Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/OZ.jpg

Začíná to jako lehká prázdninová kapitolovka, ale ukáže se, že život Belly naní ani tak groteska, jako spíš thriller. Setkává se s Edwardem, který vůbec není upír, ale přesto se o ni budeme bát.

1. První setkání

 

Toho rána jsem stála ve sprše déle než obvykle. Jednak proto, že jsem se marně pokoušela uklidnit před svou první cestou do místní školy, a taky proto, že mi při zavírání vody zůstala páka vodovodního kohoutku v ruce. Prožral ji vodní kámen a po deseti letech, kdy sprchu nikdo nepoužíval, prostě praskla. Z prastaré baterie se náhle stala sprcha masážní. Kromě vody padající ze shora dolů, stříkal z čerstvě vyrobené praskliny vodotrysk až do stropu.

Nehty nejsou nejlepším instalatérským nářadím, jak jsem se přesvědčila vzápětí. Můj nervózní smích postupně přešel v nadávky a v nouzi nejvyšší - v řev.

„Charlie!!!“

♥♥♥♥♥

 

O půl hodiny později jsme konečně zasedli k snídani. Já ještě s mokrými vlasy a táta v o číslo menší policejní uniformě, kterou si musel obléknout, když ta jeho nová dostala plný zásah rezavé vody. Táta byl kliďas, takže mě několik výrazů, které během pokusu o vypnutí vody použil, překvapilo. Teď už ale vypadal vyrovnaně. Upíjel studenou kávu a četl včerejší noviny.

„Připravená?“ zeptal se s úsměvem, když jsem dojedla svou porci cereálií a umyla po sobě nádobí.

„Jak to jen jde,“ odpověděla jsem srdnatě. V noci jsem si v záchvatu sebelítosti pobrečela a teď už jsem byla odhodlaná čelit všemu, co mě ve Forks může čekat. Konec konců, vybrala jsem si to sama. Máma má přece taky právo na trochu manželského štěstí.

Dala jsem tátovi pusu na tvář, oblékla si bundu, která mě před neustálým mrholením stejně neochrání a s poloprázdným školním batohem nasedla do náklaďáčku. Charlie mi ho věnoval jako dárek na přivítanou. Řekla bych, že červený Chevrolett měl před sedmnácti lety, kdy jsem se narodila, svá nejlepší léta už za sebou. Nastartoval ale bez problémů a do školy mě dovezl včas.

Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a nervózně přelétla pohledem pomalu se zaplňující parkoviště. Mého příjezdu si zatím nikdo nevšiml, schválně jsem zastavila hned na kraji. Za chvíli to ale vypukne. Okukování, špitání a moje neovladatelné červenání. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Do toho, Bello!

Jednou rukou jsem čapla batoh ležící na sedadle spolujezdce a druhou zašátrala a otevřela dveře. Šlo to ztuha, tak jsem do nich kopla.

Ozvalo se zasténání a vzápětí se pod otevřenými dveřmi objevily dlouhé nohy v džínách. Zděšeně jsem dveře přibouchla a otevřela okýnko. Po sérii namáhavých povzdechů se objevila nejdřív ruka chytající se rámu a pak i hlava s bronzovými vlasy a rychle se zvětšující boulí na čele.

„Jsi v pořádku?“ hlesla jsem. Ten kluk vypadal vážně otřeseně. Ztěžka polknul a jeho bolestí sevřená víčka se otevřela. Můj pohled na pár vteřin uvízl v nejzelenějších očích, jaké jsem kdy viděla.

„Ne,“ syknul a vypadalo to, že se bude zase poroučet na zem. Vylezla jsem z auta druhou stranou a běžela mu pomoct.

Chytila jsem ho kolem pasu, aby se o mě mohl opřít. Jeho celkem mohutná tělesná konstituce ale byla pro tu mou, poměrně drobnou a štíhlou, příliš silný kalibr. Ve chvíli, kdy podlehl závrati a opřel se o mě celou vahou, švihli jsme sebou o zem oba. Jedinou zásluhou, kterou bych si snad mohla přičíst, byl fakt, že díky mně se neválel podruhé v louži, ale dopadl do měkkého. Na mě.

„Krucinál, ženská! Už se ke mně radši nepřibližuj,“ zasténal, když se odkulil kousek stranou. Ležela jsem úplně bez dechu a nechápala, o čem to mluví.

„Chtěla jsem ti jenom...“

„Rozbít hlavu?“ skočil mi do řeči sarkasticky. Pitomec!

Zvedla jsem se a celá rudá rozpaky a vzteky zaznamenala, že už nás sleduje nejmíň čtyřicet lidí. Crčela ze mě voda a kromě bláta na zádech jsem ho díky tomu klukovi měla i na břiše. Byl na tom stejně.

Namáhavě se postavil a opřel se o kapotu mého náklaďáčku. Zhluboka dýchal a bylo vidět, že mu fakt není nejlíp. I když jsem si jeho hněv tak úplně nezasloužila – neudělala jsem to přece schválně – zaplavily mě výčitky a taky strach, jestli jeho zranění není vážné.

„Nechceš odvézt k doktorovi?“ zeptala jsem se opatrně a pro jistotu se od něj držela dál.

Uchichtnul se a zase mě na moment znehybnil očima.

„Chceš mě někde dodělat a zakopat v lese?“

To už mě vážně rozčílilo.

„Hele, promiň, neudělala jsem to schválně. Neviděla jsem tě. Nemusíš se chovat jak buran!“

Probodával mě pohledem a vypadal dost naštvaně.

„Ede, jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle nás. Stál tam černovlasý kluk, jen o kousek větší než já. Tvářil se ustaraně.

„Já nevím. Strašně se mi točí hlava,“ hlesnul dotázaný. „A chce se mi zvracet.“ Vážně měl dost nezdravou barvu.

„Nabízela jsem mu, že ho vezmu k doktorovi,“ troufla jsem si poznamenat. „Ale on nechtěl.“

„Asi bys ji měl poslechnout,“ reagoval Edův kamarád a usmál se na mě. Byla jsem mu za to vděčná, už dobrých deset minut se mi chtělo brečet.

„Ale ty pojeď s námi, Bene. Nechci s ní zůstat sám. Tohle,“ při tom si významně ukázal na neuvěřitelně obrovskou bouli, „mi udělala ona!“

Ben uznale hvízdnul a i když si o Eda zjevně dělal starosti, všimla jsem si, že mu lehce cukají koutky.

Naskládali jsme se do náklaďáčku. Já k volantu, Ben na kraji a Ed mezi námi.

„Jsem Ben Cheney,“ představil se a natáhl ke mně přes Edwarda ruku. Usmíval se. Vypadal jako milej kluk.

„Já jsem Isabella Swanová. Bella,“ dodala jsem oblíbenější verzi svého jména a potřásla mu rukou.

„A já jsem Edward Masen a jsem zraněnej,“ ozvalo se trochu dotčeně vedle mě.

Ben na mě mrknul a já nastartovala.

 

V nemocnici se ukázalo, že Edward utrpěl lehký otřes mozku. Když se ho ten mladý blonďatý doktor ptal, jak se mu to stalo, k mému úžasu odpověděl, že uklouznul na blátě a praštil se o kámen. Dokonce ani cestou zpátky neměl potřebu mi to nějak vpálit.

Vysadila jsem ho před malým domem na Terra Eden Street. Ben už předtím vystoupil u školy a slíbil, že mě i Edwarda v kanceláři omluví.

„Chceš pomoct?“ zeptala jsem se, když se nemotorně soukal ven z auta. Od té chvíle, kdy jsme jeli už sami, na mě nepromluvil.

„Myslím, že už to zvládnu. Dík,“ odpověděl a zabouchl za sebou dveře. Chvíli jsem ho sledovala, jak si to namáhavě šněruje po nevelkém trávníku a pak už jsem to nevydržela a běžela za ním. Zase jsem ho chytla kolem pasu a on se o mě s načuřeným výrazem opřel.

„Díky,“ řekla jsem, když jsme došli až ke dveřím jeho domu. „Že jsi kvůli mně lhal.“

Pokrčil rameny a poprvé se usmál.

„Když jsem vychladnul, došlo mi, že jsi mě nejspíš nechtěla zabít.“

Ulevilo se mi.

„Pojedeš do školy?“ zeptal se.

Ukázala jsem na vrstvy zaschlého bláta na své bundě a kalhotech. „Nejspíš to zkusím znovu až zítra.“

Zasmál se. Uvědomila jsem si, že ten zvuk mě lehce rozechvěl. A taky že na něj – kdykoli se díval jinam – naprosto nepokrytě zírám.

„Tak se měj a brzo se uzdrav,“ řekla jsem honem a vydala se zpátky k autu.

 

♥♥♥♥♥

 

Druhý den jsem konečně oficiálně nastoupila na forkskou střední. V kanceláři jsem vyfasovala plánek areálu a svůj rozvrh hodin. Nikoho jsem nezranila, ani nic nerozbila. Podle mých předpokladů ale nastalo to nepříjemné šuškání a zírání. O včerejším incidentu s Edwardem Masenem už samozřejmě všichni věděli. Nezbývalo mi nic jiného než zatnout zuby a těch pár týdnů, než se jim trochu okoukám, přežít. V mém případě doslova, protože koordinace pohybů je pro mé tělo stejně vzdálený pojem jako pro poleno létání.

Naštěstí jsem se hned na druhé hodině setkala s Benem a jeho přítelkyní Angelou.

„Jak je Edwardovi?“ zeptala jsem se, když proběhlo stručné představování. Sedla jsem si do prázdné lavice za nimi.

„Dnes ráno už líp,“ odpověděl Ben. „A prý jsi na něj udělala dojem,“ zasmál se.

„To si dovedu představit,“ zaúpěla jsem tiše. „Myslím, že takový nástup tady ještě nikdo přede mnou neměl.“

„Neboj, bude to dobrý,“ chlácholila mě Angela.

Ráda bych jí věřila.

 

Edward se do školy vrátil až za týden. Mojí třetí hodinou po literatuře a jako vždy potupném tělocviku, byla biologie. Můj oblíbený předmět, protože ve Phoenixu, kde jsem bydlela dřív, jsme tuhle látku měli už probranou. Navíc jsem jen na téhle hodině mohla sedět v lavici sama.

„Ahoj Isabello,“ ozvalo se vedle mě, těsně potom, co mě vyděsilo žuchnutí těžkého batohu a zavrzání židle.

„Bello,“ opravila jsem ho automaticky. „Ahoj.“ Usmála jsem se a zkoumala zeleno hnědý flek na jeho čele.

„Jak je?“

„Jde to,“ odpověděla jsem.

„Žádní mrtví ani zranění?“ popichoval mě. Mrzelo mě to.

„Ne. Čekala jsem na tebe,“ odsekla jsem a otočila se dopředu.

Vyndal si na stůl učebnici a sešit.

Do třídy pak vešel pan Banner a tlačil před sebou vozík s mikroskopy a laboratorními krabičkami. Měli jsme zkoumat kořenové buňky cinule a roztřídit je podle fází mitózy. Práce ve dvojicích.

Přistrčil mi mikroskop a ten se s příšerným skřípáním přesunul na mou stranu stolu.

„Dámy první,“ řekl. Jeho úsměv jsem zachytila v podstatě jen koutkem oka, přesto mi dokázal rozbušit srdce. Už jsem věděla, proč mě dokáže tak snadno naštvat. Prostě se mi líbil.

Strčila jsem pod objektiv první vzorek a zaostřila.

„Profáze,“ konstatovala jsem a opakovala vrzající proceduru s mikroskopem.

Podíval se, přikývnul a zapsal výsledek do papíru. Pak vyměnil misku za jinou.

„Jsi příbuzná náčelníka Swana?“ zeptal se, když kvílející přístroj zase zaparkoval přede mnou.

„Jo. Anafáze. Chceš se podívat?“ zeptala jsem se a zoufale se snažila na něj nedívat. Měla jsem strach, že zase začnu civět.

„Rád bych.“ Aby se mohl podívat, naklonil se. Otřel se o mě ramenem. Seděla jsem bez hnutí a asi ani nedýchala.

„Není to spíš interfáze?“ zeptal se a snažil se zaostřit.

„Ne. Už jsem se to učila. Anafáze,“ kuňkla jsem. Ještě chvíli šteloval zaostřovací mechanismus a pak s pokrčením ramen zapsal můj výsledek.

„Budu ti věřit. Mně tohle moc neleze do hlavy. Potřeboval bych na to sto let, abych si to zapamatoval.“

Už se zase odtáhl a já si vydechla. Roztřesenýma rukama jsem vyměnila vzorky a zadívala se do okuláru.

„Metafáze.“

Tlačila jsem mikroskop k němu. Jedna nožička se nejspíš zachytila ve žlábku na tužky a já s ním nemohla hnout.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekl se smíchem. Jenže já v tu chvíli zabrala, gumová nožička odletěla někam na druhou stranu laboratoře a přístroj se s randálem zřítil ze stolu.

Na Edwardovu nohu.

Hrozně zařval a vyskočil. Ohnula jsem se, abych tu osmikilovou příšernost odstrčila, ale byl rychlejší. Kopnul mě přímo do nosu. Křuplo to, ucítila jsem kovový pach krve a vzápětí jsem se poroučela pod stůl.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

emam

60)  emam (18.12.2014 20:58)

Chudáčci malý. Když to takhle začíná,m skoro se bojím, jak to bude pokračovat

DopeStars

59)  DopeStars (09.06.2014 19:34)

Tak toto je naozaj perfektný začiatok

Jalle

58)  Jalle (05.07.2012 14:05)

tak to je dvojica

Linfe

57)  Linfe (12.06.2012 11:56)

„A já jsem Edward Masen a jsem zraněnej." :-)

Jsem ráda, že mi ještě tahle jedna perla zbyla na horší časy, které nastaly právě teď :-) Skvělý začátek

56)  Lilith (23.08.2011 10:44)

Taková malá poznámka k biologii. Profáze, metafáze, anafáze, telofáze a interfáze jsou jednotlivé fáze dělení jádra buňky, které se pozorojí třeba na cibuli. Kdežto ploštěnka je mnohobuněčný živočich, jehož vývojové fáze jsou spíš vajíčko, larva, dospělec. Znáš tasemnici? Na ní bys jen těžko pozorovala fáze dělení jader.

55)  Lůca (13.07.2011 16:04)

Skvělý! Nemám na to slov Prostě úžasný Málem jsem spadla ze židle jak sem se smála

miamam

54)  miamam (10.05.2011 11:37)

Au!... Chichi, tohle bude mazec. Blbý pro Edwarda, že není nezranitelný. Docela by se mu to v její blízkosti hodilo

Karolka

53)  Karolka (19.02.2011 20:52)

kamčí, hezky si to užij ;)

52)  kamčí (19.02.2011 20:50)

četla jsem tuhle povídku v létě tak je čas dát si jí znovu, je to skvělý relax

Karolka

51)  Karolka (29.01.2011 20:18)

ScRiB! Ty můj milovanej zabijáku! Děkuju!

ScRiBbLe

50)  ScRiBbLe (29.01.2011 20:14)

Tak jo, jsem tu znovu - zde u první kapitolky a s chutí se vrhám na další sérii naší Veliké spisovateky!

Musela jsem si ji dát znovu a opět se chlámu!

Takže děkuji a jdu na další!

ScRiBbLe

49)  ScRiBbLe (18.11.2010 00:18)

:D Ano, chudák Bella, ta se hned první den tedy vyznamenala:D Ta její nemotornost přirovnaná k létajicímu dřevu byla bomba, chlámu se ještě teď , ale poslední odstavec mě odrovnal, taky jsem letěla pod stůl ! Líbí se mi to, hrozně mooc!

Carlie

48)  Carlie (17.08.2010 20:33)

Po náročnějším dni v práci (někteří klienti jsou neuvěřitelní) jsem se potřebovala u něčeho uklidnit, a tak jsem sáhla po pro mě osvědčené značce :-) a moje nálada je o 100 % lepší :-). Jsem vděčná, Karolko :-) Příjemně se odvíjí děj, dokonalé seznámení s vtipným dialogem :D... no a genialita věty: "Mně tohle moc neleze do hlavy. Potřeboval bych na to sto let, abych si to zapamatoval.", jako letmé připomenutí původní verze Edwarda, ach :-) honem jdu dál

Karolka

47)  Karolka (03.08.2010 21:48)

To je ok, prdelko (sakrapráce). V té záplavě kvalitních povídek. Já taky zdaleka nestíhám vše, co bych chtěla. Nicméně - hurááááááááá! A díky!

sakraprace

46)  sakraprace (03.08.2010 21:33)

No to já takymálem skončila pod stolem. Luxusní seznámení. :D
Moc se omlouvám a stydím, já tuto povídku nějak přehlédla :(

Alicullen

45)  Alicullen (03.08.2010 20:42)

To já taky.Už jsem se těšila,že budu taky přispívat,protože to by potom byla jiná,ale bohužel ne.Nevadí:D svět se nezboří doufám

Karolka

44)  Karolka (03.08.2010 20:16)

Děkuju Ali! Těší mě, že se zase setkáváme. :-)

Alicullen

43)  Alicullen (03.08.2010 20:01)

Je to senzační.Edward jako člověk je super

Karolka

42)  Karolka (03.08.2010 20:00)

Jé! Ahoj Jodie! Děkuji pěkně!

Jodie

41)  Jodie (03.08.2010 19:50)

Teda, krásný! Edward je úžasnej!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek