Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Společný oběd.

Jaké to je pro někoho, kdo nejí?

Kapitola věnována kamarádce Ladě. Všechno nejlepší k svátku, zlato! :)

9. kapitola

Oběd

„Edward se těší do školy,“ provokoval Emmett hned ráno. „Edward jde dobrovolně na oběd,“ smál se a nenápadně po mně pokukoval, aby viděl mou reakci. Vsadil bych se, že byl kdykoliv připravený přede mnou utéct. „Kvůli lidský holce!“ zakvílel, ale já si ho nevšímal.

„Emmette!“ okřikla ho Esme přísně a zamračila se na něj. S pokrčením ramen zmlkl… Pořád po mně ale významně pokukoval, což bylo skoro totéž, jako by dál hýkal hlouposti.

Pohodlně jsem si natáhl nohy a uvažoval nad tím, co to vůbec dělám. Neměl bych ji nikam zvát. A neměla by mi vadit představa, že bych to neudělal. Měl bych ji brát normálně jako všechny, ne se s ní dobrovolně sbližovat. A už vůbec bych tu nad tím neměl přemýšlet!

Perfektně se mi dostala po kůži, aniž by se o to sama snažila. Samotného mě zaráželo, jak snadno jí to šlo.

Něco na ní mě neuvěřitelně přitahovalo. Toužil jsem po její blízkosti, chtěl jsem ji chránit. Měl jsem skoro nepotlačitelnou potřebu jít právě teď za ní a zkontrolovat, jestli je v pořádku, co dělá…

Alice z protější pohovky se na mě soucitně podívala. Nejistě jsem se na ni usmál. Ona jako jediná byla až nezdravě nadšená, že se s Bellou bavím. Věděl jsem, že se jí líbí, ale stejně mě její chování zaráželo. Možná trochu děsilo.

„Jaspere? Nechceš jít se mnou na oběd?“ nevydržel to Emmett. Jasper jen protočil oči a pobaveně se ušklíbl. Alice ho pohladila po koleni. Chtěla ho ukonejšit. To samé udělala Bella mně, taky mě chtěla konejšit? Zase jsem se dostal myšlenkami tam, kam jsem nechtěl.

Ale proč by to jinak dělala?

Dost, Edwarde! napomínal jsem se. Už magoříš!

„Rose?“ zavolal Emmett polohlasně. „Půjdeme spolu na večeři?“ Vážně se tím bavil, a mě už tím začínal štvát. Jasper ke mně spiklenecky vzhlédl. Škodolibě jsem se usmál.

Pak se seběhlo vše strašně rychle. Vyskočil jsem na nohy, Emmett vteřinu po mně také. Běžel jsem za ním. Podařilo se mu vyklouznout zadním vchodem. Se smíchem kličkoval mezi stromy za domem. Jenže já byl rychlejší. Navíc on byl příšerně předvídatelný. Zrovna když se snažil zahnout směrem k příjezdové cestě, předběhl jsem ho a zatarasil mu cestu. Překvapeně se zastavil a vykuleně se na mě podíval.

„Dobře, dobře. Už budu zticha,“ slíbil a tvářil se vážně.

„Fajn,“ vydechl jsem spokojeně a uvolnil se.

Pomalu jsme šli zpátky k domu. Bylo ticho, které přerušil Emmettův zvědavý hlas. „A ty to fakt budeš jíst?“

Ne, jiný už prostě nebude…


Ke škole jsme přijeli později než obvykle. Naše malá potyčka nás malinko zdržela.

Až podezřele nadšeně jsem vystoupil z auta a rozhlédl se po parkovišti. Nikde jsem Bellu neviděl. Možná byla už ve třídě, to se jí ale moc nepodobalo. Většinou chodila se zvoněním, když ne po něm. Vzal jsem si tašku a šel ke škole.

Otočil jsem se, když jsem za sebou uslyšel Emmettův smích. Už jsem se chtěl otráveně zeptat, co se zase děje, ale jeho natažená ruka kamsi dopředu mi to ukazovala. U prosklených dveří stála Bella. V houfu nějakých kluků.

Byl tam i ten blonďák, se kterým seděla na angličtině. Stál těsně vedle ní a pořád se na ni přeslazeně usmíval. Měl jsem nutkavou chuť mu ten úsměv srovnat. Sám jsem netušil, kde se ve mně takové emoce berou, ale jediné, co jsem si přál, bylo, aby byla co nejdál od něj.

Jasper za mnou překvapeně sykl a hned tím na sebe přilákal Emmettovu pozornost.

Bella se lokty opírala o zábradlí schodiště a rty měla roztažené do širokého úsměvu. Krásně se usmívala. Ale proč zrovna na něj? Zamračil jsem se. Co to sakra blbnu?

Alice přišla až ke mně, zahákla se mi za loket a vybídla mě, ať jdu dál. Až teď mi došlo, že musíme působit divně, když tu takhle stojíme. Vykračoval jsem pomalu, snad jsem ani nechtěl projít kolem nich. Zazvonilo. Parta lidí u dveří se začala pomalu tlačit dovnitř. Ten blonďák si ji paží přitiskl k sobě a ona mu úplně klidně omotala tu svou kolem pasu.

V tu chvíli jsem viděl skoro rudě. Stisk mé ruky zesílil. Zezadu jsem je pozoroval. Šli synchronizovaně, v jednu naprosto zvrácenou chvíli jsem si pomyslel, že jim to spolu i sluší. Musel jsem sklopit pohled. Připadal jsem si jako šmírák.

Se sklopeným zrakem jsem došel až ke třídě, kde jsem měl první hodinu. Vůbec nehrozilo, že bych do někoho vrazil, lidé se nám i v tom náhlém zmatku kolem vyhýbali.

Posadil jsem se na své místo a hypnotizoval desku stolu. Proč mě to tak štve? ptal jsem se sám sebe pořád dokola. Ale žádná kloudná odpověď se mi nedostavila. Vzduch kolem mě se najednou zčeřil a já ucítil omamnou vůni lesního ovoce. Ani jsem nezvedl hlavu, nechápal jsem, proč se tak chovám. Tak hloupě. Je to určitě kamarád… Co jsem čekal? Že se tu s nikým nebavila? Nebo že se teď bude bavit jenom se mnou?

Překvapilo mě, když židle vedle mě zavrzala. Na biologii jsem sedával sám. Slyšel jsem tašku žuchnout na zem a pak hluboký výdech, když se posadila na židli.

„Ahoj,“ houkla.

Podíval jsem se na ni. Nesměle se usmála. Vypadala kouzelně.

„Ahoj.“ To neznělo zrovna hezky. Evidentně si to uvědomila, protože tázavě nadzvedla jedno obočí.

„Stalo se něco?“ Zavrtěl jsem hlavou. Přimhouřila oči a zkoumavě si mě změřila. „Seš si jistý?“ Přikývl jsem. Na to nic neříkala.

„Přišla sis povídat?“ Kde se ve mně ta nepříjemnost vzala? Zaraženě zamrkala.

„Jo. Ale zase můžu jít!“ Už chtěla vstát, ale moje ruka ji automaticky zastavila. Tohle jsem nevychytal.

„Promiň, jsem nepříjemný. Já vím. Už budu hodný,“ omlouval jsem se jí a ji to zdá se potěšilo, protože se zase usmívala.

„Každý někdy vstane špatnou nohou, to je normální.“ Uchechtl jsem se. Jo, je to normální. Ale jak pro koho. „Trefils včera domů?“ zeptala se a zvědavě po mně pokukovala. Myslela si snad, že netrefím domů? Pobaveně jsem se zakřenil.

„Šel jsem po drobečcích.“

„Chytrej kluk,“ pochválila mě a hravě do mě šťouchla loktem.

Do třídy vešel profesor a začal něco vykládat. My se ale dál potichu bavili. Líbilo se mi, když mluvila a bylo mi snad úplně jedno o čem. Povídala o městských slavnostech, novém golfovém hřišti a o brigádě sekání trávy. O sobě ale nic neřekla. To mě mrzelo. Ale ani já o sobě nebyl zrovna hovorný. Neměl jsem jí co vyčítat.

„Doufám, že jsi na dnešek nezapomněla,“ připomněl jsem jí a vyčkávavě čekal na její odpověď.

Usmála se. „Myslíš na náš společný oběd? Jak bych mohla zapomenout!“ řekla a předstírala pohoršení. Ulevilo se mi. „Jen musíš vybrat, kam půjdeme. Ale všechno bude změna oproti školní jídelně,“ dodala se smíchem. Změna to bude. To určitě.

„Tohle nechám na tobě, vezmi nás tam, kde ti chutná,“ zamumlal jsem potichu, ale slyšela mě.

„Dobře,“ uculila se a začala vnímat výklad. Nebo se tak alespoň tvářila.


Doba do posledního zvonění byla snad nekonečná. Hodiny se vlekly a byly ještě nudnější než obvykle. Nervózně jsem stál před školou a čekal na ni. Dávala si načas. Možná mě chtěla potrápit.

Když vyšla ze dveří, všechny mé myšlenky, co by dávaly smysl, se rozutekly. Byl jsem tu sám a kochal se pohledem na ni. Šla jako bohyně, jako by jí vše kolem patřilo, zároveň v tom bylo tolik přirozenosti, že by se nad tím nejeden pozastavil.

Přišla ke mně a já se donutil zamrkat.

„Připravený?“ zeptala se, na nic nečekala a sama si odpověděla. „Bezva. Tak jdeme.“ Usmál jsem se jejímu chování. Zase mě vzala za ruku a vedla nás kamsi pryč. „Máš velký hlad?“ zajímala se. Potlačil jsem nutkání se znechuceně ušklíbnout a v klidu jí odpověděl:

„Ani ne. Spíš bych si dal něco lehčího.“ Bože, co to zase plácám!

Uchechtla se. „Dobře, budu na tebe brát ohled. Vím, kam půjdeme.“ Během pěti minut jsme přicházeli k cihlové budově s reflexním nápisem Subway. Tentokrát jsem znechucení potlačovat nedokázal. Naštěstí si Bella ničeho nevšimla.

Zavedla nás dovnitř, kývla na paní za pultem a odtáhla mě kamsi dozadu, jak jsem později zjistil, k nejzastrčenějšímu stolu v zadním rohu. Skoro sem nebylo vidět. Posadila se na koženou sedačku a už si prohlížela jídelní lístek. Mlsně se na ta drobná písmenka dívala, až se jí rozzářily oči.

„Mám vybráno,“ zaštěbetala a podala mi ho, abych se také podíval. Vzal jsem si ho od ní a posadil se. Křečovitěji než obvykle. Prohlížel jsem si jednotlivá jídla, ale vůbec nevěděl, co si mám objednat. „Nekoukáš do toho moc labužnicky,“ podotkla a podívala se mi přes rameno. Prstem ukázala na jakýsi pokrm. „Tohle je fakt móc dobrý! A tohle vlastně taky,“ ukázala na další. „Mají tady samý dobrý věci, víš?“ podívala se na mě. Tvář měla jen kousek od té mé.

Zavrtěl jsem hlavou, rozhodila mě její blízkost, její dech… Naštěstí přišla číšnice s bločkem v ruce a Bella si musela zase poslušně sednout na své místo. Už jsem zase mohl normálně myslet.

„Já si dám Kuře Terlyaki a Colu, prosím,“ zářivě se na ni usmála a ona si její objednávku zapsala. Já mezitím zoufale těkal očima po všech těch sendvičích a nemohl jsem se rozhodnout. Chutnat to bude stejně příšerně.

„Dám si to samé, díky.“ Servírka kývla a odešla.

„Já věděla, že máš vkus. Uvidíš, bude ti to chutnat,“ mumlala Bella a pokukovala po osvětlení místnosti. Působilo to tu příjemně, takovou zvláštně pozitivní atmosférou. Navíc byla slyšet klimatizace, to pro ně byl další bod k dobru. Nebude tu tolik cítit ten šílený zápach z kuchyně.

Během chvilky už přicházela číšnice s plným podnosem jídla. Na sucho jsem polkl. Chtěl jsem to. Mám to.

Belle se při tom pohledu skoro fanaticky rozzářily oči, a jakmile ta slečna položila tác na stůl, hned se sápala po svém jídle. Pobaveně jsem ji pozoroval. Všimla si toho a trochu se začervenala.

„No co,“ bránila se. „Ještě jsi neviděl holku, která má hlad? Včera jsi vypadal, že bys mě hladovou měl moc rád.“ Zasmála se a zakousla se do jídla. Vážně jsem včera vypadal tak zoufale? Povzdechl jsem si a zadíval se na tu obří bagetu. Už jsem Emmetta chápal. Tohle bylo směšné.

Bella byla naštěstí plně zaměstnaná svým jídlem, takže si ani nevšimla toho, když jsem otevřel batoh a po kouscích tam bagetu odtrhával. Když se po mně podívala, usmál jsem se a předstíral, že žvýkám. Neuvěřitelně jsem si oddychl, když jsem do tašky zahodil poslední kousek. Vůbec jsem se ale netěšil, až to budu někde vyndávat.

Utřel jsem si ruce a ústa do ubrousku. Bella akorát brčkem srkala Colu. Vypadala spokojeně a to ještě nedojedla. Obdivně se podívala na mé prázdné ruce.

„Tomu říkám hlad,“ řekla uznale. Pokrčil jsem rameny. Hlad je hlad. „Alespoň mi teď můžeš něco povídat,“ navrhla. To jsem moc nedomyslel, chtěl jsem, aby mi o sobě něco pověděla ona.

„Co bys ráda slyšela?“

„Cokoliv,“ zamumlala s plnou pusou, a když polkla, nesměle se usmála.

Pohodlněji jsem se opřel o kožené opěradlo a přemýšlel, co jí říct. Když viděla, že si nevím rady, vyřešila to za mě.

„Tak dobře. Odkud jste přijeli?“ zeptala se nenuceně. „Musela to bejt pěkná díra, když vás to dotáhlo až sem.“

Ušklíbl jsem se. „Přistěhovali jsme se z Forks. Z malého deštivého,“ při tom slově si odfrkla, „městečka Olympijského poloostrova. 3 000 obyvatel. Ale bylo dokázáno, že započítali i několik psů,“ zavtipkoval jsem. Zabralo to, zasmála se. „Otec je lékař, takže nás sem nepřilákala krásná krajina ani klid, jen pracovní příležitost. Kdybych ale věděl, že se mi tu bude líbit, těšil bych se sem víc,“ přiznal jsem se neochotně.

„Jsem ráda, že přiznáš chybu. Netěšit se byla rozhodně chyba,“ popichovala mě a já se bavil.

„Určitě,“ řekl jsem vážně a zkoumavě se na ni podíval. Chvíli mi pohled opětovala, ale pak sklopila hlavu. Nevěděl jsem, co jsem udělal špatně. „A co mi povíš ty?“ naťukl jsem a čekal, že mě zase nějak odpálkuje. Znovu mě překvapila.

„Co bys chtěl vědět?“ Zaskočeně jsem se ošil.

„Něco o tobě. Všechno. Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ příjmením,“ postěžoval jsem si a jí to přišlo vtipné.

„Dobrá tedy, pane Cullene,“ významně se po mně podívala. „Abyste věděl, s kým máte tu čest. Můj táta je osamělý labuťák a já jsem přihlouplá mladá labuť, která se snaží získat trochu volnosti zpod ochrany jeho křídel. Pokud ti to nedošlo, těší mě - Isabella Swanová,“ poťouchle se zaksichtila a napřáhla ke mně ruku. Rád jsem ji přijal.

„Moc rád tě poznávám, Bello,“ přistoupil jsem na její hru.

„Potěšení je na mé straně,“ teatrálně pohodila rukama. Zavrtěl jsem hlavou, byla úžasná. „Moje příjmení už znáš, ještě něco by tvou zvědavost zajímalo?“

„Mmm,“ protáhl jsem, „neříkal jsem všechno?“

„Jsi neuvěřitelný!“ zašklebila se. „Ale dobře, chtěls to vědět, máš to mít!“ Tajemně přimhouřila oči a naklonila se blíž ke mně. Zatajil jsem dech a naklonil se taky blíž. „Jsem tajný agent vyslaný za výzkumem zdejších prapodivně barevných lišejníků,“ zašeptala mi do ucha a se mnou to málem seklo. Nejdřív mě napíná a teď tohle. Už se nedivím vážně vůbec ničemu!

„Měl by ses vidět, Edwarde!“ chichotala se do dlaně a nohy svíjela pod stolem. Mně ale najednou nebylo do smíchu. Poznala to a přestala se smát.

„Proč mi nedovolíš tě poznat?“ dostal jsem ze sebe opatrně. Náhle zvážněla, vypadala zaskočeně.

„A ty bys chtěl?“ Ta veselá euforie kolem nás byla pryč. Němě jsem přikývl.

Zdráhavě se usmála. „Třeba budeš mít šanci,“ řekla neurčitě a vstala. Díval jsem se na ni a byl zmatený. Odchází? Proč?

„Bello?“ houkl jsem za ní. Zastavila se a chvíli stála. Zdálo se, že váhá, jestli se má otočit. Nakonec to udělala.

„Musím domů, promiň,“ zašeptala a zase byla pryč.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

11)  Marvi (20.06.2011 22:28)

Proč pořád spěchá domů??? No budu si to muset zjistit v dalších kapitolách... Ale je to bombovní

ambra

10)  ambra (16.10.2010 12:28)

Emmett
Bella dovolí Mikovi, aby na ni sahal?!?! Tak to bude asi jiný Mike:D
Oběd:
To zamilované dusno je boží .
A co je s tou holkou heršvic???

Silvaren

9)  Silvaren (30.08.2010 15:45)

Bella je vážně číslo! Ale kam pořád odchází a proč? Líbí se mi Tvůj styl. Je to vyvážený podíl děje, popisu, pocitů a atmosféry

Lipi4

8)  Lipi4 (09.08.2010 22:42)

Úžasná kapitolka .....Rychle další, jelikož se nemůžu dočkat, co zas Tvoje Bella vymyslí :D :D

eMuska

7)  eMuska (08.08.2010 21:30)

ona-od-neho-odisla? chcem dalsie rande

mina

6)  mina (08.08.2010 09:37)

velmi vydarena kapča...som zvedava čo je s Bellou...tešim sa na pokračko

Linfe

5)  Linfe (08.08.2010 08:45)

Achjo, copak ta Bella skrývá, že se toho nechce tak snadno pustit. Jsem si jistá že Edward by to pochopil. Tak snad se to brzy vyřeší :-)

sakraprace

4)  sakraprace (08.08.2010 07:25)

Cože? Jak? Kam jde? Chjo, já chci další

3)   (08.08.2010 02:08)

Přečetla jsem všechny díly ! Skvělé, moc zajímavé ! Těším se na pokračování !

2)   (08.08.2010 00:23)

Ale no! To bolo čo??? Ako to, že zrazu len tak odišla... csss
Emmett nemal chybu A potom tá scénka v Subway... xD Strašné niečo, Edward také chutné jedlo zahadzuje do tašky...no hrôza:D
Ale zaujímalo by ma, čo tá Bella stále má, že vždy tak nečakane musí ísť domov Isté podozrenie mám, ale nie som tajný agent, čiže...
Dúfam, že pokračovanie bude čo najskôr, lebo takéto zakončenie...


Ree

1)  Ree (08.08.2010 00:09)

Heeeeeeeeeej! A to bylo co? Kam ta přihlouplá labuť odletěla? A prej že já mám hrozné konce! No to určitě!
Ale jinak opět úžasný díl To, jak se mu představovala, a potom ten tajný agent
Jen mě trochu hlodá, co s ní je. Proč najednou musí tak domů? Co je zač ten blonďák? Proč mu o sobě nechce nic říct? Ach jo, asi si budu muset počkat, co? :(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi