Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Bella si tentokrát hraje na průvodce a ukazuje Edwardovi město.


Kapitola věnovaná Chipovi. Opravdovému americkému hrdinovi.

8. kapitola

Prohlídka

Měl jsem za sebou čtyři neuvěřitelně nudné hodiny a teď trpěl na další. Hemingway mi nikdy nic neříkal a po téhle příšerné přednášce v podání obtloustlého učitele, už asi nikdy nic neřekne. Natočil jsem hlavu a krátil si chvíli zíráním z okna.

Trávníky na školních pozemcích byly už z dálky nacucané vodou z celonočního deště. Nebylo to tu zas až tak jiné než ve Forks. I teď mrholilo.

O to víc mě zarazilo, když se na jednu z laviček, na kterou bylo vidět jen z oken téhle třídy, přišel někdo posadit. Někdo…

Přes hlavu měla přetaženou kapuci, takže jí nebylo moc vidět do obličeje. Chvíli si zkoumavě prohlížela mokrá prkna, ale nakonec s pokrčením ramen shodila batoh na zem a vylezla si sednout na opěradlo. Zapřela se nohama a lokty se opřela o kolena. Její mikina měla tak dlouhé rukávy, že jí nebyly vidět ani konečky prstů.

Než jsem vůbec mohl začít přemýšlet nad tím, co tam dělá a proč není na hodině. Její oči se zvedly. Dívala se na oblohu a mračila se u toho. Asi nebyla zastáncem deštivého počasí. To jí život tady asi moc nezpříjemňovalo. Pak se letmo podívala do oken. Přestal jsem i okrajově vnímat výklad učitele a díval se do jejích očí. Působily smutně.

Nevím proč, ale štvalo mě to. Nechtěl jsem, aby byla smutná.

Pak se ale usmála. Nebyl to šťastný úsměv, spíš takový jen na oko. Všiml jsem si, že se jí jeden koutek úst vyhoupl výš než druhý. Ta nově zjištěná drobnost mě potěšila. Dělala ji najednou nějak hmotnější.

Zvedla ruku a zamávala mi. Široce jsem se usmál. Měl jsem chuť jí také zamávat, ale vyrušil mě učitel.

„Pane Cullene?“ Otočil jsem se na něj. Celá třída se na mě dívala. „Je vám dobře?“ zeptal se hloupě, ale zněl opravdu starostlivě. Vlastně…

„Trochu… Mohl bych na chvíli na vzduch?“ zkusil jsem to. Učitel hrubě vydechl, ale přikývl.

„Vezměte si rovnou věci. Hodina už bude končit,“ řekl ještě, než jsem se stačil zvednout. V duchu jsem se radoval. Tohle mi vyšlo. Sbalil jsem si věci a šel ke dveřím. Když jsem procházel kolem učitele, tvářil jsem se, že je mi opravdu špatně. On si mě ale nevšímal a dál vyprávěl něco k smrti unuděným studentům.

Schody jsem bral po dvou, ale jen přiměřenou rychlostí. Nehodlal jsem riskovat, že tu někoho potkám.

Stále tam seděla. Nejspíš si všimla, co se nahoře děje, protože nevypadala vůbec překvapeně, že jsem za ní přišel. Usmívala se, teď už o něco upřímněji. Shodil jsem batoh vedle jejího a posadil se vedle ní. Přes husté větve stromů sem ani drobné mrholící kapky neproklouzly.

„Nuda, že?“ nadhodila, aniž by mě pozdravila.

„Strašná. Taky jsi utekla?“ zeptal jsem se opatrným tónem. Nechtěl jsem být příliš vlezlý. Stačilo už to, že jsem sem přišel.

Zakřenila se. „Vlastně jsem až teď přišla. Nechtělo se mi vstávat,“ vysvětlila a zrudla ve tvářích. Zkoumavě jsem se na ni podíval a ona najednou vybuchla. „Tak fajn! Nezvonil mi budík!“ Vykulil jsem oči a sledoval, jestli si náhodou nedělá legraci, ale zjevně nedělala. Rozesmál jsem se. Znal jsem ji sice krátce, vlastně jsem ani nevěděl, jak se jmenuje celým jménem, ale tohle k ní sedělo.

„Nejdřív hodinky, teďka budík… Technika tě nemá moc v lásce,“ pošťuchoval jsem ji, ale ona se tomu smála.

„Nemá. Přitom vůbec nevím proč, nikdy jsem jí nic nedělala. Alespoň ne úmyslně.“

„A neúmyslně?“ vyzvídal jsem. Zajímala mě. Až nezdravě moc.

„Možná…“ zachichotala se a stála si kapuci. Tím pohybem se ke mně donesla její vůně v silnější koncentraci. Voněla nádherně. Jako lesní ovoce. Krásně, ale ne vtíravě. Vlasy měla jen ležérně stažené dozadu, nejspíš hodně pospíchala.

„Hmm,“ zabručel jsem a ona se na mě tázavě podívala. Ukázal jsem rukou do prostoru. „Prší.“

Zatvářila se uznale. „Jsi fakt dobrej. Trvá tahle všímavost dlouho? Doma z tebe musí mít radost,“ ryla do mě a moc se u toho bavila. Ublíženě jsem odklonil hlavu pryč od ní. Povzdechla si. Rukou mi přejela po koleni, nebylo v tom nic zvláštního, jen smířlivé gesto, ale stejně mnou projel zvláštní pocit. Líbilo se mi, když byla takhle blízko.

Nerozuměl jsem sám sobě.

Chvíli trvalo, než jsem se zase úplně ovládl a byl schopný se na ni znovu podívat. Jakmile jsem to udělal, nesměle se usmála. Líbil se mi její úsměv. Chtěl bych se na něj dívat pořád. Byl jsem si jistý, že by mě nikdy neomrzel.

„Chtěl jsem podotknout, že dnešní plán prohlídky nejspíš padá.“

„Ani náhodou. Takhle bysme se k tomu třeba nikdy nedostali!“ Řekla to s takovou vášní, že mě tím zarazila. Očividně zarazila i sama sebe, ale nedala to na sobě příliš znát. „Copak ty nemáš deštník?“

Narovnal jsem se v zádech. „Jistě že mám,“ řekl jsem přesvědčivě, i když to nebyla tak úplně pravda.

Sledovala špičky svých bot, přemýšlela. Pak zase odhodlaně zvedla hlavu. „Máš něco proti záškoláctví, Edwarde?“ Její otázka mě už nepřekvapila. Okamžik jsem zvažoval své možnosti, ale vidina dne stráveného s ní byla více než lákavá.

„V podstatě vůbec nic.“ V očích se jí uličnicky zablesklo. Nebude takový andílek, jak vypadá.

Zazvonilo na přestávku.

„Výborně. Tohle je naše šance, pojď!“ Seskočila dolů a popadla batoh. Udělal jsem to samé a šel za ní. Chodba už byla plná studentů, a tak jsem se ani nedivil, když do mě někdo strčil.

„Edwarde!“ sykla Alice potichu. Překvapeně jsem se otočil. Stála hned za mnou a široce se usmívala. „Na,“ zamumlala a něco mi podala. Byl to skládací deštník. Vděčně jsem se na ni usmál. Někdy se sestra s vizemi budoucnosti doopravdy hodila.

Podíval jsem se po Belle. Už se prosmýkala mezi posledními studenty ven ze dveří. Rychle jsem ji dohonil. Během té chvilky venku přestalo pršet. No nevadí. Deštník jsem nepozorovaně sklidil do batohu, který jsem měl dosud přehozený jen přes jedno rameno.

Bella se na mě otočila. Vypadala potěšeně, že jsem hned za ní a nerozmyslel si to.

„Co bys rád viděl jako první?“ zeptala se a já netušil, jak odpovědět. Prohlídka centra mi nepřipadala jako špatný nápad.

„Co takhle prohlídka celého města?“ rozhlídl jsem se kolem. „Nemělo by to být na dlouho.“

Zasmála se. „Já mám času dost. Tak pojď,“ vyzvala mě. Když jsem chvíli zasekle nereagoval, natáhla se ke mně a vzala mě za ruku. Vážně mě chtěla táhnout za sebou. V duchu jsem se smál, ale poslušně jsem šel. Když už jsem si myslel, že mou ruku pustí, znovu mě překvapila. Přitiskla se blíž ke mně a zahákla se za loket. Už jsem se nenechal vyvést z míry. Všechno to, co ona představovala, pro mě bylo nové. Ale já se nových věcí nebál. Naopak.

„Předem tě upozorňuju, že ses přestěhoval do jednoho z nejobyčejnějších měst v Kanadě. 8 000 obyvatel… a to by jeden řekl, že počítali i turisty,“ vyprávěla poutavě a já ji rád poslouchal. Lepšího průvodce jsem si nemohl přát.

„Teď musíme pořád rovně po hlavní. Podél ní nic zajímavýho neuvidíme, možná jen sochy. Ty by se ti mohly líbit,“ podívala se na mě a usmála se. Přišlo mi, že je ráda, že mi to tu může ukázat. Byla na své město hrdá a chtěla mi ukázat všechno, co za to stálo.

Ušli jsme několik dalších metrů, během kterých Bella povídala o jednotlivých obyvatelích. O staré paní Brooxové, které syn koupil hyperaktivního psa. O podivínu Billovi, který bydlí sám a skoro ani nevychází z domu, nebo o neustále zmalované ženské, co se ve snaze odsud dostat, lepí na každého hezčího turistu. Když o nich mluvila, zněla tak uvolněně a spokojeně. Chvíli mi připadalo, že tu zná snad úplně všechny.

„Zatáčíme!“ zavelila a strhla nás doprava. „Tady ten malý domek s praporky, to je naše muzeum,“ řekla hrdě. „Někdy tě tam vezmu. Teď je tam výstava fotografií přírody, ale já jsem toho názoru, že okolí je lepší projít po svých než jen na pár snímcích.“ Ačkoliv chvílemi mluvila tak zamotaně, že jsem ji stěží chápal, byla rozumná a chytrá. Vnímavá a neuvěřitelně bystrá.

Poznal jsem, že už jsem v samém centru Hope. Do ulic sem tam trčely cedule s nápisy restaurací a hotelů. Dokonce tu byl i znak McDonaldu.

„Kdybys měl hlad, můžeme zajít na oběd do pizzerky nebo do Subwaye.“ Kdybych měl hlad, určitě bych nezašel ani do jednoho z nich. „A támhle,“ ukázala na vyšší dům, který mezi všemi barevně vyčníval, „to je kino.“ Mají kino. Pousmál jsem se. Určitě se bude hodit.

Zastavila nás na přechodu. Byla červená. Jen tak jsme stáli a já si prohlížel ulici kolem. Ani žádné auto neprojelo a na semaforu zase naskočila zelená.

„Co bys chtěl dělat?“ zeptala se se zájmem.

„Nevím,“ přiznal jsem. Asi by nebylo zrovna rozumné na ni vybalit Že budu dělat cokoliv, když u toho bude se mnou. „Šel bych někam, kde je klid,“ navrhl jsem.

„Vím přesně kam,“ řekla nadšeně a vedla nás dál. Cestou mi ukazovala dřevěné sochy, které stály po celém městě. Byly to mistrovské práce vypracované do všech detailů. Když jsem se znovu podíval před nás a uviděl park zahalený hustou zelení, bylo mi jasné, kam jdeme.

Ještě než jsme vešli na jednu z vysypávaných cestiček, upoutala mou pozornost další socha. Byla ale jiná než ostatní. Vypadala spíš jako památník. Jemně jsem se vysmýkl Belle a šel se podívat blíž. Do dřeva byla vytesána věrohodná postava německého ovčáka. Na mramorové deštičce bylo jméno Chip. Bella stála vedle mě, a když jsem se na ni podíval, tvářila se zkroušeně.

„To je Chip,“ vysvětlila. „Tedy alespoň památka na něho. Je to místní hrdina, víš.“ Znovu jsem si prohlédl jeho pomník a zalil mě zvláštní pocit. Pocit z toho, že se tu všichni cítí jako doma, mají své hrdiny, a největší radost jsem měl z toho, že se mi to líbilo.

„Pojď si sednout. Jestli chceš, budu ti o něm vyprávět. Ale nepočítej s happy endem. O nich totiž život není,“ upozornila mě. Poslechl jsem a následoval ji. Přesně věděla kam jít. Lavička schovaná pod stromy, kam nikdo nemohl vidět, pokud nebyl dostatečně blízko. Posadila se hned na kraj a nohy vyhoupla nahoru. Pohodlně se uvelebila do tureckého sedu. Dřípl jsem si vedle ní a překvapoval sám sebe, protože jsem na její příběh byl až nezvykle zvědavý. Možná to bylo tím, že bude mluvit a já si tak budu moct užívat jejího hlasu.

Když viděla můj nedočkavý obličej, usmála se.

„Už jsem ti říkala, že můj táta je náčelníkem policie,“ střelila po mně pohledem, aby zjistila, jestli si to pamatuju. Jak by ne. Přikývl jsem. „Když mi bylo šest, přidělili jim na stanici nového policejního psa. Chipa. Nikdy jsem nepoznala chytřejší zvíře,“ odmlčela se. Vzpomínala... „Jednou ráno zalarmovali všechny policejní síly. Nějaký nebezpečný maniak utekl eskortě, která ho převážela do Vancouveru. Chip s tátovým kolegou, který se o něho staral, vyrazili taky.“

„Ten chlap neměl být ozbrojený. Doug poslal Chipa po stopě a ten ihned vyběhl vpřed,“ dramaticky tišila a zase zesilovala hlas. Hltal jsem každé její slovo. „Našli ho. Stál schovaný za stromy, ale odmítal se vzdát. Doug na něj Chipa vyslal, ale to nevěděl, že ten chlap má nůž... Šel mu hned po krku a ošklivě ho pobodal…“ Chvíli byla ticho a já napjatě vyčkával.

„Doug byl v šoku a bez rozmyslu se na toho chlapa vrhl. Ten se bránil a několikrát ho pořezal po obličeji. Jenže pořád tam byl Chip, silně krvácel, ale i přesto bránil svého pána. Zakousl se tomu chlapovi do ruky a trhal… Ten chlap byl ale silnější, odtrhl se od Douga a vstal. Chtěl mu uštědřit poslední ránu, ale Chip ho dál odhodlaně bránil… Poslední ránu schytal on,“ smutně se uchechtla.

„Položil vlastní život, aby zachránil svého pána. Byl to hrdina.“ Dokončila své vyprávění a já okamžik nedokázal reagovat.

„A ten policista?“ zajímal jsem se.

Slabě se pousmála. „Díky Chipovi teď nejspíš hraje s tátou na stanici karty.“ Zasmála se a rukou si odrhnula uvolněné vlasy z čela.

„Děkuju,“ řekl jsem a ona se na mě nechápavě podívala. „Za ten příběh.“ Slabě se začervenala a mě nenapadlo nic jiného, než přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybych se mohl té červenající se tváře dotknout.

Když jsem ji tak pozoroval, skoro se ve mně začala vařit touha ji poznat víc. Blíž. V tomhle jsem však byl úplný nováček. Nevěděl jsem, jak se chovat, abych ji nějak neurazil.

„Nemáš hlad?“ zeptal jsem se nakonec. Zavrtěla hlavou. „A zítra ho mít budeš?“ zkusil jsem to. Napjatě jsem sledoval její reakci. Zachichotala se. Prokoukla mě. Zase!

„Myslím, že zítra už ho mít budu,“ odpověděla mi pobaveně a já si připadal jako idiot.

„Bylo by ode mě moc troufalé, kdybych tě pozval na oběd?“

„Bylo. Ale myslím, že to nějak přežiju.“ Zakoulela očima a skoro jsem i čekal, že na mě vyplázne jazyk. Chvíli se štrachala v malém batohu, z kterého vyčuhovalo pár sešitů, až vytáhla mobil. „Sakra! Budu muset jí, Edwarde.“ Zněla smutně. Nebo jsem si to jenom nalhával.

„Zítra se uvidíme ve škole…“ říkala a vstala. „Trefíš domů?“ Zmateně jsem kývl hlavou. Ty její náhlé odchody se mi vůbec nelíbily.

„Můžu tě doprovodit?“ Chtěl jsem s ní být aspoň o trochu déle.

„Neměla bych doprovodit spíš já tebe? To já jsem zdejší,“ popichovala mě. Rozpačitě jsem se podrbal na temeni hlavy. To ji rozesmálo.

„Pojď, kousek půjdeme spolu.“ Jen co jsme vyšli zpod silných větví jehličnatých stromů, zjistili jsme, že zase prší. Pod nimi jsme byli skoro jako v jiném světě. Teď nastala má chvíle. Zaštrachal jsem v batohu a vytáhl deštník. Už jsem ho chtěl rozevřít, ale zaskočil mě její bublavý smích.

„Čemu se směješ?“ nechápal jsem. Zase mě mátla.

„Ty máš opravdu deštník? Edwarde Cullene, kde ty ses tu vzal,“ zamumlala vesele a přetáhla si kapuci přes hlavu. To bylo jasné znamení, které mé nadšení ledově zchladilo. Všimla si mé skleslé grimasy. „Ale je to vážně sladký,“ vyjelo z ní rychle a vtiskla mi stejně rychlou pusu na tvář. Automaticky jsem se zastavil. Zasmála se a rozeběhla se. „Tak ahoj!“ zakřičela ještě přes silnici.

Dál jsem tam moknul a blaženě zíral před sebe, dokud vedle krajnice nezastavilo auto. Dveře spolujezdce se otevřely. „Nastup si a moc mi to tu nezamáchej,“ radila mi Alice, ale já pořád zasněně sledoval místo, kde zmizela. Z auta se ozvalo zpěvavé zachichotání. Nasedl jsem.

Alice vyjela, cítil jsem, že mě po očku pozoruje.

„Díky za ten deštník,“ zaryl jsem si pobaveně. „Příště si s sebou vezmu plachtu,“ dodal jsem sarkasticky. Alice se opět zvonivě zasmála.

„Promiň,“ řekla soucitně. „Když ona mě vždycky nějak překvapí!“ bránila se.

Přesně tak. Bella byla jedno velké překvapení.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

8)  ambra (16.10.2010 10:34)

Bella je fakt číslo. Ale co ty její náhlé odchody? To chce jen trápit Edwarda nebo co? Líbí se mi, jak ho vyvádí z konceptu. Líbí se mi, že je tak jiná, a přitom to hlavní zůstalo - je to hodná milá holka. Jen bez zbytečných mindráků.
Deštník:D (vidím Edu, jak ho tahá z batohu a vidím Bellin výraz )

Silvaren

7)  Silvaren (30.08.2010 15:31)

Deštník! Moc se mi to líbí!!!!

Lipi4

6)  Lipi4 (05.08.2010 02:50)

Skvělá, úžasná kapitolka ....Miluji tviji dvojci E&B a asi se jí jen tak nenapažím :) ....Jen by mě hrozně moc zajímalo, co to s Bellou je? ....

Prosím, co nejdříve další kapitolku

5)   (04.08.2010 22:16)


Krásne. AJ predchádzajúca kapitola. Chudák Chip:(
Na dnes už fakt končím.. zaspávam... ale isto to nie je touto poviedkou.
Ed ja naozaj sladký xD chudáčik s tým dáždnikom
Veľmi dobré. Dúfam, že pokračovanie bude čím skôr

sakraprace

4)  sakraprace (03.08.2010 19:15)

Nádhera, krásná oddychovka, kterou úplně hltám. Bella je moc fajn a Edward je sladkej.

Linfe

3)  Linfe (03.08.2010 16:07)

nádhera nádhera, pohlazení po dušičce po mé celodenní namáhavé práci .....díky

eMuska

2)  eMuska (03.08.2010 15:51)

Je to krásna! A ako za ňou ostal stáť! To bolo perfektné!!!

Ree

1)  Ree (03.08.2010 15:21)

Kde ses tady vzala ty, Ajji? Miluju tuhle povídku. Bella je v ní strašná pohodářka a konečně to není taková uťápnutá koza, na kterou si každý dovolí. Je to krásný relax číst tvé povídky Tak snad bude brzo další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek