Sekce

Galerie

/gallery/Upírka.jpg

Hlavní postavou této jednorázovky je sedmnáctiletá Lane, kterou pokouše cizí upír. Náhodou se dostane do nemocnice, kde se jí ujme Carlisle. Ona je ale jiná než ostatní Cullenovi. Naruší jejich klidný život. Přijme pravidla Cullenových, nebo se z ní stane normální novorozená?

Z přízemí ke mně dolehl ženský křik následovaný výrazným mužským hlasem. Připlácla jsem si na ucho polštář. Zase se hádali. Tolik jsem to nenáviděla. Když jsem byla malá, tak jsem si vlezla do skříně a předstírala, že nic neslyším. Teď už to nešlo. Slyšela jsem je až příliš dobře. Posadila jsem se na posteli a opakovala si svou mantru. Už jenom jeden rok a jdu na vysokou. Měla jsem dobré známky. Podle učitelů nebudu mít s přijetím problémy. Už jenom rok a jdu na vysokou. Budu bydlet na koleji a sem ani nepáchnu. Už jenom rok a jdu na vysokou. Je dva už nikdy nebudu muset vidět. Už jenom…

Vyrušilo mě rozbíjení skla. Bezva, to znamená, že je ON na mol. To u něj nebylo zas tak neobvyklé. Za chvíli přijde sem. Při té představě jsem se otřásla hnusem. Věděla jsem až moc dobře, co by chtěl dělat. Zatím jsem se skoro vždycky ubránila, ale co já vím jak moc opilý dneska je.

Vzala jsem z rohu pokoje batoh a vylezla z okna. Zase přespím… někde. Pěstounům to bude jedno. Pokud si toho, že tu nejsem, vůbec všimnou, o čemž jsem dost pochybovala.

Už pár let se o mě nestarali. I když jsem si nebyla schopná vzpomenout, kdy naposledy předvedli něco jako péči. Možná prvních několik dní poté, co jsem k nim přišla. Nevadilo mi to. Teď už ne. Měla jsem naprostou svobodu. Ode dne, kdy jsem jim řekla, že se mojí učitelce nelíbí modřiny, které mám na celém těle. Chtěla zavolat na sociálku. Dostávali na mě nějaké peníze, ne že by je oni dva potřebovali. Stejně se asi báli, že bych mohla putovat do jiné pěstounské rodiny. Vyřešili to po svém. Prostě si mě přestali všímat. Tehdy mi to bylo líto. Myslela jsem, že když je varuju, budou se ke mně chovat jako normální rodiče. Ale to oni dva nikdy nebyli. Zajímalo mě, proč chtěli dítě? Jaká touha je přivedla k tomu, aby si mě vzali?

Když se mé nohy dotkly vlhké trávy, tak se mi ulevilo. Obezřetně jsem se otočila, jestli mě náhodou neslyšeli. Ale hádka uvnitř domu byla pořád stejná. Ti by si nevšimli, ani kdyby vypukl požár. Na malý okamžik mě to napadlo. Co by se stalo, kdybych škrtla sirkou…

Oklepala jsem se. Byla jsem zhnusená sama sebou. Nemám důvod to udělat. Teď už mi nikdo neubližuje. Kdybych někomu řekla, že se cítím víc v bezpečí venku, mezi cizími lidmi… I když oni dva byli taky cizí.

Toulala jsem se pustou ulicí. Většina lidí byla zalezlá doma. Společnost mi dělalo jen několik bezdomovců, kteří se nestihli včas schovat a šlapky, co marně vyhlížely zákazníky. Nedivila jsem se. Dnešek se na procházky nehodil. Foukal studený vítr a pršelo. Budu si muset najít na přespání něco se střechou. Utíkala jsem tak často, že mi to nedělalo nejmenší problém. Měla jsem pár míst, kam jsem chodila, když bylo potřeba. Dneska to vyhrálo staré skladiště na konci města. Vrata, ze kterých se olupovalo písmeno F, se dala otevřít tak, že jsem se jimi protáhla.

Rozhlédla jsem se po velké opuštěné hale. Tehdy poprvé jsem se tu tak moc bála, že jsem skoro nespala. Už to byly tři roky. Od té doby jsem si stihla zvyknout. Občas jsem se přistihla, že se mi tu líbí. Bylo tu sucho a nefoukal tu vítr.

„Haló,“ zavolala jsem ve snaze objevit případné spolubydlící. Doufala jsem, že se nikdo neozve. Neměla jsem náladu se s někým dohadovat. Dneska jsem měla štěstí. Nikdo tu nebyl. V zimě se tu dalo narazit na různá individua. Kolikrát jsem se na to raději vykašlala a šla jinam.

Došla jsem na své oblíbené místo skryté před prvním pohledem nově příchozích. Roztáhla jsem si spacák. Usnula jsem skoro hned, jak jsem se dotkla hlavou chladné, šustivé látky. Poslední co mě napadlo, bylo, že je dobře, že je zítra sobota.

Ráno mě probudila zima a krysy. Bylo jich tam plno. Běhaly kolem a nedaly mi pokoj. Když jsem se podívala na své věci, zjistila jsem, že mě připravily o veškeré mé zásoby jídla. Budu muset domů… Doufala jsem, že se tomu vyhnu. Aspoň dneska jsem chtěla mít klid.

S velikým úsilím jsem se zabalila a vydala se zpátky domů. I když mohla jsem ten dům nazývat domovem? Poslední doma jsem měla před mnoha lety, když ještě žili mí rodiče. To jsem ještě ani nechodila do školy. Měla jsem na ně jedinou vzpomínku. Někam odjížděli a maminka mi slibovala, že mi přiveze panenku ve žlutých šatech. Už nikdy jsem je neviděla.

Oklepala jsem a doufala, že se zbavím nepříjemných vzpomínek. Protáhla jsem se vraty ven a vpadla do plšího deštivého dne. Oklepala jsem se. Nenáviděla jsem tohle hnusný počasí. Byla jsem si stoprocentně jistá, že na vysokou půjdu nejlépe na Floridu nebo do Kalifornie. Dost bylo Seattlu. Až odtud zmizím, už nikdy mě tu nikdo neuvidí.

 

„Kdes byla?“ vyštěkla na mě Amanda, hned jak jsem se objevila ve dveřích.

Nechápala jsem náhlý nával jejího zájmu. Skoro nikdy můj odchod nezaregistrovala.

„Spala jsem u kamarádky,“ zalhala jsem s naprosto klidnou tváří. „To se nesmí?“ Kdyby tak věděla, že žádné kamarádky nemám. Že jsem nejraději sama…

Zamračila se. Nebyla tak zběhlá v rodičovské úloze. Navíc my neměli žádná stanovená pravidla. „Thomas tě hledal,“ vysvětlila a s tichým mumláním, že tohle nemá zapotřebí, odešla do kuchyně.

Najednou mi bylo všechno jasné. Musela jsem se zhluboka nadechnout, aby se mi neotočil prázdný žaludek. Asi nebyl tolik opilý, jak jsem si myslela. Tentokrát bych se mu určitě neubránila.

„Má mě tady,“ zakřičela jsem za ní s větší odvahou, než jakou jsem ve skutečnosti cítila. Dneska jsem byla extrémně blízko své největší noční můře. Chtěla jsem se zeptat, kde je, ale nenašla jsem odvahu. Místo toho jsem počkala, až uslyším z obývacího pokoje zvuk televize. V tu chvíli jsem se vydala do kuchyně, sebrala jsem nějaké jídlo a peníze a vypadla jsem. Do pondělí mě tu nikdo neuvidí.

„Kam jdeš?“ vyštěkl na mě mužský hlas, když už jsem stála mezi dveřmi.

Nezareagovala jsem a snažila jsem se co nejrychleji zmizet.

„Stůj!“ nešetrně mě chytl za paži. „Včera jsem tě hledal. To se nedělá, utíkat z domova.“

Znovu jsem mlčela. Doufala jsem, že když nebudu křičet a bránit se, tak mě nechá jít. Spletla jsem se. Udělal krok ke mně. Přitáhl si mě blíž.

„Chybělas mi,“ zašeptal mi do ucha tím nejodpornějším hlasem, jaký jsem si uměla představit. Zároveň s tím mě ovanul pach alkoholu a tabáku. Shodil mi z ramena batoh. Chytil mě za ruku a táhl mě do mého pokoje. Byl o tolik silnější. Zkusila jsem začít křičet, ale jen mi položil ruku přes ústa. Hlasitost televize v obývacím pokoji se zvýšila. Amanda nechtěla nic slyšet.

 

Znovu jsem se rozbrečela. Doufala jsem, že tím vymažu vzpomínky na předchozích několik hodin. Teď už jsem zase byla v bezpečí starého skladiště. Utekla jsem hned, jak ten hnusák usnul. Tentokrát se tam nevrátím. Tentokrát zavolám sociálku, slíbila jsem si již po několikáté a věděla jsem, že to stejně neudělám.

Přetočila jsem se na tvrdé zemi. Sykla jsem bolestí. Měla jsem spoustu modřin. Znovu jsem cítila krev, která mi tekla z tržné rány na hlavě, jak mi jí udeřil o pelest postele.

„Někdo tu je!“ Donesl se ke mně příliš veselý hlas z venku. Policie? Problesklo mi hlavou. Jak by na mě ale mohli přijít? Lehce jsem se nadzvedla na pažích a čekala, že uvidím žlutý kužel světla. Neviděla jsem nic. Jen vrata se lehce zachvěla a tím mi naznačila, že mám společnost.

„Ahoj, kotě,“ ozvalo se vzápětí těsně u mého ucha. V šeru se objevila postava muže. Toho nejkrásnějšího, kterého jsem kdy spatřila.

Usmál se a odhalil řadu bělostných zubů. Něco mi říkalo, že bych se měla začít bát, ale nedokázala jsem to. Podívala jsem se do jeho neuvěřitelně černých očí. Nedokázala jsem pochopit, že taková barva existuje. Byla tak neskutečná. Ale už jsem jí nedokázala nesledovat. Ať se mnou udělá cokoliv, nechám se. Třeba dnes večer zemřu. Myšlenka na smrt z jeho rukou mi nevadila.

Ladným pohybem se posadil vedle mě. Ledově chladnou rukou mě pohladil po tváři. Rty přiblížil k mému krku, jako by mě chtěl políbit. Místo slastného pocitu mnou prostoupila neskutečná bolest. Má poslední myšlenka byla, že upíři opravdu existují.

 

XXXXXXX

 

„Pane doktore, přivezli dívku, našli ji ve skladišti. Má velké bolesti. Nejsme schopni přijít na to, proč.“

Carlisle se podíval na sestru a snažil se tvářit unaveně a ospale. Měl noční službu a to musel předstírat spánek. Nesnášel to. Nenáviděl ta omezení, která vycházela z předstírání lidství.

„Hned jdu.“

Sestra odešla. On se soustředil na dívku. V hlavě mu běžely různé scénáře toho, co se jí mohlo stát. Proč ještě ostatní kolegové nepřišli na příčinu? Co on může odhalit svými smysly? Cestou dlouhou bílou chodbou si zapínal svůj dlouhý plášť.

Hned jak otevřel dveře do ambulance, mu došlo, že tady je něco špatně. Necítil krev a její srdce bylo příliš rychlé a pach, který na ní ulpěl. Měl co dělat, aby se neskácel.

„Našli ji před hodinou a půl ve starém skladišti. Někdo nahlásil, že tam mají centrálu pašeráci. Místo toho tam našli ji.“ Vysvětloval mu kolega, který se snažil nepropadnout panice. Pral se ze zmítající se dívkou. Snažil se jí zavést do ruky jehlu. Místo toho ji už po několikáté zlomil. Zaklel.

„Dělali jsme různá vyšetření, ale nic jsme nenašli.“ Seznamoval Carlisla se situací. „Všechno má čisté a krev se mi nedaří odebrat! Nestůj tam a pojď mi pomoct!“ Křičel do toho všeho zmatku. Přístroj, na který ji připojili, aby sledovali její srdce, pípal jako o závod.

Carlisle mu chtěl říct, že té nebožačce už nic nepomůže. Musel vymyslet, jak jí odtud dostane. Nedokázal si představit tu spoušť, kterou by v nemocnici mohl napáchat novorozený upír.

„Pusť mě k ní,“ zavelel směrem ke kolegovi, který si viditelně oddychl. Uvolnil místo u lůžka.

„Jdi si dát kávu. Zvládnu to.“

Druhý doktor nabídku přijal bez jakýchkoli námitek. Rychle vyklidil pole. Carlisle tam osaměl s trpící dívkou a sestrou. Musel se jí taky zbavit.

Jemně, ale důrazně zatlačil dívku do postele, aby se nehýbala. To jí ale nezabránilo v křiku. Sestra věnovala dvojici zlobný pohled. Připadala si tam s nimi dost zbytečná. Hlavně nechápala, proč se doktor nesnaží léčit. Místo toho tam stál a vypadal, že se smířil s dívčinou smrtí. Tak to ale nechat nemohla. Vyběhla ven.

Carlisle pochopil, že tudy cesta nevede. Začal se tvářit, že dívku ošetřuje. V hlavě se mu rodil plán. Zavolá synům, aby ji unesli. Nemůže jí tady nechat.

 

„Carlisle, to je šílený!“ čertila se krásná blondýnka a pozorovala vzpínající se dívku. „Co tady s ní budeme dělat? Je tu Nessie a Jacob!“

„O mně si nedělej starosti, bloncko!“ ozval se mužský hlas z vedlejší místnosti.

„O tebe si je nedělám, ale pokud tě novorozená posvačí, bude se Nessie trápit!“

Doktor si vzdychl. Měl pocit, že v jejich rodině se další člen ztratí. Je jich osm dospělých upírů. Dokážou jí ohlídat… Pokud o to bude stát. Nechtěl si představovat, co by se stalo, kdyby je odmítla. Kdyby do světa vtrhl další krvelačný novorozený.

„Rose, nestav se ke každému tak odmítavě,“ zkusil dceru napomenout. Ale tentokrát narazil. Měl pocit, že mu tlumočí pocity většiny členů rodiny. Jen Esmé se postavila na jeho stranu. Navíc Alice ji zatím nevidí. Neví, jak bude reagovat, až se z ní stane upír.

„To, že Bella tak dobře zvládla přeměnu i novorozenecké období, neznamená, že to bude znovu tak snadné.“ Hádala se blondýnka dál.

Carlisle si vzpomínal, že poslední, kdo se zlobil kvůli přeměně, byl Edward. Už to bylo skoro sto let. Tolik věcí se změnilo, ale přeměna v upíra byla pořád stejná. Bolestivá.

„Musíme jít balit,“ rozhodl klidným hlasem.

Rosalie se jen otočila a s hlasitým bouchnutím dveří opustila místnost.

 

Dívka ležící na měkkém lůžku se prohnula v zádech. Hlasitě vykřikla. Z druhé strany pokoje ji pozorovaly tři páry očí. Ostatní byli dávno pryč. Po její proměně se uvidí, co bude dál. Buď odjedou napořád, nebo dívka odejde a oni se vrátí.

„Už se to blíží ke konci,“ zkonstatoval Carlisle. „Děvče, neboj,“ zašeptal tiše. Ona ho uslyší.

Poslouchali rychlé a hlasité údery jejího srdce. Orgánu, který každou chvíli vypoví svou službu. Už zbývalo jen několik posledních chvil, kdy utichne a nikdy ho už nic neprobere zpět k životu.

Pak to najednou přišlo. Srdce vypovědělo svou službu. Malý okamžik se nic nedělo a dívka otevřela oči. Prohlížela si své tři společníky rudým nenávistným pohledem. Z hrudi se jí vydralo temné zavrčení.

 

XXXXXX

 

Myslela jsem, že umírám. Musela jsem umírat. Ta bolest byla nesnesitelná. Neskutečná. Měla jsem pocit, že mi někdo nalil do žil kyselinu. Propalovala mě zevnitř. Brala s sebou všechno. Svaly. Kosti. Kůži.

Nevěděla jsem, jak dlouho mě ta bolest stravuje. Na malý okamžik mě napadlo, jestli to není peklo. Nikdy jsem nebyla věřící, ale nemluví se o věčném ohni? Takhle by mohl vypadat. Co jsem udělala, že jsem si to zasloužila?

Pak začala změna. Pomalu a plíživě mě bolest začínala opouštět. Konečně jsem začala vnímat své okolí. Už jsem nebyla ve skladišti. Slyšela jsem neznámý mužský hlas, který mě uklidňoval, že to bude v pořádku. Doktor? Jsem v nemocnici? Neslyšela jsem žádné přístroje a přitom mi srdce tak moc hlasitě bušilo. Jak to, že slyším své srdce?

„Už se to blíží ke konci,“ zopakoval ten hlas.

A najednou bylo ticho. Mé srdce přestalo bít a já nezemřela? Nemohla jsem být mrtvá, protože jsem pořád cítila bolest. Hořel mi krk. Měla jsem tak neskutečnou a nepředstavitelnou žízeň.

Otevřela jsem oči a dívala jsem se do tváře třech nejhezčích mužů, které jsem kdy viděla. V tu chvíli se zapojily mé instinkty. Ani jsem netušila, že nějaké mám. Ale oni byli nebezpeční. Ticho v místnosti protrhlo hrůzostrašné zavrčení. Skočila jsem do rohu a až tam mi došlo, že jeho původ byl v mé hrudi.

„Klid, Lane, nikdo ti neublíží,“ pronesl kluk s rozcuchanými vlasy. Mohlo mu být přibližně stejně jako mně. Vypadal velmi nervózně. To ale nevysvětlovalo to, odkud znal moje jméno!

„Vím, že to je pro tebe matoucí,“ přisadil si ten, co vypadal nejstarší. „Musíš se uklidnit. Určitě nechceš, aby se někomu něco stalo,“ apeloval na moje svědomí. Ale já měla pocit, že shořelo v tom žáru. Právě jsem měla obrovskou chuť někomu ublížit.

„Carlisle, nezabírá to,“ zašeptal zase ten rozcuchaný. V hlase měl strach.

„Lane,“ oslovil mě skoro mazlivě ten nejstarší. „Chvilku mě poslouchej. Pamatuješ si, jak jsi byla ve skladišti?“

Kývla jsem. Bála jsem se promluvit, měla jsem pocit, že by mi z pusy vylétly plameny. To pálení bylo neskutečné. Přitom jsem ale myslela na skladiště. Vzpomínala jsem na toho člověka, co tam byl se mnou. Nebo to nebyl člověk? Kousl mě do krku! Ruce automaticky vylétly do výše a začaly hledat stopy po kousnutí.

„Napadl tě upír,“ potvrdil mé domněnky ten muž. Nebo to byl taky upír? „Vyrušila ho policie. Převezli tě do nemocnice…“ pokračoval v povídání. Nechápala jsem, proč se tak vykecává. Potřebovala jsem zahnat tu žízeň. Oni mě tu snad na ni nechají zemřít.

„Carlisle, přejdi k věci. Potřebuje se nakrmit. Hned.“ Rozcuchaný mi začínal být sympatický. Nechápala jsem jak, ale vždycky vystihl to, jak se cítím.

Ten nejstarší ke mně udělal opatrně několik kroků. „Teď tě vezmeme na lov. Jsi upír, proto budeš pít krev. Většina upírů se živí lidskou krví. My ale lidi nelovíme. Živíme se zvířaty.“

Na to ti seru. Prolétlo mi hlavou. Zrovna teď mě napadli dva lidé, kteří mi pili krev celé dlouhé roky. Konečně jsem měla šanci jim to oplatit. Rozhodla jsem se. Netrvalo mi to ani vteřinu. Pomstím se.

„Zastav,“ chytl mě za ruku ten, co vždy věděl, co si myslím. Vztek mě opustil. Cítila jsem se klidná. Půjdu s nimi. Rozhodně to můžu zkusit.

 

Uháněla jsem lesem se třemi společníky v zádech. Před tím, než jsme šli lovit, se mi představili. Asi chtěli, abych se cítila lépe. Bylo mi to jedno. Vnímala jsem jedinou věc. Lov. Užívala jsem si to. Tu rychlost. Ladnost pohybu. Instinkty. Jimi jsem se nechala vést. Šla jsem za nimi. Za zvukem teplého, čvachtavého zvuku. Došlo mi, co to je. Srdce, které pumpuje krev. Zastavila jsem a nadechla se. Tím se mám živit. Takový zápach!

„Ulov ho,“ postrčil mě Edward směrem k medvědovi.

Jedním skokem jsem ho měla. Zabořila jsem zuby do jeho srsti. Rázem jsem měla ústa plná chlupů. Prvotní znechucení vystřídalo druhé. Hned ve chvíli, kdy se má ústa naplnila krví toho zvířete. Jen jsem skousla a měla jsem pusu plnou jeho krve. Polkla jsem. Bylo to odporné. Nic jiného jsem v této podobě neochutnala, ale doufala jsem, že ostatní bude lepší. Nechtěla jsem nic tak nechutného zařadit natrvalo do svého jídelníčku.

 

Seděla jsem na posteli v tom pokoji, kam mě zavedli hned po lovu. Chvíli tu se mnou zůstali. Vysvětlili mi všechno, co se týkalo upírství. Ujišťovali mě, že chuť té krve byla normální. Prý si zvyknu. Stejně jako na věčnou žízeň a touhu po krvi, kterou nikdy neuspokojím. Co když jsem si ale nechtěla zvyknout? Co když jsem chtěla žít jako ti, které nazývali nomády? Co když jsem až příliš toužila po pomstě? Budou mě tu držet, když se pokusím utéct?

Otevřela jsem okno. Bylo to vysoko, ale prý jsem měla být nezranitelná. Bezmyšlenkovitě jsem udělala to, co už tolikrát předtím. Vyskočila jsem ven. Hned jak se moje nohy dotkly studené země, cítila jsem se lépe. Otočila jsem se k domu. Nešli za mnou. Nechali mě jít.

Vběhla jsem do lesa, který byl okolo domu. Nadechla jsem se. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem běžela, když jsem to ucítila. Opojnou vůni. Tu nejlahodnější vůni na světě. To musel být člověk. Celé mé tělo zaplavila touha po něm. Po jeho krvi. Utíkala jsem rychleji než kdy dřív. Musel být můj. Údery jeho srdce zněly lépe než ta nejkrásnější hudba.

Pak jsem ho uviděla. Byl to přibližně dvacetiletý kluk. Prodíral se houštím a v ruce měl zbraň. Asi lovec. Smutná hra osudu, že se z něj stane kořist. Nerozmýšlela jsem se. Skočila jsem na něj a zabořila mu zuby do krku. Stačil jen překvapeně vykřiknout.

Pokud byla přeměna peklo, teď jsem se ocitla v ráji. Plamen v mém hrdle pomalu ustoupil do pozadí. Do úst mi tryskala jeho krev. Lahodná. Teplá. Voňavá. Lačně a s naprostou rozkoší jsem ji polykala, ale měl ji v sobě příliš málo. Po několika málo chvílích jsem v rukou držela tělo bez života a bez krve.

Ukryla jsem jeho tělo a na malou chvíli jsem se zamyslela. Nebylo o čem přemýšlet. Volit mezi medvědem, bezděčně jsem se otřásla a lidmi? Pro mě to bylo jasné. Věděla jsem, kdo bude jednou z mých příštích obětí. Nemohla jsem říct příští, protože mi bylo až příliš jasné, že na cestě k nim určitě potkám lidi a neovládnu se. Ani to nezkusím.

Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Líbilo se mi, co se ze mě stalo. Predátor. Šelma. Lovec. Teď už mi nikdo neublíží.

 

XXXXXXXX

 

„Carlisle, nemohou být všichni jako my,“ uklidňoval muže jeden z jeho synů.

Muž jen kývl. Chápal to. Věděl, že jejich druh takový je. Prostě neodolala. Stane se z ní obyčejná upírka. Dal jí tu možnost a ona ji nevyužila. Dokonce ji ani nepřeměnil, aby teď za ní cítil zodpovědnost. Přesto mu to bylo líto.

„Viděla jsi, kam šla?“ Obrátil se k dceři.

„Zpátky do Seattlu,“ zašeptala. „Chce se pomstít.“

Carlisle se pousmál. Pomsta. Edward mu už dávno popsal dívčin život. Svým způsobem se nedivil, že to chce udělat. Nebyla první a ani poslední. Pomsta provázela hodně upírů celým životem. A ta dívka neměla vztah k lidem ani jako člověk, těžko to po ní mohl chtít jako po upírce.

Jen doufal, že to zvládne. Přece jen byla tolik mladá. Carlisle se smutně usmál. Lane k nim nepatřila a nikdy ani nebude. Stala se z ní obyčejná novorozená.

 


Gassie

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

13)  kajka (17.03.2012 23:47)

Gessie, děkuju ti za povídku. Přišla mi neuvěřitelně realistická a čtivá!

SarkaS

12)  SarkaS (18.10.2010 11:33)

Gassie, to bylo opravdu realisticky podané. Žádná pohádka ani nereálno. Všechno mi přišlo z jejího pohledu naprosto reálné a dalo se to očekávat. Nemyslím si, že by mělo tolik upírů tu vůli a vůbec chuť odolávat když nemusí. Já bych na jejím místě taky neodolávala...

Yasmini

11)  Yasmini (16.09.2010 20:47)

No pokračování by nebylo pšatné co říkáš? Když ne tady ukecám tě jindě muhehe (ďábelský smích).
Krásné to bylo.
Tvoje Y.

Gassie

10)  Gassie (10.09.2010 12:42)

Děkuji. Všem Vám děkuji za krásné komentáře. Měla jsem strach, protože tady se moc o obyčejných novorozených nepíše.
Proto jsem za Vaše ohlasy moc ráda
Ambro, nevím, jestli bude pokračování. Přiznám se, že jsem o tom ještě ani neuvažovala... Ale třeba něco vymyslím ;)

ambra

9)  ambra (10.09.2010 12:19)

Teda Gassie!!! Nádhera!!! To, co prožila do přeměny, jsi podala tak drtivě a sugestivně, přitom bez zbytečného patosu, že mi pak její myšlenkové pochody a reakce po přeměně připadaly naprosto "přirozené". Děs, že to takhle přiznám, ale pokud neměla sociální vazby jako člověk, těžko je mohla mít jako upír... Dokonalé, fantastická povídka!!! Nemám ráda naléhání na pokračování, ale tady si druhý díl umím představit...;)

Lioness

8)  Lioness (27.08.2010 17:20)

Skvělé! Je hezké, že všichni nepíšou jen o vegetariánech, ale že se někdo zaměřuje i na ty obyčejné novorozené, kterým nedělá problém zabít člověka, vždyť je to přirozené! A když to bylo ještě takhle skvěle podáno, s city, čtivým stylem, úžasnou atmodférou...

milica

7)  milica (26.08.2010 12:37)

Moc pěkná povídka.....

henna

6)  henna (26.08.2010 12:32)

To bylo nádherný!

Amisha

5)  Amisha (25.08.2010 07:26)

Smutné ale krásně napsané

krista81

4)  krista81 (24.08.2010 23:09)

Moc hezký
Holt nejsou všichni vegetariáni :( a pomsta žene dopředu :(

Evelyn

3)  Evelyn (24.08.2010 15:01)

Ano, ne všichni upíři, zvláště ne ti novorození, jsou takoví lidumilové jako Culleni.
Bylo mi jí hrozně líto a asi o to víc, že její příběh bohužel, až po to upírství vůbec není až tak neobvyklý...
Tleskám

AnneCullen

2)  AnneCullen (24.08.2010 13:02)

Pěkný! Zajímavý pohled na novrozeného!

Anna43474

1)  Anna43474 (24.08.2010 12:55)

Příběh zase z trochu jiného soudku... Líbilo se mi tvoje podání novorozené - přece jen všichni nemůžou být hodní lidumilové, že? Tleskám Ti

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek