Sekce

Galerie

/gallery/Pestene_nehty_a_krasne_ruce_PZ.jpg

Moje první jednorázovka o Edwardovi, Belle a nové tváři... Děj se odehrává asi rok po Edwardově odchodu, ale pozor žádná hluboká deprese se nekoná. Bella je totiž v rámci možností šťastná. Proč? To se dozvíte když si povídku přečtete.

Budu ráda za každou reakci a kritiku. Příjemné počtení, Vaše SarkaS :)

Dva mladí lidé se drželi za ruce a hlasitě se smáli. Pospíchali lesem, nad hlavou jim putovaly šedé mraky a schylovalo se k dešti.

„No tak pojď! Joshi, tobě to trvá,“ stěžovala jsem si a táhla za sebou hezkého plavovlasého kluka. Je mu 16 let, je na svůj věk dost vysoký, má široká ramena a vypracované paže. Postavou mi připomínal Emmetta, i když to samozřejmě nebyl takový extrém.

Konečně. Myšlenky na ně už nebolely. Teď mě naopak plnily radostí a nadšením.

„Bello, vždyť nehoří. Jestli nezpomalíš, tak si brzo pěkně natlučeš. Znáš se,“ smál se Josh. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a pak trochu zpomalila.

„Když já už se tak těším, až ti tu louku ukážu, a ráda bych to stihla, než začne pršet.“ Snažila jsem se u toho vypadat sklíčeně, ale dle jeho výrazu mi to opravdu nešlo.

„Mrzí mě, že nesvítí sluníčko. Edward mi ji poprvé ukázal, když svítilo. Byla to opravdu nádhera,“ zasnila jsem se.

„Věřím, že i takhle to bude stát za to. Tak pojď, jsem zvědavý na pokračování příběhu. Chci vědět, co se stalo v tom Port Angeles!“ Josh konečně přidal do kroku. Moc daleko už to nebylo, poznávala jsem určitá místa. Už jsem tu od jeho odchodu byla tolikrát, že by byl div, kdybych si nepamatovala cestu zpaměti. Při myšlence na naše loučení mě trochu píchlo u srdce, ale rychle jsem smutek zahnala nějakou veselejší vzpomínkou na naše společné dny.

Větve před námi se konečně rozhrnuly a my vpadli na malou kulatou mýtinku, plnou kvítí a zelené trávy. V pozadí jsme slyšeli šum vody. Vesele jsem doběhla doprostřed, zatočila se a padla na záda do trávy. Slyšela jsem jak se mi Josh směje. Zvedla jsem se na loktech a podívala se na něj. Pomalu ke mně došel a kecnul si na zadek, asi dlaň ode mě.

„Tak povídej. Jak to bylo v Port Angeles, když jsi šla z toho knihkupectví. A nic nevynechej!“ pobídl mě s úsměvem. Posadila jsem se stejně jako on a dala se do vypravování.

Vzpomínky se mi spolu se slovy vracely a já znovu prožívala strach z té tmavé uličky. Pocit štěstí, když mě Edward zachránil a pak i to zvídavé napětí v restauraci. Vynechávala jsem samozřejmě vše nepřirozené, co by mohlo prozradit tajemství mojí milované rodinky. Ano, milované. Jejich odchod jsem jim už dávno odpustila, protože díky Joshovi jsem pochopila, proč to Edward udělal. Dal mi šanci žít normální lidský život. Neví, že o to nestojím, když už vím, že není jenom lidský svět. Už vím, že je ve světě Edward, a to se nikdy nezmění. Bohužel mu to nejspíš nebudu mít šanci říct, a tak můžu se svým životem alespoň naložit co nejlépe.

Když jsem se dostala až k loučení před domem, vyprávění jsem ukončila. Josh se na mě vyčítavě podíval. Měl rád, když jsem mu o Edwardovi vypravovala. Podle něj to byl někdo výjimečný a měl ho rád, i když ho neznal. Samozřejmě to že mě opustil, podle něj nebylo zrovna nejlepší řešení. Ale on neznal pravý důvod Edwardova odchodu, a tak mu to nemohlo dávat takový smysl jako mně. Joshovi jsem řekla, že Jasper trpí schysofrenií, jednou se neovládl a napadl mě. To prý Edwarda zlomilo a raději odešel, než by se to opakovalo.

„Proč to vždycky přerušíš v tom nejlepším?“ ptal se zdrceně.

„To aby ses měl na co těšit.“ Zasmála jsem se.

„Víš, opravdu bych někdy Edwarda moc rád poznal. Ale to se mi asi nepovede, viď?“

„Ne, asi ne,“ potvrdila jsem smutně.

„Kdy tě vzal na tuhle louku?“ ptal se dál.

„Zanedlouho po té příhodě v Port Angeles. Taky ti to budu vyprávět, neboj,“ usmála jsem se na něj, ještě pořád trochu posmutněle.

„Asi to tu pro tebe musí mít hodně velký význam, když se sem trmácíš tu dálku každý týden,“ zasmál se.

„Ano, to má. Tady jsme si poprvé vyznali lásku,“ přiznala jsem tiše a věděla, že mu prozrazuji jeden z nejlepších okamžiků příběhu předem. Jen vykulil oči a otevřel pusu. Natáhla jsem k němu ruku a prstem mu ji přirazila zpátky, aby nevypadal tak hloupě. Snažila jsem se ovládnout a nesmát se mu.

„Pak se divím, že tu i nenocuješ,“ usmál se, když se vzpamatoval.

„No a víš, že už mě to i napadlo? Ale Charlie by mi to asi nedovolil,“ uculila jsem se, když jsem svoje hnutí mysli prozrazovala.

„Vždyť jsi plnoletá,“ protestoval.

„Jo, ale nestojí mi to za tu hádku. Tyhle lesy nejsou tak bezpečné, jak by se ti mohlo zdát. On se o mě prostě jen bojí. Je to rodič, tak se nediv,“ zastávala jsem se Charlieho.

„No to víš, já se v lesích nevyznám. V Jacksonville takovéhle lesy nemáme, spíš křoví, když to tak porovnávám. Ale zase tam máme bažiny a aligátory,“ prohlásil skoro hrdě.

„No, my tu máme horské pumy a medvědy,“ přistoupila jsem na jeho hru.

Zatvářil se ublíženě. Ale pak se zasmál.

„No, ale tady taky pořád prší, u nás je sluníčko i na Štědrý den.“ Myslel si, že  mě trumfnul.

„My alespoň víme, že prší. U vás sice svítí sluníčko, ale ve vzduchu je taková vlhkost jakoby pršelo. Máte tam pěkně ulhané počasí!“ vrátila jsem mu.

Teď na něm bylo vidět jak se nafoukl. Chvilku vypadal, že zkameněl, ale pak po mně skočil. Nečekala jsem to a hlasitě vykřikla. Ptáci na nejbližších stromech polekaně vzlétli. Josh se mi smál, ale rozhodně mě nepustil. Na nohách mi seděl, zaklekl mi i ruce a začal mě lechtat. Snažila jsem se mu vykroutit, a zároveň se nezalknout smíchem.

„Né, né, nech mě! Pomóc!“ smála jsem se a volala.

„Odvolej to!“ vydíral mě.

„Neodvolám. Počasí máte ulhaný!“ hýkala jsem smíchy.

„Říkám, odvolej to!“ smál se Josh a pořádně přitvrdil.

„Ááá, né, pomóc! Já se počůrám, neblbni!“ snažila jsem se ho ukecat, ale on už na mně neseděl. Vlastně byl skoro dva metry ode mně a vyjeveně na mně koukal.

„Co tu dělám?“ ptal se zmateně.

"Nevím," zalhala jsem okamžitě.

Došlo mi, že to mohl udělat jen jediný tvor a rychle jsem vyskočila na nohy. Rozhlížela jsem se a snažila se zahlédnout, alespoň malý náznak přítomnosti jeho, nebo někoho jiného z rodiny. Lesy byly ovšem pořád stejné, zelené, temné a tiché.

„Edwarde…,“ šeptla jsem do vzduchu.

„Vrať se, prosím,“ dodala jsem smutně. Nikde se nepohnul ani lísteček.

Mezitím ke mně došel Josh. Už se oklepal a nechal to být. Položil mi ruku na rameno.

„Copak, Bello?“ ptal se.

„Bells?“ zkusil to znovu. To oslovení najednou zabolelo. Po tváři mi stekla jediná slza.

„Ale no tak, holčičko. Přece bys teď neplakala. Copak se najednou změnilo. Před chvilkou bys mohla štěstí rozdávat a teď slzy?“ snažil se mě utěšit Josh. Chtěla jsem se na něj usmát, ale obličej jakoby mi zmrzl v tom jediném okamžiku bolesti a já se rozeštkala ještě mnohem víc. Svezla jsem se na kolena a plakala. Vzlyky otřásaly celým mým tělem. Josh si ke mně rychle klekl a objal mě. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a nechala se unášet vlnami smutku.

Vždyť tu přece musel někdo být, jak jinak by se Josh ocitl tak daleko a sám o tom nevěděl. Proč mi pomáhají, když o mě nestojí. Nepoznají, že to dělají jen horší?

Tohle není fér. Alice, copak to nevidíš?“ šeptala jsem tiše. Josh mi nerozuměl, ale já mu to nechtěla opakovat. Snažila jsem se co nejrychleji uklidnit. Po pěti minutách jsem konečně byla schopná přestat plakat.

„Promiň, tohle už se mi dlouho nestalo. Vlastně od té doby, co tě tu mám. Mrzí mě, že jsi to musel vidět,“ zašeptala jsem směrem k Joshovi.

„Mně to nevadí, ty jsi to potřebovala a pomohlo ti to. To je všechno, co je pro mě důležité,“ usmál se na mě a pohladil mě po hlavě.

Někomu by tahle situace mohla připadat komická. Šestnáctiletý kluk a utěšuje mě, dospělou, skoro devatenáctiletou holku. No není to k popukání? Není. Já vím, je to spíš k pláči.

„Nepůjdeme domů? Charlie bude mít už určitě starost,“ navrhla jsem. Vydali jsme se směrem k okraji lesa. Byli jsme od něj už pouhé dva kroky, když zašustilo listí a já to uslyšela. Chvilku jsem si myslela, že jen zašeptal vítr ve větvích a moje fantazie si to přetvořila podle sebe, ale pak se to ozvalo ještě jednou o malinko hlasitěji.

„Bello…“ Tichý šepot. Ten krásný sametový šepot.

„Edwarde,“ šeptla jsem na zpět a pomalu se otočila. Josh šel přede mnou, a tak si mého chování nevšiml.

Byl tam. Stál tam. Nádherná socha mého vlastního boha. Ač slunce nesvítilo, tak se mu bronzové vlasy leskly, zdál se být bledší a krásnější než kdy dřív. Jeho topazové oči mě sledovaly s dávkou obezřetnosti, nedůvěry a plnou porcí lásky.

„Edwarde,“ řekla jsem už o něco hlasitěji. Když se ani teď nerozplynul, začala jsem věřit, že je opravdový. Chtěla jsem k němu udělat krok, ale to už stál skoro u mě.

„Máš pravdu, nebylo fér naznačit, že tu jsem a neukázat se. Chtěl jsem jen, abys věděla, že tě hlídáme. Jsem rád, že máš někoho, s kým jsi šťastná a bezpečná před mým světem,“ šeptal s dávkou citu v hlase. Přesto to znělo odtažitě.

„Věz také, že už tě nebudeme obtěžovat a vytahovat tě z tvého lidského štěstí.“ Teď už zněl regulérně smutně.

„Ale, Edwarde…“ Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale nenechal mě.

„Ne, Bells, nic mi nevysvětluj. To já jsem to zavinil, jen jsi udělala, co jsem si přál. Žiješ teď bezpečný lidský život, a tak to má být. Musím už jít,“ řekl a naklonil se a políbil mě na čelo. Byla jsem z jeho slov tak zmatená a konsternovaná, že jsem se nezmohla na odpověď. To jako myslel vážně? O čem to vlastně mluví? Bože, on myslí, že já a Josh... Natolik jsem se na něj soustředila, že jsem přestala vnímat okolí. Proto mě překvapilo, když se vedle mě objevil Josh s překvapeným a naštvaným výrazem. Musel si všimnout, že za ním nejsem.

„Hej ty! Dej ruce pryč z mé sestry!“ zavrčel na Edwarda. Ten se zatvářil, jako by ho právě praštili palicí a on to ucítil.

„Sestry?“ divil se. Pak se na mě podíval.

„Já se ti to snažila říct,“ hájila jsem se.

Teď se zase divil Josh. „Vy se znáte? Kdo to je? A proč se tak diví, že jsme sourozenci?“ dožadoval se odpovědí.

To už jsem nevydržela a rozesmála se. Došla mi absurdnost celé situace. Oni na mě koukali, jako kdybych právě spadla z Marsu a přistála na hlavě.

Když jsem se trochu uklidnila a mohla konečně mluvit, chopila jsem se vlády nad situací.

„Možná by nebylo od věci, vás nejprve představit,“ otočila jsem se k Joshovi.

„Joshi, tohle je Edward Cullen. Ten, co jsou o něm všechny ty příběhy.“ S úsměvem jsem se otočila k mému slunci.

„Edwarde, tohle je Joshua Dwyer, adoptivní syn mé matky a Phila a můj malý bráška,“ usmála jsem se na Joshe.

Oni na mě chvilku koukali, jako bych měla třetí oko, a pak jim to teprve pomalu došlo. Edwardovi sice dřív, ale i tak to bylo na pováženou s jeho dokonalým upířím mozkem.

„Sourozenci?“ zasmál se.

„Edward?“ zíral na mě Josh. Kývla jsem.

„To je super. Ježiš, rád tě poznávám, kdybys věděl, co jsem o tobě všechno slyšel. Už jen z vyprávění tě mám rád. Jo, a za to předtím se omlouvám, ale snad to chápeš. Možná je starší, ale není tak silná, aby se sama chránila.“ Natáhl k Edwardovi ruku. Ten ji s úsměvem přijal.

„Těší mě. Někdy mi musíš převyprávět, co ti namluvila, abych ji mohl opravit. A s tou ochranou máš pravdu, to je práce na plný úvazek,“ usmál se na Joshe. Chtěla jsem ho plácnout, ale včas jsem si to rozmyslela, protože jediný koho by to bolelo, bych byla já. Jako by věděl, co jsem měla v úmyslu, hodil po mě jeden ze svých nádherných pokřivených úsměvů. V tu chvíli bych mu odpustila i vraždu.

Josh si nás tak prohlížel a usmíval se.

„No, jak já to vidím, tak Bella už doprovod domů má a já trefím sám. Takže se asi ještě uvidíme, že? Rád jsem tě poznal, Edwarde.“ Mávl na nás a vypařil se nejbližším křovím do lesa.

Edward si mě otočil čelem k sobě. Jeho chladná ruka zůstala obtočená okolo mého pasu a já si užívala krásu toho dotyku. Měla jsem zavřené oči a vychutnávala si tu chvíli, jako by měla být poslední v mém životě. Cítila jsem jemný dotek na nose, a tak jsem neochotně otevřela oči. Topila jsem se v těch jeho zlatých a se zatajeným dechem čekala, co se teď stane.

Trochu se ode mne odtáhl a to se mi vůbec nelíbilo, ale všimla jsem si, že jeho oči začaly povážlivě černat a to značilo, že jeho sebeovládání je napnuté do krajnosti. Nechtěl podlehnout, dokud vše nevysvětlí.

„Bello,“ šeptal, „odpusť mi prosím. Byla to chyba, největší chyba mého života. Miluji tě. Nikdy jsem nepřestal a jen ta lež mé srdce roztrhla vejpůl. To, že jsi mi tak lehce uvěřila, ho ovšem rozdrtilo na prach,“ chrlil ze sebe své přiznání.

„Já vím, já to vím. Nevěděla jsem to tehdy, ale teď už to vím. Taky tě miluji, Edwarde. Jsi láska mého života, bez tebe nemá smysl, ať bys to chtěl sebevíc,“ šeptala jsem a dívala se do jeho nádherných hřejivých očí. Usmál se a já věděla, že vše špatné je za námi. Jen poslední otázka zbývala než úplně propadnu jeho kouzlu.

„Co rodina? Vrátíte se?“ ptala jsem se se strachem v hlase. Co kdyby se nechtěli vrátit, když už jednou odešli?

„Už jsou určitě na cestě,“ usmál se. Udiveně jsem zvedla obočí a pak mi to došlo.

„Alice!“ vypálili jsme současně a pak se rozesmáli.

Konečně jsem mohla podlehnout své touze a spojit naše rty v tak dlouho očekávaném polibku plném lásky, štěstí a porozumění. Začátku naší nové krásné věčnosti.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

MarryTyger

23)  MarryTyger (22.03.2012 12:36)

Nejdříve jsem se fakt bála, že si Bella našla někoho jiného :D To mě dostalo, že je Edward zmatený :)

kajka

22)  kajka (22.03.2012 12:20)

Výborná povídka a tuze vtipná!:) Ani na chvíli jsem si nemyslela, že by Josh byl něco víc než kamarád, ale bráška mě fakt nenapadl. Takhle je to dokonalý! A pak ta romantika, to je něco pro mě! Díky!

HMR

21)  HMR (17.07.2011 07:44)

Tss, jaké dva způsoby, je jen jeden!

SarkaS

20)  SarkaS (15.07.2011 16:16)

Lipinko, dokážeš ty se do některého mého chlapa nezamilovat. Ti řeknu, nejdřív Eda, pak Vayne a teď Josh

HMR, chlupatá povídáš? No já ti nevím to se dá vyložit dvěma způsoby a otázka je, který je horší

HMR

19)  HMR (14.07.2011 20:30)

Ó ano, takhle je to snad ještě lepší než originál, tu šílenou Bellu vážně moc nemusím, tahle je o moc lepší, a co takhle nějaká láska, třeba i chlupatá, pro bratříčka?

Lipi4

18)  Lipi4 (14.07.2011 20:19)

Áááááááá Já jsem si myslela, že Josh je jenom kamarád a on je to bráška

Krásná povídka

PS: Jen mě napadá jestli by jsi z toho nechtěla udělat kapitolovku . .. to víš zamilovala jsem se do Joshe

AnneCullen

17)  AnneCullen (12.07.2011 23:27)

Tahle nová postava se mi zamlouvá mnohem víc než Jacob Black :D

jeanine

16)  jeanine (11.07.2011 09:39)

Tohle se mi moc líbilo.

Anna43474

15)  Anna43474 (09.07.2011 00:20)

Hezky cukrkandlový začátek
Bylo fajn přečíst si to znovu

MisaBells

14)  MisaBells (07.07.2011 16:43)

Teda paní... Mooooc pěkný, moc, moc. Když z Joshe vylezl bráška, brada se mi poroučela k podlaze. Hmmmm, šikula! Tak tomuhle říkám příběh.

Ivanka

13)  Ivanka (07.07.2011 12:02)

Velmi hezká povídka, moc jsem si jí užila. Joshua je kluk mých snů! Kam se na něj hrabe Edward, tenhle kluk je vtipný, milý, silný, přátelský a hlavně - svobodný! Žádná osudová láska na obzoru!
Chtěla jsem si přečíst Amora, ale protože pozítří odjíždím na tábor a momentálně se pilně balím, tak bych to nestihla...
Krásná povídka!

12)  LuciQ (05.07.2011 20:41)

Jééj, keď som sa nad tým tak zamyslela, tak Bella sa správala tak... normálne, pochopila prečo ju opustili a tak :) Krásna poviedka

Fanny

11)  Fanny (20.12.2010 15:25)

Já už se bála, žije s někým jiným... Takovou Bellu mám nejraději, není úplně zhroucená na začátku, pak už je v pohodě, ale zároveň stále "věrná" Edwardovi.

10)   (05.11.2010 15:26)

Já jsem se tak bál, že Bella Edwarda "vyměnila" za někoho jiného.
Až se to vysvětlilo, a tak hezky to skončilo jsem se konečně zase usmál

milica

9)  milica (25.10.2010 21:46)

Nádherná povídka

uhlacka27

8)  uhlacka27 (11.10.2010 10:30)

Jsem ráda, že jsem se konečně dostala k tvým povídkám!
Nádherná povídka, nádherně napsané a nádherný, ač absolutní konec

Až budu mít čas, určitě se vrhnu na tvoje další povídky
Proč nemuže mít den alespon 48hodin?

ambra

7)  ambra (30.09.2010 11:48)

Uááááá!!!! Konečně jednou šťastný konec!!! Moc jsem si to užila!!! Díky!!!

6)  eElis (27.09.2010 13:15)

nádherná jednorázovka, ale co takhle napsat pokračování

Silvaren

5)  Silvaren (27.09.2010 13:09)

To bylo tak krásně romantické. V tomhle duchu to měla SM napsat a nenechat rozumnou Bellu plácat se měsíce v agónii. A bylo to i vtipné.

4)  Aalex (27.09.2010 13:00)

Nádhera. Píšeš božsky. Nemůžu se dočkat pokračování - doufám, že bude.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek