš mě někde dodělat a zakopat v lese?“

To už mě vážně rozčílilo.

„Hele, promiň, neudělala jsem to schválně. Neviděla jsem tě. Nemusíš se chovat jak buran!“

Probodával mě pohledem a vypadal dost naštvaně.

„Ede, jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle nás. Stál tam černovlasý kluk, jen o kousek větší než já. Tvářil se ustaraně.

„Já nevím. Strašně se mi točí hlava,“ hlesnul dotázaný. „A chce se mi zvracet.“ Vážně měl dost nezdravou barvu.

„Nabízela jsem mu, že ho vezmu k doktorovi,“ troufla jsem si poznamenat. „Ale on nechtěl.“

„Asi bys ji měl poslechnout,“ reagoval Edův kamarád a usmál se na mě. Byla jsem mu za to vděčná, už dobrých deset minut se mi chtělo brečet.

„Ale ty pojeď s námi, Bene. Nechci s ní zůstat sám. Tohle,“ při tom si významně ukázal na neuvěřitelně obrovskou bouli, „mi udělala ona!“

Ben uznale hvízdnul a i když si o Eda zjevně dělal starosti, všimla jsem si, že mu lehce cukají koutky.

Naskládali jsme se do náklaďáčku. Já k volantu, Ben na kraji a Ed mezi námi.

„Jsem Ben Cheney,“ představil se a natáhl ke mně přes Edwarda ruku. Usmíval se. Vypadal jako milej kluk.

„Já jsem Isabella Swanová. Bella,“ dodala jsem oblíbenější verzi svého jména a potřásla mu rukou.

„A já jsem Edward Masen a jsem zraněnej,“ ozvalo se trochu dotčeně vedle mě.

Ben na mě mrknul a já nastartovala.

 

V nemocnici se ukázalo, že Edward utrpěl lehký otřes mozku. Když se ho ten mladý blonďatý doktor ptal, jak se mu to stalo, k mému úžasu odpověděl, že uklouznul na blátě a praštil se o kámen. Dokonce ani cestou zpátky neměl potřebu mi to nějak vpálit.

Vysadila jsem ho před malým domem na Terra Eden Street. Ben už předtím vystoupil u školy a slíbil, že mě i Edwarda v kanceláři omluví.

„Chceš pomoct?“ zeptala jsem se, když se nemotorně soukal ven z auta. Od té chvíle, kdy jsme jeli už sami, na mě nepromluvil.

„Myslím, že už to zvládnu. Dík,“ odpověděl a zabouchl za sebou dveře. Chvíli jsem ho sledovala, jak si to namáhavě šněruje po nevelkém trávníku a pak už jsem to nevydržela a běžela za ním. Zase jsem ho chytla kolem pasu a on se o mě s načuřeným výrazem opřel.

„Díky,“ řekla jsem, když jsme došli až ke dveřím jeho domu. „Že jsi kvůli mně lhal.“

Pokrčil rameny a poprvé se usmál.

„Když jsem vychladnul, došlo mi, že jsi mě nejspíš nechtěla zabít.“

Ulevilo se mi.

„Pojedeš do školy?“ zeptal se.

Ukázala jsem na vrstvy zaschlého bláta na své bundě a kalhotech. „Nejspíš to zkusím znovu až zítra.“

Zasmál se. Uvědomila jsem si, že ten zvuk mě lehce rozechvěl. A taky že na něj – kdykoli se díval jinam – naprosto nepokrytě zírám.

„Tak se měj a brzo se uzdrav,“ řekla jsem honem a vydala se zpátky k autu.

 

♥♥♥♥♥

 

Druhý den jsem konečně oficiálně nastoupila na forkskou střední. V kanceláři jsem vyfasovala plánek areálu a svůj rozvrh hodin. Nikoho jsem nezranila, ani nic nerozbila. Podle mých předpokladů ale nastalo to nepříjemné šuškání a zírání. O včerejším incidentu s Edwardem Masenem už samozřejmě všichni věděli. Nezbývalo mi nic jiného než zatnout zuby a těch pár týdnů, než se jim trochu okoukám, přežít. V mém případě doslova, protože koordinace pohybů je pro mé tělo stejně vzdálený pojem jako pro poleno létání.

Naštěstí jsem se hned na druhé hodině setkala s Benem a jeho přítelkyní Angelou.

„Jak je Edwardovi?“ zeptala jsem se, když proběhlo stručné představování. Sedla jsem si do prázdné lavice za nimi.

„Dnes ráno už líp,“ odpověděl Ben. „A prý jsi na něj udělala dojem,“ zasmál se.

„To si dovedu představit,“ zaúpěla jsem tiše. „Myslím, že takový nástup tady ještě nikdo přede mnou neměl.“

„Neboj, bude to dobrý,“ chlácholila mě Angela.

Ráda bych jí věřila.

 

Edward se do školy vrátil až za týden. Mojí třetí hodinou po literatuře a jako vždy potupném tělocviku, byla biologie. Můj oblíbený předmět, protože ve Phoenixu, kde jsem bydlela dřív, jsme tuhle látku měli už probranou. Navíc jsem jen na téhle hodině mohla sedět v lavici sama.

„Ahoj Isabello,“ ozvalo se vedle mě, těsně potom, co mě vyděsilo žuchnutí těžkého batohu a zavrzání židle.

„Bello,“ opravila jsem ho automaticky. „Ahoj.“ Usmála jsem se a zkoumala zeleno hnědý flek na jeho čele.

„Jak je?“

„Jde to,“ odpověděla jsem.

„Žádní mrtví ani zranění?“ popichoval mě. Mrzelo mě to.

„Ne. Čekala jsem na tebe,“ odsekla jsem a otočila se dopředu.

Vyndal si na stůl učebnici a sešit.

Do třídy pak vešel pan Banner a tlačil před sebou vozík s mikroskopy a laboratorními krabičkami. Měli jsme zkoumat kořenové buňky cinule a roztřídit je podle fází mitózy. Práce ve dvojicích.

Přistrčil mi mikroskop a ten se s příšerným skřípáním přesunul na mou stranu stolu.

„Dámy první,“ řekl. Jeho úsměv jsem zachytila v podstatě jen koutkem oka, přesto mi dokázal rozbušit srdce. Už jsem věděla, proč mě dokáže tak snadno naštvat. Prostě se mi líbil.

Strčila jsem pod objektiv první vzorek a zaostřila.

„Profáze,“ konstatovala jsem a opakovala vrzající proceduru s mikroskopem.

Podíval se, přikývnul a zapsal výsledek do papíru. Pak vyměnil misku za jinou.

„Jsi příbuzná náčelníka Swana?“ zeptal se, když kvílející přístroj zase zaparkoval přede mnou.

„Jo. Anafáze. Chceš se podívat?“ zeptala jsem se a zoufale se snažila na něj nedívat. Měla jsem strach, že zase začnu civět.

„Rád bych.“ Aby se mohl podívat, naklonil se. Otřel se o mě ramenem. Seděla jsem bez hnutí a asi ani nedýchala.

„Není to spíš interfáze?“ zeptal se a snažil se zaostřit.

„Ne. Už jsem se to učila. Anafáze,“ kuňkla jsem. Ještě chvíli šteloval zaostřovací mechanismus a pak s pokrčením ramen zapsal můj výsledek.

„Budu ti věřit. Mně tohle moc neleze do hlavy. Potřeboval bych na to sto let, abych si to zapamatoval.“

Už se zase odtáhl a já si vydechla. Roztřesenýma rukama jsem vyměnila vzorky a zadívala se do okuláru.

„Metafáze.“

Tlačila jsem mikroskop k němu. Jedna nožička se nejspíš zachytila ve žlábku na tužky a já s ním nemohla hnout.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekl se smíchem. Jenže já v tu chvíli zabrala, gumová nožička odletěla někam na druhou stranu laboratoře a přístroj se s randálem zřítil ze stolu.

Na Edwardovu nohu.

Hrozně zařval a vyskočil. Ohnula jsem se, abych tu osmikilovou příšernost odstrčila, ale byl rychlejší. Kopnul mě přímo do nosu. Křuplo to, ucítila jsem kovový pach krve a vzápětí jsem se poroučela pod stůl.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Karolka

40)  Karolka (24.07.2010 23:55)

Ďakujem, Jaruška!

39)   (24.07.2010 23:43)

WoooooW
Až dnes som natrafila na túto tvoju novú poviedku a teda som sa výborne pobavila už na začiatku
Chudák Ed, ešte si toho asi vytrpí
Naozaj som milo prekvapená a idem čítať ďalej ďalej
Krásne

Silvaren

38)  Silvaren (23.07.2010 20:56)

:D :D :D – studené kafe a včerejší noviny. Bella je krásně nemotorná a na Edwarda jsem vážně zvědavá. Ufff, vypadá to, že mají před sebou dlooooouuuuhoooouuu cestu. Naprosto dokonalé

Rosalie7

37)  Rosalie7 (22.07.2010 13:53)

Schváleno:D Tohle je aspon trochu varuje...

Karolka

36)  Karolka (20.07.2010 12:42)

Jupí! Popo mě čte!!! Ehm... toho oběda je mi líto...

Popoles

35)  Popoles (20.07.2010 12:36)

Tak jsem si řekla, že k obědu si začnu číst novou povídku...
Stále mám hlad - oběd je kompletně na monitoru včetně poloviny sklenice vody.
O stavu svých plic se nezmiňuji, druhou polovinu vody se mi už povedlo s úspěchen vykašlat
Kouzelné, jsi třída Karolko!

DenyFish

34)  DenyFish (19.07.2010 07:53)

Výborný Karolí! takže nová závislost .. a já se vždycky snažila nečíst víc jak dvě povídky současně.. No nic, od čeho ta pracovní doba je . Tvůj Ed je úžasně mrzutej. A je krásnej. To teda není vidět, ale já ho vidim krásnějšího Děkuju a těšim se na pokráčko

Alrobell

33)  Alrobell (18.07.2010 21:44)

Od prvních slov do posledních jsem měla úsměv na tváři. Smíchy jsem se válela několikrát...

Je to první díl a laťku si nasadila hodně vysoko, ovšem u tebe se bude pořád jen zvyšovat, to je jasné.

Jsem opravdu zvědavá, z koho se stane upír... nebo jsetli se tam objeví Cullenovi... dále kolikrát ho Bella přizabije... No otázek mám spousty, ael ty na ně časem určitě odpovíš ve svých kapitolách.

Takže, jen tak dál!

Al

jeanine

32)  jeanine (18.07.2010 18:24)

Karolka opravdu nezklamala!!!

Abera

31)  Abera (18.07.2010 10:54)

Luxus

krista81

30)  krista81 (18.07.2010 00:25)

paráda
oba tak šikovní
to bude opravdu zajímavé

29)   (17.07.2010 12:34)

Olalá! Začít čtenáře/čtenářky odbourávat smíchem už na druhém řádku první kapitoly nové povídky, tak to zde nejspíš ještě nebylo :D
Vtipné, svěží, rozbitný (vlastně teď už dvakrát rozbitý)Edward k tomu - jsem lapená
V takovém krveprolití se snad nemůže pohybovat žádný jiný upír kromě Carlislea

Quappa

28)  Quappa (17.07.2010 11:17)

Karoli nápad za milión, dvaja " šikovný šťastlivci" v jednej poviedke Vidím že sa dobre zabavíme. Love it

Lipi4

27)  Lipi4 (17.07.2010 04:05)

Holka, je to skvely, uzasny, bombasticky a ja nevim co jeste. :D :D :D ...........Bella je skvela a Edward je uzasny ...... a nejlepsi Edova hlaska :....."Potřeboval bych na to sto let, abych si to zapamatoval."

U se nemuzu dockat dalsiho dilku

plyshovymedvidek

26)  plyshovymedvidek (17.07.2010 03:22)

no ták Karolko ty se mě úmyslně snažíš zabít jinak to snad ani není možný, že je Bella nemehlo a schopná ublížit nejen sobě ale i osobám v jejím nejbližším okolí jsem už zvládla ale že Eda né moc moudré nemehlo zlomí Belle nos tak to už opravdu neee :-D jsi dokonalá princezno moje

Karolka

25)  Karolka (17.07.2010 00:07)

Druhá děkovací vlna, páč jsem z toho u vytržení.
Rose: Na to nepotřebuješ špiony. Já se ti už dávno vyznala z lásky k tvým uměleckým komentářům. ;)
Cam: Myslím, že nezabrání, Vím o čem i jak. A zelenooký Ed mě taky pěkně bere.
Ajjinka, Evelyn: Díky. Po dnekšu i za andělské doručování depeší. ;)
sfinga: Jo, je to děs. Oni dva to asi nemůžou mít jednoduchý.
ambra: Myslím, že řada čtenářek by hřebcem nephrdla.
belko: Přesně tohle mi při psaní taky došlo. Už jsem měla napsaný odstavec s několika Cullenovic dětmi sedícími v učebně biologie. No umíš si to představit???
Dennniii, eMuska, semiska: Děkuju holky!

semiska

24)  semiska (16.07.2010 23:28)

Karolko, ty je chceš povraždit, viď?
Moc se mi to líbí a těším se na pokračování.

Bosorka

23)  Bosorka (16.07.2010 23:08)

Skvělé - tady poteče krev ještě proudem :D

eMuska

22)  eMuska (16.07.2010 22:18)

čo viac by sa k tomu ešte dalo? možno: Toto bude ešte zaujímavé...

ambra

21)  ambra (16.07.2010 20:43)

Tak jo, samozřejmě jsem čekala, kdo se chytne Hřejivý gramlavý Edíku, miluji Tě!!!

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still