Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Cesta do Hope je dlouhá a naše rodinka si ji krátí závody mezi sebou. Po cestě se něco zvrtne, ale nebojte, nic se nestane. Poprvé se s Cullenovými dostaneme do Hope a do jejich nového domova.

4. kapitola

Nový domov

Následujícího dne ráno bylo již vše připravené. Všechny naše věci byly sbalené v krabicích, kufrech a velkých cestovních taškách… Všichni jsme nepřirozeně postávali ve vyklizené hale a čekali, až přijedou stěhovací auta, která nám měla všechny naše věci, včetně nábytku, odvézt přímo k domu v Hope.

Z Forks to byla do našeho nového domova pěkná dálka… Podle všech výpočtů něco kolem 400 mil. Navíc jsme si s auty museli udělat menší zajížďku, abychom se na místo mohli dostat po pevnině. Samozřejmě jsme mohli cestovat letadlem, ale všichni jsme milovali rychlou jízdu a nikdo z nás si nenechal ujít žádnou příležitost k soukromým závodům.

Zanedlouho dorazilo rovnou 5 nákladních vozů, z nichž vyskákalo 8 svalnatých chlapů. Carlisle jim ukázal naše věci, i když by si jich museli všimnout i tak, a oni vše začali postupně nosit do nakládacího prostoru.

Bylo zábavné pozorovat Emmetta, jak sedí na schodech a závistivě je sleduje při práci… Ráno se svěřil Jasperovi s nápadem ukázat stěhovákům, co je to síla. Bohužel nebo spíš bohudík je slyšel Carlisle a Emmett musel slíbit, že v jejich přítomnosti nebude na nic sahat.

Byla to škoda, určitě by stálo za to, sledovat jejich překvapené výrazy, když by se vedle nich Emmett promenádoval se skříní v jedné ruce, jako by vážila ani ne kilo.

Během hodiny již byly všechny naše věci naloženy a připraveny na dalekou cestu. Carlisle dával ještě poslední informace řidičům a Esme je neustále prosila, aby jeli opatrně, že jsou v krabicích cenné a starožitné věci… Bylo na ní vidět, jak by nejradši každý náklaďák odřídila sama, aby si byla jistá, že se jejím věcem nic nestane.

Postupně začala auta odjíždět, až jsme před domem zůstali pouze my.

„Neměli bychom něco říct?“ zašeptala Alice a zmučeně se podívala na náš – nyní už bývalý – domov.

Emmett vyprskl smíchy. „No jasně, slavnostní řeč na rozloučenou,“ smál se dál, ale Carlisle ho utnul mrazivým pohledem, který používal jen málokdy. Emmett ztichnul a rukama udělal smířlivé gesto… To jsme se zase neudrželi my ostatní a propukli v smích. „Co je?“ ptal se Emm a nechápavě kroutil hlavou.

„Stejně bychom měli něco říct,“ domáhala se stále Alice a upírala své pronikavé oči na Carlisla, o němž věděla, že má hlavní slovo.

„Dobrá, Alice. Ale krátce,“ souhlasil nakonec a otočil se čelem k domu. My ostatní ho napodobili… Ze všech sil jsem se snažil udržet vážnou tvář, ale v téhle situaci to bylo skoro nemožné. Pohledem jsem zkoumal ostatní členy rodiny.

Esme držela Carlisla kolem pasu a spolu s ním si zapamatovávala náš domov. Rose stála netečně vedle nich a celkem nezaujatě zírala do prostoru. Jasper stál vpředu s Alice a držel ji za ruku… A Emmett… ten stál úplně vzadu a díval se někam úplně jinam, ale všiml jsem si, jak mu také cukají koutky úst, jak přemáhal smích.

„Bude se nám moc stýskat,“ začala Alice, ale to už jsme s Emmettem nevydrželi a začali se smát.

„Co je zas?“ vyštěkla Alice a její výraz završil její celkové vystoupení.

„Nechte toho,“ sykla na nás Esme a my se jako mávnutím proutku přestaly smát. „Třeba se sem někdy vrátíme,“ řekla procítěně a mě došlo, že teď není ta správná chvíle pro smích. Bude mi to tu chybět. Byl to přeci jen náš domov…

Všichni byli ticho, dokonce i Emmett. Věděl jsem, že myslí na to samé, co já. Na to jsem nepotřeboval žádnou schopnost. Také si uvědomili to, co já.

„Měli bychom jet,“ pobídl nás Jasper a táhl Alice, která stále zasněně pozorovala dům, k autu. Jeho hlas všechny zjevně probral z vlastních myšlenek, protože se vydali směrem k autům.

Ani já nebyl pozadu a lidskou chůzi se došoural ke svému Volvu, které ukončovalo řadu našich aut. Posadil jsem se za volat a čekal, až se ostatní přede mnou rozjedou.

Jakmile se dal do pohybu i Carlislův mercedes, který stál přede mnou, dostal jsem pocit, jakoby se něco přetrhlo. Přetrhlo pouto mezi mnou a tímto místem. Nastartoval jsem auto, které skoro neslyšně naskočilo, a rozjel se… Nechávajíc tak za sebou domov, svou minulost a vyrazil vstříc neznámu, vstříc budoucnosti.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a sledoval stále se zmenšující bílý dům, až zmizel úplně.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tahle etapa mého nekonečného života definitivně skončila a začala nová, mě zcela neznámá… Čekal jsem, že se mě zmocní smutek, ale nedostavoval se. Nedostavil se, ani když jsem míjel ceduli značící konec Forks. Namísto smutku jsem cítil vzrušení, vzrušení z neznáma, které mě volalo.

Cesta ubíhala rychle. Na prázdných dálnicích jsem se neustále předjížděl s Emmettem a Rose, ale jelikož jsme měli skoro stejně výkonná auta, bylo to stále nerozhodné… Chvíli jsem vedl já, pak se dostala do vedení Rose nebo Emmett. Byla to zábava, alespoň nějak jsme si cestu zpestřili.

Skvěle jsem se bavil Emmettovým výrazem ve zpětném zrcátku, když jsme stáli na semaforu v jednom z měst, kterými jsme, chtíc či nechtíc, museli projet.

A v tom se to zase stalo. Slyšel jsem ho. Lépe řečeno jeho myšlenky, a ne jen jeho. Všech kolem, bylo to vážně k zbláznění! „Už aby naskočila zelená, pak mu ukážu!“ plánoval Emm a přitrouble se přitom usmíval… „Snad mi odpustí, snad by pomohly květiny?“ ptal se sám sebe jakýsi muž, který akorát přecházel přes přechod. „Stihnu to? Snad kdybych si vzala taxíka,“ přemýšlela drobná dívka, co přebíhala ulici.

Bylo to šílené, tolik hlasů, tolik myšlenek… Položil jsem si hlavu na volant a ze všech sil se to snažil vypnout, ale nešlo to. Z toho příšerného vnitřního zmatku mě probralo až zatroubení. Polekaně jsem zdvihl hlavu a zároveň sešlápl plyn. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám a řítil se rychle městem, dopravních omezení nedbaje.

Bylo to tak jiné než obvykle. Nikdy se to nespustilo v blízkosti tolika lidí, nedalo se to vydržet. Chtěl jsem být od toho co nejdál a to pokud možno co nejdřív. Během dvou minut jsem míjel hranice města, hlasy v hlavě se postupně tlumily a ten šum mizel… Už jsem slyšel jen myšlenky své rodiny, která jela v závoji za mnou.

Co se to s ním děje?“ Byla nejčastější otázka v jejich myslích.

Edwarde?“ to byl hlas Alice, „jestli mě slyšíš, zastav,“ prosila mě. Nevím proč, ale poslechl jsem ji a prudce zabrzdil na krajnici.

Ještě jsem ani nevystoupil z auta a stál u mě Carlisle s Esme. Oba vypadali ustaraně. A pak jsem si něco uvědomil. Bylo ticho, vypnulo se to… Vystoupil jsem a opřel se o dveře auta.

„Edwarde?“ oslovila mě váhavě Esme a ruku mi položila na rameno, které povzbudivě stiskla.

Vzhlédl jsem k ní, už kolem nás v hloučku stáli všichni. Tvářili se zmateně, až na Alice. Ta samozřejmě věděla, co se stalo.

„Už se to zase stalo?“ ptal se Carlisle a upíral na mě své zlatavé oči. Přikývl jsem.

„Ach, Edwarde,“ zašeptala Esme a objala mě.

„Už je to v pořádku?“ vyzvídal Carlisle, „tedy, chci říct, jestli nás stále slyšíš?“

„Ne, už ne. Díky bohu,“ odpověděl jsem a trochu se pousmál, abych odlehčil náhlé napětí… Jasper se vedle mě uchechtl.

„Můžeme jet dál?“ nadhodil Emm a vypadal nedočkavě. Vsadil bych se, že myslel na další závod, ovšem slyšet jsem to znovu nechtěl. Aspoň ne v jeho hlavě.

„Jsem v pohodě,“ ujistil jsem Esme, která mě stále sledovala. Trochu provinile se usmála, protože jsem ji u toho přistihl.

„Bude to dobré, do ničeho to nenapálíš,“ zasmála se Alice a my se k ní přidali. „To je skvělé, díky za informaci,“ zasmál jsem se a šťouchl do ní loktem.

Náš smích vyrušilo až další zatroubení, Emmett už seděl připravený v autě a nervózně poťukával rukama o volant. Znovu jsme se rozesmáli… Do Hope už zbývalo jen několik desítek mil. Cesta již zdaleka nebyla rovná, různě se klikatila a stáčela v krkolomných zatáčkách.

Jedno se však muselo nechat, byla tu nádherná krajina. Všude kolem byly lesy, sem tam nějaká menší paseka. Vůně lesa tu byla jinačí, spíše nasládlá, ale zároveň nijak vtíravá. Byla příjemná… Pootevřel jsem okýnko a nechal do auta proudit tu příjemnou vůni. Bylo to opojné a svým způsobem i uklidňující.

Určitě jsme se už blížili, protože naše soukromá kolona začala zpomalovat, i les kolem nás začínal řídnout. Také jsem slyšel hučící vodu, určitě řeka.

Nevím proč, ale tělem mi projížděl zvláštní pocit, nedokázal jsem to popsat. Byl jsem nervózní, zvědavý, ale to nebylo všechno…

Les byl čím dál řidší, až zmizel úplně a před námi se rozevřel výhled na náš nový domov. Městečko Hope.

Pomalu jsme projížděli ulicemi města. Nevypadalo to tu špatně, všude kolem byly většinou starší rodinné domky, sem tam nějaká novostavba… Nad městem bylo zataženo a každou chvíli vypadalo, že začne pršet, ale přesto tu bylo krásně… Projeli jsme kolem poloprázdného parku a pár obchodů – skoro bych přísahal, že jsem slyšel Alice, jak si povzdychla.

Mou pozornost však upoutala jiná budova. Nepůsobila nikterak zvláštně, ale velká cedule před ní hlásala „Střední škola Hope“. Tak tohle je místo, kde budeme trávit všechny deštivé a zamračené všední dny? No, kdoví, třeba to s tím nebude tak strašné.

Pokračovali jsme dál, jak jsem si všiml směrem k lesu, stále podél silnice. Jak jsem předpokládal, z hlavního proudu jsme odbočili na poměrně úzkou lesní cestu. Nevypadalo to, že by tu někdo často projížděl.

Po dalších zhruba dvou mílích, když už byl les poměrně hustý, se před námi konečně vynořil náš dlouho očekávaný cíl. Zastavil jsem a vystoupil, abych si mohl dům lépe prohlédnout.

Tohle jsem ale vážně nečekal. Dům byl krásný a tolik se podobal našemu forkskému sídlu. Spodní patro bylo očividně zděné a jedna celá stěna byla prosklená, stejně tak i stěny dalších dvou pater. Druhé patro bylo z venku obložené dřevem a na rozdíl od spodního nevypadalo tak tvrdě. Všiml jsem si také prostorné terasy, z které musel být zaručeně výhled na celý les.

Jasper vedle úctyhodně zapískal. Otočil jsem se směrem k nim a zjistil, že všichni zaraženě sledují náš nový domov. Emmett se potěšeně usmíval, zřejmě se mu naše reakce líbila.

„Nepůjdeme dovnitř?“ navrhla Esme a vyšla směrem k hlavním schodům, které vedly do prosklené části domu. Následovali jsme ji.

Uvnitř domu to bylo snad ještě neuvěřitelnější. Ač se z venku dům nezdál příliš velký, vevnitř bylo tolik prostoru, že mě na chvíli napadlo, jak ho vůbec využijeme. Ovšem máme Alice s Esme, to vše samozřejmě řeší. Uchechtl jsem se.

„Něco vtipného?“ zeptal se mě Carlisle se spokojeným úsměvem na rtech. Jen jsem zavrtěl hlavou.

„Je tu hodně místa.“

„To ano, není to skvělé?“ rozplývala se Alice a odtančila do vedlejší místnosti, odkud se za chvíli ozval výkřik.

„Jaspere! Tenhle je náš!“ křičela a my se rozesmáli, teda až na Emmetta, který se zamračil a utíkal směrem k pokoji, kde byla Alice.

„Ten je náš!“ rozčiloval se a my propukli v další smích.

„Ne! Ten je můj,“ hádala se Alice, „Jaspere, řekni něco!“ Ten se jen ušklíbl, ale během chvilky se Emmettův výraz změnil.

„Vlastně,“ zarazil se, „nahoře je jeden krásný pokojík, viď Rose,“ kývnul směrem ke své polovičce a já se snažil zadržet smích.

Rose se zamračila na Jazze a pak i na mě. „Jasně, ten nahoře je pro nás jako dělaný,“ usmála se a přešla k němu. To už jsem nevydržel a radši se po schodech vydal na prohlídku zbytku domu. Ještě jsem si všiml, jak se Alice na Jaspera děkovně usmála a poslala mu vzdušný polibek.

Vyšel jsem schody a nohy mě podvědomě táhly ke dveřím nalevo od schodiště. Vzal jsem za kliku a vešel. Dostal jsem se do menšího, světle vymalovaného pokoje. Přední stěna byla celá prosklená a k mému potěšení byla za prosklenými dveřmi ona terasa. Došel jsem až ke dveřím a otevřel je.

Jak jsem říkal. Bylo z ní vidět na celý les, směrem na západ. Opřel jsem se o zábradlí a všiml si další stavby hned za domem. Podle charakteristických dveří jsem poznal, že se jedná o garáž, hodně velkou garáž. Usmál jsem se a potěšeně si uvědomil, že se mi tu vlastně líbí.

Zezdola jsem slyšel štěbetající hlasy… Trochu zafoukal vítr a donesl ke mně zase tu krásnou vůni lesa. Byla tak jiná a příjemná. Dveře za mnou vrzly a já se otočil. U dveří stála Esme a usmívala se.

„Věděla jsem, že se ti bude líbit tenhle pokoj,“ došla až ke mně a zadívala se na les. „Krásný výhled, že?“

Přikývl jsem.

„Auta by měla dorazit asi do hodiny,“ řekla a trochu se zamračila. Věděl jsem, že je jí hodně nepříjemné, že jsou naše věci v rukou někoho cizího.

Chvilku tiše stála vedle mě a pak beze slova odešla. Věděl jsem, že mi chce nechat trochu prostoru… Dlouho jsem tam však stát nevydržel a tak jsem sešel do patra, odkud se ozývaly hlasy.

Sedl jsem si na schody a pozoroval je. Smáli se a vypadali šťastně.

„Za 5 minut jsou tady,“ řekla nadšeně Alice a opravdu během pár minut jsme slyšeli hlasité motory nákladních aut, jak se pomalu blíží.

Výborně, velké vybalování přichází.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

4)  Marvi (20.06.2011 21:10)

Moc pěkné, a líbí se mi zmatený Edward, u kterého se projevuje jeho dar.

ambra

3)  ambra (15.10.2010 23:07)

Já z toho Emmetta asi umřu Nejdřív rozlučka u domu, pak ty kecy po cestě . Alice: Jaspere, řekni něco! uíííííííííííí
Zároveň je to tak zvláštně teskný... Moc se mi to líbí, moc a moc!!!

Ree

2)  Ree (29.06.2010 12:59)

Renátka znovu slintat. Edward být super. Esme být super, Jasper být super, Emmett být super. Všichni Cullenovi být super. Renátka být nadšená

1)  gossipgirl (09.05.2010 15:40)

ten dům vypadá vážně překrásně. nádhernější než ten ve Forks, co známe z filmu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek